Jak poznáme, jestli jsme my sami, ostatní nebo všichni dohromady „neulítli“?

Když se jedná o páry nebo úplně malé skupinky, ve kterých k sobě všichni mají velmi blízký vztah, a vyskytne se problém, je to jistě vina všech zúčastněných.
Když však 90% lidí, kteří za námi s něčím přijdou, s námi mají ten samý problém, nesmíme se vykrucovat jak úhoř a myslet si: „Aha, to je zvláštní, oni si všichni vytvořili stejnou iluzi!“ V takovém případě se musíme pořádně podívat sami na sebe.
Jefferson v Americe kdysi řekl: „Občas můžeme podvést všechny lidi, některé můžeme podvádět celou dobu, ale podvádět všechny lidi po celou dobu není možné.“ Použijeme-li tuto metodu, abychom prověřili, jak nás ostatní berou, pak je to jistě moudré.
Když se s lidmi přeme stále o to samé, pak možná máme starý zatuhlý hněv nebo něco podprahového, co nás ruší. Já osobně beru vážně, když mi lidé něco řeknou.
Inteligence je popisována jako schopnost přijímat nové situace. Že se občas trochu změníme a odetneme několik kil zbytečných vzorců chování, je tedy znakem nadání.
Když si stojíme za hloupými zvyky, nejsme věrni zásadám. Když u lidí stále narážíme, nemůžeme říct: „To je zkrátka moje osobnost!“
A měli bychom být opravdu rádi, když nás lidé upozorní na naše obtížné stránky, protože pak se můžeme něco naučit. Je to v podstatě to, na čem ztroskotá každá diktatura. Lidé objeví, že šéf o sobě nechce slyšet nic špatného.
Tak před ním začnou zakrývat všechno, co se děje, a on najednou zjistí, že celý národ přeběhl na druhou stranu a zůstala jen malá pyramida skládající se ze šéfa a patnácti pobočníků, kteří všechno odsouhlasí, a nakonec se to celé zhroutí.
Musíme být vděční za kritiku, protože dokud nás lidé kritizují, můžeme se učit. Když nás nechají a už nám nic neříkají nebo nás pomlouvají za zády, pak máme problémy.