Při slibech bódhisattvy jde o to chtít pomoci všem bytostem. Jak to provádět v praxi?

Když jsme s Hannah v roce 1972 prakticky jako první začínali, také jsem si myslel, že teď musím dělat všechno pro všechny lidi. Zkusil jsem to a padl jsem přímo na nos. Protože když klobouk nesedí, tak prostě nesedí. Mezitím jsem sesedl z toho vysokého koně, kdy jsem chtěl pomáhat a přinášet užitek všem bytostem. Místo toho se držím těch, kteří rozumí tomu, co říkám.

Naštěstí nejsme jediní, kteří dělají něco pro ostatní. U socialistů, křesťanů, hinduistů a u jiných buddhistických škol jsou lidé, kteří tu jsou také pro ty, kterým nesedí můj způsob práce a naše skupiny. Nemusíme se ale starat o psychicky nemocné a sociální případy, protože existují lidé, kteří jsou za to placeni a mají odpovídající vzdělání. A radujeme se z dobré práce, kterou odvádějí.

Přispíváme také svým dílem prostřednictvím našich daní – z každého litru benzínu, daní z přidané hodnoty. Proto nemusíme dělat nic jiného, než zůstat věrní své věci. Děláme to, co je správné a co jsme sami pochopili. Protože na jiné hlavy padnou jiné klobouky, nemusíme naše učení ani ředit, ani zjednodušovat. Není naší povinností přinášet něco, co sedne každému. Chceme ale to, co máme, zprostředkovat jasně a smysluplně. Každý, kdo na to má hlavu nebo srdce, tak může obdržet čistý odkaz a jasná učení.

Staráme se o takové lidi, kteří by jinak nikde jinde nic nenašli. O lidi, kteří jsou příliš kritičtí a nezávislí a přemýšlí příliš jasně, než aby se mohli cítit dobře pod bohem nebo nějakým hierarchickým systémem. Těmto lidem nabízíme prostor, kde mohou růst a učit se.

Když jsem si ujasnil, že všechny věci jsou složené, a tudíž pomíjivé, ztratil jsem hned o všechno zájem. Jaký je další krok, abych opět prožíval svět jako zajímavý a plný neomezených možností?

Prožijeme-li, že věci jsou pomíjivé, objevuje se často prožitek ztráty zájmu a napětí. A pak se objevuje otázka: Co přijde potom, když se rozpustí tato prvotní připoutanost a již nás nepohání, jak můžeme dále pokračovat? Vždycky mě zajímá další obrázek. Zajímá mě, jak se otevřít v každé situaci ještě většímu prostoru a ještě více možnostem.

V okamžiku, kdy se v určité situaci ještě něco děje, je důležité být už o krok dále a pak zase dále tak, aby prožitek naplnění nikdy neustával. Nenechat tedy situaci přejít až do stavu, kdy sedíme a už nevíme jak dál, ale na základě této zkušenosti, v níž už jsme na vrcholu, jít k dalšímu vrcholu a k dalšímu.

A pamatovat na to, že nejvyšší radost je nejvyšší pravdou! Cítit se doma tam, kde je nejvyšší radost, nejvyšší smysl, nejvyšší naplnění, nejvyšší bdělost, nejvyšší zkušenost, a všechno, co přináší utrpení, všechno omezující a obtížné vidět od samého počátku jako chybu v programu.

Podstata bytostí je vždy podstata buddhy. Jasné světlo je všude stejné. A lidé dělají chyby proto, že to nerozpoznali. Běhají za vnějšími a vnitřními dojmy a jsou ve věčném koloběhu. Když to vidíme, objevuje se soucit a to bez jakékoliv lítosti. Můžeme říct, že v porovnání s radostí osvícení je naše prožívání utrpením.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Jak může člověk rozpustit sexuální bloky?

Radím vidět tělo jako nástroj k přinášení radosti druhým a tuto radost plně sdílet. Vyplatí se zcela se zaměřit na partnera a přitom nemyslet na sebe. To mohou dělat oba partneři.

Muži se mohou jednoduše těšit z radosti, kterou přinášejí ženám. A žena se těší ze síly, kterou vyvolává u mužů. Já bych při milování následoval vždy toho, kdo má právě větší prožitek a více pocitů. Prožívá-li muž víc, splyne žena v tomto pocitu s ním. A prožívá-li žena více, pak se do ní muž ponoří a těší se, že jí to všechno mohl dát. Je to podobné jako při dobrém setkání přátel – nechají vyprávět toho, kdo má nejlepší příběh. Prostě si vezmeme ten nejlepší zážitek.

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.

Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.

Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.