Buddhismus a společnost

Buddhismus není jen filozofií, náboženstvím či psychologií. Buddhova učení nabízejí praktické poznatky a zkušenosti využitelné v každodenním životě. Díky nim můžeme rozvíjet moudrost a takové vlastnosti a schopnosti, abychom dokázali nalézt trvalé štěstí, které není podmíněné tím, co se zrovna děje, a abychom mohli být užiteční nejen sobě, ale i druhým.

Co znamená být buddhistou v každodenním životě?

Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.
Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom pouze nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozpoznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se dělat co nejméně škodlivých činů. Je moudré přijímat každý den útočiště.

Chtěl bych svůj každodenní život dále zvládat s plným nasazením a koncentrací, ale pokud možno bych současně rád praktikoval dharmu. Je to možné?

Je velmi dobré dělat všechny aktivity, co nejlépe můžeme a zároveň na základě dharmy pro dobro všech bytostí. Nejlepší přitom je neustále pozorovat vlastní mysl a během různých činností si uvědomovat prožívajícího, který vše vnímá. Absolutním cílem je neprožívat žádnou oddělenost mezi tím, kdo něco dělá, předmětem této činnosti a činností samotnou. Kdo dokáže tento pohled neustále držet, je osvícený!
Existuje dobrý způsob, jak to můžeme cvičit. Představujeme si, že sedíme nad svou vlastní hlavou, a pozorujeme se při všech činnostech. To pomáhá trénovat bdělost ve všech situacích. Dharma znamená být za všech okolností bdělý! Je tolik okamžiků, které můžeme využít. Každou krátkou přestávku můžeme využít k tomu, abychom nechali Karmapu klesnout do svého srdce, poslali světlo bytostem a z celého srdce jim přáli vše nejlepší. Na záchodě si můžeme krátce představit, že se právě pročišťuje vše negativní. U jídla můžeme myslet na všechny další bytosti a posílat jim světlo jako potravu – vše se může stát dharmou.

V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Jak můžeme žít v okamžiku, tedy spočívat v tom, co se právě děje, a zároveň následovat cíle a činit plány do budoucna?

To se v žádném případě nevylučuje. Základem tvého přístupu je vždy prostor. Z tohoto uvolněného bezpečného základu pak dokážeš rozeznat, co přinese všem nejvíce užitku, a svobodně se rozhodnout, co chceš dělat.
Dávat svobodu, optimálně využívat možnosti, abychom dosáhli absolutních cílů, jako je vysvobození a osvícení, co nejrychleji. Pro vlastní rozvoj je tedy také důležité myslet na budoucnost.

Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“
Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.
15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.
Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Je normální, že poté, co jsme nějakou dobu meditovali a začneme se pozitivně měnit, narážíme u přátel a kolegů na nepochopení a odpor? A jak s tím pracovat?

To je úplně normální, protože většina lidí – především v rodinách a jiných úzkých vztazích – si nás zaškatulkovala podle určitého vzoru osobnosti.
Proto nejsou tříleté meditační retreaty tak účinné, protože sedíme a meditujeme sami, rozpustíme trochu svoje úlety, ale pak se zase vrátíme k ostatním ve skupině. Ti pořád ještě mají uchovanou naši šablonu a my do ní zase skočíme zpátky. Pak to opět rozpustíme a potom „hop!“ zase zpátky do šablony. Proto jsou lepší kratší meditace v ústraní, protože při nich se můžeme zcela otevřít, aniž bychom byli pořád znovu strkáni do stejné škatulky.
Když se opravdu měníme a vypadáváme z navyklého schématu, potom mnoho lidí znejistíme. Především ti málo sebejistí jsou většinou velmi konzervativní. Všechno má mít svůj pořádek, svoje místo, a když je to náhle jinak, jsou tito lidé mrzutí a říkají: „Věřte jí teď, že je chytřejší než my, a co to je vůbec za sektu, kam chodí?“
Ale jednou toho také nechají. Většina lidí jednoduše chce být šťastná a vyhnout se utrpení a ty jsi celou dobu přátelská a nehraješ s nimi žádné komické hry. Jednou za tebou pak přijdou a řeknou: „Ehm, mám takový problém, nevíš, co s tím?“
A potom tě uznají a stejně tak i tvůj nový vhled a rozvoj, ale musíš mít velmi, velmi mnoho soucitu a musíš zacházet velmi, velmi daleko, musíš být připravená opakovat věci sto tisíckrát a především musíš být naprosto neochvějná. Jednoduše musíš přátelsky říct: „Víte, je mi líto, mám vás ráda stejně jako před tím, ale získala jsem nové zkušenosti a nechci už chodit na ryby a nechci už poslouchat ty a ty historky o těch a těch lidech, proč je tedy nenecháme na pokoji.“
Musíme být přátelští, ale zůstat neústupní. Potom se z toho jednou dostaneš a získáš tak novou pozici.

Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.
Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.
Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!
Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.
A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Pochopil jsem to správně, že je nejlepší, pokud chodíme do práce jen na částečný úvazek a jinak všechen čas věnujeme praxi?

Tak je tomu jen ve velmi výjimečných případech. Jestliže je naším jediným cílem v životě dosáhnout úplného osvícení pro dobro všech bytostí, pak je toto nejvyšší cesta. Ze zkušenosti ale vyplývá, že je v takové situaci trvale spokojeno jen velmi málo lidí. Tohle možná dokážeme v době idealistického mládí, ale jakmile zestárneme a zjistíme, že nedostaneme žádný důchod nebo nemůžeme cestovat, protože nemáme peníze, začne se situace obracet.
Dříve než se vydáme touto cestou dosažitele, musíme sami sebe velmi dobře prověřit. Musíme si být zcela jisti, že už nás nesvazují žádné vnější záležitosti a opravdu se můžeme všeho zříct. Pak se můžeme posadit někam do jeskyně a meditovat tak dlouho, až dosáhneme takové úrovně, že se od nás budou druzí chtít učit a budeme schopní bytostem tímto způsobem pomáhat. Ještě bych na tomto místě radil, abychom sami sebe důkladně prověřili a zeptali se i učitele s životními zkušenostmi, který stojí oběma nohama na zemi a je schopen vidět, jakým směrem se budeme rozvíjet.
Většinou nás od takového záměru bude odrazovat a klást nám na srdce, abychom se zařadili do společnosti, protože často jde jen o útěk před životem.
Lidé mají problémy se svými partnery a pak se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Nebo se bojí, že neudělají zkoušku, a raději prchnou do jiného světa. To bychom ale neměli připustit, protože se tak nestanou šťastnými, ale rozvinou pýchu a dostanou se do potíží.
Samozřejmě jsou i lidé, kteří v minulém životě pouze meditovali a ani v tomto životě nechtějí dělat nic jiného. V tomto případě je úkolem učitele tuto skutečnost rozpoznat a takové žáky dlouho a velmi podrobně prověřovat. A pokud je to pro ně správná cesta, pak je na ní podpoří.

Musím pracovat, abych se uživil. Co mohu udělat pro to, abych tento čas pokud možno smysluplně využil?

Na tvém místě bych uvažoval dlouhodobě. S přístupem „co si myslím, co říkám a co dělám, dlouhodobě prospívá bytostem“ využíváme čas správně. Především bych se snažil udržet ve všem, co se děje, příchuť vysvobození a osvícení a přál bych si, aby se díky tomu lidé rozvíjeli a postupovali dál. Jestliže si myslíme, že to, co děláme, prospívá bytostem z dlouhodobého hlediska, přináší jim to radost, smysl, nadbytek nebo volný čas pro duševní rozvoj, je to dobré.
V opačném případě zůstaneme jen u obvyklého sem tam a způsobu, jakým můžeme sami přežít. Proto tolik lidí pracuje jako lékaři, rehabilitační pracovníci a maséři. Kdo přímo pracuje s lidmi, ten okamžitě a bezprostředně prožívá, že to lidem prospívá.
Jiní z nás mají práci, kde tento účinek nerozeznáme okamžitě, jako například vydávání knih nebo něco podobného. V takovém případě pomáhá přístup, že to lidem pomůže později. Pokud se věnujeme převážně mechanické činnosti, můžeme během práce jednoduše pozorovat svou mysl.
S přístupem, že děláme svou práci, abychom se později ve svém volném čase duševně rozvíjeli, můžeme dobře postupovat kupředu. Každý okamžik, který využijeme k tomu, abychom pozorovali vlastní mysl, má hluboký význam.
Fyzickou práci můžeme mimochodem využít přinejmenším stejně dobře jako práci u psacího stolu. Protože kdo pracuje se svým tělem, může využít čas k opakování manter, udržování buddhy nad hlavou nebo posílání energie a dobrých přání všem bytostem. Kdo se naopak opravdu soustředí a musí se občas zabývat i věcmi, jež jsou mu nepříjemné, obětovává za tento čas své vědomí a může tak prožívat těžké časy.
Za všech okolností ale můžeme udržovat vědomí a pozorovat, jak mysl reaguje. Jestliže postavíme pozorovatele nade vše, co se děje, snažíme se být si vědomi prožívajícího, který prožívá všechny věci, pak nám to přináší jenom užitek.