S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“

A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.

Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.

Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.

Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Co znamenají „čtyři závoje“ (zatemnění)?

Existují čtyři závoje, které zastírají naši mysl. Za prvé základní nevědomost, neschopnost vnímat, že subjekt, objekt a jednání se vzájemně doplňují. Za druhé pak rušivé pocity, které z toho pramení, za třetí negativní slova a činy a za čtvrté návyky, které na jejich základě vznikají.

Tyto čtyři závoje nám brání rozpoznat skutečnou podstatu mysli, prožívat skutečnou vnitřní sílu a radost. Tyto čtyři závoje jsou propojeny jako články řetězu. Nezáleží na tom, v kterém místě řetěz praskne – všechny články se rázem stávají nepoužitelnými. Pokud pracujeme s rušivými pocity, budeme zažívat stále méně nepříjemných situací, budeme mít stále menší chuť někomu škodit a poté se pomalu rozpustí i špatné návyky.

Když například odstraníme nevědomost, odpadne hned i zbytek. Kdo chce odstranit závoje návykových tendencí, ten by měl při meditaci spočívat trochu déle v prožitku prostoru jako radosti, prostoru jako svěžesti a možnosti. Přitom by se měl zaměřit zejména na stav nahého vědomí, při kterém si není vědomý ničeho jiného než vědomí samotného. V této fázi se rozpadají návykové tendence vytvářené od času bez počátku.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Existují v buddhismu také výroky o sexualitě?

V této oblasti předal Buddha učení na třech úrovních. Lidem, kteří mají problémy se svým sexuálním životem, kteří jsou například při orgasmu deprimovaní a mají pocit, že něco ztrácí, nebo mají potíže se vztahy, protože v dřívějších životech pravděpodobně nevytvořili nic pozitivního s druhými lidmi, radil, aby se stali mnichy nebo mniškami. Tento problém odložit stranou a jednoduše vytěsnit ze života to, co by nepřineslo žádnou radost a štěstí.

Pak existuje úroveň laiků, kteří vidí tělo jako nástroj pro dávání radosti partnerovi nebo partnerce. Mužské pohlavní orgány vnímáme jako diamant a ženské jako lotosový květ a pak se pokoušíme si vzájemně přinést tolik štěstí, kolik jen můžeme.
A jako třetí je zde úroveň dosažitelů, u nichž je nejdůležitější způsob prožívání. Mniši a mnišky by se měli vyhýbat utrpení, laici by měli využívat všech schopností a měli by aplikovat soucit a moudrost v každodenním životě a jogín by měl udržovat pohled, stále všechno vidět na nejvyšší a nejčistší úrovni a být schopný stále prožívat úroveň nejvyšší radosti. Když jsme pak schopni u každé bytosti vidět něco čistého, můžeme díky pohlavnímu životu přinést opravdu hodně štěstí. Když se to děje na úrovni čistoty, když si sebe vzájemně vážíme, když se vidíme nadosobně, když dáme průchod osvíceným energiím a tím se něco učíme – je to úžasné.

Je ale samozřejmě velký rozdíl, na jaké úrovni člověk pracuje a jakým způsobem. Taková čtvrthodinka zápasu ve volném stylu s jednou lahví vína v žaludku, to bych nedělal, to bych taky nikomu neradil. To přinese jen potíže. Ale být vědomě spolu a přinášet si vědomě radost, to čemu se v tibetštině říká „detong“, tedy „neoddělitelnost prostoru a radosti“. A tento stav si pak udržovat a vyzařovat ho do prostoru jako stálý zdroj radosti, jako nadosobní zdroj radosti, který září ke všem. Když to umíme, můžeme přinést do světa opravdu hodně požehnání a hodně inspirace. Můžeš opravdu mnoha lidem ukázat možnosti a sílu.

Jak se zbavím žárlivosti?

Žárlivost souvisí vždy s něčím úzkým, malicherným a osobním. Přemýšlíme například nad tím, jestli s ním přítelkyně dělá teď to samé, co vždycky dělala se mnou. Pak nás sžírá žárlivost. V tom případě bychom tomu, na koho žárlíme, měli přát hodně toho, kvůli čemu jsme žárliví. Tolik, až se všechno vznese do božských světů a zcela překročí vše osobní. Budeš jí přát 500 fantastických milenců a jemu 500 překrásných tanečnic. Pak jsi volný. Jde o to dostat se z těchto úzkých osobních pocitů.

Pokud je však bolest z žárlivosti ještě příliš silná, asi se musíme ještě trochu učit. V takovém případě bych začal s mantrami, které působí na mysl jako anti-neurotický ochranný film. Rušivé pocity po něm sklouznou a nemůžou se usadit. Jednoduše vyjmout komponenty neurózy a místo nich vložit komponenty manter. Pro někoho, kdo teprve začíná pracovat s myslí, kdo nemá ještě tolik síly a je ještě hodně zranitelný, jsou mantry prvním opatřením a nejlepší ochranou.

Na nejvyšší úrovni se tak dlouho chováme jako buddha, dokud se jím nestaneme. Znamená to, že zcela setrváváme ve stavu identifikace s osvícením, necháváme věci odcházet, nedržíme se jich. To je nejvyšší úroveň.