Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.

Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!

Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.

A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Může mít silné ego nějaký smysl?

Může, když ho obrátíš. Za normálních okolností jen blokuje komunikaci a je naším úhlavním nepřítelem. Když ho ale obrátíš a místo: „Jak jsem skvělý!“ si začneš říkat: „Jak jsme všichni skvělí!“, vycházíš z pekla rovnou do ráje. Pokud si myslíš, že jsi sám tak báječný a že jsi chytřejší než všichni ostatní, budeš pořád osamělý a ve špatné společnosti.
Když naopak vnímáš, jak jsou všichni ostatní dobří a co všechno dokážou, budeš pořád obklopen dobrými lidmi a od všech se budeš moci něco naučit. Můžeš všem něco dát a svět bude stále krásnější.

Když přijde učitel do třídy, pomyslí si: „Co dělá v mé třídě těch 30 goril?“, tak může rovnou zase odejít, protože těm gorilám nebude moci nic předat. Ale když vstoupí do třídy a pomyslí si: „Kde se vzalo v mé třídě těch 30 Einsteinů?“, začne ho to najednou bavit, protože se žáci budou schopni hodně naučit.

Nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima nebo žebry, podle toho, kde si myslíme, že sídlí naše mysl. Pokud kolem sebe vidíme lidi a vše je skvělé – je to nebe. Pokud všude vnímáme nebezpečí, obtíže, bolest apod., jsme v pekle.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Jaký účel mají tantrické praxe párového spojení?

Zde jde hlavně o doplnění mužské a ženské energie, takže se člověk stane „celistvým“. Svoji vnější formu si přitom samozřejmě zachováme, ale na vnitřní a tajné úrovni můžeme rychlým způsobem přejímat vlastnosti opačného pohlaví; muži získávají intuici žen a ženy sílu mužů. Na nejhlubší úrovni získají muži prostor, který činí věci nadosobními, a ženy radost, která činí věci celistvými.

Když tuto praxi opravdu ovládáme, je velmi užitečná, pak se mužská a ženská energie doplňuje. Ženy nosí ve svých tělech různé energie, které souvisejí s různými druhy moudrostí a vhledů: je to moudrost podobná zrcadlu, která ukazuje jevy takové, jaké jsou, vyrovnávající moudrost, která ukazuje vzájemnou podmíněnost všech jevů, rozlišující moudrost, moudrost zkušenosti a intuitivní, vším prostupující moudrost. Když muž přistupuje k ženě jako ke svatyni, to znamená s respektem a úctou, otevírá se jí a dokáže ji vidět na vysoké úrovni, pak obdrží tyto moudrosti. Přistupuje-li žena k muži, pak získává čtyři aktivity: uklidňující, obohacující, fascinující a ochrannou.

Ženská energie je na nejhlubší úrovni jako lotosový květ, který rád něco objímá, je hřejivý a otevřený. Mužská energie je na této úrovni jako diamant, který rád září sám pro sebe. Lotos, který nic nedrží a diamant, který pro nikoho nezáří, nejsou smysluplnými, proto jde o to tyto energie spojit. Díky tomu se pak staneme na vnitřní a tajné úrovni celistvými. Ale i když toho dosáhneme, opačné pohlaví nás stále přitahuje.

Tělesná forma se může stát dokonce čistěji ženskou nebo mužskou. Když odstraníme překážky a závoje, schopnosti v lásce zesílí. Na vnitřní a tajné úrovni budeme velmi obohacení.

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!

U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“

Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.

Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.