Moderní psychologie má na toto téma mnoho názorů. Pro mě je to ale mnohem jednodušší. Pomáháme, dokud je to praktické a dokud lidé nejsou vypočítaví. Pomáháme, dokud probíhá přirozená výměna. Když se stávají závislými nebo sami nic nedělají, vesele na nějakou dobu vysadíme a řekneme: „Je to můj nápad, a pokud se ti nelíbí, tak jdi někam jinam.“
Kdybych například udělal dobrou přednášku před bohatými lidmi, kteří nás možná budou sponzorovat, a špatnou přednášku před několika starými hipíky, nebyl bych dobrý učitel a čestný člověk. To můžu být jen tehdy, když v každé situaci dávám všechno, co mám. Když pak někdo něco nesprávně pochopí, je to karma těch lidí. Nemyslím si, že je dobré dávkovat lásku. V lásce bych do toho dával všechno, na motorce stiskl plyn až na doraz a objal toho, kdo přijde. A když se někdo drží v pozadí, je to také dobře. Ale jdeme do toho vší silou, jakou máme, a dáváme, co můžeme. To je můj recept.
Když lidé dokáží pobrat všechno, dostanou sto procent, a když mají karmu jen na pět procent, je to také v pořádku.