Co je to „čistý pohled“ a jak ho dosáhnout?

Vlastně je to úplně jednoduché. Čistý pohled znamená, že vše vidíme jako úžasné jen proto, že se to odehrává. Obvykle máme rozlišující vědomí. Myslíme si „chytré“ nebo „hloupé„, „to se mi líbí“ nebo „nelíbí„, apod. Čistý pohled znamená, že navzdory všem obrázkům, které se v zrcadle objevují, nezapomínáme na zrcadlo samotné; že vždy máme na paměti, že to co se dívá našima očima, slyší našima ušima –⁠ vědomí samotné –⁠ je radost, neohroženost a láska. Díváme se víc na to, co je mezi myšlenkami, za nimi, na to, co vnímá myšlenky a pocity –⁠ absolutní jasnost prostoru, která je ve všem přítomná.

Když například prožíváme něco, co je „nepříjemné„, co „bolí„, je vlastně vzrušující, že tu je někdo, kdo je schopen to prožívat. Bolest sama o sobě je velice vzrušující pocit a je zajímavé zjistit, jak na ni reagujeme my a jak reagují ostatní. Tímto způsobem to, co vnímá a prožívá, je vždy přítomné prostřednictvím vzestupů a pádů v mysli. Pokud udržíte tento pohled, pak vše co se odehrává, se stane svobodnou hrou mysli, nadbytkem mysli, sílou mysli, schopnostmi mysli, světlem mysli, atd.

Viděno čistým pohledem, myšlenky odrážejí Stav pravdy mysli. To, že se vůbec mohou objevovat, znamená, že tu je něco, co všechny tyto věci prožívá. Pokud myšlenky prožíváme tímto způsobem, zmizí ulpívání na dobrých prožitcích i odmítání těch špatných. Vše co se odehrává, vnímáme jako vzrušující, jako zajímavé, jako možnost se učit, aniž bychom se tím nechali chytit. Vše ukazuje, co je možné.

Mohu vám říct, že kdyby přišel mafián a hodil sem hrst granátů a zdi byly pokryty krví a kusy našich těl, dokonce i to by bylo vyjádřením Stavu pravdy. Bylo by to dokonalým vyjádřením výbušné síly ve spojitosti s lidským tělem za těchto okolností – vše je pravdou! Samozřejmě, pokud jste v té situaci a myslíte si „Já jsem tímhle tělem a chci žít dlouho!„, pak je to jasně bolestivé.⁠ Tuto úroveň prožívání všichni známe. Ale já mluvím o nadosobním pohledu, který je mimo přemýšlení v rovině „jsem tímhle tělem“. Mluvím o vyšší úrovni, kde je vše fantastické už jen proto, že se to odehrává –⁠ ať už se to rodí, nebo umírá. Na této úrovni jsme jasným světlem, které všechny věci vnímá. Není tu žádný moralismus ve prospěch toho či onoho.

Kdyby se dva zloději pokusili ukrást staré paní kabelku, zastavil bych je. Samozřejmě, že bych to udělal. Ale nemoralizoval bych o tom, protože je možné, že v minulém životě jim také něco sebrala a tím vytvořila toto spojení. Takže bychom měli pomáhat, aniž bychom druhé soudili. Lidé jsou hloupí, ale ne zlí. Hledají štěstí a snaží se vyhnout utrpení. Jen zkrátka vždy strčí ruce do kopřiv místo do květin. 

Čistý pohled zároveň znamená, že víte, že nejvyšší pravda je nejvyšší radost. Víte, že jste v čisté zemi a že všichni lidé jsou buddhy, kteří to jen ještě neví, a že čím víc vidíte věci jako vznešené a čisté, tím blíže jste pravdě.

Ve svém každodenním prožívání o tom můžete smýšlet takto: Vchází muž a jeho obličej vypadá, jako by ho přejel nákladní vlak. Ale jeho ruce jsou krásné, tak se díváte na jeho ruce. Možná, že ani jeho ruce nebo obličej nejsou krásné, ale má dobré boty nebo pěkné auto. Snažíte se vidět všechny bytosti a vše, co se odehrává, jako nové, svěží a vzrušující a prožívat ty nejkrásnější a nejčistší stránky dané situace. Pokud uspějete a v každé situaci  budete vše vidět jako nové a krásné, ať už se jedná o cokoli, pak se postupně dostanete do bodu, kdy každý okamžik bude „aha“ zážitkem. To znamená, že spatříte zrcadlo za všemi pěknými nebo škaredými obrázky v něm, prožívajícího za tím, co je prožíváno.

Pokud máte hodně nepříjemných zážitků, tak vždy zůstanete na povrchu a budete se snažit krýt, bránit, nebo od věcí utíkat. Abych tak řekl, ze špatného snu se jen tak snadno neprobudíte, abyste za snem samotným rozpoznali toho, kdo tu sní. Když si místo toho vždy budete vybírat to nejlepší, to nejkrásnější a nejsmyslnější v lidech, tak se více budete identifikovat přímo se samotným prožívajícím.

Je mnohem snazší se probudit z dobrého snu, než ze špatného. To je důvod, proč pracujeme na tom, abychom vybudovali ten nejkrásnější sen, abychom viděli bytosti i jevy na na nejvyšší možné úrovni. Zkušenost ukazuje, že na takové úrovni se můžeme snadno otevřít a odsud pak dál směřovat na úroveň opravdové čistoty, opravdového významu. Pokud je však někdo chycen v mizerném snu, chybí tu jakýkoli impuls. Vše je lepkavé, napůl mokré, napůl suché – ⁠ to není moc velká zábava. Pokud však sebe i všechny bytosti prožíváte jako potenciální buddhy; celý svět jako čistou zemi: vše přirozeně jako jiskřivé, zářící a plné významu, tak vše ostatní už je dárkem.

Vaše mysl je návykové stvoření. Buduje návyky a posiluje je. Proto byste si měli dávat pozor na situace, ve kterých víte, že „támhle vždycky spadnu do vody“, „tam mám vždycky problémy“ a „v tomhle se vždycky zamotám“. Snažte se dělat to, co vytváří užitečné myšlenky, slova a činy jednoduchým a přirozeným způsobem a držte se dál od špatné společnosti a situací, které vás vedou ke špatným návykům. Pokračujte v práci na svém pohledu a praktikujte společně, dokud si jednoho dne nesednete a vše bude překrásné a vzrušující. Stojí to trochu pohledu a hodně práce.

Na této cestě je velice důležité chápat, že neexistuje žádná obyčejná úroveň pravdy s nějakými černými nebo šedými depresemi dole a růžovými sny nahoře. Obraz reality není pravdivý. Pokud se podíváme na něco, co je opravdové a skutečné, existuje jen jeden bod, ve kterém se vše setkává: nejvyšší radost, láska, síla, odvaha, význam, důvěra, nadbytek, moudrost, soucit, atd. Tam, kde se všechny pozitivní kvality rozvinou, je nejvyšší radost nejvyšší pravdou.

Jak na nejvyšší úrovni prožíváš nepříjemnou situaci, když se např. pohybuješ ve smogu a nemůžeš pořádně dýchat?

Pak prožívám vědomý proces toho, že se na okamžik nemohu nadechnout a představuji si, jak se všechny ty molekuly olova nějakým způsobem dostávají do krve a kam potom jdou atd. Pokouším se samozřejmě dostat pryč, ale není to žádná tragédie.
Všichni zestárneme, onemocníme a zemřeme. Otázka je, jestli z toho děláme problém nebo ne. V tom máme možnost volby. Můžeš si užívat i zadržení dechu. Místo toho, abychom prožívali dech v hrdle, jej prožíváme v hrudi a potom tlak v očích. Ze všeho, co se děje, je možné udělat oslavu mysli. Stejně jako když se radujeme z krásné ženy. Přesně tím samým způsobem se může vědomí radovat samo ze sebe.
Opět jde o to dělat dvě věci zároveň. Jednak udržovat svěží okamžik prožívání a jednak si uvědomovat, co se vyplatí a co ne, popř. jak žít o něco déle a dávat na věci lépe pozor.
Mimoto tě nikdo nebude poslouchat, budeš-li příliš chycený v dramatech a tragédiích. Lepší je radostný pohled, kdy lidé říkají: „Aha, tady jsou takové možnosti a tady můžeme něco udělat“. Způsob, jakým jednáme, lidi ovlivňuje. Když můžeš udělat něco vtipného, zábavného a smysluplného, lidé ti budou naslouchat. Nálada musí zůstat dobrá. Ztrácíš-li pocit buddhovské podstaty, potenciálu lidí, staneš se osamělým. Když myslíš: „Dobře, tady jsme udělali malou chybu, tak a tak to můžeme změnit“ a přicházíš s nadbytkem, jsi ve správné pozici.

Jak poznáme, jestli jsme my sami, ostatní nebo všichni dohromady „neulítli“?

Když se jedná o páry nebo úplně malé skupinky, ve kterých k sobě všichni mají velmi blízký vztah, a vyskytne se problém, je to jistě vina všech zúčastněných.
Když však 90% lidí, kteří za námi s něčím přijdou, s námi mají ten samý problém, nesmíme se vykrucovat jak úhoř a myslet si: „Aha, to je zvláštní, oni si všichni vytvořili stejnou iluzi!“ V takovém případě se musíme pořádně podívat sami na sebe.
Jefferson v Americe kdysi řekl: „Občas můžeme podvést všechny lidi, některé můžeme podvádět celou dobu, ale podvádět všechny lidi po celou dobu není možné.“ Použijeme-li tuto metodu, abychom prověřili, jak nás ostatní berou, pak je to jistě moudré.
Když se s lidmi přeme stále o to samé, pak možná máme starý zatuhlý hněv nebo něco podprahového, co nás ruší. Já osobně beru vážně, když mi lidé něco řeknou.
Inteligence je popisována jako schopnost přijímat nové situace. Že se občas trochu změníme a odetneme několik kil zbytečných vzorců chování, je tedy znakem nadání.
Když si stojíme za hloupými zvyky, nejsme věrni zásadám. Když u lidí stále narážíme, nemůžeme říct: „To je zkrátka moje osobnost!“
A měli bychom být opravdu rádi, když nás lidé upozorní na naše obtížné stránky, protože pak se můžeme něco naučit. Je to v podstatě to, na čem ztroskotá každá diktatura. Lidé objeví, že šéf o sobě nechce slyšet nic špatného.
Tak před ním začnou zakrývat všechno, co se děje, a on najednou zjistí, že celý národ přeběhl na druhou stranu a zůstala jen malá pyramida skládající se ze šéfa a patnácti pobočníků, kteří všechno odsouhlasí, a nakonec se to celé zhroutí.
Musíme být vděční za kritiku, protože dokud nás lidé kritizují, můžeme se učit. Když nás nechají a už nám nic neříkají nebo nás pomlouvají za zády, pak máme problémy.

Jak máme udržovat čistý pohled?

Představ si, že tvoje mysl je továrna na doutníky. Vyrábíš doutníky pro milionáře, kus za 20 dolarů. Ověřuješ, jakou mají barvu a jaké aroma, a zkoušíš, jaký zvuk se ozve, když je zmáčkneš. Když jsou dost dobré, tak je přijmeš, když ne, odmítneš je a vyrobí se z nich tabák a cigarety. Přesně o to jde, že přijmeš pouze ty nejlepší myšlenky a pocity, rozumíš tomu?
Mohli bychom také říct, že ve všem, co se tě týká, musí být něco čistého. Na nejvyšší úrovni jsou samsára a nirvána jedním. Každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou. Každá myšlenka a každý pocit, dokonce i ten nejhloupější, jsou na absolutní úrovni fantastické, pouze proto, že se mohou objevovat.
Když se postaráš o to, aby ses cítil dobře, budeš svět prožívat jako krásný, věci budou báječné a všechno bude mít smysl. Pamatuj na to, že všichni mají buddhovskou podstatu, a rozhoduj se prožívat všechno jako svěží a nové, ve všem vidět něco krásného. Je důležité pochopit, že nejvyšší pravda znamená nejvyšší radost. Můžu ti říct, že moje mysl funguje velmi jednoduše. Mám jednu automatickou funkci – vyřazovací funkci.
Objeví-li se nějaký špatný nebo divný pocit, potom moje mysl říká: „O to se nemusíš starat, na tom není nic skutečného. Zdá se, že se jedná spíše o chybu v dnešní výrobě nebo o znečištění.“ A proč bych se měl starat o něco, co stejně není skutečné. Když se naopak objeví něco pěkného, dobrého a příjemného, moje mysl říká: „Á, zdá se, že se blížíš něčemu, co je skutečné.“ A moje mysl nabírá tento směr. Funguje automaticky. A díky tomu se cítím příjemně. Jednoduše spojuji pravdu s radostí a to, co není skutečné, s nižší úrovní fungování. Nejvyšší radost je nejvyšší pravdou. Mezi tím není žádná oddělenost.
Důležitý je určitý pocit nadbytku. Když ho máš, budeš obecně jednat správně. Pokud máš správnou motivaci, nemusíš ověřovat každé slovo. Každé jednání bude ucelené a bude ostatním přinášet užitek. Budeš-li ale mít například spoustu obtížných pocitů, pak budeš pořád dělat chyby a lidem to nebude příjemné, i kdybys dával neustále pozor na každé slovo, protože druzí vycítí tu vibraci a budou ji také odrážet. Proto bych nejdříve rozvíjel schopnost vidět vše na nejvyšší možné úrovni. Když to dokážeš, objeví se přirozeně soucit, láska a budeš jednat neosobně a neuděláš nic špatně.
Takže čím výš chytíš hada u hlavy, tím méně tě může rušit. Snaž se jednoduše cítit dobře, postarej se o to, aby se ti dobře dařilo, a přej ostatním štěstí. Když uděláš, pomyslíš nebo řekneš něco špatného, rozsvítí se pak najednou pět červených kontrolek.
Nejvyšší pohled samozřejmě nemůžeme udržet! Je to podobné jako s meditací. Můžeme být pozorní na vnější úrovni, nedělat věci, které by nás stahovaly dolů. I na vnitřní úrovni můžeme dávat pozor, aby zde byl soucit a moudrost a na nejvyšší úrovni udržujeme pohled. Ale nemůžeme uchopit zkušenost, která se objevuje spontánně, bez úsilí a sama od sebe. Můžeš pouze dbát na to, abys čím dál více rozpoznával pravdu jako radost, a můžeš tak rozvíjet velice jemný cit pro to, abys poznal, jestli se blížíš vnitřnímu světlu nebo se vzdaluješ, jestli děláš něco upřímného a celistvého nebo se tvá mysl spíše stává tak trochu abstraktní, vzdálenou a nejasnou. Mysl rozvíjí velmi jemné zvonky a červené kontrolky, které nám pomáhají vědomě spočívat ve všem, co se děje.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.
Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.
Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.
Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.
Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.
Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.
Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Jak můžeme neustále prožívat věci na nejvyšší úrovni a zároveň s nimi prakticky pracovat na relativní úrovni?

Je to úplně jednoduché. Pamatuješ jednoduše na to, že jsou všichni buddhové, a zároveň si uvědomuješ, že o tom neví. Proto bychom neměli opilému člověku dát na cestu domů do auta láhev vína a rozhněvanému půjčit svou pistoli.
Kdybychom nevěděli, že jsou buddhové, nemělo by smysl něco dělat. Protože mají buddhovskou podstatu, naše práce se vyplatí.
Rozhodující je pohled. Představ si, že jsi učitel, přijdeš do třídy, díváš se na děti a myslíš si, kdo sem posadil těch třicet rozzuřených goril? Potom můžeš rovnou zase odejít, neboť gorily nedokážeš nic naučit. Co chceš s takovým přístupem dělat? Naproti tomu, když přijdeš a říkáš si, kdo sem posadil těch třicet Einsteinů, pak je najednou všechno možné, začneš a dáš ze sebe to nejlepší. A třeba se přestanou šťourat tužkou v uchu nebo v puse a začnou poslouchat a něco se naučí. Na druhé straně, pokud si pak myslíme, že už všechno vědí, začnou po třídě létat kousky křídy a svačiny.
Jdeme od informace k prožitku. Z úrovně pohledu to sestupuje do srdce a obráceně. Ve skutečnosti je všechno projekcí naší mysli. Takže chyby, které vidíme u ostatních, jsou našimi chybami. Například když se kvůli něčemu rozhněváme, je to proto, že se nás něco dotklo. Když v sobě nemáme žádný hněv a lidé se chovají divně, potom si myslíme: Proč to dělají? Jaký to má smysl? Díváš se na to jako na výkladní skříň, ve které je něco zvláštního. Když se rozhněváš, znamená to, že se cítíš něčím napaden. Nevidíme svět, vidíme vlastní černé nebo růžové brýle. Čím více vidíme lidi jako čisté a krásné, tím blíže se dostáváme k tomu, čím ve skutečnosti jsou.
Nemusíme zemřít, abychom se dostali do čisté země, nemusíme ani nikam chodit, abychom potkali buddhy, musíme si pouze pořádně protřít oči. Když to uděláme, budeme se cítit jako doma, potom uvidíme, že každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou, všechno má smysl pouze proto, že se to objevuje nebo neobjevuje.
Na nejvyšší úrovni jsi jako někdo, kdo sedí na vrcholku hory, má výhled 360 stupňů a vidí všechno jako otevřené, široké a plné možností. Můžeš se ale také podívat dolů na úbočí hory a říct: „Ti byli dříve mými rodiči, to byli moji přátelé, ti všichni chtějí být šťastní a vyhnout se utrpení a přidělávají si u toho občas potíže.“ A bez toho, abys ztrácel čistý pohled, potom pracuješ na podmíněné úrovni a udržuješ cesty vedoucí k tomuto stavu.

Nechápu čistý pohled. Je to přece tak, že některé věci a někteří lidé jsou krásní, a jiní ne. Nepředstíráme si tu něco?

V tomto případě jde o to být schopný vidět něco fantastického v příjemných i nepříjemných situacích. Je to úroveň mimo běžné prožívání světa, na které je všechno fantastické jenom proto, že se to může objevovat. Na běžné úrovni by každá dáma ráda vypadala tak trochu jako přesýpací hodiny a pánové by rádi měli postavu tvaru písmene Y. Tak je tomu na úrovni připoutanosti. Na absolutní úrovni vidím, že i když někdo vypadá jinak, musely se setkat určité procesy moudrosti a umožnily, aby k tomu došlo. To samé platí pro myšlenky.
Každý chce být moudrý a nikdo nechce být zmatený, ale ve skutečnosti jsou i zmatené myšlenky v podstatě pravdou pouze proto, že se mohou objevovat. Když vystoupíme mimo připoutanost, je všechno fantastické pouze proto, že se to děje, jelikož to ukazuje možnosti prostoru. Je ale samozřejmě obtížné jít mimo tento běžný svět. V buddhismu známe několik lidí, kteří to dokázali. Poblíž Lhasy žila například jedna velmi vysoce realizovaná žena, která pracovala jako řezník. Lidé chodili kolem a říkali: „Pomoc! Taková divoška, rychle pryč.“ Stála tam, divoce koulela očima a všechno, co prošlo kolem ní, bylo o hlavu kratší. Jeden učitel dharmy ale uviděl, že posílá vědomí těchto zvířat do čistých zemí. Přišel k ní a poklonil se. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu a on spontánně rozvinul 21 zvláštních schopností.
Existují případy, které již nezapadají do našich běžných každodenních konceptů. S těmi se dostaneme pouze do určitého bodu a potom přichází úroveň obrovské svobody. Kdo se však na tuto úroveň dostane, musí si za ní stát a má také vlastní odpovědnost. Dokud se brouzdáme v rybníku jako všichni ostatní a chováme se tak, jak se od nás očekává, jsme pod ochranou většiny. Pohybujeme-li se dále směrem ven, musíme mít obrovský soucit, který všichni cítí. Musíme velmi tvrdě pracovat a doopravdy mít rádi lidi. Když přitom budeme myslet jenom na sebe, dostaneme se do problémů.
Potom budeme mít nepřátele. Pouze pokud budeme mimo osobní úroveň, bude to na druhé působit dobrým dojmem a setkáme se s uznáním. Když máme tuto lásku a pracujeme pro dobro všech bytostí, podmíněný svět přestane být lepkavý. Můžeme se pak opravdu svobodně pohybovat. Nejlepší je stát stále více na vlastních nohou. Svobodu, přesahující zkušenosti, nové možnosti rozvíjet na kurzech a cvičit mysl každý den v meditaci a nadbytek objevující se díky tomuto nadosobnímu pohledu potom pro dobro všech bytostí vnášíme do světa.

Když se jedná o lidi v mém okolí, neustále ztrácím čistý pohled. Objevují se hned myšlenky jako: příliš tlustý zadek, příliš dlouhý nos, atd. Co s tím?

Myslím, že nejvíce pomůže soucit. Musíš lidem přát všechno dobré. To je ten nejlepší způsob pro většinu z nás. Přej jim všechno dobré a všechno ostatní se stane druhořadým, ať už mají divnou barvu vlasů, jsou příliš tlustí, hubení, nebo cokoli jiného. Svůj dobrý postoj přenášíš na nejbližší, vědomě jim přeješ všechno dobré, aby se to na nich odráželo, a všechno ostatní je tak jako tak v pořádku.
Je to jejich druh moudrosti, jejich výjimečnost. Můžeme použít také moudrost tím, že si například představíme, jaké karmické příčiny vedly k jejich chování nebo k tomu, jak vypadají. Ale myslím, že nejlepší je soucit.

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!
Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.
Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.