Jak nejlépe skončit s kouřením hašiše?

Co nejspíš zjistíme, když přestaneme s hašišem, je, že jsme byli závislí především na tabáku. Nejsnazší způsob je, když budeme dál vesele kouřit tabák, a přiznáme si tak, že primární závislost byl tabák a ne hašiš.

Myslíš, že lidé jako Aldous Huxley, kteří se zabývali filosofickými myšlenkami, hodně toho vyzkoušeli a také experimentovali s drogami, mohou najít svou vlastní cestu k osvícení?

Aldous Huxley byl ve skutečnosti člověk dvou tváří. Na jednu stranu byl extrémně nadaný, na druhou stranu byl také na některých úrovních dost nezralý. Celá rodina Huxleyů byla geniální. Je to velká škoda, že jejich geny vymřely, protože se jako mnoho jiných inteligentních lidí zapomněli rozmnožovat.
Aldous Huxley byl humanista, měl ale i velmi vyvinuté vnímání. V jeho knihách je hodně moudrosti.
Také to, co vyprávěla jeho žena Laura Huxley o tom, jak umíral, že cítila jeho hlas znít pořád dále v prostoru, je velmi dobré. Dostal se přinejmenším na velmi vysokou úroveň vědomí. Pokud tu ale nebyl nějaký háček, za který se zachytil kroužek. Není jisté, jestli odešel do čisté země. Je spíše pravděpodobné, že se dostal do oblasti bohů.
Dostat se vlastní silou do čisté země je těžké. Potřebujete útočiště a spojení s buddhou.

Jak můžeme pomoci přátelům, kteří začali brát drogy a stali se díky tomu značně pyšnými a izolovanými?

Lidem, kteří berou drogy, bychom jednoduše měli vysvětlit, že subjektivně se sice cítí lépe, ale objektivně fungují hůře. Drogy oslabují jejich schopnost kritického myšlení.
Zatímco objektivně jdou jejich schopnosti stále více dolů a oni toho ve škole, v práci a v životě stíhají stále méně, jejich schopnost kritického myšlení se snižuje tak rychle, že věří tomu, že jsou dobří a že se stále zlepšují.
Ego se vyhýbá situacím, ve kterých by se mohlo rozvíjet. Na tyto skutečnosti můžeme vždy zcela jasně poukázat: neudělal zkoušku, nezvládl práci, nedokázal se vypořádat s osobními záležitostmi.
Člověk se možná cítí dobře, ale uvíznul ve vlastním snu. Podíváme-li se na to objektivně, tak takovému člověku se v životě nevede příliš dobře. Lidem, kteří berou drogy, můžeme vlastně pomoci až tehdy, když už sami zjistí, že klesli na dno. Důvod, proč nebereme do center lidi závislé na alkoholu a drogách, je jednoduchý, je to ztráta času. Nemluvíte totiž s lidmi, mluvíte s drogou.
Pokud přijde někdo, kdo bere heroin, bude sentimentální. Pokud je někdo na kokainu, chová se jako studený čumák, chce všechno kontrolovat. Když přijde někdo na extázi, pak nebude schopen ničemu rozumět. Pokud bere amfetamin, oběhne třikrát stůl a pak zase vyběhne. Když si někdo dal jointa, bude tu sedět a bude mít hodně pocitů – ale příští ráno si stejně nebude nic pamatovat.
Náš život je krátký a času je tak málo, a proto řekneme díky, že jsi přišel a díky, že zase jdeš, přijď zase, až budeš schopný pochopit to, co ti říkáme.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.
Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.
Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.
Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.
Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Jak je možné, že někdo, kdo dosáhl vysoké úrovně realizace, může být přesto tělem omezován, třeba v případě alkoholismu?

K tomu může dojít snadno. Tibeťané přirovnávají tělo ke čtyřem hadům v potrubí. Hadi musejí mít svoje hlavy vždy ve stejné úrovni, jinak se vzájemně pokoušou a onemocní. Krev, lymfa a černá a žlutá žluč musejí být vždy v rovnováze. Když se tělo dostane z rovnováhy, může být na obtíž. Měli jsme učitele, jako byl Trungpa tulku, který na alkoholismus zemřel. Lamu, který byl hlavou školy Ňingma, Číňané bili natolik, že napůl zešílel.
Pokud jsme v těle, máme problémy, které s tím souvisejí. Na druhou stranu, když tělo nemáme, nemůžeme mluvit s lidmi. Je to prostě obtíž, kterou musíme podstoupit. Měli bychom pochopit pojem tulku. Znamená „iluzorní tělo“, tulku vnímá, že má tělo, a ne že je tělem.

Jak můžeme pomoci příteli, který se právě přivádí do ohromných těžkostí? Není si toho ale vědom a odmítá všechny dobré rady.

Existuje bezprostřední a nepřímý způsob, jak s tím pracovat. Bezprostředně lidem řekneme: „Poslyš, víš, co se sebou děláš?“ Vkládáme do toho co nejvíc úsilí.
Jinak děláme přání k buddhům a říkáme: „Prosím, dejte mu jednu do nosu, rychle a tvrdě, než spotřebuje celý svůj kapitál, aby opět přišel na to, že to nebyl dobrý nápad, a dokázal se odpoutat.“ Máme dobré zkušenosti s Vysvoboditelkou (skt. Tára), ženským buddhovským aspektem. Dokáže pomoci mateřským způsobem.
Mahákála je v tomto případě možná trochu hrubý, ale i jeho můžeme použít. Dělal bych tedy přání, aby se rychle dostali do problémů, aby mohli rychle přestat, místo toho, aby se v tom dlouho trápili. Protože čím déle to dělají, tím více váhy ztrácejí a tím hlouběji se dostávají do potíží. Když chtějí běžet hlavou proti zdi, pak je důležité, aby ti, kteří jim za normálních okolností před tu zeď nastaví polštář, polštář občas vytáhli a řekli: „Olé!“ Když to bude bolet, možná začnou přemýšlet. Měli by určitě být konfrontováni s tím, co dělají.
Můj bratr pracoval s lidmi, kteří se léčili ze závislosti. Šel na ně velice tvrdě a provokoval jejich pýchu. Zacházel s nimi opravdu jako s onucí, stále jim ukazoval jejich situaci: „Podívej se, co teď jsi, podívej se, co jsi ze sebe udělal“. A u mnohých z nich mohl nakonec najít trochu hrdosti a říct: „Pojď, ukaž mi, jak to umíš udělat jinak.“ Tak je z toho zase vytáhl. Ale je to těžké. Špatná společnost je jako med. Špatně ho dostáváš z prstů.