Máme v lidech vidět vždy to nejlepší. Ale když dělají opravdu problémy, co pak?

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…

Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.

Je pravda, že můžeme udělat cokoli, máme-li správnou motivaci?

Na absolutní úrovni to možné je, jak ukazuje jeden příběh z Tibetu. Realizovaný jogín přišel na jatka, kde stála naprosto divoká žena a všechno, co se jí dostalo pod ruku, bylo rázem o hlavu kratší. Lidi to pobuřovalo, ale ten jogín viděl, že je vysoce realizovanou dákyní a poklonil se před ní. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu, a on okamžitě rozvinul 21 zvláštních schopností. Jsme-li skutečně na nejvyšší úrovni realizace a máme-li správnou motivaci, můžeme udělat cokoli. Když například máme schopnost vysvobozovat bytosti, které zabíjíme, můžeme se stát řezníkem nebo vojákem a zaplňovat čisté země.

Ale takové příklady jsou opravdu vzácné. Většinou se lidé stále ještě nachází na úrovni příčiny a následku. A jsou-li mimo příčinu a následek, pak jsou již vysvobození nebo osvícení. Jsou ale potom příkladem pro ostatní a z tohoto důvodu si také musejí dávat pozor.

I když můžeme dělat všechno možné bez toho, aby to nás samotné rušilo – když si pak ostatní budou myslet, že to mohou dělat také, přestože se na takové úrovni nenachází, potom upadnou na nos. Žije-li někdo realizovaný venku v horách, může být divoký, jak chce. Žije-li ale ve společnosti, má zodpovědnost.

V 90 procentech všech případů je nejlepší řídit se vnějšími sliby. K tomu, abychom mohli použít neobvyklé prostředky, zde musí být zcela zvláštní energie a situace.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Někdy si musíme ve vztahu přece i něco vymezit, nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Ale musíme se postarat o to, abychom toho druhého milovali za všechno – za jeho inteligenci, schopnosti, sílu, vědomosti atd. Ne jen pro jednu věc. Když svoji roli přijmeme tímto způsobem, pak nemusíme nic vymezovat a dávat tomu druhému např. najevo, že nejsme jeho sluha, jeho matka nebo něco podobného.

Základem každého svazku je stará karma a jak dobré, tak i společné špatné činy vytvářejí silná spojení. V současném svazku společně prožíváme to pozitivní nebo negativní, co jsme spolu dříve udělali, jako příjemné nebo nepříjemné prožitky. Karma je velice silná a částečně způsobuje, že se lidé nedokážou rozejít. Když se jeden z partnerů chová velmi obtížně a není vůbec ochotný se změnit a ten druhý tím trpí, pak se určitě pokusím je přimět k tomu, aby se rozešli.

Je lepší jeden zruinovaný život než dva. Obzvlášť v západním světě, kde žijeme v sociálním státě a nejsme na partnerovi závislí. Jde přece o to, že děláme to nejlepší, co dokážeme. Že přinášíme bytostem a sami sobě takový užitek, jak je to jen možné.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.