Jak můžeme čas, který trávíme prací na počítači, využít pro praxi dharmy?

Práce s počítači je náročná, nemáme při ní volnou hlavu. V takovém případě je dobré vidět práci jako svobodnou hru mysli, prožívat ji jako obrovskou moudrost. Můžeme si představit svého lamu, jak sedí nad naší hlavou, a přitom si myslet: „Teď dělám svou práci opravdu dobře a můj lama je zde!“ Při mentálně namáhavé práci nám mantry berou příliš mnoho koncentrace.

Jak můžeme využít čas při monotónní práci pro praxi dharmy?

Při takové práci existují dvě možnosti. Jednak si můžeš představit, že ty sám sedíš několik centimetrů nad svou vlastní hlavou a odtud věci pozoruješ. To vyzdvihuje vše na vyšší úroveň a je to velmi užitečné. Můžeš také po celou dobu říkat mantry. Přitom cítíš energie ve svých vnitřních centrech. Vnitřní prožitek je ve skutečnosti důležitější než to vnější, co právě děláš. Tak bych to dělal já. Nechal bych plynout mantru a jednoduše prožíval. Posadit se trochu výš, pak přidat mantru „Karmapa čeno“, to je v tomto případě velmi užitečné.

S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“
A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.
Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.
Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.
Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Vystudoval jsem ekonomiku a v tomto oboru nyní pracuji. Je to „dobrá práce“, tzn., dají se díky ní vydělat slušné peníze a člověk si může i rozšířit své „know-how“. Možná to je to, co si mnozí přejí a o co možná i mnozí lidé usilují. Bohužel mám ale pocit, jako bych v práci z lidského úhlu pohledu zakrněl. Problém spočívá v tom, že jsem se nesžil se svou úlohou, nemohu se s ní identifikovat. Je to prostě nějaký úkol, ke kterému je potřeba určité vzdělání, ale mohl bych stejně tak dobře stříhat ovce, jen příjem by byl samozřejmě nižší. Ať se sebevíc snažím ujasnit si, že chci podat dobrý výkon, nedaří se mi přitom najít smysl mé úlohy: sestavovat a spravovat jiným podnikům, např. bankám, výrobním závodům nebo pojišťovnám, jejich IT infrastrukturu. Kdybych pracoval v jiném oboru, objevil by se u mě neodvratně ten samý problém. Je mi prostě líto mého času. Je to pýcha nebo jsem asociální?

Jestliže nechceš být lékařem, učitelem nebo umělcem, pak od své práce očekáváš naplnění, které ti nikdy nemůže přinést. Buď proto rád, že peníze plynou, podporuj, kde můžeš, a medituj každý den. Jen tvá mysl se dokáže radovat a ona zbarvuje tvé vidění světa. Těším se na naše další shledání, jdi na jistotu.

Můžeš říct něco o významu peněz?

Peníze jsou forma energie, něco, s čím můžeme pracovat. Sám jsem ročník 1941, tedy válečná generace a ještě dnes si pamatuji na svůj první krajíček bílého chleba. Můj přístup k penězům je samozřejmě ovlivněn dětstvím a poválečnou dobou. V záležitostech týkajících se peněz jsem spíše konzervativní. Proto radím všem svým žákům, aby se nikdy nezadlužovali. Tibeťané říkají, že kdo zemře zadlužený, narodí se znovu jako kůň. A všichni předchozí věřitelé na něm pak jezdí a nechovají se k němu dobře…
Jestliže jsme důkladně prozkoumali situaci, můžeme se odvážit a přistoupit na nějaké riziko. Důležité je, abychom nikdy nebyli tak slabí, že se nedokážeme sami uživit a staneme se závislými na druhých. Svoboda spočívá v udržení každodenních potřeb na nízké úrovni, protože čím méně potřebujeme, tím více nadbytku máme pro druhé. Jestliže potřebujeme drahý dům, drahý Mercedes a drahé oblečení, pak musíme opravdu hodně investovat, abychom našli ještě něco, co nás nadchne. Pokud naproti tomu rádi jezdíme také ojetým autem, kupujeme si oblečení v „second-handu“, dokážeme se najíst i ze supermarketu nebo občas přespíme v autě místo v hotelu, pak nám zbývá i něco pro ostatní.
Každý má samozřejmě věci, které jsou pro něj velmi důležité. Já osobně rád jezdím rychle autem a na motorce. Když si splníme pár přání, která jsou pro nás velice důležitá, dostaneme se snadno do stavu nadbytku a můžeme dělat všechno možné. To je moje rada. Mohu vám říct, že stát se tlustým konzumentem skutečně není dobrý cíl. Tak se jenom dostaneme mezi snoby, komplikované lidi a celou dobu se budeme nudit.

Z finančního hlediska se mi nikdy nedaří narazit na zlatou žílu bez ohledu na to, co dělám. Jak se z toho dostanu?

Nejprve se musíme podívat na vnější situaci. Zeptáme se: „Mám vůbec zaměstnání, v němž mohu vydělat peníze? Jaký je trend? Do čeho se investují peníze?“ To zaprvé. Jestliže jsme zjistili, že pracujeme v oblasti, která je v úpadku, měli bychom se rozhlédnout a snažit se jít novou cestou. Důležitá je ale i vnitřní úroveň – rozeznat, do jaké míry opravdu chceme něco jiného, zda máme dostatek zájmu o něco nového.
Pokud se opravdu zajímáme, pak jsme i připraveni tvrdě pracovat a něčeho dosáhnout. Je to, jako když děláme shyby: jenom ty, které jsou za hranicí bolesti, mají účinek a vytvářejí další svaly. Takovým způsobem se Německo opět dostalo kupředu po 2. světové válce. Ať už šlo o ženy, které odklízely trosky, nebo nové podnikatele, lidé byli jednoduše připraveni vynaložit více úsilí, pracovat za hranicí bolesti. Dělali víc než průměr, a tím znovu vybudovali Německo.
Jestliže jsme pečlivě prozkoumali vnější situaci a máme i správný vnitřní přístup, může se někdy přesto stát, že prožijeme delší období žízně a údolí je hlubší a dál, než jsme si mysleli. To může být třeba tím, že jsme v minulých životech ukradli několik koní nebo udělali něco podobně závažného. Pak jednoduše děláme v naší situaci to nejlepší. Jinak řečeno: „Když nemůžeme mít tu, kterou milujeme, pak bychom měli milovat tu, kterou můžeme mít!“ To znamená nic si nevynucovat, ale přechodně se materiálně omezit. Najít si menší byt, jezdit v levném starším autě a třeba chodit do práce na poloviční úvazek.
V takovém období pak můžeme začít s vnitřním rozvojem, místo abychom se rozvíjeli na vnější materiální úrovni, a radost, kterou jiní hledají ve „vnějším světě“, nacházet uvnitř. Tak se můžeme dále rozvíjet. Když pak po několika letech meditace a dávání je i poslední ukradená herka zaplacená a podmínky očištěné, dostane se na povrch dojmů uložených v podvědomí naše štědrost vůči žebrákovi u chrámových dveří a znovu prožijeme bohatou fázi.

Mám rodinu, děti a práci. Když si večer konečně v klidu sednu, pak jsem příliš unavený na to, abych meditoval. Jak se mohu i přesto rozvíjet?

Jsi v životní situaci podobné situacím tibetských laiků. I oni měli několik dětí a neustále něco na práci. Pokračovali v rozvoji tím, že přes den odříkávali spoustu manter,  např. „KARMAPA ČENO“ nebo „OM MANI PEME HUNG“, aby rušivé emoce neměly žádný základ, na kterém by se mohly zachytit. Čas od času si také poslechli něco, co souviselo s dharmou, a přes den o tom přemýšleli. Tak se rozvíjeli.
To můžeme všichni dělat i dnes. Recitovat mantry pro odstup a ochranu, mít určité vědomosti, s nimiž můžeme pracovat, a když někdy nekřičí žádné dítě nebo od nás nikdo nic nechce, můžeme se uvolnit a jednoduše spočinout v mysli. Čas od času je také velice dobré navštívit na pár dnů nějaký kurz a dostat tak další dávku energie pro vlastní rozvoj. Tak se může každý dobře rozvíjet, aniž by musel příliš meditovat nebo dělat po dlouhou dobu praxe v ústraní.

Měli by buddhisté být bezdětní?

Obecně bych řekl, že se každý musí rozhodnout sám za sebe. Neexistuje ale žádná lepší cesta jak rozvinout trpělivost než ta, že budeme mít děti. Z pohledu buddhismu je to otázka karmických spojení. Pokud jsme měli v předchozím životě hodně karmických spojení, pak asi budeme mít i v tomto životě velkou rodinu. Pokud jsme v předchozím životě spíše meditovali a byli více sami, pak asi ani v tomto životě nebudeme mít tolik dětí. Liší se to podle karmy.
Tato karmická spojení můžeme poznat jednak podle toho, jaké máme záliby. Ale také podle toho, jak lidé a hlavně děti reagují na určitý pár. Jsou páry, ke kterým se děti rychle druží. Jiným by to nesedělo, protože nemají potřebné vlastnosti. Takže si myslím, že děti jsou skvělé.

Proč mají buddhisté tak málo dětí?

Je obtížnější praktikovat, pokud máme děti. Je snadné rozvinout trpělivost, ale ve většině jiných věcí jsou děti zátěží. Chápu, že hodně lidí chce mít děti, a mám radost z toho, když vidím, že se Evropanům rodí děti, protože naši kulturu považuji za nejlepší kulturu na světě. Již mnoho let cestuji po světě, a proto můžu říct, že nikde jinde nevzniká více štěstí a více smysluplných věcí pro takové množství lidí jako v Evropě. Chápu ale také, když lidé řeknou, že chtějí raději žít jako dosažitelé a praktikovat.

Nemyslíš, že právě buddhisté v západních zemích by měli mít hodně dětí? Vždyť je to přece něco velice dobrého, když určitému vědomí umožníme tak slibné znovuzrození?

Kromě mnichů a mnišek můžeme žít radostný sexuální život dvěma způsoby. Jako jogíni s větším soustředěním na rozvoj a práci nebo jako laici s dětmi. V případě obou cest je možné dosáhnout osvícení.
U laiků jde trochu víc o to, že dobře fungujeme, a jsme tak dobrým příkladem. Jako jogíni máme spíše funkci rozpouštět u lidí ztuhlé představy a koncepty, aby získávali svobodný pohled na svět. Která cesta je ta správná, závisí mimo jiné na tom, kolik máme karmických dluhů.
Některé dámy přijdou do jiného stavu i tím, že projdou kolem pánského záchodu. To jsou ty, které mají mnoho karmických dluhů, dali hodně slibů a dluží mnoha bytostem život.
S metodami, které máme, můžeme praktikovat obě cesty. Mám radost z buddhistických rodin, je skvělé, že je máme. Ale mám radost i z buddhistických jogínů, kteří mají více energie pro svoji praxi.
V tibetském buddhismu hraje matka důležitou roli i při rozvíjení soucitu. Začínáme myslet na to, co pro nás naše matka udělala, když jsme byli malí. Pak myslíme na to, že nebyla matkou jen v jednom životě, a pak jdeme dál a zjišťujeme, že každý jednou byl naší „matkou“. Z této lásky a vděčnosti k matce se pak rozvine celá mandala soucitu, celý palác soucitu.