Jak se má člověk rozhodnout, u koho zůstanou děti, když se partneři rozejdou?

Když se znovu narodíme jako lidé, budeme mít ženské pohlaví, když máme silnější karmické spojení s otcem, a mužské, když máme silnější spojení s matkou. To znamená, že se dívky cítí primárně přitahovány k otci a chlapci k matce.

To se může v průběhu života z důvodu jiných karem, které se rozvinuly, měnit. Myslím si, že je nejjednodušší, když jdou děti k tomu rodiči, který si našel nového partnera, který má s dítětem také spojení, obzvláště tehdy, když si jeden z rodičů nového partnera nenašel. Rodina je jistě lepší, než když dítě vychovává jeden rodič sám, pokud vztah k tomuto rodiči není obzvláště silný.

Ve většině případů radím založit velkou rodinu, jak nám to ukazují Nepálci. To znamená, že se bývalí partneři dají dohromady se svými novými partnery, že z jedné rodiny vzniknou dvě rodiny, se kterými děti mohou udržovat dobrý vztah. Přitom je důležité, aby k sobě bývalí partneři necítili žádný hněv nebo vztek, protože byli opuštěni. Oba musí být spokojení, když od sebe odcházejí.

Můžeš něco říct o ženských lamech v naší linii?

Máme v linii ženy a máme také čistě ženské linie. Linie čö od Mačhig Labdön je především ženská linie – to ona měla tuto inspiraci. Transmise ňungne, postní praxe, byla také předána ženou. Kromě toho máme několik tajných linií odkazu tanter párového spojení, jejichž držitelkami jsou ženy.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.