Jak bychom se měli zachovat, když cítíme, že nás něco provokuje?

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.

Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.

Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“

To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.

Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.

Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.

Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.

Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.

Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.

Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Co znamená používat tělo jako nástroj?

Používat tělo jako nástroj znamená ostatní chránit, když to potřebují, dávat jim materiální věci, když je potřebují, a lásku, když ji potřebují. Znamená to přinášet ostatním štěstí, pomáhat jim, aby pocítili vlastní sílu a svoje kvality.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.

Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.

V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Jak zacházet s žárlivostí ostatních?

Žárlivost je trip, na který bychom neměli přistupovat. Ponecháváme si svoji dobrou náladu, jsme přátelští a vůbec se tomu tripu nevěnujeme. Chováme se jako Buddha v následujícím příběhu. Jednou přišel za Buddhou muž a stěžoval si na spoustu věcí, které se mu nelíbily. Buddha ho poslouchal a ten muž si stěžoval na stále více věcí. V tom se ho Buddha zeptal: „Když má jeden člověk dárek a jiný člověk ho nechce přijmout, komu ten dárek potom patří?“ „Patří dárci,“ odpověděl muž. A Buddha řekl: „Nechci žádný z tvých problémů, patří tobě.“

Většinou je to tak, že tyto velice dramatické role hrají lidé před malým, ne příliš nadšeným obecenstvem.

Pokusil bych se dodat tomu, kdo žárlí, co nejvíce sebevědomí. Mohli bychom například říct: „Jsi skvělá, zvládneš to, jsi naprosto fajn. To, že teď mám jinou přítelkyni, není proto, že tobě něco chybí, ale proto, že i v tomto vztahu existuje dobré spojení. Nic tím neztrácíš. Podívej se, jak jsi krásná. Objev své bohatství, nejsi na ničem závislá. Podívej se, co všechno umíš, nemusíš hrát žádné malé role. Tvůj život je přece plný bohatství. Podívej se, co už spolu sdílíme a co máme.“ Tak bych se zachoval já. Udělat toho druhého velkým, ukázat mu, jak je krásný. To je nejlepší způsob.