Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Může mít silné ego nějaký smysl?

Může, když ho obrátíš. Za normálních okolností jen blokuje komunikaci a je naším úhlavním nepřítelem. Když ho ale obrátíš a místo: „Jak jsem skvělý!“ si začneš říkat: „Jak jsme všichni skvělí!“, vycházíš z pekla rovnou do ráje. Pokud si myslíš, že jsi sám tak báječný a že jsi chytřejší než všichni ostatní, budeš pořád osamělý a ve špatné společnosti.
Když naopak vnímáš, jak jsou všichni ostatní dobří a co všechno dokážou, budeš pořád obklopen dobrými lidmi a od všech se budeš moci něco naučit. Můžeš všem něco dát a svět bude stále krásnější.
Když přijde učitel do třídy, pomyslí si: „Co dělá v mé třídě těch 30 goril?“, tak může rovnou zase odejít, protože těm gorilám nebude moci nic předat. Ale když vstoupí do třídy a pomyslí si: „Kde se vzalo v mé třídě těch 30 Einsteinů?“, začne ho to najednou bavit, protože se žáci budou schopni hodně naučit.
Nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima nebo žebry, podle toho, kde si myslíme, že sídlí naše mysl. Pokud kolem sebe vidíme lidi a vše je skvělé – je to nebe. Pokud všude vnímáme nebezpečí, obtíže, bolest apod., jsme v pekle.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.
Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.
To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.
A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.

Když při meditaci spočívám v otevřeném prostoru, vloží se do toho po krátké době moje ego a tento prožitek ruší. Dá se s tím něco dělat?

Já bych ego neustále chválil, až nebude ani vědět, kde je nahoře a kde dole. „Fantastické, jak moudré! Už víš, že ztrácíš kontrolu, když spolupracuješ a dáváš prostoru šanci. Je velmi chytré, jak to děláš!” Nebo: „Aha, to je ego. Je zcela normální, že se sem tlačí. Dej si zatím šálek čaje, teď zrovna medituji!” A pak prostě pokračovat nevzrušeně dál. Jednoho dne se to podaří. Nakonec se ego rozpustí.
Není však dobré dělat z domácího zvířátka šelmu. Mohou existovat dobré důvody pro to, že se ego brání. Je možné, že ze začátku by mohl být plný prožitek prázdnoty natolik silný, že by nás vyvedl z rovnováhy. Možná je potřeba nejprve nasbírat více dobrých dojmů do našeho shromažďovacího vědomí. Je také možné, že jsme v jedné oblasti, například v intelektuálním pochopení, velmi daleko, ale v oblasti pocitů ještě nemáme dostatečnou zralost. To je také jedna možnost. Pak musíme dát rozvoji čas. Nebuďte tedy na svoje ego naštvaní. Myslete si: „Aha, má to určitě svůj význam nebo smysl!“ nebo „Určitě mě to před něčím chrání!“ a pokračujte dál. Nikdy bych s egem bezhlavě nebojoval, v takovém případě člověk pouze vkládá energii do všelijakých her ega, které pak nabírají na intenzitě. Prostě pokračuj, dokud se ego nevysílí a samo nerozpadne.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!
Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.
Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.
Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.