Nejdříve mu ukážeme, že jeho úlet není zajímavý. Že ten úlet snášíme, protože jsme přátelé, ale že není vůbec zajímavý. Že tím nic nezíská a také nebude zajímavější. Pak ho možná „polechtáme na mysli“, když ho nemůžeme polechtat někde jinde. Prostě jsme tvrdošíjně laskaví a zabýváme se pouze pozitivními věcmi. Sám to tak dělám. Vím, že vás občas uzemním. Přijdete za mnou a myslíte si, že máte velký problém.
Ale ve skutečnosti jde o to, rozpoznat samotné zrcadlo a ne obrázky, které se v něm objevují. Zatímco vy vidíte jen mnoho obrázků, spoustu černé vody po mytí, která stéká po zrcadle, já vidím, že zrcadlo začíná stále více zářit.
To je to, co mě zajímá. Zatemnění a překážky tak jako tak zmizí a neustále se mění. Kdo to vlastně bere vážně? Není to důležité.
Důležitá je buddhovská podstata za tím. Ta je skutečná a víc a víc září. Tu vidíme a prožíváme. Neberu nikoho do náruče a nejsem povrchní, když říkám: „Vypadáte dobře!“ Skutečně, čím déle jste v dharmě, vypadáte pokaždé lépe, něco jste se naučili, pokročili jste dál.