Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.
Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.
Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.