Jak můžeme žít v okamžiku, tedy spočívat v tom, co se právě děje, a zároveň následovat cíle a činit plány do budoucna?

To se v žádném případě nevylučuje. Základem tvého přístupu je vždy prostor. Z tohoto uvolněného bezpečného základu pak dokážeš rozeznat, co přinese všem nejvíce užitku, a svobodně se rozhodnout, co chceš dělat.

Dávat svobodu, optimálně využívat možnosti, abychom dosáhli absolutních cílů, jako je vysvobození a osvícení, co nejrychleji. Pro vlastní rozvoj je tedy také důležité myslet na budoucnost.

Řekl jsi, že bychom se měli vědomě vyhýbat představám a myšlenkám, popř. je pokládat pouze za nástroj. Jak si to myslel?

Nevyhýbal bych se jim, neboť je považuji za praktické a užitečné. Na druhé straně bych si ale stále říkal, že ve skutečnosti je to pouze sen. Nebyly tu včera a zítra tu opět nebudou, víme tedy, že se jedná o obrázky v zrcadle, ale ne o zrcadlo samotné. Existuje jedna hluboká a důležitá pravda a moudrost prostoru, ve vibraci každého atomu, skutečnější než všechny naše představy, pojmy a myšlenky a my jsme součástí tohoto prostoru.

Můžeme jednat mnohem lépe, když se neustále neptáme „proč“ a „kvůli čemu“ atd. Ve skutečnosti velmi mnoho našich každodenních prožitků na úrovni mysli připomíná převrat v banánové republice; dvě, tři různé strany se pokoušejí ovládnout celý zářivý klenot naší mysli. Schopnost rozumět matematice, psát poezii, nadání k mnoha jiným věcem je najednou ovládnuta rozumem, pýchou, očekáváními a obavami.

Je velmi užitečné to rozpustit, aby se tyto schopnosti mohly objevit, když je potřebujeme, a nemusíme se jimi zabývat, když už nejsou třeba. Má to hluboký smysl. Tyto nebo jiné vlastnosti jsou pro práci velmi užitečné, a když už nejsou třeba, můžeme dělat něco jiného, zamilovat se, pozorovat přírodu nebo objevovat, jak je všechno tady a teď zajímavé. Když ovšem neustále spočíváme v minulosti nebo budoucnosti a nejsme nikdy v přítomném okamžiku, pak se stáváme neurotickými!

Tento stav „to i to“ bychom se měli snažit dosáhnout. Dělat neustále to, co máme před nosem a nebýt při tom rozptylováni, o to jde. To je skutečná svoboda.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Můžeš říct něco o typech touhy, hněvu a zmatku?

Většina lidí má od každého něco. Každý má pýchu, žárlivost, touhu, zmatek a hněv. Jedni se na něco podívají a všimnou si mnoha věcí, které se jim líbí, a možná jedné věci, která se jim nelíbí. To jsou spíše typy touhy. Jiní okamžitě vidí mnoho věcí, které se jim nelíbí, a pak jednu věc, která se jim líbí, to jsou tedy spíše hněvivé typy. A jiní si zase nejsou jistí, co se jim líbí a co ne, to jsou typy zmatku.

Mnozí jsou například nejprve typy touhy, protože mají tělesnou potřebu lásky. Když je tělo spokojené, objeví se možná starý hněv a pak na partnerovi vidíme samé chyby. To je často vidět. Hezké líbánky a později potom na sebe lidé křičí. Já sám jsem čistě typ touhy. Moje mysl funguje tak, že vnímám nedostatky ostatních jako chybné programy, které odhazuji. Téměř na všechny chyby zapomínám. A když se příště setkáváme, s radostí zdravím, protože jsem na chyby zapomněl. Pokud však někdo udělal něco dobrého, potom si to velmi dobře pamatuji a rád se ptám na zkušenosti.

Existují hněvivé typy, které všechno kritizují, ale protože přesně vědí, co nemají rádi, drží se pevně toho bodu, vůči kterému mají co nejmenší averzi a postupují tak rychle kupředu. Znám jednu ženu, která dělala úžasné pokroky v meditaci. Hněvivé typy se musí dostat ze situací, kde podléhají hněvu nebo si myslí, že se musí chránit. Potřebují chráněné území, ve kterém nebudou napadeni a budou se tak moct vzdát ochraňujícího postoje. Potřebují okolo sebe prostor, aby mohli vidět, jaké věci opravdu jsou a jak krásný svět ve skutečnosti je. Potom objeví své bohatství a mohou nechat celou svou sílu, lásku a nadbytek si svobodně hrát. Mnoho hněvivých typů skončí u Ňingmapů, jejichž učení se na to zaměřují.

Typy touhy mají rádi všechno a místo toho, aby šli koncentrovaně a přímočaře vpřed, vrhají se do všeho po hlavě, a proto se také dostanou dál. Typy touhy se musí naučit rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a co je trvalé. Většinou skončí v linii Kagjü.

Typ zmatku musí jít často cestou přemýšlení. Postupuje dál, úroveň po úrovni, díky stále lepšímu pochopení a jasnějšímu vhledu. Typy zmatku většinou skončí u Gelugpů.

Tyto školy fungují přibližně takto:

U Ňingmapů je nejdůležitější především pohled. Jsme jako někdo, kdo letí přes oceán, máme přehled a pochopení oceánu.

U Kagjüpů je nejdůležitější zkušenost. Jsme jako někdo, kdo v oceánu plave a cítí vodu na těle. U Kagjüpů je všechno velmi blízké, jako v rodině.

A u Gelugpů je důležitá analýza a pochopení. Jsme jako někdo, kdo přináší vzorek vody z oceánu do laboratoře a dívá se, co je v ní. Dívá se, jaká ta voda je.

Nemůžeme říct, že jedna je dobrá a druhá je špatná. Pro někoho je dobrá jedna škola a pro někoho jiného je dobrá jiná škola. Když jdeme správnou cestou, pak se také dostaneme do cíle. A když se staneme buddhou, potom se rozpustí veškeré rozdíly, bez ohledu na to, kterou cestou jsme přišli. Je jen otázka, jak se dostaneme nahoru, ale když tam jsme, není zde už žádný rozdíl.