Zjistit, co přináší štěstí a co vede k problémům, může být trochu obtížné. Použil bych proto jednoduše starou selskou moudrost: Dělejme ostatním to, co si přejeme, aby ostatní dělali nám. Začal bych něčím samozřejmým, tím, co mají lidé rádi. Jsme k nim laskaví a vyhýbáme se tomu, abychom jim škodili.
Jsou tři úrovně, jak přinášet bytostem užitek. Na té první jim dáváme jídlo a vitamíny, ale žádnou kořalku, když ještě musí řídit. Děláme to, co máme před nosem. Uspokojíme materiální potřeby lidí a pomůžeme jim na krátkou dobu. To nejlepší, co můžeš jako dobrý buddhista udělat, je dívat se daleko do budoucnosti a vidět velké problémy, jako např. přelidnění. Můžeš tak hledat příčiny a odstranit je. Například ve Rwandě nebo v Bosně žije rozhodně příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Když s nimi špatně zacházejí, nemají pořádný životní standard, pořádné vzdělání a pořádný život. A díváš se dál a říkáš: „Do Afriky kondomy místo kanónů!“ Pak promluvíš s přáteli, možná znají někoho v parlamentu, kdo by například mohl říct: „Musíme si dát pozor, aby nás teplé země nepřeválcovaly, a abychom potom všichni nezchudli, protože jinak s tím z dlouhodobého hlediska nemůžeme nic jiného udělat. A když budou mít méně dětí, budou moci také lépe žít.“ Uvádíš to tak pozvolna do podvědomí lidí. Nezasahoval bych ale ve věcech, ve kterých nemůžeš bezprostředně něco udělat.
Na druhé úrovni uspokojujeme trvalejší potřeby. Staráme se, aby lidé byli nezávislí, např. prostřednictvím výchovy a vzdělání a učíme je zvládat vlastní život. Ale tak pomůžeme také jenom do okamžiku, než nás uloží do hrobu, ke kterému nás, pokud jsme byli bohatí, nejspíše přivezou v o půl metru delším autě a možná také s více dluhy.
Ale to nejlepší, co můžeme lidem dát, je poskytnout jim kontakt s učením, upozornit je na jejich vlastní buddhovskou podstatu. Všechno, co dělá lidi nezávislými, je dobré. A to, co je omezuje a dělá je slabými a závislými, dobré není. Vždy, když dáš lidem důvěru v sebe samotné a v jejich možnosti, udělal jsi něco velmi dobrého. Buddha to dělá také. Neříká: „Deset procent více pro dělníky.“ Ale přivádí nás na úroveň, kde je méně nenasytnosti, lakoty nebo žárlivosti. Ukazujeme lidem nadčasový jasný prostor jejich vlastní mysli. Ukazujeme jim to, co je mezi myšlenkami, to co ví, co myslí, prožívá a vnímá. Když dáme lidem více prostoru mezi uši, žebra nebo kamkoli, kde předpokládají, že se nachází jejich mysl, pak jsme jim opravdu pomohli. Jednáme tedy zcela prakticky krok za krokem. Učíme se cvičením. Když se znovu a znovu pokoušíme dělat to nejlepší pro jejich dobro, dopustíme se chyb pouze zřídka.