2. Zaměstnání, kariéra

Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.
Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!
Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.
A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Pochopil jsem to správně, že je nejlepší, pokud chodíme do práce jen na částečný úvazek a jinak všechen čas věnujeme praxi?

Tak je tomu jen ve velmi výjimečných případech. Jestliže je naším jediným cílem v životě dosáhnout úplného osvícení pro dobro všech bytostí, pak je toto nejvyšší cesta. Ze zkušenosti ale vyplývá, že je v takové situaci trvale spokojeno jen velmi málo lidí. Tohle možná dokážeme v době idealistického mládí, ale jakmile zestárneme a zjistíme, že nedostaneme žádný důchod nebo nemůžeme cestovat, protože nemáme peníze, začne se situace obracet.
Dříve než se vydáme touto cestou dosažitele, musíme sami sebe velmi dobře prověřit. Musíme si být zcela jisti, že už nás nesvazují žádné vnější záležitosti a opravdu se můžeme všeho zříct. Pak se můžeme posadit někam do jeskyně a meditovat tak dlouho, až dosáhneme takové úrovně, že se od nás budou druzí chtít učit a budeme schopní bytostem tímto způsobem pomáhat. Ještě bych na tomto místě radil, abychom sami sebe důkladně prověřili a zeptali se i učitele s životními zkušenostmi, který stojí oběma nohama na zemi a je schopen vidět, jakým směrem se budeme rozvíjet.
Většinou nás od takového záměru bude odrazovat a klást nám na srdce, abychom se zařadili do společnosti, protože často jde jen o útěk před životem.
Lidé mají problémy se svými partnery a pak se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Nebo se bojí, že neudělají zkoušku, a raději prchnou do jiného světa. To bychom ale neměli připustit, protože se tak nestanou šťastnými, ale rozvinou pýchu a dostanou se do potíží.
Samozřejmě jsou i lidé, kteří v minulém životě pouze meditovali a ani v tomto životě nechtějí dělat nic jiného. V tomto případě je úkolem učitele tuto skutečnost rozpoznat a takové žáky dlouho a velmi podrobně prověřovat. A pokud je to pro ně správná cesta, pak je na ní podpoří.

Musím pracovat, abych se uživil. Co mohu udělat pro to, abych tento čas pokud možno smysluplně využil?

Na tvém místě bych uvažoval dlouhodobě. S přístupem „co si myslím, co říkám a co dělám, dlouhodobě prospívá bytostem“ využíváme čas správně. Především bych se snažil udržet ve všem, co se děje, příchuť vysvobození a osvícení a přál bych si, aby se díky tomu lidé rozvíjeli a postupovali dál. Jestliže si myslíme, že to, co děláme, prospívá bytostem z dlouhodobého hlediska, přináší jim to radost, smysl, nadbytek nebo volný čas pro duševní rozvoj, je to dobré.
V opačném případě zůstaneme jen u obvyklého sem tam a způsobu, jakým můžeme sami přežít. Proto tolik lidí pracuje jako lékaři, rehabilitační pracovníci a maséři. Kdo přímo pracuje s lidmi, ten okamžitě a bezprostředně prožívá, že to lidem prospívá.
Jiní z nás mají práci, kde tento účinek nerozeznáme okamžitě, jako například vydávání knih nebo něco podobného. V takovém případě pomáhá přístup, že to lidem pomůže později. Pokud se věnujeme převážně mechanické činnosti, můžeme během práce jednoduše pozorovat svou mysl.
S přístupem, že děláme svou práci, abychom se později ve svém volném čase duševně rozvíjeli, můžeme dobře postupovat kupředu. Každý okamžik, který využijeme k tomu, abychom pozorovali vlastní mysl, má hluboký význam.
Fyzickou práci můžeme mimochodem využít přinejmenším stejně dobře jako práci u psacího stolu. Protože kdo pracuje se svým tělem, může využít čas k opakování manter, udržování buddhy nad hlavou nebo posílání energie a dobrých přání všem bytostem. Kdo se naopak opravdu soustředí a musí se občas zabývat i věcmi, jež jsou mu nepříjemné, obětovává za tento čas své vědomí a může tak prožívat těžké časy.
Za všech okolností ale můžeme udržovat vědomí a pozorovat, jak mysl reaguje. Jestliže postavíme pozorovatele nade vše, co se děje, snažíme se být si vědomi prožívajícího, který prožívá všechny věci, pak nám to přináší jenom užitek.

Jak můžeme čas, který trávíme prací na počítači, využít pro praxi dharmy?

Práce s počítači je náročná, nemáme při ní volnou hlavu. V takovém případě je dobré vidět práci jako svobodnou hru mysli, prožívat ji jako obrovskou moudrost. Můžeme si představit svého lamu, jak sedí nad naší hlavou, a přitom si myslet: „Teď dělám svou práci opravdu dobře a můj lama je zde!“ Při mentálně namáhavé práci nám mantry berou příliš mnoho koncentrace.

Jak můžeme využít čas při monotónní práci pro praxi dharmy?

Při takové práci existují dvě možnosti. Jednak si můžeš představit, že ty sám sedíš několik centimetrů nad svou vlastní hlavou a odtud věci pozoruješ. To vyzdvihuje vše na vyšší úroveň a je to velmi užitečné. Můžeš také po celou dobu říkat mantry. Přitom cítíš energie ve svých vnitřních centrech. Vnitřní prožitek je ve skutečnosti důležitější než to vnější, co právě děláš. Tak bych to dělal já. Nechal bych plynout mantru a jednoduše prožíval. Posadit se trochu výš, pak přidat mantru „Karmapa čeno“, to je v tomto případě velmi užitečné.

S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“
A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.
Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.
Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.
Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Vystudoval jsem ekonomiku a v tomto oboru nyní pracuji. Je to „dobrá práce“, tzn., dají se díky ní vydělat slušné peníze a člověk si může i rozšířit své „know-how“. Možná to je to, co si mnozí přejí a o co možná i mnozí lidé usilují. Bohužel mám ale pocit, jako bych v práci z lidského úhlu pohledu zakrněl. Problém spočívá v tom, že jsem se nesžil se svou úlohou, nemohu se s ní identifikovat. Je to prostě nějaký úkol, ke kterému je potřeba určité vzdělání, ale mohl bych stejně tak dobře stříhat ovce, jen příjem by byl samozřejmě nižší. Ať se sebevíc snažím ujasnit si, že chci podat dobrý výkon, nedaří se mi přitom najít smysl mé úlohy: sestavovat a spravovat jiným podnikům, např. bankám, výrobním závodům nebo pojišťovnám, jejich IT infrastrukturu. Kdybych pracoval v jiném oboru, objevil by se u mě neodvratně ten samý problém. Je mi prostě líto mého času. Je to pýcha nebo jsem asociální?

Jestliže nechceš být lékařem, učitelem nebo umělcem, pak od své práce očekáváš naplnění, které ti nikdy nemůže přinést. Buď proto rád, že peníze plynou, podporuj, kde můžeš, a medituj každý den. Jen tvá mysl se dokáže radovat a ona zbarvuje tvé vidění světa. Těším se na naše další shledání, jdi na jistotu.

Můžeš říct něco o významu peněz?

Peníze jsou forma energie, něco, s čím můžeme pracovat. Sám jsem ročník 1941, tedy válečná generace a ještě dnes si pamatuji na svůj první krajíček bílého chleba. Můj přístup k penězům je samozřejmě ovlivněn dětstvím a poválečnou dobou. V záležitostech týkajících se peněz jsem spíše konzervativní. Proto radím všem svým žákům, aby se nikdy nezadlužovali. Tibeťané říkají, že kdo zemře zadlužený, narodí se znovu jako kůň. A všichni předchozí věřitelé na něm pak jezdí a nechovají se k němu dobře…
Jestliže jsme důkladně prozkoumali situaci, můžeme se odvážit a přistoupit na nějaké riziko. Důležité je, abychom nikdy nebyli tak slabí, že se nedokážeme sami uživit a staneme se závislými na druhých. Svoboda spočívá v udržení každodenních potřeb na nízké úrovni, protože čím méně potřebujeme, tím více nadbytku máme pro druhé. Jestliže potřebujeme drahý dům, drahý Mercedes a drahé oblečení, pak musíme opravdu hodně investovat, abychom našli ještě něco, co nás nadchne. Pokud naproti tomu rádi jezdíme také ojetým autem, kupujeme si oblečení v „second-handu“, dokážeme se najíst i ze supermarketu nebo občas přespíme v autě místo v hotelu, pak nám zbývá i něco pro ostatní.
Každý má samozřejmě věci, které jsou pro něj velmi důležité. Já osobně rád jezdím rychle autem a na motorce. Když si splníme pár přání, která jsou pro nás velice důležitá, dostaneme se snadno do stavu nadbytku a můžeme dělat všechno možné. To je moje rada. Mohu vám říct, že stát se tlustým konzumentem skutečně není dobrý cíl. Tak se jenom dostaneme mezi snoby, komplikované lidi a celou dobu se budeme nudit.

Z finančního hlediska se mi nikdy nedaří narazit na zlatou žílu bez ohledu na to, co dělám. Jak se z toho dostanu?

Nejprve se musíme podívat na vnější situaci. Zeptáme se: „Mám vůbec zaměstnání, v němž mohu vydělat peníze? Jaký je trend? Do čeho se investují peníze?“ To zaprvé. Jestliže jsme zjistili, že pracujeme v oblasti, která je v úpadku, měli bychom se rozhlédnout a snažit se jít novou cestou. Důležitá je ale i vnitřní úroveň – rozeznat, do jaké míry opravdu chceme něco jiného, zda máme dostatek zájmu o něco nového.
Pokud se opravdu zajímáme, pak jsme i připraveni tvrdě pracovat a něčeho dosáhnout. Je to, jako když děláme shyby: jenom ty, které jsou za hranicí bolesti, mají účinek a vytvářejí další svaly. Takovým způsobem se Německo opět dostalo kupředu po 2. světové válce. Ať už šlo o ženy, které odklízely trosky, nebo nové podnikatele, lidé byli jednoduše připraveni vynaložit více úsilí, pracovat za hranicí bolesti. Dělali víc než průměr, a tím znovu vybudovali Německo.
Jestliže jsme pečlivě prozkoumali vnější situaci a máme i správný vnitřní přístup, může se někdy přesto stát, že prožijeme delší období žízně a údolí je hlubší a dál, než jsme si mysleli. To může být třeba tím, že jsme v minulých životech ukradli několik koní nebo udělali něco podobně závažného. Pak jednoduše děláme v naší situaci to nejlepší. Jinak řečeno: „Když nemůžeme mít tu, kterou milujeme, pak bychom měli milovat tu, kterou můžeme mít!“ To znamená nic si nevynucovat, ale přechodně se materiálně omezit. Najít si menší byt, jezdit v levném starším autě a třeba chodit do práce na poloviční úvazek.
V takovém období pak můžeme začít s vnitřním rozvojem, místo abychom se rozvíjeli na vnější materiální úrovni, a radost, kterou jiní hledají ve „vnějším světě“, nacházet uvnitř. Tak se můžeme dále rozvíjet. Když pak po několika letech meditace a dávání je i poslední ukradená herka zaplacená a podmínky očištěné, dostane se na povrch dojmů uložených v podvědomí naše štědrost vůči žebrákovi u chrámových dveří a znovu prožijeme bohatou fázi.