Na jednu stranu mám svoje rodiče rád a těším se na vzájemné návštěvy. Na druhou stranu tyto návštěvy často končí hádkou. Jak tomu můžu zabránit?

Nejezdi tam tak často, ale když tam jsi, snaž se vždy být přátelský. Každá generace má vlastní životní styl, a když se setkáváme, dáváme to nejlepší, abychom to překlenuli. A když už to nejde, jedeme zase domů a zkusíme to později po telefonu.

Od určitého věku jsou lidé tak jako tak chráněni „památkovou péčí“ a tady se musíme chovat dobře a nesmíme je příliš burcovat. Musíme prověřit, jestli jsou schopni se ještě něco přiučit nebo jestli můžeme už jen doplnit to, co tu již je, a přidat pár dobrých dojmů pro příští život.

Naši rodiče toho pro nás udělali tolik a po válkách znovu vybudovali Evropu. Opravdu jim něco dlužíme. Měli bychom chápat, jak jim můžeme přinášet štěstí a snažit se jednat s nimi dobře. Dobré jednání občas znamená i to, že k nim nejezdíme příliš často. Místo toho zavoláme. Pokud i to vede k hádkám, píšeme raději pohlednice: „Daří se mi dobře a myslím na vás atd.“ A pak každá generace dělá to svoje.

Jak mám následovat radu: „Dělej to, co máš před nosem“, když je potřeba dělat víc věcí?
Pak dělej, co máš nejblíže před nosem! Pokud píšeš dopis, tak jej dokončíš, a když pak vidíš, že před tebou stojí šálek kávy, vypiješ ho atd. Zaměstnáváš dále své tělo věcmi, které je potřeba udělat, a ostatní udržuješ v mysli. Pak se obtíže srovnají a vše ti bude postupně padat do rukou jako zralé ovoce.
Důležité je, abys zůstal ve svém středu a měl důvěru sám v sebe. Stojíš zde s širokými zády, máš svou vnitřní sílu. A potom z této úrovně síly uvidíš, jak úžasné věci se mohou dít. Pokud zůstáváš ve svém středu, přijde vše ostatní samo od sebe. Pokud ze svého středu utíkáš a hledáš něco jiného, pak získáš pouze zmatek a problémy.
To samé v podstatě znamená mít dobrou karmu: máme tolik dobrých projektů, že spočíváme v tom, co se děje. Nemusíme nic dokazovat, nic omlouvat, s ničím hýbat sem a tam.
Když umožníme takové prožívání, pak také uvidíme, jaké si sami vytváříme problémy. Pokud tomu však brání omezení ega, pak se řídíme radami lamy.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.

Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.

Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.