Chceme pracovat pro dobro všech bytostí, ale nejsme osvícení. Jak máme vědět, co je pro bytosti z dlouhodobého hlediska nejlepší?

Zjistit, co přináší štěstí a co vede k problémům, může být trochu obtížné. Použil bych proto jednoduše starou selskou moudrost: Dělejme ostatním to, co si přejeme, aby ostatní dělali nám. Začal bych něčím samozřejmým, tím, co mají lidé rádi. Jsme k nim laskaví a vyhýbáme se tomu, abychom jim škodili.

Jsou tři úrovně, jak přinášet bytostem užitek. Na té první jim dáváme jídlo a vitamíny, ale žádnou kořalku, když ještě musí řídit. Děláme to, co máme před nosem. Uspokojíme materiální potřeby lidí a pomůžeme jim na krátkou dobu. To nejlepší, co můžeš jako dobrý buddhista udělat, je dívat se daleko do budoucnosti a vidět velké problémy, jako např. přelidnění. Můžeš tak hledat příčiny a odstranit je. Například ve Rwandě nebo v Bosně žije rozhodně příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Když s nimi špatně zacházejí, nemají pořádný životní standard, pořádné vzdělání a pořádný život. A díváš se dál a říkáš: „Do Afriky kondomy místo kanónů!“ Pak promluvíš s přáteli, možná znají někoho v parlamentu, kdo by například mohl říct: „Musíme si dát pozor, aby nás teplé země nepřeválcovaly, a abychom potom všichni nezchudli, protože jinak s tím z dlouhodobého hlediska nemůžeme nic jiného udělat. A když budou mít méně dětí, budou moci také lépe žít.“ Uvádíš to tak pozvolna do podvědomí lidí. Nezasahoval bych ale ve věcech, ve kterých nemůžeš bezprostředně něco udělat.

Na druhé úrovni uspokojujeme trvalejší potřeby. Staráme se, aby lidé byli nezávislí, např. prostřednictvím výchovy a vzdělání a učíme je zvládat vlastní život. Ale tak pomůžeme také jenom do okamžiku, než nás uloží do hrobu, ke kterému nás, pokud jsme byli bohatí, nejspíše přivezou v o půl metru delším autě a možná také s více dluhy.

Ale to nejlepší, co můžeme lidem dát, je poskytnout jim kontakt s učením, upozornit je na jejich vlastní buddhovskou podstatu. Všechno, co dělá lidi nezávislými, je dobré. A to, co je omezuje a dělá je slabými a závislými, dobré není. Vždy, když dáš lidem důvěru v sebe samotné a v jejich možnosti, udělal jsi něco velmi dobrého. Buddha to dělá také. Neříká: „Deset procent více pro dělníky.“ Ale přivádí nás na úroveň, kde je méně nenasytnosti, lakoty nebo žárlivosti. Ukazujeme lidem nadčasový jasný prostor jejich vlastní mysli. Ukazujeme jim to, co je mezi myšlenkami, to co ví, co myslí, prožívá a vnímá. Když dáme lidem více prostoru mezi uši, žebra nebo kamkoli, kde předpokládají, že se nachází jejich mysl, pak jsme jim opravdu pomohli. Jednáme tedy zcela prakticky krok za krokem. Učíme se cvičením. Když se znovu a znovu pokoušíme dělat to nejlepší pro jejich dobro, dopustíme se chyb pouze zřídka.

Stále říkáš, že máme dělat to, co máme před nosem. Ale jak poznáme, co máme před nosem, tzn., co je třeba udělat jako další?

Zkoušíme se na věci nejdříve podívat zcela jasně nerušeni ztuhlými představami a silnými pocity.

Znamená to nejezdit celou dobu výtahem nahoru a dolů, ale zklidnit mysl a vnímat věci bezprostředně takové, jaké jsou. Problémem může být, když se staneme příliš ztuhlými nebo ztratíme soucit. Pak jsme příliš uzavření a chceme vše kontrolovat. Kdo k věcem přistupuje uvolněně a otevřeně, ten také uvidí, co je potřeba dělat.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Jaký je správný přístup k lásce a partnerství, abychom prožívali šťastný vztah a oba partneři se nejlépe rozvíjeli.

Řekl bych, že správný přístup v lásce znamená myslet stále více na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní, a snažit se dávat to, co je prospěšné. Bez přílišné připoutanosti, přátelsky a s lehkostí sdílet a nebýt příliš úzkoprsí. Stále udržujeme partnera v mysli. Věci se tak stanou méně těsnými a objeví se více radosti. Je to dlouhá cesta a nějakou dobu to trvá. Je to období, ve kterém lidé prožívají nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že naším nejsilnějším pocitem byla touha.

Máme-li nad lidmi moc, a jakmile začneme jasněji přemýšlet, právě v takovém případě bychom proto měli dávat pozor, jestli jednáme s motivací přinášet užitek ostatním. Pokud ne, měli bychom se zamyslet, co s nimi můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme vzít v úvahu mnoho různých věcí. Někdy musíme také udělat věci, které se mohou zdát trochu divné.

Povím vám příběh ze života Dugpy Künlega, který se odehrál v Bhútánu: Dugpa Künleg šel jednoho dne po ulici a kolem procházela mladá slečna. Vtom řekl: „Musíme se spolu stůj co stůj pomilovat, pojď hned se mnou.“ Podívala se na něj, jak tam stojí neoholený s dlouhými vlasy, vykřikla a utíkala k nejbližšímu domu. „Poslouchejte, tam venku je nějaký strašný chlap, celý zarostlý a vousatý a chce, abych se s ním milovala.“ Tam jí však řekli: „Jsi ta nejhloupější dívka ve městě, to byl nejlepší jogín, jakého máme, Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické!“ Hned se otočila, běžela zpátky a řekla mu: „Dobře, ještě jednou jsem o tom přemýšlela.“ Načež Dugpa Künleg odpověděl, že je mu líto, že teď už nemá čas. „V okamžiku, kdy jsem ti to nabízel, bylo v blízkosti vědomí na vysoké úrovni realizace a mohl jsem ti dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Díváme-li se mimo osobní úroveň, potom vidíme, že věci zkrátka nejsou dobré nebo špatné, ale v závislosti na okolnostech mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnoha případech je to sexualita. Pokud lidé mají odpovídající karmu, tak jim přináší radost. V jiných případech přináší lidem jejich sexualita pouze problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

Nejlepší, co můžeme udělat, máme-li s někým úzké spojení na úrovni těla, je nechat jí nebo jemu tolik svobody, kolik můžeme. To je skutečný dárek lásky. Ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a dávat jim svobodu. Vyzkoušej to, mysli na ostatní, ne na sebe. To je nejdůležitější.

Když se podíváme např. na lásku, tak existují dva druhy: taková, která dává, činí lidi bohatými, roste a je báječná. A potom je tu taková, která omezuje, očekává, zastavuje a neustále ulpívá na minulosti nebo budoucnosti. Ten neužitečný, omezující druh lásky je ten, kde se pokoušíme jeden druhého strkat do přihrádek. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, teď se nemůžeš bavit s tamtím a musíš dělat to a očekávám tohle a nedělej tamto.“

Nebo když si lidé mezi sebou vytvoří tak úzký vztah, že se naprosto uzavřou před komunikací s vnějším světem. To je znamení slabosti, není to dobré, protože se tak každý stává chudým.

S tím druhým typem lásky, která je štědrá a velkorysá, má příchuť svobody a růstu, se setkáváme ve vztazích, ve kterých se chceme společně učit a růst, kde chceme, aby se ten druhý rozvíjel. To je, když se muž podívá na ženu a říká: „Udělám z ní královnu.“ A kde se žena podívá na muže a řekne: „ Udělám z něj prince.“ Kde nechceme toho druhého kontrolovat nebo omezovat, kde tomu druhému chceme ukazovat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti. Tento druh je tím pravým druhem lásky.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.

Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.

Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.

Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.

Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.

Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.

Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.

Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.

Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.

Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.

Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.