Nejsem si stále jistý, jestli mám svým dětem zprostředkovat jen svůj buddhistický pohled na svět nebo i ten křesťanský a jestli jim přinese více problémů, když budou chodit na výuku náboženství a budou z toho možná zmatené, nebo když tam chodit nebudou, a stanou se tak outsidery. Co si o tom myslíš?

Těžko říct. Ale když děláme to, co sami považujeme za správné, pak je zbytek problém ostatních. Toho se vždy držím. Je to mnohem jednodušší.

Ve střední Evropě má církev velkou moc, ale nenechal bych se tím moc ovlivnit. Je lepší, když se děti několikrát poperou před školou, než aby měly stejný „sestřih“ jako všichni ostatní a možná tím trpěly. Možná je také rozumné nechat to na samotných dětech, jakou cestu si zvolí.

Jaký má buddhista vztah ke svému tělu?

Buddha dává přímá doporučení, jak nahlížet na tělo, řeč a mysl. Vysvětluje, že tělo je důležitý nástroj k ochraně bytostí. To se dá vysvětlit více méně psychologicky. Tělo je tu od toho, abychom byli štědří a ostatním lidem dávali to, co potřebují. Je také nástrojem k dávání lásky. Vztah k tělu je v buddhismu zcela odlišný od toho, jak jsme zvyklí ho vnímat v křesťanství. Tělo v buddhismu není nečisté nebo hříšné.

Čím vyšší učení, tím čistěji je tělo vnímáno. Na úrovni, kdy praktikujeme, vidíme tělo jako plné energetických kanálků a zcela čisté, jako vzrušující a smysluplné. Vše ženské vnímáme jako vyjádření pěti moudrostí a vše mužské jako výraz čtyř druhů aktivity. Pokud udržujeme tento pohled a nikdy neprožíváme ostatní jako hrubé nebo nehezké, uvolní se v nás množství tvůrčích schopností, lásky, radosti a síly, která pak pracuje pro dobro všech bytostí. Používáme-li tělo k ochraně ostatních bytostí, k dávání materiálních věcí a lásky, potom jsme opravdu dobře pochopili buddhistický pohled na tělo.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Jak můžeme pomoci přátelům, kteří začali brát drogy a stali se díky tomu značně pyšnými a izolovanými?

Lidem, kteří berou drogy, bychom jednoduše měli vysvětlit, že subjektivně se sice cítí lépe, ale objektivně fungují hůře. Drogy oslabují jejich schopnost kritického myšlení.

Zatímco objektivně jdou jejich schopnosti stále více dolů a oni toho ve škole, v práci a v životě stíhají stále méně, jejich schopnost kritického myšlení se snižuje tak rychle, že věří tomu, že jsou dobří a že se stále zlepšují.

Ego se vyhýbá situacím, ve kterých by se mohlo rozvíjet. Na tyto skutečnosti můžeme vždy zcela jasně poukázat: neudělal zkoušku, nezvládl práci, nedokázal se vypořádat s osobními záležitostmi.

Člověk se možná cítí dobře, ale uvíznul ve vlastním snu. Podíváme-li se na to objektivně, tak takovému člověku se v životě nevede příliš dobře. Lidem, kteří berou drogy, můžeme vlastně pomoci až tehdy, když už sami zjistí, že klesli na dno. Důvod, proč nebereme do center lidi závislé na alkoholu a drogách, je jednoduchý, je to ztráta času. Nemluvíte totiž s lidmi, mluvíte s drogou.

Pokud přijde někdo, kdo bere heroin, bude sentimentální. Pokud je někdo na kokainu, chová se jako studený čumák, chce všechno kontrolovat. Když přijde někdo na extázi, pak nebude schopen ničemu rozumět. Pokud bere amfetamin, oběhne třikrát stůl a pak zase vyběhne. Když si někdo dal jointa, bude tu sedět a bude mít hodně pocitů – ale příští ráno si stejně nebude nic pamatovat.

Náš život je krátký a času je tak málo, a proto řekneme díky, že jsi přišel a díky, že zase jdeš, přijď zase, až budeš schopný pochopit to, co ti říkáme.