Author Archives: bez korektury

Je možné pomocí meditace pracovat i se starým nepřátelstvím?

Ano, například v meditaci Přijímání útočiště a rozvíjení osvíceného přístupu jsou s námi i naši nepřátelé, kteří se jí účastní a také dostávají požehnání. A působí to zcela spolehlivě. Vzpomínám si, že když jsme s Hannah v letech 1969/70 jeli do Nepálu, měl jsem za sebou spoustu rvaček. Nikomu jsem sice doopravdy neublížil, ale bylo tu pár lidí, kteří si to se mnou chtěli opravdu vyřídit a chtěli se kvůli tomu spojit.
Byli jsme pak několik let pryč, učili jsme se meditovat a dokončili jsme Přípravná cvičení. A během meditace jsem si je jednoduše vždy postavil vedle sebe.
A když jsme se s Hannah vrátili, tak na nás všichni čekali na letišti a vítali nás jako největší přátele. V nějakém okamžiku se celé to energetické pole změnilo. Buddhové jsou velice silní.
Háček sice nemůže chytit míč – pokud tu není vůbec žádná otevřenost, k ničemu nedojde. Ale když je tu kroužek, když je u člověka, se kterým máme problémy, určitá otevřenost, pak se už může někde zaháknout a něčeho dotknout.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.
Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.
Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.
Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.
Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.
Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.
Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.
Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.
Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.
Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.
Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.

Když zpozoruji, že mám rušivé pocity a snažím se je pustit, tak současně cítím, že se tomu vzpírám. Kde se ta tendence bere?

To je právě vliv ega, a proto potřebujeme moudrost. Ego je stejné jako ostatní jedy, omamné a vytváří návyky. Po pár letech meditace je snadné si z ega dělat legraci. Bez meditace to tak lehké není. Rád přirovnávám ego, respektive vlastnosti mysli, které jsou spojené s tak silnými pocity, že chtějí všechno řídit, k převratu v banánové republice. Pár pánů s knírem ve vysokých čepicích vrazí do paláce, zastřelí několik lidí a získají moc v zemi.
Vnímám mysl ve své celistvosti jako zářící klenot s mnoha různými stránkami a vlastnostmi. Některé z těchto plošek (například paměť, pýcha, očekávání, naděje, strach) mají silný emocionální náboj. Ty se pak pokoušejí zbytek mysli (například matematické a politické myšlení, umělecké vyjadřování a další zajímavá nadání) dostat pod kontrolu. A to tak, že se tito tlustí pánové sami potvrzují. Je tedy třeba dostat tyto tlusté pány ze sedla. Řádně a trvale. O to jde.
Když se nám to podaří, jsme spontánní a bez úsilí. Pak onen klenot září všemi ploškami, protože je sám o sobě moudrostí. Bez filtrů a překážek může umělecky vnímat, chápat a rozumět podle toho, která vlastnost je zrovna potřeba.
Ty pány, kteří se pokoušejí systém řídit, odstraňujeme všemi prostředky. Útočíme moudrostí, radostí a všemožnými prostředky tak dlouho, až si mysl začne důvěřovat a spočine bez obav a očekávání ve svém středu v samotném přítomném okamžiku.
Začínáme tím, že se zbavujeme neurotického jednání. To je první úroveň – Malá cesta. Pokud jsme se vysvobodili z neuróz, objevuje se soucit a moudrost, které rozvíjíme na úrovni Velké cesty. Když jsme na ní pokročili a dosáhli nadbytku, dostali jsme se k poslední úrovni – k Diamantové cestě. Nakonec jsme teď a tady, máme všechny anténky vysunuté do všech směrů, neohroženost, radost a láska se objevují samy od sebe a nepotřebují žádnou jinou, vnější příčinu.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.
Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.
To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.
A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.
Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.
Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.
Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.
Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.

Z čeho vzniká strach?

Strach není prvotním nebo druhotným pocitem, ale až terciárním. Prvotním, základním rušivým pocitem je nevědomost, z ní vznikají další: zmatenost, pýcha, hněv. A teprve z nich vzniká strach.
Strach vzniká ze starého hněvu a nenávisti, které se znovu vynořují a které ve své vlastní mysli nemůžeme vystát. Pokud máme rušivé pocity jako nechuť či závist a mysl se podívá na svůj vlastní obsah, vidí věci, které se jí nelíbí. Pak prožíváme strach.
Svět je projekce naší vlastní mysli. Pokud se na něj díváme přes růžové brýle, je krásný. Pokud se na něj díváme přes černé brýle, je svět hrozný. Pak máme strach, neboť v sobě máme hněv, nenávist a jiné rušivé pocity, se kterými jsme nepracovali. Nejlepší způsob, jak se zbavit strachu, je každý den zcela vědomě přát všem bytostem všechno nejlepší tak často, tak silně a tak hluboce, jak to jen jde. Neexistuje jediný strach, který by potom nezmizel. Neboť zátěže v mysli, které nemůžeme vystát, tímto odpadnou. Dobrá přání pro ostatní jsou tou nejsilnější metodou.
Při hněvu a při strachu je také dobré zopakovat miliónkrát mantru OM MANI PEME HUNG. Tato mantra působí jako univerzální čisticí prostředek. OM odstraňuje pýchu, MA odstraňuje žárlivost, NI připoutanost, PE protíná zmatenost, ME odstraňuje chamtivost a HUNG rozpouští hněv. Při každém opakování OM MANI PEME HUNG očišťujeme vnitřní zrcadlo naší mysli. To je velmi účinné!

Co se dá dělat s umíněností a sobectvím?

Proti sobectví pomáhá pochopení, že všichni lidé jsou ve stejné situaci jako my. Všichni chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení. Že se chovají mile, když se jim daří dobře, a jsou nepříjemní, když se jim nedaří. Že se tedy od nás až tak neliší.
A proti umíněnosti? Nejlepší je asi říct PEJ. Pokaždé, když se cítíme „zabarikádovaní“ svými ztuhlými představami, si v duchu řekneme PEJ a pak je to, jako když střelí do hejna špačků! Myslím pořádně ostrý zvuk PEJ! Ztuhlým představám pak nutně chvíli trvá, než se zase složí dohromady. Pak zopakujeme PEJ ještě jednou a tentokrát se snad už nevrátí.
Když se lidé berou příliš vážně, můžeme je polechtat. Je však třeba dát si pozor, jak se k nim postavíme. Neboť pokud je naštveme, mohou se nás pokusit trefit zátylkem. Proto stůjte vždy trochu stranou a odtud lechtejte. A pak jim řekněte: „Ty máš ale dneska dobrou náladu, co?“ Berou se šíleně vážně a najednou je někdo polechtá a oni se začnou smát.

Jaký je rozdíl mezi trpělivostí a lhostejností?

Opravdu dobrá otázka! Trpělivost není nicnedělání nebo lhostejnost, nýbrž znamená to být v každé situaci vyrovnaný a nepociťovat hněv ve spojení s tím, co děláme. Prosazujeme se, jdeme svou cestou a snažíme se dělat to nejlepší, co umíme, ale nenecháme se přitom vést rušivými pocity.

Jak se vyhnout tomu, abychom nerozvinuli pýchu?

Pýcha je pro rozvoj v Diamantové cestě velmi důležitá. Nesmí se však jednat o vylučující pýchu, kdy se na ostatní díváme svrchu, ale musí to být zahrnující pýcha. Schopnost prožívat ve všem a v každém to krásné, vzrušující a fantastické, to je pozitivní, užitečná pýcha, které se říká vadžra pýcha nebo diamantová pýcha.
Vylučující negativní pýcha, kdy ostatní posuzujeme a myslíme si: „Já jsem dobrý a ostatní nejsou dobří,“ situaci zužuje a vede k problémům. Většinou jsou to naše vlastní problémy, které se stále znovu objevují, protože jsou projekcemi vlastní mysli.
Svět je zrcadlem vlastní tváře. Pokud jsi schopný vidět u ostatních mnoho dobrého, je to znak toho, že jsi rozpustil hodně negativní pýchy. Pokud oproti tomu vidíš spíše chyby, potom víš, že tě ještě čeká nějaká práce. Pokus se vidět všechny jako buddhy, zkus jednoduše objevit něco dobrého, potom se v mysli díky zpětné vazbě objeví také dobré prožitky. Rozvoj začíná, když se setkáváme s lidmi a můžeme jim něco předat – nadbytek dobrých vibrací v tom smyslu, že dáváme do setkání štěstí, krásu a smysl. Dostáváme se tak na novou úroveň, kde se od sebe začínáme navzájem učit. Lidé tak rostou, objevují se nové možnosti, problémy mizí a nakonec je tu čistá mandala, i na podmíněné úrovni.
Je to jednoduché. Kdo dává, je vždy bohatý a prožívá svět jako příjemné místo, kdo na všem lpí a nikdy nemá dost, prožívá svět jako peklo.