Měli by buddhisté být bezdětní?

Obecně bych řekl, že se každý musí rozhodnout sám za sebe. Neexistuje ale žádná lepší cesta jak rozvinout trpělivost než ta, že budeme mít děti. Z pohledu buddhismu je to otázka karmických spojení. Pokud jsme měli v předchozím životě hodně karmických spojení, pak asi budeme mít i v tomto životě velkou rodinu. Pokud jsme v předchozím životě spíše meditovali a byli více sami, pak asi ani v tomto životě nebudeme mít tolik dětí. Liší se to podle karmy.

Tato karmická spojení můžeme poznat jednak podle toho, jaké máme záliby. Ale také podle toho, jak lidé a hlavně děti reagují na určitý pár. Jsou páry, ke kterým se děti rychle druží. Jiným by to nesedělo, protože nemají potřebné vlastnosti. Takže si myslím, že děti jsou skvělé.

Potřebuje mysl tělo, aby mohla dosáhnout osvícení?

K dosažení osvícení je lepší tělo mít. V čistých zemích, ve kterých existuje již jen představa těla, je sice dosažení osvícení jisté, ale jde to daleko pomaleji. Mít tělo znamená prožívat touhu, připoutanost, pýchu a mnoho dalších stavů. Když mocnou sílu, která vězí v těchto pocitech, přeměníme, přinese zářící osvícení, a to velmi rychle. V tom je tělo výhodné. Když budeme správně používat všechny své současné touhy, očekávání a připoutanost, pak budeme na nejrychlejší cestě směrem k osvícení.

Tělo je užitečné i k tomu, že s jeho pomocí můžeme mysl udržet na jednom místě. Protože mysl je spojená s tělem, můžeme při meditaci například pomocí pozice těla zklidnit mysl a soustředit ji na jeden bod. Můžeme pracovat i se smyslovými dojmy a identifikací s nimi.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Své tělesné potřeby prožívám silně jako připoutanost a jako opravdu nepříjemné. Jak s tím mohu pracovat?

Všichni jsme se stali laiky a jogíny, protože víme, že rušivé emoce jsou vlastně surovina pro dosažení osvícení. Tím se lišíme od úrovně hínajány nebo théravády mnichů a jeptišek.

To dobré je, že se buddhovi můžeme ve všem otevřít, např. i se svou sexualitou. Buddha říká, tělo je chrám se 72,000 světelnými kanály, ženské části jsou lotosový květ, mužské části jsou diamant. Všechno, co prožíváme, vnímáme jako čisté, smysluplné a plné moudrosti i významu.

A pokud sebe vnímáme jako čisté, můžeme se otevřít buddhovi a učit se od něj, můžeme pracovat s energiemi. Ve všem, co se děje, v každém okamžiku je ryzost, napětí a svěžest.

Opravdová překážka je, pokud jsme byli vychováváni s nepřátelstvím ke svému tělu a vše pod úrovní pasu bylo považováno za špatné. Často je to katolickou výchovou. Podle mého názoru je mnoho katolíků zralých na terapii, aby znovu získali do určité míry zdravý vztah ke svému tělu.

Je důležité, abychom se buddhovi zcela a plně otevřeli i se svými touhami a pocity. Jen tak jej můžeme požádat, aby nám podal ruku. Především v otázce lásky. Ženy jsou v tomto směru bdělejší než muži, ví také mnohem lépe, jak důležitá je láska.

Když jde muž k ženě, má se otevřít, aby prožil její moudrost a pochopil, jak důležitá je láska a jaký význam má otevřenost.

Je smutek také rušivý pocit?

Tři základní rušivé pocity jsou nevědomost, připoutanost a averze, z nich pak vznikají ostatní pocity.
Smutek pochází z nevědomosti, tedy neschopnosti prožívat přítomnost v její svěžesti. Smutek je projevem uvěznění ve starých obrázcích, od nichž se nemůžeme oprostit.