Pokud někdo dělá svému okolí stále jen problémy a my si myslíme, že bychom měli zasáhnout. Jak to udělat co nejlépe?

Existují dva druhy lidí. Jsou lidé, kteří vědí, že mají problém, a jsou ochotní se změnit a pak jsou ti, které o tom, že mají problém, musíme přesvědčit a dodat jim chuť se změnit. Když už lidé objevili, že mají nepříjemnou povahu a že se jim nevede moc dobře, pak s nimi pracujeme. Pak jsme za ně zodpovědní a pokoušíme se držet je dále od nepříjemných situací.

Pokaždé, když za mnou přijde někdo s problémy ve vztahu a říká: „Já celou dobu dávám a dostávám málo zpátky,“ – většinou jsou to ženy – pak říkám: „Podívej se, je báječné umět dávat, ale ví on o tom, že dostává, a přeje si také něco dávat?“ A pokud je to tak, pak je jedno, jak je ten mladík uzavřený, když dostatečně dlouho dostává něco dobrého, pak bude předávat i něco dál, protože bude jednoduše plný dobrých dojmů. Když tedy pracujeme s lidmi, kteří jsou otevření, pak je to snadné.

Když ale pracujeme s lidmi, kteří vyrušují a nepřiznají to, pak je nejdříve zarazíme, aby viděli, že svět s jejich chováním až tak nesouhlasí. A když to poté uznají a chtějí se něco naučit, tehdy jim můžeme pomoci.
Ale pokud nechtějí ničemu rozumět a jejich ego neustále vyplouvá na povrch a ruší, pak je pošleme za dveře, pracujeme bez nich a chráníme před nimi ostatní, až pak jednou objeví, že to dříve bylo lepší, že se ego možná nevyplácí, a pak jsou ochotni se učit.

Dokud nejsi hněvivý, bude prostředek, který zvolíš, správný. Když je tvoje motivace v pořádku, je to, co se děje, karma ostatních. Měli prostě dobrou karmu, když někoho potkali a on měl dobrý den, a špatnou karmu, když ho potkali, když měl horší den. Kdo dělá celou dobu to nejlepší, co může, nemá žádné problémy.

Je člověk ještě schopen dělat praktická rozhodnutí, když se díky meditační praxi dostane na úroveň, kdy už tak silně nehodnotí a neuvažuje v pojmech jako „dobrý“ a „špatný“?

Nemluvím o tom, že bychom měli přestat vidět utrpení a problémy tohoto světa. Jde o to, nenechávat se jimi chytit. Když už v tom nejsme namočení, rušivé pocity už nás nesvazují a vidíme, jaké možnosti bytosti mají, pak můžeme jednat z pozice nadbytku a síly.

Jde o to, sám dosáhnout úrovně, na které nebudeš zranitelný. Budeš tak schopen pracovat pro ostatní. Když už sám nejsi chycený vlastními problémy, můžeš vidět problémy ostatních a dělat to, co jim pomůže dlouhodobě. Ne jako politici, kteří myslí jen dva roky dopředu, do dalších voleb. Jsme spíše jako státník, který se dívá, jak to bude vypadat v Německu, Dánsku nebo Evropě za 100 let. Jsme prozíraví. Staráme se o to, co je opravdu důležité a dlouhodobé. Jestli lidé zrovna teď budou mít na výplatní pásce o pět centů víc, není tak úplně důležité. Důležitá je svoboda, rozvoj, postavení žen a to, aby lidé měli v hlavě jasno.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Co můžeme dělat, pokud se nás smutek za zemřelým drží příliš dlouho?

Měla bys zkusit smutek co nejrychleji překonat, protože kvůli němu nemáš žádný nadbytek. Namísto toho, abys pro lidi, kteří zemřeli, truchlila, můžeš udělat pár dobrých věcí jejich jménem.

Udělej to jako staří Germáni. Tři dny po dni úmrtí se sejdou a pořádně pijí na dobré a silné skutky, které vykonal zemřelý. Tímto způsobem se od mrtvého odpoutají.

Když zemřeli mí rodiče, pomáhal jsem jim dostat se do čistých zemí, kde jsou chráněni a kde se jim daří dobře. Moje zkušenost je taková, že je stále ještě cítím, cítím, že jsou tu, jsou s námi a dělají dobré věci. Zbav se smutku, nikomu nesvědčí.