Jak můžeme žít v okamžiku, tedy spočívat v tom, co se právě děje, a zároveň následovat cíle a činit plány do budoucna?

To se v žádném případě nevylučuje. Základem tvého přístupu je vždy prostor. Z tohoto uvolněného bezpečného základu pak dokážeš rozeznat, co přinese všem nejvíce užitku, a svobodně se rozhodnout, co chceš dělat.

Dávat svobodu, optimálně využívat možnosti, abychom dosáhli absolutních cílů, jako je vysvobození a osvícení, co nejrychleji. Pro vlastní rozvoj je tedy také důležité myslet na budoucnost.

Často se mi stává, že do něčeho dlouho vkládám úsilí, a když jsem kousek od cíle, přeruším to, protože zjistím, že to pro mě není to pravé. Ale postupně mě také frustruje, že nikdy nedotáhnu nic konce.

Nikdo nebude mít užitek z toho, když se budeš cítit špatně. Proto by sis měl připomínat, že svá rozhodnutí nakonec děláš pro dobro všech bytostí. Ale musíš si také být jistý, že před něčím neutíkáš.

Jediné chyby, které si člověk neodpustí, jsou ty, kterých se nedopustil. Chlapec, kterého nepozvala domů, nebo jablko, které jsme neukradli. Musíme si neustále dávat pozor, abychom nic neopomíjeli ze strachu a tendence utíkat před životem. Musíme na sobě pořád pracovat a neměli bychom jednat z pozice slabosti. Když rodina například po léta pobírala sociální podporu a potom dostaneme šanci situaci zlepšit tím, že složíme nějakou zkoušku. A najednou si pomyslíme, že to nedokážeme. To je zbabělé. Je to špatné a ničí to charakter. Musíme tím prostě projít, i kdybychom si měli natlouct nos. Je to jako při bungee jumpingu. Když už jsme vyšli nahoru, musíme také skočit, protože bychom se pak na sebe nemohli podívat do zrcadla. Jsou situace, kde zkrátka musíme udělat, co máme před nosem.

Ale jsou i jiné situace. Tady neměníme názor ze strachu nebo proto, že bychom byli slabí, ale jednoduše si všímáme, že jsme byli „mimo“. A pak děláme něco jiného. To je potom úplně v pořádku.

Ale nejlepší je, když člověk dokončí jednu věc a potom další. To je šikovné! A času budeme také mít vždy dost. Tak to opravdu je. Dřívější zkušenost si vždy můžeme vzít do další situace a mít z toho užitek.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.

Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?

Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“

Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.

Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.

Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.