Považuji za špatné, že v dnešní době jsou pořady pro děti plné násilí. Nemyslíš si, že to dětem škodí?

Nedovolil bych dětem dívat se na vysloveně sadistické věci. Kde například někdo má radost z toho, když ostatní trpí. Ale kde se bojuje, objeví se pár monster a pak zase odejdou, to není asi tak hrozné. Pokud to není perverzní, ale pouze napínavé, tak s tím děti asi nebudou mít problémy. Pokud je to sexuálně perverzní, pak bych to dětem neukazoval.

Postavy, se kterými jsem se jako dítě identifikoval, byly Seveřané, Vikingové, kteří se plavili po světě a všude všechno ničili a dobíjeli. Myslím si, že to nebylo horší než to, co se ukazuje ve filmech dnes. Možná jsou nyní jen trochu barevnější.

Na jednu stranu bychom měli převzít zodpovědnost, na druhou stranu bychom neměli věci brát tak vážně. Jak to jde dohromady?

Jistě, že můžeme převzít zodpovědnost. Jenom nesmíme rozvíjet zvířecí vážnost, ale s trochou humoru a prozíravosti se podívat na to, co chceme udělat a co je smysluplné. Dokážeme-li věci vidět z obecné úrovně a s humorem, nikdy nevznikne problém. Pouze nesmíme běžet jako stroj bez oleje. Po celém světě mám asi sto tisíc žáků a lidí, s kterými mám spojení. Beru to vážně.

Pracuji proto 24 hodin denně, ale s dobrou náladou, ne se špatnou. Děláme, co je potřeba, ale neděláme z toho žádný velký problém.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Proč jsou rozchody vlastně tak bolestivé?

Většinou si myslíme, že prostor je něco, co nás odděluje, odstup, obrovské nic, které je mezi námi. Potom je rozchod přirozeně něco nepříjemného, neboť mezi námi je toto nic.

Moje rada je, abyste změnili své vnímání prostoru. Buddhisté vidí prostor jako nádobu. K tomu existuje jednoduchý experiment. Představte si, že byste neměli oči vpředu, ale vzadu. Pak byste viděli, že je vždycky více prostoru za vámi než mezi vámi. Kolem vás se rozšiřuje prostor na světelné roky daleko, do nekonečna a všemi směry, a když nevidíš jen prostor mezi vámi, ale vnímáš také prostor okolo, neexistuje mezi vámi žádné oddělení. Prostor je nádoba, ve které se oba nacházíte.

Stejným způsobem pracuji se svými žáky, centry a vším, s čím mám spojení. Občas, když mám čas, vidím před sebou krajiny a města jako na mapě. Cítím ta místa kolem sebe. Nevidím přesně, co tam jednotliví lidé dělají, ale cítím vibrace a vím, co prožívají. Tak používám prostor.

Prostor spojuje. Prostor je informace.

Jak si můžeme být jistí, že prožívaná radost není jen silná závislost?

Člověk může vidět, na jaké úrovni tato radost je. Když spočívá v tom, že něco máme, a skončí v okamžiku, kdy to už nemáme, pak je to radost svazující a nepříjemná.

V podstatě si můžeme vychutnat všechno, pokud nemáme problém, když to skončí. Stane-li se tento prožitek dostatečně silným, pak rozbije hranice ega. Můžeme vstoupit skrze ego a objevit něco, co je tisíckrát větší než všechno, co jsme doposud znali. Dokud nejsme závislí, můžeme si to bez obav vychutnávat. Jak říkal jeden starý mistr: „Když je všechno jen hrou mysli, můžeme si to prostě jen bez obav vychutnat.“ Mluví právě o takovém životě.