Učení a meditace

Buddhistická meditace je metoda práce s myslí, díky níž se mysl stává klidnou a nezávislou na neustále se měnících podmínkách. Cílem meditace je zbavit mysl nedostatků a omezení a plně rozvíjet její dokonalé vlastnosti, zejména moudrost, spontánní radost a aktivní soucit. Z pohledu buddhismu existují dvě úrovně užitku meditace. Prvním přínosem je zlepšení podmínek každodenního života, dlouhodobým přínosem je dosažení stavu buddhy, osvícení.

Co je to „čistý pohled“ a jak ho dosáhnout?

Vlastně je to úplně jednoduché. Čistý pohled znamená, že vše vidíme jako úžasné jen proto, že se to odehrává. Obvykle máme rozlišující vědomí. Myslíme si „chytré“ nebo „hloupé„, „to se mi líbí“ nebo „nelíbí„, apod. Čistý pohled znamená, že navzdory všem obrázkům, které se v zrcadle objevují, nezapomínáme na zrcadlo samotné; že vždy máme na paměti, že to co se dívá našima očima, slyší našima ušima –⁠ vědomí samotné –⁠ je radost, neohroženost a láska. Díváme se víc na to, co je mezi myšlenkami, za nimi, na to, co vnímá myšlenky a pocity –⁠ absolutní jasnost prostoru, která je ve všem přítomná.

Když například prožíváme něco, co je „nepříjemné„, co „bolí„, je vlastně vzrušující, že tu je někdo, kdo je schopen to prožívat. Bolest sama o sobě je velice vzrušující pocit a je zajímavé zjistit, jak na ni reagujeme my a jak reagují ostatní. Tímto způsobem to, co vnímá a prožívá, je vždy přítomné prostřednictvím vzestupů a pádů v mysli. Pokud udržíte tento pohled, pak vše co se odehrává, se stane svobodnou hrou mysli, nadbytkem mysli, sílou mysli, schopnostmi mysli, světlem mysli, atd.

Viděno čistým pohledem, myšlenky odrážejí Stav pravdy mysli. To, že se vůbec mohou objevovat, znamená, že tu je něco, co všechny tyto věci prožívá. Pokud myšlenky prožíváme tímto způsobem, zmizí ulpívání na dobrých prožitcích i odmítání těch špatných. Vše co se odehrává, vnímáme jako vzrušující, jako zajímavé, jako možnost se učit, aniž bychom se tím nechali chytit. Vše ukazuje, co je možné.

Mohu vám říct, že kdyby přišel mafián a hodil sem hrst granátů a zdi byly pokryty krví a kusy našich těl, dokonce i to by bylo vyjádřením Stavu pravdy. Bylo by to dokonalým vyjádřením výbušné síly ve spojitosti s lidským tělem za těchto okolností – vše je pravdou! Samozřejmě, pokud jste v té situaci a myslíte si „Já jsem tímhle tělem a chci žít dlouho!„, pak je to jasně bolestivé.⁠ Tuto úroveň prožívání všichni známe. Ale já mluvím o nadosobním pohledu, který je mimo přemýšlení v rovině „jsem tímhle tělem“. Mluvím o vyšší úrovni, kde je vše fantastické už jen proto, že se to odehrává –⁠ ať už se to rodí, nebo umírá. Na této úrovni jsme jasným světlem, které všechny věci vnímá. Není tu žádný moralismus ve prospěch toho či onoho.

Kdyby se dva zloději pokusili ukrást staré paní kabelku, zastavil bych je. Samozřejmě, že bych to udělal. Ale nemoralizoval bych o tom, protože je možné, že v minulém životě jim také něco sebrala a tím vytvořila toto spojení. Takže bychom měli pomáhat, aniž bychom druhé soudili. Lidé jsou hloupí, ale ne zlí. Hledají štěstí a snaží se vyhnout utrpení. Jen zkrátka vždy strčí ruce do kopřiv místo do květin. 

Čistý pohled zároveň znamená, že víte, že nejvyšší pravda je nejvyšší radost. Víte, že jste v čisté zemi a že všichni lidé jsou buddhy, kteří to jen ještě neví, a že čím víc vidíte věci jako vznešené a čisté, tím blíže jste pravdě.

Ve svém každodenním prožívání o tom můžete smýšlet takto: Vchází muž a jeho obličej vypadá, jako by ho přejel nákladní vlak. Ale jeho ruce jsou krásné, tak se díváte na jeho ruce. Možná, že ani jeho ruce nebo obličej nejsou krásné, ale má dobré boty nebo pěkné auto. Snažíte se vidět všechny bytosti a vše, co se odehrává, jako nové, svěží a vzrušující a prožívat ty nejkrásnější a nejčistší stránky dané situace. Pokud uspějete a v každé situaci  budete vše vidět jako nové a krásné, ať už se jedná o cokoli, pak se postupně dostanete do bodu, kdy každý okamžik bude „aha“ zážitkem. To znamená, že spatříte zrcadlo za všemi pěknými nebo škaredými obrázky v něm, prožívajícího za tím, co je prožíváno.

Pokud máte hodně nepříjemných zážitků, tak vždy zůstanete na povrchu a budete se snažit krýt, bránit, nebo od věcí utíkat. Abych tak řekl, ze špatného snu se jen tak snadno neprobudíte, abyste za snem samotným rozpoznali toho, kdo tu sní. Když si místo toho vždy budete vybírat to nejlepší, to nejkrásnější a nejsmyslnější v lidech, tak se více budete identifikovat přímo se samotným prožívajícím.

Je mnohem snazší se probudit z dobrého snu, než ze špatného. To je důvod, proč pracujeme na tom, abychom vybudovali ten nejkrásnější sen, abychom viděli bytosti i jevy na na nejvyšší možné úrovni. Zkušenost ukazuje, že na takové úrovni se můžeme snadno otevřít a odsud pak dál směřovat na úroveň opravdové čistoty, opravdového významu. Pokud je však někdo chycen v mizerném snu, chybí tu jakýkoli impuls. Vše je lepkavé, napůl mokré, napůl suché – ⁠ to není moc velká zábava. Pokud však sebe i všechny bytosti prožíváte jako potenciální buddhy; celý svět jako čistou zemi: vše přirozeně jako jiskřivé, zářící a plné významu, tak vše ostatní už je dárkem.

Vaše mysl je návykové stvoření. Buduje návyky a posiluje je. Proto byste si měli dávat pozor na situace, ve kterých víte, že „támhle vždycky spadnu do vody“, „tam mám vždycky problémy“ a „v tomhle se vždycky zamotám“. Snažte se dělat to, co vytváří užitečné myšlenky, slova a činy jednoduchým a přirozeným způsobem a držte se dál od špatné společnosti a situací, které vás vedou ke špatným návykům. Pokračujte v práci na svém pohledu a praktikujte společně, dokud si jednoho dne nesednete a vše bude překrásné a vzrušující. Stojí to trochu pohledu a hodně práce.

Na této cestě je velice důležité chápat, že neexistuje žádná obyčejná úroveň pravdy s nějakými černými nebo šedými depresemi dole a růžovými sny nahoře. Obraz reality není pravdivý. Pokud se podíváme na něco, co je opravdové a skutečné, existuje jen jeden bod, ve kterém se vše setkává: nejvyšší radost, láska, síla, odvaha, význam, důvěra, nadbytek, moudrost, soucit, atd. Tam, kde se všechny pozitivní kvality rozvinou, je nejvyšší radost nejvyšší pravdou.

Když dosáhneme osvícení, zůstaneme v tom stavu, nebo jej musíme dosahovat stále znovu?

Jakmile jsme jednou dosáhli osvícení nebo vysvobození, nemůžeme odtud už spadnout zpět. Vysvobození je prvním krokem. Je to stav, ve kterém prožíváme, že nejsme ani tělem, které zestárne, onemocní a jednou zemře, ani myšlenkami a pocity, které neustále přicházejí a odcházejí. Na této úrovni víme, že nejsme tím nebo oním, a proto už také neprožíváme sami sebe jako terč. Nemůžeme znovu spadnout, protože zde už není žádná představa já. Oddělenost mezi subjektem, objektem a jednáním se rozpouští a stávají se jedním a prožívající, prožívané a prožitek se dokonale doplňují. Z této úrovně již nemůžeme klesnout.
Z této zajištěné úrovně jdeme dále k plnému osvícení. Zatímco na úrovni vysvobození jsme zcela očistili všechny rušivé pocity, v okamžiku dosažení osvícení se rozpouštějí i ty nejjemnější závoje ztuhlých představ, koncepty a představy a prožijeme to, co je skutečné: podstatu mysli, nadčasovou a všudypřítomnou. Jsme oceánem a vlny, které se objevují a mizí, vidíme jako svobodnou hru oceánu, jako jeho součást. V tomto stavu mimo extrémy a pojmy jako materialismus, nihilismus, existencialismus atd., kde nás již nic nemůže rozrušit a kde není žádné utrpení, jsme jako šálek kávy, který si již netřese, jeho hladina se zklidnila a všechno zrcadlí. Spontánně se zde najednou projevují všechny schopnosti, vlastnosti a síla.
Svou mysl zde prožíváme jako jasné světlo, jsme jako člověk, který stojí na vrcholku hory a má rozhled 360 stupňů kolem sebe. Zároveň si uvědomujeme, jakou cestou jsme se dostali nahoru, a můžeme pomáhat těm, se kterými máme spojení.
Stav vysvobození a osvícení nemůžeme srovnávat s ostatními úrovněmi, jako jsou oblasti bohů a polobohů, kde po nepředstavitelně dlouhou dobu prožíváme příjemné stavy, avšak znovu odtud spadneme, když se spotřebují dobré dojmy, které k tomuto zrození vedly.
Na těchto úrovních ještě máme představu sebe sama, nějaké osoby, duše nebo átmanu (hinduistický termín označující nejvnitřnější já, pozn. překl.). Osvícení je skutečně velká věc, je to trvalý stav, který nikdy nepomíjí.

Můžeme se pokaždé řídit tím, že radostnější cesta je ta správná?

Vyšší úroveň fungování, vyšší úroveň radosti a vyšší úroveň pravdy jsou v podstatě tím samým. Prožívání větší radosti, rozvinutí vyšší moudrosti a lepší fungování na úrovni těla a mysli jsou tím samým.
Například když pracuješ s pořádnými nástroji v zajímavém prostředí, jsi blíže rozpoznání své podstaty, než když děláš něco, co nefunguje s nářadím, které je k ničemu.
Hlavní je dávat pozor na to, abychom neulpívali na radosti a abychom dobré pocity předávali dále. Musíme chápat, že podmíněné radosti jsou pomíjivé.
Měli bychom se vždy snažit prožívat radost bez vnější příčiny. Nechat ji, aby se co nejrychleji objevovala sama od sebe, uvědomit si, že se jedná o aspekt vlastní mysli, který se zde uvolňuje. Je to okamžik bez jakýchkoli představ, bez myšlenek, bez pojmů, bez čehokoli, co by nás blokovalo. V momentě, kdy jsme byli otevření, se projevila radost naší mysli. Potom se pokoušíme dosáhnout tohoto stavu i bez vnějších vlivů. To znamená meditovat. Učíme se, že mysl na absolutní úrovni dokáže sama v sobě a bez jakékoliv vnější příčiny nalézt cokoliv.

Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Jak můžeme nejlépe začlenit buddhistickou praxi do každodenního života?

Tady je důležité provádět s radostným úsilím jak formální, tak neformální praxi vždy, kdy je to možné. Pokusil bych se proložit den několika krátkými meditacemi, zcela spontánně, když se naskytne příležitost. Je také dobré, mít pevně dané časy k meditaci během dne, na které se můžeme spolehnout. Například ráno po posledním objetí bych se s partnerkou na pět minut posadil a spolu s ní bych přijal útočiště nebo se soustředil na tři světla.
Během dne můžeme také využít každou přestávku, abychom v prostoru nechali objevit Karmapu a koncentrovali se na jednotlivá světla. Můžeme se pokusit vidět všechno jako čisté a krásné. Cestou do práce v autobuse nebo ve vlaku si můžeme představit buddhu nebo Karmapu, jak sedí na prkénku nad hlavami lidí. V jediném okamžiku vytahujeme všechna prkénka a buddha, popř. Karmapa, padá do jejich srdcí a začíná zářit. Po celou dobu bych se soustředil na to, že prostor a radost jsou tím samým a že prostor je nádobou, ne něčím oddělujícím. Znamená to nesměrovat vědomí pouze dopředu, tedy následovat nos a oči, jak je naším zvykem, ale být si vědomý rovněž prostoru za námi a vedle nás.
Jde o to vnímat vědomí jako něco podobného prostoru, jako něco, co se rozprostírá všude. To je skutečně velmi důležité, proto to často zdůrazňuji. Prožíváme-li metrovou vzdálenost mezi námi a ostatními ne jako oddělenost, ale jako prostor, jako nádobu, která nás všechny obsahuje, budeme prožívat víc a víc radosti. Zatímco rozvíjíme tento pohled a prožíváme neustále to, co nás pojí dohromady a sbližuje, zcela přirozeně se také objeví mimosmyslové prožitky a schopnosti. Najednou budeme vědět, kdo volá, před tím, než zazvoní telefon, nebo pomyslíme na přítele a o chvíli později od něho dostaneme dopis. Tohle se děje, protože mysl ve svém radostném, uvolněném jednání projevuje všechny svoje dokonalé vlastnosti.
Když přijdeme do práce, můžeme ve všech situacích a lidech vidět něco zajímavého a smysluplného. Dámy bych upozorňoval na jejich krásu a pány na jejich sílu nebo radost. Když takto zmíníme jejich silné stránky, budou více v kontaktu se svým potenciálem. Na pracovišti potom myslíme: „Nemám zde pouze povinnosti – mám úkoly. Tím, co dnes udělám, se mohu dotknout mnoha bytostí a předat jim něco, co jim bude užitečné, co jim pomůže a přinese radost.“ Když někdy není co dělat a nikdo od nás nic nechce, můžeme se krátce zcela uvolnit, nechat do sebe zářit tři světla a dobré dojmy následně darovat všem bytostem. Vykonáváme-li spíše fyzickou činnost a nepotřebujeme přitom tolik přemýšlet, můžeme celou dobu udržovat vibraci mantry.
Můžeme se dívat opravdu na všechno, i na stroje, nejen navyklým způsobem, ale na nejvyšší možné úrovni jako na výraz inteligence jejich tvůrců, kteří vytvořili něco, co tak fantasticky funguje. Během přestávky na svačinu nebo na oběd můžeme potom opět jednat s lidmi tak obratně a smysluplně, jak je to možné, ve všem, co se děje, vidět to nejkrásnější a nejsvěžejší. Během jídla si můžeme myslet, že všechno darujeme Karmapovi. Vrátíme-li se pak opět k práci a máme nemožného šéfa, myslíme si jednoduše: „Jak skvělé, bez komplikovaných lidí není trpělivost, bez trpělivosti není osvícení – mockrát děkuji.“ Využíváme co nejlépe veškerý čas bez ohledu na to, co se děje, a snažíme se ze všeho něco naučit a udělat to nejlepší. Cestou domů necháme potom opět Karmapu sestoupit do srdcí lidí.
Kdo nemohl dělat poklony ráno, měl by je určitě udělat nyní. Důvodem je, že dlouhé opakované „vrhání“ vlastního těla na zem vyrovnává energetické dráhy. Úroveň energie se díky nim zvýší natolik, že každou hodinu, kterou využijeme k poklonám, můžeme rovnou odečíst z doby spánku. Rovněž nám dodají obrovskou sílu a získáme díky nim větší schopnost dělat něco pro druhé. Když zrovna neběží nic zajímavého v televizi, můžeme také meditovat na Diamantovou mysl a očišťovat tak všechny škodlivé dojmy, které jsme nashromáždili během nespočetných životů. Nebo děláme svou osobní praxi, u které právě jsme. Nakonec vezmeme svého milovaného/svoji milovanou do postele a praktikujeme sjednocení prázdnoty a radosti, setkání moudrosti a soucitu. Když přijde čas spánku, můžeme vsedě v posteli ještě udělat poslední meditaci na jasnost a prázdnotu mysli, meditaci Jasné světlo.
Potom si lehneme a celou noc spočíváme ve stavu neomezeného světla. Příští ráno do nás opět září světlo zpět, objevujeme se z prostoru jako jidam, přijmeme útočiště a jdeme dále za každodenními povinnostmi. Tímto způsobem využíváme všech 24 hodin.

Jak na nejvyšší úrovni prožíváš nepříjemnou situaci, když se např. pohybuješ ve smogu a nemůžeš pořádně dýchat?

Pak prožívám vědomý proces toho, že se na okamžik nemohu nadechnout a představuji si, jak se všechny ty molekuly olova nějakým způsobem dostávají do krve a kam potom jdou atd. Pokouším se samozřejmě dostat pryč, ale není to žádná tragédie.
Všichni zestárneme, onemocníme a zemřeme. Otázka je, jestli z toho děláme problém nebo ne. V tom máme možnost volby. Můžeš si užívat i zadržení dechu. Místo toho, abychom prožívali dech v hrdle, jej prožíváme v hrudi a potom tlak v očích. Ze všeho, co se děje, je možné udělat oslavu mysli. Stejně jako když se radujeme z krásné ženy. Přesně tím samým způsobem se může vědomí radovat samo ze sebe.
Opět jde o to dělat dvě věci zároveň. Jednak udržovat svěží okamžik prožívání a jednak si uvědomovat, co se vyplatí a co ne, popř. jak žít o něco déle a dávat na věci lépe pozor.
Mimoto tě nikdo nebude poslouchat, budeš-li příliš chycený v dramatech a tragédiích. Lepší je radostný pohled, kdy lidé říkají: „Aha, tady jsou takové možnosti a tady můžeme něco udělat“. Způsob, jakým jednáme, lidi ovlivňuje. Když můžeš udělat něco vtipného, zábavného a smysluplného, lidé ti budou naslouchat. Nálada musí zůstat dobrá. Ztrácíš-li pocit buddhovské podstaty, potenciálu lidí, staneš se osamělým. Když myslíš: „Dobře, tady jsme udělali malou chybu, tak a tak to můžeme změnit“ a přicházíš s nadbytkem, jsi ve správné pozici.

Doposud jsem měl pocit, že do značné míry máme určenou roli, kterou v životě hrajeme, a způsob, jakým věci vidíme. Jak se z toho můžu vymanit?

Součástí každé meditace, kterou děláme, a především v Diamantové cestě, je fáze prázdnoty. To znamená, že jsi v prostoru, ten prostor je naprosto vědomý a všechno do sebe zapadá. Z tohoto prostoru si vytvoříš svou skutečnost, vstupuješ tak do světa a jsi svobodný. Můžeš si vybudovat takový pohled a takový svět, jaký chceš mít. Musíš pouze vědět, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí!
Musíš si věřit, opravdu mít odvahu dělat to nejlepší a nenechávat se brzdit omezeními kultury, rodiny a podobně. Musíš se opravdu rozhodnout pro pohled, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí, a snažit se potom tento pohled udržovat v každodenním životě!

Když jsem si ujasnil, že všechny věci jsou složené, a tudíž pomíjivé, ztratil jsem hned o všechno zájem. Jaký je další krok, abych opět prožíval svět jako zajímavý a plný neomezených možností?

Prožijeme-li, že věci jsou pomíjivé, objevuje se často prožitek ztráty zájmu a napětí. A pak se objevuje otázka: Co přijde potom, když se rozpustí tato prvotní připoutanost a již nás nepohání, jak můžeme dále pokračovat? Vždycky mě zajímá další obrázek. Zajímá mě, jak se otevřít v každé situaci ještě většímu prostoru a ještě více možnostem.
V okamžiku, kdy se v určité situaci ještě něco děje, je důležité být už o krok dále a pak zase dále tak, aby prožitek naplnění nikdy neustával. Nenechat tedy situaci přejít až do stavu, kdy sedíme a už nevíme jak dál, ale na základě této zkušenosti, v níž už jsme na vrcholu, jít k dalšímu vrcholu a k dalšímu.
A pamatovat na to, že nejvyšší radost je nejvyšší pravdou! Cítit se doma tam, kde je nejvyšší radost, nejvyšší smysl, nejvyšší naplnění, nejvyšší bdělost, nejvyšší zkušenost, a všechno, co přináší utrpení, všechno omezující a obtížné vidět od samého počátku jako chybu v programu.
Podstata bytostí je vždy podstata buddhy. Jasné světlo je všude stejné. A lidé dělají chyby proto, že to nerozpoznali. Běhají za vnějšími a vnitřními dojmy a jsou ve věčném koloběhu. Když to vidíme, objevuje se soucit a to bez jakékoliv lítosti. Můžeme říct, že v porovnání s radostí osvícení je naše prožívání utrpením.

Když jsem na kurzu, mám pocit obrovského naplnění, ale doma potom opět spadnu na běžnou úroveň. Jak tomu můžu zabránit?

Je to úplně přirozené. V průběhu rozvoje prožívá pravděpodobně každý praktikující stav, kdy je jednou nahoře a jednou dole. Když se daří dobře a spotřebovávají se dobré dojmy, pak možná budou následovat nepříjemné dojmy atd. Potom se ale musíš namísto sledování obrázků dívat na samotné zrcadlo, identifikovat se s tím, co je vědomé, a ne s neustále se měnícími pocity.
Když budeš pravidelně meditovat, bude to, co je za myšlenkami a mezi nimi, co vnímá myšlenky, postupně stále zářivější, jasnější, plné síly a na konec tento prožitek již nebudeš opouštět.
Když uvnitř neustále prožíváš svěžest a zkušenosti „aha“ a všechno vibruje významem, nemůžeš už prožívat žádné utrpení. Je to jen otázka času. Každou mantrou, kterou vyslovíš, pokaždé když v meditaci splyneš s Karmapou a je zde pouze samotné vědomí, a poté se opět objevíš a všechno je svěží a nové – neustále odstraňuješ a očisťuješ všechny možné rušivé dojmy.
Jednoho dne si uvědomíš: „Dříve bych byl v této situaci zmatený a nešťastný,“ ale už takový nejsi. To je očištění! Všechno příjemné je požehnání, všechno nepříjemné je očišťování na cestě. Je důležité vědět, že když prožíváme utrpení a obtížné situace, obtížné dojmy k nám nepřicházejí, ale naše mysl se osvobozuje od starých dojmů.
Když tyto staré zmatené dojmy přirovnáme k zoologické zahradě, pak bychom mohli říct, že vidíme zadky zvířat, která nás opouštějí, a ne jejich tváře. Něčeho se zbavujeme. Z naší mysli odcházejí dojmy, které by se k nám jinak později vrátily jako skutečné problémy a utrpení. Tyto situace potom získávají více smyslu a cítíme se v nich lépe.

Ačkoli jsem si už často myslel, že jsem něco skutečně pochopil, málokdy se mi podaří převést to do praxe. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Když v každé situaci děláš to nejlepší, co dokážeš, nemůžeš udělat nic špatně. Například přijdeš na to, že do schodů vyběhneš lépe, když nebudeš kouřit, a jednoduše si říkáš: „Už nebudu kouřit!“ Příští týden potkáš kamaráda s cigaretou, která tak pěkně voní, a jednou si potáhneš, potom si znovu říkáš: „Vždyť vlastně nekouřím, nedělá mi to dobře!“ a krok za krokem se tak zbavuješ tohoto návyku.
Když tě něco snadno naštve, vzpomeneš si v tom samém okamžiku nebo krátce nato: „Pokaždé, když se naštvu, dostanu se do potíží a to nechci!“ nebo si myslíš: „Naštěstí jsem s ním pouze deset minut, ten ubohý člověk musí vydržet sám se sebou 24 hodin denně!“