Jak se zbavit agresivního člověka, který je prostě neodbytný?

Měl bys to vidět tak, že agresivní lidé jednají v podstatě z pozice slabosti. Ten, komu se vede dobře, nemusí nikoho rušit, protože v sobě má dost síly a sebevědomí. Tenhle chlapík má tedy problém a není to tvůj problém. Možná jsi mu v některém z minulých životů přišlápl kravatu, ale pro tebe to skončilo. Teď stojíš před člověkem, který je skutečně rozrušený.

Jsi potom jako lékař a musíš rozhodnout, jak má vypadat léčba. Přišel za tebou se svým problémem a ty teď musíš rozhodnout, jak mu chceš pomoci.

Existují různé možnosti. Jen jedno se nesmí stát. Nesmíš se rozhněvat. Když se rozhněváš, budeš na stejné úrovni jako on, a pak budeš také slabý a budeš dělat chyby. To nesmíš udělat.

Můžeš s ním přímo promluvit a říct: „Poslyš, máš problém? Můžu ti nějak pomoci?“

Nejlepší možnost, jak se ho zbavit, je pravděpodobně být stále velmi laskavý a ochotný poskytnout psychologickou pomoc: „Máš takový problém, všechno jsem slyšel. Jak ti s tím můžeme pomoci?“

Budeš tak dlouho mluvit o jeho problémech, až tě bude mít plné zuby a najde si někoho jiného, koho bude moci obtěžovat. Když řekneš: „Ano, mluvil jsem o tvých problémech se svým lamou,“ pak se ho rychle zbavíš.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.

Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?

Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“

Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.

Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.

Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.