Je normální, že poté, co jsme nějakou dobu meditovali a začneme se pozitivně měnit, narážíme u přátel a kolegů na nepochopení a odpor? A jak s tím pracovat?

To je úplně normální, protože většina lidí – především v rodinách a jiných úzkých vztazích – si nás zaškatulkovala podle určitého vzoru osobnosti.

Proto nejsou tříleté meditační retreaty tak účinné, protože sedíme a meditujeme sami, rozpustíme trochu svoje úlety, ale pak se zase vrátíme k ostatním ve skupině. Ti pořád ještě mají uchovanou naši šablonu a my do ní zase skočíme zpátky. Pak to opět rozpustíme a potom „hop!“ zase zpátky do šablony. Proto jsou lepší kratší meditace v ústraní, protože při nich se můžeme zcela otevřít, aniž bychom byli pořád znovu strkáni do stejné škatulky.

Když se opravdu měníme a vypadáváme z navyklého schématu, potom mnoho lidí znejistíme. Především ti málo sebejistí jsou většinou velmi konzervativní. Všechno má mít svůj pořádek, svoje místo, a když je to náhle jinak, jsou tito lidé mrzutí a říkají: „Věřte jí teď, že je chytřejší než my, a co to je vůbec za sektu, kam chodí?“

Ale jednou toho také nechají. Většina lidí jednoduše chce být šťastná a vyhnout se utrpení a ty jsi celou dobu přátelská a nehraješ s nimi žádné komické hry. Jednou za tebou pak přijdou a řeknou: „Ehm, mám takový problém, nevíš, co s tím?“

A potom tě uznají a stejně tak i tvůj nový vhled a rozvoj, ale musíš mít velmi, velmi mnoho soucitu a musíš zacházet velmi, velmi daleko, musíš být připravená opakovat věci sto tisíckrát a především musíš být naprosto neochvějná. Jednoduše musíš přátelsky říct: „Víte, je mi líto, mám vás ráda stejně jako před tím, ale získala jsem nové zkušenosti a nechci už chodit na ryby a nechci už poslouchat ty a ty historky o těch a těch lidech, proč je tedy nenecháme na pokoji.“

Musíme být přátelští, ale zůstat neústupní. Potom se z toho jednou dostaneš a získáš tak novou pozici.

Jak můžeme posílit sebedůvěru?

Důležité je vkládat energii do řešení problémů namísto do problémů. To platí i pro nemoci, jen tak neodejdou, když na ně budeme neustále myslet.

V momentě, kdy se objeví obtížná situace nebo nemoc, je dobré nasměrovat veškerou energii k cíli, tedy k vyřešení problému nebo k uzdravení. Tvoje mysl, tvoje myšlenky by se neměly točit kolem problémů. Tak tím nejlépe projdeš a karma se rozpustí. Cokoliv jiného je jenom hloupost – nebojovat proti něčemu, co můžeme zdolat. Pokud se však karma ještě nerozpustila, pak pozoruj, co se děje. V okamžiku, kdy se objeví deprese nebo nemoc nebo jiné problémy, je původní příčina už pryč a potom je jen otázkou času, jak dlouho bude trvat, než zmizí i následek a rozpustí se negativní karma. Měli bychom prostřednictvím těla, řeči a mysli dělat, co můžeme! Nebuddhisté se pokoušejí podle svých schopností problémům vyhýbat a namísto toho pořád prožívat něco pěkného. Díky tomu se v životě objevují mnohé vzlety a pády.

Všechny problémy, které prožíváš, jsou jako obrázky v zrcadle. Za vším, co se objevuje, za každým úšklebkem, za každým ďáblem je jasné zrcadlo a to se nemění a tím jsi ve své buddhovské podstatě! Zkus se tedy, zatímco se vypořádáváš s problémy na cestě, chovat tak normálně, dobře a smysluplně, jak je to možné. Všechno, co uděláš, přinese dlouhodobý užitek a bude to mít velkou sílu. Pracuj s přístupem: „Jsem buddha, který to ještě nerozpoznal.“

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Není hloupost podmíněna také geneticky?

Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.

Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.

Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.

Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.

Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.

Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!

To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.