Proč mají buddhisté tak málo dětí?

Je obtížnější praktikovat, pokud máme děti. Je snadné rozvinout trpělivost, ale ve většině jiných věcí jsou děti zátěží. Chápu, že hodně lidí chce mít děti, a mám radost z toho, když vidím, že se Evropanům rodí děti, protože naši kulturu považuji za nejlepší kulturu na světě. Již mnoho let cestuji po světě, a proto můžu říct, že nikde jinde nevzniká více štěstí a více smysluplných věcí pro takové množství lidí jako v Evropě. Chápu ale také, když lidé řeknou, že chtějí raději žít jako dosažitelé a praktikovat.

Na jednu stranu máme dělat to, co máme před nosem. Na druhou stranu je ale přece také důležité myslet dlouhodobě nebo ne?

Jako buddhista máš daleko lepší možnosti než většina ostatních lidí zvolit si, co bytostem dlouhodobě pomůže, protože se rozhoduješ z pozice beze strachu a připoutanosti, svobodně a s nadhledem.

Většina lidí se chová jako americký průmysl. Sotva investovali peníze do továrny, chtějí z ní něco mít. Ti chytřejší jsou jako německý nebo japonský průmysl. Investujeme, podnik roste, investice zůstává a na konci z toho máme daleko víc.
S buddhistickým nadhledem můžeš dobře posoudit, co se bude hodit až do léta a co bude dobré potom, když je ti 60 a stále chceš ještě pracovat pro druhé.

Právě teď je pro tebe velmi důležité, abys pozoroval svou mysl, jak je to jen možné, ve všech situacích, extrémech a zážitcích, ve všem, co se děje, a učil se z toho.

Nyní, když jsi volný, tím vším projdi. Později, když bude tělo vyžadovat více péče, měl bys mít co nejpříjemnější podmínky, v nichž můžeš pracovat. Nejde o to stát se maloměšťáckým, ale být vždy co nejvíce užitečný.
Pokaždé když něco překonáš a něco se naučíš, přijdou k tobě lidé, kteří se musí naučit přesně to, co ses právě naučil ty! A když to zpozoruješ, budeš se chtít učit a dělat dvakrát tolik, protože tak můžeš být pro bytosti užitečnější.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Jak zacházet s žárlivostí ostatních?

Žárlivost je trip, na který bychom neměli přistupovat. Ponecháváme si svoji dobrou náladu, jsme přátelští a vůbec se tomu tripu nevěnujeme. Chováme se jako Buddha v následujícím příběhu. Jednou přišel za Buddhou muž a stěžoval si na spoustu věcí, které se mu nelíbily. Buddha ho poslouchal a ten muž si stěžoval na stále více věcí. V tom se ho Buddha zeptal: „Když má jeden člověk dárek a jiný člověk ho nechce přijmout, komu ten dárek potom patří?“ „Patří dárci,“ odpověděl muž. A Buddha řekl: „Nechci žádný z tvých problémů, patří tobě.“

Většinou je to tak, že tyto velice dramatické role hrají lidé před malým, ne příliš nadšeným obecenstvem.

Pokusil bych se dodat tomu, kdo žárlí, co nejvíce sebevědomí. Mohli bychom například říct: „Jsi skvělá, zvládneš to, jsi naprosto fajn. To, že teď mám jinou přítelkyni, není proto, že tobě něco chybí, ale proto, že i v tomto vztahu existuje dobré spojení. Nic tím neztrácíš. Podívej se, jak jsi krásná. Objev své bohatství, nejsi na ničem závislá. Podívej se, co všechno umíš, nemusíš hrát žádné malé role. Tvůj život je přece plný bohatství. Podívej se, co už spolu sdílíme a co máme.“ Tak bych se zachoval já. Udělat toho druhého velkým, ukázat mu, jak je krásný. To je nejlepší způsob.