Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.

Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Stále říkáš, že máme dělat to, co máme před nosem. Ale jak poznáme, co máme před nosem, tzn., co je třeba udělat jako další?

Zkoušíme se na věci nejdříve podívat zcela jasně nerušeni ztuhlými představami a silnými pocity.

Znamená to nejezdit celou dobu výtahem nahoru a dolů, ale zklidnit mysl a vnímat věci bezprostředně takové, jaké jsou. Problémem může být, když se staneme příliš ztuhlými nebo ztratíme soucit. Pak jsme příliš uzavření a chceme vše kontrolovat. Kdo k věcem přistupuje uvolněně a otevřeně, ten také uvidí, co je potřeba dělat.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Mezi muži a ženami nevznikají jen milostné vztahy, ale i jiné. Můžeš k tomu něco říct?

Když lidi pozorně sledujeme, často uvidíme, jaký druh vztahu s nimi můžeme navázat, jestli při tom vzniká připoutanost a jaký druh vztahu to může být – jestli spíše sexuální, emocionální atd. Jsou čtyři možnosti, kým může žena pro muže být a čtyři možnosti, kým může být muž pro ženu.

Žena může být matkou, která se nás snaží vychovávat. Pokud se s (nějakou ženou) jen dobře bavíme, pak je spíše naší sestrou. Když ji ochraňujeme, je spíše naší dcerou. Když nás fyzicky přitahuje, je spíše milenkou.

Stejným způsobem může žena vidět muže: jako otce, když je spíše ochráncem a dává jí pocit bezpečí. Pokud je zábava s ním být a není tam příliš mnoho jiných citů, pak je jako bratr. Když je to někdo, koho musíme chránit, nebo vychovávat, pak je jako syn. A milenec je muž, který je fyzicky atraktivní a vztah funguje.

Každý by chtěl samozřejmě být milencem nebo milenkou – je to víc vzrušující a speciálnější, ale můžu vám říct, že díky požehnání všech buddhů jsem získal zkušenost, že o deset let později už není důležité, jestli někdo byl jako moje sestra, dcera, nebo milenka. Nezáleží na tom, jak blízký vztah to byl. Pro vztahy, které trvají dlouho, to není důležité. Samozřejmě, že vždy dáváme víc a jsme otevřenější k člověku, se kterým se milujeme, protože jde o blízký vztah.

Jenže právě trvalé kvality, kvality dharmy, kvalita důvěry –⁠ to je to, co je důležité. Důležité je, abychom rostli, rozvíjeli se a společně pracovali. V takovém soužití je velké požehnání, ale pokud je v něm příliš připoutanosti, pak je zde i hodně utrpení a spousta obtížných věcí atd. Nejdůležitější je, že sdílíme dharmu, rozvoj a růst.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.