Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.

Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Je pravda, že se člověk stává silnějším, když stále překračuje svoje hranice?

Kulturista by řekl, že zvyklý počet shybů slouží k tomu, aby se udržela dosažená svalová hmota, ale jen ty cviky, které ke konci tréninku bolí a dělají se ztěžka, vedou svaly k růstu.

Tam, kde člověk vykračuje za vlastní hranice, vzniká nový prostor a svoboda. Život se dá přirovnat k popruhu z gumy: Pokud ho nikdy nenatahujeme, tak jednou zpuchří a přetrhne se. Pokud ho ale natahujeme pravidelně jako heligonku, zůstane pružný. Když se tedy vzdáme starých návyků a vždy jdeme o kousek dál a děláme to s důvěrou v prostor a ve vlastní možnosti a ne pod tlakem na útěku, tento gumový popruh se napíná a zůstává svěží, takže se může neustále objevovat něco nového.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Své tělesné potřeby prožívám silně jako připoutanost a jako opravdu nepříjemné. Jak s tím mohu pracovat?

Všichni jsme se stali laiky a jogíny, protože víme, že rušivé emoce jsou vlastně surovina pro dosažení osvícení. Tím se lišíme od úrovně hínajány nebo théravády mnichů a jeptišek.

To dobré je, že se buddhovi můžeme ve všem otevřít, např. i se svou sexualitou. Buddha říká, tělo je chrám se 72,000 světelnými kanály, ženské části jsou lotosový květ, mužské části jsou diamant. Všechno, co prožíváme, vnímáme jako čisté, smysluplné a plné moudrosti i významu.

A pokud sebe vnímáme jako čisté, můžeme se otevřít buddhovi a učit se od něj, můžeme pracovat s energiemi. Ve všem, co se děje, v každém okamžiku je ryzost, napětí a svěžest.

Opravdová překážka je, pokud jsme byli vychováváni s nepřátelstvím ke svému tělu a vše pod úrovní pasu bylo považováno za špatné. Často je to katolickou výchovou. Podle mého názoru je mnoho katolíků zralých na terapii, aby znovu získali do určité míry zdravý vztah ke svému tělu.

Je důležité, abychom se buddhovi zcela a plně otevřeli i se svými touhami a pocity. Jen tak jej můžeme požádat, aby nám podal ruku. Především v otázce lásky. Ženy jsou v tomto směru bdělejší než muži, ví také mnohem lépe, jak důležitá je láska.

Když jde muž k ženě, má se otevřít, aby prožil její moudrost a pochopil, jak důležitá je láska a jaký význam má otevřenost.

Jednou jsi říkal, že ti přijde trapné ukazovat slabost. Jak jsi to myslel?

To záleží na tom, v jaké roli právě jsme. Teď a tady v mojí roli by bylo velice trapné ukazovat slabost. Ale jsou role, ve kterých to můžeme udělat. Jsou čtyři úrovně aktivity: Existuje mírná, uklidňující aktivita, ve které můžeme ze soucitu ukázat slabost. Pak je rozhojňující aktivita, ,ve které si hrajeme s možnostmi, které máme k dispozici. Zde bychom měli být aktivní spíše ve vnějším světě a příliš se nezabývat slabostmi.

Pak je úroveň, na které ostatní fascinujeme, na které možná můžeme udělat slabosti zajímavými, abychom s nimi pak mohli pracovat a využít je jako surovinu pro více otevřenosti a síly. A nakonec je tady ochranná aktivita, to je moje oblast, a zde bychom neměli ukázat vůbec žádnou slabost. Otázka je, co máme na práci. V tomto životě mám prostě roli ochránce, proto bych neměl mít žádné slabosti a nedělat chyby. Nemusím být oblíbený, pouze musím mít pravdu.