Kolik můžeme dát, aby se lidé nestali na naší pomoci závislými?

Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“

Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.

Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.

Jak rozumět tomu, že svět je zrcadlem naší vlastní mysli?

Děje se to díky vnitřnímu a tajnému učiteli. Nejprve tak, že se na každodenní prožitky díváme z pohledu Buddhova učení. Pro všechno, co se děje, máme ihned vysvětlení. Buďto na vnější úrovni: „Děje se to tak, protože se předtím stalo to a to!“ nebo na vnitřní úrovni: „Prožívám to nyní tak, protože mám takovou náladu!“ Neustále s sebou tedy máme moudrost, která pracuje jako zrcadlo, funguje na vnitřní a na vnější úrovni. Moudrost s postupujícím časem narůstá a stává se opravdovější.

Na konci se všechno setkává v jednom bodě, okamžik se stává prožitkem „aha“, kdy říkáme: „Ano, samozřejmě!“ a „Jasně, je to tak!“ Vzniká to, co nazýváme „moudrost, která je naší podstatou“, bezprostřední vhled objevující se na základě zkušenosti. Zde současně s prožitkem ihned víme, co tento prožitek znamená. Když to prožíváme neustále a tento prožitek už nekončí, jsme skutečně tam, kde máme být.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!

Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.

Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.

Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.