Jak můžeme čas, který trávíme prací na počítači, využít pro praxi dharmy?

Práce s počítači je náročná, nemáme při ní volnou hlavu. V takovém případě je dobré vidět práci jako svobodnou hru mysli, prožívat ji jako obrovskou moudrost. Můžeme si představit svého lamu, jak sedí nad naší hlavou, a přitom si myslet: „Teď dělám svou práci opravdu dobře a můj lama je zde!“ Při mentálně namáhavé práci nám mantry berou příliš mnoho koncentrace.

Potřebuje mysl tělo, aby mohla dosáhnout osvícení?

K dosažení osvícení je lepší tělo mít. V čistých zemích, ve kterých existuje již jen představa těla, je sice dosažení osvícení jisté, ale jde to daleko pomaleji. Mít tělo znamená prožívat touhu, připoutanost, pýchu a mnoho dalších stavů. Když mocnou sílu, která vězí v těchto pocitech, přeměníme, přinese zářící osvícení, a to velmi rychle. V tom je tělo výhodné. Když budeme správně používat všechny své současné touhy, očekávání a připoutanost, pak budeme na nejrychlejší cestě směrem k osvícení.

Tělo je užitečné i k tomu, že s jeho pomocí můžeme mysl udržet na jednom místě. Protože mysl je spojená s tělem, můžeme při meditaci například pomocí pozice těla zklidnit mysl a soustředit ji na jeden bod. Můžeme pracovat i se smyslovými dojmy a identifikací s nimi.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Proč jsou rozchody vlastně tak bolestivé?

Většinou si myslíme, že prostor je něco, co nás odděluje, odstup, obrovské nic, které je mezi námi. Potom je rozchod přirozeně něco nepříjemného, neboť mezi námi je toto nic.

Moje rada je, abyste změnili své vnímání prostoru. Buddhisté vidí prostor jako nádobu. K tomu existuje jednoduchý experiment. Představte si, že byste neměli oči vpředu, ale vzadu. Pak byste viděli, že je vždycky více prostoru za vámi než mezi vámi. Kolem vás se rozšiřuje prostor na světelné roky daleko, do nekonečna a všemi směry, a když nevidíš jen prostor mezi vámi, ale vnímáš také prostor okolo, neexistuje mezi vámi žádné oddělení. Prostor je nádoba, ve které se oba nacházíte.

Stejným způsobem pracuji se svými žáky, centry a vším, s čím mám spojení. Občas, když mám čas, vidím před sebou krajiny a města jako na mapě. Cítím ta místa kolem sebe. Nevidím přesně, co tam jednotliví lidé dělají, ale cítím vibrace a vím, co prožívají. Tak používám prostor.

Prostor spojuje. Prostor je informace.

Není hloupost podmíněna také geneticky?

Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.

Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.

Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.

Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.

Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.

Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!

To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.