Když mluvím s lidmi, kteří mají špatné názory, velice rychle se u mě projeví určitá arogance. Když si toho všimnou, potom ode mne samozřejmě tím spíš nic nepřijmou. Je lepší, abych raději už nic neříkal?

Jednou to prostě skončí. Zkus nejprve pochopit, že všichni jsou buddhové a že je to vlastně fantastické, že vůbec můžou přemýšlet a že se s nimi můžeš o něco dělit. Potom se pokoušej věci budovat z této úrovně.

Měli bychom usilovat o to, abychom se u svého protějšku neustále zaměřovali na něco pěkného. Je-li jeho tvář trochu divná, pak jsou možná krásné jeho ruce, nebo má dobrou kravatu, auto, přítelkyni, cokoli! Něco tě zajímá a úroveň, ze které cítíš, že to s ním je snadné, pojmeš jako úroveň setkání. Od tohoto bodu bohatství pak stále více rozšiřuješ vaše spojení, až se stane opravdovým sdílením.

Je třeba také chápat, že důvodem, proč nám na ostatních něco vadí, je to, že sami máme problém, že sami můžeme být pyšní a arogantní. Často na to zapomínáme. Vždyť svět je pro nás jen zrcadlem. Problémy s okolím máme jenom proto, že v sobě máme ještě sami pár ostnů.

Ale to neznamená, že bychom do okamžiku, než dosáhneme osvícení, neměli s nikým mluvit. Člověk se učí jenom činy!
Když si například s někým potřebujete vyjasnit nějaký problém, začnete z úrovně, kde si s dotyčným dobře rozumíte. Řeknete zcela věcně: „Poslouchej, včera jsem slyšel, jak říkáš to a to. Opravdu jsi to tak myslel? Myslím si o tom tohle a tohle…“

Začínáme-li z úrovně nadbytku, setkáme se s úspěchem! Pokud máte lidi opravdu rádi, přijmou všechno! Oni to cítí.
Jste bódhisattvové, takže je vlastně jen otázkou času, kdy zmizí ztuhlá forma a pak budete moci jít naplno za svým srdcem. A neztratíte přitom moudrost, nebudete otupělí nebo nejistí. Udržíte si zároveň jasnost.
Jste svobodní a můžete si vybrat, zacílit na to, co chcete, a různými způsoby přinášet užitek bytostem.

Jak se v každodenním životě manifestuje moudrost podobná zrcadlu?

Necháme-li hněv jednoduše procházet a nevěnujeme mu pozornost, objeví se naprosto zářivá jasnost. Nazýváme ji „moudrost podobná zrcadlu“, protože ukazuje všechno bez toho, abychom něco přidávali nebo ubírali. Řekl bych, že dnes to nejlépe popisuje výraz „zůstat v pohodě“.

Vidíme, jak věci přicházejí a odcházejí, a víme, že dříve to neexistovalo a později to zde také nebude. Proč bychom se do toho tedy právě teď měli zaplétat? Zůstáváme „cool“, zůstáváme v pohodě, spočíváme v sobě, ve svém středu. Jsme zkrátka „Fool on the hill“ (blázen na kopci pozn. překl.) a díváme se, jak světy vznikají a zanikají, tak jak to zpíval Paul McCartney.

Ale zároveň máme naprosto jasnou mysl a uvědomujeme si, co se děje, a jsme samozřejmě ochotni sdílet své zkušenosti s ostatními.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.