Jak můžeme využít čas při monotónní práci pro praxi dharmy?

Při takové práci existují dvě možnosti. Jednak si můžeš představit, že ty sám sedíš několik centimetrů nad svou vlastní hlavou a odtud věci pozoruješ. To vyzdvihuje vše na vyšší úroveň a je to velmi užitečné. Můžeš také po celou dobu říkat mantry. Přitom cítíš energie ve svých vnitřních centrech. Vnitřní prožitek je ve skutečnosti důležitější než to vnější, co právě děláš. Tak bych to dělal já. Nechal bych plynout mantru a jednoduše prožíval. Posadit se trochu výš, pak přidat mantru „Karmapa čeno“, to je v tomto případě velmi užitečné.

Proč je v buddhistických institucích zastoupeno tak málo žen?

Ženy to tolik nechtějí. Nezáleží jim tolik na nějaké vysoké pozici v hierarchickém systému. Ženy pracují spíš v kruzích než v pyramidách. Kromě toho je jednoduše tolik nebaví boje o postavení jako muže. Když ženu a její rodinu nerušíme, je mírná. Na druhou stranu, pokud nějaký muž zaslechne, že ve vedlejším údolí je někdo, kdo je silnější než on, přejde i velmi vysokou horu, aby si ho prověřil.

Když tedy jde o založení rodiny, ženy většinou tráví více času s dětmi, protože je to pro ně důležitější než postup v rámci nějakých institucí.

Ale když pak mají opět více času a znovu začnou vycházet směrem ven, mají neotřesitelnou novou zkušenost, obrovskou zralost a stávají se dobrými učitelkami.

V naší linii mají ženy stejně tolik co říct jako muži. Pracujeme na úrovni radosti a přátelství. Mezi mými vlastními žáky, i mezi těmi, které posílám, aby učili a vedli centra, je stejně tolik žen jako mužů.

Ostatně zdá se, že méně žen než mužů plně vystupuje ze života a chce se na 100% věnovat něčemu nadosobnímu. Většinou chtějí něco pro sebe, rodinu nebo muže. Ale máme chytré a velmi schopné ženy, které dokáží propojit učení s osobním životem a rodinou.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!

V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!

Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!

Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.

Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.

Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.