Od té doby, co moje dcery chodí ven samy, si často dělám starosti, že by se jim mohlo něco stát. Co bys radil, měl bych jim to zakazovat nebo se mám spolehnout na to, že děti, jejichž rodiče praktikují, mají mimořádnou ochranu?

Těžko říct. Útočiště sice znamená účinnou ochranu, ale máme i stará spojení z mnoha životů. Pokud je nějaké místo opravdu nebezpečné, potom musíš říct: „Nechoď tam.“ Tvoje dítě musí vědět, že existují divní lidé, kteří mají rádi mladá děvčata a dělají s nimi všechno možné. Na ně si musí určitě dávat pozor. Tvoje možnosti něco pro ni udělat jsou pouze omezené. Musí sama spolupracovat, přemýšlet a dávat pozor. Má také zodpovědnost sama za sebe.

Pokud jí řekneš: „Poslyš, dávej pozor a nedělej to,“ a ona řekne: „Nebojím se, udělám to i tak,“ pak nemůžeš už nic víc udělat. Nemůžeš jí nasadit pouta nebo jí dát na krk videokameru.

Mám o sobě stále poměrně silné pochybnosti, můžeš mi dát nějakou radu?

Příčinou silných pochybnosti o sobě je nesprávný pohled, tedy myšlení, vědomí. Jako když „zapřahujeme vůz před koně“. Měli bychom si udržovat odstup od přístupu „buď, anebo“, kde vyzdvihujeme relativní a podmíněné na absolutní úroveň.

Pochop, že nejvyšší radost je nejvyšší pravdou a že každý má nějaký užitek ze všeho dobrého, co se kde děje. Pokus se necítit oddělenost od celku, ale neustále přej všem bytostem štěstí. Když se ti potom bude dařit lépe, bude se dařit lépe i ostatním, a když na tom budeš lépe, můžeš také udělat více pro ostatní.
Pokud jsou pochybnosti o sobě intelektuálního rázu, pak je nejlepší používat mantry. Mantry jsou jako olejový film, po kterém rušivé pocity sklouzávají sem a tam a potom zmizí. Mantry chrání mysl od jejích neuróz, a tak se mohou objevit hluboké prožitky a radost.

Podívej se na sebe. Máš obličej, dvě ruce, dvě nohy a chtěl bys být šťastný jako každý jiný. Je to naprosto otevřená hra. Pokus se mít takové štěstí, jaké je možné, a co nejde dnes, bude snad možné zítra.
Kdo si myslí, že má problémy, by měl každý den po dobu jednoho týdne číst mezinárodní noviny a zabývat se tím, co se děje ve světě. K čemu například dochází každý den v Africe. Vlastní problémy se potom stanou relativními a ztratí svoji váhu.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Už velice dlouho toužím po vztahu, ale nějak se mi nedaří najít partnera. Můžeš mi dát radu?

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.

Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.

Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.

Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.

Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.

A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.

Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.