Co je příčinou toho, že u lidí někdy nepochodíme, i když chceme udělat něco dobrého?

Vždycky si pomyslím, že karma těch lidí nebyla dost dobrá. A pak jdu s radostí na další úkol. Když vždy podle schopností uděláš to nejlepší, pak je zbytek karma druhých.

Každý má svou vlastní karmu. Lidem můžeme pomoci jen do té míry, do jaké se propojí kroužek a háček, a jsou-li otevření. Pokud to není možné, musíme jim dát pasivně do energetického pole trochu dobré energie a jednou, až zapomenou myslet sami na sebe, to prosákne.

Je to samozřejmě také otázka toho, jak šikovně to provedeš. Jsou lidé, kteří dokáží prodat teplé spodky na Sahaře, a jiní je neprodají ani v Grónsku. Můžeš to potom přidat ke zkušenostem a učíš se tím. Možná přijde později situace, kdy budeš schopný jednat lépe. Ale ten pocit je pouze obal, důležitý je čin! Pod vlivem pocitů splácá člověk dohromady všechno možné. Dříve tady ale nebyly a později tu také nebudou – důležitý je čin. Potom můžeme vidět, jestli to bytostem přináší užitek a radovat se, že máme dobrou motivaci.

Dříve jsem byl vlastně klidný typ, ale od té doby, kdy jsem začal meditovat, prožívám mnoho zvláštních pocitů. Co to znamená?

Vždy si mysli, že vše, co prožíváš, je pro dobro všech bytostí. Pak je to v každém případě užitečné. Jsou lidé, kteří mají třikrát více myšlenek než ty. Tím, že se ale učíš, jak funguje provoz v mysli, jim můžeš pomoct. Jako můj žák si můžeš vždycky říct: „Všechno příjemné je požehnání! Všechno obtížné je očista a osvobození a pomáhá mi pomáhat druhým!“ S takovým postojem jsi na tom dobře. Ujasni si, že problém tu před chvílí nebyl, neustále se mění a později se rozpustí. Pak jej můžeš pozorovat s odstupem a rozvinout soucit pro ty, kteří takové situace berou vážně.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.