Mám rodinu, děti a práci. Když si večer konečně v klidu sednu, pak jsem příliš unavený na to, abych meditoval. Jak se mohu i přesto rozvíjet?

Jsi v životní situaci podobné situacím tibetských laiků. I oni měli několik dětí a neustále něco na práci. Pokračovali v rozvoji tím, že přes den odříkávali spoustu manter,  např. „KARMAPA ČENO“ nebo „OM MANI PEME HUNG“, aby rušivé emoce neměly žádný základ, na kterém by se mohly zachytit. Čas od času si také poslechli něco, co souviselo s dharmou, a přes den o tom přemýšleli. Tak se rozvíjeli.

To můžeme všichni dělat i dnes. Recitovat mantry pro odstup a ochranu, mít určité vědomosti, s nimiž můžeme pracovat, a když někdy nekřičí žádné dítě nebo od nás nikdo nic nechce, můžeme se uvolnit a jednoduše spočinout v mysli. Čas od času je také velice dobré navštívit na pár dnů nějaký kurz a dostat tak další dávku energie pro vlastní rozvoj. Tak se může každý dobře rozvíjet, aniž by musel příliš meditovat nebo dělat po dlouhou dobu praxe v ústraní.

Jak můžeme neustále prožívat věci na nejvyšší úrovni a zároveň s nimi prakticky pracovat na relativní úrovni?

Je to úplně jednoduché. Pamatuješ jednoduše na to, že jsou všichni buddhové, a zároveň si uvědomuješ, že o tom neví. Proto bychom neměli opilému člověku dát na cestu domů do auta láhev vína a rozhněvanému půjčit svou pistoli.

Kdybychom nevěděli, že jsou buddhové, nemělo by smysl něco dělat. Protože mají buddhovskou podstatu, naše práce se vyplatí.

Rozhodující je pohled. Představ si, že jsi učitel, přijdeš do třídy, díváš se na děti a myslíš si, kdo sem posadil těch třicet rozzuřených goril? Potom můžeš rovnou zase odejít, neboť gorily nedokážeš nic naučit. Co chceš s takovým přístupem dělat? Naproti tomu, když přijdeš a říkáš si, kdo sem posadil těch třicet Einsteinů, pak je najednou všechno možné, začneš a dáš ze sebe to nejlepší. A třeba se přestanou šťourat tužkou v uchu nebo v puse a začnou poslouchat a něco se naučí. Na druhé straně, pokud si pak myslíme, že už všechno vědí, začnou po třídě létat kousky křídy a svačiny.

Jdeme od informace k prožitku. Z úrovně pohledu to sestupuje do srdce a obráceně. Ve skutečnosti je všechno projekcí naší mysli. Takže chyby, které vidíme u ostatních, jsou našimi chybami. Například když se kvůli něčemu rozhněváme, je to proto, že se nás něco dotklo. Když v sobě nemáme žádný hněv a lidé se chovají divně, potom si myslíme: Proč to dělají? Jaký to má smysl? Díváš se na to jako na výkladní skříň, ve které je něco zvláštního. Když se rozhněváš, znamená to, že se cítíš něčím napaden. Nevidíme svět, vidíme vlastní černé nebo růžové brýle. Čím více vidíme lidi jako čisté a krásné, tím blíže se dostáváme k tomu, čím ve skutečnosti jsou.

Nemusíme zemřít, abychom se dostali do čisté země, nemusíme ani nikam chodit, abychom potkali buddhy, musíme si pouze pořádně protřít oči. Když to uděláme, budeme se cítit jako doma, potom uvidíme, že každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou, všechno má smysl pouze proto, že se to objevuje nebo neobjevuje.

Na nejvyšší úrovni jsi jako někdo, kdo sedí na vrcholku hory, má výhled 360 stupňů a vidí všechno jako otevřené, široké a plné možností. Můžeš se ale také podívat dolů na úbočí hory a říct: „Ti byli dříve mými rodiči, to byli moji přátelé, ti všichni chtějí být šťastní a vyhnout se utrpení a přidělávají si u toho občas potíže.“ A bez toho, abys ztrácel čistý pohled, potom pracuješ na podmíněné úrovni a udržuješ cesty vedoucí k tomuto stavu.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

V partnerství a sexualitě existuje mnoho kulturních rozdílů a každá společnost má svoje vlastní normy. Můžeme to úplně pominout nebo hraje kulturní rámec důležitou roli?

Rada, kterou dávám já sám i naši ostatní učitelé, když strávili nějaký čas na Západě a poznali něco jiného než velmi omezující kultury, ze kterých pocházejí, zní: „Žijte tak, abyste příliš nevybočovali z běžného rámce, abyste sobě ani ostatním nezpůsobovali problémy, ale zcela přirozeně přinášeli radost, to je v pořádku. Když ale děláte nějakou praxi, která se obzvláště vymyká a hodně vás odlišuje od ostatních, vznikne z toho utrpení. Důležité je jediné, a sice jestli to dlouhodobě přinese štěstí nebo utrpení. To je jednoduché.

Co je nejrychlejší protijed, když nás najednou popadne hněv?

Nejlepší prostředek proti hněvu je předchozí práce. Že jsme s tím tématem pracovali dřív, než se něco stalo. Je dobré mít padák již na zádech, když skáčeme z okna…

Když nás najednou zasáhne hněv, je nejlepší představit si nad hlavou lamu a jako kbelík vody, který se převrhne, proudí jeho požehnání skrz nás a my se stáváme lamou. To je nejlepší způsob.

V různých fázích meditace se učíme vidět, jak se pocity objevují a zkoušejí nás chytit, ale pak se zase rozpouštějí. Když jsme to v meditaci dostatečně často viděli a nenásledovali jsme je, tak máme také ochranný odstup pro každodenní život. A to je obrovská výhoda.