Nemyslíš, že právě buddhisté v západních zemích by měli mít hodně dětí? Vždyť je to přece něco velice dobrého, když určitému vědomí umožníme tak slibné znovuzrození?

Kromě mnichů a mnišek můžeme žít radostný sexuální život dvěma způsoby. Jako jogíni s větším soustředěním na rozvoj a práci nebo jako laici s dětmi. V případě obou cest je možné dosáhnout osvícení.

U laiků jde trochu víc o to, že dobře fungujeme, a jsme tak dobrým příkladem. Jako jogíni máme spíše funkci rozpouštět u lidí ztuhlé představy a koncepty, aby získávali svobodný pohled na svět. Která cesta je ta správná, závisí mimo jiné na tom, kolik máme karmických dluhů.

Některé dámy přijdou do jiného stavu i tím, že projdou kolem pánského záchodu. To jsou ty, které mají mnoho karmických dluhů, dali hodně slibů a dluží mnoha bytostem život.

S metodami, které máme, můžeme praktikovat obě cesty. Mám radost z buddhistických rodin, je skvělé, že je máme. Ale mám radost i z buddhistických jogínů, kteří mají více energie pro svoji praxi.

V tibetském buddhismu hraje matka důležitou roli i při rozvíjení soucitu. Začínáme myslet na to, co pro nás naše matka udělala, když jsme byli malí. Pak myslíme na to, že nebyla matkou jen v jednom životě, a pak jdeme dál a zjišťujeme, že každý jednou byl naší „matkou“. Z této lásky a vděčnosti k matce se pak rozvine celá mandala soucitu, celý palác soucitu.

Jak můžu rozvíjet a udržovat svou vlastní pozitivní energii?

Někdy to není úplně jednoduché, když se celou dobu dostáváme do situací, které nás strhávají. Radil bych číst knížky jako „Jak se věci mají“ nebo knihy o „Velké pečeti“, abys byl neustále v kontaktu s osvíceným pohledem. Stále měj na paměti, že tohle zde je skutečně čistá země a každý je buddha, ať už to ví, nebo ne.

Začni s informací, že nejvyšší pravda je zároveň nejvyšší radostí a na praktické úrovni následuješ meditaci, ve které necháváš objevit buddhy, mísíš se s nimi a stáváš se od nich neoddělitelný. Budeš-li to provádět jen pár minut denně, třeba během pěti minut, kdy čekáš na autobus nebo na metro, bude to mít opravdu velký užitek. Využij všechny možnosti, které máš.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?

Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.

Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!

Myslíš, že lidé jako Aldous Huxley, kteří se zabývali filosofickými myšlenkami, hodně toho vyzkoušeli a také experimentovali s drogami, mohou najít svou vlastní cestu k osvícení?

Aldous Huxley byl ve skutečnosti člověk dvou tváří. Na jednu stranu byl extrémně nadaný, na druhou stranu byl také na některých úrovních dost nezralý. Celá rodina Huxleyů byla geniální. Je to velká škoda, že jejich geny vymřely, protože se jako mnoho jiných inteligentních lidí zapomněli rozmnožovat.

Aldous Huxley byl humanista, měl ale i velmi vyvinuté vnímání. V jeho knihách je hodně moudrosti.

Také to, co vyprávěla jeho žena Laura Huxley o tom, jak umíral, že cítila jeho hlas znít pořád dále v prostoru, je velmi dobré. Dostal se přinejmenším na velmi vysokou úroveň vědomí. Pokud tu ale nebyl nějaký háček, za který se zachytil kroužek. Není jisté, jestli odešel do čisté země. Je spíše pravděpodobné, že se dostal do oblasti bohů.

Dostat se vlastní silou do čisté země je těžké. Potřebujete útočiště a spojení s buddhou.