Buddhismus a společnost

Nejsem si stále jistý, jestli mám svým dětem zprostředkovat jen svůj buddhistický pohled na svět nebo i ten křesťanský a jestli jim přinese více problémů, když budou chodit na výuku náboženství a budou z toho možná zmatené, nebo když tam chodit nebudou, a stanou se tak outsidery. Co si o tom myslíš?

Těžko říct. Ale když děláme to, co sami považujeme za správné, pak je zbytek problém ostatních. Toho se vždy držím. Je to mnohem jednodušší.
Ve střední Evropě má církev velkou moc, ale nenechal bych se tím moc ovlivnit. Je lepší, když se děti několikrát poperou před školou, než aby měly stejný „sestřih“ jako všichni ostatní a možná tím trpěly. Možná je také rozumné nechat to na samotných dětech, jakou cestu si zvolí.

Moje děti se často perou. Rozzlobí mě to, zasáhnu a pak toho lituji.

Pokud nejsou stejně velké a silné, pak nesmíš dovolit, aby se jedno stalo obětí a druhé tyranem. V tom případě je od sebe odtrhneš. Pokud jsou však stejně velké a perou se dobře a s radostí, pak je to zcela v pořádku. Ale nesmíš připustit, aby větší pravidelně utlačoval menšího. Takové návyky bychom neměli podporovat.
Když ty dva od sebe odděluješ, tak bys to ovšem měla dělat bez hněvu. Můžeš pamatovat na to, že je to starý návyk a že se v předchozím životě pravděpodobně prali obráceně. Nesmíš do toho vnášet další násilí. Vysvětli jim, že násilné jednání nikdy není dobré – a odděl je v těchto situacích od sebe. To je asi nejlepší.

Od té doby, co moje dcery chodí ven samy, si často dělám starosti, že by se jim mohlo něco stát. Co bys radil, měl bych jim to zakazovat nebo se mám spolehnout na to, že děti, jejichž rodiče praktikují, mají mimořádnou ochranu?

Těžko říct. Útočiště sice znamená účinnou ochranu, ale máme i stará spojení z mnoha životů. Pokud je nějaké místo opravdu nebezpečné, potom musíš říct: „Nechoď tam.“ Tvoje dítě musí vědět, že existují divní lidé, kteří mají rádi mladá děvčata a dělají s nimi všechno možné. Na ně si musí určitě dávat pozor. Tvoje možnosti něco pro ni udělat jsou pouze omezené. Musí sama spolupracovat, přemýšlet a dávat pozor. Má také zodpovědnost sama za sebe.
Pokud jí řekneš: „Poslyš, dávej pozor a nedělej to,“ a ona řekne: „Nebojím se, udělám to i tak,“ pak nemůžeš už nic víc udělat. Nemůžeš jí nasadit pouta nebo jí dát na krk videokameru.

Považuji za špatné, že v dnešní době jsou pořady pro děti plné násilí. Nemyslíš si, že to dětem škodí?

Nedovolil bych dětem dívat se na vysloveně sadistické věci. Kde například někdo má radost z toho, když ostatní trpí. Ale kde se bojuje, objeví se pár monster a pak zase odejdou, to není asi tak hrozné. Pokud to není perverzní, ale pouze napínavé, tak s tím děti asi nebudou mít problémy. Pokud je to sexuálně perverzní, pak bych to dětem neukazoval.
Postavy, se kterými jsem se jako dítě identifikoval, byly Seveřané, Vikingové, kteří se plavili po světě a všude všechno ničili a dobíjeli. Myslím si, že to nebylo horší než to, co se ukazuje ve filmech dnes. Možná jsou nyní jen trochu barevnější.

Často se dostávám do konfliktu: mohl bych pro svou rodinu získat výhodu, což by ale současně někoho dalšího znevýhodnilo. Jak se mám v takové situaci zachovat?

Předvídavost, to je to, co především ve světě chybí, ať už se týká velkých, nebo malých problémů. Jsme jako politik, který musí za dva roky vyhrát volby, a ne jako státník, který myslí i na příští generaci.
Je pravda, že žijeme teď a tady, a ne zítra a někde jinde, ale co se týče jednání, měli bychom se dívat nejméně padesát let dopředu. Můžeme sice možná krátkodobě získat výhodu na úkor druhých, ale to pak znamená, že v budoucnu budeme mít nepřítele, který nás nějak zablokuje.
Jako buddhista bych se opravdu snažil vidět svět jako bohatý. Každý by měl v tomto světě mít své příjmy. Můžeme se zamyslet nad tím, jaký výkon podáme i jakou má v našem oboru hodnotu. Tento „průměr“ očekáváme, a jestliže dostaneme něco navíc, pak to vnímáme jako požehnání a můžeme dát něco z toho i na centrum, aby dobro plynulo dál. Jestliže máme zaměstnání, v němž není tak vysoký příjem, musíme se rozhodnout, zda v něm budeme pokračovat. Dělal bych jednoduše to, co je vhodné, a nebral bych to vůbec osobně. Je dobré jednat vždy v souladu s tím, co si myslíme a co říkáme, tedy transparentně a upřímně.
Proto je dobré otevřeně říct, že za určitou činnost potřebujeme takový nebo takový plat. Než abychom zničili nějaký osobní svazek, uděláme lépe, když řekneme: „Ty, myslím, že se na tuto věc díváme každý jinak, udělej ten obchod s někým jiným!“ Pokud jednáme vždy upřímně, aby nevznikala žádná závist a věci se přirozeně odvíjely, pak je vše zcela správně a v pořádku.

Pokud nás přátelé jako buddhisty požádají, abychom šli jejich dítěti za kmotra při křesťanském křtu, máme to udělat?

Myslím, že bychom měli být upřímní k sobě, ke svým přátelům a k tomu dítěti. Pokud musíme při křtu slíbit, že povedeme to dítě ke křesťanské víře, já bych to osobně nedělal.
Pokud to však můžeme vidět tak, že tento slib znamená chtít pro dítě to nejlepší a podporovat ho v tom, pak to udělat můžeme.
Existují přece různé křesťanské církve s různými rituály při křtu. Musíte se rozhodnout sami, jestli se toho chcete účastnit.

Poznal jsem opravdu skvělou ženu. Není buddhistka a ani se buddhismem nikdy nezabývala, ale je velice otevřená. Rozešli jsme se a ona začala žít s jiným mužem. Po nějaké době jsem od ní dostal zprávu, že je těhotná. Velice mě to potěšilo a také ona si již delší dobu přála druhé dítě. Teď jsme opět spolu. Jelikož ale na moji přítelkyni momentálně druhý potenciální otec vyvíjí nátlak, je velice zmatená a také vystrašená. Předevčírem se rozhodla, že půjde na potrat.

V případě, že se jedná o potrat, jí nemůžeš nic slíbit. Moje letitá zkušenost je, že po potratu zůstane nenarozené dítě stát mezi rodiči a vztah zcela jistě skončí. Při adopci je tomu ale naopak. Rodiče v tomto případě jistě sdílejí něco dobrého. Velice tu dámu pozdravuj a řekni jí, že děti mají mysl.

Jak můžu vidět něco hezkého na tom, že jsem matkou? Mám malé dítě a už osm měsíců jsem se pořádně nevyspala. Jsem úplně vyčerpaná a dítě je často nemocné. Ráda bych mu dala lásku, ale jsem tak vyčerpaná, že mám strach, že omdlím.

Také celou dobu pracuji až ke svým hranicím. Často přijedu na místo, vidím všechny své přátele a velice rád bych si s nimi popovídal, ale vím, že když si nejdřív na hodinu nelehnu, pak budu nudný, protože budu z únavy vyprávět pořád to samé dokola.
Ale je tu i možnost využít bolest jako energetický pramen. Již několikrát jsem zvládl přednášku nebo něco jiného, protože jsem svou bolest vnímal jako hnací sílu. Vzpomínám si, že jsem jednou dlouho prodlužoval přednášku, protože venku stála policie a chtěla se mnou mluvit o autu, kterým jsem přijel.
A protože nechtěla přerušit přednášku, neustále jsem ji prodlužoval, dokud neodešli. Byl jsem tak unavený, že se mi klížily oči. Ale měl jsem malé boty, a díky bolesti jsem to celé vydržel. Myslím, že to byl herec Laurence Olivier, kdo doporučoval, abychom vždy, když se máme něco naučit, nosili kamínek v botě. Pro něj byl tento bolestivý tlak červeným praporem, úrovní, z které čerpal sílu.
Jestliže tě bolí oči, pak si buď svých očí vědoma a vytáhni z nich sílu bolesti. Jestliže bolí záda, pak si buď vědomá svých zad a použij je jako energetický pramen. Nejlepší bude, když použiješ jako pramen síly svou mateřskou lásku. Stejně tak to dělají 2 miliardy matek na celém světě právě v tuto chvíli. Zkus vytáhnout sílu ze své mateřské lásky, ze zkušenosti a z prožitku být matkou.
Vezmi vždy to, co je nejsilnější a vezmi si z toho svou energii. Bez ohledu na to, jaké myšlenky přijdou, použij a využij je. Obohať se svými zkušenostmi, vyjdi z perspektivy boháče, nikoli chudáka. Sami utváříme svůj život, sami určujeme, co se stane. Jdi cestou identifikace, je to nejrychlejší a nejkratší cesta. Na vnější úrovni se vyhněte všemu, co vede k těžkým snům a prožitkům, vyvarujte se opravdového nepřátelství a velkých problémů tak, že si např. nikdy nepůjčíte velký finanční obnos.
Na vnitřní úrovni to znamená rozvíjet soucit a moudrost. Soucit znamená myslet na druhé natolik, že už nemáme čas sami pro sebe a opravdu rozeznáme a prožijeme touhu všech bytostí po štěstí. Moudrost znamená, že už věci nebereme osobně. Je nám jasné, že něco podobného prožívají všichni a všichni někdy získají i tuto zkušenost.
A na nejvyšší úrovni se identifikujeme s buddhy. Přesně tak fungují naše meditace. Po dvacetiminutové meditaci už není všechno takové, jaké to bylo před ní. Z meditace jdeme do čistého světa, kde jsou všichni buddhy, ať už to vědí, nebo ne. Všechno má čistou podstatu, všechny schopnosti a možnosti.
Je důležité prožívat jevy z úrovně nadbytku. A to znamená, že se chováme jako buddha, jak nejlépe to dokážeme, že nejen meditujeme a tím to skončilo. I po meditaci je náš partner ještě moc tlustý, pes pořád štěká, děti se chovají nemožně, s šéfem není k vydržení. Ale prožíváme svět jinak. Je důležité, abychom prožili čistou úroveň, i když vstáváme z meditace.

Jak se má člověk rozhodnout, u koho zůstanou děti, když se partneři rozejdou?

Když se znovu narodíme jako lidé, budeme mít ženské pohlaví, když máme silnější karmické spojení s otcem, a mužské, když máme silnější spojení s matkou. To znamená, že se dívky cítí primárně přitahovány k otci a chlapci k matce.
To se může v průběhu života z důvodu jiných karem, které se rozvinuly, měnit. Myslím si, že je nejjednodušší, když jdou děti k tomu rodiči, který si našel nového partnera, který má s dítětem také spojení, obzvláště tehdy, když si jeden z rodičů nového partnera nenašel. Rodina je jistě lepší, než když dítě vychovává jeden rodič sám, pokud vztah k tomuto rodiči není obzvláště silný.
Ve většině případů radím založit velkou rodinu, jak nám to ukazují Nepálci. To znamená, že se bývalí partneři dají dohromady se svými novými partnery, že z jedné rodiny vzniknou dvě rodiny, se kterými děti mohou udržovat dobrý vztah. Přitom je důležité, aby k sobě bývalí partneři necítili žádný hněv nebo vztek, protože byli opuštěni. Oba musí být spokojení, když od sebe odcházejí.

Na jednu stranu mám svoje rodiče rád a těším se na vzájemné návštěvy. Na druhou stranu tyto návštěvy často končí hádkou. Jak tomu můžu zabránit?

Nejezdi tam tak často, ale když tam jsi, snaž se vždy být přátelský. Každá generace má vlastní životní styl, a když se setkáváme, dáváme to nejlepší, abychom to překlenuli. A když už to nejde, jedeme zase domů a zkusíme to později po telefonu.
Od určitého věku jsou lidé tak jako tak chráněni „památkovou péčí“ a tady se musíme chovat dobře a nesmíme je příliš burcovat. Musíme prověřit, jestli jsou schopni se ještě něco přiučit nebo jestli můžeme už jen doplnit to, co tu již je, a přidat pár dobrých dojmů pro příští život.
Naši rodiče toho pro nás udělali tolik a po válkách znovu vybudovali Evropu. Opravdu jim něco dlužíme. Měli bychom chápat, jak jim můžeme přinášet štěstí a snažit se jednat s nimi dobře. Dobré jednání občas znamená i to, že k nim nejezdíme příliš často. Místo toho zavoláme. Pokud i to vede k hádkám, píšeme raději pohlednice: „Daří se mi dobře a myslím na vás atd.“ A pak každá generace dělá to svoje.