1. Rušivé emoce

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!
U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“
Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.
Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“
Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.
Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.
Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.

Jak poznáme, s jakým typem máme co do činění?

Zaprvé si všímejte řeči těla. Pokud sedí opření dozadu a dělají dojem, že už raději nechtějí nic poslouchat, potom se jedná o hněvivé typy a je lepší držet se trochu zpátky.
Pokud jdou dopředu a nemají nikdy dost, potom jsou to typy touhy a zde můžeme jít přímo k věci.
A když se dívají sem a tam a nevědí, co se děje, pak se jedná o typy zmatku.
Můžeme to vidět i na ulici. Někteří téměř spadnou do výlohy, protože by chtěli všechno mít. Jiné skoro přejede auto, protože chtějí mít od všeho odstup. A někteří kličkují sem a tam, protože nevědí, kam chtějí jít. Mnohé můžeme také vyčíst z oblečení. Jestli je tu hodně nezakrytých partií a tělesného kontaktu nebo spíše trochu ztuhlosti a neohrabanosti.
Sám jsem tím nejlepším příkladem typu touhy. Je skoro nemožné, abych si vzpomněl na věci, které nemám rád. A všechno, co vidím, se mi neustále líbí. Hněvivé typy jsou oproti tomu ti, kteří na všem najdou něco, co se jim nelíbí. Je tu více odstupu, každý má svou škatulku, svou vážnost, a ví kdy a koho pozdravit!
A pak jsou filozofující typy, kteří mají velmi mnoho představ a nevědí úplně přesně, co chtějí.
Snažíme se k lidem chovat odpovídajícím způsobem. Dharma je dobrá pro všechny. Cesty jsou různé, ale jakmile dosáhneme cíle, všechny rozdíly mizí. S tímto dobrým pocitem přehlížíme rozdíly a pokoušíme se potom využívat to, co je nejlepší.

Nemáš už při seskoku s padákem vůbec žádný strach?

Když člověk pochopí prázdnotu mysli, stane se neohroženým. Prázdnota a neohroženost jsou neoddělitelné. Tento prožitek a možnost si ho ověřit mi udělaly opravdovou radost. Potvrzuje, že tu jen něco nevykládám a přitom zůstávám na povrchu. Jednoduše jsem to vyzkoušel a funguje to. Jakmile to jednou prožijete, můžete se zbavit množství nadbytečných věcí, z mnoha představ a konceptů se stane stará veteš, člověk už je nepotřebuje. To je na tom to nejdůležitější.

Jsou pro různé typy speciální metody?

Máme metody na obecné úrovni a na nejvyšší úrovni. Na nejvyšší úrovni existují metody identifikace prostřednictvím tří druhů tanter.
Typ touhy medituje na mateřskou tantru. Je v ní krátká fáze budování a dlouhá fáze dovršení. Takový člověk se příliš nestará o to, zda jsou tu všechny detaily, ale spíše sedí a cítí se úžasně. Hněviví lidé setrvávají v rozpouštěcí fázi krátce, protože ji vnímají příliš osobně. Tento typ lidí klade velký důraz na to, aby do sebe všechny věci zapadaly, a drží si raději trochu odstup. A u zmatených lidí jsou obě fáze přibližně stejně dlouhé. Mimo to je mnoho detailů, na které musí člověk pamatovat, které mu potom také pomáhají, aby se neztratil.
Karmapa je aktivitou všech buddhů, proto budete během meditace sami cítit, v jaké situaci jste. Pokud jste typy touhy, potom není tak důležité, co znamená koruna a co Karmapa vlastně ví a dokáže. Hlavní je dobrý pocit během rozpouštěcí fáze. Jste-li hněvivý typ, pak chcete přesně vědět, co každý detail znamená. Rozpouštěcí fáze potom už nemusí být tak bezprostřední. Pokud jste typem zmatku, potom to jde jednou tak a podruhé jinak. To jsou tři způsoby, jak s tím pracovat.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.
Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.