Vystudoval jsem ekonomiku a v tomto oboru nyní pracuji. Je to „dobrá práce“, tzn., dají se díky ní vydělat slušné peníze a člověk si může i rozšířit své „know-how“. Možná to je to, co si mnozí přejí a o co možná i mnozí lidé usilují. Bohužel mám ale pocit, jako bych v práci z lidského úhlu pohledu zakrněl. Problém spočívá v tom, že jsem se nesžil se svou úlohou, nemohu se s ní identifikovat. Je to prostě nějaký úkol, ke kterému je potřeba určité vzdělání, ale mohl bych stejně tak dobře stříhat ovce, jen příjem by byl samozřejmě nižší. Ať se sebevíc snažím ujasnit si, že chci podat dobrý výkon, nedaří se mi přitom najít smysl mé úlohy: sestavovat a spravovat jiným podnikům, např. bankám, výrobním závodům nebo pojišťovnám, jejich IT infrastrukturu. Kdybych pracoval v jiném oboru, objevil by se u mě neodvratně ten samý problém. Je mi prostě líto mého času. Je to pýcha nebo jsem asociální?

Jestliže nechceš být lékařem, učitelem nebo umělcem, pak od své práce očekáváš naplnění, které ti nikdy nemůže přinést. Buď proto rád, že peníze plynou, podporuj, kde můžeš, a medituj každý den. Jen tvá mysl se dokáže radovat a ona zbarvuje tvé vidění světa. Těším se na naše další shledání, jdi na jistotu.

Co znamenají „čtyři závoje“ (zatemnění)?

Existují čtyři závoje, které zastírají naši mysl. Za prvé základní nevědomost, neschopnost vnímat, že subjekt, objekt a jednání se vzájemně doplňují. Za druhé pak rušivé pocity, které z toho pramení, za třetí negativní slova a činy a za čtvrté návyky, které na jejich základě vznikají.

Tyto čtyři závoje nám brání rozpoznat skutečnou podstatu mysli, prožívat skutečnou vnitřní sílu a radost. Tyto čtyři závoje jsou propojeny jako články řetězu. Nezáleží na tom, v kterém místě řetěz praskne – všechny články se rázem stávají nepoužitelnými. Pokud pracujeme s rušivými pocity, budeme zažívat stále méně nepříjemných situací, budeme mít stále menší chuť někomu škodit a poté se pomalu rozpustí i špatné návyky.

Když například odstraníme nevědomost, odpadne hned i zbytek. Kdo chce odstranit závoje návykových tendencí, ten by měl při meditaci spočívat trochu déle v prožitku prostoru jako radosti, prostoru jako svěžesti a možnosti. Přitom by se měl zaměřit zejména na stav nahého vědomí, při kterém si není vědomý ničeho jiného než vědomí samotného. V této fázi se rozpadají návykové tendence vytvářené od času bez počátku.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Není to normální, že podmínky, které daly dvojici dohromady, se po nějaké době rozpustí, a proto se vztah také opět rozpadne?

Myslím, že základem pro milostný vztah většinou bývá staré karmické spojení, které sahá několik životů nazpět. Obzvláště když se seznámíme s někým, u koho rychle máme důvěrný pocit a cítíme se být mu velice blízcí, to je pak jistě někdo, s kým jsme již byli někdy dříve. Samozřejmě se tento vztah může časem změnit. Může, ale nemusí.

Proč je hloupost rušivý pocit?

Na takové rozdělení nejsme na Západě zvyklí. Jsme toho názoru, že nevědomost souvisí s mozkem, ale v buddhismu se nevědomost vztahuje k vědomí. I když někdo nedokáže citovat Shakespeara nebo pochopit kvantovou mechaniku, má možná jiné schopnosti jako intuici, otevřenost a oddanost, které ho mohou dovést daleko.

Nevědomost v buddhismu znamená, že nechceme vědět. Není něčím, je to něco, co nechceme vidět! Nazýváme to rušivým pocitem z toho důvodu, že mysl je zastřena závoji, které brání jejímu plnému rozvoji. Je to něco nadosobního, co způsobuje, že jasné světlo mysli nemůže naplno zářit. Všechny rušivé pocity – hněv, žárlivost, touha, pýcha a nevědomost – jsou, i kromě osobního a morálního hlediska, považovány za překážku.