Když máme pocit, že k nám přicházejí rušivé energie nebo duchové, do jaké míry můžeme tomuto pocitu důvěřovat? Proč přicházejí a co se proti tomu dá dělat?

Když někam přijdeš a máš divný pocit, pak musíš nejprve prověřit sám sebe. Vstal jsi dnes špatnou nohou? Je to jen tvůj špatný dojem? Pouze když zjistíš, že se sám cítíš zcela dobře, ale že vždycky na určitém místě míváš stejný divný pocit, pak je možné, že zde jsou nějaké rušivé energie, vůči kterým jsi otevřený nebo se kterými máš spojení.

Nejlepší prostředek proti tomu je soucit, protože pokud přijdou, aby tě rušily, a ty máš soucit, budou to vnímat jako zápach. Nevydrží to a zase odejdou. Pokud ale přijdou, protože potřebují pomoc, pak jim tímto způsobem pomůžeme.

Velmi dobré je činit dobrá přání. „Ať jste co nejšťastnější a ať vás opustí všechno utrpení.“ Nebo něco takového. Pokud to uděláš, můžeš tím přinést hodně dobrého. Jsou schopné vnímat, co děláš a myslíš, takže pro ně můžeš opravdu něco udělat, když jsi vůči nim takto otevřený. Ale musíš také vědět, že jim nemůžeš důvěřovat. Bytosti se po smrti nestávají moudřejšími. Nemůžeš se na ně spolehnout. Můžeš důvěřovat jen těm bytostem, které překonaly představu „já“ a myslí víc na druhé než samy na sebe. S těmi ostatními si můžeš jen nadrobit skutečné problémy, jako Faust s Mefistofelem. Tady se člověk může dostat do opravdových potíží.

Proto také v buddhismu používáme jen ty, kteří mají třetí oko moudrosti na čele. To je znamení toho, že se jedná o bódhisattvy, kteří pracují pouze pro dobro ostatních. Přej jim proto všechno dobré, ale nic si s nimi dále nezačínej a nedávej také žádné sliby.

Můžeme se pokaždé řídit tím, že radostnější cesta je ta správná?

Vyšší úroveň fungování, vyšší úroveň radosti a vyšší úroveň pravdy jsou v podstatě tím samým. Prožívání větší radosti, rozvinutí vyšší moudrosti a lepší fungování na úrovni těla a mysli jsou tím samým.

Například když pracuješ s pořádnými nástroji v zajímavém prostředí, jsi blíže rozpoznání své podstaty, než když děláš něco, co nefunguje s nářadím, které je k ničemu.

Hlavní je dávat pozor na to, abychom neulpívali na radosti a abychom dobré pocity předávali dále. Musíme chápat, že podmíněné radosti jsou pomíjivé.

Měli bychom se vždy snažit prožívat radost bez vnější příčiny. Nechat ji, aby se co nejrychleji objevovala sama od sebe, uvědomit si, že se jedná o aspekt vlastní mysli, který se zde uvolňuje. Je to okamžik bez jakýchkoli představ, bez myšlenek, bez pojmů, bez čehokoli, co by nás blokovalo. V momentě, kdy jsme byli otevření, se projevila radost naší mysli. Potom se pokoušíme dosáhnout tohoto stavu i bez vnějších vlivů. To znamená meditovat. Učíme se, že mysl na absolutní úrovni dokáže sama v sobě a bez jakékoliv vnější příčiny nalézt cokoliv.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co říká buddhismus o věrnosti v partnerství?

Nejprve je důležité pochopit, že Buddha není stvořitel ani trestající Bůh, který by na nás ukazoval moralistickým ukazováčkem. Buddha si jen přeje, aby se nám vedlo dobře, abychom lépe žili, lépe umírali a lépe se znovu rodili a abychom se rozvíjeli. Buddha se držel daleko od našich ložnic. To bylo to nejchytřejší, co mohl udělat.

Lidé jsou prostě rozdílní. V různých kulturách existují různé modely. Na Západě převládající model je jeden plus jedna: jeden muž má jednu ženu a jedna žena má jednoho muže. Ti mají pár dětí. To vytvořilo v západním světě tu nejstabilnější společnost. A skutečně to vypadá tak, že je to pro většinu lidí to nejlepší. Často se ale vztah stane trochu omezeným, je v něm příliš mnoho tlaku a očekávání jako v tlakovém hrnci.

V jiných zemích existuje polygamie, jeden muž má více žen. Pak existují země jako Tibet, kde je polyandrie, kde má jedna žena více mužů.

V Grónsku patří k pohostinství, že host může strávit noc s ženou hostitele, když přijde na návštěvu. Cestoval totiž pravděpodobně pár týdnů v mrazivém prostředí, zatímco hostitel je s ženou stále. Přirozeně záleží na ženině souhlasu.

Naproti tomu ženy v arabských státech musí své tělo zahalovat, protože muži nechtějí, aby někdo viděl, jak pěkné nebo ošklivé jsou. To však velmi omezuje jejich svobodu pohybu a často se stávají oběťmi dopravních nehod, protože pořádně nevidí.
Mezi těmito modely svobody a omezení nacházejí různí lidé svoji cestu. Ve velké míře je to závislé na karmě. Ve většině případů máme nejsilnější karmu s jedním nebo dvěma partnery, s kterými jsme byli v předchozím životě.

To jediné, proti čemu se Buddha vyjadřoval negativně, je incest. V tom byl zcela jednoznačný. Jinak ale jako buddhista nebo buddhistka můžeme žít dobře téměř v jakékoli společnosti bez toho, abychom se dostali do potíží. Sexuální vztah, který nezpůsobuje bolest, je dobrý sexuální vztah.

Teprve, když přijdou děti, vzniká opravdový závazek. Přivedli jsme tak na svět bytosti, které jsou na nás závislé. Pak bychom se měli pokusit být dobrá rodina nebo k sobě mít minimálně dobrý vztah.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!

Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.

Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.

Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.