Co znamená být buddhistou v každodenním životě?

Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.
Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom pouze nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozpoznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se dělat co nejméně škodlivých činů. Je moudré přijímat každý den útočiště.

Chtěl bych svůj každodenní život dále zvládat s plným nasazením a koncentrací, ale pokud možno bych současně rád praktikoval dharmu. Je to možné?

Je velmi dobré dělat všechny aktivity, co nejlépe můžeme a zároveň na základě dharmy pro dobro všech bytostí. Nejlepší přitom je neustále pozorovat vlastní mysl a během různých činností si uvědomovat prožívajícího, který vše vnímá. Absolutním cílem je neprožívat žádnou oddělenost mezi tím, kdo něco dělá, předmětem této činnosti a činností samotnou. Kdo dokáže tento pohled neustále držet, je osvícený!
Existuje dobrý způsob, jak to můžeme cvičit. Představujeme si, že sedíme nad svou vlastní hlavou, a pozorujeme se při všech činnostech. To pomáhá trénovat bdělost ve všech situacích. Dharma znamená být za všech okolností bdělý! Je tolik okamžiků, které můžeme využít. Každou krátkou přestávku můžeme využít k tomu, abychom nechali Karmapu klesnout do svého srdce, poslali světlo bytostem a z celého srdce jim přáli vše nejlepší. Na záchodě si můžeme krátce představit, že se právě pročišťuje vše negativní. U jídla můžeme myslet na všechny další bytosti a posílat jim světlo jako potravu – vše se může stát dharmou.

V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Jak můžeme žít v okamžiku, tedy spočívat v tom, co se právě děje, a zároveň následovat cíle a činit plány do budoucna?

To se v žádném případě nevylučuje. Základem tvého přístupu je vždy prostor. Z tohoto uvolněného bezpečného základu pak dokážeš rozeznat, co přinese všem nejvíce užitku, a svobodně se rozhodnout, co chceš dělat.
Dávat svobodu, optimálně využívat možnosti, abychom dosáhli absolutních cílů, jako je vysvobození a osvícení, co nejrychleji. Pro vlastní rozvoj je tedy také důležité myslet na budoucnost.

Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“
Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.
15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.
Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Je normální, že poté, co jsme nějakou dobu meditovali a začneme se pozitivně měnit, narážíme u přátel a kolegů na nepochopení a odpor? A jak s tím pracovat?

To je úplně normální, protože většina lidí – především v rodinách a jiných úzkých vztazích – si nás zaškatulkovala podle určitého vzoru osobnosti.
Proto nejsou tříleté meditační retreaty tak účinné, protože sedíme a meditujeme sami, rozpustíme trochu svoje úlety, ale pak se zase vrátíme k ostatním ve skupině. Ti pořád ještě mají uchovanou naši šablonu a my do ní zase skočíme zpátky. Pak to opět rozpustíme a potom „hop!“ zase zpátky do šablony. Proto jsou lepší kratší meditace v ústraní, protože při nich se můžeme zcela otevřít, aniž bychom byli pořád znovu strkáni do stejné škatulky.
Když se opravdu měníme a vypadáváme z navyklého schématu, potom mnoho lidí znejistíme. Především ti málo sebejistí jsou většinou velmi konzervativní. Všechno má mít svůj pořádek, svoje místo, a když je to náhle jinak, jsou tito lidé mrzutí a říkají: „Věřte jí teď, že je chytřejší než my, a co to je vůbec za sektu, kam chodí?“
Ale jednou toho také nechají. Většina lidí jednoduše chce být šťastná a vyhnout se utrpení a ty jsi celou dobu přátelská a nehraješ s nimi žádné komické hry. Jednou za tebou pak přijdou a řeknou: „Ehm, mám takový problém, nevíš, co s tím?“
A potom tě uznají a stejně tak i tvůj nový vhled a rozvoj, ale musíš mít velmi, velmi mnoho soucitu a musíš zacházet velmi, velmi daleko, musíš být připravená opakovat věci sto tisíckrát a především musíš být naprosto neochvějná. Jednoduše musíš přátelsky říct: „Víte, je mi líto, mám vás ráda stejně jako před tím, ale získala jsem nové zkušenosti a nechci už chodit na ryby a nechci už poslouchat ty a ty historky o těch a těch lidech, proč je tedy nenecháme na pokoji.“
Musíme být přátelští, ale zůstat neústupní. Potom se z toho jednou dostaneš a získáš tak novou pozici.

Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.
Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Jak můžeme nejlépe začlenit buddhistickou praxi do každodenního života?

Tady je důležité provádět s radostným úsilím jak formální, tak neformální praxi vždy, kdy je to možné. Pokusil bych se proložit den několika krátkými meditacemi, zcela spontánně, když se naskytne příležitost. Je také dobré, mít pevně dané časy k meditaci během dne, na které se můžeme spolehnout. Například ráno po posledním objetí bych se s partnerkou na pět minut posadil a spolu s ní bych přijal útočiště nebo se soustředil na tři světla.
Během dne můžeme také využít každou přestávku, abychom v prostoru nechali objevit Karmapu a koncentrovali se na jednotlivá světla. Můžeme se pokusit vidět všechno jako čisté a krásné. Cestou do práce v autobuse nebo ve vlaku si můžeme představit buddhu nebo Karmapu, jak sedí na prkénku nad hlavami lidí. V jediném okamžiku vytahujeme všechna prkénka a buddha, popř. Karmapa, padá do jejich srdcí a začíná zářit. Po celou dobu bych se soustředil na to, že prostor a radost jsou tím samým a že prostor je nádobou, ne něčím oddělujícím. Znamená to nesměrovat vědomí pouze dopředu, tedy následovat nos a oči, jak je naším zvykem, ale být si vědomý rovněž prostoru za námi a vedle nás.
Jde o to vnímat vědomí jako něco podobného prostoru, jako něco, co se rozprostírá všude. To je skutečně velmi důležité, proto to často zdůrazňuji. Prožíváme-li metrovou vzdálenost mezi námi a ostatními ne jako oddělenost, ale jako prostor, jako nádobu, která nás všechny obsahuje, budeme prožívat víc a víc radosti. Zatímco rozvíjíme tento pohled a prožíváme neustále to, co nás pojí dohromady a sbližuje, zcela přirozeně se také objeví mimosmyslové prožitky a schopnosti. Najednou budeme vědět, kdo volá, před tím, než zazvoní telefon, nebo pomyslíme na přítele a o chvíli později od něho dostaneme dopis. Tohle se děje, protože mysl ve svém radostném, uvolněném jednání projevuje všechny svoje dokonalé vlastnosti.
Když přijdeme do práce, můžeme ve všech situacích a lidech vidět něco zajímavého a smysluplného. Dámy bych upozorňoval na jejich krásu a pány na jejich sílu nebo radost. Když takto zmíníme jejich silné stránky, budou více v kontaktu se svým potenciálem. Na pracovišti potom myslíme: „Nemám zde pouze povinnosti – mám úkoly. Tím, co dnes udělám, se mohu dotknout mnoha bytostí a předat jim něco, co jim bude užitečné, co jim pomůže a přinese radost.“ Když někdy není co dělat a nikdo od nás nic nechce, můžeme se krátce zcela uvolnit, nechat do sebe zářit tři světla a dobré dojmy následně darovat všem bytostem. Vykonáváme-li spíše fyzickou činnost a nepotřebujeme přitom tolik přemýšlet, můžeme celou dobu udržovat vibraci mantry.
Můžeme se dívat opravdu na všechno, i na stroje, nejen navyklým způsobem, ale na nejvyšší možné úrovni jako na výraz inteligence jejich tvůrců, kteří vytvořili něco, co tak fantasticky funguje. Během přestávky na svačinu nebo na oběd můžeme potom opět jednat s lidmi tak obratně a smysluplně, jak je to možné, ve všem, co se děje, vidět to nejkrásnější a nejsvěžejší. Během jídla si můžeme myslet, že všechno darujeme Karmapovi. Vrátíme-li se pak opět k práci a máme nemožného šéfa, myslíme si jednoduše: „Jak skvělé, bez komplikovaných lidí není trpělivost, bez trpělivosti není osvícení – mockrát děkuji.“ Využíváme co nejlépe veškerý čas bez ohledu na to, co se děje, a snažíme se ze všeho něco naučit a udělat to nejlepší. Cestou domů necháme potom opět Karmapu sestoupit do srdcí lidí.
Kdo nemohl dělat poklony ráno, měl by je určitě udělat nyní. Důvodem je, že dlouhé opakované „vrhání“ vlastního těla na zem vyrovnává energetické dráhy. Úroveň energie se díky nim zvýší natolik, že každou hodinu, kterou využijeme k poklonám, můžeme rovnou odečíst z doby spánku. Rovněž nám dodají obrovskou sílu a získáme díky nim větší schopnost dělat něco pro druhé. Když zrovna neběží nic zajímavého v televizi, můžeme také meditovat na Diamantovou mysl a očišťovat tak všechny škodlivé dojmy, které jsme nashromáždili během nespočetných životů. Nebo děláme svou osobní praxi, u které právě jsme. Nakonec vezmeme svého milovaného/svoji milovanou do postele a praktikujeme sjednocení prázdnoty a radosti, setkání moudrosti a soucitu. Když přijde čas spánku, můžeme vsedě v posteli ještě udělat poslední meditaci na jasnost a prázdnotu mysli, meditaci Jasné světlo.
Potom si lehneme a celou noc spočíváme ve stavu neomezeného světla. Příští ráno do nás opět září světlo zpět, objevujeme se z prostoru jako jidam, přijmeme útočiště a jdeme dále za každodenními povinnostmi. Tímto způsobem využíváme všech 24 hodin.