Kolik můžeme dát, aby se lidé nestali na naší pomoci závislými?

Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“

Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.

Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jak můžeme využít sexualitu pro praxi?

Cílem dosažitele je umět zacházet s tělem tak dobře jako jezdec formule 1 se svým vozem. To znamená, že můžeme řídit energii, jak chceme a kam chceme. Tuto praxi však můžeme dělat jen tehdy, když už jsme došli opravdu daleko. Vyžaduje to cvik, nadosobní úroveň a meditační sílu. Praxe párového spojení přichází v pořadí až po praxi „vnitřního tepla“, to znamená, že už dokážeme sedět ve sněhu a přitom ho rozpouštět. Abychom to mohli dělat správně, musíme umět stáhnout energie dolů, udržet je a obrátit. Existuje jeden vtip jogínů, kde se říká, že muž, který to umí správně, dokáže svým pohlavním údem vtáhnout vodu smíchanou s mlékem a vypustit je pak odděleně. Nevím, kolik je na tom pravdy, každopádně je to opravdu těžké.

Není to žádná pruderie, že o tom málo mluvíme. Pro nás tělo není špinavé a hříšné. Z buddhistického pohledu je tělo nástroj, chrám z energie, ve kterém se může probudit osvícení. Dalším důvodem, proč praxe párového spojení nezmiňujeme, jsou problémy, které mají lidé se sexualitou. Když jim člověk začne vyprávět o tělesných energiích, sexuálních energiích a práci s nimi, začnou často myslet ve svých starých křesťanských nebo islámských šablonách a vidět to všechno jako špinavé nebo zvrácené. Používají duální pohled. Důvodem pro udržování těchto učení v tajnosti je prospěch lidí, protože jednoduše ještě nemůžou chápat, jaký klenot zde mají.

Dokud ještě doufáme a obáváme se, snažíme se věci udržet nebo se jich zbavit, chceme se kontrolovat a rozvíjíme rušivé pocity, je lepší držet tuto úroveň pod pokličkou. Praxe párového sjednocení přinesou užitek jen tehdy, pokud se potkáváme na úrovni mimo dávání a braní a máme za cíl rozvoj obou partnerů. Teprve když prožíváme všechno jako sen a oba praktikující se vidí jako formy ze světla a energie, má vizualizace energetických polí a výměna energií vůbec smysl.

Všeobecně můžeme říct: používej teď svoje tělo jako nástroj pro dávání radosti ostatním a vyhýbej se způsobování utrpení. Také byste neměli radost z lásky zničit díky názorům, jak by to mělo vypadat. Měli byste si užívat radosti, být k sobě laskaví a všechno ostatní přijde časem.

Nejvyšší úroveň pohledu v buddhismu je „detong“, což je neoddělitelnost prázdnoty a radosti. To znamená, že zůstáváš ve stavu plném radosti a extáze. Bez přerušování ho udržuješ a máš ho plně pod kontrolou. Není to ale žádný osobní stav. Vyzařuješ plný radosti do prostoru. Stačí jen, když se něčeho dotkneš, začne to zářit. Zde neexistuje nikdo, kdo dělá něco pro někoho. Něco se děje v otevřeném prostoru. Pokus se tuto úroveň udržet i při milování. Prožívej to jako nejvyšší zmocnění, ne jako nějakou malou věc, kterou si chceš udržet jenom pro sebe. Pak je to jako setkání největších pravd, nejkrásnějších klenotů. Vyzařuj to do celého okolí.

Jak se můžeme zbavit nerozhodnosti?

Mysli na to, že je všechno vzájemně propojené, že ve skutečnosti nejsi od ostatních oddělený.
Když chceš být pro ostatní užitečný, dělej silná přání být opravdu schopen dát ostatním to, co potřebují. Potom budeš spontánně a bez úsilí jednat správně, aniž bys myslel na to, že teď děláš něco pro někoho. To je cíl.