S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“

A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.

Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.

Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.

Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co dělat, když je partner často rozhněvaný?

Když je někdo rozhněvaný, řekni mu, jak hloupě to vypadá. Řekni mu: „Měl by ses vidět. Stojíš tady, máváš rukama, říkáš divné věci, potřásáš hlavou, lezeš po stropě a vydáváš nesrozumitelné zvuky.“

To jsou příliš dramatická vystoupení před příliš malým a nevděčným obecenstvem. Velký výstup s dmoucí se hrudí a vykulenýma očima před vyčerpanou manželkou a dvěma udivenými dětmi v kuchyni. Tady musíme říct: „Potřebujeme pro tebe důstojné obecenstvo! Je to příliš dobré na to, abychom to sledovali pouze my! Pojď, dojdeme pro sousedy, aby se také mohli podívat.“
Je třeba lidem říct, že se zesměšňují. Řekni mu, aby si ten trip nechal, že ho nechceš. Řekni mu, že ho máš ráda, a proto ho nechceš vidět takhle hloupého a slabého.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.