Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Jak se v každodenním životě manifestuje moudrost podobná zrcadlu?

Necháme-li hněv jednoduše procházet a nevěnujeme mu pozornost, objeví se naprosto zářivá jasnost. Nazýváme ji „moudrost podobná zrcadlu“, protože ukazuje všechno bez toho, abychom něco přidávali nebo ubírali. Řekl bych, že dnes to nejlépe popisuje výraz „zůstat v pohodě“.

Vidíme, jak věci přicházejí a odcházejí, a víme, že dříve to neexistovalo a později to zde také nebude. Proč bychom se do toho tedy právě teď měli zaplétat? Zůstáváme „cool“, zůstáváme v pohodě, spočíváme v sobě, ve svém středu. Jsme zkrátka „Fool on the hill“ (blázen na kopci pozn. překl.) a díváme se, jak světy vznikají a zanikají, tak jak to zpíval Paul McCartney.

Ale zároveň máme naprosto jasnou mysl a uvědomujeme si, co se děje, a jsme samozřejmě ochotni sdílet své zkušenosti s ostatními.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.