Když chceme pomoci lidem, kteří mají problémy, ale nevidíme žádný pokrok, jak dlouho bychom měli být trpěliví a kdy bychom se měli raději stáhnout?

Když jsou lidé připraveni se učit, můžeme je podržet. Pokud pouze hledají místo, kde by se vyžívali ve svých špatných návycích, pak je musíme zastavit. Jednoduše prověříme, jestli se chtějí rozvíjet a jít dál prostorem, který jim vytvoříme, nebo jestli toho využívají jen k tomu, aby utužili své špatné návyky. Když lidem dovolíme, aby posilovali negativní nebo hloupé struktury, jedná se potom o „hloupý soucit“. To pro ně vůbec není dobré.

Nejlepším je skutečně starý německý výrok: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Nejtvrdší škola je ta nejlepší a nevzdávat se, je tou nejlepší a nejrychlejší cestou.

Jak můžeme vnímat pět moudrostí?

Tyto pocity pěti moudrostí vnímáme po prožitku jasného světla během milostného spojení, po prožitku nejvyšší radosti během společně stráveného času, když se z prostoru znovu objevuje okolní svět. Je potom jasný, bohatý nebo vřelý a plný smyslu nebo velmi zřetelný, velmi jasný, velmi protínající či velmi intuitivní.

Tato zkušenost se tedy objevuje z prožitku jasného světla, z radosti, z toho, jak vnímáme svět – má chuť, charakter nebo pocit. Vnášíme ji do svého každodenního života, předáváme ji dál a potom také vnímáme jako zpětnou vazbu. Stejně jako si něco odnáší žena, která opouští paže svého milovaného. Buďto přejímá jeho sílu, radost nebo schopnosti. Dochází k tomu během milostného spojení nebo během společně stráveného času, když společně bydlíme nebo pracujeme. Jsme-li otevření, dochází ke vzájemné výměně. Prožíváme a vidíme svět skrze moudrost a aktivitu, kterou máme a dostáváme. Pokaždé, když má básník novou přítelkyni, píše jinak, protože mu předala něco nového.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Jaký je správný přístup k lásce a partnerství, abychom prožívali šťastný vztah a oba partneři se nejlépe rozvíjeli.

Řekl bych, že správný přístup v lásce znamená myslet stále více na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní, a snažit se dávat to, co je prospěšné. Bez přílišné připoutanosti, přátelsky a s lehkostí sdílet a nebýt příliš úzkoprsí. Stále udržujeme partnera v mysli. Věci se tak stanou méně těsnými a objeví se více radosti. Je to dlouhá cesta a nějakou dobu to trvá. Je to období, ve kterém lidé prožívají nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že naším nejsilnějším pocitem byla touha.

Máme-li nad lidmi moc, a jakmile začneme jasněji přemýšlet, právě v takovém případě bychom proto měli dávat pozor, jestli jednáme s motivací přinášet užitek ostatním. Pokud ne, měli bychom se zamyslet, co s nimi můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme vzít v úvahu mnoho různých věcí. Někdy musíme také udělat věci, které se mohou zdát trochu divné.

Povím vám příběh ze života Dugpy Künlega, který se odehrál v Bhútánu: Dugpa Künleg šel jednoho dne po ulici a kolem procházela mladá slečna. Vtom řekl: „Musíme se spolu stůj co stůj pomilovat, pojď hned se mnou.“ Podívala se na něj, jak tam stojí neoholený s dlouhými vlasy, vykřikla a utíkala k nejbližšímu domu. „Poslouchejte, tam venku je nějaký strašný chlap, celý zarostlý a vousatý a chce, abych se s ním milovala.“ Tam jí však řekli: „Jsi ta nejhloupější dívka ve městě, to byl nejlepší jogín, jakého máme, Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické!“ Hned se otočila, běžela zpátky a řekla mu: „Dobře, ještě jednou jsem o tom přemýšlela.“ Načež Dugpa Künleg odpověděl, že je mu líto, že teď už nemá čas. „V okamžiku, kdy jsem ti to nabízel, bylo v blízkosti vědomí na vysoké úrovni realizace a mohl jsem ti dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Díváme-li se mimo osobní úroveň, potom vidíme, že věci zkrátka nejsou dobré nebo špatné, ale v závislosti na okolnostech mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnoha případech je to sexualita. Pokud lidé mají odpovídající karmu, tak jim přináší radost. V jiných případech přináší lidem jejich sexualita pouze problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

Nejlepší, co můžeme udělat, máme-li s někým úzké spojení na úrovni těla, je nechat jí nebo jemu tolik svobody, kolik můžeme. To je skutečný dárek lásky. Ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a dávat jim svobodu. Vyzkoušej to, mysli na ostatní, ne na sebe. To je nejdůležitější.

Když se podíváme např. na lásku, tak existují dva druhy: taková, která dává, činí lidi bohatými, roste a je báječná. A potom je tu taková, která omezuje, očekává, zastavuje a neustále ulpívá na minulosti nebo budoucnosti. Ten neužitečný, omezující druh lásky je ten, kde se pokoušíme jeden druhého strkat do přihrádek. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, teď se nemůžeš bavit s tamtím a musíš dělat to a očekávám tohle a nedělej tamto.“

Nebo když si lidé mezi sebou vytvoří tak úzký vztah, že se naprosto uzavřou před komunikací s vnějším světem. To je znamení slabosti, není to dobré, protože se tak každý stává chudým.

S tím druhým typem lásky, která je štědrá a velkorysá, má příchuť svobody a růstu, se setkáváme ve vztazích, ve kterých se chceme společně učit a růst, kde chceme, aby se ten druhý rozvíjel. To je, když se muž podívá na ženu a říká: „Udělám z ní královnu.“ A kde se žena podívá na muže a řekne: „ Udělám z něj prince.“ Kde nechceme toho druhého kontrolovat nebo omezovat, kde tomu druhému chceme ukazovat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti. Tento druh je tím pravým druhem lásky.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.

Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?

Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“

Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.

Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.

Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.