Chceme pracovat pro dobro všech bytostí, ale nejsme osvícení. Jak máme vědět, co je pro bytosti z dlouhodobého hlediska nejlepší?

Zjistit, co přináší štěstí a co vede k problémům, může být trochu obtížné. Použil bych proto jednoduše starou selskou moudrost: Dělejme ostatním to, co si přejeme, aby ostatní dělali nám. Začal bych něčím samozřejmým, tím, co mají lidé rádi. Jsme k nim laskaví a vyhýbáme se tomu, abychom jim škodili.

Jsou tři úrovně, jak přinášet bytostem užitek. Na té první jim dáváme jídlo a vitamíny, ale žádnou kořalku, když ještě musí řídit. Děláme to, co máme před nosem. Uspokojíme materiální potřeby lidí a pomůžeme jim na krátkou dobu. To nejlepší, co můžeš jako dobrý buddhista udělat, je dívat se daleko do budoucnosti a vidět velké problémy, jako např. přelidnění. Můžeš tak hledat příčiny a odstranit je. Například ve Rwandě nebo v Bosně žije rozhodně příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Když s nimi špatně zacházejí, nemají pořádný životní standard, pořádné vzdělání a pořádný život. A díváš se dál a říkáš: „Do Afriky kondomy místo kanónů!“ Pak promluvíš s přáteli, možná znají někoho v parlamentu, kdo by například mohl říct: „Musíme si dát pozor, aby nás teplé země nepřeválcovaly, a abychom potom všichni nezchudli, protože jinak s tím z dlouhodobého hlediska nemůžeme nic jiného udělat. A když budou mít méně dětí, budou moci také lépe žít.“ Uvádíš to tak pozvolna do podvědomí lidí. Nezasahoval bych ale ve věcech, ve kterých nemůžeš bezprostředně něco udělat.

Na druhé úrovni uspokojujeme trvalejší potřeby. Staráme se, aby lidé byli nezávislí, např. prostřednictvím výchovy a vzdělání a učíme je zvládat vlastní život. Ale tak pomůžeme také jenom do okamžiku, než nás uloží do hrobu, ke kterému nás, pokud jsme byli bohatí, nejspíše přivezou v o půl metru delším autě a možná také s více dluhy.

Ale to nejlepší, co můžeme lidem dát, je poskytnout jim kontakt s učením, upozornit je na jejich vlastní buddhovskou podstatu. Všechno, co dělá lidi nezávislými, je dobré. A to, co je omezuje a dělá je slabými a závislými, dobré není. Vždy, když dáš lidem důvěru v sebe samotné a v jejich možnosti, udělal jsi něco velmi dobrého. Buddha to dělá také. Neříká: „Deset procent více pro dělníky.“ Ale přivádí nás na úroveň, kde je méně nenasytnosti, lakoty nebo žárlivosti. Ukazujeme lidem nadčasový jasný prostor jejich vlastní mysli. Ukazujeme jim to, co je mezi myšlenkami, to co ví, co myslí, prožívá a vnímá. Když dáme lidem více prostoru mezi uši, žebra nebo kamkoli, kde předpokládají, že se nachází jejich mysl, pak jsme jim opravdu pomohli. Jednáme tedy zcela prakticky krok za krokem. Učíme se cvičením. Když se znovu a znovu pokoušíme dělat to nejlepší pro jejich dobro, dopustíme se chyb pouze zřídka.

Jak se projevuje moudrost podobná zrcadlu v každodenním životě?

V tom, že zůstaneme uvolnění a nad věcí. Spočíváme ve svém středu a vidíme, jak vznikají a zase zanikají světy. „Fool on the hill“ (pozn. překl.: „Blázen na kopci“), jak zpíval Paul McCartney. Víme, že se nemusíme vměšovat. Věci přichází a odchází, před chvílí tu nebyly a později tu zas nebudou. Současně jsme ale pohotoví a vědomí a víme, co se děje. A jsme přirozeně připraveni podělit se o své zkušenosti s druhými a předat je dál. Pro moudrost podobnou zrcadlu dnes především platí: Být „cool“.(pozn. překl.: Být uvolněný a mít nadhled.)

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.

Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.

V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.