Když za námi někdo přijde a chce vyprávět o svých problémech, jak se můžeme vyhnout tomu, abychom do toho nebyli vtaženi a ten špatný problém na nás nezůstal viset?

Nic nebrat. Čím vyšší úroveň pravdy, tím vyšší úroveň radosti! Rušivá emoce je sama o sobě něčím špatným, něčím, co přináší utrpení, chybou v programu. Problém pokládáš za chybný program.

To se nazývá realismus. Děláš dobré věci. Když si opravdu myslíš, že ten problém je skutečný a přeješ si na to přistoupit, tak ho alespoň nenos sebou! Pak seď, měj v srdci lamu, který se směje a vyzařuje na lidi světlo. Potom mohou vyprávět své příběhy, dokud toho nebude příliš a zase neodejdou!

Když lidi utvrzujeme v jejich úletech, děláme chybu! To by bylo nepochopení toho, jak jedná bódhisattva. Správný přístup bódhisattvy je říct lidem: „Všechno je sen!“ „Není to důležité!“ „Nebylo to tu před tím, později to tu také nebude!“

Jak rozumět tomu, že svět je zrcadlem naší vlastní mysli?

Děje se to díky vnitřnímu a tajnému učiteli. Nejprve tak, že se na každodenní prožitky díváme z pohledu Buddhova učení. Pro všechno, co se děje, máme ihned vysvětlení. Buďto na vnější úrovni: „Děje se to tak, protože se předtím stalo to a to!“ nebo na vnitřní úrovni: „Prožívám to nyní tak, protože mám takovou náladu!“ Neustále s sebou tedy máme moudrost, která pracuje jako zrcadlo, funguje na vnitřní a na vnější úrovni. Moudrost s postupujícím časem narůstá a stává se opravdovější.

Na konci se všechno setkává v jednom bodě, okamžik se stává prožitkem „aha“, kdy říkáme: „Ano, samozřejmě!“ a „Jasně, je to tak!“ Vzniká to, co nazýváme „moudrost, která je naší podstatou“, bezprostřední vhled objevující se na základě zkušenosti. Zde současně s prožitkem ihned víme, co tento prožitek znamená. Když to prožíváme neustále a tento prožitek už nekončí, jsme skutečně tam, kde máme být.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.