Proč mají buddhisté tak málo dětí?

Je obtížnější praktikovat, pokud máme děti. Je snadné rozvinout trpělivost, ale ve většině jiných věcí jsou děti zátěží. Chápu, že hodně lidí chce mít děti, a mám radost z toho, když vidím, že se Evropanům rodí děti, protože naši kulturu považuji za nejlepší kulturu na světě. Již mnoho let cestuji po světě, a proto můžu říct, že nikde jinde nevzniká více štěstí a více smysluplných věcí pro takové množství lidí jako v Evropě. Chápu ale také, když lidé řeknou, že chtějí raději žít jako dosažitelé a praktikovat.

Jsou mezi 1000 Buddhy, kteří se podle předpovědí mají objevit v naší době, také ženští buddhové?

Ne. Aby bylo možné začít novou periodu dharmy a uvést do pohybu něco nového, je zapotřebí širokých ramen. Když je nová perioda dharmy rozběhnutá, potom přicházejí dámy. Avšak do prvních fází, kdy dochází k širokým posunům, tam se žádné dámy neposílají. To přece nejde. Byla by také škoda je učit tak dobře bojovat, aby poté přestaly být dámami, nebo ne?

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“

Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.

Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.

Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.