Někdy se stává, že lidem pomůžeme, a když potom sami potřebujeme pomoc, neoplatí nám to. Co si o tom máme myslet?

Je to otázka stylu. Musíš se prostě rozhodnout, zda jsi ve školce nebo mezi dospělými. Když se lidé chovají jako malé děti, obyčejně nejsou citově vyzrálí a nejde je jako lidi brát vážně. Ale možná si jen myslíš, že jsi pomohl. Tak jako ti, kteří si myslí, že pomohou lamovi tím, že udělají opak toho, co jim říká, protože se považují za chytřejší. Možná ti lidé nejsou vděční proto, že jsi jednal podle svých představ, a ne podle jejich situace. Často je při pomáhání příliš mnoho ega. Přicházíme s bednou plnou představ a to všechno pořádně komplikuje.

Podle mé zkušenosti jsou lidé, kterým pomůžeme bez jakéhokoli očekávání, vděční, a rozvíjejí dobré kvality. Na začátku chtějí vidět, jestli je nechceš dostat do nějaké závislosti. Když na ně ale neustále záříš jako slunce a jsi laskavý, ať udělají cokoli, pak ti lidé nakonec také něco vrátí. Pomáhat prostřednictvím peněz je také složité. Já osobně peníze nepůjčuji, ale dávám, když lidé potřebují. Nikdy bych je však nepřivedl do situace, že by na mně měli být závislí.

Na jednu stranu máme dělat to, co máme před nosem. Na druhou stranu je ale přece také důležité myslet dlouhodobě nebo ne?

Jako buddhista máš daleko lepší možnosti než většina ostatních lidí zvolit si, co bytostem dlouhodobě pomůže, protože se rozhoduješ z pozice beze strachu a připoutanosti, svobodně a s nadhledem.

Většina lidí se chová jako americký průmysl. Sotva investovali peníze do továrny, chtějí z ní něco mít. Ti chytřejší jsou jako německý nebo japonský průmysl. Investujeme, podnik roste, investice zůstává a na konci z toho máme daleko víc.
S buddhistickým nadhledem můžeš dobře posoudit, co se bude hodit až do léta a co bude dobré potom, když je ti 60 a stále chceš ještě pracovat pro druhé.

Právě teď je pro tebe velmi důležité, abys pozoroval svou mysl, jak je to jen možné, ve všech situacích, extrémech a zážitcích, ve všem, co se děje, a učil se z toho.

Nyní, když jsi volný, tím vším projdi. Později, když bude tělo vyžadovat více péče, měl bys mít co nejpříjemnější podmínky, v nichž můžeš pracovat. Nejde o to stát se maloměšťáckým, ale být vždy co nejvíce užitečný.
Pokaždé když něco překonáš a něco se naučíš, přijdou k tobě lidé, kteří se musí naučit přesně to, co ses právě naučil ty! A když to zpozoruješ, budeš se chtít učit a dělat dvakrát tolik, protože tak můžeš být pro bytosti užitečnější.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Jak nejlépe skončit s kouřením hašiše?

Co nejspíš zjistíme, když přestaneme s hašišem, je, že jsme byli závislí především na tabáku. Nejsnazší způsob je, když budeme dál vesele kouřit tabák, a přiznáme si tak, že primární závislost byl tabák a ne hašiš.