Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

V současné době je moderní esoterika, hodně lidí s tím začíná a najednou vyprávějí, že vidí aury a potkávají anděly. Co si o tom myslíš?

My Dánové jsme proslulí tím, že jsme nikdy neměli silnou vládu nebo velké, slavné osobnosti, protože pokaždé, když se někdo stal příliš velkým, začali se mu všichni smát. Tento velký a drsný smích všechno převálcuje a většina nadaných lidí musí někdy zemi opustit. Nemluvím o sobě, já jsem v Dánsku rád…

Kdysi jsem se bez velké slávy rozhodl, že existují dva druhy duchovnosti. Jsou lidé, kteří zvládají svůj život, dělají to, co je třeba, a všechno běží celkem dobře. Potom najednou zjistí, že pracovat 40 let v továrně na margarín a pak být s hezkým proslovem propuštěn do důchodu, aby byli o 10 let později s ještě hezčím proslovem pohřbeni, nemůže být všechno, co lidský život nabízí. A pak začnou na základě praktického života rozvíjet schopnosti a kvality, které s nimi jdou dále. K tomu, co zažijí tito lidé, kteří mají svůj život pevně v rukou, kteří stojí pevně, nemusejí nic dokazovat nebo se za něco omlouvat, můžeme mít důvěru. Tomu, co říkají, můžeme věřit.

Existuje i jiný typ lidí. Vždy, když se mají postavit nějaké výzvě, skloní hlavu a nic do toho nedají. Tohle nezvládnou, tamto neumějí, k tomuhle nemají odvahu nebo se neumí do věcí „zahryznout“.

A pak se stáhnou ze světa a vytvoří si svůj vlastní nasládlý vesmír, který nikdo nemůže pořádně prozkoumat. K tomu, co prožijí, nemám vůbec důvěru. Velmi se dívám na to, co lidé vytvářejí, jak se drží a jestli se na nich dá stavět. Když si myslím, že si sami sebe váží, dělají to samé, co říkají, a jsou mimo dětské hry, pak mám důvěru v to, co říkají. Ale když lidé před nároky, které na ně svět klade, utíkají, držím se dál. Když je něco zduchovnělé a bez sebeironie, nedokáže se to zasmát samo sobě a je to tak trochu nejasné a nasládlé, když věci nejsou zcela pochopitelné, pořádně se neformulují, to se mi ježí chlupy a myslím si: „Pryč odtud.“ Protože to považuji za nezdravé.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Můžeš říct něco o manželství a rodičovství v moderním světě?

V manželství je to stejné jako v ostatních oblastech života. Partneři chtějí v manželství dosáhnout štěstí a zabránit utrpení. V tom se manželství neliší od jakéhokoli jiného vztahu mezi mužem a ženou – ať už s oddacím listem, nebo bez něj.

V podstatě jsou tedy stále svobodní. To se ale změní, jakmile se narodí děti. Protože děti jsou na svých rodičích závislé. Proto bychom se za těchto okolností měli pokusit zůstat spolu, i když je někdy těžké najít společnou řeč. V tom případě by bylo pro děti lepší, kdyby někdy strávily více času s matkou a někdy více s otcem, podle toho jak samy chtějí. Důležitý je při tom náš postoj. Měli bychom druhého podporovat v jeho růstu a rozvoji, tedy dávat, ne brát, nevyužívat ho. Proto musíme partnera vidět zásadně jako něco velice drahocenného, jako někoho, kdo je schopný se rozvíjet.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.

Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.

Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.

Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.

Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.

Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.

Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.

Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.

Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.

Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.

Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.