Od té doby, co moje dcery chodí ven samy, si často dělám starosti, že by se jim mohlo něco stát. Co bys radil, měl bych jim to zakazovat nebo se mám spolehnout na to, že děti, jejichž rodiče praktikují, mají mimořádnou ochranu?

Těžko říct. Útočiště sice znamená účinnou ochranu, ale máme i stará spojení z mnoha životů. Pokud je nějaké místo opravdu nebezpečné, potom musíš říct: „Nechoď tam.“ Tvoje dítě musí vědět, že existují divní lidé, kteří mají rádi mladá děvčata a dělají s nimi všechno možné. Na ně si musí určitě dávat pozor. Tvoje možnosti něco pro ni udělat jsou pouze omezené. Musí sama spolupracovat, přemýšlet a dávat pozor. Má také zodpovědnost sama za sebe.

Pokud jí řekneš: „Poslyš, dávej pozor a nedělej to,“ a ona řekne: „Nebojím se, udělám to i tak,“ pak nemůžeš už nic víc udělat. Nemůžeš jí nasadit pouta nebo jí dát na krk videokameru.

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!

Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.

Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.