Můžeme tedy jednat pro dobro ostatních neustále, nemusíme také někdy myslet sami na sebe?

Když takto přemýšlíme, je naše chápání od základu chybné. Totiž stejně jako my pracujeme pro ostatní, dělají také oni něco pro nás. Samozřejmě musíme jednat inteligentně. Příživníkovi bychom neměli dávat peníze a nepříjemným lidem příležitost být nepříjemní. Když se nás někdo pořád drží za šos, neměli bychom se nechat využívat, protože to nikomu nic nepřinese. To nejlepší je radostná výměna s ostatními, kdy každý dá, co má.

Čím více na lidské úrovni dáváš, tím více dostáváš. Mysl je jako studna. Když si neustále nabíráš vodu, je vždy čerstvá. Když si nic nenabereš, tak tam jednoho dne bude ležet pět mrtvých žab a nebudeš se moci napít.
Nemyslel bych tak moc na sebe. Když myslíme na sebe, máme totiž problémy, a když myslíme na ostatní, máme úkoly! Vůbec bych sem nepletl „já“. Pokusil bych se vidět, co přinese nejvíc užitku. Někdy je možná nejužitečnější udělat něco pro sebe, jindy udělat něco pro ostatní. Někdy je to možná tak, že děláme shyby, abychom byli silnější, a jindy vyneseme někomu klavír do dalšího patra. Jednáme-li tímto způsobem, nemáme tolik konceptů. Když děláme to, co máme před nosem, a je zde vždy pocit „my“, pak to zůstane velké.

Získáváme přitom také zkušenost, že se všichni vzájemně podmiňujeme. Když začneme motivací, že chceme udělat něco sami pro sebe, pak musíme změnit jízdní pruh a dojít ke zkušenosti, že se jedná o „my“. Když neoddělujeme „já“ a „my“, ale děláme to, co máme před nosem, co nás baví a co se v daný okamžik objeví, pak dostáváme všechno jako dárek. Potom vznikají energetická pole a spojení. Možnosti se objevují z prostoru a my se neustále cítíme jako doma. To nejdůležitější je být vždy ve svém středu, spočívat v sobě a důvěřovat si. Z tohoto středu, z pozice nadbytku a síly pak jednáme.

Jsou mezi 1000 Buddhy, kteří se podle předpovědí mají objevit v naší době, také ženští buddhové?

Ne. Aby bylo možné začít novou periodu dharmy a uvést do pohybu něco nového, je zapotřebí širokých ramen. Když je nová perioda dharmy rozběhnutá, potom přicházejí dámy. Avšak do prvních fází, kdy dochází k širokým posunům, tam se žádné dámy neposílají. To přece nejde. Byla by také škoda je učit tak dobře bojovat, aby poté přestaly být dámami, nebo ne?

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!

U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“

Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.

Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.