Jsou lidé, kteří chtějí neustále pomáhat, ale vykonají jen málo dobrého. Můžeš říct něco k tzv. „syndromu pomoci“?

Když chtějí lidé pomáhat bez toho, aby byli schopní pomoci sami sobě, začnou se jim většinou ostatní vyhýbat. Nikdo nemá rád pokusy o pomoc, které jsou lepkavé, příliš osobní a divné. Mnozí mají velice dobrý cit, když se děje se něco nezdravého, když ti, kteří chtějí pomáhat, utíkají před svými vlastními problémy a raději se vrhají na ostatní. Jiní lidé toho možná tolik nedělají, ale stojí tam zeširoka a každý rád cítí jejich vibraci. Tito lidé jsou užitečnější, než si myslíme.

To je také jeden z důvodů, proč se lidé s úsměvem dívají na tolik dobročinných podniků a vlastně dobrých náboženských zařízení. Opilci tam přijdou, když mají hlad a vezmou si talíř polévky s kázáním. A jakmile se jim daří trochu lépe, odběhnout o kus dál, aby dostali talíř polévky bez kázání. Je z toho cítit, co je zdravé a co ne. Dokonce i psi cítí, proč je poplácáváme – jestli je máme opravdu rádi nebo jenom doufáme, že nás nekousnou.

Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Jak se můžeme zbavit nerozhodnosti?

Mysli na to, že je všechno vzájemně propojené, že ve skutečnosti nejsi od ostatních oddělený.
Když chceš být pro ostatní užitečný, dělej silná přání být opravdu schopen dát ostatním to, co potřebují. Potom budeš spontánně a bez úsilí jednat správně, aniž bys myslel na to, že teď děláš něco pro někoho. To je cíl.