Author Archives: bez korektury

Co máme dělat, když se lidé neustále dostávají do problémů, ale nechtějí si nechat pomoci?

Když někdo chce narážet hlavou do zdi, nemusíme mu pokaždé podstrkovat polštář. Chováme se spíše jako toreador, který volá: „Olé!“ a nechává býka běžet proti zdi. Lidé by raději měli rychle pocítit, že to hodně bolí, než se negativní návyky stanou příliš hlubokými. Měli by zjistit, že to bolí natolik, že lichotky ega už nestačí, a je napadne, že by možná mohli něco změnit.
Samozřejmě je pár věcí, které se nesmí stát. Nikdo například nesmí dostat AIDS, nikdo nesmí poškozovat zdraví ostatních. Ale to, že lidem občas na osobní úrovni ukápne z nosu trochu krve, je naprosto v pořádku! Často to musí opravdu bolet, než je ego ochotné se vzdát obsazených území.
Buddhovo učení je něco velmi, velmi vzácného, a člověk by s ním neměl za lidmi běhat! Dáš jim informaci: „Mám tu věc…“ a pak mohou běhat kolem, dokud neobjeví, že tu věc potřebují. Pak se můžeš dělit o to, co máš. Ale nikdo od tebe nemůže očekávat, že za ním poběžíš.

Jak můžeme pomoci, aniž bychom působili povýšeně?

Nedělejte ze svého soucitu nějakou věc! Nechoďte a neříkejte: „Tady je můj soucit!“ nebo „Jsem pokornější než ty!“ jak to dělají někteří buddhisté z jiných škol. Dělejte s klidem to, co máte před nosem. Jednejte v okamžiku, kdy máte soucit. V okamžiku, kdy je úkol dokončen, vše pouštíme a máme vždy čisté ruce. Jsme jako vítr, který jednoduše rozvíří prach z okna. A když je okno opět zavřené, bude v pokoji znovu teplo.
Když děláme ze soucitu nějakou věc, bude to lepkavé. Jednáme a děláme, co můžeme, protože člověk je ze své podstaty laskavý. Poté na to zapomeneme a jdeme s radostí dál.
Existuje k tomu pěkný příběh. Dva mniši z jedné divoké sekty, kteří nesměli mít nic se ženami, přišli k řece, kterou chtěla přejít také jedna žena. Jeden z těch dvou mnichů ji přenesl na druhý břeh, tam ji postavil a šel dál. Ten druhý pětkrát naprázdno polknul a byl z toho velice zmatený. Až za tři dny se dokázal zeptat: „Jak ses jí jen mohl dotknout?“ A ten první odpověděl: „Já jsem ji tam nechal stát, ale ty ji pořád ještě neseš!“
V daném okamžiku jednáme především na základě zdravého rozumu. Říká se, že skutečně správný čin je jako malování obrazu na vodní hladinu. Předtím nic nebylo, potom také nic nebude, v jediném okamžiku do sebe všechno zapadá! Není v tom nic lepkavého, žádná očekávání, žádné obavy, žádné zítra nebo včera. To je úroveň Diamantové cesty, úroveň mahámudry.

Často si nejsem jistý, jestli mám v určité situaci zasáhnout nebo se raději držet zpátky. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Je to otázka, jaký typ člověka jsme. Já jsem typ, který jedná, do všeho hned skočím. Je pro mě přirozené, že se na všem, co je v mé blízkosti, nějakým způsobem podílím. Když jde o rozvoj nebo o směr linie, tedy o nadosobní věci, potom jednám okamžitě. Je to moje zodpovědnost. Karmapa mě za to učinil zodpovědným a v takovém případě hned zasáhnu. Když se však lidé chtějí za každou cenu hnát hlavou proti zdi a musí teprve sami zjistit, že to nejde, držím se zpátky. Na této osobní úrovni rozvoje do toho vstupuji, jen když si to lidé přejí, když za mnou přijdou a řeknou: „Lamo, mám problém.“ Samozřejmě, že jim vždy něco navrhnu, ale když je to nezajímá a chtějí to jinak, nevnucuji se.
Z toho je vidět, že nejsme sekta. Protože sekty drží lidi zkrátka. Když pár týdnů nepřijdou, dostanou dopis, po dalších dvou týdnech jim někdo zavolá, potom začnou chodit návštěvy. Nic takového neděláme. Lidé mohou přijít a odejít, kdy chtějí, držet se dál, když se u nich něco očišťuje, a vrátit se, když jsou opět otevření. U nás se všechno odehrává na úrovni samostatnosti. Samozřejmě, že jsme přátelé a pomůžeme, když víme, že je někdo nemocný. Ale když někdo potřebuje trochu času bez buddhismu, neběháme za ním.
Musíme získat cit pro to, do jakých situací chceme vcházet. Vycítit, jestli se tu rozehrává komedie nebo tragédie, něco užitečného nebo něco škodlivého. A v komediích potom bereme dvě role a tragédie necháváme být. Podle funkce a vnitřního nastavení také poznáme, jestli bychom měli zasáhnout, abychom bytosti ochránili, nebo ne.
Když se děje něco opravdu rušivého, je dobré zasáhnout. Například, když velký chlap bije starou dámu. Když není pochyb o tom, že se děje něco špatného a přinese to trvalé negativní výsledky, potom zasáhneme. Neměli bychom pokud možno posuzovat, protože ona ho možná nechala v minulém životě vyhladovět nebo mu udělala něco jiného.
Pokud jsou to dlouhodobější záležitosti – šikana na pracovišti nebo problémy mezi lidmi – pokoušíme se vidět, jestli v tom nejsme sami zapletení, jestli nemáme ztuhlé představy o tom, co máme a nemáme rádi. Je-li to tak, udržujeme si trochu odstup, jinak se dopustíme chyb. Pokud tím ale nejsme chycení, uděláme to, z čeho se lidé dlouhodobě nejvíc naučí. Pak lidem nastavuješ zrcadlo a upozorňuješ je na jejich možnosti a kvality. Když se někdo v kanceláři chová nemožně, můžeš za ním někdy přijít a říct: „Takhle se ke mně nechovej!“ Všichni to uvidí, jeho to rozruší a v budoucnu mu budeš moci lépe čelit. Nebo zkusíš pracovat s jeho silou a jeho chování obrátíš v žert.
Všichni přece máme mnoho různých kvalit a schopností. Někteří lidé působí spíše mírněji. Cítí vždy potřebu všechno uklidňovat a vytvářet žoviálnější atmosféru. Jiní si myslí: „Všichni tady jenom posedávají a nic nedělají!“ Vytvářejí tak rozhojňující, obohacující úroveň. U těchto prvních dvou oblastí aktivity se zřídkakdy dopustíme chyb. Když uklidňujeme, musíme se pouze starat o to, aby lidé neusnuli. Ukazujeme-li možnosti, nesmíme jich dát příliš rychle příliš velké množství.
Když už lidé něco vytvořili, sedí tam s nadbytkem a cítí se dobře, přichází třetí – fascinující úroveň. Zamilováváme se, jsme nadšení, prožíváme něco úžasného a opravdu se vzájemně obohacujeme. Pracuje-li učitel s nadšením, musí však dávat pozor, protože je zde nebezpečí, že by se mohl stát pyšným. Čím více pracuje s nadšením a přímou otevřeností, tím více musí prověřovat, že se stále ještě chová stejně jako ostatní, že když se zvedne ze svého trůnu nebo od práce, tak nehraje role a chová se naprosto normálně a že s ním můžeme počítat.
Když dokážeme lidi inspirovat a probudit bez toho, aby vznikalo lpění, můžeme nastavit zrcadlo a říct: „Ve skutečnosti vidíte jen svou vlastní tvář. Když jste v mojí blízkosti, jste schopní vidět něco krásného, protože to už máte v sobě!“ Když jako učitel ustoupíme tímto způsobem stranou a ukazujeme lidem jejich vlastní kvality, můžeme pracovat v této fascinující oblasti.
Čtvrtá aktivita se objevuje, když zakročíme a zachováme se jako ochránci. Kde jednoduše víme, že takhle už to dál nejde. To je nejtěžší, ale často nejdůležitější funkce. Jsme připraveni rozlišovat, zastavit věci, které jdou špatným směrem. Máme-li tento ochranný instinkt, musíme dávat pozor, abychom jednali bez hněvu.

Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.
Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.
Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“
Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.
Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.
Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.
To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.
Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.
Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.
Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Jak bychom se měli zachovat, když cítíme, že nás něco provokuje?

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.
Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.
Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“
To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.
Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.
Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.
Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.
Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.
Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.
Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Když mluvím s lidmi, kteří mají špatné názory, velice rychle se u mě projeví určitá arogance. Když si toho všimnou, potom ode mne samozřejmě tím spíš nic nepřijmou. Je lepší, abych raději už nic neříkal?

Jednou to prostě skončí. Zkus nejprve pochopit, že všichni jsou buddhové a že je to vlastně fantastické, že vůbec můžou přemýšlet a že se s nimi můžeš o něco dělit. Potom se pokoušej věci budovat z této úrovně.
Měli bychom usilovat o to, abychom se u svého protějšku neustále zaměřovali na něco pěkného. Je-li jeho tvář trochu divná, pak jsou možná krásné jeho ruce, nebo má dobrou kravatu, auto, přítelkyni, cokoli! Něco tě zajímá a úroveň, ze které cítíš, že to s ním je snadné, pojmeš jako úroveň setkání. Od tohoto bodu bohatství pak stále více rozšiřuješ vaše spojení, až se stane opravdovým sdílením.
Je třeba také chápat, že důvodem, proč nám na ostatních něco vadí, je to, že sami máme problém, že sami můžeme být pyšní a arogantní. Často na to zapomínáme. Vždyť svět je pro nás jen zrcadlem. Problémy s okolím máme jenom proto, že v sobě máme ještě sami pár ostnů.
Ale to neznamená, že bychom do okamžiku, než dosáhneme osvícení, neměli s nikým mluvit. Člověk se učí jenom činy!
Když si například s někým potřebujete vyjasnit nějaký problém, začnete z úrovně, kde si s dotyčným dobře rozumíte. Řeknete zcela věcně: „Poslouchej, včera jsem slyšel, jak říkáš to a to. Opravdu jsi to tak myslel? Myslím si o tom tohle a tohle…“
Začínáme-li z úrovně nadbytku, setkáme se s úspěchem! Pokud máte lidi opravdu rádi, přijmou všechno! Oni to cítí.
Jste bódhisattvové, takže je vlastně jen otázkou času, kdy zmizí ztuhlá forma a pak budete moci jít naplno za svým srdcem. A neztratíte přitom moudrost, nebudete otupělí nebo nejistí. Udržíte si zároveň jasnost.
Jste svobodní a můžete si vybrat, zacílit na to, co chcete, a různými způsoby přinášet užitek bytostem.

Jak se chovat k lidem, kteří nikdy na nikom nevidí nic dobrého a stále jen kritizují?

Možná bychom je měli poslat pryč a seznámit se s jinými, pokud máme tu možnost. Neměli bychom ale být domýšliví a myslet si, že je to vina ostatních, když s námi mají problém. Určitě bychom měli naslouchat. Ale pokud mají lidé ve zvyku stále jen vytýkat, tak potom můžeme jít jinam.
Život je příliš krátký na takové úlety. Když chtějí lidé pořád jen dělat problémy a mít špatnou náladu, tak ať to dělají sami, nemusíme u toho být.
Můžeme se na život dívat jako na divadelní hru. Veseloher se zúčastníme a bereme hned několik rolí. Od tragédií se držíme raději dál.
Je legrační, jaká dramata lidé vytvářejí například v rodinách. Velice málo diváků, nikomu se ta hra nelíbí, ale hrají ji každý den. To se člověk opravdu chytá za hlavu…
Musíme trvat na tom, aby to bylo zajímavé, aby to přinášelo rozvoj a aby nás to bavilo.
Když to probíhá hloupě, tak nenápadně odejdeme. Můžeme jít meditovat, číst si, navštívit přátele, máme velmi mnoho možností.
Když to začne vypadat opět rozumněji, tak se vrátíme.

Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.
Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…
Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.
Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.
Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.
Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Jak se zbavit agresivního člověka, který je prostě neodbytný?

Měl bys to vidět tak, že agresivní lidé jednají v podstatě z pozice slabosti. Ten, komu se vede dobře, nemusí nikoho rušit, protože v sobě má dost síly a sebevědomí. Tenhle chlapík má tedy problém a není to tvůj problém. Možná jsi mu v některém z minulých životů přišlápl kravatu, ale pro tebe to skončilo. Teď stojíš před člověkem, který je skutečně rozrušený.
Jsi potom jako lékař a musíš rozhodnout, jak má vypadat léčba. Přišel za tebou se svým problémem a ty teď musíš rozhodnout, jak mu chceš pomoci.
Existují různé možnosti. Jen jedno se nesmí stát. Nesmíš se rozhněvat. Když se rozhněváš, budeš na stejné úrovni jako on, a pak budeš také slabý a budeš dělat chyby. To nesmíš udělat.
Můžeš s ním přímo promluvit a říct: „Poslyš, máš problém? Můžu ti nějak pomoci?“
Nejlepší možnost, jak se ho zbavit, je pravděpodobně být stále velmi laskavý a ochotný poskytnout psychologickou pomoc: „Máš takový problém, všechno jsem slyšel. Jak ti s tím můžeme pomoci?“
Budeš tak dlouho mluvit o jeho problémech, až tě bude mít plné zuby a najde si někoho jiného, koho bude moci obtěžovat. Když řekneš: „Ano, mluvil jsem o tvých problémech se svým lamou,“ pak se ho rychle zbavíš.