Jak můžeme pomoci někomu, kdo je neustále deprimovaný?

Nejdříve mu ukážeme, že jeho úlet není zajímavý. Že ten úlet snášíme, protože jsme přátelé, ale že není vůbec zajímavý. Že tím nic nezíská a také nebude zajímavější. Pak ho možná „polechtáme na mysli“, když ho nemůžeme polechtat někde jinde. Prostě jsme tvrdošíjně laskaví a zabýváme se pouze pozitivními věcmi. Sám to tak dělám. Vím, že vás občas uzemním. Přijdete za mnou a myslíte si, že máte velký problém.

Ale ve skutečnosti jde o to, rozpoznat samotné zrcadlo a ne obrázky, které se v něm objevují. Zatímco vy vidíte jen mnoho obrázků, spoustu černé vody po mytí, která stéká po zrcadle, já vidím, že zrcadlo začíná stále více zářit.
To je to, co mě zajímá. Zatemnění a překážky tak jako tak zmizí a neustále se mění. Kdo to vlastně bere vážně? Není to důležité.

Důležitá je buddhovská podstata za tím. Ta je skutečná a víc a víc září. Tu vidíme a prožíváme. Neberu nikoho do náruče a nejsem povrchní, když říkám: „Vypadáte dobře!“ Skutečně, čím déle jste v dharmě, vypadáte pokaždé lépe, něco jste se naučili, pokročili jste dál.

Jsou si ženy a muži v buddhismu rovní?

V tibetském buddhismu ano. V buddhismu však existují tři různé úrovně:

1) V théravádovém buddhismu (Malá cesta) je mužský princip považován za vyšší než ženský. Znamená to, že před posledním krokem k osvícení je nutné narodit se jako muž. Ženy jsou spíše považovány za nebezpečné rozptýlení mnichů.

2) V mahájánovém buddhismu (Velká cesta) se obecně říká, že mysl muže je silnější. Ale tam jsou již spíše na stejné úrovni.

3) A v Diamantové cestě je mužský a ženský princip stejně důležitý. Je to dokonce tak, že mužské a ženské je samo o sobě příliš málo. Jde o to, abychom se od sebe učili. A abychom se doplňovali.

Tady je na vnitřní úrovni to, co je ženské, moudrostí a mužské aktivitou. Na tajné úrovni je to, co je ženské, prostorem a mužské radostí. A v Diamantové cestě se nedá říct: lepší nebo horší. Tady jde o to, zrealizovat a sjednotit obojí.
Proto také na nejvyšších úrovních osvícení, v takzvané maháanuttarajógatantře, jsou pouze ženští a mužští buddhové v párovém spojení.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Jsou žárlivost a závist to samé?

Žárlivost a závist spolu často těsně souvisí, ale musíme tyto rušivé pocity od sebe odlišit a hledat jejich příčinu. Žárlivost pochází z touhy a nedostatku. Máme pocit, že nemáme dost. Myslíme si, že toho druhého potřebujeme. Musíme se něčeho držet a jistit se, proto nejsme rádi, když o něco přijdeme. Když máme někoho rádi a ona odejde a najednou už ji nemáme, tehdy vzniká žárlivost.

Závist oproti tomu nevzniká z připoutanosti nebo chudoby, ale z hněvu a averze. Někoho nemáme rádi, a proto nechceme, aby se mu vedlo dobře. Nemáme s ním co do činění, ale jsme totálně naštvaní, když se mu daří dobře. To je závist.

Nejdůležitější při práci se žárlivostí je dát tomu, kdo žárlí, pocit, že jsme s ním, i když s ním nejsme fyzicky. Je velice důležité ukázat, že si velice vážíme spojení, které s ním máme. Možná opravdu došlo k situaci, ve které nesdílíme příliš mnoho fyzické blízkosti. Ale když je jasné, že to, co jsme spolu sdíleli, nezahodíme a nepošlapeme, ale že si toho vážíme a radujeme se z toho, pak můžeme tento nadbytek vyzařovat do světa. Když budeme takto zacházet se žárlivostí, rozpustí se. Potom jsme sdíleli bohatství a jeden ho předá dál tam a druhý zase jinde. Takže se vždy vracíme k bohatství, k pohledu: „Teď sdílíme něco bohatého, předáváme to všem bytostem všude. Prostor nás spojuje, drží nás pohromadě a tím tvoříme celek.“ Když budeme takto přemýšlet, všechno malicherné odpadne.

Protože prostor neznamená oddělenost. Prostor nás neodděluje, prostor nás spojuje. Prostor není odstup, prostor je nádoba. Teď jsou mezi námi možná dva metry, cítíme to jako oddělenost, jako něco, co se nám nelíbí, ale ve skutečnosti, když se podíváme důkladněji, za námi leží nesčetné množství kilometrů.

Měli bychom změnit celý způsob vnímání prostoru. Jsme zvyklí nechávat vědomí procházet stále jen očima a prožívat svět pouze tímto způsobem. Ale dokud budeme prožívat pouze očima a fixovat se na to, co vidíme, budeme prožívat oddělenost. Tento pocit oddělenosti „já tady“ a „ty tam“ se dá velice pozitivním způsobem změnit tím, že se otevíráme prostoru do všech směrů. Můžeme cvičit to, abychom si byli vědomí také srdcem nebo všemi pěti energetickými centry současně do všech směrů a takto vnímali svět.

Například když se pokoušíme vnímat zády: cítíme polštář, stěnu pokoje, domovní zeď, ulici, auta, která na ní stojí, čtvrť, město, zemi, svět. Měli bychom se tímto způsobem pokusit vnímat všemi energetickými centry v těle, tím získávat stále větší pocit prostoru a nechávat stále více rozpouštět pocit středu a hranic, až tu bude pouze stav spočinutí, který je naprosto otevřený a podobný prostoru. To odstraňuje žárlivost!

To je nakonec součástí celé meditace, ale můžeme to cvičit i tímto způsobem. Tak jako tak to meditace umožní. Meditace odstraňuje oddělenost mezi „já“ a „ty“, mezi tady a tam. A pak jsme tak jako tak spolu ve sladkém stavu splynutí, ve skvělém stavu spočinutí. V samotné mysli máme lepší a bohatší stav než s dvěma milenci najednou. Je to stav, který je obsáhlejší než všechno ostatní. Meditace je král!

Takže pokud má někdo problémy se žárlivostí, pak opravdu můžeme říct: „Nemáš tušení, jak jsi bohatý. Můžeš ve mně vidět něco krásného pouze proto, že máš něco krásného sám v sobě. Jsem pro tebe pouze zrcadlem, ukazuji ti jen tvoji vlastní krásu, tvoji vlastní buddhovskou podstatu, tvoje vlastní schopnosti. Kdybys to všechno neměl v sobě, nebyl bys schopný to vidět ani ve mně!“ Ale je to samozřejmě těžké, zvlášť tehdy, když se ten druhý nechce rozvíjet, ale přeje si těsný, exkluzivní vztah a očekává od svého partnera, že ho učiní šťastným. Někomu takovému je těžké pomoct a nemůžeme ho ušetřit jakéhokoliv trápení.

Součástí rozvoje je ovšem velice často bolest. Teprve když už nefungují obvyklé hry a návyky a prožíváme, že něco bolí, stále znovu a znovu, pak nás napadne, že se možná musíme trochu změnit. Jinak by mysl byla jako tlustý, líný kůň, který raději leží nebo postává a je k ničemu. Obecně se dá říct, že pokud nám něco může způsobovat bolest, tak se ještě učíme. Protože všechno, co prožíváme, je jen odrazem nás samotných. Když už nic nebolí, tak jsme to zvládli. Je to tak jednoduché. Můžete si to sami ověřit ve svém životě. Ať už ve vztazích nebo v jiných životních situacích; do té míry, v jaké nacházíte dostatek síly sami v sobě a nic nepotřebujete, jak jste v klidu a radostní, kolik máte nadbytku pro druhé bez ohledu na to, co se právě děje, do té míry, jste to zvládli. Do jaké míry stále znovu něco potřebujete, něčeho se držíte nebo chcete něco odsouvat, musíte se v něčem utvrzovat, něco vysvětlovat nebo se za něco omlouvat, do té míry jste zranitelní.