Od té doby, co moje dcery chodí ven samy, si často dělám starosti, že by se jim mohlo něco stát. Co bys radil, měl bych jim to zakazovat nebo se mám spolehnout na to, že děti, jejichž rodiče praktikují, mají mimořádnou ochranu?

Těžko říct. Útočiště sice znamená účinnou ochranu, ale máme i stará spojení z mnoha životů. Pokud je nějaké místo opravdu nebezpečné, potom musíš říct: „Nechoď tam.“ Tvoje dítě musí vědět, že existují divní lidé, kteří mají rádi mladá děvčata a dělají s nimi všechno možné. Na ně si musí určitě dávat pozor. Tvoje možnosti něco pro ni udělat jsou pouze omezené. Musí sama spolupracovat, přemýšlet a dávat pozor. Má také zodpovědnost sama za sebe.

Pokud jí řekneš: „Poslyš, dávej pozor a nedělej to,“ a ona řekne: „Nebojím se, udělám to i tak,“ pak nemůžeš už nic víc udělat. Nemůžeš jí nasadit pouta nebo jí dát na krk videokameru.

Někdy se cítím náhle velmi unavený, i když mě přitom čeká ještě spousta práce. Jak poznám, jestli tělo opravdu potřebuje spát, nebo je to jen můj úlet, očista nebo jednoduše zlozvyk?

To určuješ sám svým přístupem. Pokud bys rád udělal něco smysluplného a vnímáš své tělo jako nástroj, který k tomu použiješ, ale zároveň cítíš silný tlak v hlavě, nebo máš chřipku, anebo jsi třeba pár nocí nespal, tak není žádný úlet na chvíli se natáhnout. Rozhodující je motivace být schopný zase brzo udělat něco pro druhé. Pokud pak bereš spánek jako určitý lék, je to dobré a přirozené.

Pokud ale řešíš něco obtížného nebo máš s někým problém a nechceš s ním mluvit a pak si vezmeš pět prášků na spaní a jsi 24 hodin mimo, tak to není úplně ono.

Myslím, že problémy těla, souvisejí s materiálem, který mysl nemůže strávit. Pokud máme v mysli všemožné problémy, časem se přesunou do těla a tomu se pak přestane dařit. Pokud člověk dělá to, co se mu líbí a co považuje za smysluplné, pak toho tělo unese a zvládne opravdu dost. Schválně se koukněte, kam ukazuje ručička barometru vaší radosti. Je spíš na straně radosti nebo nechuti? Pokud je na straně radosti, pak si řekněte: „Dobrá, tělo je stroj a musí občas odpočívat.“ A pak uděláte, co je nutné. Pokud je ale ručička vychýlená na stranu nechuti, tak raději přidejte do kroku a udělejte něco užitečného.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

V mém životě jsou právě dvě ženy a musím se teď rozhodnout. Existuje metoda jak vytušit, který vztah bude dlouhodobě ten šťastnější?

Pokus se vidět, ze kterého vztahu vznikne něco dobrého. Mají tvoji přátelé radost, když vás vidí spolu? Přicházíte zcela přirozeně na nápady, které jsou nějakým způsobem užitečné pro druhé? Když z toho máš přirozený a uvolněný pocit, tak se pokus jít touto cestou. Když jsou věci příliš složité a když pozorujeme, že okolí reaguje na náš vztah napjatě, pak jsme možná jako někdo, kdo je závislý na droze.

Může to sice být tak, že přitažlivost je větší, když jsme velmi rozdílní. Ale z dlouhodobého pohledu z toho nevzejde nic dobrého. Je určitě lepší, když máme společný základ.

Jak je možné, že někdo, kdo dosáhl vysoké úrovně realizace, může být přesto tělem omezován, třeba v případě alkoholismu?

K tomu může dojít snadno. Tibeťané přirovnávají tělo ke čtyřem hadům v potrubí. Hadi musejí mít svoje hlavy vždy ve stejné úrovni, jinak se vzájemně pokoušou a onemocní. Krev, lymfa a černá a žlutá žluč musejí být vždy v rovnováze. Když se tělo dostane z rovnováhy, může být na obtíž. Měli jsme učitele, jako byl Trungpa tulku, který na alkoholismus zemřel. Lamu, který byl hlavou školy Ňingma, Číňané bili natolik, že napůl zešílel.

Pokud jsme v těle, máme problémy, které s tím souvisejí. Na druhou stranu, když tělo nemáme, nemůžeme mluvit s lidmi. Je to prostě obtíž, kterou musíme podstoupit. Měli bychom pochopit pojem tulku. Znamená „iluzorní tělo“, tulku vnímá, že má tělo, a ne že je tělem.