Co máme dělat, když se lidé neustále dostávají do problémů, ale nechtějí si nechat pomoci?

Když někdo chce narážet hlavou do zdi, nemusíme mu pokaždé podstrkovat polštář. Chováme se spíše jako toreador, který volá: „Olé!“ a nechává býka běžet proti zdi. Lidé by raději měli rychle pocítit, že to hodně bolí, než se negativní návyky stanou příliš hlubokými. Měli by zjistit, že to bolí natolik, že lichotky ega už nestačí, a je napadne, že by možná mohli něco změnit.

Samozřejmě je pár věcí, které se nesmí stát. Nikdo například nesmí dostat AIDS, nikdo nesmí poškozovat zdraví ostatních. Ale to, že lidem občas na osobní úrovni ukápne z nosu trochu krve, je naprosto v pořádku! Často to musí opravdu bolet, než je ego ochotné se vzdát obsazených území.

Buddhovo učení je něco velmi, velmi vzácného, a člověk by s ním neměl za lidmi běhat! Dáš jim informaci: „Mám tu věc…“ a pak mohou běhat kolem, dokud neobjeví, že tu věc potřebují. Pak se můžeš dělit o to, co máš. Ale nikdo od tebe nemůže očekávat, že za ním poběžíš.

Když jsem na kurzu, mám pocit obrovského naplnění, ale doma potom opět spadnu na běžnou úroveň. Jak tomu můžu zabránit?

Je to úplně přirozené. V průběhu rozvoje prožívá pravděpodobně každý praktikující stav, kdy je jednou nahoře a jednou dole. Když se daří dobře a spotřebovávají se dobré dojmy, pak možná budou následovat nepříjemné dojmy atd. Potom se ale musíš namísto sledování obrázků dívat na samotné zrcadlo, identifikovat se s tím, co je vědomé, a ne s neustále se měnícími pocity.

Když budeš pravidelně meditovat, bude to, co je za myšlenkami a mezi nimi, co vnímá myšlenky, postupně stále zářivější, jasnější, plné síly a na konec tento prožitek již nebudeš opouštět.

Když uvnitř neustále prožíváš svěžest a zkušenosti „aha“ a všechno vibruje významem, nemůžeš už prožívat žádné utrpení. Je to jen otázka času. Každou mantrou, kterou vyslovíš, pokaždé když v meditaci splyneš s Karmapou a je zde pouze samotné vědomí, a poté se opět objevíš a všechno je svěží a nové – neustále odstraňuješ a očisťuješ všechny možné rušivé dojmy.

Jednoho dne si uvědomíš: „Dříve bych byl v této situaci zmatený a nešťastný,“ ale už takový nejsi. To je očištění! Všechno příjemné je požehnání, všechno nepříjemné je očišťování na cestě. Je důležité vědět, že když prožíváme utrpení a obtížné situace, obtížné dojmy k nám nepřicházejí, ale naše mysl se osvobozuje od starých dojmů.

Když tyto staré zmatené dojmy přirovnáme k zoologické zahradě, pak bychom mohli říct, že vidíme zadky zvířat, která nás opouštějí, a ne jejich tváře. Něčeho se zbavujeme. Z naší mysli odcházejí dojmy, které by se k nám jinak později vrátily jako skutečné problémy a utrpení. Tyto situace potom získávají více smyslu a cítíme se v nich lépe.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.

Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.