Z finančního hlediska se mi nikdy nedaří narazit na zlatou žílu bez ohledu na to, co dělám. Jak se z toho dostanu?

Nejprve se musíme podívat na vnější situaci. Zeptáme se: „Mám vůbec zaměstnání, v němž mohu vydělat peníze? Jaký je trend? Do čeho se investují peníze?“ To zaprvé. Jestliže jsme zjistili, že pracujeme v oblasti, která je v úpadku, měli bychom se rozhlédnout a snažit se jít novou cestou. Důležitá je ale i vnitřní úroveň – rozeznat, do jaké míry opravdu chceme něco jiného, zda máme dostatek zájmu o něco nového.

Pokud se opravdu zajímáme, pak jsme i připraveni tvrdě pracovat a něčeho dosáhnout. Je to, jako když děláme shyby: jenom ty, které jsou za hranicí bolesti, mají účinek a vytvářejí další svaly. Takovým způsobem se Německo opět dostalo kupředu po 2. světové válce. Ať už šlo o ženy, které odklízely trosky, nebo nové podnikatele, lidé byli jednoduše připraveni vynaložit více úsilí, pracovat za hranicí bolesti. Dělali víc než průměr, a tím znovu vybudovali Německo.

Jestliže jsme pečlivě prozkoumali vnější situaci a máme i správný vnitřní přístup, může se někdy přesto stát, že prožijeme delší období žízně a údolí je hlubší a dál, než jsme si mysleli. To může být třeba tím, že jsme v minulých životech ukradli několik koní nebo udělali něco podobně závažného. Pak jednoduše děláme v naší situaci to nejlepší. Jinak řečeno: „Když nemůžeme mít tu, kterou milujeme, pak bychom měli milovat tu, kterou můžeme mít!“ To znamená nic si nevynucovat, ale přechodně se materiálně omezit. Najít si menší byt, jezdit v levném starším autě a třeba chodit do práce na poloviční úvazek.

V takovém období pak můžeme začít s vnitřním rozvojem, místo abychom se rozvíjeli na vnější materiální úrovni, a radost, kterou jiní hledají ve „vnějším světě“, nacházet uvnitř. Tak se můžeme dále rozvíjet. Když pak po několika letech meditace a dávání je i poslední ukradená herka zaplacená a podmínky očištěné, dostane se na povrch dojmů uložených v podvědomí naše štědrost vůči žebrákovi u chrámových dveří a znovu prožijeme bohatou fázi.

Někdy mám pocit, že v mém případě je hlavní motivací k praxi strach. Je to také v pořádku?

V tvém případě bych si prostě řekl: „Dobrá, strach je mým koněm.“ Jakmile se dostaví strach, pomyslíš si: „Dnes mám obzvláště velký strach, takže budu obzvláště hodně meditovat!“ Nechal bych strach takto procházet a vždy bych ho využíval jako motivaci k praxi. Jednoho dne se rozhlédneš a zjistíš, že závoje chybného vnímání jsou pryč. Využij toho!
Je možné se naučit využívat energii rušivého pocitu, ať už jde o strach, žárlivost, nebo jinou rušivou emoci. Když se naučíme tuto sílu využívat na cestě, získáme obrovské možnosti.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Nemáš už při seskoku s padákem vůbec žádný strach?

Když člověk pochopí prázdnotu mysli, stane se neohroženým. Prázdnota a neohroženost jsou neoddělitelné. Tento prožitek a možnost si ho ověřit mi udělaly opravdovou radost. Potvrzuje, že tu jen něco nevykládám a přitom zůstávám na povrchu. Jednoduše jsem to vyzkoušel a funguje to. Jakmile to jednou prožijete, můžete se zbavit množství nadbytečných věcí, z mnoha představ a konceptů se stane stará veteš, člověk už je nepotřebuje. To je na tom to nejdůležitější.