Máme v lidech vidět vždy to nejlepší. Ale když dělají opravdu problémy, co pak?

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…

Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.

V současné době je moderní esoterika, hodně lidí s tím začíná a najednou vyprávějí, že vidí aury a potkávají anděly. Co si o tom myslíš?

My Dánové jsme proslulí tím, že jsme nikdy neměli silnou vládu nebo velké, slavné osobnosti, protože pokaždé, když se někdo stal příliš velkým, začali se mu všichni smát. Tento velký a drsný smích všechno převálcuje a většina nadaných lidí musí někdy zemi opustit. Nemluvím o sobě, já jsem v Dánsku rád…

Kdysi jsem se bez velké slávy rozhodl, že existují dva druhy duchovnosti. Jsou lidé, kteří zvládají svůj život, dělají to, co je třeba, a všechno běží celkem dobře. Potom najednou zjistí, že pracovat 40 let v továrně na margarín a pak být s hezkým proslovem propuštěn do důchodu, aby byli o 10 let později s ještě hezčím proslovem pohřbeni, nemůže být všechno, co lidský život nabízí. A pak začnou na základě praktického života rozvíjet schopnosti a kvality, které s nimi jdou dále. K tomu, co zažijí tito lidé, kteří mají svůj život pevně v rukou, kteří stojí pevně, nemusejí nic dokazovat nebo se za něco omlouvat, můžeme mít důvěru. Tomu, co říkají, můžeme věřit.

Existuje i jiný typ lidí. Vždy, když se mají postavit nějaké výzvě, skloní hlavu a nic do toho nedají. Tohle nezvládnou, tamto neumějí, k tomuhle nemají odvahu nebo se neumí do věcí „zahryznout“.

A pak se stáhnou ze světa a vytvoří si svůj vlastní nasládlý vesmír, který nikdo nemůže pořádně prozkoumat. K tomu, co prožijí, nemám vůbec důvěru. Velmi se dívám na to, co lidé vytvářejí, jak se drží a jestli se na nich dá stavět. Když si myslím, že si sami sebe váží, dělají to samé, co říkají, a jsou mimo dětské hry, pak mám důvěru v to, co říkají. Ale když lidé před nároky, které na ně svět klade, utíkají, držím se dál. Když je něco zduchovnělé a bez sebeironie, nedokáže se to zasmát samo sobě a je to tak trochu nejasné a nasládlé, když věci nejsou zcela pochopitelné, pořádně se neformulují, to se mi ježí chlupy a myslím si: „Pryč odtud.“ Protože to považuji za nezdravé.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Jsou žárlivost a závist to samé?

Žárlivost a závist spolu často těsně souvisí, ale musíme tyto rušivé pocity od sebe odlišit a hledat jejich příčinu. Žárlivost pochází z touhy a nedostatku. Máme pocit, že nemáme dost. Myslíme si, že toho druhého potřebujeme. Musíme se něčeho držet a jistit se, proto nejsme rádi, když o něco přijdeme. Když máme někoho rádi a ona odejde a najednou už ji nemáme, tehdy vzniká žárlivost.

Závist oproti tomu nevzniká z připoutanosti nebo chudoby, ale z hněvu a averze. Někoho nemáme rádi, a proto nechceme, aby se mu vedlo dobře. Nemáme s ním co do činění, ale jsme totálně naštvaní, když se mu daří dobře. To je závist.

Nejdůležitější při práci se žárlivostí je dát tomu, kdo žárlí, pocit, že jsme s ním, i když s ním nejsme fyzicky. Je velice důležité ukázat, že si velice vážíme spojení, které s ním máme. Možná opravdu došlo k situaci, ve které nesdílíme příliš mnoho fyzické blízkosti. Ale když je jasné, že to, co jsme spolu sdíleli, nezahodíme a nepošlapeme, ale že si toho vážíme a radujeme se z toho, pak můžeme tento nadbytek vyzařovat do světa. Když budeme takto zacházet se žárlivostí, rozpustí se. Potom jsme sdíleli bohatství a jeden ho předá dál tam a druhý zase jinde. Takže se vždy vracíme k bohatství, k pohledu: „Teď sdílíme něco bohatého, předáváme to všem bytostem všude. Prostor nás spojuje, drží nás pohromadě a tím tvoříme celek.“ Když budeme takto přemýšlet, všechno malicherné odpadne.

Protože prostor neznamená oddělenost. Prostor nás neodděluje, prostor nás spojuje. Prostor není odstup, prostor je nádoba. Teď jsou mezi námi možná dva metry, cítíme to jako oddělenost, jako něco, co se nám nelíbí, ale ve skutečnosti, když se podíváme důkladněji, za námi leží nesčetné množství kilometrů.

Měli bychom změnit celý způsob vnímání prostoru. Jsme zvyklí nechávat vědomí procházet stále jen očima a prožívat svět pouze tímto způsobem. Ale dokud budeme prožívat pouze očima a fixovat se na to, co vidíme, budeme prožívat oddělenost. Tento pocit oddělenosti „já tady“ a „ty tam“ se dá velice pozitivním způsobem změnit tím, že se otevíráme prostoru do všech směrů. Můžeme cvičit to, abychom si byli vědomí také srdcem nebo všemi pěti energetickými centry současně do všech směrů a takto vnímali svět.

Například když se pokoušíme vnímat zády: cítíme polštář, stěnu pokoje, domovní zeď, ulici, auta, která na ní stojí, čtvrť, město, zemi, svět. Měli bychom se tímto způsobem pokusit vnímat všemi energetickými centry v těle, tím získávat stále větší pocit prostoru a nechávat stále více rozpouštět pocit středu a hranic, až tu bude pouze stav spočinutí, který je naprosto otevřený a podobný prostoru. To odstraňuje žárlivost!

To je nakonec součástí celé meditace, ale můžeme to cvičit i tímto způsobem. Tak jako tak to meditace umožní. Meditace odstraňuje oddělenost mezi „já“ a „ty“, mezi tady a tam. A pak jsme tak jako tak spolu ve sladkém stavu splynutí, ve skvělém stavu spočinutí. V samotné mysli máme lepší a bohatší stav než s dvěma milenci najednou. Je to stav, který je obsáhlejší než všechno ostatní. Meditace je král!

Takže pokud má někdo problémy se žárlivostí, pak opravdu můžeme říct: „Nemáš tušení, jak jsi bohatý. Můžeš ve mně vidět něco krásného pouze proto, že máš něco krásného sám v sobě. Jsem pro tebe pouze zrcadlem, ukazuji ti jen tvoji vlastní krásu, tvoji vlastní buddhovskou podstatu, tvoje vlastní schopnosti. Kdybys to všechno neměl v sobě, nebyl bys schopný to vidět ani ve mně!“ Ale je to samozřejmě těžké, zvlášť tehdy, když se ten druhý nechce rozvíjet, ale přeje si těsný, exkluzivní vztah a očekává od svého partnera, že ho učiní šťastným. Někomu takovému je těžké pomoct a nemůžeme ho ušetřit jakéhokoliv trápení.

Součástí rozvoje je ovšem velice často bolest. Teprve když už nefungují obvyklé hry a návyky a prožíváme, že něco bolí, stále znovu a znovu, pak nás napadne, že se možná musíme trochu změnit. Jinak by mysl byla jako tlustý, líný kůň, který raději leží nebo postává a je k ničemu. Obecně se dá říct, že pokud nám něco může způsobovat bolest, tak se ještě učíme. Protože všechno, co prožíváme, je jen odrazem nás samotných. Když už nic nebolí, tak jsme to zvládli. Je to tak jednoduché. Můžete si to sami ověřit ve svém životě. Ať už ve vztazích nebo v jiných životních situacích; do té míry, v jaké nacházíte dostatek síly sami v sobě a nic nepotřebujete, jak jste v klidu a radostní, kolik máte nadbytku pro druhé bez ohledu na to, co se právě děje, do té míry, jste to zvládli. Do jaké míry stále znovu něco potřebujete, něčeho se držíte nebo chcete něco odsouvat, musíte se v něčem utvrzovat, něco vysvětlovat nebo se za něco omlouvat, do té míry jste zranitelní.