Jak můžu vidět něco hezkého na tom, že jsem matkou? Mám malé dítě a už osm měsíců jsem se pořádně nevyspala. Jsem úplně vyčerpaná a dítě je často nemocné. Ráda bych mu dala lásku, ale jsem tak vyčerpaná, že mám strach, že omdlím.

Také celou dobu pracuji až ke svým hranicím. Často přijedu na místo, vidím všechny své přátele a velice rád bych si s nimi popovídal, ale vím, že když si nejdřív na hodinu nelehnu, pak budu nudný, protože budu z únavy vyprávět pořád to samé dokola.
Ale je tu i možnost využít bolest jako energetický pramen. Již několikrát jsem zvládl přednášku nebo něco jiného, protože jsem svou bolest vnímal jako hnací sílu. Vzpomínám si, že jsem jednou dlouho prodlužoval přednášku, protože venku stála policie a chtěla se mnou mluvit o autu, kterým jsem přijel.

A protože nechtěla přerušit přednášku, neustále jsem ji prodlužoval, dokud neodešli. Byl jsem tak unavený, že se mi klížily oči. Ale měl jsem malé boty, a díky bolesti jsem to celé vydržel. Myslím, že to byl herec Laurence Olivier, kdo doporučoval, abychom vždy, když se máme něco naučit, nosili kamínek v botě. Pro něj byl tento bolestivý tlak červeným praporem, úrovní, z které čerpal sílu.

Jestliže tě bolí oči, pak si buď svých očí vědoma a vytáhni z nich sílu bolesti. Jestliže bolí záda, pak si buď vědomá svých zad a použij je jako energetický pramen. Nejlepší bude, když použiješ jako pramen síly svou mateřskou lásku. Stejně tak to dělají 2 miliardy matek na celém světě právě v tuto chvíli. Zkus vytáhnout sílu ze své mateřské lásky, ze zkušenosti a z prožitku být matkou.

Vezmi vždy to, co je nejsilnější a vezmi si z toho svou energii. Bez ohledu na to, jaké myšlenky přijdou, použij a využij je. Obohať se svými zkušenostmi, vyjdi z perspektivy boháče, nikoli chudáka. Sami utváříme svůj život, sami určujeme, co se stane. Jdi cestou identifikace, je to nejrychlejší a nejkratší cesta. Na vnější úrovni se vyhněte všemu, co vede k těžkým snům a prožitkům, vyvarujte se opravdového nepřátelství a velkých problémů tak, že si např. nikdy nepůjčíte velký finanční obnos.

Na vnitřní úrovni to znamená rozvíjet soucit a moudrost. Soucit znamená myslet na druhé natolik, že už nemáme čas sami pro sebe a opravdu rozeznáme a prožijeme touhu všech bytostí po štěstí. Moudrost znamená, že už věci nebereme osobně. Je nám jasné, že něco podobného prožívají všichni a všichni někdy získají i tuto zkušenost.

A na nejvyšší úrovni se identifikujeme s buddhy. Přesně tak fungují naše meditace. Po dvacetiminutové meditaci už není všechno takové, jaké to bylo před ní. Z meditace jdeme do čistého světa, kde jsou všichni buddhy, ať už to vědí, nebo ne. Všechno má čistou podstatu, všechny schopnosti a možnosti.

Je důležité prožívat jevy z úrovně nadbytku. A to znamená, že se chováme jako buddha, jak nejlépe to dokážeme, že nejen meditujeme a tím to skončilo. I po meditaci je náš partner ještě moc tlustý, pes pořád štěká, děti se chovají nemožně, s šéfem není k vydržení. Ale prožíváme svět jinak. Je důležité, abychom prožili čistou úroveň, i když vstáváme z meditace.

Potřebuje mysl tělo, aby mohla dosáhnout osvícení?

K dosažení osvícení je lepší tělo mít. V čistých zemích, ve kterých existuje již jen představa těla, je sice dosažení osvícení jisté, ale jde to daleko pomaleji. Mít tělo znamená prožívat touhu, připoutanost, pýchu a mnoho dalších stavů. Když mocnou sílu, která vězí v těchto pocitech, přeměníme, přinese zářící osvícení, a to velmi rychle. V tom je tělo výhodné. Když budeme správně používat všechny své současné touhy, očekávání a připoutanost, pak budeme na nejrychlejší cestě směrem k osvícení.

Tělo je užitečné i k tomu, že s jeho pomocí můžeme mysl udržet na jednom místě. Protože mysl je spojená s tělem, můžeme při meditaci například pomocí pozice těla zklidnit mysl a soustředit ji na jeden bod. Můžeme pracovat i se smyslovými dojmy a identifikací s nimi.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jak můžeme pomoci příteli, který se právě přivádí do ohromných těžkostí? Není si toho ale vědom a odmítá všechny dobré rady.

Existuje bezprostřední a nepřímý způsob, jak s tím pracovat. Bezprostředně lidem řekneme: „Poslyš, víš, co se sebou děláš?“ Vkládáme do toho co nejvíc úsilí.

Jinak děláme přání k buddhům a říkáme: „Prosím, dejte mu jednu do nosu, rychle a tvrdě, než spotřebuje celý svůj kapitál, aby opět přišel na to, že to nebyl dobrý nápad, a dokázal se odpoutat.“ Máme dobré zkušenosti s Vysvoboditelkou (skt. Tára), ženským buddhovským aspektem. Dokáže pomoci mateřským způsobem.

Mahákála je v tomto případě možná trochu hrubý, ale i jeho můžeme použít. Dělal bych tedy přání, aby se rychle dostali do problémů, aby mohli rychle přestat, místo toho, aby se v tom dlouho trápili. Protože čím déle to dělají, tím více váhy ztrácejí a tím hlouběji se dostávají do potíží. Když chtějí běžet hlavou proti zdi, pak je důležité, aby ti, kteří jim za normálních okolností před tu zeď nastaví polštář, polštář občas vytáhli a řekli: „Olé!“ Když to bude bolet, možná začnou přemýšlet. Měli by určitě být konfrontováni s tím, co dělají.

Můj bratr pracoval s lidmi, kteří se léčili ze závislosti. Šel na ně velice tvrdě a provokoval jejich pýchu. Zacházel s nimi opravdu jako s onucí, stále jim ukazoval jejich situaci: „Podívej se, co teď jsi, podívej se, co jsi ze sebe udělal“. A u mnohých z nich mohl nakonec najít trochu hrdosti a říct: „Pojď, ukaž mi, jak to umíš udělat jinak.“ Tak je z toho zase vytáhl. Ale je to těžké. Špatná společnost je jako med. Špatně ho dostáváš z prstů.