Chtěl bych svůj každodenní život dále zvládat s plným nasazením a koncentrací, ale pokud možno bych současně rád praktikoval dharmu. Je to možné?

Je velmi dobré dělat všechny aktivity, co nejlépe můžeme a zároveň na základě dharmy pro dobro všech bytostí. Nejlepší přitom je neustále pozorovat vlastní mysl a během různých činností si uvědomovat prožívajícího, který vše vnímá. Absolutním cílem je neprožívat žádnou oddělenost mezi tím, kdo něco dělá, předmětem této činnosti a činností samotnou. Kdo dokáže tento pohled neustále držet, je osvícený!

Existuje dobrý způsob, jak to můžeme cvičit. Představujeme si, že sedíme nad svou vlastní hlavou, a pozorujeme se při všech činnostech. To pomáhá trénovat bdělost ve všech situacích. Dharma znamená být za všech okolností bdělý! Je tolik okamžiků, které můžeme využít. Každou krátkou přestávku můžeme využít k tomu, abychom nechali Karmapu klesnout do svého srdce, poslali světlo bytostem a z celého srdce jim přáli vše nejlepší. Na záchodě si můžeme krátce představit, že se právě pročišťuje vše negativní. U jídla můžeme myslet na všechny další bytosti a posílat jim světlo jako potravu – vše se může stát dharmou.

Jak můžeme ověřit, jestli právě máme jasnou mysl nebo prožíváme nějaký úlet?

Můžeš říct nahlas slabiku PEJ a potom pozorovat, jak se tvá mysl zachová. Jestli se pak všechno, co jsi měl v mysli, rozeběhne do mnoha směrů, tak se jednalo spíše o úlet. Jestliže se naopak objeví ještě větší jasnost, uvidíš ještě přesněji, co se děje, a budeš ještě více ve svém středu, tak je to správně. Toto je nejvyšší úroveň, jak něco ověřit.

Co také můžeš udělat, je ověřit, jak by ses cítil, kdyby bylo najednou všechno vzhůru nohama. Kdyby tě ty krásné dámy, na které myslíš, najednou už neměly rády. Co by při tom prožívala tvoje mysl, jak by reagovala? Můžeš tak ověřit, kolik vlastních projekcí do věcí vkládáš, jestli skutečně myslíš na ostatní a na jejich štěstí, nebo jestli se honíš za svými vysněnými přáními.

Ve skutečnosti je ale nejlepší nenechávat se zaplétat do mnoha myšlenek a představ. Dávat pozor, abychom myšlenkové procesy prožívali jako svobodnou hru mysli, jako její bohatství a její energii a nenasazovali si okovy, které nám svazují ruce a nohy. Myšlenky jsou dobrými sluhy, ale obtížnými pány. Všechny jsou vlnami v oceánu. A pouze oceán je důležitý.

Občas si můžeme na chvíli dovolit snění ve dne, abychom odbourali trochu stresu, dokud si uvědomujeme, o co se jedná. Pokud si to ale začneme skutečně přát, přidají se k tomu očekávání a obavy a to už není příjemné.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Občas ke mně muži moc přilnou a jsou připoutaní, přitom já jsem chtěla být jen milá a přátelská. Jak s tím mám zacházet?

Nejlepší by bylo jim vysvětlit, že je naprosto skvělé sdílet věci na mnoha úrovních jako sourozenci nebo přátelé, čímž člověk zabrání sexuálním touhám. A především by jim člověk měl říct: „To, co u mě hledáš, máš sám v sobě. Proč nezkusíš trochu meditovat?“

Jednoduše neustále meditovat na úrovni nejvyšší moudrosti a ukazovat lidem jejich sílu a možnosti. Když lidé nevhodným způsobem požadují něco, co nemohou získat, pošli je raději někam jinam.

Nejlepší je využít tuto energii a lidi učinit samostatnými, aby se mohli stát partnery. Tak můžeme později spolupracovat. To má ale smysl pouze tehdy, když lze očekávat nějaký rozvoj. Člověk nemůže všem lidem dělat matku. Pocity viny a závazky bychom měli odetnout. Pokud se vytratí respekt, znamená to konec.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.