Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.
Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…
Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.
Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.
Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.
Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Co dělat, když je partner často rozhněvaný?

Když je někdo rozhněvaný, řekni mu, jak hloupě to vypadá. Řekni mu: „Měl by ses vidět. Stojíš tady, máváš rukama, říkáš divné věci, potřásáš hlavou, lezeš po stropě a vydáváš nesrozumitelné zvuky.“
To jsou příliš dramatická vystoupení před příliš malým a nevděčným obecenstvem. Velký výstup s dmoucí se hrudí a vykulenýma očima před vyčerpanou manželkou a dvěma udivenými dětmi v kuchyni. Tady musíme říct: „Potřebujeme pro tebe důstojné obecenstvo! Je to příliš dobré na to, abychom to sledovali pouze my! Pojď, dojdeme pro sousedy, aby se také mohli podívat.“
Je třeba lidem říct, že se zesměšňují. Řekni mu, aby si ten trip nechal, že ho nechceš. Řekni mu, že ho máš ráda, a proto ho nechceš vidět takhle hloupého a slabého.

Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.
 

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.
Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.
Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.

Můžeš říct něco o typech touhy, hněvu a zmatku?

Většina lidí má od každého něco. Každý má pýchu, žárlivost, touhu, zmatek a hněv. Jedni se na něco podívají a všimnou si mnoha věcí, které se jim líbí, a možná jedné věci, která se jim nelíbí. To jsou spíše typy touhy. Jiní okamžitě vidí mnoho věcí, které se jim nelíbí, a pak jednu věc, která se jim líbí, to jsou tedy spíše hněvivé typy. A jiní si zase nejsou jistí, co se jim líbí a co ne, to jsou typy zmatku.
Mnozí jsou například nejprve typy touhy, protože mají tělesnou potřebu lásky. Když je tělo spokojené, objeví se možná starý hněv a pak na partnerovi vidíme samé chyby. To je často vidět. Hezké líbánky a později potom na sebe lidé křičí. Já sám jsem čistě typ touhy. Moje mysl funguje tak, že vnímám nedostatky ostatních jako chybné programy, které odhazuji. Téměř na všechny chyby zapomínám. A když se příště setkáváme, s radostí zdravím, protože jsem na chyby zapomněl. Pokud však někdo udělal něco dobrého, potom si to velmi dobře pamatuji a rád se ptám na zkušenosti.
Existují hněvivé typy, které všechno kritizují, ale protože přesně vědí, co nemají rádi, drží se pevně toho bodu, vůči kterému mají co nejmenší averzi a postupují tak rychle kupředu. Znám jednu ženu, která dělala úžasné pokroky v meditaci. Hněvivé typy se musí dostat ze situací, kde podléhají hněvu nebo si myslí, že se musí chránit. Potřebují chráněné území, ve kterém nebudou napadeni a budou se tak moct vzdát ochraňujícího postoje. Potřebují okolo sebe prostor, aby mohli vidět, jaké věci opravdu jsou a jak krásný svět ve skutečnosti je. Potom objeví své bohatství a mohou nechat celou svou sílu, lásku a nadbytek si svobodně hrát. Mnoho hněvivých typů skončí u Ňingmapů, jejichž učení se na to zaměřují.
Typy touhy mají rádi všechno a místo toho, aby šli koncentrovaně a přímočaře vpřed, vrhají se do všeho po hlavě, a proto se také dostanou dál. Typy touhy se musí naučit rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a co je trvalé. Většinou skončí v linii Kagjü.
Typ zmatku musí jít často cestou přemýšlení. Postupuje dál, úroveň po úrovni, díky stále lepšímu pochopení a jasnějšímu vhledu. Typy zmatku většinou skončí u Gelugpů.
Tyto školy fungují přibližně takto:
U Ňingmapů je nejdůležitější především pohled. Jsme jako někdo, kdo letí přes oceán, máme přehled a pochopení oceánu.
U Kagjüpů je nejdůležitější zkušenost. Jsme jako někdo, kdo v oceánu plave a cítí vodu na těle. U Kagjüpů je všechno velmi blízké, jako v rodině.
A u Gelugpů je důležitá analýza a pochopení. Jsme jako někdo, kdo přináší vzorek vody z oceánu do laboratoře a dívá se, co je v ní. Dívá se, jaká ta voda je.
Nemůžeme říct, že jedna je dobrá a druhá je špatná. Pro někoho je dobrá jedna škola a pro někoho jiného je dobrá jiná škola. Když jdeme správnou cestou, pak se také dostaneme do cíle. A když se staneme buddhou, potom se rozpustí veškeré rozdíly, bez ohledu na to, kterou cestou jsme přišli. Je jen otázka, jak se dostaneme nahoru, ale když tam jsme, není zde už žádný rozdíl.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

  • vím, že jsi člověk
  • nemám tě rád a chci ti uškodit
  • dělám to nebo to nechám udělat
  • jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.

Jak vzniká hněv?

Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.
Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.
Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.
Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.
Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.
Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.
Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.

Co mám dělat se svým hněvem, když už se objevil?

Když je to hněv, který narůstá postupně a je cítit tělesně, překopej zahradu. Když je to spíše náhlý hněv, pak si pomysli: „Teď budu jako kmen stromu“ nebo „Karmapa sedí nad mou hlavou, klesá do mého srdce a září.“
Když získáš v mysli tolik odstupu, že tyto věci rozpoznáš předtím, než přijdou, můžeš s tím pracovat. Pak nejsi terč, můžeš to vidět neosobně.
Pak taky víš, že bytosti chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení, ale nevědí, co se opravdu děje. Lidé za to nemohou. Neexistuje nikdo, kdo by nechtěl štěstí a nechtěl se vyhnout utrpení. Lidé jsou ale tak zmatení, že téměř stále sahají po kopřivách místo po květinách. Věří, že mohou získat, když někomu uškodí. Ale to není možné. Dříve nebo později tyto problémy dostaneme zpět.
Vše je příčina a následek. A když je tu zjevně nějaké spojení, ve kterém se lidé chovají problematicky, pak si pomysli: „Musel jsem jim v minulosti něco udělat.“ „Teď ten míč nechám spadnout, protože kdybych ho hodil zpátky, v příštím životě se ke mně zřejmě zase vrátí. Odkopnu ho pryč a nezvednu ho. Tak těm lidem nebudu nic dlužit. Bye, bye. Hodně štěstí.“ Takhle přemýšlet by bylo chytré.
Nejhloupější, co můžeš udělat, je brát jejich úlety vážně, věřit, že jsou skutečné, a držet se jich.