Když chceme pomoci lidem, kteří mají problémy, ale nevidíme žádný pokrok, jak dlouho bychom měli být trpěliví a kdy bychom se měli raději stáhnout?

Když jsou lidé připraveni se učit, můžeme je podržet. Pokud pouze hledají místo, kde by se vyžívali ve svých špatných návycích, pak je musíme zastavit. Jednoduše prověříme, jestli se chtějí rozvíjet a jít dál prostorem, který jim vytvoříme, nebo jestli toho využívají jen k tomu, aby utužili své špatné návyky. Když lidem dovolíme, aby posilovali negativní nebo hloupé struktury, jedná se potom o „hloupý soucit“. To pro ně vůbec není dobré.

Nejlepším je skutečně starý německý výrok: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Nejtvrdší škola je ta nejlepší a nevzdávat se, je tou nejlepší a nejrychlejší cestou.

V současné době je moderní esoterika, hodně lidí s tím začíná a najednou vyprávějí, že vidí aury a potkávají anděly. Co si o tom myslíš?

My Dánové jsme proslulí tím, že jsme nikdy neměli silnou vládu nebo velké, slavné osobnosti, protože pokaždé, když se někdo stal příliš velkým, začali se mu všichni smát. Tento velký a drsný smích všechno převálcuje a většina nadaných lidí musí někdy zemi opustit. Nemluvím o sobě, já jsem v Dánsku rád…

Kdysi jsem se bez velké slávy rozhodl, že existují dva druhy duchovnosti. Jsou lidé, kteří zvládají svůj život, dělají to, co je třeba, a všechno běží celkem dobře. Potom najednou zjistí, že pracovat 40 let v továrně na margarín a pak být s hezkým proslovem propuštěn do důchodu, aby byli o 10 let později s ještě hezčím proslovem pohřbeni, nemůže být všechno, co lidský život nabízí. A pak začnou na základě praktického života rozvíjet schopnosti a kvality, které s nimi jdou dále. K tomu, co zažijí tito lidé, kteří mají svůj život pevně v rukou, kteří stojí pevně, nemusejí nic dokazovat nebo se za něco omlouvat, můžeme mít důvěru. Tomu, co říkají, můžeme věřit.

Existuje i jiný typ lidí. Vždy, když se mají postavit nějaké výzvě, skloní hlavu a nic do toho nedají. Tohle nezvládnou, tamto neumějí, k tomuhle nemají odvahu nebo se neumí do věcí „zahryznout“.

A pak se stáhnou ze světa a vytvoří si svůj vlastní nasládlý vesmír, který nikdo nemůže pořádně prozkoumat. K tomu, co prožijí, nemám vůbec důvěru. Velmi se dívám na to, co lidé vytvářejí, jak se drží a jestli se na nich dá stavět. Když si myslím, že si sami sebe váží, dělají to samé, co říkají, a jsou mimo dětské hry, pak mám důvěru v to, co říkají. Ale když lidé před nároky, které na ně svět klade, utíkají, držím se dál. Když je něco zduchovnělé a bez sebeironie, nedokáže se to zasmát samo sobě a je to tak trochu nejasné a nasládlé, když věci nejsou zcela pochopitelné, pořádně se neformulují, to se mi ježí chlupy a myslím si: „Pryč odtud.“ Protože to považuji za nezdravé.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Přítel bohužel nesdílí můj buddhistický pohled a máme spolu stále více problémů. Myslíš, že tento vztah má ještě budoucnost?

Můžeš to zjistit takto: pokud tě miluje a ty mu řekneš, že buddhismus je pro tebe dobrý, pak k němu i on rozvine pozitivní postoj. Ale když řekneš: „Přináší mi to mnoho dobrého,“ a on přesto bude buddhismus odmítat, pak je to egoista, který se bojí, že se staneš silnou a nezávislou, že už ho nebudeš potřebovat, nebo žárlí na učení. Pokud je to tak, pak ho můžeš klidně vyměnit za novější a lepší model.

Tímto způsobem se dá v životě prověřit hodně věcí. Pokud jsou lidé šťastní, když se ti vede dobře, pak jsou to přátelé. Ale pokud se chtějí pouze ujišťovat ve svých vlastních představách a mají problém s tím, když se změníš, protože se pak možná už nevejdeš do jejich škatulek a schémat, pak jim nemůžeš důvěřovat.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!

Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.

Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.

Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.