Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Jednou za čas překročit hranice má jistě smysl, ale jak se vyhnout tomu, aby člověk zašel opravdu příliš daleko?

Doporučuji nechat se vést zdravým rozumem. Je možné se posouvat krok za krokem dál a přitom dělat pořád více pro druhé. Příležitostně je dobré znovu a znovu překračovat vlastní hranice, protože to vytváří víc prostoru a je to velice radostné. Přitom by ale člověk neměl zapomínat na nezbytnou opatrnost.

Pokud se změní motivace tak, že pracujeme především nebo zcela pro druhé, pak na nás buddhové myslí a chrání nás. Děláme všechno pro druhé a druzí dělají všechno pro nás.

Já už nepřemýšlím, jestli je něco nebezpečné či nikoli, neboť když člověk pracuje v otevřeném prostoru a dělá to, co je v dané chvíli potřeba, tak se všechno třpytí, je plné radosti a děje se teď a tady.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jak můžeme využít závist?

Závist je velice zajímavý pocit. Je dobré s ní pracovat, protože dokáže velice dlouho zůstat konstantní na téměř stejné úrovni. Ať už závist přikrmujeme, nebo ne, dokáže se přesto osamostatnit. Když jsme závistiví, dokážeme si vzpomenout na hodně věcí z minulosti a představit si hodně z toho, co bude v budoucnosti. Ale pokud budeme tomu, komu závidíme, přát nekonečně mnoho toho, co mu závidíme, pak se tento tísnivý pocit otočí. Tím, že ho otočíme a budeme místo toho přát lidem štěstí, se ze závisti stane moudrost zkušenosti.