Kdy je správné říct někomu, že už mu nechceme pomoci?

Když už si nemyslíme, že se svou situací pracuje a posouvá se dál. Dokud cítíme, že lidé do toho opravdu jdou a dělají, co můžou, je dobré pomáhat. Ale jakmile ze sebe dělají oběť a pouze něco očekávají, necháváme to být, protože tak se nedostanou dál.

Možná to zní tvrdě a není to úplně ve stylu 60. let, kdy se utvářel náš nový humanismus, ale musíme myslet na dobro těch, kterých se to týká. A sociální a psychiatrické ústavy v západní Evropě jsou od té doby na dobré úrovni. Mnoho mých žáků pracuje v takových zařízeních a jsem si naprosto jistý, že dělají dobrou práci a ostatní také. Nemusíte mít špatné svědomí, když někoho přenecháte profesionální pomoci.

Také vůči sebevrahům nesmíme být příliš měkcí. Když se nám nějaký kandidát začne vyhýbat, když už nechce nic dokazovat ani vysvětlovat a vše říká nasládle a s lehkým úsměvem – to je okamžik, od kterého už mu nemůžeme pomoci. Jakmile je do sebevraždy zamilovaný, nemůžeme už nic dělat. Dokud je tam ale ještě trochu odporu, dokud je tam ještě nějaká vnitřní hádka, můžeme ho šokovat a říct: „Určitě se znovu narodíš na nějakém válečném území v Africe!“ Když mají lidé trochu přehled a vědí, co se ve světě děje, řekneme jim: „Vzpomeň si na kmeny Hutuů a Tutsiů, co se tam děje!“ Pokud viděli v televizi, k čemu všemu tam došlo, můžeme ty lidi možná ještě z jejich tripu dostat šokem. Nemůžeme být jenom milí, jinak se do té představy ještě více zamilují, protože je všichni berou vážně. A pak spáchají sebevraždu kvůli ostatním a ne kvůli sobě. Nakonec o tom tak moc mluvili, že to musí udělat.

Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.

Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.

To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.

A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.