Své tělesné potřeby prožívám silně jako připoutanost a jako opravdu nepříjemné. Jak s tím mohu pracovat?

Všichni jsme se stali laiky a jogíny, protože víme, že rušivé emoce jsou vlastně surovina pro dosažení osvícení. Tím se lišíme od úrovně hínajány nebo théravády mnichů a jeptišek.
To dobré je, že se buddhovi můžeme ve všem otevřít, např. i se svou sexualitou. Buddha říká, tělo je chrám se 72,000 světelnými kanály, ženské části jsou lotosový květ, mužské části jsou diamant. Všechno, co prožíváme, vnímáme jako čisté, smysluplné a plné moudrosti i významu.
A pokud sebe vnímáme jako čisté, můžeme se otevřít buddhovi a učit se od něj, můžeme pracovat s energiemi. Ve všem, co se děje, v každém okamžiku je ryzost, napětí a svěžest.
Opravdová překážka je, pokud jsme byli vychováváni s nepřátelstvím ke svému tělu a vše pod úrovní pasu bylo považováno za špatné. Často je to katolickou výchovou. Podle mého názoru je mnoho katolíků zralých na terapii, aby znovu získali do určité míry zdravý vztah ke svému tělu.
Je důležité, abychom se buddhovi zcela a plně otevřeli i se svými touhami a pocity. Jen tak jej můžeme požádat, aby nám podal ruku. Především v otázce lásky. Ženy jsou v tomto směru bdělejší než muži, ví také mnohem lépe, jak důležitá je láska.
Když jde muž k ženě, má se otevřít, aby prožil její moudrost a pochopil, jak důležitá je láska a jaký význam má otevřenost.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.
Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.
V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.
Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.
U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.
Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.
Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.
Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Co dělat proti připoutanosti?

K připoutanosti má Buddha dvě rady a Karmapa ještě jeden speciální prostředek. Na nejvyšší, absolutní úrovni Buddha radí provádět fázi dovršení v rámci linie mateřské tantry. To znamená kratší fázi budování meditace a dlouhé spočívání ve fázi dovršení. V meditaci na 8. Karmapu jsou proti ulpívání ještě zvláštní prostředky.
Na každodenní, praktické úrovni Buddha radí, abychom, především když jsme motivováni touhou a přáními, hodně přemýšleli o pomíjivosti, abychom se tolik nevázali na věci. Za druhé bychom měli všechno dobré, co prožíváme – neboť typy touhy prožívají mnoho pěkného a obohacujícího – darovat bytostem. Měli bychom mít vždycky pocit „Toto chci ukázat ostatním.“
Když takovým způsobem používáme všechny tyto různé úrovně, dosáhneme dobrých výsledků. To nejdůležitější je pochopit, že zde tato myšlenka dříve nebyla, zítra tu také nebude a dneska se jí nenechám vyrušovat. Stejně jako přicházejí a odcházejí vlny na moři.