Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“

Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.

15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.

Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Když dosáhneme osvícení, zůstaneme v tom stavu, nebo jej musíme dosahovat stále znovu?

Jakmile jsme jednou dosáhli osvícení nebo vysvobození, nemůžeme odtud už spadnout zpět. Vysvobození je prvním krokem. Je to stav, ve kterém prožíváme, že nejsme ani tělem, které zestárne, onemocní a jednou zemře, ani myšlenkami a pocity, které neustále přicházejí a odcházejí. Na této úrovni víme, že nejsme tím nebo oním, a proto už také neprožíváme sami sebe jako terč. Nemůžeme znovu spadnout, protože zde už není žádná představa já. Oddělenost mezi subjektem, objektem a jednáním se rozpouští a stávají se jedním a prožívající, prožívané a prožitek se dokonale doplňují. Z této úrovně již nemůžeme klesnout.

Z této zajištěné úrovně jdeme dále k plnému osvícení. Zatímco na úrovni vysvobození jsme zcela očistili všechny rušivé pocity, v okamžiku dosažení osvícení se rozpouštějí i ty nejjemnější závoje ztuhlých představ, koncepty a představy a prožijeme to, co je skutečné: podstatu mysli, nadčasovou a všudypřítomnou. Jsme oceánem a vlny, které se objevují a mizí, vidíme jako svobodnou hru oceánu, jako jeho součást. V tomto stavu mimo extrémy a pojmy jako materialismus, nihilismus, existencialismus atd., kde nás již nic nemůže rozrušit a kde není žádné utrpení, jsme jako šálek kávy, který si již netřese, jeho hladina se zklidnila a všechno zrcadlí. Spontánně se zde najednou projevují všechny schopnosti, vlastnosti a síla.

Svou mysl zde prožíváme jako jasné světlo, jsme jako člověk, který stojí na vrcholku hory a má rozhled 360 stupňů kolem sebe. Zároveň si uvědomujeme, jakou cestou jsme se dostali nahoru, a můžeme pomáhat těm, se kterými máme spojení.

Stav vysvobození a osvícení nemůžeme srovnávat s ostatními úrovněmi, jako jsou oblasti bohů a polobohů, kde po nepředstavitelně dlouhou dobu prožíváme příjemné stavy, avšak znovu odtud spadneme, když se spotřebují dobré dojmy, které k tomuto zrození vedly.

Na těchto úrovních ještě máme představu sebe sama, nějaké osoby, duše nebo átmanu (hinduistický termín označující nejvnitřnější já, pozn. překl.). Osvícení je skutečně velká věc, je to trvalý stav, který nikdy nepomíjí.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!

V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!

Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Jak můžeme využít závist?

Závist je velice zajímavý pocit. Je dobré s ní pracovat, protože dokáže velice dlouho zůstat konstantní na téměř stejné úrovni. Ať už závist přikrmujeme, nebo ne, dokáže se přesto osamostatnit. Když jsme závistiví, dokážeme si vzpomenout na hodně věcí z minulosti a představit si hodně z toho, co bude v budoucnosti. Ale pokud budeme tomu, komu závidíme, přát nekonečně mnoho toho, co mu závidíme, pak se tento tísnivý pocit otočí. Tím, že ho otočíme a budeme místo toho přát lidem štěstí, se ze závisti stane moudrost zkušenosti.