Práce s emocemi

Jsou lidé, kteří jsou značně pyšní na svou dlouholetou praxi nebo úzké kontakty s lamou a k začátečníkům se chovají povýšeně. Můžeš k tomu něco říct?

Když chceme druhým pomoci, je pýcha to nejhorší. Považujeme se za něco lepšího, odřízneme se od lidí a necháme je cítit se hloupě. Jsme jako cyklista, který jede shrbený nahoru a šlape z kopce – to není buddhistický přístup!
U všech a především u těch, kteří pracují v mé blízkosti, trvám na tom, abyste byli, jak říkal Fridrich Veliký ve starém Prusku, „prvními služebníky lidí“. Protože loajalita, vzhlížení vzhůru je možná nejsilnější pocit jaký existuje. Samozřejmě bychom se měli nechat inspirovat tím nahoře. Ale měli bychom být také solidární a myslet na druhé, kteří jsou slabší. Musíme se naučit být nejen loajální, ale také vidět, co můžeme udělat pro druhé. To je drahocenná lidská vlastnost. Ale musíme se ji nejprve naučit, protože začíná teprve od jisté úrovně vědomí. To je povinnost vás všech. Musíte si vždy myslet: „Jsem tady pro lidi.“ Nesmíte si myslet: „Teď nemám čas.“ nebo „Toho podržím trochu zkrátka.“
Nikdy bychom si neměli myslet, že nějaký problém je příliš hloupý. Samozřejmě, že 90% všech problémů je dost hloupých, ale jsou pro lidi součástí jejich rozvoje. A když jim pak nedáme, co jim chybí, nedostanou se dál. Možná je to pro nás, kteří o pár let déle meditujeme nebo jsme v minulém životě víc pracovali, hloupé. Ale lidé považují problémy za skutečné. Proto se tím musíme zabývat, opravdu dělat to nejlepší a nemít vůbec žádné myšlenky typu „lepší nebo horší“. Měli bychom být opravdu těmi nejpokornějšími služebníky pro každého, kdo přijde.
Samozřejmě je to obtížné. Spěcháme, máme málo času. Rovněž na to nejsme zvyklí. V byznysu to tak dělat nemusíme, ale v buddhismu ano! To platí pro vás všechny, v centrech a pro ty, kteří se mnou cestují. Když lidé chtějí jenom popichovat, ano, můžeme říct: „Promluv si s tamtím.“ Nebo je pošleme pryč. Ale když mají něco naléhavého, musíme se tím zabývat a nemyslet si, že jsme lepší.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“
Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.
Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.
Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.

Jak poznáme, s jakým typem máme co do činění?

Zaprvé si všímejte řeči těla. Pokud sedí opření dozadu a dělají dojem, že už raději nechtějí nic poslouchat, potom se jedná o hněvivé typy a je lepší držet se trochu zpátky.
Pokud jdou dopředu a nemají nikdy dost, potom jsou to typy touhy a zde můžeme jít přímo k věci.
A když se dívají sem a tam a nevědí, co se děje, pak se jedná o typy zmatku.
Můžeme to vidět i na ulici. Někteří téměř spadnou do výlohy, protože by chtěli všechno mít. Jiné skoro přejede auto, protože chtějí mít od všeho odstup. A někteří kličkují sem a tam, protože nevědí, kam chtějí jít. Mnohé můžeme také vyčíst z oblečení. Jestli je tu hodně nezakrytých partií a tělesného kontaktu nebo spíše trochu ztuhlosti a neohrabanosti.
Sám jsem tím nejlepším příkladem typu touhy. Je skoro nemožné, abych si vzpomněl na věci, které nemám rád. A všechno, co vidím, se mi neustále líbí. Hněvivé typy jsou oproti tomu ti, kteří na všem najdou něco, co se jim nelíbí. Je tu více odstupu, každý má svou škatulku, svou vážnost, a ví kdy a koho pozdravit!
A pak jsou filozofující typy, kteří mají velmi mnoho představ a nevědí úplně přesně, co chtějí.
Snažíme se k lidem chovat odpovídajícím způsobem. Dharma je dobrá pro všechny. Cesty jsou různé, ale jakmile dosáhneme cíle, všechny rozdíly mizí. S tímto dobrým pocitem přehlížíme rozdíly a pokoušíme se potom využívat to, co je nejlepší.

Nemáš už při seskoku s padákem vůbec žádný strach?

Když člověk pochopí prázdnotu mysli, stane se neohroženým. Prázdnota a neohroženost jsou neoddělitelné. Tento prožitek a možnost si ho ověřit mi udělaly opravdovou radost. Potvrzuje, že tu jen něco nevykládám a přitom zůstávám na povrchu. Jednoduše jsem to vyzkoušel a funguje to. Jakmile to jednou prožijete, můžete se zbavit množství nadbytečných věcí, z mnoha představ a konceptů se stane stará veteš, člověk už je nepotřebuje. To je na tom to nejdůležitější.

Jsou pro různé typy speciální metody?

Máme metody na obecné úrovni a na nejvyšší úrovni. Na nejvyšší úrovni existují metody identifikace prostřednictvím tří druhů tanter.
Typ touhy medituje na mateřskou tantru. Je v ní krátká fáze budování a dlouhá fáze dovršení. Takový člověk se příliš nestará o to, zda jsou tu všechny detaily, ale spíše sedí a cítí se úžasně. Hněviví lidé setrvávají v rozpouštěcí fázi krátce, protože ji vnímají příliš osobně. Tento typ lidí klade velký důraz na to, aby do sebe všechny věci zapadaly, a drží si raději trochu odstup. A u zmatených lidí jsou obě fáze přibližně stejně dlouhé. Mimo to je mnoho detailů, na které musí člověk pamatovat, které mu potom také pomáhají, aby se neztratil.
Karmapa je aktivitou všech buddhů, proto budete během meditace sami cítit, v jaké situaci jste. Pokud jste typy touhy, potom není tak důležité, co znamená koruna a co Karmapa vlastně ví a dokáže. Hlavní je dobrý pocit během rozpouštěcí fáze. Jste-li hněvivý typ, pak chcete přesně vědět, co každý detail znamená. Rozpouštěcí fáze potom už nemusí být tak bezprostřední. Pokud jste typem zmatku, potom to jde jednou tak a podruhé jinak. To jsou tři způsoby, jak s tím pracovat.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.
Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.

Jaký vliv mají drogy na mysl?

Drogy, kromě LSD, psilocybinu, meskalinu a několika podobných drog z Amazonie, působí opačně než meditace.
Drogy ukazují prožitky, které se v mysli objevují – meditace ukazuje samotnou mysl. Drogy mysl rozptylují – meditace ji koncentruje. Brát drogy a meditovat, to nejde dohromady.
Ve skutečnosti je alkohol, přestože se po něm hloupne, člověk nemá moc styl a je bez fantazie, lepší, protože se po něm nestáváme kluzkými. Chováme se sice hloupě, potom si to ale uvědomíme a omluvíme se, lidé to pochopí a tím to končí.
Ale s hašišem je to jiné. Dělá lidi kluzkými jako úhoř, obracíme věci tak, jak se nám to hodí. Stárneme, ale nemoudříme. Sám jsem hodně kouřil, přibližně devět let snad téměř každý den. V šedesátých letech jsme věřili, že to může být prospěšné. Opravdu jsme si to mysleli. Měli jsme přece Learyho a Aldouse Huxleyho a všechny ty opravdu nejlepší mozky, kteří nám to říkali.
Ale moje zkušenost s lidmi, kteří jsou na drogách, je taková, že když s nimi jsem, začínám být neklidný. Necítím, že by chápali to, co dělám. Když jsem s lidmi, kteří pijí, pokouším se jim něco říct. Ale když jsem s lidmi, kteří kouří hašiš, pak si raději listuji v novinách, protože mám pocit, že to, co říkám, pořádně nechápou. Radil bych tedy těm, kteří chtějí opravdu meditovat, aby přestali kouřit hašiš. Učit se meditovat je také levnější! A po určité době je to minimálně stejně příjemné. Ale je to zkrátka těžší. Musíš to vybudovat vlastními silami. Na druhou stranu na tom, co jsi sám vybudoval, můžeš i stát!

Jak působí drogy z buddhistického pohledu? Jsou stavy, které pod jejich vlivem prožijeme, skutečné?

Celkově nelze drogy doporučit. Důvod pro to, že nabízejí silné prožitky, nepochází z drog. Tím důvodem je mysl. Prožitky vycházejí z naší mysli. Neexistuje žádná droga, která by přinášela štěstí. Jediné, co drogy dokážou, je to, že prožijeme štěstí, které bychom za normálních okolností prožívali po dlouhou dobu, za velmi krátký čas. Jednoho dne už nic nemáme a přijdou špatné prožitky.
Odrazuji od toho. Nevzal bych si ani hašiš, nejmírnější drogu ze všech. Příliš mnoho alkoholu také ne. Nejlepší, co máme, je jasný rozum a vnitřní kvality mysli. Od toho bych začal. To je nejlepší droga. Nejlepší droga je krásná žena! Nebo silní muži. Nejlepší droga je láska.
V roce 1963 nás bylo v Kodani tak 20, 30 přátel. Dnes jich je na živu pět a z toho dva nebo tři si nosí hlavu pod paží. Z těch, kteří skutečně vyvázli, fungují dnes dva nebo tři normálně. Je to příliš velká ztráta.
Opravdu od toho odrazuji.

Můžeš nám říct něco o tvých zkušenostech s drogami?

V mé době měly drogy jinou funkci než dnes. Duchovní horizont byl dva centimetry nad nejvyšší věží v Kodani a ani o centimetr výš. Měli jsme dokonale čtverhranné hlavy. Stali bychom se ještě materialističtější než naši rodiče. Hodně jsme pili a každý týden jsme se zapletli do třech, čtyřech rvaček, tak velký to byl tlak. Neměli jsme žádnou vizi pro náš život. Nebyl tu žádný pohled.
Drogy nás dělali lidštějšími. Ale tak 80 nebo 90% našich přátel z tehdejší doby dnes už nežije. Zaplatili jsme vysokou cenu. Ale tak to je s těmi, kdo jdou v první linii. Ti to schytají. Po nich přijdou jiní lidé a zemi, kterou ti první dobyli, obsadí.
Nepochybuji o tom, že naše duchovní prostředí, naše otevřenost jsou dnes daleko větší, protože odvážní lidé v šedesátých letech prolomili obvyklé koncepty. Protože měli dostatek důvěry v prostor mysli, aby je mohli prolomit. Dnes jsou však drogy jako starý klobouk. Jsou směšné. Když jsme brali drogy, byli jsme avantgarda, ti nejlepší z celé společnosti, kteří je brali, aby mohli objevovat nové světy. Dnes je berou zničené děti, jako pomalou sebevraždu. Drogy jsou dnes „out“.
Zdá se, že každá droga má svoji dobu, ve které spouští hodně karmy. Když například zkoumáme staré prameny z doby, kdy se tabák po dobytí Ameriky dostal na Západ, tak zjistíme, že v té době byl halucinogenem. Lidé, kteří kouřili tabák, byli často zobrazováni, jak zvrací. Nad jejich hlavami jsou vidět malé bubliny s obrázky, na kterých jsou různé komické věci. Ti lidé měli halucinace. A dnes je tabák špatný už jen pro plíce.
A to znamená – pryč s drogami. Už nejsou k ničemu. Zabíjely moji generaci. To je také důvod, proč dnes polovodiče navrhují Japonci a ne my nebo Američané. Celá generace u nás a v Americe, která to měla dělat, je pryč. Proto se východní Asie dostala dopředu. Potlačili braní drog, nedovolili mladým lidem tuto svobodu.

Když následkem užívání drog upadneme do stavů zmatenosti, můžou za to pak pouze drogy nebo k tomu musíme mít i dispozice?

Určitě tu musí být kroužek a háček. Prožil jsem šedesátá léta a mám s drogami mnoho zkušeností. Než jsem se dostal k buddhismu, napsal jsem diplomovou práci na univerzitě v Kodani a velmi jsem se zajímal o všechny možnosti rozvoje mysli.
Takže jasné světlo, které člověk vidí po požití LSD, nebo schopnost opustit tělo a všechny tyhle věci jsou naprosto báječné. Ale pak postupně zjišťujeme, že to nejsou drogy, které nás dělají šťastnými. Během 8 hodin prožijeme radost, kterou bychom za normálních okolností prožili možná během půl roku. Když si tohle několikrát dopřejeme, začnou z banky přicházet červené dopisy s nápisem „Přečerpáno!“ a pak už to není radost a smysl. Potom to může vést ke strachu a zmatku.
Pokud jsme brali drogy, vytvořili jsme plochu, na které můžeme pracovat. Pracujeme s tím a dále se rozvíjíme prostřednictvím meditace, kde vytváříme základ pro všechno další. Ale pokud jsme žádné drogy nebrali, nemusíme to dohánět.
Neříkám, že by se LSD nemělo používat. Mělo by být aplikovatelné psychology v případě extrémního strachu ze smrti. V tomto případě dokáží opravdu minidávky o 25 mikrogramech způsobit, že tento strach zmizí. Myslím si, že dobří psychologové by měli mít možnost používat LSD jako nástroj, možná i lamové, pokud mají čas. Jako lék. Ale nemělo by být volně k dostání, aby si ho mohl každý nacpat do hlavy. To není dobré.
Pokud se dokážeme rozvíjet bez drog, vlastní silou a prostřednictvím meditace, je to daleko účinnější. Vytváříme něco trvalého. Když bereme drogy, létáme nahoru a pak zase přistáváme a máme spoustu prožitků, které připomínají jojo a o kterých později můžeme moudře tlachat. Ale nemáme žádné trvalé zkušenosti. Při meditování klademe jeden kámen na druhý. Tam, kam se dostaneme, pak také doopravdy jsme.