Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“

Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.

15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.

Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Jaký je rozdíl mezi nenávistí a hněvem?

Hněv je nová produkce. Nenávist je, když už něco delší dobu leží ve skladu.

Hněv je, když na něco reaguješ. U nenávisti je to už vzpomínka na nepříjemný zážitek a negativní pocity jsou aktivovány. Nenávist má hluboké kořeny a může se rozšířit dál. Hněv je spíše krátkodobou reakcí a člověk na takovou situaci zase zapomene.

Zajímavé jsou také sklony v Evropě. Čím dál jdeš na jih, tím rychleji vyvstane hněv, ale jižní země ho také rychle opouštějí. V severní Evropě přichází hněv pomaleji, ale zůstává déle. Pocitové reakce jsou tedy v rámci Evropy trochu rozdílné.