Práce s emocemi

Když zpozoruji, že mám rušivé pocity a snažím se je pustit, tak současně cítím, že se tomu vzpírám. Kde se ta tendence bere?

To je právě vliv ega, a proto potřebujeme moudrost. Ego je stejné jako ostatní jedy, omamné a vytváří návyky. Po pár letech meditace je snadné si z ega dělat legraci. Bez meditace to tak lehké není. Rád přirovnávám ego, respektive vlastnosti mysli, které jsou spojené s tak silnými pocity, že chtějí všechno řídit, k převratu v banánové republice. Pár pánů s knírem ve vysokých čepicích vrazí do paláce, zastřelí několik lidí a získají moc v zemi.
Vnímám mysl ve své celistvosti jako zářící klenot s mnoha různými stránkami a vlastnostmi. Některé z těchto plošek (například paměť, pýcha, očekávání, naděje, strach) mají silný emocionální náboj. Ty se pak pokoušejí zbytek mysli (například matematické a politické myšlení, umělecké vyjadřování a další zajímavá nadání) dostat pod kontrolu. A to tak, že se tito tlustí pánové sami potvrzují. Je tedy třeba dostat tyto tlusté pány ze sedla. Řádně a trvale. O to jde.
Když se nám to podaří, jsme spontánní a bez úsilí. Pak onen klenot září všemi ploškami, protože je sám o sobě moudrostí. Bez filtrů a překážek může umělecky vnímat, chápat a rozumět podle toho, která vlastnost je zrovna potřeba.
Ty pány, kteří se pokoušejí systém řídit, odstraňujeme všemi prostředky. Útočíme moudrostí, radostí a všemožnými prostředky tak dlouho, až si mysl začne důvěřovat a spočine bez obav a očekávání ve svém středu v samotném přítomném okamžiku.
Začínáme tím, že se zbavujeme neurotického jednání. To je první úroveň – Malá cesta. Pokud jsme se vysvobodili z neuróz, objevuje se soucit a moudrost, které rozvíjíme na úrovni Velké cesty. Když jsme na ní pokročili a dosáhli nadbytku, dostali jsme se k poslední úrovni – k Diamantové cestě. Nakonec jsme teď a tady, máme všechny anténky vysunuté do všech směrů, neohroženost, radost a láska se objevují samy od sebe a nepotřebují žádnou jinou, vnější příčinu.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.
Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.
To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.
A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.
Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.
Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.
Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.
Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.

Z čeho vzniká strach?

Strach není prvotním nebo druhotným pocitem, ale až terciárním. Prvotním, základním rušivým pocitem je nevědomost, z ní vznikají další: zmatenost, pýcha, hněv. A teprve z nich vzniká strach.
Strach vzniká ze starého hněvu a nenávisti, které se znovu vynořují a které ve své vlastní mysli nemůžeme vystát. Pokud máme rušivé pocity jako nechuť či závist a mysl se podívá na svůj vlastní obsah, vidí věci, které se jí nelíbí. Pak prožíváme strach.
Svět je projekce naší vlastní mysli. Pokud se na něj díváme přes růžové brýle, je krásný. Pokud se na něj díváme přes černé brýle, je svět hrozný. Pak máme strach, neboť v sobě máme hněv, nenávist a jiné rušivé pocity, se kterými jsme nepracovali. Nejlepší způsob, jak se zbavit strachu, je každý den zcela vědomě přát všem bytostem všechno nejlepší tak často, tak silně a tak hluboce, jak to jen jde. Neexistuje jediný strach, který by potom nezmizel. Neboť zátěže v mysli, které nemůžeme vystát, tímto odpadnou. Dobrá přání pro ostatní jsou tou nejsilnější metodou.
Při hněvu a při strachu je také dobré zopakovat miliónkrát mantru OM MANI PEME HUNG. Tato mantra působí jako univerzální čisticí prostředek. OM odstraňuje pýchu, MA odstraňuje žárlivost, NI připoutanost, PE protíná zmatenost, ME odstraňuje chamtivost a HUNG rozpouští hněv. Při každém opakování OM MANI PEME HUNG očišťujeme vnitřní zrcadlo naší mysli. To je velmi účinné!

Co se dá dělat s umíněností a sobectvím?

Proti sobectví pomáhá pochopení, že všichni lidé jsou ve stejné situaci jako my. Všichni chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení. Že se chovají mile, když se jim daří dobře, a jsou nepříjemní, když se jim nedaří. Že se tedy od nás až tak neliší.
A proti umíněnosti? Nejlepší je asi říct PEJ. Pokaždé, když se cítíme „zabarikádovaní“ svými ztuhlými představami, si v duchu řekneme PEJ a pak je to, jako když střelí do hejna špačků! Myslím pořádně ostrý zvuk PEJ! Ztuhlým představám pak nutně chvíli trvá, než se zase složí dohromady. Pak zopakujeme PEJ ještě jednou a tentokrát se snad už nevrátí.
Když se lidé berou příliš vážně, můžeme je polechtat. Je však třeba dát si pozor, jak se k nim postavíme. Neboť pokud je naštveme, mohou se nás pokusit trefit zátylkem. Proto stůjte vždy trochu stranou a odtud lechtejte. A pak jim řekněte: „Ty máš ale dneska dobrou náladu, co?“ Berou se šíleně vážně a najednou je někdo polechtá a oni se začnou smát.

Jaký je rozdíl mezi trpělivostí a lhostejností?

Opravdu dobrá otázka! Trpělivost není nicnedělání nebo lhostejnost, nýbrž znamená to být v každé situaci vyrovnaný a nepociťovat hněv ve spojení s tím, co děláme. Prosazujeme se, jdeme svou cestou a snažíme se dělat to nejlepší, co umíme, ale nenecháme se přitom vést rušivými pocity.

Jak se vyhnout tomu, abychom nerozvinuli pýchu?

Pýcha je pro rozvoj v Diamantové cestě velmi důležitá. Nesmí se však jednat o vylučující pýchu, kdy se na ostatní díváme svrchu, ale musí to být zahrnující pýcha. Schopnost prožívat ve všem a v každém to krásné, vzrušující a fantastické, to je pozitivní, užitečná pýcha, které se říká vadžra pýcha nebo diamantová pýcha.
Vylučující negativní pýcha, kdy ostatní posuzujeme a myslíme si: „Já jsem dobrý a ostatní nejsou dobří,“ situaci zužuje a vede k problémům. Většinou jsou to naše vlastní problémy, které se stále znovu objevují, protože jsou projekcemi vlastní mysli.
Svět je zrcadlem vlastní tváře. Pokud jsi schopný vidět u ostatních mnoho dobrého, je to znak toho, že jsi rozpustil hodně negativní pýchy. Pokud oproti tomu vidíš spíše chyby, potom víš, že tě ještě čeká nějaká práce. Pokus se vidět všechny jako buddhy, zkus jednoduše objevit něco dobrého, potom se v mysli díky zpětné vazbě objeví také dobré prožitky. Rozvoj začíná, když se setkáváme s lidmi a můžeme jim něco předat – nadbytek dobrých vibrací v tom smyslu, že dáváme do setkání štěstí, krásu a smysl. Dostáváme se tak na novou úroveň, kde se od sebe začínáme navzájem učit. Lidé tak rostou, objevují se nové možnosti, problémy mizí a nakonec je tu čistá mandala, i na podmíněné úrovni.
Je to jednoduché. Kdo dává, je vždy bohatý a prožívá svět jako příjemné místo, kdo na všem lpí a nikdy nemá dost, prožívá svět jako peklo.

Co dělat proti pýše?

V podstatě existuje pouze jedna cesta. Udělat z vylučující pýchy zahrnující pýchu, to znamená, že namísto: „Jak jsem úžasný,“ myslíme: „Jak jsme přece všichni úžasní.“
Pokud si myslíme, že jsme lepší než ostatní, budeme mít velmi komplikovaný život. Budeme neustále ve špatné společnosti, budeme se podle toho také chovat a bude to velmi obtížné. Pokud ale přemýšlíme opačným způsobem, že lidé, my všichni, jsme úžasní, pak jsme v dobré společnosti, můžeme se od každého učit a naplno dělat to nejlepší právě tam, kde se zrovna nachází naše mysl, myšlenky a činy.
A proto utvářejte své okolí tak pozitivní, jak je to možné, nestavte do popředí chyby a to negativní, ale učte se vnímat jen to hezké a zajímavé. Časem se objeví zkušenost a bude snadné myslet pozitivně a se zájmem.
Opak takového nastavení mysli, dokonalou hierarchickou kulturu může člověk zažít například v čínském klášteře. Je tu sedm tříd čaje. V horní zásuvce je ten, který zaručeně sklidily v době úplňku mladé, neposkvrněné dívky, a v té nejspodnější je tráva. Člověk vejde, mnich se na něj podívá a vybere druhou zásuvku odspoda. Myslím tedy, že pokud člověk vybuduje takový systém, má potom velmi komplikovaný život.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.
Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?
Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“
Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.
Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.
Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.