Jak máme reagovat, když se ostatní lidé chovají nemožně?

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.

Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.

Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.

Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.

Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Mám problémy se svojí ženskostí. Nějak se mi jí nedostává a mám v tomto směru blokády. Můžeš mi poradit?

Může se stát, že ztratíme přístup ke své ženskosti, protože nám někdo namluví, že je špatná. To je rozhodující chyba. U nás v Dánsku se říká, že nejsou žádné frigidní ženy, ale jen nešikovní muži. Znehodnocení ženskosti se mohou dopustit muži i ženy. Někdy se jedná o negativní zážitek z dětství.

Potom musíme svoji ženskost znovu najít. To je možné pomocí meditace. Protože meditace přináší hodně: mysl je jako zářivý klenot, a když ho prostřednictvím meditace očišťujeme, dostáváme něco dobrého. Můžeme se identifikovat s Vysvoboditelkou (skt. Tára), nebo pokud jsme ráznější povahy, s rudou ženskou formou z energie a světla. Když se s nimi skutečně zcela identifikujeme, pak se všechny chyby rozpustí a narušená ženskost se opět napraví. Tak jako meditace na ochránce dává mužům sílu, kterou dříve neměli. U mnichů a mnišek je to naopak, muži meditují na ženské aspekty, protože ty jim schází, a ženy z opačného důvodu na mužské aspekty. Tímto způsobem dosahují rovnováhy.

Podstatné je, abychom opravdu chápali, že naše mysl je myslí buddhy a všechny závoje a rušivé pocity jsou vedlejší, že jsou jen prachem pokrývajícím drahokam. Samotný drahokam je absolutní.

Jak se můžeme zbavit nerozhodnosti?

Mysli na to, že je všechno vzájemně propojené, že ve skutečnosti nejsi od ostatních oddělený.
Když chceš být pro ostatní užitečný, dělej silná přání být opravdu schopen dát ostatním to, co potřebují. Potom budeš spontánně a bez úsilí jednat správně, aniž bys myslel na to, že teď děláš něco pro někoho. To je cíl.