Co bychom měli dělat, když jsme s lidmi, kteří s námi chtějí jednat jako s malými a nesamostatným?

Když s tebou lidé chtějí jednat jako s malým a nesamostatným, staň se trochu silnějším. Jdi do posilovny, nauč se bojové umění, nebo ji sveď.

Ukaž těm lidem, že už nejsi tak malý. Nebude se jim to sice líbit, protože většinou mají pevné představy, jaký by člověk měl být. Buď vytrvalý, nezabývej se tím a žij dál podle svých představ. Časem tak spolu můžete lépe vycházet a kombinovat vaše představy. Ale nenech se tím chytit. Když se nic nezmění, žij dále po svém.

Na jednu stranu máme dělat to, co máme před nosem. Na druhou stranu je ale přece také důležité myslet dlouhodobě nebo ne?

Jako buddhista máš daleko lepší možnosti než většina ostatních lidí zvolit si, co bytostem dlouhodobě pomůže, protože se rozhoduješ z pozice beze strachu a připoutanosti, svobodně a s nadhledem.

Většina lidí se chová jako americký průmysl. Sotva investovali peníze do továrny, chtějí z ní něco mít. Ti chytřejší jsou jako německý nebo japonský průmysl. Investujeme, podnik roste, investice zůstává a na konci z toho máme daleko víc.
S buddhistickým nadhledem můžeš dobře posoudit, co se bude hodit až do léta a co bude dobré potom, když je ti 60 a stále chceš ještě pracovat pro druhé.

Právě teď je pro tebe velmi důležité, abys pozoroval svou mysl, jak je to jen možné, ve všech situacích, extrémech a zážitcích, ve všem, co se děje, a učil se z toho.

Nyní, když jsi volný, tím vším projdi. Později, když bude tělo vyžadovat více péče, měl bys mít co nejpříjemnější podmínky, v nichž můžeš pracovat. Nejde o to stát se maloměšťáckým, ale být vždy co nejvíce užitečný.
Pokaždé když něco překonáš a něco se naučíš, přijdou k tobě lidé, kteří se musí naučit přesně to, co ses právě naučil ty! A když to zpozoruješ, budeš se chtít učit a dělat dvakrát tolik, protože tak můžeš být pro bytosti užitečnější.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Co dělat proti pýše?

V podstatě existuje pouze jedna cesta. Udělat z vylučující pýchy zahrnující pýchu, to znamená, že namísto: „Jak jsem úžasný,“ myslíme: „Jak jsme přece všichni úžasní.“

Pokud si myslíme, že jsme lepší než ostatní, budeme mít velmi komplikovaný život. Budeme neustále ve špatné společnosti, budeme se podle toho také chovat a bude to velmi obtížné. Pokud ale přemýšlíme opačným způsobem, že lidé, my všichni, jsme úžasní, pak jsme v dobré společnosti, můžeme se od každého učit a naplno dělat to nejlepší právě tam, kde se zrovna nachází naše mysl, myšlenky a činy.

A proto utvářejte své okolí tak pozitivní, jak je to možné, nestavte do popředí chyby a to negativní, ale učte se vnímat jen to hezké a zajímavé. Časem se objeví zkušenost a bude snadné myslet pozitivně a se zájmem.
Opak takového nastavení mysli, dokonalou hierarchickou kulturu může člověk zažít například v čínském klášteře. Je tu sedm tříd čaje. V horní zásuvce je ten, který zaručeně sklidily v době úplňku mladé, neposkvrněné dívky, a v té nejspodnější je tráva. Člověk vejde, mnich se na něj podívá a vybere druhou zásuvku odspoda. Myslím tedy, že pokud člověk vybuduje takový systém, má potom velmi komplikovaný život.