Často se cítím stísněně z těch mnoha očekávání, která má moje rodina. Jak mohu tento stres odbourat bez toho, abych někoho zklamal.

Buď dá člověk lidem rybu, nebo je naučí rybařit. Jako buddhisti bychom měli lidi naučit rybařit, udělat je samostatnými. Hrajeme si s dětmi, dokud se nenaučí hrát si sami. A pak můžeme být občas s nimi a občas také dělat něco jiného. Když neustále a vědomě směřujeme k tomu, aby se lidé stávali nezávislými a samostatnými, rozvíjeli se a naplno ovládali své schopnosti, můžeme toho mnoho dosáhnout.

Vidíme-li to z tohoto úhlu pohledu, tak potom není vůbec těžké, věnovat jim půl hodiny, i když přijdeme domů z práce unavení. A pak řekneme: „Teď budou zprávy, ty chci vidět.“ A poté opět věnujeme rodině trochu pozornosti. To, že se generace právě rozcházejí, skutečně situaci ztěžuje. Ve všech společnostech jsou děti vychovávány prarodiči, zatímco rodiče jsou venku a pracují. To, že staří lidé teď sedí v domovech důchodců, a ti silní, kteří by vlastně měli produkovat a tvrdě pracovat, se musí celý den starat o děti, je nepřirozené.

Doposud jsem měl pocit, že do značné míry máme určenou roli, kterou v životě hrajeme, a způsob, jakým věci vidíme. Jak se z toho můžu vymanit?

Součástí každé meditace, kterou děláme, a především v Diamantové cestě, je fáze prázdnoty. To znamená, že jsi v prostoru, ten prostor je naprosto vědomý a všechno do sebe zapadá. Z tohoto prostoru si vytvoříš svou skutečnost, vstupuješ tak do světa a jsi svobodný. Můžeš si vybudovat takový pohled a takový svět, jaký chceš mít. Musíš pouze vědět, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí!

Musíš si věřit, opravdu mít odvahu dělat to nejlepší a nenechávat se brzdit omezeními kultury, rodiny a podobně. Musíš se opravdu rozhodnout pro pohled, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí, a snažit se potom tento pohled udržovat v každodenním životě!

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“

Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.

Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.

Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.