V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Musíme vždycky říkat pravdu nebo můžeme, je-li to třeba, také lhát, abychom někoho chránili?

To záleží na úrovni praxe. Na úrovni théravády, úrovni příčiny a následku, kde myslíš sám na sebe, bys měl vždycky říkat pravdu. Zde je velice důležité vyvarovat se deseti škodlivých činů. Ty se dělí na tři škodlivé činy na úrovni těla: zabití, krádež, ubližování ostatním prostřednictvím sexu; čtyři škodlivé činy na úrovni řeči: lhaní, pomlouvání, hrubá nebo urážlivá řeč a zbytečné tlachání; a tři škodlivé činy na úrovni mysli: lakota, nenávist a nesprávný pohled.

Na úrovni mahájány neboli na úrovni bódhisattvů, jsou někdy situace, kdy můžeme chránit jiné bytosti tím, že neřekneme pravdu. Pokud např. někdo běží dolů ulicí a pronásleduje ho 15 sedláků s vidlemi, kteří se nás zeptají, kam ten dotyčný běžel, pak bychom jim neměli říkat pravdu, protože by to tomu prchajícímu uškodilo. Na úrovni Velké cesty, mahájány, jsou jen tři činy na úrovni mysli, které bychom v žádném případě neměli dělat: nemůžeme nenávidět, závidět a být zmatení. Na úrovni těla a řeči můžeme dělat všechno pro to, abychom bytostem přinášeli co největší užitek.

K tomu se váže pěkný příběh slavného tibetského dosažitele Dugpy Künlega, který je popsán v knize „Svatý blázen“. Matka Dugpy Künlega byla v celé vesnici známá jako drbna. Stále někoho pomlouvala a šířila fámy. Dugpa Künleg věděl, že jeho matka už nebude dlouho žít a že jí její chování nepřinese v budoucích životech příjemné prožitky. Protože svou matku miloval, stále jí radil, aby se učila meditovat, ale to nepomáhalo a ona nadále klevetila a pomlouvala. Jednoho dne přišel Dugpa Künleg do vesnice a začal všude hlasitě oznamovat: „Právě jsem spal se svojí matkou!“, přestože to nebyla pravda. Když se to velice brzy poté doneslo jeho matce, bylo jí tak trapně, že už najednou neměla co říct. Od té doby namísto klevetění využívala čas k meditaci, a když zemřela, mohl Dugpa Künleg přivést její vědomí do stavu vysvobození.

Když máme dobrou motivaci, pak můžeme někdy i zalhat, ale nemělo by se to stát zvykem a nemělo by se to dít ze slabosti, ale pouze s motivací chránit ostatní.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Je možné pomocí meditace pracovat i se starým nepřátelstvím?

Ano, například v meditaci Přijímání útočiště a rozvíjení osvíceného přístupu jsou s námi i naši nepřátelé, kteří se jí účastní a také dostávají požehnání. A působí to zcela spolehlivě. Vzpomínám si, že když jsme s Hannah v letech 1969/70 jeli do Nepálu, měl jsem za sebou spoustu rvaček. Nikomu jsem sice doopravdy neublížil, ale bylo tu pár lidí, kteří si to se mnou chtěli opravdu vyřídit a chtěli se kvůli tomu spojit.

Byli jsme pak několik let pryč, učili jsme se meditovat a dokončili jsme Přípravná cvičení. A během meditace jsem si je jednoduše vždy postavil vedle sebe.

A když jsme se s Hannah vrátili, tak na nás všichni čekali na letišti a vítali nás jako největší přátele. V nějakém okamžiku se celé to energetické pole změnilo. Buddhové jsou velice silní.

Háček sice nemůže chytit míč – pokud tu není vůbec žádná otevřenost, k ničemu nedojde. Ale když je tu kroužek, když je u člověka, se kterým máme problémy, určitá otevřenost, pak se už může někde zaháknout a něčeho dotknout.