hněv

Co je nejrychlejší protijed, když nás najednou popadne hněv?

Nejlepší prostředek proti hněvu je předchozí práce. Že jsme s tím tématem pracovali dřív, než se něco stalo. Je dobré mít padák již na zádech, když skáčeme z okna…
Když nás najednou zasáhne hněv, je nejlepší představit si nad hlavou lamu a jako kbelík vody, který se převrhne, proudí jeho požehnání skrz nás a my se stáváme lamou. To je nejlepší způsob.
V různých fázích meditace se učíme vidět, jak se pocity objevují a zkoušejí nás chytit, ale pak se zase rozpouštějí. Když jsme to v meditaci dostatečně často viděli a nenásledovali jsme je, tak máme také ochranný odstup pro každodenní život. A to je obrovská výhoda.

Jaký je rozdíl mezi nenávistí a hněvem?

Hněv je nová produkce. Nenávist je, když už něco delší dobu leží ve skladu.
Hněv je, když na něco reaguješ. U nenávisti je to už vzpomínka na nepříjemný zážitek a negativní pocity jsou aktivovány. Nenávist má hluboké kořeny a může se rozšířit dál. Hněv je spíše krátkodobou reakcí a člověk na takovou situaci zase zapomene.
Zajímavé jsou také sklony v Evropě. Čím dál jdeš na jih, tím rychleji vyvstane hněv, ale jižní země ho také rychle opouštějí. V severní Evropě přichází hněv pomaleji, ale zůstává déle. Pocitové reakce jsou tedy v rámci Evropy trochu rozdílné.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.
Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.
Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.
Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.
V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.
Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“
Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.
S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!

Může se stát, že si myslíme, že jsme z určitého důvodu na někoho naštvaní, ale ve skutečnosti je to záležitost z předchozího života?

Ano, může se stát, že ti v minulém životě např. někdo přebral partnera nebo tě zabil. To může být tvoje karma.
To je také jeden z důvodů, proč je tak těžké zastavit války. Mnoho bytostí se vzájemně zabíjí a pak se znovu potkají v dalším životě v různých zemích a zabíjejí se znovu a znovu. Jediný prostředek proti tomu je, že se lidé stanou natolik pozitivní, že se ti se špatnou karmou v těchto zemích už nebudou rodit.
 

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“
Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.
Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.
Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.
Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.