Co je příčinou toho, že u lidí někdy nepochodíme, i když chceme udělat něco dobrého?

Vždycky si pomyslím, že karma těch lidí nebyla dost dobrá. A pak jdu s radostí na další úkol. Když vždy podle schopností uděláš to nejlepší, pak je zbytek karma druhých.

Každý má svou vlastní karmu. Lidem můžeme pomoci jen do té míry, do jaké se propojí kroužek a háček, a jsou-li otevření. Pokud to není možné, musíme jim dát pasivně do energetického pole trochu dobré energie a jednou, až zapomenou myslet sami na sebe, to prosákne.

Je to samozřejmě také otázka toho, jak šikovně to provedeš. Jsou lidé, kteří dokáží prodat teplé spodky na Sahaře, a jiní je neprodají ani v Grónsku. Můžeš to potom přidat ke zkušenostem a učíš se tím. Možná přijde později situace, kdy budeš schopný jednat lépe. Ale ten pocit je pouze obal, důležitý je čin! Pod vlivem pocitů splácá člověk dohromady všechno možné. Dříve tady ale nebyly a později tu také nebudou – důležitý je čin. Potom můžeme vidět, jestli to bytostem přináší užitek a radovat se, že máme dobrou motivaci.

Jak můžeme vnímat pět moudrostí?

Tyto pocity pěti moudrostí vnímáme po prožitku jasného světla během milostného spojení, po prožitku nejvyšší radosti během společně stráveného času, když se z prostoru znovu objevuje okolní svět. Je potom jasný, bohatý nebo vřelý a plný smyslu nebo velmi zřetelný, velmi jasný, velmi protínající či velmi intuitivní.

Tato zkušenost se tedy objevuje z prožitku jasného světla, z radosti, z toho, jak vnímáme svět – má chuť, charakter nebo pocit. Vnášíme ji do svého každodenního života, předáváme ji dál a potom také vnímáme jako zpětnou vazbu. Stejně jako si něco odnáší žena, která opouští paže svého milovaného. Buďto přejímá jeho sílu, radost nebo schopnosti. Dochází k tomu během milostného spojení nebo během společně stráveného času, když společně bydlíme nebo pracujeme. Jsme-li otevření, dochází ke vzájemné výměně. Prožíváme a vidíme svět skrze moudrost a aktivitu, kterou máme a dostáváme. Pokaždé, když má básník novou přítelkyni, píše jinak, protože mu předala něco nového.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!

U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“

Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.

Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.