Jak se chovat k lidem, kteří nikdy na nikom nevidí nic dobrého a stále jen kritizují?

Možná bychom je měli poslat pryč a seznámit se s jinými, pokud máme tu možnost. Neměli bychom ale být domýšliví a myslet si, že je to vina ostatních, když s námi mají problém. Určitě bychom měli naslouchat. Ale pokud mají lidé ve zvyku stále jen vytýkat, tak potom můžeme jít jinam.

Život je příliš krátký na takové úlety. Když chtějí lidé pořád jen dělat problémy a mít špatnou náladu, tak ať to dělají sami, nemusíme u toho být.

Můžeme se na život dívat jako na divadelní hru. Veseloher se zúčastníme a bereme hned několik rolí. Od tragédií se držíme raději dál.

Je legrační, jaká dramata lidé vytvářejí například v rodinách. Velice málo diváků, nikomu se ta hra nelíbí, ale hrají ji každý den. To se člověk opravdu chytá za hlavu…

Musíme trvat na tom, aby to bylo zajímavé, aby to přinášelo rozvoj a aby nás to bavilo.

Když to probíhá hloupě, tak nenápadně odejdeme. Můžeme jít meditovat, číst si, navštívit přátele, máme velmi mnoho možností.

Když to začne vypadat opět rozumněji, tak se vrátíme.

Jsou si ženy a muži v buddhismu rovní?

V tibetském buddhismu ano. V buddhismu však existují tři různé úrovně:

1) V théravádovém buddhismu (Malá cesta) je mužský princip považován za vyšší než ženský. Znamená to, že před posledním krokem k osvícení je nutné narodit se jako muž. Ženy jsou spíše považovány za nebezpečné rozptýlení mnichů.

2) V mahájánovém buddhismu (Velká cesta) se obecně říká, že mysl muže je silnější. Ale tam jsou již spíše na stejné úrovni.

3) A v Diamantové cestě je mužský a ženský princip stejně důležitý. Je to dokonce tak, že mužské a ženské je samo o sobě příliš málo. Jde o to, abychom se od sebe učili. A abychom se doplňovali.

Tady je na vnitřní úrovni to, co je ženské, moudrostí a mužské aktivitou. Na tajné úrovni je to, co je ženské, prostorem a mužské radostí. A v Diamantové cestě se nedá říct: lepší nebo horší. Tady jde o to, zrealizovat a sjednotit obojí.
Proto také na nejvyšších úrovních osvícení, v takzvané maháanuttarajógatantře, jsou pouze ženští a mužští buddhové v párovém spojení.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Není to normální, že podmínky, které daly dvojici dohromady, se po nějaké době rozpustí, a proto se vztah také opět rozpadne?

Myslím, že základem pro milostný vztah většinou bývá staré karmické spojení, které sahá několik životů nazpět. Obzvláště když se seznámíme s někým, u koho rychle máme důvěrný pocit a cítíme se být mu velice blízcí, to je pak jistě někdo, s kým jsme již byli někdy dříve. Samozřejmě se tento vztah může časem změnit. Může, ale nemusí.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.

Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.

Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.

Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.

Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.

Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.

Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.

Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.

Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.

Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.

Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.