V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Podle čeho zjistíme, jestli jsme na správné nebo špatné cestě?

Existují pro to vnitřní a vnější znaky. Když jsme na špatné cestě, nejspíš budeme neustále přitahovat komplikované lidi, kterých se potom také těžko budeme zbavovat. Máme určitý druh „energetických háků“ namířených ven, které tyto lidi přitahují. Je možné, že to děláme ze soucitu, ale potom by k tomu mělo docházet vědomě.

Vnitřní znak je, že rušivé pocity jako závist, hněv, pýcha, zmatek atd. ubývají na síle.

To, že jsme na správné cestě, vidíme díky tomu, že se na vnější úrovni dostáváme do příjemných situací.

Na vnitřní úrovni se rozpouštějí rušivé pocity a objevuje se stále více prostoru a svobody.

Mysl je ale král a my sami máme svobodu rozhodovat, co se bude dít. Jsme-li na nějaké obtížné cestě, můžeme se rozhodnout: „Jsem bódhisattva a pomáhám všem bytostem, které jsou na tom špatně, a očišťuji veškeré jejich utrpení.“

S tímto postojem bezpečně vším projdeme, zbavíme se těžkých zavazadel a dostaneme se hbitě dál.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Mezi muži a ženami nevznikají jen milostné vztahy, ale i jiné. Můžeš k tomu něco říct?

Když lidi pozorně sledujeme, často uvidíme, jaký druh vztahu s nimi můžeme navázat, jestli při tom vzniká připoutanost a jaký druh vztahu to může být – jestli spíše sexuální, emocionální atd. Jsou čtyři možnosti, kým může žena pro muže být a čtyři možnosti, kým může být muž pro ženu.

Žena může být matkou, která se nás snaží vychovávat. Pokud se s (nějakou ženou) jen dobře bavíme, pak je spíše naší sestrou. Když ji ochraňujeme, je spíše naší dcerou. Když nás fyzicky přitahuje, je spíše milenkou.

Stejným způsobem může žena vidět muže: jako otce, když je spíše ochráncem a dává jí pocit bezpečí. Pokud je zábava s ním být a není tam příliš mnoho jiných citů, pak je jako bratr. Když je to někdo, koho musíme chránit, nebo vychovávat, pak je jako syn. A milenec je muž, který je fyzicky atraktivní a vztah funguje.

Každý by chtěl samozřejmě být milencem nebo milenkou – je to víc vzrušující a speciálnější, ale můžu vám říct, že díky požehnání všech buddhů jsem získal zkušenost, že o deset let později už není důležité, jestli někdo byl jako moje sestra, dcera, nebo milenka. Nezáleží na tom, jak blízký vztah to byl. Pro vztahy, které trvají dlouho, to není důležité. Samozřejmě, že vždy dáváme víc a jsme otevřenější k člověku, se kterým se milujeme, protože jde o blízký vztah.

Jenže právě trvalé kvality, kvality dharmy, kvalita důvěry –⁠ to je to, co je důležité. Důležité je, abychom rostli, rozvíjeli se a společně pracovali. V takovém soužití je velké požehnání, ale pokud je v něm příliš připoutanosti, pak je zde i hodně utrpení a spousta obtížných věcí atd. Nejdůležitější je, že sdílíme dharmu, rozvoj a růst.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.

Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.

To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.

A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.