Jak můžeme čas, který trávíme prací na počítači, využít pro praxi dharmy?

Práce s počítači je náročná, nemáme při ní volnou hlavu. V takovém případě je dobré vidět práci jako svobodnou hru mysli, prožívat ji jako obrovskou moudrost. Můžeme si představit svého lamu, jak sedí nad naší hlavou, a přitom si myslet: „Teď dělám svou práci opravdu dobře a můj lama je zde!“ Při mentálně namáhavé práci nám mantry berou příliš mnoho koncentrace.

Co jsou ženské a mužské vlastnosti na vnější, vnitřní a tajné úrovni?

Čím vyšší jsou učení, tím důležitější se stávají ženské aspekty osvícení. To ale není to nejdůležitější. Mnozí lidé vidí svět jako mužský a ženský, anebo si myslí, že jedno je lepší než druhé (patriarchát a matriarchát). To však nic nepřináší, neboť ženskost či mužskost je příliš málo. Jde především o to, aby se oba tyto aspekty spojily.

To znamená, že na vnější úrovni nadále potřebujeme výrazné ženské a mužské vlastnosti a síly. Na vnitřní a tajné úrovni bychom se měli snažit tyto dva aspekty – mužskou aktivitu a ženskou moudrost – spojit. Ženský lotosový květ by měl objímat mužský diamant. Měli bychom najít bod, ve kterém obě tyto energie splývají.

Vnější rozdíly mezi mužem a ženou jsou přitom velmi důležité a inspirující. Tělo ženy je základem pěti vysvobozujících moudrostí a tělo muže je základem čtyř vysvobozujících aktivit.

Je velmi důležité, aby se mezi pohlavími objevilo hluboké porozumění. Není nic neurotičtějšího než muži, kteří nenávidí ženy, a ženy, které mají strach z mužů. Opačné pohlaví by mělo být místem, u kterého najdeme klid – chrám, ve kterém se setkáváme.

Mými nejlepšími učiteli byly ženy. Ti, od kterých jsem obdržel odkaz učení, byli sice muži, ale ženy způsobily, že energie sestoupily z hlavy do srdce.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.

Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.

To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.

A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.