5. Konfliktní situace a osoby

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.
Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.
Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“
Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.
Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.
Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.
To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.
Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.
Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.
Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.
Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.
Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“
To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.
Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.
Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.
Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.
Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.
Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.
Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Jednou to prostě skončí. Zkus nejprve pochopit, že všichni jsou buddhové a že je to vlastně fantastické, že vůbec můžou přemýšlet a že se s nimi můžeš o něco dělit. Potom se pokoušej věci budovat z této úrovně.
Měli bychom usilovat o to, abychom se u svého protějšku neustále zaměřovali na něco pěkného. Je-li jeho tvář trochu divná, pak jsou možná krásné jeho ruce, nebo má dobrou kravatu, auto, přítelkyni, cokoli! Něco tě zajímá a úroveň, ze které cítíš, že to s ním je snadné, pojmeš jako úroveň setkání. Od tohoto bodu bohatství pak stále více rozšiřuješ vaše spojení, až se stane opravdovým sdílením.
Je třeba také chápat, že důvodem, proč nám na ostatních něco vadí, je to, že sami máme problém, že sami můžeme být pyšní a arogantní. Často na to zapomínáme. Vždyť svět je pro nás jen zrcadlem. Problémy s okolím máme jenom proto, že v sobě máme ještě sami pár ostnů.
Ale to neznamená, že bychom do okamžiku, než dosáhneme osvícení, neměli s nikým mluvit. Člověk se učí jenom činy!
Když si například s někým potřebujete vyjasnit nějaký problém, začnete z úrovně, kde si s dotyčným dobře rozumíte. Řeknete zcela věcně: „Poslouchej, včera jsem slyšel, jak říkáš to a to. Opravdu jsi to tak myslel? Myslím si o tom tohle a tohle…“
Začínáme-li z úrovně nadbytku, setkáme se s úspěchem! Pokud máte lidi opravdu rádi, přijmou všechno! Oni to cítí.
Jste bódhisattvové, takže je vlastně jen otázkou času, kdy zmizí ztuhlá forma a pak budete moci jít naplno za svým srdcem. A neztratíte přitom moudrost, nebudete otupělí nebo nejistí. Udržíte si zároveň jasnost.
Jste svobodní a můžete si vybrat, zacílit na to, co chcete, a různými způsoby přinášet užitek bytostem.

Možná bychom je měli poslat pryč a seznámit se s jinými, pokud máme tu možnost. Neměli bychom ale být domýšliví a myslet si, že je to vina ostatních, když s námi mají problém. Určitě bychom měli naslouchat. Ale pokud mají lidé ve zvyku stále jen vytýkat, tak potom můžeme jít jinam.
Život je příliš krátký na takové úlety. Když chtějí lidé pořád jen dělat problémy a mít špatnou náladu, tak ať to dělají sami, nemusíme u toho být.
Můžeme se na život dívat jako na divadelní hru. Veseloher se zúčastníme a bereme hned několik rolí. Od tragédií se držíme raději dál.
Je legrační, jaká dramata lidé vytvářejí například v rodinách. Velice málo diváků, nikomu se ta hra nelíbí, ale hrají ji každý den. To se člověk opravdu chytá za hlavu…
Musíme trvat na tom, aby to bylo zajímavé, aby to přinášelo rozvoj a aby nás to bavilo.
Když to probíhá hloupě, tak nenápadně odejdeme. Můžeme jít meditovat, číst si, navštívit přátele, máme velmi mnoho možností.
Když to začne vypadat opět rozumněji, tak se vrátíme.

Měl bys to vidět tak, že agresivní lidé jednají v podstatě z pozice slabosti. Ten, komu se vede dobře, nemusí nikoho rušit, protože v sobě má dost síly a sebevědomí. Tenhle chlapík má tedy problém a není to tvůj problém. Možná jsi mu v některém z minulých životů přišlápl kravatu, ale pro tebe to skončilo. Teď stojíš před člověkem, který je skutečně rozrušený.
Jsi potom jako lékař a musíš rozhodnout, jak má vypadat léčba. Přišel za tebou se svým problémem a ty teď musíš rozhodnout, jak mu chceš pomoci.
Existují různé možnosti. Jen jedno se nesmí stát. Nesmíš se rozhněvat. Když se rozhněváš, budeš na stejné úrovni jako on, a pak budeš také slabý a budeš dělat chyby. To nesmíš udělat.
Můžeš s ním přímo promluvit a říct: „Poslyš, máš problém? Můžu ti nějak pomoci?“
Nejlepší možnost, jak se ho zbavit, je pravděpodobně být stále velmi laskavý a ochotný poskytnout psychologickou pomoc: „Máš takový problém, všechno jsem slyšel. Jak ti s tím můžeme pomoci?“
Budeš tak dlouho mluvit o jeho problémech, až tě bude mít plné zuby a najde si někoho jiného, koho bude moci obtěžovat. Když řekneš: „Ano, mluvil jsem o tvých problémech se svým lamou,“ pak se ho rychle zbavíš.

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.
V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.
Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.
Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.
Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.
Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Existují dva druhy lidí. Jsou lidé, kteří vědí, že mají problém, a jsou ochotní se změnit a pak jsou ti, které o tom, že mají problém, musíme přesvědčit a dodat jim chuť se změnit. Když už lidé objevili, že mají nepříjemnou povahu a že se jim nevede moc dobře, pak s nimi pracujeme. Pak jsme za ně zodpovědní a pokoušíme se držet je dále od nepříjemných situací.
Pokaždé, když za mnou přijde někdo s problémy ve vztahu a říká: „Já celou dobu dávám a dostávám málo zpátky,“ – většinou jsou to ženy – pak říkám: „Podívej se, je báječné umět dávat, ale ví on o tom, že dostává, a přeje si také něco dávat?“ A pokud je to tak, pak je jedno, jak je ten mladík uzavřený, když dostatečně dlouho dostává něco dobrého, pak bude předávat i něco dál, protože bude jednoduše plný dobrých dojmů. Když tedy pracujeme s lidmi, kteří jsou otevření, pak je to snadné.
Když ale pracujeme s lidmi, kteří vyrušují a nepřiznají to, pak je nejdříve zarazíme, aby viděli, že svět s jejich chováním až tak nesouhlasí. A když to poté uznají a chtějí se něco naučit, tehdy jim můžeme pomoci.
Ale pokud nechtějí ničemu rozumět a jejich ego neustále vyplouvá na povrch a ruší, pak je pošleme za dveře, pracujeme bez nich a chráníme před nimi ostatní, až pak jednou objeví, že to dříve bylo lepší, že se ego možná nevyplácí, a pak jsou ochotni se učit.
Dokud nejsi hněvivý, bude prostředek, který zvolíš, správný. Když je tvoje motivace v pořádku, je to, co se děje, karma ostatních. Měli prostě dobrou karmu, když někoho potkali a on měl dobrý den, a špatnou karmu, když ho potkali, když měl horší den. Kdo dělá celou dobu to nejlepší, co může, nemá žádné problémy.

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…
Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.