Jsou lidé, kteří chtějí neustále pomáhat, ale vykonají jen málo dobrého. Můžeš říct něco k tzv. „syndromu pomoci“?

Když chtějí lidé pomáhat bez toho, aby byli schopní pomoci sami sobě, začnou se jim většinou ostatní vyhýbat. Nikdo nemá rád pokusy o pomoc, které jsou lepkavé, příliš osobní a divné. Mnozí mají velice dobrý cit, když se děje se něco nezdravého, když ti, kteří chtějí pomáhat, utíkají před svými vlastními problémy a raději se vrhají na ostatní. Jiní lidé toho možná tolik nedělají, ale stojí tam zeširoka a každý rád cítí jejich vibraci. Tito lidé jsou užitečnější, než si myslíme.

To je také jeden z důvodů, proč se lidé s úsměvem dívají na tolik dobročinných podniků a vlastně dobrých náboženských zařízení. Opilci tam přijdou, když mají hlad a vezmou si talíř polévky s kázáním. A jakmile se jim daří trochu lépe, odběhnout o kus dál, aby dostali talíř polévky bez kázání. Je z toho cítit, co je zdravé a co ne. Dokonce i psi cítí, proč je poplácáváme – jestli je máme opravdu rádi nebo jenom doufáme, že nás nekousnou.

Jelikož je tělo důležitým nástrojem, musí také člověk dbát na jeho potřeby a dobře se o něj starat. Je to tak?

Jasně! Ale jako lidé jsme vystaveni stáří, nemoci a smrti. A proto se vyplatí, dokud to jde, vybrat co nejvíc peněz z banky, která dává nízký úrok, a vložit je do té, která poskytuje víc procent a přináší stále větší naplnění. Tedy převést ulpívání a všechny představy o pevném, hmotném, smysly podmíněném štěstí, které se znovu rozpustí, na úroveň svěžesti, svobody a velké radosti. Jde o to, kterým hodnotám se upíšeme a k čemu máme důvěru. A tady se vyplatí zajímat se o hodnoty, které jsou trvalé, na které se lze opravdu spolehnout.

Teď se nacházíme na relativní úrovni, ale dozvídáme se, že existuje i absolutní úroveň. Jedna naše část tomu možná rozumí, zatímco ostatní části to ještě nepochopily. Ale teď to slyšíme a díváme se do zrcadla. Pak meditujeme a díky síle učení a požehnání, které je v nich obsažené, se veškerá připoutanost a omezení rychle uvolňují. A nakonec dostáváme všechno, o co jsme dříve bojovali, jako dárek. A víc než to; vidíme věci na úrovni, na které se již nemůže nic ztratit nebo zmizet. Je to „to i to“. To, co máme teď, bude lepší, snazší a svobodnější a k tomu získáme ještě celou absolutní úroveň, kterou zatím neznáme.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.

Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.

V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Co můžeme dělat, pokud se nás smutek za zemřelým drží příliš dlouho?

Měla bys zkusit smutek co nejrychleji překonat, protože kvůli němu nemáš žádný nadbytek. Namísto toho, abys pro lidi, kteří zemřeli, truchlila, můžeš udělat pár dobrých věcí jejich jménem.

Udělej to jako staří Germáni. Tři dny po dni úmrtí se sejdou a pořádně pijí na dobré a silné skutky, které vykonal zemřelý. Tímto způsobem se od mrtvého odpoutají.

Když zemřeli mí rodiče, pomáhal jsem jim dostat se do čistých zemí, kde jsou chráněni a kde se jim daří dobře. Moje zkušenost je taková, že je stále ještě cítím, cítím, že jsou tu, jsou s námi a dělají dobré věci. Zbav se smutku, nikomu nesvědčí.