Nedělejte ze svého soucitu nějakou věc! Nechoďte a neříkejte: „Tady je můj soucit!“ nebo „Jsem pokornější než ty!“ jak to dělají někteří buddhisté z jiných škol. Dělejte s klidem to, co máte před nosem. Jednejte v okamžiku, kdy máte soucit. V okamžiku, kdy je úkol dokončen, vše pouštíme a máme vždy čisté ruce. Jsme jako vítr, který jednoduše rozvíří prach z okna. A když je okno opět zavřené, bude v pokoji znovu teplo.
Když děláme ze soucitu nějakou věc, bude to lepkavé. Jednáme a děláme, co můžeme, protože člověk je ze své podstaty laskavý. Poté na to zapomeneme a jdeme s radostí dál.
Existuje k tomu pěkný příběh. Dva mniši z jedné divoké sekty, kteří nesměli mít nic se ženami, přišli k řece, kterou chtěla přejít také jedna žena. Jeden z těch dvou mnichů ji přenesl na druhý břeh, tam ji postavil a šel dál. Ten druhý pětkrát naprázdno polknul a byl z toho velice zmatený. Až za tři dny se dokázal zeptat: „Jak ses jí jen mohl dotknout?“ A ten první odpověděl: „Já jsem ji tam nechal stát, ale ty ji pořád ještě neseš!“
V daném okamžiku jednáme především na základě zdravého rozumu. Říká se, že skutečně správný čin je jako malování obrazu na vodní hladinu. Předtím nic nebylo, potom také nic nebude, v jediném okamžiku do sebe všechno zapadá! Není v tom nic lepkavého, žádná očekávání, žádné obavy, žádné zítra nebo včera. To je úroveň Diamantové cesty, úroveň mahámudry.