Jak se má člověk rozhodnout, u koho zůstanou děti, když se partneři rozejdou?

Když se znovu narodíme jako lidé, budeme mít ženské pohlaví, když máme silnější karmické spojení s otcem, a mužské, když máme silnější spojení s matkou. To znamená, že se dívky cítí primárně přitahovány k otci a chlapci k matce.
To se může v průběhu života z důvodu jiných karem, které se rozvinuly, měnit. Myslím si, že je nejjednodušší, když jdou děti k tomu rodiči, který si našel nového partnera, který má s dítětem také spojení, obzvláště tehdy, když si jeden z rodičů nového partnera nenašel. Rodina je jistě lepší, než když dítě vychovává jeden rodič sám, pokud vztah k tomuto rodiči není obzvláště silný.
Ve většině případů radím založit velkou rodinu, jak nám to ukazují Nepálci. To znamená, že se bývalí partneři dají dohromady se svými novými partnery, že z jedné rodiny vzniknou dvě rodiny, se kterými děti mohou udržovat dobrý vztah. Přitom je důležité, aby k sobě bývalí partneři necítili žádný hněv nebo vztek, protože byli opuštěni. Oba musí být spokojení, když od sebe odcházejí.

Co říká buddhismus o věrnosti v partnerství?

Nejprve je důležité pochopit, že Buddha není stvořitel ani trestající Bůh, který by na nás ukazoval moralistickým ukazováčkem. Buddha si jen přeje, aby se nám vedlo dobře, abychom lépe žili, lépe umírali a lépe se znovu rodili a abychom se rozvíjeli. Buddha se držel daleko od našich ložnic. To bylo to nejchytřejší, co mohl udělat.
Lidé jsou prostě rozdílní. V různých kulturách existují různé modely. Na Západě převládající model je jeden plus jedna: jeden muž má jednu ženu a jedna žena má jednoho muže. Ti mají pár dětí. To vytvořilo v západním světě tu nejstabilnější společnost. A skutečně to vypadá tak, že je to pro většinu lidí to nejlepší. Často se ale vztah stane trochu omezeným, je v něm příliš mnoho tlaku a očekávání jako v tlakovém hrnci.
V jiných zemích existuje polygamie, jeden muž má více žen. Pak existují země jako Tibet, kde je polyandrie, kde má jedna žena více mužů.
V Grónsku patří k pohostinství, že host může strávit noc s ženou hostitele, když přijde na návštěvu. Cestoval totiž pravděpodobně pár týdnů v mrazivém prostředí, zatímco hostitel je s ženou stále. Přirozeně záleží na ženině souhlasu.
Naproti tomu ženy v arabských státech musí své tělo zahalovat, protože muži nechtějí, aby někdo viděl, jak pěkné nebo ošklivé jsou. To však velmi omezuje jejich svobodu pohybu a často se stávají oběťmi dopravních nehod, protože pořádně nevidí.
Mezi těmito modely svobody a omezení nacházejí různí lidé svoji cestu. Ve velké míře je to závislé na karmě. Ve většině případů máme nejsilnější karmu s jedním nebo dvěma partnery, s kterými jsme byli v předchozím životě.
To jediné, proti čemu se Buddha vyjadřoval negativně, je incest. V tom byl zcela jednoznačný. Jinak ale jako buddhista nebo buddhistka můžeme žít dobře téměř v jakékoli společnosti bez toho, abychom se dostali do potíží. Sexuální vztah, který nezpůsobuje bolest, je dobrý sexuální vztah.
Teprve, když přijdou děti, vzniká opravdový závazek. Přivedli jsme tak na svět bytosti, které jsou na nás závislé. Pak bychom se měli pokusit být dobrá rodina nebo k sobě mít minimálně dobrý vztah.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?

Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.
Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.
Tady je jeden příběh od Dugpy Künlega:
Jednoho dne šel po cestě v Bhútánu, když jej míjela jedna mladá dáma. Tu řekl: „Musíme se spolu ihned vyspat, pojď se mnou“. Prohlédla si jej, byl neoholený a měl dlouhé vlasy a řekla: „Och.“ Šla k dalšímu domu a řekla: „Poslouchejte, tam dole byl nějaký odporný, vlasatý a vousatý muž, který se mnou chtěl spát.“ Oni jí odpověděli: „Ty jsi ta nejhloupější holka ve městě, to byl ten největší jogín, kterého máme, byl to Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické.“ A ona řekla znovu „och“, šla zpátky za ním a řekla mu: „Ok, já jsem si to rozmyslela.“ Na to on řekl, že je mu to líto, ale teď už nemá čas. „V ten okamžik, v kterém jsem ti to nabídl, bylo v blízkosti jedno realizované vědomí a já ti mohl dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“
Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.
To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.
Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.
Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Existují ještě jiné funkční formy partnerství, než je vztah dvou lidí?

Řekl bych, že pokud není ve vztahu žárlivost, funguje to velmi dobře s více partnery. Například v Tibetu byly spíše ženy s více muži než muži s více ženami. Myslím si, že ve většině případů je partnerství ve dvou jako základní rodina s trochou otevřenosti to nejlepší řešení. Jsou však také případy, kde se k sobě více partnerů dobře hodí.
Musíme jen vždycky dávat pozor, aby nikdo netrpěl a nebyl využíván. Každé setkání musí vždycky probíhat s motivací přivádět druhé k růstu a rozvoji. To k tomu patří.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.
Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.
Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Co je lepší, když do vztahu dáváme úplně všechno nebo když hned od začátku uděláme určitá omezení, abychom si zachovali trochu samostatnosti?

Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.
Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.
Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.

Co je lepší, mnoho volných vztahů nebo jeden pevný?

Na to existuje mnoho různých pohledů. Například Dánové říkají: „Proč učinit jednu ženu nešťastnou, když můžeme učinit mnoho žen šťastnými.“ To bylo dobré do doby, než se objevil AIDS. To byl konec lehkého, veselého „flirtování“. Od té doby je to riskantní a člověk by měl dávat dobrý pozor a chránit se.
Měli bychom dávat pozor, abychom nelámali příliš mnoho srdcí, to znamená od začátku dávat jasné signály. Pokud to má být jen krátké setkání, měli bychom být čestní a hned si to ujasnit, aby nevznikaly nějaké sliby a podobné nepříjemné věci. Láska by měla přinášet radost, ne potíže.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?

Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.
Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!

Proč mají jak ženy, tak i muži často pocit, že jim to druhé pohlaví nerozumí?

Protože mnohé věci prožívají jinak. Muži například často nechápou, že žena má 24 hodinový rytmus. Jestliže se jí během dne nedostane porozumění, tak se toho večer ani v noci „příliš neděje“ – není tam moc náklonnosti. U muže je tomu jinak. Umí den velmi dobře rozdělit: ve dne dokáže být rázný, starat se o přežití, ale večer je milý, chtěl by radost a lásku. Je důležité, aby muž věděl, že žena prožívá ve 24 hodinovém cyklu, a aby žena věděla, že muž není žádný pokrytec, i když během dne střízlivě organizuje a v noci je zamilovaným princem.
Jak rozdílně věci prožíváme, ukazuje například následující scéna. Pár si večer vyjde. Jídlo bylo dobré, film špatný, ale sex byl dobrý. Když se muž den na to ženy zeptá, jak se jí ten film líbil, řekne: „Byl dobrý“, protože ho vidí jako část celku. Muž si potom myslí: „Copak nemá žádný vkus?“ Pokud by se někdo zeptal jeho, řekl by: „Film byl špatný“ a ona si potom myslí, že tím měl na mysli i jídlo i sex. Je tedy dobré vědět, že věci prožíváme rozdílně. Být k sobě navzájem milí a radovat se jeden z druhého je jistě ta nejlepší rada. Život je příliš krátký na boje s druhým pohlavím.

Jaký je správný přístup k lásce a partnerství, abychom prožívali šťastný vztah a oba partneři se nejlépe rozvíjeli.

Řekl bych, že správný přístup v lásce znamená myslet stále více na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní, a snažit se dávat to, co je prospěšné. Bez přílišné připoutanosti, přátelsky a s lehkostí sdílet a nebýt příliš úzkoprsí. Stále udržujeme partnera v mysli. Věci se tak stanou méně těsnými a objeví se více radosti. Je to dlouhá cesta a nějakou dobu to trvá. Je to období, ve kterém lidé prožívají nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že naším nejsilnějším pocitem byla touha.
Máme-li nad lidmi moc, a jakmile začneme jasněji přemýšlet, právě v takovém případě bychom proto měli dávat pozor, jestli jednáme s motivací přinášet užitek ostatním. Pokud ne, měli bychom se zamyslet, co s nimi můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme vzít v úvahu mnoho různých věcí. Někdy musíme také udělat věci, které se mohou zdát trochu divné.
Povím vám příběh ze života Dugpy Künlega, který se odehrál v Bhútánu: Dugpa Künleg šel jednoho dne po ulici a kolem procházela mladá slečna. Vtom řekl: „Musíme se spolu stůj co stůj pomilovat, pojď hned se mnou.“ Podívala se na něj, jak tam stojí neoholený s dlouhými vlasy, vykřikla a utíkala k nejbližšímu domu. „Poslouchejte, tam venku je nějaký strašný chlap, celý zarostlý a vousatý a chce, abych se s ním milovala.“ Tam jí však řekli: „Jsi ta nejhloupější dívka ve městě, to byl nejlepší jogín, jakého máme, Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické!“ Hned se otočila, běžela zpátky a řekla mu: „Dobře, ještě jednou jsem o tom přemýšlela.“ Načež Dugpa Künleg odpověděl, že je mu líto, že teď už nemá čas. „V okamžiku, kdy jsem ti to nabízel, bylo v blízkosti vědomí na vysoké úrovni realizace a mohl jsem ti dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“
Díváme-li se mimo osobní úroveň, potom vidíme, že věci zkrátka nejsou dobré nebo špatné, ale v závislosti na okolnostech mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnoha případech je to sexualita. Pokud lidé mají odpovídající karmu, tak jim přináší radost. V jiných případech přináší lidem jejich sexualita pouze problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.
Nejlepší, co můžeme udělat, máme-li s někým úzké spojení na úrovni těla, je nechat jí nebo jemu tolik svobody, kolik můžeme. To je skutečný dárek lásky. Ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a dávat jim svobodu. Vyzkoušej to, mysli na ostatní, ne na sebe. To je nejdůležitější.
Když se podíváme např. na lásku, tak existují dva druhy: taková, která dává, činí lidi bohatými, roste a je báječná. A potom je tu taková, která omezuje, očekává, zastavuje a neustále ulpívá na minulosti nebo budoucnosti. Ten neužitečný, omezující druh lásky je ten, kde se pokoušíme jeden druhého strkat do přihrádek. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, teď se nemůžeš bavit s tamtím a musíš dělat to a očekávám tohle a nedělej tamto.“
Nebo když si lidé mezi sebou vytvoří tak úzký vztah, že se naprosto uzavřou před komunikací s vnějším světem. To je znamení slabosti, není to dobré, protože se tak každý stává chudým.
S tím druhým typem lásky, která je štědrá a velkorysá, má příchuť svobody a růstu, se setkáváme ve vztazích, ve kterých se chceme společně učit a růst, kde chceme, aby se ten druhý rozvíjel. To je, když se muž podívá na ženu a říká: „Udělám z ní královnu.“ A kde se žena podívá na muže a řekne: „ Udělám z něj prince.“ Kde nechceme toho druhého kontrolovat nebo omezovat, kde tomu druhému chceme ukazovat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti. Tento druh je tím pravým druhem lásky.