Často si nejsem jistý, jestli mám v určité situaci zasáhnout nebo se raději držet zpátky. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Je to otázka, jaký typ člověka jsme. Já jsem typ, který jedná, do všeho hned skočím. Je pro mě přirozené, že se na všem, co je v mé blízkosti, nějakým způsobem podílím. Když jde o rozvoj nebo o směr linie, tedy o nadosobní věci, potom jednám okamžitě. Je to moje zodpovědnost. Karmapa mě za to učinil zodpovědným a v takovém případě hned zasáhnu. Když se však lidé chtějí za každou cenu hnát hlavou proti zdi a musí teprve sami zjistit, že to nejde, držím se zpátky. Na této osobní úrovni rozvoje do toho vstupuji, jen když si to lidé přejí, když za mnou přijdou a řeknou: „Lamo, mám problém.“ Samozřejmě, že jim vždy něco navrhnu, ale když je to nezajímá a chtějí to jinak, nevnucuji se.

Z toho je vidět, že nejsme sekta. Protože sekty drží lidi zkrátka. Když pár týdnů nepřijdou, dostanou dopis, po dalších dvou týdnech jim někdo zavolá, potom začnou chodit návštěvy. Nic takového neděláme. Lidé mohou přijít a odejít, kdy chtějí, držet se dál, když se u nich něco očišťuje, a vrátit se, když jsou opět otevření. U nás se všechno odehrává na úrovni samostatnosti. Samozřejmě, že jsme přátelé a pomůžeme, když víme, že je někdo nemocný. Ale když někdo potřebuje trochu času bez buddhismu, neběháme za ním.

Musíme získat cit pro to, do jakých situací chceme vcházet. Vycítit, jestli se tu rozehrává komedie nebo tragédie, něco užitečného nebo něco škodlivého. A v komediích potom bereme dvě role a tragédie necháváme být. Podle funkce a vnitřního nastavení také poznáme, jestli bychom měli zasáhnout, abychom bytosti ochránili, nebo ne.
Když se děje něco opravdu rušivého, je dobré zasáhnout. Například, když velký chlap bije starou dámu. Když není pochyb o tom, že se děje něco špatného a přinese to trvalé negativní výsledky, potom zasáhneme. Neměli bychom pokud možno posuzovat, protože ona ho možná nechala v minulém životě vyhladovět nebo mu udělala něco jiného.
Pokud jsou to dlouhodobější záležitosti – šikana na pracovišti nebo problémy mezi lidmi – pokoušíme se vidět, jestli v tom nejsme sami zapletení, jestli nemáme ztuhlé představy o tom, co máme a nemáme rádi. Je-li to tak, udržujeme si trochu odstup, jinak se dopustíme chyb. Pokud tím ale nejsme chycení, uděláme to, z čeho se lidé dlouhodobě nejvíc naučí. Pak lidem nastavuješ zrcadlo a upozorňuješ je na jejich možnosti a kvality. Když se někdo v kanceláři chová nemožně, můžeš za ním někdy přijít a říct: „Takhle se ke mně nechovej!“ Všichni to uvidí, jeho to rozruší a v budoucnu mu budeš moci lépe čelit. Nebo zkusíš pracovat s jeho silou a jeho chování obrátíš v žert.

Všichni přece máme mnoho různých kvalit a schopností. Někteří lidé působí spíše mírněji. Cítí vždy potřebu všechno uklidňovat a vytvářet žoviálnější atmosféru. Jiní si myslí: „Všichni tady jenom posedávají a nic nedělají!“ Vytvářejí tak rozhojňující, obohacující úroveň. U těchto prvních dvou oblastí aktivity se zřídkakdy dopustíme chyb. Když uklidňujeme, musíme se pouze starat o to, aby lidé neusnuli. Ukazujeme-li možnosti, nesmíme jich dát příliš rychle příliš velké množství.

Když už lidé něco vytvořili, sedí tam s nadbytkem a cítí se dobře, přichází třetí – fascinující úroveň. Zamilováváme se, jsme nadšení, prožíváme něco úžasného a opravdu se vzájemně obohacujeme. Pracuje-li učitel s nadšením, musí však dávat pozor, protože je zde nebezpečí, že by se mohl stát pyšným. Čím více pracuje s nadšením a přímou otevřeností, tím více musí prověřovat, že se stále ještě chová stejně jako ostatní, že když se zvedne ze svého trůnu nebo od práce, tak nehraje role a chová se naprosto normálně a že s ním můžeme počítat.

Když dokážeme lidi inspirovat a probudit bez toho, aby vznikalo lpění, můžeme nastavit zrcadlo a říct: „Ve skutečnosti vidíte jen svou vlastní tvář. Když jste v mojí blízkosti, jste schopní vidět něco krásného, protože to už máte v sobě!“ Když jako učitel ustoupíme tímto způsobem stranou a ukazujeme lidem jejich vlastní kvality, můžeme pracovat v této fascinující oblasti.

Čtvrtá aktivita se objevuje, když zakročíme a zachováme se jako ochránci. Kde jednoduše víme, že takhle už to dál nejde. To je nejtěžší, ale často nejdůležitější funkce. Jsme připraveni rozlišovat, zastavit věci, které jdou špatným směrem. Máme-li tento ochranný instinkt, musíme dávat pozor, abychom jednali bez hněvu.

Mám o sobě stále poměrně silné pochybnosti, můžeš mi dát nějakou radu?

Příčinou silných pochybnosti o sobě je nesprávný pohled, tedy myšlení, vědomí. Jako když „zapřahujeme vůz před koně“. Měli bychom si udržovat odstup od přístupu „buď, anebo“, kde vyzdvihujeme relativní a podmíněné na absolutní úroveň.

Pochop, že nejvyšší radost je nejvyšší pravdou a že každý má nějaký užitek ze všeho dobrého, co se kde děje. Pokus se necítit oddělenost od celku, ale neustále přej všem bytostem štěstí. Když se ti potom bude dařit lépe, bude se dařit lépe i ostatním, a když na tom budeš lépe, můžeš také udělat více pro ostatní.
Pokud jsou pochybnosti o sobě intelektuálního rázu, pak je nejlepší používat mantry. Mantry jsou jako olejový film, po kterém rušivé pocity sklouzávají sem a tam a potom zmizí. Mantry chrání mysl od jejích neuróz, a tak se mohou objevit hluboké prožitky a radost.

Podívej se na sebe. Máš obličej, dvě ruce, dvě nohy a chtěl bys být šťastný jako každý jiný. Je to naprosto otevřená hra. Pokus se mít takové štěstí, jaké je možné, a co nejde dnes, bude snad možné zítra.
Kdo si myslí, že má problémy, by měl každý den po dobu jednoho týdne číst mezinárodní noviny a zabývat se tím, co se děje ve světě. K čemu například dochází každý den v Africe. Vlastní problémy se potom stanou relativními a ztratí svoji váhu.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Je možné řídit sexualitu a používat ji jako prostředek na cestě? Já ji prozívám spíše jako nekontrolovatelnou energii.

To je stará otázka psychologie. Dříve si lidé mysleli, že sexualita jednoduše existuje a člověk ji nemůže kontrolovat. Dnes ji už lidé nevidí jako nějaký nekontrolovatelný kanón, který střílí do všech směrů, nýbrž jako část naší celistvosti. Můžeme ji probudit, zklidnit nebo navést do určitého směru.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.