Kolik můžeme dát, aby se lidé nestali na naší pomoci závislými?

Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“

Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.

Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.

Jak na nejvyšší úrovni prožíváš nepříjemnou situaci, když se např. pohybuješ ve smogu a nemůžeš pořádně dýchat?

Pak prožívám vědomý proces toho, že se na okamžik nemohu nadechnout a představuji si, jak se všechny ty molekuly olova nějakým způsobem dostávají do krve a kam potom jdou atd. Pokouším se samozřejmě dostat pryč, ale není to žádná tragédie.
Všichni zestárneme, onemocníme a zemřeme. Otázka je, jestli z toho děláme problém nebo ne. V tom máme možnost volby. Můžeš si užívat i zadržení dechu. Místo toho, abychom prožívali dech v hrdle, jej prožíváme v hrudi a potom tlak v očích. Ze všeho, co se děje, je možné udělat oslavu mysli. Stejně jako když se radujeme z krásné ženy. Přesně tím samým způsobem se může vědomí radovat samo ze sebe.

Opět jde o to dělat dvě věci zároveň. Jednak udržovat svěží okamžik prožívání a jednak si uvědomovat, co se vyplatí a co ne, popř. jak žít o něco déle a dávat na věci lépe pozor.

Mimoto tě nikdo nebude poslouchat, budeš-li příliš chycený v dramatech a tragédiích. Lepší je radostný pohled, kdy lidé říkají: „Aha, tady jsou takové možnosti a tady můžeme něco udělat“. Způsob, jakým jednáme, lidi ovlivňuje. Když můžeš udělat něco vtipného, zábavného a smysluplného, lidé ti budou naslouchat. Nálada musí zůstat dobrá. Ztrácíš-li pocit buddhovské podstaty, potenciálu lidí, staneš se osamělým. Když myslíš: „Dobře, tady jsme udělali malou chybu, tak a tak to můžeme změnit“ a přicházíš s nadbytkem, jsi ve správné pozici.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Mám problémy se svojí ženskostí. Nějak se mi jí nedostává a mám v tomto směru blokády. Můžeš mi poradit?

Může se stát, že ztratíme přístup ke své ženskosti, protože nám někdo namluví, že je špatná. To je rozhodující chyba. U nás v Dánsku se říká, že nejsou žádné frigidní ženy, ale jen nešikovní muži. Znehodnocení ženskosti se mohou dopustit muži i ženy. Někdy se jedná o negativní zážitek z dětství.

Potom musíme svoji ženskost znovu najít. To je možné pomocí meditace. Protože meditace přináší hodně: mysl je jako zářivý klenot, a když ho prostřednictvím meditace očišťujeme, dostáváme něco dobrého. Můžeme se identifikovat s Vysvoboditelkou (skt. Tára), nebo pokud jsme ráznější povahy, s rudou ženskou formou z energie a světla. Když se s nimi skutečně zcela identifikujeme, pak se všechny chyby rozpustí a narušená ženskost se opět napraví. Tak jako meditace na ochránce dává mužům sílu, kterou dříve neměli. U mnichů a mnišek je to naopak, muži meditují na ženské aspekty, protože ty jim schází, a ženy z opačného důvodu na mužské aspekty. Tímto způsobem dosahují rovnováhy.

Podstatné je, abychom opravdu chápali, že naše mysl je myslí buddhy a všechny závoje a rušivé pocity jsou vedlejší, že jsou jen prachem pokrývajícím drahokam. Samotný drahokam je absolutní.

Jak působí drogy z buddhistického pohledu? Jsou stavy, které pod jejich vlivem prožijeme, skutečné?

Celkově nelze drogy doporučit. Důvod pro to, že nabízejí silné prožitky, nepochází z drog. Tím důvodem je mysl. Prožitky vycházejí z naší mysli. Neexistuje žádná droga, která by přinášela štěstí. Jediné, co drogy dokážou, je to, že prožijeme štěstí, které bychom za normálních okolností prožívali po dlouhou dobu, za velmi krátký čas. Jednoho dne už nic nemáme a přijdou špatné prožitky.

Odrazuji od toho. Nevzal bych si ani hašiš, nejmírnější drogu ze všech. Příliš mnoho alkoholu také ne. Nejlepší, co máme, je jasný rozum a vnitřní kvality mysli. Od toho bych začal. To je nejlepší droga. Nejlepší droga je krásná žena! Nebo silní muži. Nejlepší droga je láska.

V roce 1963 nás bylo v Kodani tak 20, 30 přátel. Dnes jich je na živu pět a z toho dva nebo tři si nosí hlavu pod paží. Z těch, kteří skutečně vyvázli, fungují dnes dva nebo tři normálně. Je to příliš velká ztráta.

Opravdu od toho odrazuji.