Nemyslíš, že právě buddhisté v západních zemích by měli mít hodně dětí? Vždyť je to přece něco velice dobrého, když určitému vědomí umožníme tak slibné znovuzrození?

Kromě mnichů a mnišek můžeme žít radostný sexuální život dvěma způsoby. Jako jogíni s větším soustředěním na rozvoj a práci nebo jako laici s dětmi. V případě obou cest je možné dosáhnout osvícení.

U laiků jde trochu víc o to, že dobře fungujeme, a jsme tak dobrým příkladem. Jako jogíni máme spíše funkci rozpouštět u lidí ztuhlé představy a koncepty, aby získávali svobodný pohled na svět. Která cesta je ta správná, závisí mimo jiné na tom, kolik máme karmických dluhů.

Některé dámy přijdou do jiného stavu i tím, že projdou kolem pánského záchodu. To jsou ty, které mají mnoho karmických dluhů, dali hodně slibů a dluží mnoha bytostem život.

S metodami, které máme, můžeme praktikovat obě cesty. Mám radost z buddhistických rodin, je skvělé, že je máme. Ale mám radost i z buddhistických jogínů, kteří mají více energie pro svoji praxi.

V tibetském buddhismu hraje matka důležitou roli i při rozvíjení soucitu. Začínáme myslet na to, co pro nás naše matka udělala, když jsme byli malí. Pak myslíme na to, že nebyla matkou jen v jednom životě, a pak jdeme dál a zjišťujeme, že každý jednou byl naší „matkou“. Z této lásky a vděčnosti k matce se pak rozvine celá mandala soucitu, celý palác soucitu.

Jak udělat z úsilí radostné úsilí?

Na začátku pracujeme ve velké míře s rozhodnutím prožívat úsilí radostně!

Já sám jsem se takto nemusel nikdy přesvědčovat. Vždy jsem si říkal: čím úžasnější, čím rychlejší, čím zábavnější, tím lepší! Ale u někoho jiného, kdo to tak neprožívá, si dokážu představit, že pomáhá, když si člověk například řekne: „Páni! To je báječné! Ta slečna prožila spoustu radosti! Páni! Leží tu, podívej, jak celá září, jak je šťastná!“. Nebo: „Skvělé! Projel jsem tou zatáčkou rychleji!“. Nebo: „Pracoval jsem čtrnáct hodin a stále jsem dost svěží, abych si dal jedno pivo!“. Děláme vždy „to i to“ a rozvíjíme při tom pohled, že všechno, co se děje, je naprosto úžasné a vzrušující. A stejně jako baron Prášil vytahujeme sami sebe za vlasy z močálu a díky vlastní vůli a vlastní síle se stáváme bohatými.

Měníte také svůj pohled. Když se díváte skrz černé brýle, je to peklo, a když se díváte růžovými brýlemi, je to nebe. A když se díváte bez brýlí, vidíte, co tu skutečně je. A to je mnohem krásnější a mnohem více vzrušující než jakékoli nebe. Ale do tohoto stavu se dostanete pouze z nebe, ne z pekla! Proto musíme nejdříve začít s dobrými obrázky a prožitky a odtud pak pokračovat dále.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Občas ke mně muži moc přilnou a jsou připoutaní, přitom já jsem chtěla být jen milá a přátelská. Jak s tím mám zacházet?

Nejlepší by bylo jim vysvětlit, že je naprosto skvělé sdílet věci na mnoha úrovních jako sourozenci nebo přátelé, čímž člověk zabrání sexuálním touhám. A především by jim člověk měl říct: „To, co u mě hledáš, máš sám v sobě. Proč nezkusíš trochu meditovat?“

Jednoduše neustále meditovat na úrovni nejvyšší moudrosti a ukazovat lidem jejich sílu a možnosti. Když lidé nevhodným způsobem požadují něco, co nemohou získat, pošli je raději někam jinam.

Nejlepší je využít tuto energii a lidi učinit samostatnými, aby se mohli stát partnery. Tak můžeme později spolupracovat. To má ale smysl pouze tehdy, když lze očekávat nějaký rozvoj. Člověk nemůže všem lidem dělat matku. Pocity viny a závazky bychom měli odetnout. Pokud se vytratí respekt, znamená to konec.

Jak se zbavím žárlivosti?

Žárlivost souvisí vždy s něčím úzkým, malicherným a osobním. Přemýšlíme například nad tím, jestli s ním přítelkyně dělá teď to samé, co vždycky dělala se mnou. Pak nás sžírá žárlivost. V tom případě bychom tomu, na koho žárlíme, měli přát hodně toho, kvůli čemu jsme žárliví. Tolik, až se všechno vznese do božských světů a zcela překročí vše osobní. Budeš jí přát 500 fantastických milenců a jemu 500 překrásných tanečnic. Pak jsi volný. Jde o to dostat se z těchto úzkých osobních pocitů.

Pokud je však bolest z žárlivosti ještě příliš silná, asi se musíme ještě trochu učit. V takovém případě bych začal s mantrami, které působí na mysl jako anti-neurotický ochranný film. Rušivé pocity po něm sklouznou a nemůžou se usadit. Jednoduše vyjmout komponenty neurózy a místo nich vložit komponenty manter. Pro někoho, kdo teprve začíná pracovat s myslí, kdo nemá ještě tolik síly a je ještě hodně zranitelný, jsou mantry prvním opatřením a nejlepší ochranou.

Na nejvyšší úrovni se tak dlouho chováme jako buddha, dokud se jím nestaneme. Znamená to, že zcela setrváváme ve stavu identifikace s osvícením, necháváme věci odcházet, nedržíme se jich. To je nejvyšší úroveň.