Buddhismus a společnost

Máme v lidech vidět vždy to nejlepší. Ale když dělají opravdu problémy, co pak?

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…

Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.

Číst dále
Učení a meditace

Jak mám následovat radu: „Dělej to, co máš před nosem“, když je potřeba dělat víc věcí?
Pak dělej, co máš nejblíže před nosem! Pokud píšeš dopis, tak jej dokončíš, a když pak vidíš, že před tebou stojí šálek kávy, vypiješ ho atd. Zaměstnáváš dále své tělo věcmi, které je potřeba udělat, a ostatní udržuješ v mysli. Pak se obtíže srovnají a vše ti bude postupně padat do rukou jako zralé ovoce.
Důležité je, abys zůstal ve svém středu a měl důvěru sám v sebe. Stojíš zde s širokými zády, máš svou vnitřní sílu. A potom z této úrovně síly uvidíš, jak úžasné věci se mohou dít. Pokud zůstáváš ve svém středu, přijde vše ostatní samo od sebe. Pokud ze svého středu utíkáš a hledáš něco jiného, pak získáš pouze zmatek a problémy.
To samé v podstatě znamená mít dobrou karmu: máme tolik dobrých projektů, že spočíváme v tom, co se děje. Nemusíme nic dokazovat, nic omlouvat, s ničím hýbat sem a tam.
Když umožníme takové prožívání, pak také uvidíme, jaké si sami vytváříme problémy. Pokud tomu však brání omezení ega, pak se řídíme radami lamy.

Číst dále
Meditační centra

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Číst dále
Láska a partnerství

Jak můžeme využít sexualitu pro praxi?

Cílem dosažitele je umět zacházet s tělem tak dobře jako jezdec formule 1 se svým vozem. To znamená, že můžeme řídit energii, jak chceme a kam chceme. Tuto praxi však můžeme dělat jen tehdy, když už jsme došli opravdu daleko. Vyžaduje to cvik, nadosobní úroveň a meditační sílu. Praxe párového spojení přichází v pořadí až po praxi „vnitřního tepla“, to znamená, že už dokážeme sedět ve sněhu a přitom ho rozpouštět. Abychom to mohli dělat správně, musíme umět stáhnout energie dolů, udržet je a obrátit. Existuje jeden vtip jogínů, kde se říká, že muž, který to umí správně, dokáže svým pohlavním údem vtáhnout vodu smíchanou s mlékem a vypustit je pak odděleně. Nevím, kolik je na tom pravdy, každopádně je to opravdu těžké.

Není to žádná pruderie, že o tom málo mluvíme. Pro nás tělo není špinavé a hříšné. Z buddhistického pohledu je tělo nástroj, chrám z energie, ve kterém se může probudit osvícení. Dalším důvodem, proč praxe párového spojení nezmiňujeme, jsou problémy, které mají lidé se sexualitou. Když jim člověk začne vyprávět o tělesných energiích, sexuálních energiích a práci s nimi, začnou často myslet ve svých starých křesťanských nebo islámských šablonách a vidět to všechno jako špinavé nebo zvrácené. Používají duální pohled. Důvodem pro udržování těchto učení v tajnosti je prospěch lidí, protože jednoduše ještě nemůžou chápat, jaký klenot zde mají.

Dokud ještě doufáme a obáváme se, snažíme se věci udržet nebo se jich zbavit, chceme se kontrolovat a rozvíjíme rušivé pocity, je lepší držet tuto úroveň pod pokličkou. Praxe párového sjednocení přinesou užitek jen tehdy, pokud se potkáváme na úrovni mimo dávání a braní a máme za cíl rozvoj obou partnerů. Teprve když prožíváme všechno jako sen a oba praktikující se vidí jako formy ze světla a energie, má vizualizace energetických polí a výměna energií vůbec smysl.

Všeobecně můžeme říct: používej teď svoje tělo jako nástroj pro dávání radosti ostatním a vyhýbej se způsobování utrpení. Také byste neměli radost z lásky zničit díky názorům, jak by to mělo vypadat. Měli byste si užívat radosti, být k sobě laskaví a všechno ostatní přijde časem.

Nejvyšší úroveň pohledu v buddhismu je „detong“, což je neoddělitelnost prázdnoty a radosti. To znamená, že zůstáváš ve stavu plném radosti a extáze. Bez přerušování ho udržuješ a máš ho plně pod kontrolou. Není to ale žádný osobní stav. Vyzařuješ plný radosti do prostoru. Stačí jen, když se něčeho dotkneš, začne to zářit. Zde neexistuje nikdo, kdo dělá něco pro někoho. Něco se děje v otevřeném prostoru. Pokus se tuto úroveň udržet i při milování. Prožívej to jako nejvyšší zmocnění, ne jako nějakou malou věc, kterou si chceš udržet jenom pro sebe. Pak je to jako setkání největších pravd, nejkrásnějších klenotů. Vyzařuj to do celého okolí.

Číst dále
Práce s emocemi

Jak pracujeme s hněvem na Diamantové cestě?

Hodně lidí má problémy s hněvem a také s dalšími rušivými pocity. Existují tři základní typy lidí. Jedni jsou převážně zmatení, druzí převážně hněviví a třetí převážně žádostiví. Každý z těchto tří typů může pracovat na třech úrovních.
Hněv můžeme na vnější úrovni zkusit přeměnit v soucit. Můžeme lidem přát vše dobré, především když zjistíme, že bytosti prožívají hodně věcí, které se jim nelíbí a dostávají je do potíží. Na vnitřní úrovni pracujeme s meditací. Vkládáme hodně času do budovací – první – fáze meditace, zatímco fáze splynutí, ve které se buddha rozpouští ve světlo a splývá s námi, je krátká. Na třetí úrovni, úrovni Diamantové cesty (mahámudra u nás nebo maháati u Ňingmapů), už do tohoto pocitu nevkládáme žádnou sílu. Hněv necháme vejít jako zloděje do prázdného domu. Může ho celý projít, prohledat šuplíky, podívat se pod koberec, vše je prázdné. Nedostane žádnou energii. A když pak zmizí, už se jen tak snadno nevrátí. Můžeme také pomyslet na písničku Lili Marlen: Všechno jednou zmizí, všechno jednou uplyne.

Když se podíváme na příčinu a následek hněvu, můžeme zjistit, že nám k tomu, abychom se s ním naučili zacházet, nepomůže ani vydržet a mlčet, ani projevovat agresi. Jednat bychom měli, až už jsme, nebo nejsme hněviví. Hněv je zmatený. Když jsme hněviví, děláme spoustu chyb. Jednáme potom jako pod vlivem alkoholu, máme rudé oči, divně mluvíme, na co sáhneme, to zničíme, nejsme schopni dobře řídit auto a můžeme se zranit. Je to stejné jako příliš mnoho adrenalinu. Bez hněvu můžeme v dané situaci jednat mnohem lépe a také lépe vystihnout podstatu věci.
Musíme vědět, že hněv není náš přítel. Hněv sice dává teplo, ale je to, jako kdybychom si zatopili penězi místo uhlím nebo olejem. Během krátké doby spálí hněv velmi mnoho dobrých dojmů, které jsou nahromaděné v mysli. Spálí radost, která by mohla vést k našemu rozvoji. Když jasně odhalíme hněv jako nepřítele, musíme ho chytit a přemoct.
Hněv je opravdová slabost. Dává zdánlivý pocit síly, ale ve skutečnosti škodí. Když jsme si tím jisti, tedy opravdu jsme shledali: „Hněv není můj přítel, nepomáhá mi, jen mi škodí“, pak tento pocit můžeme odstranit.

Pro tuto práci existuje cesta na třech úrovních:

1. Dej tygrovi méně jídla, ať se uklidní. Žije jen z energie, kterou mu dáš. Dávej pozor na situace, ve kterých mu vždy podlehneš.

2. Přesně zkoumej, jak tygr funguje, jak běhá sem a tam, cení zuby a koulí očima. Podrobně sleduj, jak pracuje – tedy zkoumej ten pocit.

3. Jezdi na tygrovi. Když ho znáš, využij jeho energii jako surovinu pro energii, kterou využiješ na práci, kterou máš před nosem.

1. Úroveň: vyhýbání se!

Dokud se necítíme dost silní, když je situace příliš napjatá a nemáme nad ní kontrolu, radím dotyčným situacím se vyhnout. Je to lepší než se zesměšnit před přáteli nebo přátelství zničit. Není zbabělé jít z cesty obtížím a hněvu, když víme, že se tu obvykle stáváme hněvivými. Lepší je pak projít se na čerstvém vzduchu, to je mnohem zdravější.
Běžně se ale hodně situacím vyhnout nemůžeme, protože důvodem pro náš hněv je, že sami máme problémy. Když sami žádný hněv necítíme, nelze jej vyvolat, ale když máme vibraci tohoto pocitu v sobě, může se aktivovat.

Abychom se problémům nemuseli stále vyhýbat, můžeme se naučit mít od nich odstup. Tak získáme sílu, budeme se cítit lépe a silněji a můžeme dále pracovat na druhé úrovni.

2. Úroveň: rozvíjení soucitu!

Stále se dostáváme do situací, kdy se objevuje hněv. Tady můžeme obrátit negativní náboj a přeměnit hněv v soucit.
Abychom získali vnitřní odstup, můžeme si ujasnit: „Předtím tu hněv nebyl, později tu také nebude, a když podle něj budu teď jednat, přinese to jen utrpení.“ Nebo si vybudujeme ochrannou zeď tím, že prožíváme danou situaci jako sen. Tzn., vše jen jednoduše pozorujeme jako film. Pozorujeme jednotlivé scény, rozkrájíme je jako salám na jednotlivé sekvence. S touto technikou budeme schopni jednat tam, kde bychom se možná jinak stali ztuhlými a jednali nelogicky. Např. v situaci, kdy na nás jde někdo s nožem. Nebo když o nás někdo stále mluví špatně, můžeme svoji reakci přeměnit v soucit a pomyslet si: „Ti lidé mají tolik potíží, potřebují mě jako obětního beránka, protože sami mají opravdový problém. Sami se sebou musí vydržet 24 hodin denně, zatímco já s nimi musím být jen 10 minut.“

3. Úroveň: přeměna hněvu v moudrost podobnou zrcadlu!

Hněváme se, ale nic neděláme. Pozorujeme, jak se hněv objevuje v prostoru mysli a jak se znovu rozpouští. Jak myslíme na to jednat. Jak bychom druhým nejradši vychrstli šálek kávy do obličeje nebo bouchli dveřmi. Ale nic neděláme.

Jen sedíme – jako kmen stromu (tak to říkají Tibeťané) – a vidíme, jak se ten pocit opět rozpouští. Pozorujeme, jak pocity přicházejí, mění se a opět odcházejí. Uvědomujeme si, co tu je, ale nikoho nepraštíme, nekřičíme a nesaháme po pistoli, ale jen sedíme a pozorujeme, jak to prochází. Rušivé pocity poutají náš zájem stále méně a jednoho dne budou zcela pryč.

Prožíváme hněv jako špatný program v televizi, na který se nemusíme dívat, nemusíme ho brát vážně. Pak hněv odejde, stejně jako přicházejí a odcházejí vlny na moři, a když se pak tento pocit znovu vrací do mysli, něco se změní. Najednou máme zkušenost absolutní jasnosti, skutečného vnitřního vhledu a plného porozumění. Takové zkušenosti nadosobního, zcela jasného stavu podobného zrcadlu budou přicházet stále silněji, až budeme schopni tento stav moudrosti udržet. To je transformace hněvu. Nazývá se „moudrost podobná zrcadlu“ a objeví se u každého, kdo dokáže nechat své pocity opět rozpustit v prostoru.

A pak je to jako s kostkami domina. Převrhnou jedna druhou, stejně jako hněv převrhne pýchu, posune připoutanost, odstraní žárlivost a nakonec rozpustí nevědomost a pak je vše moudrostí.

4. Další možnost: naučit se využít energii!

Když jsme zklidnili rušivý pocit stoslabičnou očistnou mantrou nebo soucitem, máme zase kontrolu. Už nemůžeme vybuchnout. Když pocit doznívá, to je ten okamžik, kdy už pominula největší vlna, samotná energie tu ještě je, ale nemůže nás už svést k tomu, abychom udělali něco negativního. Můžeme ji pak využít pro práci, kterou je tak jako tak potřeba udělat. Když rozpoznáme svůj hněv, pýchu, žárlivost atd., umyjeme auto, záchod, okopeme zahrádku, vyřídíme svých 30 telefonátů a 50 dopisů…

Nemá také smysl rozvinout pocit v drama, např. mlátit do polštáře nebo si představovat, jak někoho bijeme a podobné věci. Nedělal bych to, protože mysl je tlusté zvíře návyku. Je tím, co do ní člověk vloží. Když ukážeme svůj pocit a svůj hněv, zjistíme, že se při další příležitosti vrací ještě silnější. A po určité době jsou najednou všichni přátelé pryč, protože nikdo nemá rád hněvivé lidi. Hněv vytváří špatné vibrace. Nedáváme hněvu žádnou sílu, nemyslíme na něj, radši ho trapně odstrčíme do kouta, kde sám od sebe odumře. A místo toho děláme něco užitečného!

Rušivé pocity jsou jako mraky, které zastiňují slunce, jako vlny na moři, které přicházejí a odcházejí, nemusíme je brát vážně, ale voda v nich může být velmi užitečná.

Ve skutečnosti se náš pohled na rušivé pocity v buddhismu velmi liší od ostatních náboženství. Na Diamantové cestě vidíme všechny rušivé pocity jako surovinu k osvícení.

Číst dále

Lama Ole Nydahl je jako jeden z mála Západoevropanů plně kvalifikovaným učitelem a mistrem meditace buddhismu Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

Narodil se v roce 1941 v Dánsku a s buddhismem se poprvé setkal v roce 1968 během pobytu v Himálaji. Společně s manželkou Hannah pak několik let studovali buddhistická učení a meditovali pod vedením řady významných mistrů.

Na žádost 16. Karmapy, nejvyššího představitele tibetské buddhistické školy Karma Kagjü, začali přednášet o buddhismu na Západě a postupně založili přes 600 meditačních center buddhismu Diamantové cesty po celém světě.

Lama Ole Nydahl je autorem několika knih, prakticky po celý rok cestuje, přednáší o buddhismu a vede meditační kurzy. Na těchto stránkách najdete odpovědi na otázky, které lidé Lamovi Olemu často kladou.