Když se identifikujeme s tím, co nemůžeme, pak toho také budeme schopní udělat vždy méně, a všechno se tak stane šedým a nudným. Nikam se tak v životě neposuneme.
Když se však identifikujeme s tím, co můžeme, a pouštíme se do úkolů, potom máme vždy co na práci, vytváříme si tak obrovský živý svět.
Zkoušíme se na věci nejdříve podívat zcela jasně nerušeni ztuhlými představami a silnými pocity.
Znamená to nejezdit celou dobu výtahem nahoru a dolů, ale zklidnit mysl a vnímat věci bezprostředně takové, jaké jsou. Problémem může být, když se staneme příliš ztuhlými nebo ztratíme soucit. Pak jsme příliš uzavření a chceme vše kontrolovat. Kdo k věcem přistupuje uvolněně a otevřeně, ten také uvidí, co je potřeba dělat.
Pak dělej, co máš nejblíže před nosem! Pokud píšeš dopis, tak jej dokončíš, a když pak vidíš, že před tebou stojí šálek kávy, vypiješ ho atd. Zaměstnáváš dále své tělo věcmi, které je potřeba udělat, a ostatní udržuješ v mysli. Pak se obtíže srovnají a vše ti bude postupně padat do rukou jako zralé ovoce.
Důležité je, abys zůstal ve svém středu a měl důvěru sám v sebe. Stojíš zde s širokými zády, máš svou vnitřní sílu. A potom z této úrovně síly uvidíš, jak úžasné věci se mohou dít. Pokud zůstáváš ve svém středu, přijde vše ostatní samo od sebe. Pokud ze svého středu utíkáš a hledáš něco jiného, pak získáš pouze zmatek a problémy.
To samé v podstatě znamená mít dobrou karmu: máme tolik dobrých projektů, že spočíváme v tom, co se děje. Nemusíme nic dokazovat, nic omlouvat, s ničím hýbat sem a tam.
Když umožníme takové prožívání, pak také uvidíme, jaké si sami vytváříme problémy. Pokud tomu však brání omezení ega, pak se řídíme radami lamy.
Jako buddhista máš daleko lepší možnosti než většina ostatních lidí zvolit si, co bytostem dlouhodobě pomůže, protože se rozhoduješ z pozice beze strachu a připoutanosti, svobodně a s nadhledem.
Většina lidí se chová jako americký průmysl. Sotva investovali peníze do továrny, chtějí z ní něco mít. Ti chytřejší jsou jako německý nebo japonský průmysl. Investujeme, podnik roste, investice zůstává a na konci z toho máme daleko víc.
S buddhistickým nadhledem můžeš dobře posoudit, co se bude hodit až do léta a co bude dobré potom, když je ti 60 a stále chceš ještě pracovat pro druhé.
Právě teď je pro tebe velmi důležité, abys pozoroval svou mysl, jak je to jen možné, ve všech situacích, extrémech a zážitcích, ve všem, co se děje, a učil se z toho.
Nyní, když jsi volný, tím vším projdi. Později, když bude tělo vyžadovat více péče, měl bys mít co nejpříjemnější podmínky, v nichž můžeš pracovat. Nejde o to stát se maloměšťáckým, ale být vždy co nejvíce užitečný.
Pokaždé když něco překonáš a něco se naučíš, přijdou k tobě lidé, kteří se musí naučit přesně to, co ses právě naučil ty! A když to zpozoruješ, budeš se chtít učit a dělat dvakrát tolik, protože tak můžeš být pro bytosti užitečnější.
Řekl bych, že nejvyšší stav vědomí je ten, kdy si uvědomujeme více úrovní vědomí současně. Když v nějaké situaci děláš přesně to, co je potřeba, nadosobně a bez přemýšlení o tom, co bys přitom měl cítit, nebo jestli nemusíš mít strach, pak uvidíš, že se veškerá tvá síla a schopnosti dostávají do popředí.
Pak umíš věci, o kterých jsi nevěděl, že je umíš. Kdo nepracuje se svou myslí, bude se chtít vždy něčeho držet nebo něčemu vyhnout. Ale v okamžiku opravdového bytí děláme to, co máme před nosem. A teprve když potom zkontrolujeme, co jsme prožili, byla tam také radost a síla. V daném okamžiku byl ale důležitý samotný čin. Jediné, na co bychom si měli dát při spontánním jednání pozor, je, aby nebyly přítomné žádné rušivé pocity, žádný hněv nebo averze. Když tu opravdu není žádný rušivý pocit, pak děláme, co bytostem pomáhá a co je správné. O tom není pochyb.
Necháme-li hněv jednoduše procházet a nevěnujeme mu pozornost, objeví se naprosto zářivá jasnost. Nazýváme ji „moudrost podobná zrcadlu“, protože ukazuje všechno bez toho, abychom něco přidávali nebo ubírali. Řekl bych, že dnes to nejlépe popisuje výraz „zůstat v pohodě“.
Vidíme, jak věci přicházejí a odcházejí, a víme, že dříve to neexistovalo a později to zde také nebude. Proč bychom se do toho tedy právě teď měli zaplétat? Zůstáváme „cool“, zůstáváme v pohodě, spočíváme v sobě, ve svém středu. Jsme zkrátka „Fool on the hill“ (blázen na kopci pozn. překl.) a díváme se, jak světy vznikají a zanikají, tak jak to zpíval Paul McCartney.
Ale zároveň máme naprosto jasnou mysl a uvědomujeme si, co se děje, a jsme samozřejmě ochotni sdílet své zkušenosti s ostatními.
Rovnost je vědomí toho, že už jsme všichni buddhové, ať už to víme, nebo ne. Znamená to být prostý připoutanosti a odmítání, nic netřídit na dobré či špatné a neustále přát každému štěstí. Samozřejmě člověk musí nadále jednat a přitom vědět, co je pro něj správné a chybné, co chce a co ne, ale mělo by se to dít bez hněvu nebo špatných pocitů vůči druhým.
Nejúčinnější prostředek proti žárlivosti a všem druhům očekávání, který znám, je velmi jednoduchý. Učiníš se nekonečně bohatým a můžeš tak dát ostatním všechno štěstí světa. Pokaždé, když myslíš na někoho, od koho něco chceš, třeba aby tě miloval, pomysli si: „Ať má všechno štěstí, na které jen lze pomyslet.“ Neboť když se sám cítíš být bohatý a jsi v pozici toho, kdo dává a přeje druhému štěstí, tak se nikdy nedostaneš do nepříjemné situace.
Situace je obtížná, když se v ní člověk cítí malý a omezený. Když například tvůj předchozí partner je teď s jinou a ty si říkáš: „A teď s ní dělá právě to, co vždycky tak skvěle dělával se mnou.“ Pak se z toho stává myšlenka, která se tě chytne, a nemůžeš se jí zbavit. To je taková omezená situace. Ale pokud mu budeš přát padesát tanečnic nebo předchozí partnerce tolik rytířů na koních, kolik jen bude chtít, když tedy budeš druhému přát všechno v takovém nadbytku, pak už to nebude tak osobní, ale spíš jako by ses díval na film od Walta Disneye, a je po problému. Malá osobní věc se promění v něco hlubokého a tímto způsobem může člověk rychle růst, neboť pracuje s „turbo efektem“.
Najednou vyjdeš ze tmy a začneš opravdu zářit. Dokážeš si dělat legraci z věcí, které pro tebe dříve byly tak nesmírně vážné, a můžeš s nimi bez omezení pracovat. Dá ti to hodně síly a budeš svobodnější. Možná budeš mít ještě to štěstí, že dostaneš extra dávku energie od učitele, která tě postrčí správným směrem, čímž najdeš cestu k vlastní síle a budeš dělat další pokroky. Přát všem štěstí je opravdu dobré.
Pokusil bych se dělat obojí. Pomoct, když je v centru hodně práce, a jinak dělat vlastní praxi. Nejlepší by dokonce bylo, dělat vlastní praxi v centru tak často, jak je to jen možné. Tak udržujeme kontakt s přáteli a můžeme se od nich učit. Kromě toho noví lidé se cítí dobře, když je někdo stále v centru, ať už jen sedí v kuchyni, pije kávu a je možné ho oslovit, anebo praktikuje a tím dává dobrý příklad.
Snažím se nebýt v tomto ohledu příliš ztuhlý. Když lidé dělají něco sami pro sebe, pak vždy říkám: „Dělej to s motivací, že se později budeš moci dělit s ostatními a být jim užitečný.“
A když lidé dělají něco dobrého pro ostatní, pak říkám: „Raduj se, že máš možnost hromadit dobrou karmu!“ Mnoho lidí má představu, že nejdříve musí být sami silní a teprve potom mohou pomáhat ostatním. Jiní chtějí za každých okolností pomáhat, bez toho, aby se sami stávali silnými, a pak nemohou mnoho pomoci. Tyto dva extrémy jsou velice časté.
Vždy lidem radím vidět celé zorné pole a co nejméně se oddělovat od ostatních. Když si myslíme „Dělám-li něco dobrého pro sebe, tak ať jsou ostatní také šťastní!“ pak to vidíme jako zdroj umožňující nám dělat toho více pro ostatní. A děláme-li něco pro ostatní, radujeme se, že hromadíme dobou karmu a trochu vhledu. Protnout představu „já“ a „vy“ je velice dobrý nápad. Všechno je uměním možného.
V buddhismu jsou tři různé způsoby, jak přinášet užitek ostatním. Můžeš jim být užitečný jako král: Nejdříve se sám staneš silným a pak se o to dělíš s ostatními. Můžeš být lidem užitečný také jako převozník: Všichni teď společně přeplujeme na druhý břeh. A nakonec můžeš lidem pomáhat jako pastýř. Nejprve pomůžeš ostatním a teprve potom sobě.
Křesťanství používá především systém pastýře. Ovšem je u toho vždy také role oběti, postoj, že pomáhání musí být těžké a plné utrpení. To pochází od Ježíše, který to lidem demonstroval svou vlastní obětí a vlastním utrpením. V buddhismu je to úplně jinak. U nás je pomáhání nejvyšší radostí a něčím zcela přirozeným. Mají-li lidé dobrou karmu, přijdou v ten den, kdy je člověk ve formě, a mají-li špatnou karmu, tak přijdou v ten den, kdy člověk dělá chyby. Přitom děláme vždy to nejlepší a vidíme, co funguje. Neexistuje žádné přikázání shora – mysl, která se rozvíjí, možná není vždy stejně nadaná, ale její podstata je jednoduše laskavá. Děláme, co můžeme, a lidé pak podle své karmy dostanou něco užitečného nebo méně užitečného. Čím více se raduješ z toho, že můžeš být druhým užitečný, tím lépe.
Pak jsi asi meditoval moc a příliš tvrdě. Je důležité, abychom se nepřestali věnovat svému životu nebo rodině jen proto, že jsme se stali buddhisty a meditujeme. Mělo by to být „to i to“, a ne „buď, anebo“! Měli bychom svůj život žít dále co nejlépe a meditaci do něj podle možností integrovat. Přípravná cvičení jsou prostředkem, jak žít lépe.
Měl bys zpomalit a užívat si to! Např. dělat ráno poklony a večer praxi Diamantové mysli je velmi dobré, ale nedělej víc, než kolik ve svém životě dobře zvládáš.
Jestliže máme hodně práce, může být hlavní praxí i pozorování mysli ve všech situacích. Na dovolené pak můžeme dělat praxi v ústraní.