Nejsem si stále jistý, jestli mám svým dětem zprostředkovat jen svůj buddhistický pohled na svět nebo i ten křesťanský a jestli jim přinese více problémů, když budou chodit na výuku náboženství a budou z toho možná zmatené, nebo když tam chodit nebudou, a stanou se tak outsidery. Co si o tom myslíš?

Těžko říct. Ale když děláme to, co sami považujeme za správné, pak je zbytek problém ostatních. Toho se vždy držím. Je to mnohem jednodušší.

Ve střední Evropě má církev velkou moc, ale nenechal bych se tím moc ovlivnit. Je lepší, když se děti několikrát poperou před školou, než aby měly stejný „sestřih“ jako všichni ostatní a možná tím trpěly. Možná je také rozumné nechat to na samotných dětech, jakou cestu si zvolí.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Je sexualita jediný způsob, jak spojit dohromady ženský a mužský princip?

To nejlepší je, když tě inspiruje všechno z podstaty ženské popř. mužské. Pohybuješ se prostorem a vnímáš jej, samotnou jeho otevřenost jako ženský princip. Radost samu o sobě pak vnímáš jako mužský princip. Otevíráš se všem vlastnostem a schopnostem všech, kteří přijdou do tvé blízkosti.

Na osobni úrovni rozlišujeme čtyři různé druhy vztahů, které vznikají, když se lidé setkávají. Žena může být matka, dcera, sestra nebo milenka. Ne všechny jsou všechno. Stejně tak je to u mužů. Existuji typy otců, synů, bratrů a pak jsou muži, které by si člověk chtěl hned vzít s sebou domů. Muži a ženy se zde mohou různými způsoby doplňovat a potkávat.

Obecně bychom se měli pokusit nechat se inspirovat celou šíří zkušenosti. Nejdříve myslíme pravděpodobně na sexuální vztah a na blízkost, ale pak zjistíme, že vztah, v němž je méně touhy, může být mnohem silnější a z dlouhodobého hlediska přináší více výhod.

Způsob setkání závisí také na tom, jak silně je rozvinutá mužská nebo ženská energie. Jsou lidé, kteří jsou velmi mužští nebo velmi ženští, proto pro vyrovnání potřebují partnera. Když například nejsem delší dobu se ženami, pak pobíhám kolem jako tank, zapomenu se holit a stávám se hrubým.

To samé platí pro některé dámy, které mají příliš mnoho ženské energie. Pokud nemají muže, baví se po celé hodiny a dny jen o kloboucích a dětech a nic jiného se neděje. V těchto případech se muži a ženy vzájemně velmi potřebují. Existují ale také typy, které jsou více ve středu. Mají některé ženské a některé mužské vlastnosti, trochu od každého a ti můžou pak docela dobře žít i bez partnera.

Jak vzniká hněv?

Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.

Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.

Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.

Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.

Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.