Často se cítím stísněně z těch mnoha očekávání, která má moje rodina. Jak mohu tento stres odbourat bez toho, abych někoho zklamal.

Buď dá člověk lidem rybu, nebo je naučí rybařit. Jako buddhisti bychom měli lidi naučit rybařit, udělat je samostatnými. Hrajeme si s dětmi, dokud se nenaučí hrát si sami. A pak můžeme být občas s nimi a občas také dělat něco jiného. Když neustále a vědomě směřujeme k tomu, aby se lidé stávali nezávislými a samostatnými, rozvíjeli se a naplno ovládali své schopnosti, můžeme toho mnoho dosáhnout.

Vidíme-li to z tohoto úhlu pohledu, tak potom není vůbec těžké, věnovat jim půl hodiny, i když přijdeme domů z práce unavení. A pak řekneme: „Teď budou zprávy, ty chci vidět.“ A poté opět věnujeme rodině trochu pozornosti. To, že se generace právě rozcházejí, skutečně situaci ztěžuje. Ve všech společnostech jsou děti vychovávány prarodiči, zatímco rodiče jsou venku a pracují. To, že staří lidé teď sedí v domovech důchodců, a ti silní, kteří by vlastně měli produkovat a tvrdě pracovat, se musí celý den starat o děti, je nepřirozené.

Co znamená, když se člověk náhle vidí shora?

To je dobrý stav mysli. Je dobře, když člověk může opustit tělo, je to známka dobré karmy a dřívější meditace. Znamená to, že nemáš velkou připoutanost ke svému tělu. Bude pro tebe snadné něco udělat pro druhé a také umírání nebude těžké. Měl bys tuto svojí moudrost doplnit o soucit, abys vědomě dělal to, co bude bytostem k užitku.

Moje žena Hannah měla schopnost vidět se shora velmi rozvinutou. Když byla malá, často viděla sama sebe z rohu místnosti. Já jsem tyto stavy míval většinou na LSD a také při nehodách. Jednou jsem spadl z deseti metrů, když jsem při lezení po skále vsadil všechno na jeden kámen, který se vydrolil. To jsem byl mimo tělo. Viděl jsem, jak se řítí dolů, a věděl jsem, že když to dobře dopadne, budu žít dál, jinak půjdu někam jinam.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Proč mají jak ženy, tak i muži často pocit, že jim to druhé pohlaví nerozumí?

Protože mnohé věci prožívají jinak. Muži například často nechápou, že žena má 24 hodinový rytmus. Jestliže se jí během dne nedostane porozumění, tak se toho večer ani v noci „příliš neděje“ – není tam moc náklonnosti. U muže je tomu jinak. Umí den velmi dobře rozdělit: ve dne dokáže být rázný, starat se o přežití, ale večer je milý, chtěl by radost a lásku. Je důležité, aby muž věděl, že žena prožívá ve 24 hodinovém cyklu, a aby žena věděla, že muž není žádný pokrytec, i když během dne střízlivě organizuje a v noci je zamilovaným princem.

Jak rozdílně věci prožíváme, ukazuje například následující scéna. Pár si večer vyjde. Jídlo bylo dobré, film špatný, ale sex byl dobrý. Když se muž den na to ženy zeptá, jak se jí ten film líbil, řekne: „Byl dobrý“, protože ho vidí jako část celku. Muž si potom myslí: „Copak nemá žádný vkus?“ Pokud by se někdo zeptal jeho, řekl by: „Film byl špatný“ a ona si potom myslí, že tím měl na mysli i jídlo i sex. Je tedy dobré vědět, že věci prožíváme rozdílně. Být k sobě navzájem milí a radovat se jeden z druhého je jistě ta nejlepší rada. Život je příliš krátký na boje s druhým pohlavím.

Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.