Buddhismus a společnost

Dej jim najevo, že takové chování je pro tebe nezajímavé. Nezabývej se jimi!
Když lidi upozorníš na jejich bohatství, stanou se bohatými. Když se zaměří na své slabé stránky a chyby, stanou se chudými.
Podstatné je, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí.
Nejlepší je lidem ukázat, jak to na světě chodí. Tím jim velmi pomůžeme!

Skočil by z okna, kdybys je rozbil? Dobře, pak nemáš přítele, ale pacienta. Musíš to prověřit. Zvládnou lidé, když jim řekneš, co se opravdu děje? Nebo to nezvládnou?
Pokud to zvládnou, pak můžeš jejich iluze rozbít. Potom bys měl zůstat laskavý a udržovat odstup, být tu jako ochránce a dělat dobrá přání.
Když nemůžeš nic říct, potom můžeš pouze dělat dobrá přání. Zkusíš jim jednou, dvakrát pomoci. Když to nejde, jsi jednoduše laskavý a děláš dobrá přání.

Když jsou lidé připraveni se učit, můžeme je podržet. Pokud pouze hledají místo, kde by se vyžívali ve svých špatných návycích, pak je musíme zastavit. Jednoduše prověříme, jestli se chtějí rozvíjet a jít dál prostorem, který jim vytvoříme, nebo jestli toho využívají jen k tomu, aby utužili své špatné návyky. Když lidem dovolíme, aby posilovali negativní nebo hloupé struktury, jedná se potom o „hloupý soucit“. To pro ně vůbec není dobré.
Nejlepším je skutečně starý německý výrok: „Co mě nezabije, to mě posílí.“
Nejtvrdší škola je ta nejlepší a nevzdávat se, je tou nejlepší a nejrychlejší cestou.

Existuje jedno arabské rčení, které můžeme použít za těžších okolností: Stál tam jeden a naříkal, že nemá boty, a pak jsem uviděl dalšího, který neměl nohy…
Můžeme ukázat, kolika lidem se daří mnohem hůře než nám samotným. Možná tě pak nebudou mít rádi a možná se tak zbavíš problematických lidí, ale až se jim bude dařit lépe, přijdou a opět tě budou mít rádi. Možná právě kvůli tvé upřímnosti.

Nic nebrat. Čím vyšší úroveň pravdy, tím vyšší úroveň radosti! Rušivá emoce je sama o sobě něčím špatným, něčím, co přináší utrpení, chybou v programu. Problém pokládáš za chybný program.
To se nazývá realismus. Děláš dobré věci. Když si opravdu myslíš, že ten problém je skutečný a přeješ si na to přistoupit, tak ho alespoň nenos sebou! Pak seď, měj v srdci lamu, který se směje a vyzařuje na lidi světlo. Potom mohou vyprávět své příběhy, dokud toho nebude příliš a zase neodejdou!
Když lidi utvrzujeme v jejich úletech, děláme chybu! To by bylo nepochopení toho, jak jedná bódhisattva. Správný přístup bódhisattvy je říct lidem: „Všechno je sen!“ „Není to důležité!“ „Nebylo to tu před tím, později to tu také nebude!“

Nejdříve mu ukážeme, že jeho úlet není zajímavý. Že ten úlet snášíme, protože jsme přátelé, ale že není vůbec zajímavý. Že tím nic nezíská a také nebude zajímavější. Pak ho možná „polechtáme na mysli“, když ho nemůžeme polechtat někde jinde. Prostě jsme tvrdošíjně laskaví a zabýváme se pouze pozitivními věcmi. Sám to tak dělám. Vím, že vás občas uzemním. Přijdete za mnou a myslíte si, že máte velký problém.
Ale ve skutečnosti jde o to, rozpoznat samotné zrcadlo a ne obrázky, které se v něm objevují. Zatímco vy vidíte jen mnoho obrázků, spoustu černé vody po mytí, která stéká po zrcadle, já vidím, že zrcadlo začíná stále více zářit.
To je to, co mě zajímá. Zatemnění a překážky tak jako tak zmizí a neustále se mění. Kdo to vlastně bere vážně? Není to důležité.
Důležitá je buddhovská podstata za tím. Ta je skutečná a víc a víc září. Tu vidíme a prožíváme. Neberu nikoho do náruče a nejsem povrchní, když říkám: „Vypadáte dobře!“ Skutečně, čím déle jste v dharmě, vypadáte pokaždé lépe, něco jste se naučili, pokročili jste dál.

Místo toho, abychom z lidí dělali hříšníky, postavíme nejprve lidský most. Možná jsme jediní, kdo si na dotyčného udělal trochu času.
Když například přijdeš k řezníkovi, jsi nejprve přátelský, nemluvíš moralisticky a nepoukazuješ na to, kolik zvířat muselo zemřít. To by vše pouze pokazilo. Jestliže jsi tak po nějaké době vytvořil dobré spojení, budeš možná jediný, komu se ten řezník může trochu otevřít. Možná řekne: „Vlastně mám mnoho špatných snů a mám často strach.“ Pak můžeme říct: „Možná na tebe dopadá něco ze strachu těch zvířat, která zabíjíš.“ Řekneme to ale jen docela krátce, aby si nemyslel, že ho chceme poučovat. A až to stráví, dáš mu někdy tip: „Zrovna je volné místo na poště. Nechtěl bys třeba raději pracovat tam?“
Pomáhat ostatním však neznamená, že sedíme doma na gauči, máme nohy v teple a popíjíme čaj. Patří k tomu také to, že lidi zastavíme, když dělají chyby. Ale ani s těmi nejnepříjemnějšími lidmi nesmíme zlomit svazek. Možná jsme tu také jejich jediný kontakt. Musíme pak mít opravdu dlouhou výdrž a znovu a znovu s těmito lidmi pracovat.

Když někdo chce narážet hlavou do zdi, nemusíme mu pokaždé podstrkovat polštář. Chováme se spíše jako toreador, který volá: „Olé!“ a nechává býka běžet proti zdi. Lidé by raději měli rychle pocítit, že to hodně bolí, než se negativní návyky stanou příliš hlubokými. Měli by zjistit, že to bolí natolik, že lichotky ega už nestačí, a je napadne, že by možná mohli něco změnit.
Samozřejmě je pár věcí, které se nesmí stát. Nikdo například nesmí dostat AIDS, nikdo nesmí poškozovat zdraví ostatních. Ale to, že lidem občas na osobní úrovni ukápne z nosu trochu krve, je naprosto v pořádku! Často to musí opravdu bolet, než je ego ochotné se vzdát obsazených území.
Buddhovo učení je něco velmi, velmi vzácného, a člověk by s ním neměl za lidmi běhat! Dáš jim informaci: „Mám tu věc…“ a pak mohou běhat kolem, dokud neobjeví, že tu věc potřebují. Pak se můžeš dělit o to, co máš. Ale nikdo od tebe nemůže očekávat, že za ním poběžíš.