Mám okruh přátel, se kterými jsem se vždy cítil být úzce spjatý. Teď ale pozoruji, že se z něho musím dostat. Jak můžu tuto situaci vyřešit v dobrém?

Nejlépe tím, že si pomyslíš, že to tak je nejlepší pro všechny. Pomyslíš si: „Když se v jejich společnosti v mojí mysli objevuje mnoho rušivých pocitů, přináší to špatnou karmu i jim, a teprve když získám odstup, jim budu schopný opravdu pomoci.“ Musíš to ospravedlnit jen sám před sebou. Řekneš jim něco, co podle tebe mohou do jisté míry považovat za zdůvodnění, a pak to s radostí odetneš. A čím nicotnější toto zdůvodnění bude, tím více budou nuceni se blíže podívat na vlastní situaci.

Když přijdeš s velkým a rozsáhlým vysvětlováním, s body a podbody a proč a kvůli čemu, pak tomu budou moci na všeobecné úrovni pojmů čelit.

Nejmoudřejší je, když řekneš něco jako: „Když jsme byli spolu, rozbolela mě často hlava.“ Něco úplně jemného, ženského. Pak se začnou ptát: „Proč?“ Ale ty najednou nebudeš k nalezení.

Pak zůstane něco, co je bude trápit. Budou se sami sebe ptát: „Co to má být? Jaká bolest hlavy? Proč z nás někoho začne bolet hlava?“ Zanechat tak něco, co bude dlouho hryzat a rýt. Pak po tobě zůstal dobrý dárek. Uvedeš v nich něco do pohybu.

Podle čeho zjistíme, jestli jsme na správné nebo špatné cestě?

Existují pro to vnitřní a vnější znaky. Když jsme na špatné cestě, nejspíš budeme neustále přitahovat komplikované lidi, kterých se potom také těžko budeme zbavovat. Máme určitý druh „energetických háků“ namířených ven, které tyto lidi přitahují. Je možné, že to děláme ze soucitu, ale potom by k tomu mělo docházet vědomě.

Vnitřní znak je, že rušivé pocity jako závist, hněv, pýcha, zmatek atd. ubývají na síle.

To, že jsme na správné cestě, vidíme díky tomu, že se na vnější úrovni dostáváme do příjemných situací.

Na vnitřní úrovni se rozpouštějí rušivé pocity a objevuje se stále více prostoru a svobody.

Mysl je ale král a my sami máme svobodu rozhodovat, co se bude dít. Jsme-li na nějaké obtížné cestě, můžeme se rozhodnout: „Jsem bódhisattva a pomáhám všem bytostem, které jsou na tom špatně, a očišťuji veškeré jejich utrpení.“

S tímto postojem bezpečně vším projdeme, zbavíme se těžkých zavazadel a dostaneme se hbitě dál.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Co můžeme udělat, pokud ke svému partnerovi stále cítíme jistý odstup?

V dnešní době si můžeme dovolit mít větší odstup než dřív, protože nás nikdo nenutí žít spolu. Také na sobě nejsme tolik závislí jako v době, kdy zde nebyl žádný sociální stát.

Proti odstupu pomáhá, když si představíme, že necháváme zářit tolik světla, jak je to jen možné, z našeho srdce do partnerova srdce nebo do jeho celého těla.

To bychom měli dělat i během milování: Představuješ si nebo to případně skutečně cítíš, že partnera zcela stáhneš do svého srdce a tam ho chováš, jako svoje dítě. Pak si představuješ, že ho porodíš a jste si velmi blízko.

Myslíš, že lidé jako Aldous Huxley, kteří se zabývali filosofickými myšlenkami, hodně toho vyzkoušeli a také experimentovali s drogami, mohou najít svou vlastní cestu k osvícení?

Aldous Huxley byl ve skutečnosti člověk dvou tváří. Na jednu stranu byl extrémně nadaný, na druhou stranu byl také na některých úrovních dost nezralý. Celá rodina Huxleyů byla geniální. Je to velká škoda, že jejich geny vymřely, protože se jako mnoho jiných inteligentních lidí zapomněli rozmnožovat.

Aldous Huxley byl humanista, měl ale i velmi vyvinuté vnímání. V jeho knihách je hodně moudrosti.

Také to, co vyprávěla jeho žena Laura Huxley o tom, jak umíral, že cítila jeho hlas znít pořád dále v prostoru, je velmi dobré. Dostal se přinejmenším na velmi vysokou úroveň vědomí. Pokud tu ale nebyl nějaký háček, za který se zachytil kroužek. Není jisté, jestli odešel do čisté země. Je spíše pravděpodobné, že se dostal do oblasti bohů.

Dostat se vlastní silou do čisté země je těžké. Potřebujete útočiště a spojení s buddhou.