Při slibech bódhisattvy jde o to chtít pomoci všem bytostem. Jak to provádět v praxi?

Když jsme s Hannah v roce 1972 prakticky jako první začínali, také jsem si myslel, že teď musím dělat všechno pro všechny lidi. Zkusil jsem to a padl jsem přímo na nos. Protože když klobouk nesedí, tak prostě nesedí. Mezitím jsem sesedl z toho vysokého koně, kdy jsem chtěl pomáhat a přinášet užitek všem bytostem. Místo toho se držím těch, kteří rozumí tomu, co říkám.

Naštěstí nejsme jediní, kteří dělají něco pro ostatní. U socialistů, křesťanů, hinduistů a u jiných buddhistických škol jsou lidé, kteří tu jsou také pro ty, kterým nesedí můj způsob práce a naše skupiny. Nemusíme se ale starat o psychicky nemocné a sociální případy, protože existují lidé, kteří jsou za to placeni a mají odpovídající vzdělání. A radujeme se z dobré práce, kterou odvádějí.

Přispíváme také svým dílem prostřednictvím našich daní – z každého litru benzínu, daní z přidané hodnoty. Proto nemusíme dělat nic jiného, než zůstat věrní své věci. Děláme to, co je správné a co jsme sami pochopili. Protože na jiné hlavy padnou jiné klobouky, nemusíme naše učení ani ředit, ani zjednodušovat. Není naší povinností přinášet něco, co sedne každému. Chceme ale to, co máme, zprostředkovat jasně a smysluplně. Každý, kdo na to má hlavu nebo srdce, tak může obdržet čistý odkaz a jasná učení.

Staráme se o takové lidi, kteří by jinak nikde jinde nic nenašli. O lidi, kteří jsou příliš kritičtí a nezávislí a přemýšlí příliš jasně, než aby se mohli cítit dobře pod bohem nebo nějakým hierarchickým systémem. Těmto lidem nabízíme prostor, kde mohou růst a učit se.

Jak se v každodenním životě manifestuje moudrost podobná zrcadlu?

Necháme-li hněv jednoduše procházet a nevěnujeme mu pozornost, objeví se naprosto zářivá jasnost. Nazýváme ji „moudrost podobná zrcadlu“, protože ukazuje všechno bez toho, abychom něco přidávali nebo ubírali. Řekl bych, že dnes to nejlépe popisuje výraz „zůstat v pohodě“.

Vidíme, jak věci přicházejí a odcházejí, a víme, že dříve to neexistovalo a později to zde také nebude. Proč bychom se do toho tedy právě teď měli zaplétat? Zůstáváme „cool“, zůstáváme v pohodě, spočíváme v sobě, ve svém středu. Jsme zkrátka „Fool on the hill“ (blázen na kopci pozn. překl.) a díváme se, jak světy vznikají a zanikají, tak jak to zpíval Paul McCartney.

Ale zároveň máme naprosto jasnou mysl a uvědomujeme si, co se děje, a jsme samozřejmě ochotni sdílet své zkušenosti s ostatními.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.