Někdy se stává, že lidem pomůžeme, a když potom sami potřebujeme pomoc, neoplatí nám to. Co si o tom máme myslet?

Je to otázka stylu. Musíš se prostě rozhodnout, zda jsi ve školce nebo mezi dospělými. Když se lidé chovají jako malé děti, obyčejně nejsou citově vyzrálí a nejde je jako lidi brát vážně. Ale možná si jen myslíš, že jsi pomohl. Tak jako ti, kteří si myslí, že pomohou lamovi tím, že udělají opak toho, co jim říká, protože se považují za chytřejší. Možná ti lidé nejsou vděční proto, že jsi jednal podle svých představ, a ne podle jejich situace. Často je při pomáhání příliš mnoho ega. Přicházíme s bednou plnou představ a to všechno pořádně komplikuje.

Podle mé zkušenosti jsou lidé, kterým pomůžeme bez jakéhokoli očekávání, vděční, a rozvíjejí dobré kvality. Na začátku chtějí vidět, jestli je nechceš dostat do nějaké závislosti. Když na ně ale neustále záříš jako slunce a jsi laskavý, ať udělají cokoli, pak ti lidé nakonec také něco vrátí. Pomáhat prostřednictvím peněz je také složité. Já osobně peníze nepůjčuji, ale dávám, když lidé potřebují. Nikdy bych je však nepřivedl do situace, že by na mně měli být závislí.

Jak můžeme neustále prožívat věci na nejvyšší úrovni a zároveň s nimi prakticky pracovat na relativní úrovni?

Je to úplně jednoduché. Pamatuješ jednoduše na to, že jsou všichni buddhové, a zároveň si uvědomuješ, že o tom neví. Proto bychom neměli opilému člověku dát na cestu domů do auta láhev vína a rozhněvanému půjčit svou pistoli.

Kdybychom nevěděli, že jsou buddhové, nemělo by smysl něco dělat. Protože mají buddhovskou podstatu, naše práce se vyplatí.

Rozhodující je pohled. Představ si, že jsi učitel, přijdeš do třídy, díváš se na děti a myslíš si, kdo sem posadil těch třicet rozzuřených goril? Potom můžeš rovnou zase odejít, neboť gorily nedokážeš nic naučit. Co chceš s takovým přístupem dělat? Naproti tomu, když přijdeš a říkáš si, kdo sem posadil těch třicet Einsteinů, pak je najednou všechno možné, začneš a dáš ze sebe to nejlepší. A třeba se přestanou šťourat tužkou v uchu nebo v puse a začnou poslouchat a něco se naučí. Na druhé straně, pokud si pak myslíme, že už všechno vědí, začnou po třídě létat kousky křídy a svačiny.

Jdeme od informace k prožitku. Z úrovně pohledu to sestupuje do srdce a obráceně. Ve skutečnosti je všechno projekcí naší mysli. Takže chyby, které vidíme u ostatních, jsou našimi chybami. Například když se kvůli něčemu rozhněváme, je to proto, že se nás něco dotklo. Když v sobě nemáme žádný hněv a lidé se chovají divně, potom si myslíme: Proč to dělají? Jaký to má smysl? Díváš se na to jako na výkladní skříň, ve které je něco zvláštního. Když se rozhněváš, znamená to, že se cítíš něčím napaden. Nevidíme svět, vidíme vlastní černé nebo růžové brýle. Čím více vidíme lidi jako čisté a krásné, tím blíže se dostáváme k tomu, čím ve skutečnosti jsou.

Nemusíme zemřít, abychom se dostali do čisté země, nemusíme ani nikam chodit, abychom potkali buddhy, musíme si pouze pořádně protřít oči. Když to uděláme, budeme se cítit jako doma, potom uvidíme, že každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou, všechno má smysl pouze proto, že se to objevuje nebo neobjevuje.

Na nejvyšší úrovni jsi jako někdo, kdo sedí na vrcholku hory, má výhled 360 stupňů a vidí všechno jako otevřené, široké a plné možností. Můžeš se ale také podívat dolů na úbočí hory a říct: „Ti byli dříve mými rodiči, to byli moji přátelé, ti všichni chtějí být šťastní a vyhnout se utrpení a přidělávají si u toho občas potíže.“ A bez toho, abys ztrácel čistý pohled, potom pracuješ na podmíněné úrovni a udržuješ cesty vedoucí k tomuto stavu.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jak může člověk rozpustit sexuální bloky?

Radím vidět tělo jako nástroj k přinášení radosti druhým a tuto radost plně sdílet. Vyplatí se zcela se zaměřit na partnera a přitom nemyslet na sebe. To mohou dělat oba partneři.

Muži se mohou jednoduše těšit z radosti, kterou přinášejí ženám. A žena se těší ze síly, kterou vyvolává u mužů. Já bych při milování následoval vždy toho, kdo má právě větší prožitek a více pocitů. Prožívá-li muž víc, splyne žena v tomto pocitu s ním. A prožívá-li žena více, pak se do ní muž ponoří a těší se, že jí to všechno mohl dát. Je to podobné jako při dobrém setkání přátel – nechají vyprávět toho, kdo má nejlepší příběh. Prostě si vezmeme ten nejlepší zážitek.

Co můžeme dělat, pokud se nás smutek za zemřelým drží příliš dlouho?

Měla bys zkusit smutek co nejrychleji překonat, protože kvůli němu nemáš žádný nadbytek. Namísto toho, abys pro lidi, kteří zemřeli, truchlila, můžeš udělat pár dobrých věcí jejich jménem.

Udělej to jako staří Germáni. Tři dny po dni úmrtí se sejdou a pořádně pijí na dobré a silné skutky, které vykonal zemřelý. Tímto způsobem se od mrtvého odpoutají.

Když zemřeli mí rodiče, pomáhal jsem jim dostat se do čistých zemí, kde jsou chráněni a kde se jim daří dobře. Moje zkušenost je taková, že je stále ještě cítím, cítím, že jsou tu, jsou s námi a dělají dobré věci. Zbav se smutku, nikomu nesvědčí.