Je pravda, že můžeme udělat cokoli, máme-li správnou motivaci?

Na absolutní úrovni to možné je, jak ukazuje jeden příběh z Tibetu. Realizovaný jogín přišel na jatka, kde stála naprosto divoká žena a všechno, co se jí dostalo pod ruku, bylo rázem o hlavu kratší. Lidi to pobuřovalo, ale ten jogín viděl, že je vysoce realizovanou dákyní a poklonil se před ní. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu, a on okamžitě rozvinul 21 zvláštních schopností. Jsme-li skutečně na nejvyšší úrovni realizace a máme-li správnou motivaci, můžeme udělat cokoli. Když například máme schopnost vysvobozovat bytosti, které zabíjíme, můžeme se stát řezníkem nebo vojákem a zaplňovat čisté země.
Ale takové příklady jsou opravdu vzácné. Většinou se lidé stále ještě nachází na úrovni příčiny a následku. A jsou-li mimo příčinu a následek, pak jsou již vysvobození nebo osvícení. Jsou ale potom příkladem pro ostatní a z tohoto důvodu si také musejí dávat pozor.
I když můžeme dělat všechno možné bez toho, aby to nás samotné rušilo – když si pak ostatní budou myslet, že to mohou dělat také, přestože se na takové úrovni nenachází, potom upadnou na nos. Žije-li někdo realizovaný venku v horách, může být divoký, jak chce. Žije-li ale ve společnosti, má zodpovědnost.
V 90 procentech všech případů je nejlepší řídit se vnějšími sliby. K tomu, abychom mohli použít neobvyklé prostředky, zde musí být zcela zvláštní energie a situace.

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.
Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.
Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.
Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.
Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.
Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Na jednu stranu se v učeních mahámudry mluví o tom, že všechno je fantastické jen proto, že se to děje. Na druhou stranu se lidé navzájem zabíjejí, to přece není fantastické?

Jsou dvě úrovně, ze kterých se na to můžeme dívat.
Když vidíme, že se k sobě lidé navzájem chovají špatně, je nám to nepříjemné a myslíme si: „Proč to dělají? V příštím životě to budou dělat znovu, jen si vymění role, proč?“
Ale současně se na věci můžeme dívat i z absolutní úrovně, tzn. že víme, že jak oběť, tak pachatel mají buddhovskou podstatu a že to jednou rozpoznají.
Uvedu příklad: Kdyby teď někdo vstoupil a začal kolem sebe rozhazovat tucty granátů, tak by se nám to určitě nelíbilo. Větší nebo menší kousky našich ctěných těl by náhle lítaly do všech směrů.
Moc by se nám to nelíbilo, ale ve skutečnosti by dráhy letu každého jednotlivého kousku masa, kovu nebo kosti odpovídaly zákonům nejvyšší matematické moudrosti. Nesmíme pouze tolik lpět na svém těle, jinak to nebudeme schopni vnímat.
Buddha se pokouší nám dávat obě úrovně. To je to, o co jde. Možná budeme schopni na konci říct to samé jako římský císař Augustus, když umíral: „Jestli jsem svoji roli hrál dobře, tak mi zatleskejte!“ Děláme to nejlepší, co dokážeme, a na konci víme, že to můžeme nechat odejít, protože to beztak byl jen sen. Musíme hodně meditovat, abychom byli schopni tomu správně porozumět, ale pokud to nejprve pochopíme na úrovni pojmů, je to také dobře.