Pokud nás přátelé jako buddhisty požádají, abychom šli jejich dítěti za kmotra při křesťanském křtu, máme to udělat?

Myslím, že bychom měli být upřímní k sobě, ke svým přátelům a k tomu dítěti. Pokud musíme při křtu slíbit, že povedeme to dítě ke křesťanské víře, já bych to osobně nedělal.

Pokud to však můžeme vidět tak, že tento slib znamená chtít pro dítě to nejlepší a podporovat ho v tom, pak to udělat můžeme.
Existují přece různé křesťanské církve s různými rituály při křtu. Musíte se rozhodnout sami, jestli se toho chcete účastnit.

Jsou mezi 1000 Buddhy, kteří se podle předpovědí mají objevit v naší době, také ženští buddhové?

Ne. Aby bylo možné začít novou periodu dharmy a uvést do pohybu něco nového, je zapotřebí širokých ramen. Když je nová perioda dharmy rozběhnutá, potom přicházejí dámy. Avšak do prvních fází, kdy dochází k širokým posunům, tam se žádné dámy neposílají. To přece nejde. Byla by také škoda je učit tak dobře bojovat, aby poté přestaly být dámami, nebo ne?

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Co mám dělat se svým hněvem, když už se objevil?

Když je to hněv, který narůstá postupně a je cítit tělesně, překopej zahradu. Když je to spíše náhlý hněv, pak si pomysli: „Teď budu jako kmen stromu“ nebo „Karmapa sedí nad mou hlavou, klesá do mého srdce a září.“

Když získáš v mysli tolik odstupu, že tyto věci rozpoznáš předtím, než přijdou, můžeš s tím pracovat. Pak nejsi terč, můžeš to vidět neosobně.

Pak taky víš, že bytosti chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení, ale nevědí, co se opravdu děje. Lidé za to nemohou. Neexistuje nikdo, kdo by nechtěl štěstí a nechtěl se vyhnout utrpení. Lidé jsou ale tak zmatení, že téměř stále sahají po kopřivách místo po květinách. Věří, že mohou získat, když někomu uškodí. Ale to není možné. Dříve nebo později tyto problémy dostaneme zpět.

Vše je příčina a následek. A když je tu zjevně nějaké spojení, ve kterém se lidé chovají problematicky, pak si pomysli: „Musel jsem jim v minulosti něco udělat.“ „Teď ten míč nechám spadnout, protože kdybych ho hodil zpátky, v příštím životě se ke mně zřejmě zase vrátí. Odkopnu ho pryč a nezvednu ho. Tak těm lidem nebudu nic dlužit. Bye, bye. Hodně štěstí.“ Takhle přemýšlet by bylo chytré.

Nejhloupější, co můžeš udělat, je brát jejich úlety vážně, věřit, že jsou skutečné, a držet se jich.