Když si všimneme, že nějaký přítel žije ve světě fantazie, měli bychom mu jeho iluze rozbít nebo je to nebezpečné?“

Skočil by z okna, kdybys je rozbil? Dobře, pak nemáš přítele, ale pacienta. Musíš to prověřit. Zvládnou lidé, když jim řekneš, co se opravdu děje? Nebo to nezvládnou?

Pokud to zvládnou, pak můžeš jejich iluze rozbít. Potom bys měl zůstat laskavý a udržovat odstup, být tu jako ochránce a dělat dobrá přání.

Když nemůžeš nic říct, potom můžeš pouze dělat dobrá přání. Zkusíš jim jednou, dvakrát pomoci. Když to nejde, jsi jednoduše laskavý a děláš dobrá přání.

Když se jedná o lidi v mém okolí, neustále ztrácím čistý pohled. Objevují se hned myšlenky jako: příliš tlustý zadek, příliš dlouhý nos, atd. Co s tím?

Myslím, že nejvíce pomůže soucit. Musíš lidem přát všechno dobré. To je ten nejlepší způsob pro většinu z nás. Přej jim všechno dobré a všechno ostatní se stane druhořadým, ať už mají divnou barvu vlasů, jsou příliš tlustí, hubení, nebo cokoli jiného. Svůj dobrý postoj přenášíš na nejbližší, vědomě jim přeješ všechno dobré, aby se to na nich odráželo, a všechno ostatní je tak jako tak v pořádku.

Je to jejich druh moudrosti, jejich výjimečnost. Můžeme použít také moudrost tím, že si například představíme, jaké karmické příčiny vedly k jejich chování nebo k tomu, jak vypadají. Ale myslím, že nejlepší je soucit.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Své tělesné potřeby prožívám silně jako připoutanost a jako opravdu nepříjemné. Jak s tím mohu pracovat?

Všichni jsme se stali laiky a jogíny, protože víme, že rušivé emoce jsou vlastně surovina pro dosažení osvícení. Tím se lišíme od úrovně hínajány nebo théravády mnichů a jeptišek.

To dobré je, že se buddhovi můžeme ve všem otevřít, např. i se svou sexualitou. Buddha říká, tělo je chrám se 72,000 světelnými kanály, ženské části jsou lotosový květ, mužské části jsou diamant. Všechno, co prožíváme, vnímáme jako čisté, smysluplné a plné moudrosti i významu.

A pokud sebe vnímáme jako čisté, můžeme se otevřít buddhovi a učit se od něj, můžeme pracovat s energiemi. Ve všem, co se děje, v každém okamžiku je ryzost, napětí a svěžest.

Opravdová překážka je, pokud jsme byli vychováváni s nepřátelstvím ke svému tělu a vše pod úrovní pasu bylo považováno za špatné. Často je to katolickou výchovou. Podle mého názoru je mnoho katolíků zralých na terapii, aby znovu získali do určité míry zdravý vztah ke svému tělu.

Je důležité, abychom se buddhovi zcela a plně otevřeli i se svými touhami a pocity. Jen tak jej můžeme požádat, aby nám podal ruku. Především v otázce lásky. Ženy jsou v tomto směru bdělejší než muži, ví také mnohem lépe, jak důležitá je láska.

Když jde muž k ženě, má se otevřít, aby prožil její moudrost a pochopil, jak důležitá je láska a jaký význam má otevřenost.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.