Kolik můžeme dát, aby se lidé nestali na naší pomoci závislými?

Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“

Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.

Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.

Jak se můžeme zbavit špatných návyků?

Za prvé musí být na všech úrovních k dispozici tři pilíře. První pilíř tvoří „informace“. Musíme vědět, jaká je situace a kam se chceme dostat. Druhý pilíř je „meditace“. Vytváříme prostor, aby mysl mohla projevit svou zářivou sílu a nechávala plynout to, co není třeba. Třetí pilíř je „udržování dosažené úrovně“. Rozhodujeme se, že za žádných okolností již nebudeme opakovat chyby.
Můžeme svou mysl také prověřovat, a to stejným způsobem, jakým poznáme vodu podle toho, že na ní plavou kachny, i když samotnou vodu nevidíme. Na základě určitých pocitů a tendencí můžeme pozorovat svou mysl a zjišťovat tak, jak daleko již jsme, jak moc mysl ještě ulpívá na různých představách nebo kolik prostoru tu už je.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Jak si můžeme být jistí, že prožívaná radost není jen silná závislost?

Člověk může vidět, na jaké úrovni tato radost je. Když spočívá v tom, že něco máme, a skončí v okamžiku, kdy to už nemáme, pak je to radost svazující a nepříjemná.

V podstatě si můžeme vychutnat všechno, pokud nemáme problém, když to skončí. Stane-li se tento prožitek dostatečně silným, pak rozbije hranice ega. Můžeme vstoupit skrze ego a objevit něco, co je tisíckrát větší než všechno, co jsme doposud znali. Dokud nejsme závislí, můžeme si to bez obav vychutnávat. Jak říkal jeden starý mistr: „Když je všechno jen hrou mysli, můžeme si to prostě jen bez obav vychutnat.“ Mluví právě o takovém životě.