Láska a partnerství

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.
Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.
Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.
Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Mám problém pustit se do vztahu, protože mám vždy pocit, že se ode mě hodně očekává, a to je mi nepříjemné. Co bys mi radil?

Očekávání se rovná připoutanost. Proto bychom si měli představovat, že chceme toho druhého učinit tak bohatým a krásným, jak je to jen možné. Měli bychom vidět jeden druhého jako svobodného člověka, doplňovat se, dávat si prostor, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší a toto bohatství zase být schopni předávat ostatním. Měli bychom se starat o to, aby se ten druhý mohl rozvíjet, abychom mohli meditovat, abychom se navzájem neomezovali.
Samozřejmě tu jsou ještě hluboké návyky vycházející z tradic a závislostí z dob před vznikem sociálního státu. Žena je doma a stará se o děti a muž venku s oštěpem loví nebo bojuje.
Ženy mají sice větší potíže s připoutaností a muži s hněvem – podle tantrických rodin. Ale dnes v sociálním státě, kde ženy mají stejnou svobodu, mohou být méně připoutané a muži méně hněviví.
Dnes se můžeme setkávat jako svobodní lidé, svobodní jedinci a navzájem se doplňovat, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší. To, co jsme se naučili, co jsme prožili, potom můžeme předávat ostatním. Rozvíjíme v sobě tuto sílu.

Co můžeme udělat, pokud ke svému partnerovi stále cítíme jistý odstup?

V dnešní době si můžeme dovolit mít větší odstup než dřív, protože nás nikdo nenutí žít spolu. Také na sobě nejsme tolik závislí jako v době, kdy zde nebyl žádný sociální stát.
Proti odstupu pomáhá, když si představíme, že necháváme zářit tolik světla, jak je to jen možné, z našeho srdce do partnerova srdce nebo do jeho celého těla.
To bychom měli dělat i během milování: Představuješ si nebo to případně skutečně cítíš, že partnera zcela stáhneš do svého srdce a tam ho chováš, jako svoje dítě. Pak si představuješ, že ho porodíš a jste si velmi blízko.

Už velice dlouho toužím po vztahu, ale nějak se mi nedaří najít partnera. Můžeš mi dát radu?

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.
Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Co se stane, když se rozhodneme skoncovat s tím, že žijeme sami, a začneme urychleně hledat partnera?

Pak jdeme do hospody a potkáváme tam možná dobrého, možná pochybného přítele. Záleží na tom, jestli je vhodná karma pro to najít něco stabilního a trvalého. Pokud tomu tak není, způsobíme si hledáním vztahu jen těžkosti. Opravdu je to karma. Existují ženy, které možná nejsou zrovna nejhezčí, ale mají kolem sebe celou dobu spoustu mužů. A jsou jiné, které jsou šíleně krásné, ale přesto si jich nikdo nevšímá. To velice silně určuje karma.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.
Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.
Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!
V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!
Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.
Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.
Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Přítel bohužel nesdílí můj buddhistický pohled a máme spolu stále více problémů. Myslíš, že tento vztah má ještě budoucnost?

Můžeš to zjistit takto: pokud tě miluje a ty mu řekneš, že buddhismus je pro tebe dobrý, pak k němu i on rozvine pozitivní postoj. Ale když řekneš: „Přináší mi to mnoho dobrého,“ a on přesto bude buddhismus odmítat, pak je to egoista, který se bojí, že se staneš silnou a nezávislou, že už ho nebudeš potřebovat, nebo žárlí na učení. Pokud je to tak, pak ho můžeš klidně vyměnit za novější a lepší model.
Tímto způsobem se dá v životě prověřit hodně věcí. Pokud jsou lidé šťastní, když se ti vede dobře, pak jsou to přátelé. Ale pokud se chtějí pouze ujišťovat ve svých vlastních představách a mají problém s tím, když se změníš, protože se pak možná už nevejdeš do jejich škatulek a schémat, pak jim nemůžeš důvěřovat.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.
A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.
U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.
To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.