Jak můžeme pomoci, aniž bychom působili povýšeně?

Nedělejte ze svého soucitu nějakou věc! Nechoďte a neříkejte: „Tady je můj soucit!“ nebo „Jsem pokornější než ty!“ jak to dělají někteří buddhisté z jiných škol. Dělejte s klidem to, co máte před nosem. Jednejte v okamžiku, kdy máte soucit. V okamžiku, kdy je úkol dokončen, vše pouštíme a máme vždy čisté ruce. Jsme jako vítr, který jednoduše rozvíří prach z okna. A když je okno opět zavřené, bude v pokoji znovu teplo.

Když děláme ze soucitu nějakou věc, bude to lepkavé. Jednáme a děláme, co můžeme, protože člověk je ze své podstaty laskavý. Poté na to zapomeneme a jdeme s radostí dál.

Existuje k tomu pěkný příběh. Dva mniši z jedné divoké sekty, kteří nesměli mít nic se ženami, přišli k řece, kterou chtěla přejít také jedna žena. Jeden z těch dvou mnichů ji přenesl na druhý břeh, tam ji postavil a šel dál. Ten druhý pětkrát naprázdno polknul a byl z toho velice zmatený. Až za tři dny se dokázal zeptat: „Jak ses jí jen mohl dotknout?“ A ten první odpověděl: „Já jsem ji tam nechal stát, ale ty ji pořád ještě neseš!“

V daném okamžiku jednáme především na základě zdravého rozumu. Říká se, že skutečně správný čin je jako malování obrazu na vodní hladinu. Předtím nic nebylo, potom také nic nebude, v jediném okamžiku do sebe všechno zapadá! Není v tom nic lepkavého, žádná očekávání, žádné obavy, žádné zítra nebo včera. To je úroveň Diamantové cesty, úroveň mahámudry.

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.

Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.

Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.

Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.

Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.

Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Co říká buddhismus o homosexualitě?

Nepovažujeme to za příliš důležité. Buddha byl dostatečně moudrý na to, aby se držel daleko od našich ložnic. Na otázky ohledně homosexuality většinou odpovídal, že vzniká ze silné averze vůči opačnému pohlaví v předchozích životech. Kdybych např. v předchozím životě nacházel na dívkách stále něco, co by se mi nelíbilo, tak bych tu dnes seděl a držel za ruku Petra, a ne Petru. Závisí to tedy na vnitřním postoji vůči ostatním. To, čeho si právě teď vážíme a co považujeme za pěkné a podstatné, je také to, po čem budeme toužit příště.

Je to také otázka karmických spojení. Možná jsme byli v minulém životě heterosexuální pár, ale v tomto životě se oba narodíme jako muž nebo žena. Jelikož se na základě staré karmy cítíme opět silně přitahováni, setkáváme se jako pár stejného pohlaví.

Myslím, že v homosexuálních svazcích se děje to samé jako v heterosexuálních. Dobře, musím přiznat, že mě překvapí, když se políbí dva muži nebo se drží za ruce atd. Tady jsem prostě trochu staromódní.

Ale můžeme plně provádět všechny úrovně praxe. Úroveň théravády – neubližování, úroveň mahájány – soucit a moudrost a stejně tak úroveň mahámudry, kde se subjekt, objekt a čin stávají neoddělitelnými a můžeme v mysli uvolnit a nechat objevit všechny vlastnosti. Jen při některých praxích párového spojení na úrovni Diamantové cesty, při kterých jde o splynutí energií v těle muže a ženy, zřejmě neexistuje homosexuální praxe.

Když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že sexuální orientace je ten rozhodující bod, který zabarvuje vše ostatní v životě. Teď opravdu přemýšlím jinak. Myslím si, že sexuální orientace je jen jedna z velice mnoha vlastností, které tvoří člověka, a není, co se týká celku, tak důležitá.

Mám několik desítek žáků, kteří mají homosexuální orientaci, a několik bisexuálních. Já sám jsem nikdy homosexuální vztah neměl. Ale v průběhu let jsem vypozoroval, že homosexuálové mají často více rušivých pocitů. Jelikož představují menšinu, znamená to často silnější konkurenční boje, očekávání a obavy. Homosexuálové mívají také větší potíže při výběru partnerů a opravdu těžké spory. A to jim samozřejmě nepřeji.

Na druhou stranu si myslím, že také přijímají mužské a ženské role. Takže je možné, že se mužské a ženské doplňuje i v homosexuálních vztazích.

Nemyslím si ale, že by toto téma bylo důležité. Dokud se k sobě chovají dobře a nerozšiřují žádné nemoci, tak mě ani moc nezajímá, co dělají moji žáci v noci. Jsem jen rád, když po ránu vstávají z postele plní radosti.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.

Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.

Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.

Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.

V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.

Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“

Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.

S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!