Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.

Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Stále říkáš, že máme dělat to, co máme před nosem. Ale jak poznáme, co máme před nosem, tzn., co je třeba udělat jako další?

Zkoušíme se na věci nejdříve podívat zcela jasně nerušeni ztuhlými představami a silnými pocity.

Znamená to nejezdit celou dobu výtahem nahoru a dolů, ale zklidnit mysl a vnímat věci bezprostředně takové, jaké jsou. Problémem může být, když se staneme příliš ztuhlými nebo ztratíme soucit. Pak jsme příliš uzavření a chceme vše kontrolovat. Kdo k věcem přistupuje uvolněně a otevřeně, ten také uvidí, co je potřeba dělat.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Někdy si musíme ve vztahu přece i něco vymezit, nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Ale musíme se postarat o to, abychom toho druhého milovali za všechno – za jeho inteligenci, schopnosti, sílu, vědomosti atd. Ne jen pro jednu věc. Když svoji roli přijmeme tímto způsobem, pak nemusíme nic vymezovat a dávat tomu druhému např. najevo, že nejsme jeho sluha, jeho matka nebo něco podobného.

Základem každého svazku je stará karma a jak dobré, tak i společné špatné činy vytvářejí silná spojení. V současném svazku společně prožíváme to pozitivní nebo negativní, co jsme spolu dříve udělali, jako příjemné nebo nepříjemné prožitky. Karma je velice silná a částečně způsobuje, že se lidé nedokážou rozejít. Když se jeden z partnerů chová velmi obtížně a není vůbec ochotný se změnit a ten druhý tím trpí, pak se určitě pokusím je přimět k tomu, aby se rozešli.

Je lepší jeden zruinovaný život než dva. Obzvlášť v západním světě, kde žijeme v sociálním státě a nejsme na partnerovi závislí. Jde přece o to, že děláme to nejlepší, co dokážeme. Že přinášíme bytostem a sami sobě takový užitek, jak je to jen možné.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!

Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.

Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.

Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.