Nehrozí nebezpečí, že nás ostatní budou přehlížet nebo zneužívat, budeme-li neustále jednat nesobecky?
Někteří lidé mají o „nesobeckosti“ představu, že když se člověk „zmenší“, ostatní pozvedne. Z křesťanského úhlu pohledu jsme zvyklí myslet „buď a nebo“. Jedno zmenšit, druhé zvětšit. Ale to je příliš jednoduché.

Když si myslíme, že v určité situaci dokážeme nejvíc udělat my sami, může se nesobecké jednání projevovat i tak, že se protlačíme dopředu. To znamená, že v každé situaci hledáme to, co představuje nejvyšší úroveň pro dobro všech.

To nejméně sobecké, co můžeme udělat, je nebrat vážně špatné chování ostatních. Nedáváme do toho energii a neúčastníme se té hry. Vidíme takové chování jako zajíce s rohy, jak říkají Tibeťané – jako něco, co neexistuje. Místo toho vyzdvihneme tu nejlepší situaci. Chceme dosáhnout nejvyšší úrovně pravdy a necháváme růst to nejlepší, co se v určité situaci může udát.

Někdy mám pocit, že v mém případě je hlavní motivací k praxi strach. Je to také v pořádku?

V tvém případě bych si prostě řekl: „Dobrá, strach je mým koněm.“ Jakmile se dostaví strach, pomyslíš si: „Dnes mám obzvláště velký strach, takže budu obzvláště hodně meditovat!“ Nechal bych strach takto procházet a vždy bych ho využíval jako motivaci k praxi. Jednoho dne se rozhlédneš a zjistíš, že závoje chybného vnímání jsou pryč. Využij toho!
Je možné se naučit využívat energii rušivého pocitu, ať už jde o strach, žárlivost, nebo jinou rušivou emoci. Když se naučíme tuto sílu využívat na cestě, získáme obrovské možnosti.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!

V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!

Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.

Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.

Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.