Jak se má člověk rozhodnout, u koho zůstanou děti, když se partneři rozejdou?

Když se znovu narodíme jako lidé, budeme mít ženské pohlaví, když máme silnější karmické spojení s otcem, a mužské, když máme silnější spojení s matkou. To znamená, že se dívky cítí primárně přitahovány k otci a chlapci k matce.

To se může v průběhu života z důvodu jiných karem, které se rozvinuly, měnit. Myslím si, že je nejjednodušší, když jdou děti k tomu rodiči, který si našel nového partnera, který má s dítětem také spojení, obzvláště tehdy, když si jeden z rodičů nového partnera nenašel. Rodina je jistě lepší, než když dítě vychovává jeden rodič sám, pokud vztah k tomuto rodiči není obzvláště silný.

Ve většině případů radím založit velkou rodinu, jak nám to ukazují Nepálci. To znamená, že se bývalí partneři dají dohromady se svými novými partnery, že z jedné rodiny vzniknou dvě rodiny, se kterými děti mohou udržovat dobrý vztah. Přitom je důležité, aby k sobě bývalí partneři necítili žádný hněv nebo vztek, protože byli opuštěni. Oba musí být spokojení, když od sebe odcházejí.

Jednou za čas překročit hranice má jistě smysl, ale jak se vyhnout tomu, aby člověk zašel opravdu příliš daleko?

Doporučuji nechat se vést zdravým rozumem. Je možné se posouvat krok za krokem dál a přitom dělat pořád více pro druhé. Příležitostně je dobré znovu a znovu překračovat vlastní hranice, protože to vytváří víc prostoru a je to velice radostné. Přitom by ale člověk neměl zapomínat na nezbytnou opatrnost.

Pokud se změní motivace tak, že pracujeme především nebo zcela pro druhé, pak na nás buddhové myslí a chrání nás. Děláme všechno pro druhé a druzí dělají všechno pro nás.

Já už nepřemýšlím, jestli je něco nebezpečné či nikoli, neboť když člověk pracuje v otevřeném prostoru a dělá to, co je v dané chvíli potřeba, tak se všechno třpytí, je plné radosti a děje se teď a tady.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co dělat, když je partner často rozhněvaný?

Když je někdo rozhněvaný, řekni mu, jak hloupě to vypadá. Řekni mu: „Měl by ses vidět. Stojíš tady, máváš rukama, říkáš divné věci, potřásáš hlavou, lezeš po stropě a vydáváš nesrozumitelné zvuky.“

To jsou příliš dramatická vystoupení před příliš malým a nevděčným obecenstvem. Velký výstup s dmoucí se hrudí a vykulenýma očima před vyčerpanou manželkou a dvěma udivenými dětmi v kuchyni. Tady musíme říct: „Potřebujeme pro tebe důstojné obecenstvo! Je to příliš dobré na to, abychom to sledovali pouze my! Pojď, dojdeme pro sousedy, aby se také mohli podívat.“
Je třeba lidem říct, že se zesměšňují. Řekni mu, aby si ten trip nechal, že ho nechceš. Řekni mu, že ho máš ráda, a proto ho nechceš vidět takhle hloupého a slabého.

Co se dá dělat s umíněností a sobectvím?

Proti sobectví pomáhá pochopení, že všichni lidé jsou ve stejné situaci jako my. Všichni chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení. Že se chovají mile, když se jim daří dobře, a jsou nepříjemní, když se jim nedaří. Že se tedy od nás až tak neliší.

A proti umíněnosti? Nejlepší je asi říct PEJ. Pokaždé, když se cítíme „zabarikádovaní“ svými ztuhlými představami, si v duchu řekneme PEJ a pak je to, jako když střelí do hejna špačků! Myslím pořádně ostrý zvuk PEJ! Ztuhlým představám pak nutně chvíli trvá, než se zase složí dohromady. Pak zopakujeme PEJ ještě jednou a tentokrát se snad už nevrátí.
Když se lidé berou příliš vážně, můžeme je polechtat. Je však třeba dát si pozor, jak se k nim postavíme. Neboť pokud je naštveme, mohou se nás pokusit trefit zátylkem. Proto stůjte vždy trochu stranou a odtud lechtejte. A pak jim řekněte: „Ty máš ale dneska dobrou náladu, co?“ Berou se šíleně vážně a najednou je někdo polechtá a oni se začnou smát.