Kdy je správné říct někomu, že už mu nechceme pomoci?

Když už si nemyslíme, že se svou situací pracuje a posouvá se dál. Dokud cítíme, že lidé do toho opravdu jdou a dělají, co můžou, je dobré pomáhat. Ale jakmile ze sebe dělají oběť a pouze něco očekávají, necháváme to být, protože tak se nedostanou dál.

Možná to zní tvrdě a není to úplně ve stylu 60. let, kdy se utvářel náš nový humanismus, ale musíme myslet na dobro těch, kterých se to týká. A sociální a psychiatrické ústavy v západní Evropě jsou od té doby na dobré úrovni. Mnoho mých žáků pracuje v takových zařízeních a jsem si naprosto jistý, že dělají dobrou práci a ostatní také. Nemusíte mít špatné svědomí, když někoho přenecháte profesionální pomoci.

Také vůči sebevrahům nesmíme být příliš měkcí. Když se nám nějaký kandidát začne vyhýbat, když už nechce nic dokazovat ani vysvětlovat a vše říká nasládle a s lehkým úsměvem – to je okamžik, od kterého už mu nemůžeme pomoci. Jakmile je do sebevraždy zamilovaný, nemůžeme už nic dělat. Dokud je tam ale ještě trochu odporu, dokud je tam ještě nějaká vnitřní hádka, můžeme ho šokovat a říct: „Určitě se znovu narodíš na nějakém válečném území v Africe!“ Když mají lidé trochu přehled a vědí, co se ve světě děje, řekneme jim: „Vzpomeň si na kmeny Hutuů a Tutsiů, co se tam děje!“ Pokud viděli v televizi, k čemu všemu tam došlo, můžeme ty lidi možná ještě z jejich tripu dostat šokem. Nemůžeme být jenom milí, jinak se do té představy ještě více zamilují, protože je všichni berou vážně. A pak spáchají sebevraždu kvůli ostatním a ne kvůli sobě. Nakonec o tom tak moc mluvili, že to musí udělat.

Může mít silné ego nějaký smysl?

Může, když ho obrátíš. Za normálních okolností jen blokuje komunikaci a je naším úhlavním nepřítelem. Když ho ale obrátíš a místo: „Jak jsem skvělý!“ si začneš říkat: „Jak jsme všichni skvělí!“, vycházíš z pekla rovnou do ráje. Pokud si myslíš, že jsi sám tak báječný a že jsi chytřejší než všichni ostatní, budeš pořád osamělý a ve špatné společnosti.
Když naopak vnímáš, jak jsou všichni ostatní dobří a co všechno dokážou, budeš pořád obklopen dobrými lidmi a od všech se budeš moci něco naučit. Můžeš všem něco dát a svět bude stále krásnější.

Když přijde učitel do třídy, pomyslí si: „Co dělá v mé třídě těch 30 goril?“, tak může rovnou zase odejít, protože těm gorilám nebude moci nic předat. Ale když vstoupí do třídy a pomyslí si: „Kde se vzalo v mé třídě těch 30 Einsteinů?“, začne ho to najednou bavit, protože se žáci budou schopni hodně naučit.

Nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima nebo žebry, podle toho, kde si myslíme, že sídlí naše mysl. Pokud kolem sebe vidíme lidi a vše je skvělé – je to nebe. Pokud všude vnímáme nebezpečí, obtíže, bolest apod., jsme v pekle.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Říká se, že bychom neměli přinášet žádné sexuální utrpení. Když ale nechceme žít monogamně, tak se to přece stane rychle, nebo ne?

Ano, sexualita znamená také utrpení. Je to velmi silná věc. Touha je u lidí ten nejsilnější pocit, proto jsme se také jako lidé narodili. Lidé berou své pocity vážně a považují věci za důležité, proto bychom měli dávat pozor a jen tak bezdůvodně nelámat srdce. Lámání srdcí není dobrý sport! Na začátku se sice považujeme za někoho výjimečného, ale pak jednou přijde někdo, kdo zlomí srdce nám samotným.

Když jsme ve vztahu, může se také stát, že se zamilujeme do někoho jiného. Musíme se jednoduše pokusit zacházet s tím tak zodpovědně, jak jen můžeme.

Není hloupost podmíněna také geneticky?

Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.

Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.

Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.

Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.

Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.

Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!

To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.