Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.

Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!

Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.

A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Je pravda, že můžeme udělat cokoli, máme-li správnou motivaci?

Na absolutní úrovni to možné je, jak ukazuje jeden příběh z Tibetu. Realizovaný jogín přišel na jatka, kde stála naprosto divoká žena a všechno, co se jí dostalo pod ruku, bylo rázem o hlavu kratší. Lidi to pobuřovalo, ale ten jogín viděl, že je vysoce realizovanou dákyní a poklonil se před ní. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu, a on okamžitě rozvinul 21 zvláštních schopností. Jsme-li skutečně na nejvyšší úrovni realizace a máme-li správnou motivaci, můžeme udělat cokoli. Když například máme schopnost vysvobozovat bytosti, které zabíjíme, můžeme se stát řezníkem nebo vojákem a zaplňovat čisté země.

Ale takové příklady jsou opravdu vzácné. Většinou se lidé stále ještě nachází na úrovni příčiny a následku. A jsou-li mimo příčinu a následek, pak jsou již vysvobození nebo osvícení. Jsou ale potom příkladem pro ostatní a z tohoto důvodu si také musejí dávat pozor.

I když můžeme dělat všechno možné bez toho, aby to nás samotné rušilo – když si pak ostatní budou myslet, že to mohou dělat také, přestože se na takové úrovni nenachází, potom upadnou na nos. Žije-li někdo realizovaný venku v horách, může být divoký, jak chce. Žije-li ale ve společnosti, má zodpovědnost.

V 90 procentech všech případů je nejlepší řídit se vnějšími sliby. K tomu, abychom mohli použít neobvyklé prostředky, zde musí být zcela zvláštní energie a situace.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Co můžeme dělat, pokud se nás smutek za zemřelým drží příliš dlouho?

Měla bys zkusit smutek co nejrychleji překonat, protože kvůli němu nemáš žádný nadbytek. Namísto toho, abys pro lidi, kteří zemřeli, truchlila, můžeš udělat pár dobrých věcí jejich jménem.

Udělej to jako staří Germáni. Tři dny po dni úmrtí se sejdou a pořádně pijí na dobré a silné skutky, které vykonal zemřelý. Tímto způsobem se od mrtvého odpoutají.

Když zemřeli mí rodiče, pomáhal jsem jim dostat se do čistých zemí, kde jsou chráněni a kde se jim daří dobře. Moje zkušenost je taková, že je stále ještě cítím, cítím, že jsou tu, jsou s námi a dělají dobré věci. Zbav se smutku, nikomu nesvědčí.