Jak se má člověk rozhodnout, u koho zůstanou děti, když se partneři rozejdou?

Když se znovu narodíme jako lidé, budeme mít ženské pohlaví, když máme silnější karmické spojení s otcem, a mužské, když máme silnější spojení s matkou. To znamená, že se dívky cítí primárně přitahovány k otci a chlapci k matce.

To se může v průběhu života z důvodu jiných karem, které se rozvinuly, měnit. Myslím si, že je nejjednodušší, když jdou děti k tomu rodiči, který si našel nového partnera, který má s dítětem také spojení, obzvláště tehdy, když si jeden z rodičů nového partnera nenašel. Rodina je jistě lepší, než když dítě vychovává jeden rodič sám, pokud vztah k tomuto rodiči není obzvláště silný.

Ve většině případů radím založit velkou rodinu, jak nám to ukazují Nepálci. To znamená, že se bývalí partneři dají dohromady se svými novými partnery, že z jedné rodiny vzniknou dvě rodiny, se kterými děti mohou udržovat dobrý vztah. Přitom je důležité, aby k sobě bývalí partneři necítili žádný hněv nebo vztek, protože byli opuštěni. Oba musí být spokojení, když od sebe odcházejí.

Doposud jsem měl pocit, že do značné míry máme určenou roli, kterou v životě hrajeme, a způsob, jakým věci vidíme. Jak se z toho můžu vymanit?

Součástí každé meditace, kterou děláme, a především v Diamantové cestě, je fáze prázdnoty. To znamená, že jsi v prostoru, ten prostor je naprosto vědomý a všechno do sebe zapadá. Z tohoto prostoru si vytvoříš svou skutečnost, vstupuješ tak do světa a jsi svobodný. Můžeš si vybudovat takový pohled a takový svět, jaký chceš mít. Musíš pouze vědět, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí!

Musíš si věřit, opravdu mít odvahu dělat to nejlepší a nenechávat se brzdit omezeními kultury, rodiny a podobně. Musíš se opravdu rozhodnout pro pohled, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí, a snažit se potom tento pohled udržovat v každodenním životě!

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!

U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“

Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.

Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.