Co můžeme udělat pro lidi, kteří jsou velice zmatení nebo dokonce trpí psychózami?

V takovém případě bych pracoval s mantrami. Poslal bych jim pořádnou OM MANI PEME HUNG a vštípil jim návyk ji používat.

Mantra působí jako ochranný olejový film. Když ji používáme, pak rušivé pocity, které obvykle způsobují návyky, šrámy a různé problémy, kloužou sem a tam a potom odpadnou, aniž by zanechaly stopy a vytvořil se návyk.

Mantra OM MANI PEME HUNG by byla dobrá pro všechny. Musíš jen dávat pozor, aby si nemysleli, že je k tomu chceš nutit.

Když jsou v pokoji, ve kterém chceme meditovat, rušivé energie, jak se jich můžeme zbavit?

Když k tobě přichází podivné energie, pak jsou dvě možnosti. Buď s nimi máš z dřívějška špatné spojení a chtějí ti škodit. Nebo jim něco dlužíš a přichází, abys jim pomohl. V obou případech je nejlepším řešením soucit. Vždy je nejlepší být soucitný. Před meditací přeješ všem bytostem to nejlepší, ze svého srdce necháváš do všech směrů zářit duhové světlo a přitom si přeješ, aby rozpustilo veškeré utrpení bytostí. Pak začneš s vlastní meditací. A potom tu žádné problémy nebudou.

Nebo si vezmete na pomoc ochránce. U ochránců je důležité nepoužívat jejich mantru v okamžiku, když se objeví hněv.
Místo toho každý den používáme praxi přivolání ochránce, a tím sílíme. Když přichází rušivá energie, můžeš být shovívavý. Je to jako se psy. Pouze malý pes musí štěkat. Když nemáme žádnou ochranu ani sílu, pak musíme agresivně vyrazit. Na druhé straně, když máš sílu, jsi klidný. Podíváš se, co se děje, ale ty rušivé vlivy se k tobě nedostanou, nenaruší tvé energetické pole.
Jsou ovšem také nepříjemná místa, kde se každý cítí nepříjemně. Nejhorší místa jsou jatka, kde zemřelo mnoho zvířat.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Říká se, že bychom neměli přinášet žádné sexuální utrpení. Když ale nechceme žít monogamně, tak se to přece stane rychle, nebo ne?

Ano, sexualita znamená také utrpení. Je to velmi silná věc. Touha je u lidí ten nejsilnější pocit, proto jsme se také jako lidé narodili. Lidé berou své pocity vážně a považují věci za důležité, proto bychom měli dávat pozor a jen tak bezdůvodně nelámat srdce. Lámání srdcí není dobrý sport! Na začátku se sice považujeme za někoho výjimečného, ale pak jednou přijde někdo, kdo zlomí srdce nám samotným.

Když jsme ve vztahu, může se také stát, že se zamilujeme do někoho jiného. Musíme se jednoduše pokusit zacházet s tím tak zodpovědně, jak jen můžeme.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.

Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.

Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.

Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.

A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.

Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.