Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.

Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…

Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.

Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.

Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.

Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Je pravda, že ten, kdo dosáhne osvícení, se pak stále znovuzrozuje v lidském těle?

Pouze tehdy, když si to přeje. Jako osvícený má svobodu volby. Sám může určit, kým bude. Bódhisattva Milující oči se několikrát zrodil mezi ptáky, protože jsou zřejmě schopni učit se určité věci. Celý prostor je pravdou. Kdekoli se v nás objeví otevřenost, projeví se pravda takovým způsobem, abychom s ní mohli navázat kontakt, něco se naučit a rozvíjet se.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Proč jsou rozchody vlastně tak bolestivé?

Většinou si myslíme, že prostor je něco, co nás odděluje, odstup, obrovské nic, které je mezi námi. Potom je rozchod přirozeně něco nepříjemného, neboť mezi námi je toto nic.

Moje rada je, abyste změnili své vnímání prostoru. Buddhisté vidí prostor jako nádobu. K tomu existuje jednoduchý experiment. Představte si, že byste neměli oči vpředu, ale vzadu. Pak byste viděli, že je vždycky více prostoru za vámi než mezi vámi. Kolem vás se rozšiřuje prostor na světelné roky daleko, do nekonečna a všemi směry, a když nevidíš jen prostor mezi vámi, ale vnímáš také prostor okolo, neexistuje mezi vámi žádné oddělení. Prostor je nádoba, ve které se oba nacházíte.

Stejným způsobem pracuji se svými žáky, centry a vším, s čím mám spojení. Občas, když mám čas, vidím před sebou krajiny a města jako na mapě. Cítím ta místa kolem sebe. Nevidím přesně, co tam jednotliví lidé dělají, ale cítím vibrace a vím, co prožívají. Tak používám prostor.

Prostor spojuje. Prostor je informace.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.