Jak máme reagovat, když se ostatní lidé chovají nemožně?

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.

Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.

Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.

Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.

Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Často se mi stává, že do něčeho dlouho vkládám úsilí, a když jsem kousek od cíle, přeruším to, protože zjistím, že to pro mě není to pravé. Ale postupně mě také frustruje, že nikdy nedotáhnu nic konce.

Nikdo nebude mít užitek z toho, když se budeš cítit špatně. Proto by sis měl připomínat, že svá rozhodnutí nakonec děláš pro dobro všech bytostí. Ale musíš si také být jistý, že před něčím neutíkáš.

Jediné chyby, které si člověk neodpustí, jsou ty, kterých se nedopustil. Chlapec, kterého nepozvala domů, nebo jablko, které jsme neukradli. Musíme si neustále dávat pozor, abychom nic neopomíjeli ze strachu a tendence utíkat před životem. Musíme na sobě pořád pracovat a neměli bychom jednat z pozice slabosti. Když rodina například po léta pobírala sociální podporu a potom dostaneme šanci situaci zlepšit tím, že složíme nějakou zkoušku. A najednou si pomyslíme, že to nedokážeme. To je zbabělé. Je to špatné a ničí to charakter. Musíme tím prostě projít, i kdybychom si měli natlouct nos. Je to jako při bungee jumpingu. Když už jsme vyšli nahoru, musíme také skočit, protože bychom se pak na sebe nemohli podívat do zrcadla. Jsou situace, kde zkrátka musíme udělat, co máme před nosem.

Ale jsou i jiné situace. Tady neměníme názor ze strachu nebo proto, že bychom byli slabí, ale jednoduše si všímáme, že jsme byli „mimo“. A pak děláme něco jiného. To je potom úplně v pořádku.

Ale nejlepší je, když člověk dokončí jednu věc a potom další. To je šikovné! A času budeme také mít vždy dost. Tak to opravdu je. Dřívější zkušenost si vždy můžeme vzít do další situace a mít z toho užitek.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Je sexualita jediný způsob, jak spojit dohromady ženský a mužský princip?

To nejlepší je, když tě inspiruje všechno z podstaty ženské popř. mužské. Pohybuješ se prostorem a vnímáš jej, samotnou jeho otevřenost jako ženský princip. Radost samu o sobě pak vnímáš jako mužský princip. Otevíráš se všem vlastnostem a schopnostem všech, kteří přijdou do tvé blízkosti.

Na osobni úrovni rozlišujeme čtyři různé druhy vztahů, které vznikají, když se lidé setkávají. Žena může být matka, dcera, sestra nebo milenka. Ne všechny jsou všechno. Stejně tak je to u mužů. Existuji typy otců, synů, bratrů a pak jsou muži, které by si člověk chtěl hned vzít s sebou domů. Muži a ženy se zde mohou různými způsoby doplňovat a potkávat.

Obecně bychom se měli pokusit nechat se inspirovat celou šíří zkušenosti. Nejdříve myslíme pravděpodobně na sexuální vztah a na blízkost, ale pak zjistíme, že vztah, v němž je méně touhy, může být mnohem silnější a z dlouhodobého hlediska přináší více výhod.

Způsob setkání závisí také na tom, jak silně je rozvinutá mužská nebo ženská energie. Jsou lidé, kteří jsou velmi mužští nebo velmi ženští, proto pro vyrovnání potřebují partnera. Když například nejsem delší dobu se ženami, pak pobíhám kolem jako tank, zapomenu se holit a stávám se hrubým.

To samé platí pro některé dámy, které mají příliš mnoho ženské energie. Pokud nemají muže, baví se po celé hodiny a dny jen o kloboucích a dětech a nic jiného se neděje. V těchto případech se muži a ženy vzájemně velmi potřebují. Existují ale také typy, které jsou více ve středu. Mají některé ženské a některé mužské vlastnosti, trochu od každého a ti můžou pak docela dobře žít i bez partnera.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.