Máme v lidech vidět vždy to nejlepší. Ale když dělají opravdu problémy, co pak?

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…

Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.

Co znamená, když se člověk náhle vidí shora?

To je dobrý stav mysli. Je dobře, když člověk může opustit tělo, je to známka dobré karmy a dřívější meditace. Znamená to, že nemáš velkou připoutanost ke svému tělu. Bude pro tebe snadné něco udělat pro druhé a také umírání nebude těžké. Měl bys tuto svojí moudrost doplnit o soucit, abys vědomě dělal to, co bude bytostem k užitku.

Moje žena Hannah měla schopnost vidět se shora velmi rozvinutou. Když byla malá, často viděla sama sebe z rohu místnosti. Já jsem tyto stavy míval většinou na LSD a také při nehodách. Jednou jsem spadl z deseti metrů, když jsem při lezení po skále vsadil všechno na jeden kámen, který se vydrolil. To jsem byl mimo tělo. Viděl jsem, jak se řítí dolů, a věděl jsem, že když to dobře dopadne, budu žít dál, jinak půjdu někam jinam.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Někdy si musíme ve vztahu přece i něco vymezit, nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Ale musíme se postarat o to, abychom toho druhého milovali za všechno – za jeho inteligenci, schopnosti, sílu, vědomosti atd. Ne jen pro jednu věc. Když svoji roli přijmeme tímto způsobem, pak nemusíme nic vymezovat a dávat tomu druhému např. najevo, že nejsme jeho sluha, jeho matka nebo něco podobného.

Základem každého svazku je stará karma a jak dobré, tak i společné špatné činy vytvářejí silná spojení. V současném svazku společně prožíváme to pozitivní nebo negativní, co jsme spolu dříve udělali, jako příjemné nebo nepříjemné prožitky. Karma je velice silná a částečně způsobuje, že se lidé nedokážou rozejít. Když se jeden z partnerů chová velmi obtížně a není vůbec ochotný se změnit a ten druhý tím trpí, pak se určitě pokusím je přimět k tomu, aby se rozešli.

Je lepší jeden zruinovaný život než dva. Obzvlášť v západním světě, kde žijeme v sociálním státě a nejsme na partnerovi závislí. Jde přece o to, že děláme to nejlepší, co dokážeme. Že přinášíme bytostem a sami sobě takový užitek, jak je to jen možné.

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.

Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.

Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.