Jak můžu rozvíjet a udržovat svou vlastní pozitivní energii?

Někdy to není úplně jednoduché, když se celou dobu dostáváme do situací, které nás strhávají. Radil bych číst knížky jako „Jak se věci mají“ nebo knihy o „Velké pečeti“, abys byl neustále v kontaktu s osvíceným pohledem. Stále měj na paměti, že tohle zde je skutečně čistá země a každý je buddha, ať už to ví, nebo ne.
Začni s informací, že nejvyšší pravda je zároveň nejvyšší radostí a na praktické úrovni následuješ meditaci, ve které necháváš objevit buddhy, mísíš se s nimi a stáváš se od nich neoddělitelný. Budeš-li to provádět jen pár minut denně, třeba během pěti minut, kdy čekáš na autobus nebo na metro, bude to mít opravdu velký užitek. Využij všechny možnosti, které máš.

Jak poznáme, jestli jsme my sami, ostatní nebo všichni dohromady „neulítli“?

Když se jedná o páry nebo úplně malé skupinky, ve kterých k sobě všichni mají velmi blízký vztah, a vyskytne se problém, je to jistě vina všech zúčastněných.
Když však 90% lidí, kteří za námi s něčím přijdou, s námi mají ten samý problém, nesmíme se vykrucovat jak úhoř a myslet si: „Aha, to je zvláštní, oni si všichni vytvořili stejnou iluzi!“ V takovém případě se musíme pořádně podívat sami na sebe.
Jefferson v Americe kdysi řekl: „Občas můžeme podvést všechny lidi, některé můžeme podvádět celou dobu, ale podvádět všechny lidi po celou dobu není možné.“ Použijeme-li tuto metodu, abychom prověřili, jak nás ostatní berou, pak je to jistě moudré.
Když se s lidmi přeme stále o to samé, pak možná máme starý zatuhlý hněv nebo něco podprahového, co nás ruší. Já osobně beru vážně, když mi lidé něco řeknou.
Inteligence je popisována jako schopnost přijímat nové situace. Že se občas trochu změníme a odetneme několik kil zbytečných vzorců chování, je tedy znakem nadání.
Když si stojíme za hloupými zvyky, nejsme věrni zásadám. Když u lidí stále narážíme, nemůžeme říct: „To je zkrátka moje osobnost!“
A měli bychom být opravdu rádi, když nás lidé upozorní na naše obtížné stránky, protože pak se můžeme něco naučit. Je to v podstatě to, na čem ztroskotá každá diktatura. Lidé objeví, že šéf o sobě nechce slyšet nic špatného.
Tak před ním začnou zakrývat všechno, co se děje, a on najednou zjistí, že celý národ přeběhl na druhou stranu a zůstala jen malá pyramida skládající se ze šéfa a patnácti pobočníků, kteří všechno odsouhlasí, a nakonec se to celé zhroutí.
Musíme být vděční za kritiku, protože dokud nás lidé kritizují, můžeme se učit. Když nás nechají a už nám nic neříkají nebo nás pomlouvají za zády, pak máme problémy.

Jak rozumět tomu, že svět je zrcadlem naší vlastní mysli?

Děje se to díky vnitřnímu a tajnému učiteli. Nejprve tak, že se na každodenní prožitky díváme z pohledu Buddhova učení. Pro všechno, co se děje, máme ihned vysvětlení. Buďto na vnější úrovni: „Děje se to tak, protože se předtím stalo to a to!“ nebo na vnitřní úrovni: „Prožívám to nyní tak, protože mám takovou náladu!“ Neustále s sebou tedy máme moudrost, která pracuje jako zrcadlo, funguje na vnitřní a na vnější úrovni. Moudrost s postupujícím časem narůstá a stává se opravdovější.
Na konci se všechno setkává v jednom bodě, okamžik se stává prožitkem „aha“, kdy říkáme: „Ano, samozřejmě!“ a „Jasně, je to tak!“ Vzniká to, co nazýváme „moudrost, která je naší podstatou“, bezprostřední vhled objevující se na základě zkušenosti. Zde současně s prožitkem ihned víme, co tento prožitek znamená. Když to prožíváme neustále a tento prožitek už nekončí, jsme skutečně tam, kde máme být.

Řekl jsi, že bychom se měli vědomě vyhýbat představám a myšlenkám, popř. je pokládat pouze za nástroj. Jak si to myslel?

Nevyhýbal bych se jim, neboť je považuji za praktické a užitečné. Na druhé straně bych si ale stále říkal, že ve skutečnosti je to pouze sen. Nebyly tu včera a zítra tu opět nebudou, víme tedy, že se jedná o obrázky v zrcadle, ale ne o zrcadlo samotné. Existuje jedna hluboká a důležitá pravda a moudrost prostoru, ve vibraci každého atomu, skutečnější než všechny naše představy, pojmy a myšlenky a my jsme součástí tohoto prostoru.
Můžeme jednat mnohem lépe, když se neustále neptáme „proč“ a „kvůli čemu“ atd. Ve skutečnosti velmi mnoho našich každodenních prožitků na úrovni mysli připomíná převrat v banánové republice; dvě, tři různé strany se pokoušejí ovládnout celý zářivý klenot naší mysli. Schopnost rozumět matematice, psát poezii, nadání k mnoha jiným věcem je najednou ovládnuta rozumem, pýchou, očekáváními a obavami.
Je velmi užitečné to rozpustit, aby se tyto schopnosti mohly objevit, když je potřebujeme, a nemusíme se jimi zabývat, když už nejsou třeba. Má to hluboký smysl. Tyto nebo jiné vlastnosti jsou pro práci velmi užitečné, a když už nejsou třeba, můžeme dělat něco jiného, zamilovat se, pozorovat přírodu nebo objevovat, jak je všechno tady a teď zajímavé. Když ovšem neustále spočíváme v minulosti nebo budoucnosti a nejsme nikdy v přítomném okamžiku, pak se stáváme neurotickými!
Tento stav „to i to“ bychom se měli snažit dosáhnout. Dělat neustále to, co máme před nosem a nebýt při tom rozptylováni, o to jde. To je skutečná svoboda.

Na jednu stranu bychom měli převzít zodpovědnost, na druhou stranu bychom neměli věci brát tak vážně. Jak to jde dohromady?

Jistě, že můžeme převzít zodpovědnost. Jenom nesmíme rozvíjet zvířecí vážnost, ale s trochou humoru a prozíravosti se podívat na to, co chceme udělat a co je smysluplné. Dokážeme-li věci vidět z obecné úrovně a s humorem, nikdy nevznikne problém. Pouze nesmíme běžet jako stroj bez oleje. Po celém světě mám asi sto tisíc žáků a lidí, s kterými mám spojení. Beru to vážně.
Pracuji proto 24 hodin denně, ale s dobrou náladou, ne se špatnou. Děláme, co je potřeba, ale neděláme z toho žádný velký problém.

Musíme vždycky říkat pravdu nebo můžeme, je-li to třeba, také lhát, abychom někoho chránili?

To záleží na úrovni praxe. Na úrovni théravády, úrovni příčiny a následku, kde myslíš sám na sebe, bys měl vždycky říkat pravdu. Zde je velice důležité vyvarovat se deseti škodlivých činů. Ty se dělí na tři škodlivé činy na úrovni těla: zabití, krádež, ubližování ostatním prostřednictvím sexu; čtyři škodlivé činy na úrovni řeči: lhaní, pomlouvání, hrubá nebo urážlivá řeč a zbytečné tlachání; a tři škodlivé činy na úrovni mysli: lakota, nenávist a nesprávný pohled.
Na úrovni mahájány neboli na úrovni bódhisattvů, jsou někdy situace, kdy můžeme chránit jiné bytosti tím, že neřekneme pravdu. Pokud např. někdo běží dolů ulicí a pronásleduje ho 15 sedláků s vidlemi, kteří se nás zeptají, kam ten dotyčný běžel, pak bychom jim neměli říkat pravdu, protože by to tomu prchajícímu uškodilo. Na úrovni Velké cesty, mahájány, jsou jen tři činy na úrovni mysli, které bychom v žádném případě neměli dělat: nemůžeme nenávidět, závidět a být zmatení. Na úrovni těla a řeči můžeme dělat všechno pro to, abychom bytostem přinášeli co největší užitek.
K tomu se váže pěkný příběh slavného tibetského dosažitele Dugpy Künlega, který je popsán v knize „Svatý blázen“. Matka Dugpy Künlega byla v celé vesnici známá jako drbna. Stále někoho pomlouvala a šířila fámy. Dugpa Künleg věděl, že jeho matka už nebude dlouho žít a že jí její chování nepřinese v budoucích životech příjemné prožitky. Protože svou matku miloval, stále jí radil, aby se učila meditovat, ale to nepomáhalo a ona nadále klevetila a pomlouvala. Jednoho dne přišel Dugpa Künleg do vesnice a začal všude hlasitě oznamovat: „Právě jsem spal se svojí matkou!“, přestože to nebyla pravda. Když se to velice brzy poté doneslo jeho matce, bylo jí tak trapně, že už najednou neměla co říct. Od té doby namísto klevetění využívala čas k meditaci, a když zemřela, mohl Dugpa Künleg přivést její vědomí do stavu vysvobození.
Když máme dobrou motivaci, pak můžeme někdy i zalhat, ale nemělo by se to stát zvykem a nemělo by se to dít ze slabosti, ale pouze s motivací chránit ostatní.

Dosud jsem si užíval riskantní akce, ale po několika nehodách jsem trochu znejistěl, zda mám pokračovat nebo se mám držet trochu zpátky.

V buddhismu existuje pojem „drahocenné lidské tělo“. Tělo, které nám umožňuje se rozvíjet, učit se a prožívat. Proto vám radím, abyste se zpočátku drželi v mezích, ve kterých se cítíte bezpečně. Později, až bude zcela vymetená a modrá obloha, můžete risknout třeba tandemový seskok. Přitom máte na zádech tandemového pilota, který za vás vytáhne padák, takže se nic nepokazí. Adrenalin, který při tom zažijete, si můžete občas dopřát.
Přesto byste si měli dávat pozor na to, co děláte, protože je určitě lepší radostně poskakovat kolem, než meditovat na invalidním vozíku. Moje doporučení jsou však poněkud konzervativnější než moje jednání, to musím připustit. Každý rok strávím pár dní v sedle silné motorky s přáteli, kteří mají mnohem víc zkušeností, protože jezdí šest měsíců v roce, a ještě k tomu jsou vyspalí a nemají „jet lag“ (potíže po cestování letadlem při změně časového pásma). Nebo skáču s padákem či bungee. I když jsem vždy přesvědčen, že motorku, respektive situaci mám pod kontrolou, jsou okamžiky, které jsou opravdu nebezpečné. Jednou jsem dostal ve vysoké rychlosti smyk s těžkým čtyřválcem BMW a najednou jsem měl pocit, jako by mě drželo tisíc rukou, a zase jsem jel ve stopě. Tehdy motorku řídili spíš buddhové než já. Vždy vím, že to dobře dopadne, a mám důvěru v prostor. Jsem šťastný, když se něco takového přihodí, ale zároveň je to také trapné.

Jednou za čas překročit hranice má jistě smysl, ale jak se vyhnout tomu, aby člověk zašel opravdu příliš daleko?

Doporučuji nechat se vést zdravým rozumem. Je možné se posouvat krok za krokem dál a přitom dělat pořád více pro druhé. Příležitostně je dobré znovu a znovu překračovat vlastní hranice, protože to vytváří víc prostoru a je to velice radostné. Přitom by ale člověk neměl zapomínat na nezbytnou opatrnost.
Pokud se změní motivace tak, že pracujeme především nebo zcela pro druhé, pak na nás buddhové myslí a chrání nás. Děláme všechno pro druhé a druzí dělají všechno pro nás.
Já už nepřemýšlím, jestli je něco nebezpečné či nikoli, neboť když člověk pracuje v otevřeném prostoru a dělá to, co je v dané chvíli potřeba, tak se všechno třpytí, je plné radosti a děje se teď a tady.

Je pravda, že se člověk stává silnějším, když stále překračuje svoje hranice?

Kulturista by řekl, že zvyklý počet shybů slouží k tomu, aby se udržela dosažená svalová hmota, ale jen ty cviky, které ke konci tréninku bolí a dělají se ztěžka, vedou svaly k růstu.
Tam, kde člověk vykračuje za vlastní hranice, vzniká nový prostor a svoboda. Život se dá přirovnat k popruhu z gumy: Pokud ho nikdy nenatahujeme, tak jednou zpuchří a přetrhne se. Pokud ho ale natahujeme pravidelně jako heligonku, zůstane pružný. Když se tedy vzdáme starých návyků a vždy jdeme o kousek dál a děláme to s důvěrou v prostor a ve vlastní možnosti a ne pod tlakem na útěku, tento gumový popruh se napíná a zůstává svěží, takže se může neustále objevovat něco nového.

Když jde člověk při jízdě na motorce až na hranici možností, nedá se to také nazvat lehkomyslností?

Je to přece takhle: pokud jsem vyletěl ze zatáčky, byl jsem moc rychlý, pokud ne, byl jsem příliš pomalý. Mezitím existuje různě ostrá hrana, podle gusta a míry vysvobození. Je to přirozený projev toho, že motorka, silnice a jezdec tvoří jeden celek. Pak všechno běží samo.
Člověk by se do toho ale neměl pouštět, pokud není ve svém středu. Takže se nesnažte něco tvrdohlavě dokazovat, protože to vždy dopadne špatně a je to opravdu lehkomyslné.