Kdy je správné říct někomu, že už mu nechceme pomoci?

Když už si nemyslíme, že se svou situací pracuje a posouvá se dál. Dokud cítíme, že lidé do toho opravdu jdou a dělají, co můžou, je dobré pomáhat. Ale jakmile ze sebe dělají oběť a pouze něco očekávají, necháváme to být, protože tak se nedostanou dál.

Možná to zní tvrdě a není to úplně ve stylu 60. let, kdy se utvářel náš nový humanismus, ale musíme myslet na dobro těch, kterých se to týká. A sociální a psychiatrické ústavy v západní Evropě jsou od té doby na dobré úrovni. Mnoho mých žáků pracuje v takových zařízeních a jsem si naprosto jistý, že dělají dobrou práci a ostatní také. Nemusíte mít špatné svědomí, když někoho přenecháte profesionální pomoci.

Také vůči sebevrahům nesmíme být příliš měkcí. Když se nám nějaký kandidát začne vyhýbat, když už nechce nic dokazovat ani vysvětlovat a vše říká nasládle a s lehkým úsměvem – to je okamžik, od kterého už mu nemůžeme pomoci. Jakmile je do sebevraždy zamilovaný, nemůžeme už nic dělat. Dokud je tam ale ještě trochu odporu, dokud je tam ještě nějaká vnitřní hádka, můžeme ho šokovat a říct: „Určitě se znovu narodíš na nějakém válečném území v Africe!“ Když mají lidé trochu přehled a vědí, co se ve světě děje, řekneme jim: „Vzpomeň si na kmeny Hutuů a Tutsiů, co se tam děje!“ Pokud viděli v televizi, k čemu všemu tam došlo, můžeme ty lidi možná ještě z jejich tripu dostat šokem. Nemůžeme být jenom milí, jinak se do té představy ještě více zamilují, protože je všichni berou vážně. A pak spáchají sebevraždu kvůli ostatním a ne kvůli sobě. Nakonec o tom tak moc mluvili, že to musí udělat.

Pokud máme jen málo času, je potom lepší, podílet se na práci v centru, nebo dělat vlastní praxi?

Pokusil bych se dělat obojí. Pomoct, když je v centru hodně práce, a jinak dělat vlastní praxi. Nejlepší by dokonce bylo, dělat vlastní praxi v centru tak často, jak je to jen možné. Tak udržujeme kontakt s přáteli a můžeme se od nich učit. Kromě toho noví lidé se cítí dobře, když je někdo stále v centru, ať už jen sedí v kuchyni, pije kávu a je možné ho oslovit, anebo praktikuje a tím dává dobrý příklad.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co je lepší, mnoho volných vztahů nebo jeden pevný?

Na to existuje mnoho různých pohledů. Například Dánové říkají: „Proč učinit jednu ženu nešťastnou, když můžeme učinit mnoho žen šťastnými.“ To bylo dobré do doby, než se objevil AIDS. To byl konec lehkého, veselého „flirtování“. Od té doby je to riskantní a člověk by měl dávat dobrý pozor a chránit se.

Měli bychom dávat pozor, abychom nelámali příliš mnoho srdcí, to znamená od začátku dávat jasné signály. Pokud to má být jen krátké setkání, měli bychom být čestní a hned si to ujasnit, aby nevznikaly nějaké sliby a podobné nepříjemné věci. Láska by měla přinášet radost, ne potíže.

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!

U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“

Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.

Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.