Z finančního hlediska se mi nikdy nedaří narazit na zlatou žílu bez ohledu na to, co dělám. Jak se z toho dostanu?

Nejprve se musíme podívat na vnější situaci. Zeptáme se: „Mám vůbec zaměstnání, v němž mohu vydělat peníze? Jaký je trend? Do čeho se investují peníze?“ To zaprvé. Jestliže jsme zjistili, že pracujeme v oblasti, která je v úpadku, měli bychom se rozhlédnout a snažit se jít novou cestou. Důležitá je ale i vnitřní úroveň – rozeznat, do jaké míry opravdu chceme něco jiného, zda máme dostatek zájmu o něco nového.

Pokud se opravdu zajímáme, pak jsme i připraveni tvrdě pracovat a něčeho dosáhnout. Je to, jako když děláme shyby: jenom ty, které jsou za hranicí bolesti, mají účinek a vytvářejí další svaly. Takovým způsobem se Německo opět dostalo kupředu po 2. světové válce. Ať už šlo o ženy, které odklízely trosky, nebo nové podnikatele, lidé byli jednoduše připraveni vynaložit více úsilí, pracovat za hranicí bolesti. Dělali víc než průměr, a tím znovu vybudovali Německo.

Jestliže jsme pečlivě prozkoumali vnější situaci a máme i správný vnitřní přístup, může se někdy přesto stát, že prožijeme delší období žízně a údolí je hlubší a dál, než jsme si mysleli. To může být třeba tím, že jsme v minulých životech ukradli několik koní nebo udělali něco podobně závažného. Pak jednoduše děláme v naší situaci to nejlepší. Jinak řečeno: „Když nemůžeme mít tu, kterou milujeme, pak bychom měli milovat tu, kterou můžeme mít!“ To znamená nic si nevynucovat, ale přechodně se materiálně omezit. Najít si menší byt, jezdit v levném starším autě a třeba chodit do práce na poloviční úvazek.

V takovém období pak můžeme začít s vnitřním rozvojem, místo abychom se rozvíjeli na vnější materiální úrovni, a radost, kterou jiní hledají ve „vnějším světě“, nacházet uvnitř. Tak se můžeme dále rozvíjet. Když pak po několika letech meditace a dávání je i poslední ukradená herka zaplacená a podmínky očištěné, dostane se na povrch dojmů uložených v podvědomí naše štědrost vůči žebrákovi u chrámových dveří a znovu prožijeme bohatou fázi.

Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Není to normální, že podmínky, které daly dvojici dohromady, se po nějaké době rozpustí, a proto se vztah také opět rozpadne?

Myslím, že základem pro milostný vztah většinou bývá staré karmické spojení, které sahá několik životů nazpět. Obzvláště když se seznámíme s někým, u koho rychle máme důvěrný pocit a cítíme se být mu velice blízcí, to je pak jistě někdo, s kým jsme již byli někdy dříve. Samozřejmě se tento vztah může časem změnit. Může, ale nemusí.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

• vím, že jsi člověk
• nemám tě rád a chci ti uškodit
• dělám to nebo to nechám udělat
• jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.