Nemyslíš, že právě buddhisté v západních zemích by měli mít hodně dětí? Vždyť je to přece něco velice dobrého, když určitému vědomí umožníme tak slibné znovuzrození?

Kromě mnichů a mnišek můžeme žít radostný sexuální život dvěma způsoby. Jako jogíni s větším soustředěním na rozvoj a práci nebo jako laici s dětmi. V případě obou cest je možné dosáhnout osvícení.

U laiků jde trochu víc o to, že dobře fungujeme, a jsme tak dobrým příkladem. Jako jogíni máme spíše funkci rozpouštět u lidí ztuhlé představy a koncepty, aby získávali svobodný pohled na svět. Která cesta je ta správná, závisí mimo jiné na tom, kolik máme karmických dluhů.

Některé dámy přijdou do jiného stavu i tím, že projdou kolem pánského záchodu. To jsou ty, které mají mnoho karmických dluhů, dali hodně slibů a dluží mnoha bytostem život.

S metodami, které máme, můžeme praktikovat obě cesty. Mám radost z buddhistických rodin, je skvělé, že je máme. Ale mám radost i z buddhistických jogínů, kteří mají více energie pro svoji praxi.

V tibetském buddhismu hraje matka důležitou roli i při rozvíjení soucitu. Začínáme myslet na to, co pro nás naše matka udělala, když jsme byli malí. Pak myslíme na to, že nebyla matkou jen v jednom životě, a pak jdeme dál a zjišťujeme, že každý jednou byl naší „matkou“. Z této lásky a vděčnosti k matce se pak rozvine celá mandala soucitu, celý palác soucitu.

Jak poznáme, jestli jsme my sami, ostatní nebo všichni dohromady „neulítli“?

Když se jedná o páry nebo úplně malé skupinky, ve kterých k sobě všichni mají velmi blízký vztah, a vyskytne se problém, je to jistě vina všech zúčastněných.

Když však 90% lidí, kteří za námi s něčím přijdou, s námi mají ten samý problém, nesmíme se vykrucovat jak úhoř a myslet si: „Aha, to je zvláštní, oni si všichni vytvořili stejnou iluzi!“ V takovém případě se musíme pořádně podívat sami na sebe.

Jefferson v Americe kdysi řekl: „Občas můžeme podvést všechny lidi, některé můžeme podvádět celou dobu, ale podvádět všechny lidi po celou dobu není možné.“ Použijeme-li tuto metodu, abychom prověřili, jak nás ostatní berou, pak je to jistě moudré.

Když se s lidmi přeme stále o to samé, pak možná máme starý zatuhlý hněv nebo něco podprahového, co nás ruší. Já osobně beru vážně, když mi lidé něco řeknou.

Inteligence je popisována jako schopnost přijímat nové situace. Že se občas trochu změníme a odetneme několik kil zbytečných vzorců chování, je tedy znakem nadání.

Když si stojíme za hloupými zvyky, nejsme věrni zásadám. Když u lidí stále narážíme, nemůžeme říct: „To je zkrátka moje osobnost!“
A měli bychom být opravdu rádi, když nás lidé upozorní na naše obtížné stránky, protože pak se můžeme něco naučit. Je to v podstatě to, na čem ztroskotá každá diktatura. Lidé objeví, že šéf o sobě nechce slyšet nic špatného.

Tak před ním začnou zakrývat všechno, co se děje, a on najednou zjistí, že celý národ přeběhl na druhou stranu a zůstala jen malá pyramida skládající se ze šéfa a patnácti pobočníků, kteří všechno odsouhlasí, a nakonec se to celé zhroutí.

Musíme být vděční za kritiku, protože dokud nás lidé kritizují, můžeme se učit. Když nás nechají a už nám nic neříkají nebo nás pomlouvají za zády, pak máme problémy.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Co to znamená, jestliže řekneme, že rušivé emoce jsou surovina pro osvícení?

V křesťanství jsou rušivé emoce považovány za hříchy a stejně tak jsou i v jiných náboženstvích hodnoceny negativně. V buddhismu Diamantové cesty ale vycházíme z toho, že rušivé emoce jsou surovina, s níž pracujeme na cestě k osvobození a osvícení.

Vytahuješ z rušivých emocí energii a sílu a děláš je tak užitečné. Symbolem toho je páv: Tibeťané říkají, že páv žere jed, aby získal všechny krásné barvy na svých perech. Obdobně pracujeme se všemi rušivými vlivy, veškerým utrpením a všemi obtížemi, které jsou nám vlastní, měníme je a získáváme z nich energii a sílu. Rušivé emoce vnímáme jako biologický odpad. Když to děláme správně, získáme kompost a semena nám vzklíčí.

Ale je důležité, abys měl nejdřív dostatek odstupu a udržel kontrolu. Pak jsi schopen vidět, že rušivé emoce nejsou vůbec tak skutečné, že vznikají, mění se a zase se rozpouští.

Pak jdeš o krůček dál a pozoruješ, jak přichází a odchází. Jsi jako prázdný dům, v němž se prochází, aniž by mohly cokoli způsobit.

Poslední stupeň je pro lidi ze Západu velice užitečný – v tibetské představě ale neexistuje. Tady chytáš energii rušivé emoce a využíváš ji k mytí nádobí nebo k něčemu dalšímu. Jakmile jsi za kopcem, nemůže tě rušivá emoce chytit, nechováš se jako dříve. V tu chvíli dokážeš využít její sílu, abys zryl celou zahradu. Tato kanalizace – rozdělení proudů – energií je zcela praktická rada ode mě, to nemám od svých učitelů. Ale je velice užitečné nasadit rušivé energie jako sílu, abychom něčeho dosáhli.