Co máme dělat, když se lidé neustále dostávají do problémů, ale nechtějí si nechat pomoci?

Když někdo chce narážet hlavou do zdi, nemusíme mu pokaždé podstrkovat polštář. Chováme se spíše jako toreador, který volá: „Olé!“ a nechává býka běžet proti zdi. Lidé by raději měli rychle pocítit, že to hodně bolí, než se negativní návyky stanou příliš hlubokými. Měli by zjistit, že to bolí natolik, že lichotky ega už nestačí, a je napadne, že by možná mohli něco změnit.

Samozřejmě je pár věcí, které se nesmí stát. Nikdo například nesmí dostat AIDS, nikdo nesmí poškozovat zdraví ostatních. Ale to, že lidem občas na osobní úrovni ukápne z nosu trochu krve, je naprosto v pořádku! Často to musí opravdu bolet, než je ego ochotné se vzdát obsazených území.

Buddhovo učení je něco velmi, velmi vzácného, a člověk by s ním neměl za lidmi běhat! Dáš jim informaci: „Mám tu věc…“ a pak mohou běhat kolem, dokud neobjeví, že tu věc potřebují. Pak se můžeš dělit o to, co máš. Ale nikdo od tebe nemůže očekávat, že za ním poběžíš.

Stále říkáš, že máme dělat to, co máme před nosem. Ale jak poznáme, co máme před nosem, tzn., co je třeba udělat jako další?

Zkoušíme se na věci nejdříve podívat zcela jasně nerušeni ztuhlými představami a silnými pocity.

Znamená to nejezdit celou dobu výtahem nahoru a dolů, ale zklidnit mysl a vnímat věci bezprostředně takové, jaké jsou. Problémem může být, když se staneme příliš ztuhlými nebo ztratíme soucit. Pak jsme příliš uzavření a chceme vše kontrolovat. Kdo k věcem přistupuje uvolněně a otevřeně, ten také uvidí, co je potřeba dělat.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Je možné řídit sexualitu a používat ji jako prostředek na cestě? Já ji prozívám spíše jako nekontrolovatelnou energii.

To je stará otázka psychologie. Dříve si lidé mysleli, že sexualita jednoduše existuje a člověk ji nemůže kontrolovat. Dnes ji už lidé nevidí jako nějaký nekontrolovatelný kanón, který střílí do všech směrů, nýbrž jako část naší celistvosti. Můžeme ji probudit, zklidnit nebo navést do určitého směru.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.

Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.

Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.

Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.

Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.

Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.

Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.

Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.

Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.

Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.

Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.