Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Pokud máme jen málo času, je potom lepší, podílet se na práci v centru, nebo dělat vlastní praxi?

Pokusil bych se dělat obojí. Pomoct, když je v centru hodně práce, a jinak dělat vlastní praxi. Nejlepší by dokonce bylo, dělat vlastní praxi v centru tak často, jak je to jen možné. Tak udržujeme kontakt s přáteli a můžeme se od nich učit. Kromě toho noví lidé se cítí dobře, když je někdo stále v centru, ať už jen sedí v kuchyni, pije kávu a je možné ho oslovit, anebo praktikuje a tím dává dobrý příklad.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Mám problém pustit se do vztahu, protože mám vždy pocit, že se ode mě hodně očekává, a to je mi nepříjemné. Co bys mi radil?

Očekávání se rovná připoutanost. Proto bychom si měli představovat, že chceme toho druhého učinit tak bohatým a krásným, jak je to jen možné. Měli bychom vidět jeden druhého jako svobodného člověka, doplňovat se, dávat si prostor, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší a toto bohatství zase být schopni předávat ostatním. Měli bychom se starat o to, aby se ten druhý mohl rozvíjet, abychom mohli meditovat, abychom se navzájem neomezovali.

Samozřejmě tu jsou ještě hluboké návyky vycházející z tradic a závislostí z dob před vznikem sociálního státu. Žena je doma a stará se o děti a muž venku s oštěpem loví nebo bojuje.
Ženy mají sice větší potíže s připoutaností a muži s hněvem – podle tantrických rodin. Ale dnes v sociálním státě, kde ženy mají stejnou svobodu, mohou být méně připoutané a muži méně hněviví.

Dnes se můžeme setkávat jako svobodní lidé, svobodní jedinci a navzájem se doplňovat, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší. To, co jsme se naučili, co jsme prožili, potom můžeme předávat ostatním. Rozvíjíme v sobě tuto sílu.

Jaký vliv mají drogy na mysl?

Drogy, kromě LSD, psilocybinu, meskalinu a několika podobných drog z Amazonie, působí opačně než meditace.

Drogy ukazují prožitky, které se v mysli objevují – meditace ukazuje samotnou mysl. Drogy mysl rozptylují – meditace ji koncentruje. Brát drogy a meditovat, to nejde dohromady.

Ve skutečnosti je alkohol, přestože se po něm hloupne, člověk nemá moc styl a je bez fantazie, lepší, protože se po něm nestáváme kluzkými. Chováme se sice hloupě, potom si to ale uvědomíme a omluvíme se, lidé to pochopí a tím to končí.

Ale s hašišem je to jiné. Dělá lidi kluzkými jako úhoř, obracíme věci tak, jak se nám to hodí. Stárneme, ale nemoudříme. Sám jsem hodně kouřil, přibližně devět let snad téměř každý den. V šedesátých letech jsme věřili, že to může být prospěšné. Opravdu jsme si to mysleli. Měli jsme přece Learyho a Aldouse Huxleyho a všechny ty opravdu nejlepší mozky, kteří nám to říkali.

Ale moje zkušenost s lidmi, kteří jsou na drogách, je taková, že když s nimi jsem, začínám být neklidný. Necítím, že by chápali to, co dělám. Když jsem s lidmi, kteří pijí, pokouším se jim něco říct. Ale když jsem s lidmi, kteří kouří hašiš, pak si raději listuji v novinách, protože mám pocit, že to, co říkám, pořádně nechápou. Radil bych tedy těm, kteří chtějí opravdu meditovat, aby přestali kouřit hašiš. Učit se meditovat je také levnější! A po určité době je to minimálně stejně příjemné. Ale je to zkrátka těžší. Musíš to vybudovat vlastními silami. Na druhou stranu na tom, co jsi sám vybudoval, můžeš i stát!