Kolik můžeme dát, aby se lidé nestali na naší pomoci závislými?

Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“

Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.

Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.

Můžeme se pokaždé řídit tím, že radostnější cesta je ta správná?

Vyšší úroveň fungování, vyšší úroveň radosti a vyšší úroveň pravdy jsou v podstatě tím samým. Prožívání větší radosti, rozvinutí vyšší moudrosti a lepší fungování na úrovni těla a mysli jsou tím samým.

Například když pracuješ s pořádnými nástroji v zajímavém prostředí, jsi blíže rozpoznání své podstaty, než když děláš něco, co nefunguje s nářadím, které je k ničemu.

Hlavní je dávat pozor na to, abychom neulpívali na radosti a abychom dobré pocity předávali dále. Musíme chápat, že podmíněné radosti jsou pomíjivé.

Měli bychom se vždy snažit prožívat radost bez vnější příčiny. Nechat ji, aby se co nejrychleji objevovala sama od sebe, uvědomit si, že se jedná o aspekt vlastní mysli, který se zde uvolňuje. Je to okamžik bez jakýchkoli představ, bez myšlenek, bez pojmů, bez čehokoli, co by nás blokovalo. V momentě, kdy jsme byli otevření, se projevila radost naší mysli. Potom se pokoušíme dosáhnout tohoto stavu i bez vnějších vlivů. To znamená meditovat. Učíme se, že mysl na absolutní úrovni dokáže sama v sobě a bez jakékoliv vnější příčiny nalézt cokoliv.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.

Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.

Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.

Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.

V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.

Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“

Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.

S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!