3. Problémy ve vztahu

Často je to tak, že milostný život po několika letech čím dál víc ochabuje. Proč tomu tak je a dá se tomu zabránit?

Jednou jsem četl v novinách, že pokud spolu do tří let nemáme děti, změní se něco v hormonech, a že nám pak láska už nepřináší takovou radost. Moje zkušenost ale taková není. Možná je to tak, když se jedná hlavně o fyzickou přitažlivost.
Ale pokud se cítíme přitahováni nejen na vnější úrovni, ale i na vnitřní a na tajné, pak je to jiné. Je velice důležité, abychom se navzájem viděli na vysoké úrovni. Pokud to neděláme, pak velice snadno dojde k tomu, že přestaneme růst, že se navzájem staneme svým špatným svědomím a už spolu nepodnikáme nic, co nás baví. Pak se vše stane návykem a sexualita zakrní. To u lidí vídám často. Moje rada v takových případech je vždy: Dělejte spolu něco, co vás baví. Jeďte na dovolenou bez dětí, vytvořte situaci, ve které se na sebe můžete plně soustředit jako dřív, když jste byli čerstvě zamilovaní.
A snažte se vidět se navzájem na nejvyšší úrovni, jako mandalu, jako energetické pole lásky.
Když se pokusíme vidět intimní partie ženy jako lotosový květ a mužské jako diamant, pak se při spojení setkává ženský a mužský princip jako prostor a radost, jako inspirace a energie, jako moudrost a soucit. Když se tomu otevřeme, může se objevit velká radost. Měli bychom tělo vnímat jako něco čistého a vidět ho jako nástroj, kterým můžeme přinášet štěstí a radost. Láska je víc než jen čtvrthodinka po televizi!
A pokud jsme se ráno milovali a pak odcházíme z domu, neměli bychom se snažit vypadat pokud možno neutrálně, aby nikdo neviděl, co jsme prožili. Ale měli bychom dobré vibrace lásky vyzařovat do světa. Je důležité, abychom všechno dobré, co prožijeme, předali dál ostatním.

Když je ve vztahu sice určitá přitažlivost, ale téměř kvůli každému tématu vypukne hádka, má takový vztah budoucnost?

Když se příliš často a příliš hlasitě hádáme, pak je lepší, když zůstaneme sami nebo si najdeme jiného partnera. Když se naše názory neustále různí a o všechno musíme bojovat, je tu vždy poražený a ten, který se prosadí. Na takovém vztahu se nedá dlouhodobě stavět.
Měli bychom určitě mít společný výchozí bod a společné cíle, na kterých se dokážeme shodnout. Jinak nemůžeme nic rozvíjet.

Co dělat, když je partner často rozhněvaný?

Když je někdo rozhněvaný, řekni mu, jak hloupě to vypadá. Řekni mu: „Měl by ses vidět. Stojíš tady, máváš rukama, říkáš divné věci, potřásáš hlavou, lezeš po stropě a vydáváš nesrozumitelné zvuky.“
To jsou příliš dramatická vystoupení před příliš malým a nevděčným obecenstvem. Velký výstup s dmoucí se hrudí a vykulenýma očima před vyčerpanou manželkou a dvěma udivenými dětmi v kuchyni. Tady musíme říct: „Potřebujeme pro tebe důstojné obecenstvo! Je to příliš dobré na to, abychom to sledovali pouze my! Pojď, dojdeme pro sousedy, aby se také mohli podívat.“
Je třeba lidem říct, že se zesměšňují. Řekni mu, aby si ten trip nechal, že ho nechceš. Řekni mu, že ho máš ráda, a proto ho nechceš vidět takhle hloupého a slabého.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Není to normální, že podmínky, které daly dvojici dohromady, se po nějaké době rozpustí, a proto se vztah také opět rozpadne?

Myslím, že základem pro milostný vztah většinou bývá staré karmické spojení, které sahá několik životů nazpět. Obzvláště když se seznámíme s někým, u koho rychle máme důvěrný pocit a cítíme se být mu velice blízcí, to je pak jistě někdo, s kým jsme již byli někdy dříve. Samozřejmě se tento vztah může časem změnit. Může, ale nemusí.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.
Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.
V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.
Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.
U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.
Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.
Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.
Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Občas ke mně muži moc přilnou a jsou připoutaní, přitom já jsem chtěla být jen milá a přátelská. Jak s tím mám zacházet?

Nejlepší by bylo jim vysvětlit, že je naprosto skvělé sdílet věci na mnoha úrovních jako sourozenci nebo přátelé, čímž člověk zabrání sexuálním touhám. A především by jim člověk měl říct: „To, co u mě hledáš, máš sám v sobě. Proč nezkusíš trochu meditovat?“
Jednoduše neustále meditovat na úrovni nejvyšší moudrosti a ukazovat lidem jejich sílu a možnosti. Když lidé nevhodným způsobem požadují něco, co nemohou získat, pošli je raději někam jinam.
Nejlepší je využít tuto energii a lidi učinit samostatnými, aby se mohli stát partnery. Tak můžeme později spolupracovat. To má ale smysl pouze tehdy, když lze očekávat nějaký rozvoj. Člověk nemůže všem lidem dělat matku. Pocity viny a závazky bychom měli odetnout. Pokud se vytratí respekt, znamená to konec.

V mém životě jsou právě dvě ženy a musím se teď rozhodnout. Existuje metoda jak vytušit, který vztah bude dlouhodobě ten šťastnější?

Pokus se vidět, ze kterého vztahu vznikne něco dobrého. Mají tvoji přátelé radost, když vás vidí spolu? Přicházíte zcela přirozeně na nápady, které jsou nějakým způsobem užitečné pro druhé? Když z toho máš přirozený a uvolněný pocit, tak se pokus jít touto cestou. Když jsou věci příliš složité a když pozorujeme, že okolí reaguje na náš vztah napjatě, pak jsme možná jako někdo, kdo je závislý na droze.
Může to sice být tak, že přitažlivost je větší, když jsme velmi rozdílní. Ale z dlouhodobého pohledu z toho nevzejde nic dobrého. Je určitě lepší, když máme společný základ.

Proč jsou rozchody vlastně tak bolestivé?

Většinou si myslíme, že prostor je něco, co nás odděluje, odstup, obrovské nic, které je mezi námi. Potom je rozchod přirozeně něco nepříjemného, neboť mezi námi je toto nic.
Moje rada je, abyste změnili své vnímání prostoru. Buddhisté vidí prostor jako nádobu. K tomu existuje jednoduchý experiment. Představte si, že byste neměli oči vpředu, ale vzadu. Pak byste viděli, že je vždycky více prostoru za vámi než mezi vámi. Kolem vás se rozšiřuje prostor na světelné roky daleko, do nekonečna a všemi směry, a když nevidíš jen prostor mezi vámi, ale vnímáš také prostor okolo, neexistuje mezi vámi žádné oddělení. Prostor je nádoba, ve které se oba nacházíte.
Stejným způsobem pracuji se svými žáky, centry a vším, s čím mám spojení. Občas, když mám čas, vidím před sebou krajiny a města jako na mapě. Cítím ta místa kolem sebe. Nevidím přesně, co tam jednotliví lidé dělají, ale cítím vibrace a vím, co prožívají. Tak používám prostor.
Prostor spojuje. Prostor je informace.