Jak se chovat k lidem, kteří nikdy na nikom nevidí nic dobrého a stále jen kritizují?

Možná bychom je měli poslat pryč a seznámit se s jinými, pokud máme tu možnost. Neměli bychom ale být domýšliví a myslet si, že je to vina ostatních, když s námi mají problém. Určitě bychom měli naslouchat. Ale pokud mají lidé ve zvyku stále jen vytýkat, tak potom můžeme jít jinam.

Život je příliš krátký na takové úlety. Když chtějí lidé pořád jen dělat problémy a mít špatnou náladu, tak ať to dělají sami, nemusíme u toho být.

Můžeme se na život dívat jako na divadelní hru. Veseloher se zúčastníme a bereme hned několik rolí. Od tragédií se držíme raději dál.

Je legrační, jaká dramata lidé vytvářejí například v rodinách. Velice málo diváků, nikomu se ta hra nelíbí, ale hrají ji každý den. To se člověk opravdu chytá za hlavu…

Musíme trvat na tom, aby to bylo zajímavé, aby to přinášelo rozvoj a aby nás to bavilo.

Když to probíhá hloupě, tak nenápadně odejdeme. Můžeme jít meditovat, číst si, navštívit přátele, máme velmi mnoho možností.

Když to začne vypadat opět rozumněji, tak se vrátíme.

Jak udělat z úsilí radostné úsilí?

Na začátku pracujeme ve velké míře s rozhodnutím prožívat úsilí radostně!

Já sám jsem se takto nemusel nikdy přesvědčovat. Vždy jsem si říkal: čím úžasnější, čím rychlejší, čím zábavnější, tím lepší! Ale u někoho jiného, kdo to tak neprožívá, si dokážu představit, že pomáhá, když si člověk například řekne: „Páni! To je báječné! Ta slečna prožila spoustu radosti! Páni! Leží tu, podívej, jak celá září, jak je šťastná!“. Nebo: „Skvělé! Projel jsem tou zatáčkou rychleji!“. Nebo: „Pracoval jsem čtrnáct hodin a stále jsem dost svěží, abych si dal jedno pivo!“. Děláme vždy „to i to“ a rozvíjíme při tom pohled, že všechno, co se děje, je naprosto úžasné a vzrušující. A stejně jako baron Prášil vytahujeme sami sebe za vlasy z močálu a díky vlastní vůli a vlastní síle se stáváme bohatými.

Měníte také svůj pohled. Když se díváte skrz černé brýle, je to peklo, a když se díváte růžovými brýlemi, je to nebe. A když se díváte bez brýlí, vidíte, co tu skutečně je. A to je mnohem krásnější a mnohem více vzrušující než jakékoli nebe. Ale do tohoto stavu se dostanete pouze z nebe, ne z pekla! Proto musíme nejdříve začít s dobrými obrázky a prožitky a odtud pak pokračovat dále.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Říká se, že bychom neměli přinášet žádné sexuální utrpení. Když ale nechceme žít monogamně, tak se to přece stane rychle, nebo ne?

Ano, sexualita znamená také utrpení. Je to velmi silná věc. Touha je u lidí ten nejsilnější pocit, proto jsme se také jako lidé narodili. Lidé berou své pocity vážně a považují věci za důležité, proto bychom měli dávat pozor a jen tak bezdůvodně nelámat srdce. Lámání srdcí není dobrý sport! Na začátku se sice považujeme za někoho výjimečného, ale pak jednou přijde někdo, kdo zlomí srdce nám samotným.

Když jsme ve vztahu, může se také stát, že se zamilujeme do někoho jiného. Musíme se jednoduše pokusit zacházet s tím tak zodpovědně, jak jen můžeme.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.