Author Archives: bez korektury

Co dělat proti pýše?

V podstatě existuje pouze jedna cesta. Udělat z vylučující pýchy zahrnující pýchu, to znamená, že namísto: „Jak jsem úžasný,“ myslíme: „Jak jsme přece všichni úžasní.“
Pokud si myslíme, že jsme lepší než ostatní, budeme mít velmi komplikovaný život. Budeme neustále ve špatné společnosti, budeme se podle toho také chovat a bude to velmi obtížné. Pokud ale přemýšlíme opačným způsobem, že lidé, my všichni, jsme úžasní, pak jsme v dobré společnosti, můžeme se od každého učit a naplno dělat to nejlepší právě tam, kde se zrovna nachází naše mysl, myšlenky a činy.
A proto utvářejte své okolí tak pozitivní, jak je to možné, nestavte do popředí chyby a to negativní, ale učte se vnímat jen to hezké a zajímavé. Časem se objeví zkušenost a bude snadné myslet pozitivně a se zájmem.
Opak takového nastavení mysli, dokonalou hierarchickou kulturu může člověk zažít například v čínském klášteře. Je tu sedm tříd čaje. V horní zásuvce je ten, který zaručeně sklidily v době úplňku mladé, neposkvrněné dívky, a v té nejspodnější je tráva. Člověk vejde, mnich se na něj podívá a vybere druhou zásuvku odspoda. Myslím tedy, že pokud člověk vybuduje takový systém, má potom velmi komplikovaný život.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.
Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?
Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“
Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.
Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.
Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.

Často se na dlouhou dobu zasním. Když to zpozoruji, pokouším se zcela soustředit na práci, ale činí mi problémy mít v hlavě opravdu jasno. Co to znamená?

Určitě pro tebe bude dobré dělat hodně praktických činností, abys zůstávala při zemi a tvá mysl neodbíhala. Díky své intuitivní moudrosti jsi našla správný prostředek: když se totiž přinutíme dělat něco zcela soustředěně „tady a teď“, je to ten nejlepší prostředek proti rozptylování. Především když jsme hodně zasnění. Samozřejmě, že když jsme čerstvě zamilovaní, je snění v pořádku, ale pro každodenní život příliš smysluplné není, je lepší se místo toho dát trochu dohromady a dělat, co máme před nosem. Jednoho dne tento starý návyk zlomíš a pak přijde inspirace, nadšení a vše je zajímavé.
To je také případ, kdy bychom neměli používat mantry. S mantrami totiž také získáváme odstup, proto jsou mantry dobré proti rušivým pocitům.

Co můžeme dělat, pokud se nás smutek za zemřelým drží příliš dlouho?

Měla bys zkusit smutek co nejrychleji překonat, protože kvůli němu nemáš žádný nadbytek. Namísto toho, abys pro lidi, kteří zemřeli, truchlila, můžeš udělat pár dobrých věcí jejich jménem.
Udělej to jako staří Germáni. Tři dny po dni úmrtí se sejdou a pořádně pijí na dobré a silné skutky, které vykonal zemřelý. Tímto způsobem se od mrtvého odpoutají.
Když zemřeli mí rodiče, pomáhal jsem jim dostat se do čistých zemí, kde jsou chráněni a kde se jim daří dobře. Moje zkušenost je taková, že je stále ještě cítím, cítím, že jsou tu, jsou s námi a dělají dobré věci. Zbav se smutku, nikomu nesvědčí.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.
Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.
Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.
Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.
Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.
Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.
Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.
Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.

Když při meditaci spočívám v otevřeném prostoru, vloží se do toho po krátké době moje ego a tento prožitek ruší. Dá se s tím něco dělat?

Já bych ego neustále chválil, až nebude ani vědět, kde je nahoře a kde dole. „Fantastické, jak moudré! Už víš, že ztrácíš kontrolu, když spolupracuješ a dáváš prostoru šanci. Je velmi chytré, jak to děláš!” Nebo: „Aha, to je ego. Je zcela normální, že se sem tlačí. Dej si zatím šálek čaje, teď zrovna medituji!” A pak prostě pokračovat nevzrušeně dál. Jednoho dne se to podaří. Nakonec se ego rozpustí.
Není však dobré dělat z domácího zvířátka šelmu. Mohou existovat dobré důvody pro to, že se ego brání. Je možné, že ze začátku by mohl být plný prožitek prázdnoty natolik silný, že by nás vyvedl z rovnováhy. Možná je potřeba nejprve nasbírat více dobrých dojmů do našeho shromažďovacího vědomí. Je také možné, že jsme v jedné oblasti, například v intelektuálním pochopení, velmi daleko, ale v oblasti pocitů ještě nemáme dostatečnou zralost. To je také jedna možnost. Pak musíme dát rozvoji čas. Nebuďte tedy na svoje ego naštvaní. Myslete si: „Aha, má to určitě svůj význam nebo smysl!“ nebo „Určitě mě to před něčím chrání!“ a pokračujte dál. Nikdy bych s egem bezhlavě nebojoval, v takovém případě člověk pouze vkládá energii do všelijakých her ega, které pak nabírají na intenzitě. Prostě pokračuj, dokud se ego nevysílí a samo nerozpadne.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.
A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.
Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.

Je chtění předpokladem pro to, abychom se narodili jako lidé? A když člověk chtění netransformuje, bude se stále rodit jako člověk?

V podstatě ano, pokud neděláme nic špatného. Když děláme hodně negativních činů, jsme velmi lakomí, pak se pravděpodobně narodíme v Africe, Jižní Americe nebo tak nějak. Když jsme byli hodně žádostiví, ale zároveň také velkorysí, můžeme se narodit v Americe nebo Evropě. Ale těch dobrých míst je stále méně a špatných stále více. Je chytré se naučit, jak se dostaneme dále. To pěkné na čistých zemích je, že nemusíme svoje touhy měnit nebo je ničit, musíme je jen transformovat.
Musíme se jen naučit všechnu energii touhy, která je teď směřovaná na atletické partnery, peníze nebo dovolenou, otočit a nasměrovat ji na vysvobození a osvícení. Touha je velmi dobrou silou, když nás neomezuje a nesvazuje, nýbrž vede k vysvobození a osvícení. Tygra nemusíme uspávat, můžeme na něm jezdit. Můžeme ho zapřáhnout do pluhu a nasměrovat ho tam, kam chceme. Využíváme sílu pocitů, i když to možná není tak lehké. V některých případech se vyplatí uvolnit se a vyhnout se tak nejtěžším situacím, v kterých bychom jinak vybouchli. Vyplatí se prožívat všechny věci jako podobné snu, vědět, že tu dříve nebyly, později tu nebudou, a když se teď jimi teď budu zabývat, budu mít jen potíže. To nejdůležitější ale je využít tuto sílu a transformovat ji. Jako bojovník, který si vezme energii protivníka a využije ji proti němu.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.

Jak si můžeme být jistí, že prožívaná radost není jen silná závislost?

Člověk může vidět, na jaké úrovni tato radost je. Když spočívá v tom, že něco máme, a skončí v okamžiku, kdy to už nemáme, pak je to radost svazující a nepříjemná.
V podstatě si můžeme vychutnat všechno, pokud nemáme problém, když to skončí. Stane-li se tento prožitek dostatečně silným, pak rozbije hranice ega. Můžeme vstoupit skrze ego a objevit něco, co je tisíckrát větší než všechno, co jsme doposud znali. Dokud nejsme závislí, můžeme si to bez obav vychutnávat. Jak říkal jeden starý mistr: „Když je všechno jen hrou mysli, můžeme si to prostě jen bez obav vychutnat.“ Mluví právě o takovém životě.