Jak můžeme nejlépe začlenit buddhistickou praxi do každodenního života?

Tady je důležité provádět s radostným úsilím jak formální, tak neformální praxi vždy, kdy je to možné. Pokusil bych se proložit den několika krátkými meditacemi, zcela spontánně, když se naskytne příležitost. Je také dobré, mít pevně dané časy k meditaci během dne, na které se můžeme spolehnout. Například ráno po posledním objetí bych se s partnerkou na pět minut posadil a spolu s ní bych přijal útočiště nebo se soustředil na tři světla.
Během dne můžeme také využít každou přestávku, abychom v prostoru nechali objevit Karmapu a koncentrovali se na jednotlivá světla. Můžeme se pokusit vidět všechno jako čisté a krásné. Cestou do práce v autobuse nebo ve vlaku si můžeme představit buddhu nebo Karmapu, jak sedí na prkénku nad hlavami lidí. V jediném okamžiku vytahujeme všechna prkénka a buddha, popř. Karmapa, padá do jejich srdcí a začíná zářit. Po celou dobu bych se soustředil na to, že prostor a radost jsou tím samým a že prostor je nádobou, ne něčím oddělujícím. Znamená to nesměrovat vědomí pouze dopředu, tedy následovat nos a oči, jak je naším zvykem, ale být si vědomý rovněž prostoru za námi a vedle nás.
Jde o to vnímat vědomí jako něco podobného prostoru, jako něco, co se rozprostírá všude. To je skutečně velmi důležité, proto to často zdůrazňuji. Prožíváme-li metrovou vzdálenost mezi námi a ostatními ne jako oddělenost, ale jako prostor, jako nádobu, která nás všechny obsahuje, budeme prožívat víc a víc radosti. Zatímco rozvíjíme tento pohled a prožíváme neustále to, co nás pojí dohromady a sbližuje, zcela přirozeně se také objeví mimosmyslové prožitky a schopnosti. Najednou budeme vědět, kdo volá, před tím, než zazvoní telefon, nebo pomyslíme na přítele a o chvíli později od něho dostaneme dopis. Tohle se děje, protože mysl ve svém radostném, uvolněném jednání projevuje všechny svoje dokonalé vlastnosti.
Když přijdeme do práce, můžeme ve všech situacích a lidech vidět něco zajímavého a smysluplného. Dámy bych upozorňoval na jejich krásu a pány na jejich sílu nebo radost. Když takto zmíníme jejich silné stránky, budou více v kontaktu se svým potenciálem. Na pracovišti potom myslíme: „Nemám zde pouze povinnosti – mám úkoly. Tím, co dnes udělám, se mohu dotknout mnoha bytostí a předat jim něco, co jim bude užitečné, co jim pomůže a přinese radost.“ Když někdy není co dělat a nikdo od nás nic nechce, můžeme se krátce zcela uvolnit, nechat do sebe zářit tři světla a dobré dojmy následně darovat všem bytostem. Vykonáváme-li spíše fyzickou činnost a nepotřebujeme přitom tolik přemýšlet, můžeme celou dobu udržovat vibraci mantry.
Můžeme se dívat opravdu na všechno, i na stroje, nejen navyklým způsobem, ale na nejvyšší možné úrovni jako na výraz inteligence jejich tvůrců, kteří vytvořili něco, co tak fantasticky funguje. Během přestávky na svačinu nebo na oběd můžeme potom opět jednat s lidmi tak obratně a smysluplně, jak je to možné, ve všem, co se děje, vidět to nejkrásnější a nejsvěžejší. Během jídla si můžeme myslet, že všechno darujeme Karmapovi. Vrátíme-li se pak opět k práci a máme nemožného šéfa, myslíme si jednoduše: „Jak skvělé, bez komplikovaných lidí není trpělivost, bez trpělivosti není osvícení – mockrát děkuji.“ Využíváme co nejlépe veškerý čas bez ohledu na to, co se děje, a snažíme se ze všeho něco naučit a udělat to nejlepší. Cestou domů necháme potom opět Karmapu sestoupit do srdcí lidí.
Kdo nemohl dělat poklony ráno, měl by je určitě udělat nyní. Důvodem je, že dlouhé opakované „vrhání“ vlastního těla na zem vyrovnává energetické dráhy. Úroveň energie se díky nim zvýší natolik, že každou hodinu, kterou využijeme k poklonám, můžeme rovnou odečíst z doby spánku. Rovněž nám dodají obrovskou sílu a získáme díky nim větší schopnost dělat něco pro druhé. Když zrovna neběží nic zajímavého v televizi, můžeme také meditovat na Diamantovou mysl a očišťovat tak všechny škodlivé dojmy, které jsme nashromáždili během nespočetných životů. Nebo děláme svou osobní praxi, u které právě jsme. Nakonec vezmeme svého milovaného/svoji milovanou do postele a praktikujeme sjednocení prázdnoty a radosti, setkání moudrosti a soucitu. Když přijde čas spánku, můžeme vsedě v posteli ještě udělat poslední meditaci na jasnost a prázdnotu mysli, meditaci Jasné světlo.
Potom si lehneme a celou noc spočíváme ve stavu neomezeného světla. Příští ráno do nás opět září světlo zpět, objevujeme se z prostoru jako jidam, přijmeme útočiště a jdeme dále za každodenními povinnostmi. Tímto způsobem využíváme všech 24 hodin.

Není egoistické věnovat svůj volný čas jen vlastní praxi? Neměli bychom na Diamantové cestě především pomáhat ostatním?

Snažím se nebýt v tomto ohledu příliš ztuhlý. Když lidé dělají něco sami pro sebe, pak vždy říkám: „Dělej to s motivací, že se později budeš moci dělit s ostatními a být jim užitečný.“
A když lidé dělají něco dobrého pro ostatní, pak říkám: „Raduj se, že máš možnost hromadit dobrou karmu!“ Mnoho lidí má představu, že nejdříve musí být sami silní a teprve potom mohou pomáhat ostatním. Jiní chtějí za každých okolností pomáhat, bez toho, aby se sami stávali silnými, a pak nemohou mnoho pomoci. Tyto dva extrémy jsou velice časté.
Vždy lidem radím vidět celé zorné pole a co nejméně se oddělovat od ostatních. Když si myslíme „Dělám-li něco dobrého pro sebe, tak ať jsou ostatní také šťastní!“ pak to vidíme jako zdroj umožňující nám dělat toho více pro ostatní. A děláme-li něco pro ostatní, radujeme se, že hromadíme dobou karmu a trochu vhledu. Protnout představu „já“ a „vy“ je velice dobrý nápad. Všechno je uměním možného.
V buddhismu jsou tři různé způsoby, jak přinášet užitek ostatním. Můžeš jim být užitečný jako král: Nejdříve se sám staneš silným a pak se o to dělíš s ostatními. Můžeš být lidem užitečný také jako převozník: Všichni teď společně přeplujeme na druhý břeh. A nakonec můžeš lidem pomáhat jako pastýř. Nejprve pomůžeš ostatním a teprve potom sobě.
Křesťanství používá především systém pastýře. Ovšem je u toho vždy také role oběti, postoj, že pomáhání musí být těžké a plné utrpení. To pochází od Ježíše, který to lidem demonstroval svou vlastní obětí a vlastním utrpením. V buddhismu je to úplně jinak. U nás je pomáhání nejvyšší radostí a něčím zcela přirozeným. Mají-li lidé dobrou karmu, přijdou v ten den, kdy je člověk ve formě, a mají-li špatnou karmu, tak přijdou v ten den, kdy člověk dělá chyby. Přitom děláme vždy to nejlepší a vidíme, co funguje. Neexistuje žádné přikázání shora – mysl, která se rozvíjí, možná není vždy stejně nadaná, ale její podstata je jednoduše laskavá. Děláme, co můžeme, a lidé pak podle své karmy dostanou něco užitečného nebo méně užitečného. Čím více se raduješ z toho, že můžeš být druhým užitečný, tím lépe.

Je člověk ještě schopen dělat praktická rozhodnutí, když se díky meditační praxi dostane na úroveň, kdy už tak silně nehodnotí a neuvažuje v pojmech jako „dobrý“ a „špatný“?

Nemluvím o tom, že bychom měli přestat vidět utrpení a problémy tohoto světa. Jde o to, nenechávat se jimi chytit. Když už v tom nejsme namočení, rušivé pocity už nás nesvazují a vidíme, jaké možnosti bytosti mají, pak můžeme jednat z pozice nadbytku a síly.
Jde o to, sám dosáhnout úrovně, na které nebudeš zranitelný. Budeš tak schopen pracovat pro ostatní. Když už sám nejsi chycený vlastními problémy, můžeš vidět problémy ostatních a dělat to, co jim pomůže dlouhodobě. Ne jako politici, kteří myslí jen dva roky dopředu, do dalších voleb. Jsme spíše jako státník, který se dívá, jak to bude vypadat v Německu, Dánsku nebo Evropě za 100 let. Jsme prozíraví. Staráme se o to, co je opravdu důležité a dlouhodobé. Jestli lidé zrovna teď budou mít na výplatní pásce o pět centů víc, není tak úplně důležité. Důležitá je svoboda, rozvoj, postavení žen a to, aby lidé měli v hlavě jasno.

Když při meditaci spočívám v otevřeném prostoru, vloží se do toho po krátké době moje ego a tento prožitek ruší. Dá se s tím něco dělat?

Já bych ego neustále chválil, až nebude ani vědět, kde je nahoře a kde dole. „Fantastické, jak moudré! Už víš, že ztrácíš kontrolu, když spolupracuješ a dáváš prostoru šanci. Je velmi chytré, jak to děláš!” Nebo: „Aha, to je ego. Je zcela normální, že se sem tlačí. Dej si zatím šálek čaje, teď zrovna medituji!” A pak prostě pokračovat nevzrušeně dál. Jednoho dne se to podaří. Nakonec se ego rozpustí.
Není však dobré dělat z domácího zvířátka šelmu. Mohou existovat dobré důvody pro to, že se ego brání. Je možné, že ze začátku by mohl být plný prožitek prázdnoty natolik silný, že by nás vyvedl z rovnováhy. Možná je potřeba nejprve nasbírat více dobrých dojmů do našeho shromažďovacího vědomí. Je také možné, že jsme v jedné oblasti, například v intelektuálním pochopení, velmi daleko, ale v oblasti pocitů ještě nemáme dostatečnou zralost. To je také jedna možnost. Pak musíme dát rozvoji čas. Nebuďte tedy na svoje ego naštvaní. Myslete si: „Aha, má to určitě svůj význam nebo smysl!“ nebo „Určitě mě to před něčím chrání!“ a pokračujte dál. Nikdy bych s egem bezhlavě nebojoval, v takovém případě člověk pouze vkládá energii do všelijakých her ega, které pak nabírají na intenzitě. Prostě pokračuj, dokud se ego nevysílí a samo nerozpadne.