rušivé emoce

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.
V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.
Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.
Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.
Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.
Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Existují dva druhy lidí. Jsou lidé, kteří vědí, že mají problém, a jsou ochotní se změnit a pak jsou ti, které o tom, že mají problém, musíme přesvědčit a dodat jim chuť se změnit. Když už lidé objevili, že mají nepříjemnou povahu a že se jim nevede moc dobře, pak s nimi pracujeme. Pak jsme za ně zodpovědní a pokoušíme se držet je dále od nepříjemných situací.
Pokaždé, když za mnou přijde někdo s problémy ve vztahu a říká: „Já celou dobu dávám a dostávám málo zpátky,“ – většinou jsou to ženy – pak říkám: „Podívej se, je báječné umět dávat, ale ví on o tom, že dostává, a přeje si také něco dávat?“ A pokud je to tak, pak je jedno, jak je ten mladík uzavřený, když dostatečně dlouho dostává něco dobrého, pak bude předávat i něco dál, protože bude jednoduše plný dobrých dojmů. Když tedy pracujeme s lidmi, kteří jsou otevření, pak je to snadné.
Když ale pracujeme s lidmi, kteří vyrušují a nepřiznají to, pak je nejdříve zarazíme, aby viděli, že svět s jejich chováním až tak nesouhlasí. A když to poté uznají a chtějí se něco naučit, tehdy jim můžeme pomoci.
Ale pokud nechtějí ničemu rozumět a jejich ego neustále vyplouvá na povrch a ruší, pak je pošleme za dveře, pracujeme bez nich a chráníme před nimi ostatní, až pak jednou objeví, že to dříve bylo lepší, že se ego možná nevyplácí, a pak jsou ochotni se učit.
Dokud nejsi hněvivý, bude prostředek, který zvolíš, správný. Když je tvoje motivace v pořádku, je to, co se děje, karma ostatních. Měli prostě dobrou karmu, když někoho potkali a on měl dobrý den, a špatnou karmu, když ho potkali, když měl horší den. Kdo dělá celou dobu to nejlepší, co může, nemá žádné problémy.

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…
Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.
Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.
Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.
Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.
Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Když někam přijdeš a máš divný pocit, pak musíš nejprve prověřit sám sebe. Vstal jsi dnes špatnou nohou? Je to jen tvůj špatný dojem? Pouze když zjistíš, že se sám cítíš zcela dobře, ale že vždycky na určitém místě míváš stejný divný pocit, pak je možné, že zde jsou nějaké rušivé energie, vůči kterým jsi otevřený nebo se kterými máš spojení.
Nejlepší prostředek proti tomu je soucit, protože pokud přijdou, aby tě rušily, a ty máš soucit, budou to vnímat jako zápach. Nevydrží to a zase odejdou. Pokud ale přijdou, protože potřebují pomoc, pak jim tímto způsobem pomůžeme.
Velmi dobré je činit dobrá přání. „Ať jste co nejšťastnější a ať vás opustí všechno utrpení.“ Nebo něco takového. Pokud to uděláš, můžeš tím přinést hodně dobrého. Jsou schopné vnímat, co děláš a myslíš, takže pro ně můžeš opravdu něco udělat, když jsi vůči nim takto otevřený. Ale musíš také vědět, že jim nemůžeš důvěřovat. Bytosti se po smrti nestávají moudřejšími. Nemůžeš se na ně spolehnout. Můžeš důvěřovat jen těm bytostem, které překonaly představu „já“ a myslí víc na druhé než samy na sebe. S těmi ostatními si můžeš jen nadrobit skutečné problémy, jako Faust s Mefistofelem. Tady se člověk může dostat do opravdových potíží.
Proto také v buddhismu používáme jen ty, kteří mají třetí oko moudrosti na čele. To je znamení toho, že se jedná o bódhisattvy, kteří pracují pouze pro dobro ostatních. Přej jim proto všechno dobré, ale nic si s nimi dále nezačínej a nedávej také žádné sliby.

Když s tebou lidé chtějí jednat jako s malým a nesamostatným, staň se trochu silnějším. Jdi do posilovny, nauč se bojové umění, nebo ji sveď.
Ukaž těm lidem, že už nejsi tak malý. Nebude se jim to sice líbit, protože většinou mají pevné představy, jaký by člověk měl být. Buď vytrvalý, nezabývej se tím a žij dál podle svých představ. Časem tak spolu můžete lépe vycházet a kombinovat vaše představy. Ale nenech se tím chytit. Když se nic nezmění, žij dále po svém.