Musím pracovat, abych se uživil. Co mohu udělat pro to, abych tento čas pokud možno smysluplně využil?

Na tvém místě bych uvažoval dlouhodobě. S přístupem „co si myslím, co říkám a co dělám, dlouhodobě prospívá bytostem“ využíváme čas správně. Především bych se snažil udržet ve všem, co se děje, příchuť vysvobození a osvícení a přál bych si, aby se díky tomu lidé rozvíjeli a postupovali dál. Jestliže si myslíme, že to, co děláme, prospívá bytostem z dlouhodobého hlediska, přináší jim to radost, smysl, nadbytek nebo volný čas pro duševní rozvoj, je to dobré.

V opačném případě zůstaneme jen u obvyklého sem tam a způsobu, jakým můžeme sami přežít. Proto tolik lidí pracuje jako lékaři, rehabilitační pracovníci a maséři. Kdo přímo pracuje s lidmi, ten okamžitě a bezprostředně prožívá, že to lidem prospívá.

Jiní z nás mají práci, kde tento účinek nerozeznáme okamžitě, jako například vydávání knih nebo něco podobného. V takovém případě pomáhá přístup, že to lidem pomůže později. Pokud se věnujeme převážně mechanické činnosti, můžeme během práce jednoduše pozorovat svou mysl.

S přístupem, že děláme svou práci, abychom se později ve svém volném čase duševně rozvíjeli, můžeme dobře postupovat kupředu. Každý okamžik, který využijeme k tomu, abychom pozorovali vlastní mysl, má hluboký význam.
Fyzickou práci můžeme mimochodem využít přinejmenším stejně dobře jako práci u psacího stolu. Protože kdo pracuje se svým tělem, může využít čas k opakování manter, udržování buddhy nad hlavou nebo posílání energie a dobrých přání všem bytostem. Kdo se naopak opravdu soustředí a musí se občas zabývat i věcmi, jež jsou mu nepříjemné, obětovává za tento čas své vědomí a může tak prožívat těžké časy.

Za všech okolností ale můžeme udržovat vědomí a pozorovat, jak mysl reaguje. Jestliže postavíme pozorovatele nade vše, co se děje, snažíme se být si vědomi prožívajícího, který prožívá všechny věci, pak nám to přináší jenom užitek.

Jak na nejvyšší úrovni prožíváš nepříjemnou situaci, když se např. pohybuješ ve smogu a nemůžeš pořádně dýchat?

Pak prožívám vědomý proces toho, že se na okamžik nemohu nadechnout a představuji si, jak se všechny ty molekuly olova nějakým způsobem dostávají do krve a kam potom jdou atd. Pokouším se samozřejmě dostat pryč, ale není to žádná tragédie.
Všichni zestárneme, onemocníme a zemřeme. Otázka je, jestli z toho děláme problém nebo ne. V tom máme možnost volby. Můžeš si užívat i zadržení dechu. Místo toho, abychom prožívali dech v hrdle, jej prožíváme v hrudi a potom tlak v očích. Ze všeho, co se děje, je možné udělat oslavu mysli. Stejně jako když se radujeme z krásné ženy. Přesně tím samým způsobem se může vědomí radovat samo ze sebe.

Opět jde o to dělat dvě věci zároveň. Jednak udržovat svěží okamžik prožívání a jednak si uvědomovat, co se vyplatí a co ne, popř. jak žít o něco déle a dávat na věci lépe pozor.

Mimoto tě nikdo nebude poslouchat, budeš-li příliš chycený v dramatech a tragédiích. Lepší je radostný pohled, kdy lidé říkají: „Aha, tady jsou takové možnosti a tady můžeme něco udělat“. Způsob, jakým jednáme, lidi ovlivňuje. Když můžeš udělat něco vtipného, zábavného a smysluplného, lidé ti budou naslouchat. Nálada musí zůstat dobrá. Ztrácíš-li pocit buddhovské podstaty, potenciálu lidí, staneš se osamělým. Když myslíš: „Dobře, tady jsme udělali malou chybu, tak a tak to můžeme změnit“ a přicházíš s nadbytkem, jsi ve správné pozici.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co říká buddhismus o věrnosti v partnerství?

Nejprve je důležité pochopit, že Buddha není stvořitel ani trestající Bůh, který by na nás ukazoval moralistickým ukazováčkem. Buddha si jen přeje, aby se nám vedlo dobře, abychom lépe žili, lépe umírali a lépe se znovu rodili a abychom se rozvíjeli. Buddha se držel daleko od našich ložnic. To bylo to nejchytřejší, co mohl udělat.

Lidé jsou prostě rozdílní. V různých kulturách existují různé modely. Na Západě převládající model je jeden plus jedna: jeden muž má jednu ženu a jedna žena má jednoho muže. Ti mají pár dětí. To vytvořilo v západním světě tu nejstabilnější společnost. A skutečně to vypadá tak, že je to pro většinu lidí to nejlepší. Často se ale vztah stane trochu omezeným, je v něm příliš mnoho tlaku a očekávání jako v tlakovém hrnci.

V jiných zemích existuje polygamie, jeden muž má více žen. Pak existují země jako Tibet, kde je polyandrie, kde má jedna žena více mužů.

V Grónsku patří k pohostinství, že host může strávit noc s ženou hostitele, když přijde na návštěvu. Cestoval totiž pravděpodobně pár týdnů v mrazivém prostředí, zatímco hostitel je s ženou stále. Přirozeně záleží na ženině souhlasu.

Naproti tomu ženy v arabských státech musí své tělo zahalovat, protože muži nechtějí, aby někdo viděl, jak pěkné nebo ošklivé jsou. To však velmi omezuje jejich svobodu pohybu a často se stávají oběťmi dopravních nehod, protože pořádně nevidí.
Mezi těmito modely svobody a omezení nacházejí různí lidé svoji cestu. Ve velké míře je to závislé na karmě. Ve většině případů máme nejsilnější karmu s jedním nebo dvěma partnery, s kterými jsme byli v předchozím životě.

To jediné, proti čemu se Buddha vyjadřoval negativně, je incest. V tom byl zcela jednoznačný. Jinak ale jako buddhista nebo buddhistka můžeme žít dobře téměř v jakékoli společnosti bez toho, abychom se dostali do potíží. Sexuální vztah, který nezpůsobuje bolest, je dobrý sexuální vztah.

Teprve, když přijdou děti, vzniká opravdový závazek. Přivedli jsme tak na svět bytosti, které jsou na nás závislé. Pak bychom se měli pokusit být dobrá rodina nebo k sobě mít minimálně dobrý vztah.

Je smutek také rušivý pocit?

Tři základní rušivé pocity jsou nevědomost, připoutanost a averze, z nich pak vznikají ostatní pocity.
Smutek pochází z nevědomosti, tedy neschopnosti prožívat přítomnost v její svěžesti. Smutek je projevem uvěznění ve starých obrázcích, od nichž se nemůžeme oprostit.