Práce s emocemi

Každý prožil negativní emoce, hněv, závist a mnoho dalších. Máme touhy a očekávání. Když nejsou uspokojeny, objeví se negativní emoce. Obvykle si myslíme si, že kdybychom se jich mohli zbavit, budeme šťastní. Emoce však jsou naší myslí, proto potřebujeme zjistit jejich příčinu, příčinu hněvu, příčinu připoutanosti, příčinu pýchy, příčinu očekávání. Teprve pak je můžeme pochopit, pracovat s nimi, získat určitý odstup, a prožívat tak méně utrpení.

Jsou žárlivost a závist to samé?

Žárlivost a závist spolu často těsně souvisí, ale musíme tyto rušivé pocity od sebe odlišit a hledat jejich příčinu. Žárlivost pochází z touhy a nedostatku. Máme pocit, že nemáme dost. Myslíme si, že toho druhého potřebujeme. Musíme se něčeho držet a jistit se, proto nejsme rádi, když o něco přijdeme. Když máme někoho rádi a ona odejde a najednou už ji nemáme, tehdy vzniká žárlivost.
Závist oproti tomu nevzniká z připoutanosti nebo chudoby, ale z hněvu a averze. Někoho nemáme rádi, a proto nechceme, aby se mu vedlo dobře. Nemáme s ním co do činění, ale jsme totálně naštvaní, když se mu daří dobře. To je závist.
Nejdůležitější při práci se žárlivostí je dát tomu, kdo žárlí, pocit, že jsme s ním, i když s ním nejsme fyzicky. Je velice důležité ukázat, že si velice vážíme spojení, které s ním máme. Možná opravdu došlo k situaci, ve které nesdílíme příliš mnoho fyzické blízkosti. Ale když je jasné, že to, co jsme spolu sdíleli, nezahodíme a nepošlapeme, ale že si toho vážíme a radujeme se z toho, pak můžeme tento nadbytek vyzařovat do světa. Když budeme takto zacházet se žárlivostí, rozpustí se. Potom jsme sdíleli bohatství a jeden ho předá dál tam a druhý zase jinde. Takže se vždy vracíme k bohatství, k pohledu: „Teď sdílíme něco bohatého, předáváme to všem bytostem všude. Prostor nás spojuje, drží nás pohromadě a tím tvoříme celek.“ Když budeme takto přemýšlet, všechno malicherné odpadne.
Protože prostor neznamená oddělenost. Prostor nás neodděluje, prostor nás spojuje. Prostor není odstup, prostor je nádoba. Teď jsou mezi námi možná dva metry, cítíme to jako oddělenost, jako něco, co se nám nelíbí, ale ve skutečnosti, když se podíváme důkladněji, za námi leží nesčetné množství kilometrů.
Měli bychom změnit celý způsob vnímání prostoru. Jsme zvyklí nechávat vědomí procházet stále jen očima a prožívat svět pouze tímto způsobem. Ale dokud budeme prožívat pouze očima a fixovat se na to, co vidíme, budeme prožívat oddělenost. Tento pocit oddělenosti „já tady“ a „ty tam“ se dá velice pozitivním způsobem změnit tím, že se otevíráme prostoru do všech směrů. Můžeme cvičit to, abychom si byli vědomí také srdcem nebo všemi pěti energetickými centry současně do všech směrů a takto vnímali svět.
Například když se pokoušíme vnímat zády: cítíme polštář, stěnu pokoje, domovní zeď, ulici, auta, která na ní stojí, čtvrť, město, zemi, svět. Měli bychom se tímto způsobem pokusit vnímat všemi energetickými centry v těle, tím získávat stále větší pocit prostoru a nechávat stále více rozpouštět pocit středu a hranic, až tu bude pouze stav spočinutí, který je naprosto otevřený a podobný prostoru. To odstraňuje žárlivost!
To je nakonec součástí celé meditace, ale můžeme to cvičit i tímto způsobem. Tak jako tak to meditace umožní. Meditace odstraňuje oddělenost mezi „já“ a „ty“, mezi tady a tam. A pak jsme tak jako tak spolu ve sladkém stavu splynutí, ve skvělém stavu spočinutí. V samotné mysli máme lepší a bohatší stav než s dvěma milenci najednou. Je to stav, který je obsáhlejší než všechno ostatní. Meditace je král!
Takže pokud má někdo problémy se žárlivostí, pak opravdu můžeme říct: „Nemáš tušení, jak jsi bohatý. Můžeš ve mně vidět něco krásného pouze proto, že máš něco krásného sám v sobě. Jsem pro tebe pouze zrcadlem, ukazuji ti jen tvoji vlastní krásu, tvoji vlastní buddhovskou podstatu, tvoje vlastní schopnosti. Kdybys to všechno neměl v sobě, nebyl bys schopný to vidět ani ve mně!“ Ale je to samozřejmě těžké, zvlášť tehdy, když se ten druhý nechce rozvíjet, ale přeje si těsný, exkluzivní vztah a očekává od svého partnera, že ho učiní šťastným. Někomu takovému je těžké pomoct a nemůžeme ho ušetřit jakéhokoliv trápení.
Součástí rozvoje je ovšem velice často bolest. Teprve když už nefungují obvyklé hry a návyky a prožíváme, že něco bolí, stále znovu a znovu, pak nás napadne, že se možná musíme trochu změnit. Jinak by mysl byla jako tlustý, líný kůň, který raději leží nebo postává a je k ničemu. Obecně se dá říct, že pokud nám něco může způsobovat bolest, tak se ještě učíme. Protože všechno, co prožíváme, je jen odrazem nás samotných. Když už nic nebolí, tak jsme to zvládli. Je to tak jednoduché. Můžete si to sami ověřit ve svém životě. Ať už ve vztazích nebo v jiných životních situacích; do té míry, v jaké nacházíte dostatek síly sami v sobě a nic nepotřebujete, jak jste v klidu a radostní, kolik máte nadbytku pro druhé bez ohledu na to, co se právě děje, do té míry, jste to zvládli. Do jaké míry stále znovu něco potřebujete, něčeho se držíte nebo chcete něco odsouvat, musíte se v něčem utvrzovat, něco vysvětlovat nebo se za něco omlouvat, do té míry jste zranitelní.

Jak můžeme využít závist?

Závist je velice zajímavý pocit. Je dobré s ní pracovat, protože dokáže velice dlouho zůstat konstantní na téměř stejné úrovni. Ať už závist přikrmujeme, nebo ne, dokáže se přesto osamostatnit. Když jsme závistiví, dokážeme si vzpomenout na hodně věcí z minulosti a představit si hodně z toho, co bude v budoucnosti. Ale pokud budeme tomu, komu závidíme, přát nekonečně mnoho toho, co mu závidíme, pak se tento tísnivý pocit otočí. Tím, že ho otočíme a budeme místo toho přát lidem štěstí, se ze závisti stane moudrost zkušenosti.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.
Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.
U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.
Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.
A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.
Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.
Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.
Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.
A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.
Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.

Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.
 

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.
Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.
Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.

Existují v buddhismu vysvětlení, jak vznikají psychózy?

V buddhismu hovoříme o čtyřech různých typech duševních problémů:
První typ vznikne, když jsme v předchozích životech brali velké množství drog nebo pili hodně alkoholu. Pak se v tomto životě narodíme se špatným propojením mozku, „stroj“ tedy pracuje chybně.
Pak jsou chyby, které mohou vzniknout v tomto životě, také kvůli velkému množství drog nebo alkoholu.
Pak je tu možnost, že jsme žili bez radosti, přivedli jsme si do svého života velice málo přátel a neměli jsme chuť do života, takže nejsme chráněni. Pak do nás mohou vstoupit různé divné energie a působit v nás. To se nazývá schizofrenie.
A čtvrtá možnost je, že jsme připustili, aby se v našem shromažďovacím vědomí nahromadilo tolik špatných a rušivých dojmů, že vždy, když se s nimi naše mysl setká, už to nemůže vydržet a pokouší se utéct někam jinam. To jsou potom stavy paranoie.
Když zemřeme, tak sice odpadnou problémy a poruchy, které souvisí s tělem, a máme opět nové možnosti. Na druhou stranu se dá říct, že pokud jsme v sobě vybudovali velice silné rušivé energie, pak s námi tyto energie přejdou i do dalšího života.

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.
Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.
Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.

Je možné pomocí meditace pracovat i se starým nepřátelstvím?

Ano, například v meditaci Přijímání útočiště a rozvíjení osvíceného přístupu jsou s námi i naši nepřátelé, kteří se jí účastní a také dostávají požehnání. A působí to zcela spolehlivě. Vzpomínám si, že když jsme s Hannah v letech 1969/70 jeli do Nepálu, měl jsem za sebou spoustu rvaček. Nikomu jsem sice doopravdy neublížil, ale bylo tu pár lidí, kteří si to se mnou chtěli opravdu vyřídit a chtěli se kvůli tomu spojit.
Byli jsme pak několik let pryč, učili jsme se meditovat a dokončili jsme Přípravná cvičení. A během meditace jsem si je jednoduše vždy postavil vedle sebe.
A když jsme se s Hannah vrátili, tak na nás všichni čekali na letišti a vítali nás jako největší přátele. V nějakém okamžiku se celé to energetické pole změnilo. Buddhové jsou velice silní.
Háček sice nemůže chytit míč – pokud tu není vůbec žádná otevřenost, k ničemu nedojde. Ale když je tu kroužek, když je u člověka, se kterým máme problémy, určitá otevřenost, pak se už může někde zaháknout a něčeho dotknout.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.
Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.
Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.
Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.
Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.
Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.
Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.
Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.
Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.
Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.
Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.