Jednou to prostě skončí. Zkus nejprve pochopit, že všichni jsou buddhové a že je to vlastně fantastické, že vůbec můžou přemýšlet a že se s nimi můžeš o něco dělit. Potom se pokoušej věci budovat z této úrovně.
Měli bychom usilovat o to, abychom se u svého protějšku neustále zaměřovali na něco pěkného. Je-li jeho tvář trochu divná, pak jsou možná krásné jeho ruce, nebo má dobrou kravatu, auto, přítelkyni, cokoli! Něco tě zajímá a úroveň, ze které cítíš, že to s ním je snadné, pojmeš jako úroveň setkání. Od tohoto bodu bohatství pak stále více rozšiřuješ vaše spojení, až se stane opravdovým sdílením.
Je třeba také chápat, že důvodem, proč nám na ostatních něco vadí, je to, že sami máme problém, že sami můžeme být pyšní a arogantní. Často na to zapomínáme. Vždyť svět je pro nás jen zrcadlem. Problémy s okolím máme jenom proto, že v sobě máme ještě sami pár ostnů.
Ale to neznamená, že bychom do okamžiku, než dosáhneme osvícení, neměli s nikým mluvit. Člověk se učí jenom činy!
Když si například s někým potřebujete vyjasnit nějaký problém, začnete z úrovně, kde si s dotyčným dobře rozumíte. Řeknete zcela věcně: „Poslouchej, včera jsem slyšel, jak říkáš to a to. Opravdu jsi to tak myslel? Myslím si o tom tohle a tohle…“
Začínáme-li z úrovně nadbytku, setkáme se s úspěchem! Pokud máte lidi opravdu rádi, přijmou všechno! Oni to cítí.
Jste bódhisattvové, takže je vlastně jen otázkou času, kdy zmizí ztuhlá forma a pak budete moci jít naplno za svým srdcem. A neztratíte přitom moudrost, nebudete otupělí nebo nejistí. Udržíte si zároveň jasnost.
Jste svobodní a můžete si vybrat, zacílit na to, co chcete, a různými způsoby přinášet užitek bytostem.