Poznal jsem opravdu skvělou ženu. Není buddhistka a ani se buddhismem nikdy nezabývala, ale je velice otevřená. Rozešli jsme se a ona začala žít s jiným mužem. Po nějaké době jsem od ní dostal zprávu, že je těhotná. Velice mě to potěšilo a také ona si již delší dobu přála druhé dítě. Teď jsme opět spolu. Jelikož ale na moji přítelkyni momentálně druhý potenciální otec vyvíjí nátlak, je velice zmatená a také vystrašená. Předevčírem se rozhodla, že půjde na potrat.

V případě, že se jedná o potrat, jí nemůžeš nic slíbit. Moje letitá zkušenost je, že po potratu zůstane nenarozené dítě stát mezi rodiči a vztah zcela jistě skončí. Při adopci je tomu ale naopak. Rodiče v tomto případě jistě sdílejí něco dobrého. Velice tu dámu pozdravuj a řekni jí, že děti mají mysl.

Jak můžeme posílit sebedůvěru?

Důležité je vkládat energii do řešení problémů namísto do problémů. To platí i pro nemoci, jen tak neodejdou, když na ně budeme neustále myslet.

V momentě, kdy se objeví obtížná situace nebo nemoc, je dobré nasměrovat veškerou energii k cíli, tedy k vyřešení problému nebo k uzdravení. Tvoje mysl, tvoje myšlenky by se neměly točit kolem problémů. Tak tím nejlépe projdeš a karma se rozpustí. Cokoliv jiného je jenom hloupost – nebojovat proti něčemu, co můžeme zdolat. Pokud se však karma ještě nerozpustila, pak pozoruj, co se děje. V okamžiku, kdy se objeví deprese nebo nemoc nebo jiné problémy, je původní příčina už pryč a potom je jen otázkou času, jak dlouho bude trvat, než zmizí i následek a rozpustí se negativní karma. Měli bychom prostřednictvím těla, řeči a mysli dělat, co můžeme! Nebuddhisté se pokoušejí podle svých schopností problémům vyhýbat a namísto toho pořád prožívat něco pěkného. Díky tomu se v životě objevují mnohé vzlety a pády.

Všechny problémy, které prožíváš, jsou jako obrázky v zrcadle. Za vším, co se objevuje, za každým úšklebkem, za každým ďáblem je jasné zrcadlo a to se nemění a tím jsi ve své buddhovské podstatě! Zkus se tedy, zatímco se vypořádáváš s problémy na cestě, chovat tak normálně, dobře a smysluplně, jak je to možné. Všechno, co uděláš, přinese dlouhodobý užitek a bude to mít velkou sílu. Pracuj s přístupem: „Jsem buddha, který to ještě nerozpoznal.“

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.