S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“

A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.

Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.

Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.

Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Když při meditaci spočívám v otevřeném prostoru, vloží se do toho po krátké době moje ego a tento prožitek ruší. Dá se s tím něco dělat?

Já bych ego neustále chválil, až nebude ani vědět, kde je nahoře a kde dole. „Fantastické, jak moudré! Už víš, že ztrácíš kontrolu, když spolupracuješ a dáváš prostoru šanci. Je velmi chytré, jak to děláš!” Nebo: „Aha, to je ego. Je zcela normální, že se sem tlačí. Dej si zatím šálek čaje, teď zrovna medituji!” A pak prostě pokračovat nevzrušeně dál. Jednoho dne se to podaří. Nakonec se ego rozpustí.

Není však dobré dělat z domácího zvířátka šelmu. Mohou existovat dobré důvody pro to, že se ego brání. Je možné, že ze začátku by mohl být plný prožitek prázdnoty natolik silný, že by nás vyvedl z rovnováhy. Možná je potřeba nejprve nasbírat více dobrých dojmů do našeho shromažďovacího vědomí. Je také možné, že jsme v jedné oblasti, například v intelektuálním pochopení, velmi daleko, ale v oblasti pocitů ještě nemáme dostatečnou zralost. To je také jedna možnost. Pak musíme dát rozvoji čas. Nebuďte tedy na svoje ego naštvaní. Myslete si: „Aha, má to určitě svůj význam nebo smysl!“ nebo „Určitě mě to před něčím chrání!“ a pokračujte dál. Nikdy bych s egem bezhlavě nebojoval, v takovém případě člověk pouze vkládá energii do všelijakých her ega, které pak nabírají na intenzitě. Prostě pokračuj, dokud se ego nevysílí a samo nerozpadne.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?

Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.

Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.