Moje děti se často perou. Rozzlobí mě to, zasáhnu a pak toho lituji.

Pokud nejsou stejně velké a silné, pak nesmíš dovolit, aby se jedno stalo obětí a druhé tyranem. V tom případě je od sebe odtrhneš. Pokud jsou však stejně velké a perou se dobře a s radostí, pak je to zcela v pořádku. Ale nesmíš připustit, aby větší pravidelně utlačoval menšího. Takové návyky bychom neměli podporovat.

Když ty dva od sebe odděluješ, tak bys to ovšem měla dělat bez hněvu. Můžeš pamatovat na to, že je to starý návyk a že se v předchozím životě pravděpodobně prali obráceně. Nesmíš do toho vnášet další násilí. Vysvětli jim, že násilné jednání nikdy není dobré – a odděl je v těchto situacích od sebe. To je asi nejlepší.

Abych vyřešil nějaký problém, musím přece tomu problému nejprve rozumět. Proč vždy říkáš, že přístup směřující k řešení problému je lepší než přístup orientovaný na samotný problém?

Když se identifikujeme s tím, co nemůžeme, pak toho také budeme schopní udělat vždy méně, a všechno se tak stane šedým a nudným. Nikam se tak v životě neposuneme.

Když se však identifikujeme s tím, co můžeme, a pouštíme se do úkolů, potom máme vždy co na práci, vytváříme si tak obrovský živý svět.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jak může člověk rozpustit sexuální bloky?

Radím vidět tělo jako nástroj k přinášení radosti druhým a tuto radost plně sdílet. Vyplatí se zcela se zaměřit na partnera a přitom nemyslet na sebe. To mohou dělat oba partneři.

Muži se mohou jednoduše těšit z radosti, kterou přinášejí ženám. A žena se těší ze síly, kterou vyvolává u mužů. Já bych při milování následoval vždy toho, kdo má právě větší prožitek a více pocitů. Prožívá-li muž víc, splyne žena v tomto pocitu s ním. A prožívá-li žena více, pak se do ní muž ponoří a těší se, že jí to všechno mohl dát. Je to podobné jako při dobrém setkání přátel – nechají vyprávět toho, kdo má nejlepší příběh. Prostě si vezmeme ten nejlepší zážitek.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.