Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Jak máme udržovat čistý pohled?

Představ si, že tvoje mysl je továrna na doutníky. Vyrábíš doutníky pro milionáře, kus za 20 dolarů. Ověřuješ, jakou mají barvu a jaké aroma, a zkoušíš, jaký zvuk se ozve, když je zmáčkneš. Když jsou dost dobré, tak je přijmeš, když ne, odmítneš je a vyrobí se z nich tabák a cigarety. Přesně o to jde, že přijmeš pouze ty nejlepší myšlenky a pocity, rozumíš tomu?

Mohli bychom také říct, že ve všem, co se tě týká, musí být něco čistého. Na nejvyšší úrovni jsou samsára a nirvána jedním. Každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou. Každá myšlenka a každý pocit, dokonce i ten nejhloupější, jsou na absolutní úrovni fantastické, pouze proto, že se mohou objevovat.

Když se postaráš o to, aby ses cítil dobře, budeš svět prožívat jako krásný, věci budou báječné a všechno bude mít smysl. Pamatuj na to, že všichni mají buddhovskou podstatu, a rozhoduj se prožívat všechno jako svěží a nové, ve všem vidět něco krásného. Je důležité pochopit, že nejvyšší pravda znamená nejvyšší radost. Můžu ti říct, že moje mysl funguje velmi jednoduše. Mám jednu automatickou funkci – vyřazovací funkci.

Objeví-li se nějaký špatný nebo divný pocit, potom moje mysl říká: „O to se nemusíš starat, na tom není nic skutečného. Zdá se, že se jedná spíše o chybu v dnešní výrobě nebo o znečištění.“ A proč bych se měl starat o něco, co stejně není skutečné. Když se naopak objeví něco pěkného, dobrého a příjemného, moje mysl říká: „Á, zdá se, že se blížíš něčemu, co je skutečné.“ A moje mysl nabírá tento směr. Funguje automaticky. A díky tomu se cítím příjemně. Jednoduše spojuji pravdu s radostí a to, co není skutečné, s nižší úrovní fungování. Nejvyšší radost je nejvyšší pravdou. Mezi tím není žádná oddělenost.

Důležitý je určitý pocit nadbytku. Když ho máš, budeš obecně jednat správně. Pokud máš správnou motivaci, nemusíš ověřovat každé slovo. Každé jednání bude ucelené a bude ostatním přinášet užitek. Budeš-li ale mít například spoustu obtížných pocitů, pak budeš pořád dělat chyby a lidem to nebude příjemné, i kdybys dával neustále pozor na každé slovo, protože druzí vycítí tu vibraci a budou ji také odrážet. Proto bych nejdříve rozvíjel schopnost vidět vše na nejvyšší možné úrovni. Když to dokážeš, objeví se přirozeně soucit, láska a budeš jednat neosobně a neuděláš nic špatně.

Takže čím výš chytíš hada u hlavy, tím méně tě může rušit. Snaž se jednoduše cítit dobře, postarej se o to, aby se ti dobře dařilo, a přej ostatním štěstí. Když uděláš, pomyslíš nebo řekneš něco špatného, rozsvítí se pak najednou pět červených kontrolek.

Nejvyšší pohled samozřejmě nemůžeme udržet! Je to podobné jako s meditací. Můžeme být pozorní na vnější úrovni, nedělat věci, které by nás stahovaly dolů. I na vnitřní úrovni můžeme dávat pozor, aby zde byl soucit a moudrost a na nejvyšší úrovni udržujeme pohled. Ale nemůžeme uchopit zkušenost, která se objevuje spontánně, bez úsilí a sama od sebe. Můžeš pouze dbát na to, abys čím dál více rozpoznával pravdu jako radost, a můžeš tak rozvíjet velice jemný cit pro to, abys poznal, jestli se blížíš vnitřnímu světlu nebo se vzdaluješ, jestli děláš něco upřímného a celistvého nebo se tvá mysl spíše stává tak trochu abstraktní, vzdálenou a nejasnou. Mysl rozvíjí velmi jemné zvonky a červené kontrolky, které nám pomáhají vědomě spočívat ve všem, co se děje.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Jaký je správný přístup k lásce a partnerství, abychom prožívali šťastný vztah a oba partneři se nejlépe rozvíjeli.

Řekl bych, že správný přístup v lásce znamená myslet stále více na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní, a snažit se dávat to, co je prospěšné. Bez přílišné připoutanosti, přátelsky a s lehkostí sdílet a nebýt příliš úzkoprsí. Stále udržujeme partnera v mysli. Věci se tak stanou méně těsnými a objeví se více radosti. Je to dlouhá cesta a nějakou dobu to trvá. Je to období, ve kterém lidé prožívají nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že naším nejsilnějším pocitem byla touha.

Máme-li nad lidmi moc, a jakmile začneme jasněji přemýšlet, právě v takovém případě bychom proto měli dávat pozor, jestli jednáme s motivací přinášet užitek ostatním. Pokud ne, měli bychom se zamyslet, co s nimi můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme vzít v úvahu mnoho různých věcí. Někdy musíme také udělat věci, které se mohou zdát trochu divné.

Povím vám příběh ze života Dugpy Künlega, který se odehrál v Bhútánu: Dugpa Künleg šel jednoho dne po ulici a kolem procházela mladá slečna. Vtom řekl: „Musíme se spolu stůj co stůj pomilovat, pojď hned se mnou.“ Podívala se na něj, jak tam stojí neoholený s dlouhými vlasy, vykřikla a utíkala k nejbližšímu domu. „Poslouchejte, tam venku je nějaký strašný chlap, celý zarostlý a vousatý a chce, abych se s ním milovala.“ Tam jí však řekli: „Jsi ta nejhloupější dívka ve městě, to byl nejlepší jogín, jakého máme, Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické!“ Hned se otočila, běžela zpátky a řekla mu: „Dobře, ještě jednou jsem o tom přemýšlela.“ Načež Dugpa Künleg odpověděl, že je mu líto, že teď už nemá čas. „V okamžiku, kdy jsem ti to nabízel, bylo v blízkosti vědomí na vysoké úrovni realizace a mohl jsem ti dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Díváme-li se mimo osobní úroveň, potom vidíme, že věci zkrátka nejsou dobré nebo špatné, ale v závislosti na okolnostech mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnoha případech je to sexualita. Pokud lidé mají odpovídající karmu, tak jim přináší radost. V jiných případech přináší lidem jejich sexualita pouze problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

Nejlepší, co můžeme udělat, máme-li s někým úzké spojení na úrovni těla, je nechat jí nebo jemu tolik svobody, kolik můžeme. To je skutečný dárek lásky. Ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a dávat jim svobodu. Vyzkoušej to, mysli na ostatní, ne na sebe. To je nejdůležitější.

Když se podíváme např. na lásku, tak existují dva druhy: taková, která dává, činí lidi bohatými, roste a je báječná. A potom je tu taková, která omezuje, očekává, zastavuje a neustále ulpívá na minulosti nebo budoucnosti. Ten neužitečný, omezující druh lásky je ten, kde se pokoušíme jeden druhého strkat do přihrádek. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, teď se nemůžeš bavit s tamtím a musíš dělat to a očekávám tohle a nedělej tamto.“

Nebo když si lidé mezi sebou vytvoří tak úzký vztah, že se naprosto uzavřou před komunikací s vnějším světem. To je znamení slabosti, není to dobré, protože se tak každý stává chudým.

S tím druhým typem lásky, která je štědrá a velkorysá, má příchuť svobody a růstu, se setkáváme ve vztazích, ve kterých se chceme společně učit a růst, kde chceme, aby se ten druhý rozvíjel. To je, když se muž podívá na ženu a říká: „Udělám z ní královnu.“ A kde se žena podívá na muže a řekne: „ Udělám z něj prince.“ Kde nechceme toho druhého kontrolovat nebo omezovat, kde tomu druhému chceme ukazovat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti. Tento druh je tím pravým druhem lásky.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“

Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.

Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.

Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.