Od té doby, co moje dcery chodí ven samy, si často dělám starosti, že by se jim mohlo něco stát. Co bys radil, měl bych jim to zakazovat nebo se mám spolehnout na to, že děti, jejichž rodiče praktikují, mají mimořádnou ochranu?

Těžko říct. Útočiště sice znamená účinnou ochranu, ale máme i stará spojení z mnoha životů. Pokud je nějaké místo opravdu nebezpečné, potom musíš říct: „Nechoď tam.“ Tvoje dítě musí vědět, že existují divní lidé, kteří mají rádi mladá děvčata a dělají s nimi všechno možné. Na ně si musí určitě dávat pozor. Tvoje možnosti něco pro ni udělat jsou pouze omezené. Musí sama spolupracovat, přemýšlet a dávat pozor. Má také zodpovědnost sama za sebe.

Pokud jí řekneš: „Poslyš, dávej pozor a nedělej to,“ a ona řekne: „Nebojím se, udělám to i tak,“ pak nemůžeš už nic víc udělat. Nemůžeš jí nasadit pouta nebo jí dát na krk videokameru.

Ačkoli jsem si už často myslel, že jsem něco skutečně pochopil, málokdy se mi podaří převést to do praxe. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Když v každé situaci děláš to nejlepší, co dokážeš, nemůžeš udělat nic špatně. Například přijdeš na to, že do schodů vyběhneš lépe, když nebudeš kouřit, a jednoduše si říkáš: „Už nebudu kouřit!“ Příští týden potkáš kamaráda s cigaretou, která tak pěkně voní, a jednou si potáhneš, potom si znovu říkáš: „Vždyť vlastně nekouřím, nedělá mi to dobře!“ a krok za krokem se tak zbavuješ tohoto návyku.

Když tě něco snadno naštve, vzpomeneš si v tom samém okamžiku nebo krátce nato: „Pokaždé, když se naštvu, dostanu se do potíží a to nechci!“ nebo si myslíš: „Naštěstí jsem s ním pouze deset minut, ten ubohý člověk musí vydržet sám se sebou 24 hodin denně!“

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Mezi muži a ženami nevznikají jen milostné vztahy, ale i jiné. Můžeš k tomu něco říct?

Když lidi pozorně sledujeme, často uvidíme, jaký druh vztahu s nimi můžeme navázat, jestli při tom vzniká připoutanost a jaký druh vztahu to může být – jestli spíše sexuální, emocionální atd. Jsou čtyři možnosti, kým může žena pro muže být a čtyři možnosti, kým může být muž pro ženu.

Žena může být matkou, která se nás snaží vychovávat. Pokud se s (nějakou ženou) jen dobře bavíme, pak je spíše naší sestrou. Když ji ochraňujeme, je spíše naší dcerou. Když nás fyzicky přitahuje, je spíše milenkou.

Stejným způsobem může žena vidět muže: jako otce, když je spíše ochráncem a dává jí pocit bezpečí. Pokud je zábava s ním být a není tam příliš mnoho jiných citů, pak je jako bratr. Když je to někdo, koho musíme chránit, nebo vychovávat, pak je jako syn. A milenec je muž, který je fyzicky atraktivní a vztah funguje.

Každý by chtěl samozřejmě být milencem nebo milenkou – je to víc vzrušující a speciálnější, ale můžu vám říct, že díky požehnání všech buddhů jsem získal zkušenost, že o deset let později už není důležité, jestli někdo byl jako moje sestra, dcera, nebo milenka. Nezáleží na tom, jak blízký vztah to byl. Pro vztahy, které trvají dlouho, to není důležité. Samozřejmě, že vždy dáváme víc a jsme otevřenější k člověku, se kterým se milujeme, protože jde o blízký vztah.

Jenže právě trvalé kvality, kvality dharmy, kvalita důvěry –⁠ to je to, co je důležité. Důležité je, abychom rostli, rozvíjeli se a společně pracovali. V takovém soužití je velké požehnání, ale pokud je v něm příliš připoutanosti, pak je zde i hodně utrpení a spousta obtížných věcí atd. Nejdůležitější je, že sdílíme dharmu, rozvoj a růst.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.