Jak můžeme pomoci lidem, kteří jsou obtížnou situací chyceni natolik, že se z ní nemohou sami dostat?

Místo toho, abychom z lidí dělali hříšníky, postavíme nejprve lidský most. Možná jsme jediní, kdo si na dotyčného udělal trochu času.

Když například přijdeš k řezníkovi, jsi nejprve přátelský, nemluvíš moralisticky a nepoukazuješ na to, kolik zvířat muselo zemřít. To by vše pouze pokazilo. Jestliže jsi tak po nějaké době vytvořil dobré spojení, budeš možná jediný, komu se ten řezník může trochu otevřít. Možná řekne: „Vlastně mám mnoho špatných snů a mám často strach.“ Pak můžeme říct: „Možná na tebe dopadá něco ze strachu těch zvířat, která zabíjíš.“ Řekneme to ale jen docela krátce, aby si nemyslel, že ho chceme poučovat. A až to stráví, dáš mu někdy tip: „Zrovna je volné místo na poště. Nechtěl bys třeba raději pracovat tam?“

Pomáhat ostatním však neznamená, že sedíme doma na gauči, máme nohy v teple a popíjíme čaj. Patří k tomu také to, že lidi zastavíme, když dělají chyby. Ale ani s těmi nejnepříjemnějšími lidmi nesmíme zlomit svazek. Možná jsme tu také jejich jediný kontakt. Musíme pak mít opravdu dlouhou výdrž a znovu a znovu s těmito lidmi pracovat.

Jak udělat z úsilí radostné úsilí?

Na začátku pracujeme ve velké míře s rozhodnutím prožívat úsilí radostně!

Já sám jsem se takto nemusel nikdy přesvědčovat. Vždy jsem si říkal: čím úžasnější, čím rychlejší, čím zábavnější, tím lepší! Ale u někoho jiného, kdo to tak neprožívá, si dokážu představit, že pomáhá, když si člověk například řekne: „Páni! To je báječné! Ta slečna prožila spoustu radosti! Páni! Leží tu, podívej, jak celá září, jak je šťastná!“. Nebo: „Skvělé! Projel jsem tou zatáčkou rychleji!“. Nebo: „Pracoval jsem čtrnáct hodin a stále jsem dost svěží, abych si dal jedno pivo!“. Děláme vždy „to i to“ a rozvíjíme při tom pohled, že všechno, co se děje, je naprosto úžasné a vzrušující. A stejně jako baron Prášil vytahujeme sami sebe za vlasy z močálu a díky vlastní vůli a vlastní síle se stáváme bohatými.

Měníte také svůj pohled. Když se díváte skrz černé brýle, je to peklo, a když se díváte růžovými brýlemi, je to nebe. A když se díváte bez brýlí, vidíte, co tu skutečně je. A to je mnohem krásnější a mnohem více vzrušující než jakékoli nebe. Ale do tohoto stavu se dostanete pouze z nebe, ne z pekla! Proto musíme nejdříve začít s dobrými obrázky a prožitky a odtud pak pokračovat dále.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Jednou jsi řekl, že když je žena nevěrná, je to znamení, že je vztah v nebezpečí, na rozdíl od toho, když to udělá muž. Jak jsi to myslel?

Jsem hodně v kontaktu s lidmi, kteří ke mně přicházejí a píšou mi dopisy. Lidé mě žádají o radu. Z toho můžu odvodit určité stěžejní body. Neříkám, že platí pro všechny, ale že platí většinou. A tady tvrdím – a je to tak, jak jsem to slyšel a viděl – že pro ženu je důležitější psychická a pro muže tělesná stránka vztahu. Ženě zas až tolik nevadí, když se muž pobaví někde jinde, dokud si k jiné ženě nevytvoří důvěrný vztah.

To nemá ráda. Na druhou stranu může mít žena pověšených pět filmových hvězd na stěně, ale dokud je uvařené jídlo, když muž přijde domů, je to v pořádku. Muž ale nechce, aby jeho partnerka šla do postele s jinými muži. Muž je více zaměřený fyzicky, žena více duševně.

Nevěra má pro obě pohlaví většinou rozdílný význam. Existuje jeden rozdíl. Když je nevěrný muž, je to pravděpodobně proto, že má jednoduše dobrou náladu. Jde ven, užije si trochu zábavy, probudí se někde jinde, podívá se, jestli to je blondýnka nebo zrzka, jde zase domů a všechno zapomene. Když to ale dělá žena, je to většinou proto, že její vztah je nějak narušen nebo nevypadá dobře, vypovídá to více o vztahu, než když je nevěrný muž. Proto se také říká, že to, co dělá César, není tak důležité, ale podívej se, co dělá Césarova žena, protože to ukazuje skutečnou situaci národa.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.

Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.

Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.