Nemyslíš, že právě buddhisté v západních zemích by měli mít hodně dětí? Vždyť je to přece něco velice dobrého, když určitému vědomí umožníme tak slibné znovuzrození?

Kromě mnichů a mnišek můžeme žít radostný sexuální život dvěma způsoby. Jako jogíni s větším soustředěním na rozvoj a práci nebo jako laici s dětmi. V případě obou cest je možné dosáhnout osvícení.

U laiků jde trochu víc o to, že dobře fungujeme, a jsme tak dobrým příkladem. Jako jogíni máme spíše funkci rozpouštět u lidí ztuhlé představy a koncepty, aby získávali svobodný pohled na svět. Která cesta je ta správná, závisí mimo jiné na tom, kolik máme karmických dluhů.

Některé dámy přijdou do jiného stavu i tím, že projdou kolem pánského záchodu. To jsou ty, které mají mnoho karmických dluhů, dali hodně slibů a dluží mnoha bytostem život.

S metodami, které máme, můžeme praktikovat obě cesty. Mám radost z buddhistických rodin, je skvělé, že je máme. Ale mám radost i z buddhistických jogínů, kteří mají více energie pro svoji praxi.

V tibetském buddhismu hraje matka důležitou roli i při rozvíjení soucitu. Začínáme myslet na to, co pro nás naše matka udělala, když jsme byli malí. Pak myslíme na to, že nebyla matkou jen v jednom životě, a pak jdeme dál a zjišťujeme, že každý jednou byl naší „matkou“. Z této lásky a vděčnosti k matce se pak rozvine celá mandala soucitu, celý palác soucitu.

Je pravda, že se člověk stává silnějším, když stále překračuje svoje hranice?

Kulturista by řekl, že zvyklý počet shybů slouží k tomu, aby se udržela dosažená svalová hmota, ale jen ty cviky, které ke konci tréninku bolí a dělají se ztěžka, vedou svaly k růstu.

Tam, kde člověk vykračuje za vlastní hranice, vzniká nový prostor a svoboda. Život se dá přirovnat k popruhu z gumy: Pokud ho nikdy nenatahujeme, tak jednou zpuchří a přetrhne se. Pokud ho ale natahujeme pravidelně jako heligonku, zůstane pružný. Když se tedy vzdáme starých návyků a vždy jdeme o kousek dál a děláme to s důvěrou v prostor a ve vlastní možnosti a ne pod tlakem na útěku, tento gumový popruh se napíná a zůstává svěží, takže se může neustále objevovat něco nového.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.

Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.

Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.