Lenost vzniká z hlouposti. Je velice, velice obtížná. Lenost přehlíží, jaké bohatství a možnosti život nabízí. Vždycky doporučuji pronajmout si byt s výhledem na hřbitov. Potom můžeme znovu a znovu přemýšlet: Mám už zamluvené místo tam naproti a co jsem vlastně tento týden udělal?
Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.
Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.
Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.
Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.
Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.
Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!
To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.
Na takové rozdělení nejsme na Západě zvyklí. Jsme toho názoru, že nevědomost souvisí s mozkem, ale v buddhismu se nevědomost vztahuje k vědomí. I když někdo nedokáže citovat Shakespeara nebo pochopit kvantovou mechaniku, má možná jiné schopnosti jako intuici, otevřenost a oddanost, které ho mohou dovést daleko.
Nevědomost v buddhismu znamená, že nechceme vědět. Není něčím, je to něco, co nechceme vidět! Nazýváme to rušivým pocitem z toho důvodu, že mysl je zastřena závoji, které brání jejímu plnému rozvoji. Je to něco nadosobního, co způsobuje, že jasné světlo mysli nemůže naplno zářit. Všechny rušivé pocity – hněv, žárlivost, touha, pýcha a nevědomost – jsou, i kromě osobního a morálního hlediska, považovány za překážku.
V křesťanství jsou rušivé emoce považovány za hříchy a stejně tak jsou i v jiných náboženstvích hodnoceny negativně. V buddhismu Diamantové cesty ale vycházíme z toho, že rušivé emoce jsou surovina, s níž pracujeme na cestě k osvobození a osvícení.
Vytahuješ z rušivých emocí energii a sílu a děláš je tak užitečné. Symbolem toho je páv: Tibeťané říkají, že páv žere jed, aby získal všechny krásné barvy na svých perech. Obdobně pracujeme se všemi rušivými vlivy, veškerým utrpením a všemi obtížemi, které jsou nám vlastní, měníme je a získáváme z nich energii a sílu. Rušivé emoce vnímáme jako biologický odpad. Když to děláme správně, získáme kompost a semena nám vzklíčí.
Ale je důležité, abys měl nejdřív dostatek odstupu a udržel kontrolu. Pak jsi schopen vidět, že rušivé emoce nejsou vůbec tak skutečné, že vznikají, mění se a zase se rozpouští.
Pak jdeš o krůček dál a pozoruješ, jak přichází a odchází. Jsi jako prázdný dům, v němž se prochází, aniž by mohly cokoli způsobit.
Poslední stupeň je pro lidi ze Západu velice užitečný – v tibetské představě ale neexistuje. Tady chytáš energii rušivé emoce a využíváš ji k mytí nádobí nebo k něčemu dalšímu. Jakmile jsi za kopcem, nemůže tě rušivá emoce chytit, nechováš se jako dříve. V tu chvíli dokážeš využít její sílu, abys zryl celou zahradu. Tato kanalizace – rozdělení proudů – energií je zcela praktická rada ode mě, to nemám od svých učitelů. Ale je velice užitečné nasadit rušivé energie jako sílu, abychom něčeho dosáhli.
Žárlivost souvisí vždy s něčím úzkým, malicherným a osobním. Přemýšlíme například nad tím, jestli s ním přítelkyně dělá teď to samé, co vždycky dělala se mnou. Pak nás sžírá žárlivost. V tom případě bychom tomu, na koho žárlíme, měli přát hodně toho, kvůli čemu jsme žárliví. Tolik, až se všechno vznese do božských světů a zcela překročí vše osobní. Budeš jí přát 500 fantastických milenců a jemu 500 překrásných tanečnic. Pak jsi volný. Jde o to dostat se z těchto úzkých osobních pocitů.
Pokud je však bolest z žárlivosti ještě příliš silná, asi se musíme ještě trochu učit. V takovém případě bych začal s mantrami, které působí na mysl jako anti-neurotický ochranný film. Rušivé pocity po něm sklouznou a nemůžou se usadit. Jednoduše vyjmout komponenty neurózy a místo nich vložit komponenty manter. Pro někoho, kdo teprve začíná pracovat s myslí, kdo nemá ještě tolik síly a je ještě hodně zranitelný, jsou mantry prvním opatřením a nejlepší ochranou.
Na nejvyšší úrovni se tak dlouho chováme jako buddha, dokud se jím nestaneme. Znamená to, že zcela setrváváme ve stavu identifikace s osvícením, necháváme věci odcházet, nedržíme se jich. To je nejvyšší úroveň.
Žárlivost je trip, na který bychom neměli přistupovat. Ponecháváme si svoji dobrou náladu, jsme přátelští a vůbec se tomu tripu nevěnujeme. Chováme se jako Buddha v následujícím příběhu. Jednou přišel za Buddhou muž a stěžoval si na spoustu věcí, které se mu nelíbily. Buddha ho poslouchal a ten muž si stěžoval na stále více věcí. V tom se ho Buddha zeptal: „Když má jeden člověk dárek a jiný člověk ho nechce přijmout, komu ten dárek potom patří?“ „Patří dárci,“ odpověděl muž. A Buddha řekl: „Nechci žádný z tvých problémů, patří tobě.“
Většinou je to tak, že tyto velice dramatické role hrají lidé před malým, ne příliš nadšeným obecenstvem.
Pokusil bych se dodat tomu, kdo žárlí, co nejvíce sebevědomí. Mohli bychom například říct: „Jsi skvělá, zvládneš to, jsi naprosto fajn. To, že teď mám jinou přítelkyni, není proto, že tobě něco chybí, ale proto, že i v tomto vztahu existuje dobré spojení. Nic tím neztrácíš. Podívej se, jak jsi krásná. Objev své bohatství, nejsi na ničem závislá. Podívej se, co všechno umíš, nemusíš hrát žádné malé role. Tvůj život je přece plný bohatství. Podívej se, co už spolu sdílíme a co máme.“ Tak bych se zachoval já. Udělat toho druhého velkým, ukázat mu, jak je krásný. To je nejlepší způsob.
Většina lidí má od každého něco. Každý má pýchu, žárlivost, touhu, zmatek a hněv. Jedni se na něco podívají a všimnou si mnoha věcí, které se jim líbí, a možná jedné věci, která se jim nelíbí. To jsou spíše typy touhy. Jiní okamžitě vidí mnoho věcí, které se jim nelíbí, a pak jednu věc, která se jim líbí, to jsou tedy spíše hněvivé typy. A jiní si zase nejsou jistí, co se jim líbí a co ne, to jsou typy zmatku.
Mnozí jsou například nejprve typy touhy, protože mají tělesnou potřebu lásky. Když je tělo spokojené, objeví se možná starý hněv a pak na partnerovi vidíme samé chyby. To je často vidět. Hezké líbánky a později potom na sebe lidé křičí. Já sám jsem čistě typ touhy. Moje mysl funguje tak, že vnímám nedostatky ostatních jako chybné programy, které odhazuji. Téměř na všechny chyby zapomínám. A když se příště setkáváme, s radostí zdravím, protože jsem na chyby zapomněl. Pokud však někdo udělal něco dobrého, potom si to velmi dobře pamatuji a rád se ptám na zkušenosti.
Existují hněvivé typy, které všechno kritizují, ale protože přesně vědí, co nemají rádi, drží se pevně toho bodu, vůči kterému mají co nejmenší averzi a postupují tak rychle kupředu. Znám jednu ženu, která dělala úžasné pokroky v meditaci. Hněvivé typy se musí dostat ze situací, kde podléhají hněvu nebo si myslí, že se musí chránit. Potřebují chráněné území, ve kterém nebudou napadeni a budou se tak moct vzdát ochraňujícího postoje. Potřebují okolo sebe prostor, aby mohli vidět, jaké věci opravdu jsou a jak krásný svět ve skutečnosti je. Potom objeví své bohatství a mohou nechat celou svou sílu, lásku a nadbytek si svobodně hrát. Mnoho hněvivých typů skončí u Ňingmapů, jejichž učení se na to zaměřují.
Typy touhy mají rádi všechno a místo toho, aby šli koncentrovaně a přímočaře vpřed, vrhají se do všeho po hlavě, a proto se také dostanou dál. Typy touhy se musí naučit rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a co je trvalé. Většinou skončí v linii Kagjü.
Typ zmatku musí jít často cestou přemýšlení. Postupuje dál, úroveň po úrovni, díky stále lepšímu pochopení a jasnějšímu vhledu. Typy zmatku většinou skončí u Gelugpů.
Tyto školy fungují přibližně takto:
U Ňingmapů je nejdůležitější především pohled. Jsme jako někdo, kdo letí přes oceán, máme přehled a pochopení oceánu.
U Kagjüpů je nejdůležitější zkušenost. Jsme jako někdo, kdo v oceánu plave a cítí vodu na těle. U Kagjüpů je všechno velmi blízké, jako v rodině.
A u Gelugpů je důležitá analýza a pochopení. Jsme jako někdo, kdo přináší vzorek vody z oceánu do laboratoře a dívá se, co je v ní. Dívá se, jaká ta voda je.
Nemůžeme říct, že jedna je dobrá a druhá je špatná. Pro někoho je dobrá jedna škola a pro někoho jiného je dobrá jiná škola. Když jdeme správnou cestou, pak se také dostaneme do cíle. A když se staneme buddhou, potom se rozpustí veškeré rozdíly, bez ohledu na to, kterou cestou jsme přišli. Je jen otázka, jak se dostaneme nahoru, ale když tam jsme, není zde už žádný rozdíl.
Tři základní rušivé pocity jsou nevědomost, připoutanost a averze, z nich pak vznikají ostatní pocity.
Smutek pochází z nevědomosti, tedy neschopnosti prožívat přítomnost v její svěžesti. Smutek je projevem uvěznění ve starých obrázcích, od nichž se nemůžeme oprostit.
Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:
To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.
Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.
Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.
Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.
Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.
Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.