Měli by buddhisté být bezdětní?

Obecně bych řekl, že se každý musí rozhodnout sám za sebe. Neexistuje ale žádná lepší cesta jak rozvinout trpělivost než ta, že budeme mít děti. Z pohledu buddhismu je to otázka karmických spojení. Pokud jsme měli v předchozím životě hodně karmických spojení, pak asi budeme mít i v tomto životě velkou rodinu. Pokud jsme v předchozím životě spíše meditovali a byli více sami, pak asi ani v tomto životě nebudeme mít tolik dětí. Liší se to podle karmy.

Tato karmická spojení můžeme poznat jednak podle toho, jaké máme záliby. Ale také podle toho, jak lidé a hlavně děti reagují na určitý pár. Jsou páry, ke kterým se děti rychle druží. Jiným by to nesedělo, protože nemají potřebné vlastnosti. Takže si myslím, že děti jsou skvělé.

Jak se projevuje moudrost podobná zrcadlu v každodenním životě?

V tom, že zůstaneme uvolnění a nad věcí. Spočíváme ve svém středu a vidíme, jak vznikají a zase zanikají světy. „Fool on the hill“ (pozn. překl.: „Blázen na kopci“), jak zpíval Paul McCartney. Víme, že se nemusíme vměšovat. Věci přichází a odchází, před chvílí tu nebyly a později tu zas nebudou. Současně jsme ale pohotoví a vědomí a víme, co se děje. A jsme přirozeně připraveni podělit se o své zkušenosti s druhými a předat je dál. Pro moudrost podobnou zrcadlu dnes především platí: Být „cool“.(pozn. překl.: Být uvolněný a mít nadhled.)

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Jak se vyhnout tomu, abychom nerozvinuli pýchu?

Pýcha je pro rozvoj v Diamantové cestě velmi důležitá. Nesmí se však jednat o vylučující pýchu, kdy se na ostatní díváme svrchu, ale musí to být zahrnující pýcha. Schopnost prožívat ve všem a v každém to krásné, vzrušující a fantastické, to je pozitivní, užitečná pýcha, které se říká vadžra pýcha nebo diamantová pýcha.

Vylučující negativní pýcha, kdy ostatní posuzujeme a myslíme si: „Já jsem dobrý a ostatní nejsou dobří,“ situaci zužuje a vede k problémům. Většinou jsou to naše vlastní problémy, které se stále znovu objevují, protože jsou projekcemi vlastní mysli.

Svět je zrcadlem vlastní tváře. Pokud jsi schopný vidět u ostatních mnoho dobrého, je to znak toho, že jsi rozpustil hodně negativní pýchy. Pokud oproti tomu vidíš spíše chyby, potom víš, že tě ještě čeká nějaká práce. Pokus se vidět všechny jako buddhy, zkus jednoduše objevit něco dobrého, potom se v mysli díky zpětné vazbě objeví také dobré prožitky. Rozvoj začíná, když se setkáváme s lidmi a můžeme jim něco předat – nadbytek dobrých vibrací v tom smyslu, že dáváme do setkání štěstí, krásu a smysl. Dostáváme se tak na novou úroveň, kde se od sebe začínáme navzájem učit. Lidé tak rostou, objevují se nové možnosti, problémy mizí a nakonec je tu čistá mandala, i na podmíněné úrovni.
Je to jednoduché. Kdo dává, je vždy bohatý a prožívá svět jako příjemné místo, kdo na všem lpí a nikdy nemá dost, prožívá svět jako peklo.