Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Od té doby, co jsem začal se čtyřmi Přípravnými cvičeními, trpí tím mé jiné povinnosti. Dělám něco špatně?

Pak jsi asi meditoval moc a příliš tvrdě. Je důležité, abychom se nepřestali věnovat svému životu nebo rodině jen proto, že jsme se stali buddhisty a meditujeme. Mělo by to být „to i to“, a ne „buď, anebo“! Měli bychom svůj život žít dále co nejlépe a meditaci do něj podle možností integrovat. Přípravná cvičení jsou prostředkem, jak žít lépe.

Měl bys zpomalit a užívat si to! Např. dělat ráno poklony a večer praxi Diamantové mysli je velmi dobré, ale nedělej víc, než kolik ve svém životě dobře zvládáš.

Jestliže máme hodně práce, může být hlavní praxí i pozorování mysli ve všech situacích. Na dovolené pak můžeme dělat praxi v ústraní.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Proč mají jak ženy, tak i muži často pocit, že jim to druhé pohlaví nerozumí?

Protože mnohé věci prožívají jinak. Muži například často nechápou, že žena má 24 hodinový rytmus. Jestliže se jí během dne nedostane porozumění, tak se toho večer ani v noci „příliš neděje“ – není tam moc náklonnosti. U muže je tomu jinak. Umí den velmi dobře rozdělit: ve dne dokáže být rázný, starat se o přežití, ale večer je milý, chtěl by radost a lásku. Je důležité, aby muž věděl, že žena prožívá ve 24 hodinovém cyklu, a aby žena věděla, že muž není žádný pokrytec, i když během dne střízlivě organizuje a v noci je zamilovaným princem.

Jak rozdílně věci prožíváme, ukazuje například následující scéna. Pár si večer vyjde. Jídlo bylo dobré, film špatný, ale sex byl dobrý. Když se muž den na to ženy zeptá, jak se jí ten film líbil, řekne: „Byl dobrý“, protože ho vidí jako část celku. Muž si potom myslí: „Copak nemá žádný vkus?“ Pokud by se někdo zeptal jeho, řekl by: „Film byl špatný“ a ona si potom myslí, že tím měl na mysli i jídlo i sex. Je tedy dobré vědět, že věci prožíváme rozdílně. Být k sobě navzájem milí a radovat se jeden z druhého je jistě ta nejlepší rada. Život je příliš krátký na boje s druhým pohlavím.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

• vím, že jsi člověk
• nemám tě rád a chci ti uškodit
• dělám to nebo to nechám udělat
• jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.