Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.
 

Jak se vyhnout tomu, abychom nerozvinuli pýchu?

Pýcha je pro rozvoj v Diamantové cestě velmi důležitá. Nesmí se však jednat o vylučující pýchu, kdy se na ostatní díváme svrchu, ale musí to být zahrnující pýcha. Schopnost prožívat ve všem a v každém to krásné, vzrušující a fantastické, to je pozitivní, užitečná pýcha, které se říká vadžra pýcha nebo diamantová pýcha.
Vylučující negativní pýcha, kdy ostatní posuzujeme a myslíme si: „Já jsem dobrý a ostatní nejsou dobří,“ situaci zužuje a vede k problémům. Většinou jsou to naše vlastní problémy, které se stále znovu objevují, protože jsou projekcemi vlastní mysli.
Svět je zrcadlem vlastní tváře. Pokud jsi schopný vidět u ostatních mnoho dobrého, je to znak toho, že jsi rozpustil hodně negativní pýchy. Pokud oproti tomu vidíš spíše chyby, potom víš, že tě ještě čeká nějaká práce. Pokus se vidět všechny jako buddhy, zkus jednoduše objevit něco dobrého, potom se v mysli díky zpětné vazbě objeví také dobré prožitky. Rozvoj začíná, když se setkáváme s lidmi a můžeme jim něco předat – nadbytek dobrých vibrací v tom smyslu, že dáváme do setkání štěstí, krásu a smysl. Dostáváme se tak na novou úroveň, kde se od sebe začínáme navzájem učit. Lidé tak rostou, objevují se nové možnosti, problémy mizí a nakonec je tu čistá mandala, i na podmíněné úrovni.
Je to jednoduché. Kdo dává, je vždy bohatý a prožívá svět jako příjemné místo, kdo na všem lpí a nikdy nemá dost, prožívá svět jako peklo.

Co dělat proti pýše?

V podstatě existuje pouze jedna cesta. Udělat z vylučující pýchy zahrnující pýchu, to znamená, že namísto: „Jak jsem úžasný,“ myslíme: „Jak jsme přece všichni úžasní.“
Pokud si myslíme, že jsme lepší než ostatní, budeme mít velmi komplikovaný život. Budeme neustále ve špatné společnosti, budeme se podle toho také chovat a bude to velmi obtížné. Pokud ale přemýšlíme opačným způsobem, že lidé, my všichni, jsme úžasní, pak jsme v dobré společnosti, můžeme se od každého učit a naplno dělat to nejlepší právě tam, kde se zrovna nachází naše mysl, myšlenky a činy.
A proto utvářejte své okolí tak pozitivní, jak je to možné, nestavte do popředí chyby a to negativní, ale učte se vnímat jen to hezké a zajímavé. Časem se objeví zkušenost a bude snadné myslet pozitivně a se zájmem.
Opak takového nastavení mysli, dokonalou hierarchickou kulturu může člověk zažít například v čínském klášteře. Je tu sedm tříd čaje. V horní zásuvce je ten, který zaručeně sklidily v době úplňku mladé, neposkvrněné dívky, a v té nejspodnější je tráva. Člověk vejde, mnich se na něj podívá a vybere druhou zásuvku odspoda. Myslím tedy, že pokud člověk vybuduje takový systém, má potom velmi komplikovaný život.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.
Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?
Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“
Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.
Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.
Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!
U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“
Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.
Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.