Když máme pocit, že k nám přicházejí rušivé energie nebo duchové, do jaké míry můžeme tomuto pocitu důvěřovat? Proč přicházejí a co se proti tomu dá dělat?

Když někam přijdeš a máš divný pocit, pak musíš nejprve prověřit sám sebe. Vstal jsi dnes špatnou nohou? Je to jen tvůj špatný dojem? Pouze když zjistíš, že se sám cítíš zcela dobře, ale že vždycky na určitém místě míváš stejný divný pocit, pak je možné, že zde jsou nějaké rušivé energie, vůči kterým jsi otevřený nebo se kterými máš spojení.

Nejlepší prostředek proti tomu je soucit, protože pokud přijdou, aby tě rušily, a ty máš soucit, budou to vnímat jako zápach. Nevydrží to a zase odejdou. Pokud ale přijdou, protože potřebují pomoc, pak jim tímto způsobem pomůžeme.

Velmi dobré je činit dobrá přání. „Ať jste co nejšťastnější a ať vás opustí všechno utrpení.“ Nebo něco takového. Pokud to uděláš, můžeš tím přinést hodně dobrého. Jsou schopné vnímat, co děláš a myslíš, takže pro ně můžeš opravdu něco udělat, když jsi vůči nim takto otevřený. Ale musíš také vědět, že jim nemůžeš důvěřovat. Bytosti se po smrti nestávají moudřejšími. Nemůžeš se na ně spolehnout. Můžeš důvěřovat jen těm bytostem, které překonaly představu „já“ a myslí víc na druhé než samy na sebe. S těmi ostatními si můžeš jen nadrobit skutečné problémy, jako Faust s Mefistofelem. Tady se člověk může dostat do opravdových potíží.

Proto také v buddhismu používáme jen ty, kteří mají třetí oko moudrosti na čele. To je znamení toho, že se jedná o bódhisattvy, kteří pracují pouze pro dobro ostatních. Přej jim proto všechno dobré, ale nic si s nimi dále nezačínej a nedávej také žádné sliby.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Když je ve vztahu sice určitá přitažlivost, ale téměř kvůli každému tématu vypukne hádka, má takový vztah budoucnost?

Když se příliš často a příliš hlasitě hádáme, pak je lepší, když zůstaneme sami nebo si najdeme jiného partnera. Když se naše názory neustále různí a o všechno musíme bojovat, je tu vždy poražený a ten, který se prosadí. Na takovém vztahu se nedá dlouhodobě stavět.

Měli bychom určitě mít společný výchozí bod a společné cíle, na kterých se dokážeme shodnout. Jinak nemůžeme nic rozvíjet.

Jak se vyhnout tomu, abychom nerozvinuli pýchu?

Pýcha je pro rozvoj v Diamantové cestě velmi důležitá. Nesmí se však jednat o vylučující pýchu, kdy se na ostatní díváme svrchu, ale musí to být zahrnující pýcha. Schopnost prožívat ve všem a v každém to krásné, vzrušující a fantastické, to je pozitivní, užitečná pýcha, které se říká vadžra pýcha nebo diamantová pýcha.

Vylučující negativní pýcha, kdy ostatní posuzujeme a myslíme si: „Já jsem dobrý a ostatní nejsou dobří,“ situaci zužuje a vede k problémům. Většinou jsou to naše vlastní problémy, které se stále znovu objevují, protože jsou projekcemi vlastní mysli.

Svět je zrcadlem vlastní tváře. Pokud jsi schopný vidět u ostatních mnoho dobrého, je to znak toho, že jsi rozpustil hodně negativní pýchy. Pokud oproti tomu vidíš spíše chyby, potom víš, že tě ještě čeká nějaká práce. Pokus se vidět všechny jako buddhy, zkus jednoduše objevit něco dobrého, potom se v mysli díky zpětné vazbě objeví také dobré prožitky. Rozvoj začíná, když se setkáváme s lidmi a můžeme jim něco předat – nadbytek dobrých vibrací v tom smyslu, že dáváme do setkání štěstí, krásu a smysl. Dostáváme se tak na novou úroveň, kde se od sebe začínáme navzájem učit. Lidé tak rostou, objevují se nové možnosti, problémy mizí a nakonec je tu čistá mandala, i na podmíněné úrovni.
Je to jednoduché. Kdo dává, je vždy bohatý a prožívá svět jako příjemné místo, kdo na všem lpí a nikdy nemá dost, prožívá svět jako peklo.