Pokud nás přátelé jako buddhisty požádají, abychom šli jejich dítěti za kmotra při křesťanském křtu, máme to udělat?

Myslím, že bychom měli být upřímní k sobě, ke svým přátelům a k tomu dítěti. Pokud musíme při křtu slíbit, že povedeme to dítě ke křesťanské víře, já bych to osobně nedělal.

Pokud to však můžeme vidět tak, že tento slib znamená chtít pro dítě to nejlepší a podporovat ho v tom, pak to udělat můžeme.
Existují přece různé křesťanské církve s různými rituály při křtu. Musíte se rozhodnout sami, jestli se toho chcete účastnit.

Od té doby, co jsem začal se čtyřmi Přípravnými cvičeními, trpí tím mé jiné povinnosti. Dělám něco špatně?

Pak jsi asi meditoval moc a příliš tvrdě. Je důležité, abychom se nepřestali věnovat svému životu nebo rodině jen proto, že jsme se stali buddhisty a meditujeme. Mělo by to být „to i to“, a ne „buď, anebo“! Měli bychom svůj život žít dále co nejlépe a meditaci do něj podle možností integrovat. Přípravná cvičení jsou prostředkem, jak žít lépe.

Měl bys zpomalit a užívat si to! Např. dělat ráno poklony a večer praxi Diamantové mysli je velmi dobré, ale nedělej víc, než kolik ve svém životě dobře zvládáš.

Jestliže máme hodně práce, může být hlavní praxí i pozorování mysli ve všech situacích. Na dovolené pak můžeme dělat praxi v ústraní.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!

V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!

Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.