Jak bychom se měli zachovat, když cítíme, že nás něco provokuje?

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.

Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.

Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“

To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.

Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.

Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.

Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.

Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.

Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.

Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Od té doby, co jsem začal se čtyřmi Přípravnými cvičeními, trpí tím mé jiné povinnosti. Dělám něco špatně?

Pak jsi asi meditoval moc a příliš tvrdě. Je důležité, abychom se nepřestali věnovat svému životu nebo rodině jen proto, že jsme se stali buddhisty a meditujeme. Mělo by to být „to i to“, a ne „buď, anebo“! Měli bychom svůj život žít dále co nejlépe a meditaci do něj podle možností integrovat. Přípravná cvičení jsou prostředkem, jak žít lépe.

Měl bys zpomalit a užívat si to! Např. dělat ráno poklony a večer praxi Diamantové mysli je velmi dobré, ale nedělej víc, než kolik ve svém životě dobře zvládáš.

Jestliže máme hodně práce, může být hlavní praxí i pozorování mysli ve všech situacích. Na dovolené pak můžeme dělat praxi v ústraní.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.

Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.

Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.