Buddhismus a společnost

S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“

A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.

Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.

Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.

Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Číst dále
Učení a meditace

Podle čeho zjistíme, jestli jsme na správné nebo špatné cestě?

Existují pro to vnitřní a vnější znaky. Když jsme na špatné cestě, nejspíš budeme neustále přitahovat komplikované lidi, kterých se potom také těžko budeme zbavovat. Máme určitý druh „energetických háků“ namířených ven, které tyto lidi přitahují. Je možné, že to děláme ze soucitu, ale potom by k tomu mělo docházet vědomě.

Vnitřní znak je, že rušivé pocity jako závist, hněv, pýcha, zmatek atd. ubývají na síle.

To, že jsme na správné cestě, vidíme díky tomu, že se na vnější úrovni dostáváme do příjemných situací.

Na vnitřní úrovni se rozpouštějí rušivé pocity a objevuje se stále více prostoru a svobody.

Mysl je ale král a my sami máme svobodu rozhodovat, co se bude dít. Jsme-li na nějaké obtížné cestě, můžeme se rozhodnout: „Jsem bódhisattva a pomáhám všem bytostem, které jsou na tom špatně, a očišťuji veškeré jejich utrpení.“

S tímto postojem bezpečně vším projdeme, zbavíme se těžkých zavazadel a dostaneme se hbitě dál.

Číst dále
Meditační centra

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Číst dále
Láska a partnerství

Mám problém pustit se do vztahu, protože mám vždy pocit, že se ode mě hodně očekává, a to je mi nepříjemné. Co bys mi radil?

Očekávání se rovná připoutanost. Proto bychom si měli představovat, že chceme toho druhého učinit tak bohatým a krásným, jak je to jen možné. Měli bychom vidět jeden druhého jako svobodného člověka, doplňovat se, dávat si prostor, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší a toto bohatství zase být schopni předávat ostatním. Měli bychom se starat o to, aby se ten druhý mohl rozvíjet, abychom mohli meditovat, abychom se navzájem neomezovali.

Samozřejmě tu jsou ještě hluboké návyky vycházející z tradic a závislostí z dob před vznikem sociálního státu. Žena je doma a stará se o děti a muž venku s oštěpem loví nebo bojuje.
Ženy mají sice větší potíže s připoutaností a muži s hněvem – podle tantrických rodin. Ale dnes v sociálním státě, kde ženy mají stejnou svobodu, mohou být méně připoutané a muži méně hněviví.

Dnes se můžeme setkávat jako svobodní lidé, svobodní jedinci a navzájem se doplňovat, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší. To, co jsme se naučili, co jsme prožili, potom můžeme předávat ostatním. Rozvíjíme v sobě tuto sílu.

Číst dále
Práce s emocemi

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.

Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.

Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.

Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.

A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.

Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.

Číst dále

Lama Ole Nydahl je jako jeden z mála Západoevropanů plně kvalifikovaným učitelem a mistrem meditace buddhismu Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

Narodil se v roce 1941 v Dánsku a s buddhismem se poprvé setkal v roce 1968 během pobytu v Himálaji. Společně s manželkou Hannah pak několik let studovali buddhistická učení a meditovali pod vedením řady významných mistrů.

Na žádost 16. Karmapy, nejvyššího představitele tibetské buddhistické školy Karma Kagjü, začali přednášet o buddhismu na Západě a postupně založili přes 600 meditačních center buddhismu Diamantové cesty po celém světě.

Lama Ole Nydahl je autorem několika knih, prakticky po celý rok cestuje, přednáší o buddhismu a vede meditační kurzy. Na těchto stránkách najdete odpovědi na otázky, které lidé Lamovi Olemu často kladou.