Máme v linii ženy a máme také čistě ženské linie. Linie čö od Mačhig Labdön je především ženská linie – to ona měla tuto inspiraci. Transmise ňungne, postní praxe, byla také předána ženou. Kromě toho máme několik tajných linií odkazu tanter párového spojení, jejichž držitelkami jsou ženy.
Ženy to tolik nechtějí. Nezáleží jim tolik na nějaké vysoké pozici v hierarchickém systému. Ženy pracují spíš v kruzích než v pyramidách. Kromě toho je jednoduše tolik nebaví boje o postavení jako muže. Když ženu a její rodinu nerušíme, je mírná. Na druhou stranu, pokud nějaký muž zaslechne, že ve vedlejším údolí je někdo, kdo je silnější než on, přejde i velmi vysokou horu, aby si ho prověřil.
Když tedy jde o založení rodiny, ženy většinou tráví více času s dětmi, protože je to pro ně důležitější než postup v rámci nějakých institucí.
Ale když pak mají opět více času a znovu začnou vycházet směrem ven, mají neotřesitelnou novou zkušenost, obrovskou zralost a stávají se dobrými učitelkami.
V naší linii mají ženy stejně tolik co říct jako muži. Pracujeme na úrovni radosti a přátelství. Mezi mými vlastními žáky, i mezi těmi, které posílám, aby učili a vedli centra, je stejně tolik žen jako mužů.
Ostatně zdá se, že méně žen než mužů plně vystupuje ze života a chce se na 100% věnovat něčemu nadosobnímu. Většinou chtějí něco pro sebe, rodinu nebo muže. Ale máme chytré a velmi schopné ženy, které dokáží propojit učení s osobním životem a rodinou.
Když se díváme na celou cestu, je to tak, že ženy mají lehčí začátek, protože většina učitelů jsou dnes muži. V budoucnu tomu tak ale už být nemusí. Dnes se můžou ženy do učitele zamilovat a díky tomu, že se pak na něj plně zaměří, velmi mnoho převezmou a rychle se rozvíjí. Kdežto muži musí toho druhého důkladně prověřit. Je u toho vždycky trochu konkurence. Proto je to pro muže na začátku těžší. Kromě toho mají ženy díky své dávající, jemné povaze výhodu, zatímco muži častěji ukazují agresivitu a musí druhé chránit.
Ovšem po nějaké době u ženy zůstane stále ještě nějaké velmi jemné ulpívání – možná na muži, dítěti, rodině atd. Naproti tomu muž vždy zůstává trochu malým klukem, zůstává hravý a na konci prochází snadno, neboť dokáže věci snáze pouštět.
Ženy díky své celistvosti a plnosti přistupují k věcem spíš jako k celku. Muž někde narazí, dosáhne pak nové dimenze a jde tak skrz. Proto se muži a ženy tak dobře doplňují. Pokud mají žena a muž dobrý vztah, může žena díky své obětavosti a otevřenosti udělat muže jemnějším, aby nebyl tak ztuhlý a chtivý konkurence. A muž může naopak ukázat ženě pár věcí: „Podívej se na to! Dá se to dělat tak nebo tak.“ A potom to funguje. Opět to ukazuje, že společně to jde lépe. Muži ani ženy nejsou lepší. Společně je to úplnější, jde to lépe a má to smysl.
Existuje více možností, jak se od sebe můžeme učit a rozvíjet se. Při vzájemném setkání tak žena může být muži milenkou, matkou, která mu ukazuje svět, dcerou, kterou ochraňuje, nebo sestrou, která mu pomáhá jít dál. Je tomu tak i naopak. Muž je ženě buďto milencem, otcem, který na ni dává pozor a ochraňuje ji, bratrem, který jí ukazuje, jak se věci mají, nebo synem, pro kterého může něco udělat a chránit ho.
Celkem je na všech úrovních setkání obrovská možnost doplňovat se, obrovské pole síly a radosti, ve kterém je možné růst. Musíme to pouze najít.
A jsem pyšný na to, že moji ženští a mužští žáci obstojí stejně dobře. Dnes již také máme mezi cestujícími učiteli stejně žen jako mužů. Když dobře vytrvají, pak budeme mít velmi mnoho ženských buddhů.
Skutečně je to tak, že mysl sama o sobě nemá žádné pohlaví. Teprve v okamžiku, kdy se spojí s tělem, dostane určité vlastnosti a určitou úroveň energie. Ale když opustí tělo, je mysl každého JASNÝM SVĚTLEM, tam není vůbec žádný rozdíl.
V tibetském buddhismu ano. V buddhismu však existují tři různé úrovně:
1) V théravádovém buddhismu (Malá cesta) je mužský princip považován za vyšší než ženský. Znamená to, že před posledním krokem k osvícení je nutné narodit se jako muž. Ženy jsou spíše považovány za nebezpečné rozptýlení mnichů.
2) V mahájánovém buddhismu (Velká cesta) se obecně říká, že mysl muže je silnější. Ale tam jsou již spíše na stejné úrovni.
3) A v Diamantové cestě je mužský a ženský princip stejně důležitý. Je to dokonce tak, že mužské a ženské je samo o sobě příliš málo. Jde o to, abychom se od sebe učili. A abychom se doplňovali.
Tady je na vnitřní úrovni to, co je ženské, moudrostí a mužské aktivitou. Na tajné úrovni je to, co je ženské, prostorem a mužské radostí. A v Diamantové cestě se nedá říct: lepší nebo horší. Tady jde o to, zrealizovat a sjednotit obojí.
Proto také na nejvyšších úrovních osvícení, v takzvané maháanuttarajógatantře, jsou pouze ženští a mužští buddhové v párovém spojení.
Existují čtyři závoje, které zastírají naši mysl. Za prvé základní nevědomost, neschopnost vnímat, že subjekt, objekt a jednání se vzájemně doplňují. Za druhé pak rušivé pocity, které z toho pramení, za třetí negativní slova a činy a za čtvrté návyky, které na jejich základě vznikají.
Tyto čtyři závoje nám brání rozpoznat skutečnou podstatu mysli, prožívat skutečnou vnitřní sílu a radost. Tyto čtyři závoje jsou propojeny jako články řetězu. Nezáleží na tom, v kterém místě řetěz praskne – všechny články se rázem stávají nepoužitelnými. Pokud pracujeme s rušivými pocity, budeme zažívat stále méně nepříjemných situací, budeme mít stále menší chuť někomu škodit a poté se pomalu rozpustí i špatné návyky.
Když například odstraníme nevědomost, odpadne hned i zbytek. Kdo chce odstranit závoje návykových tendencí, ten by měl při meditaci spočívat trochu déle v prožitku prostoru jako radosti, prostoru jako svěžesti a možnosti. Přitom by se měl zaměřit zejména na stav nahého vědomí, při kterém si není vědomý ničeho jiného než vědomí samotného. V této fázi se rozpadají návykové tendence vytvářené od času bez počátku.
V tvém případě bych si prostě řekl: „Dobrá, strach je mým koněm.“ Jakmile se dostaví strach, pomyslíš si: „Dnes mám obzvláště velký strach, takže budu obzvláště hodně meditovat!“ Nechal bych strach takto procházet a vždy bych ho využíval jako motivaci k praxi. Jednoho dne se rozhlédneš a zjistíš, že závoje chybného vnímání jsou pryč. Využij toho!
Je možné se naučit využívat energii rušivého pocitu, ať už jde o strach, žárlivost, nebo jinou rušivou emoci. Když se naučíme tuto sílu využívat na cestě, získáme obrovské možnosti.
Může, když ho obrátíš. Za normálních okolností jen blokuje komunikaci a je naším úhlavním nepřítelem. Když ho ale obrátíš a místo: „Jak jsem skvělý!“ si začneš říkat: „Jak jsme všichni skvělí!“, vycházíš z pekla rovnou do ráje. Pokud si myslíš, že jsi sám tak báječný a že jsi chytřejší než všichni ostatní, budeš pořád osamělý a ve špatné společnosti.
Když naopak vnímáš, jak jsou všichni ostatní dobří a co všechno dokážou, budeš pořád obklopen dobrými lidmi a od všech se budeš moci něco naučit. Můžeš všem něco dát a svět bude stále krásnější.
Když přijde učitel do třídy, pomyslí si: „Co dělá v mé třídě těch 30 goril?“, tak může rovnou zase odejít, protože těm gorilám nebude moci nic předat. Ale když vstoupí do třídy a pomyslí si: „Kde se vzalo v mé třídě těch 30 Einsteinů?“, začne ho to najednou bavit, protože se žáci budou schopni hodně naučit.
Nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima nebo žebry, podle toho, kde si myslíme, že sídlí naše mysl. Pokud kolem sebe vidíme lidi a vše je skvělé – je to nebe. Pokud všude vnímáme nebezpečí, obtíže, bolest apod., jsme v pekle.
Když vidíš, že lidé téměř nemají kontrolu nad tím, co prožívají, a jak věci prožívají, že jsou závislí na podmínkách a svých náladách, že jsou milí, když se jim daří dobře, a chovají se komplikovaně, když se jim daří špatně, můžeš se je pokoušet dostat do co nejlepšího rozpoložení, aby se jim dařilo pokud možno co nejlépe. Tak dostanou příležitost být milí. Tím lidi neustále posouváš správným směrem a nesmírně jim pomáháš. Mohou si vybudovat návyk hrát stále častěji roli kladného hrdiny.
Ty sám by ses neměl nechat komplikovanými lidmi rušit. Prostě si mysli, že se chovají tak, jak to dovedou, a jinak to neumí. Neber věci tak vážně a osobně.
Člověk by ale přitom neměl být příliš netečný. Pokud nás okolí upozorňuje stále na tu samou věc a my jsme pořád přesvědčení, že se všichni ostatní mýlí, měli bychom se spíše zamyslet sami nad sebou.
V buddhismu existuje pojem „drahocenné lidské tělo“. Tělo, které nám umožňuje se rozvíjet, učit se a prožívat. Proto vám radím, abyste se zpočátku drželi v mezích, ve kterých se cítíte bezpečně. Později, až bude zcela vymetená a modrá obloha, můžete risknout třeba tandemový seskok. Přitom máte na zádech tandemového pilota, který za vás vytáhne padák, takže se nic nepokazí. Adrenalin, který při tom zažijete, si můžete občas dopřát.
Přesto byste si měli dávat pozor na to, co děláte, protože je určitě lepší radostně poskakovat kolem, než meditovat na invalidním vozíku. Moje doporučení jsou však poněkud konzervativnější než moje jednání, to musím připustit. Každý rok strávím pár dní v sedle silné motorky s přáteli, kteří mají mnohem víc zkušeností, protože jezdí šest měsíců v roce, a ještě k tomu jsou vyspalí a nemají „jet lag“ (potíže po cestování letadlem při změně časového pásma). Nebo skáču s padákem či bungee. I když jsem vždy přesvědčen, že motorku, respektive situaci mám pod kontrolou, jsou okamžiky, které jsou opravdu nebezpečné. Jednou jsem dostal ve vysoké rychlosti smyk s těžkým čtyřválcem BMW a najednou jsem měl pocit, jako by mě drželo tisíc rukou, a zase jsem jel ve stopě. Tehdy motorku řídili spíš buddhové než já. Vždy vím, že to dobře dopadne, a mám důvěru v prostor. Jsem šťastný, když se něco takového přihodí, ale zároveň je to také trapné.
Doporučuji nechat se vést zdravým rozumem. Je možné se posouvat krok za krokem dál a přitom dělat pořád více pro druhé. Příležitostně je dobré znovu a znovu překračovat vlastní hranice, protože to vytváří víc prostoru a je to velice radostné. Přitom by ale člověk neměl zapomínat na nezbytnou opatrnost.
Pokud se změní motivace tak, že pracujeme především nebo zcela pro druhé, pak na nás buddhové myslí a chrání nás. Děláme všechno pro druhé a druzí dělají všechno pro nás.
Já už nepřemýšlím, jestli je něco nebezpečné či nikoli, neboť když člověk pracuje v otevřeném prostoru a dělá to, co je v dané chvíli potřeba, tak se všechno třpytí, je plné radosti a děje se teď a tady.