Jak se máme v profesním životě chovat k nadřízeným, kteří nám nejsou příliš sympatičtí?

Jednou možností je představit si nadřízeného ve spodním prádle! V duchu mu svlečeme všechno drahé oblečení, nenecháme se ovlivňovat jeho uniformou, zapomeneme na všechny zažehlené puky a cenu drahého obleku. Pak si všimneme, že je přeci jen trochu obézní a málo se dostane na sluníčko, a už se stává lidštějším.

Stále říkáš, že máme dělat to, co máme před nosem. Ale jak poznáme, co máme před nosem, tzn., co je třeba udělat jako další?

Zkoušíme se na věci nejdříve podívat zcela jasně nerušeni ztuhlými představami a silnými pocity.

Znamená to nejezdit celou dobu výtahem nahoru a dolů, ale zklidnit mysl a vnímat věci bezprostředně takové, jaké jsou. Problémem může být, když se staneme příliš ztuhlými nebo ztratíme soucit. Pak jsme příliš uzavření a chceme vše kontrolovat. Kdo k věcem přistupuje uvolněně a otevřeně, ten také uvidí, co je potřeba dělat.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Co je lepší, když do vztahu dáváme úplně všechno nebo když hned od začátku uděláme určitá omezení, abychom si zachovali trochu samostatnosti?

Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.

Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.

Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.

Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.

To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.

A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.