Často si nejsem jistý, jestli mám v určité situaci zasáhnout nebo se raději držet zpátky. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Je to otázka, jaký typ člověka jsme. Já jsem typ, který jedná, do všeho hned skočím. Je pro mě přirozené, že se na všem, co je v mé blízkosti, nějakým způsobem podílím. Když jde o rozvoj nebo o směr linie, tedy o nadosobní věci, potom jednám okamžitě. Je to moje zodpovědnost. Karmapa mě za to učinil zodpovědným a v takovém případě hned zasáhnu. Když se však lidé chtějí za každou cenu hnát hlavou proti zdi a musí teprve sami zjistit, že to nejde, držím se zpátky. Na této osobní úrovni rozvoje do toho vstupuji, jen když si to lidé přejí, když za mnou přijdou a řeknou: „Lamo, mám problém.“ Samozřejmě, že jim vždy něco navrhnu, ale když je to nezajímá a chtějí to jinak, nevnucuji se.

Z toho je vidět, že nejsme sekta. Protože sekty drží lidi zkrátka. Když pár týdnů nepřijdou, dostanou dopis, po dalších dvou týdnech jim někdo zavolá, potom začnou chodit návštěvy. Nic takového neděláme. Lidé mohou přijít a odejít, kdy chtějí, držet se dál, když se u nich něco očišťuje, a vrátit se, když jsou opět otevření. U nás se všechno odehrává na úrovni samostatnosti. Samozřejmě, že jsme přátelé a pomůžeme, když víme, že je někdo nemocný. Ale když někdo potřebuje trochu času bez buddhismu, neběháme za ním.

Musíme získat cit pro to, do jakých situací chceme vcházet. Vycítit, jestli se tu rozehrává komedie nebo tragédie, něco užitečného nebo něco škodlivého. A v komediích potom bereme dvě role a tragédie necháváme být. Podle funkce a vnitřního nastavení také poznáme, jestli bychom měli zasáhnout, abychom bytosti ochránili, nebo ne.
Když se děje něco opravdu rušivého, je dobré zasáhnout. Například, když velký chlap bije starou dámu. Když není pochyb o tom, že se děje něco špatného a přinese to trvalé negativní výsledky, potom zasáhneme. Neměli bychom pokud možno posuzovat, protože ona ho možná nechala v minulém životě vyhladovět nebo mu udělala něco jiného.
Pokud jsou to dlouhodobější záležitosti – šikana na pracovišti nebo problémy mezi lidmi – pokoušíme se vidět, jestli v tom nejsme sami zapletení, jestli nemáme ztuhlé představy o tom, co máme a nemáme rádi. Je-li to tak, udržujeme si trochu odstup, jinak se dopustíme chyb. Pokud tím ale nejsme chycení, uděláme to, z čeho se lidé dlouhodobě nejvíc naučí. Pak lidem nastavuješ zrcadlo a upozorňuješ je na jejich možnosti a kvality. Když se někdo v kanceláři chová nemožně, můžeš za ním někdy přijít a říct: „Takhle se ke mně nechovej!“ Všichni to uvidí, jeho to rozruší a v budoucnu mu budeš moci lépe čelit. Nebo zkusíš pracovat s jeho silou a jeho chování obrátíš v žert.

Všichni přece máme mnoho různých kvalit a schopností. Někteří lidé působí spíše mírněji. Cítí vždy potřebu všechno uklidňovat a vytvářet žoviálnější atmosféru. Jiní si myslí: „Všichni tady jenom posedávají a nic nedělají!“ Vytvářejí tak rozhojňující, obohacující úroveň. U těchto prvních dvou oblastí aktivity se zřídkakdy dopustíme chyb. Když uklidňujeme, musíme se pouze starat o to, aby lidé neusnuli. Ukazujeme-li možnosti, nesmíme jich dát příliš rychle příliš velké množství.

Když už lidé něco vytvořili, sedí tam s nadbytkem a cítí se dobře, přichází třetí – fascinující úroveň. Zamilováváme se, jsme nadšení, prožíváme něco úžasného a opravdu se vzájemně obohacujeme. Pracuje-li učitel s nadšením, musí však dávat pozor, protože je zde nebezpečí, že by se mohl stát pyšným. Čím více pracuje s nadšením a přímou otevřeností, tím více musí prověřovat, že se stále ještě chová stejně jako ostatní, že když se zvedne ze svého trůnu nebo od práce, tak nehraje role a chová se naprosto normálně a že s ním můžeme počítat.

Když dokážeme lidi inspirovat a probudit bez toho, aby vznikalo lpění, můžeme nastavit zrcadlo a říct: „Ve skutečnosti vidíte jen svou vlastní tvář. Když jste v mojí blízkosti, jste schopní vidět něco krásného, protože to už máte v sobě!“ Když jako učitel ustoupíme tímto způsobem stranou a ukazujeme lidem jejich vlastní kvality, můžeme pracovat v této fascinující oblasti.

Čtvrtá aktivita se objevuje, když zakročíme a zachováme se jako ochránci. Kde jednoduše víme, že takhle už to dál nejde. To je nejtěžší, ale často nejdůležitější funkce. Jsme připraveni rozlišovat, zastavit věci, které jdou špatným směrem. Máme-li tento ochranný instinkt, musíme dávat pozor, abychom jednali bez hněvu.

Proč je v buddhistických institucích zastoupeno tak málo žen?

Ženy to tolik nechtějí. Nezáleží jim tolik na nějaké vysoké pozici v hierarchickém systému. Ženy pracují spíš v kruzích než v pyramidách. Kromě toho je jednoduše tolik nebaví boje o postavení jako muže. Když ženu a její rodinu nerušíme, je mírná. Na druhou stranu, pokud nějaký muž zaslechne, že ve vedlejším údolí je někdo, kdo je silnější než on, přejde i velmi vysokou horu, aby si ho prověřil.

Když tedy jde o založení rodiny, ženy většinou tráví více času s dětmi, protože je to pro ně důležitější než postup v rámci nějakých institucí.

Ale když pak mají opět více času a znovu začnou vycházet směrem ven, mají neotřesitelnou novou zkušenost, obrovskou zralost a stávají se dobrými učitelkami.

V naší linii mají ženy stejně tolik co říct jako muži. Pracujeme na úrovni radosti a přátelství. Mezi mými vlastními žáky, i mezi těmi, které posílám, aby učili a vedli centra, je stejně tolik žen jako mužů.

Ostatně zdá se, že méně žen než mužů plně vystupuje ze života a chce se na 100% věnovat něčemu nadosobnímu. Většinou chtějí něco pro sebe, rodinu nebo muže. Ale máme chytré a velmi schopné ženy, které dokáží propojit učení s osobním životem a rodinou.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Můžeš říct něco o manželství a rodičovství v moderním světě?

V manželství je to stejné jako v ostatních oblastech života. Partneři chtějí v manželství dosáhnout štěstí a zabránit utrpení. V tom se manželství neliší od jakéhokoli jiného vztahu mezi mužem a ženou – ať už s oddacím listem, nebo bez něj.

V podstatě jsou tedy stále svobodní. To se ale změní, jakmile se narodí děti. Protože děti jsou na svých rodičích závislé. Proto bychom se za těchto okolností měli pokusit zůstat spolu, i když je někdy těžké najít společnou řeč. V tom případě by bylo pro děti lepší, kdyby někdy strávily více času s matkou a někdy více s otcem, podle toho jak samy chtějí. Důležitý je při tom náš postoj. Měli bychom druhého podporovat v jeho růstu a rozvoji, tedy dávat, ne brát, nevyužívat ho. Proto musíme partnera vidět zásadně jako něco velice drahocenného, jako někoho, kdo je schopný se rozvíjet.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.