1. Buddhismus v každodenním životě

Co znamená být buddhistou v každodenním životě?

Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.
Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom pouze nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozpoznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se dělat co nejméně škodlivých činů. Je moudré přijímat každý den útočiště.

Chtěl bych svůj každodenní život dále zvládat s plným nasazením a koncentrací, ale pokud možno bych současně rád praktikoval dharmu. Je to možné?

Je velmi dobré dělat všechny aktivity, co nejlépe můžeme a zároveň na základě dharmy pro dobro všech bytostí. Nejlepší přitom je neustále pozorovat vlastní mysl a během různých činností si uvědomovat prožívajícího, který vše vnímá. Absolutním cílem je neprožívat žádnou oddělenost mezi tím, kdo něco dělá, předmětem této činnosti a činností samotnou. Kdo dokáže tento pohled neustále držet, je osvícený!
Existuje dobrý způsob, jak to můžeme cvičit. Představujeme si, že sedíme nad svou vlastní hlavou, a pozorujeme se při všech činnostech. To pomáhá trénovat bdělost ve všech situacích. Dharma znamená být za všech okolností bdělý! Je tolik okamžiků, které můžeme využít. Každou krátkou přestávku můžeme využít k tomu, abychom nechali Karmapu klesnout do svého srdce, poslali světlo bytostem a z celého srdce jim přáli vše nejlepší. Na záchodě si můžeme krátce představit, že se právě pročišťuje vše negativní. U jídla můžeme myslet na všechny další bytosti a posílat jim světlo jako potravu – vše se může stát dharmou.

V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Jak můžeme žít v okamžiku, tedy spočívat v tom, co se právě děje, a zároveň následovat cíle a činit plány do budoucna?

To se v žádném případě nevylučuje. Základem tvého přístupu je vždy prostor. Z tohoto uvolněného bezpečného základu pak dokážeš rozeznat, co přinese všem nejvíce užitku, a svobodně se rozhodnout, co chceš dělat.
Dávat svobodu, optimálně využívat možnosti, abychom dosáhli absolutních cílů, jako je vysvobození a osvícení, co nejrychleji. Pro vlastní rozvoj je tedy také důležité myslet na budoucnost.

Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“
Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.
15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.
Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Je normální, že poté, co jsme nějakou dobu meditovali a začneme se pozitivně měnit, narážíme u přátel a kolegů na nepochopení a odpor? A jak s tím pracovat?

To je úplně normální, protože většina lidí – především v rodinách a jiných úzkých vztazích – si nás zaškatulkovala podle určitého vzoru osobnosti.
Proto nejsou tříleté meditační retreaty tak účinné, protože sedíme a meditujeme sami, rozpustíme trochu svoje úlety, ale pak se zase vrátíme k ostatním ve skupině. Ti pořád ještě mají uchovanou naši šablonu a my do ní zase skočíme zpátky. Pak to opět rozpustíme a potom „hop!“ zase zpátky do šablony. Proto jsou lepší kratší meditace v ústraní, protože při nich se můžeme zcela otevřít, aniž bychom byli pořád znovu strkáni do stejné škatulky.
Když se opravdu měníme a vypadáváme z navyklého schématu, potom mnoho lidí znejistíme. Především ti málo sebejistí jsou většinou velmi konzervativní. Všechno má mít svůj pořádek, svoje místo, a když je to náhle jinak, jsou tito lidé mrzutí a říkají: „Věřte jí teď, že je chytřejší než my, a co to je vůbec za sektu, kam chodí?“
Ale jednou toho také nechají. Většina lidí jednoduše chce být šťastná a vyhnout se utrpení a ty jsi celou dobu přátelská a nehraješ s nimi žádné komické hry. Jednou za tebou pak přijdou a řeknou: „Ehm, mám takový problém, nevíš, co s tím?“
A potom tě uznají a stejně tak i tvůj nový vhled a rozvoj, ale musíš mít velmi, velmi mnoho soucitu a musíš zacházet velmi, velmi daleko, musíš být připravená opakovat věci sto tisíckrát a především musíš být naprosto neochvějná. Jednoduše musíš přátelsky říct: „Víte, je mi líto, mám vás ráda stejně jako před tím, ale získala jsem nové zkušenosti a nechci už chodit na ryby a nechci už poslouchat ty a ty historky o těch a těch lidech, proč je tedy nenecháme na pokoji.“
Musíme být přátelští, ale zůstat neústupní. Potom se z toho jednou dostaneš a získáš tak novou pozici.

Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.
Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.