Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.
Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.
Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“
To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.
Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.
Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.
Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.
Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.
Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.
Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!