Author Archives: bez korektury

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.
Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.
Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.
Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.
Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.
Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.
Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“
Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“
Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.
Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.
U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.
Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.
A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.
Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.
Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.
Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.
A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.
Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.

Jaký protijed existuje na rušivé emoce?

Jestliže je největším problémem hněv, měli bychom se opravdu znovu a znovu nutit přát všem bytostem všechno dobré a rozvíjet soucit. Když je nejsilnější touha, měli bychom znovu a znovu přemýšlet o tom, že vše je pomíjivé, nemůžeme si s sebou nic vzít a místo toho bychom měli nechat všechny bytosti pocítit tu samou radost, kterou sami prožíváme. Je-li nejsilnější zmatek, pak bychom měli spočinout v tom, co je, a směřovat ke středu prostému pojmů. Když je nejsilnější pýcha, pak bychom měli opravdu vidět, jak je vše podmíněné a zase se rozpadá. A je-li nejsilnější žárlivost, pak bychom měli dotáhnout svůj prožitek a všimnout si, že je opravdu jako proud vědomí, jako proud vody v moři.
 

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.
Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.
Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.

Existují v buddhismu vysvětlení, jak vznikají psychózy?

V buddhismu hovoříme o čtyřech různých typech duševních problémů:
První typ vznikne, když jsme v předchozích životech brali velké množství drog nebo pili hodně alkoholu. Pak se v tomto životě narodíme se špatným propojením mozku, „stroj“ tedy pracuje chybně.
Pak jsou chyby, které mohou vzniknout v tomto životě, také kvůli velkému množství drog nebo alkoholu.
Pak je tu možnost, že jsme žili bez radosti, přivedli jsme si do svého života velice málo přátel a neměli jsme chuť do života, takže nejsme chráněni. Pak do nás mohou vstoupit různé divné energie a působit v nás. To se nazývá schizofrenie.
A čtvrtá možnost je, že jsme připustili, aby se v našem shromažďovacím vědomí nahromadilo tolik špatných a rušivých dojmů, že vždy, když se s nimi naše mysl setká, už to nemůže vydržet a pokouší se utéct někam jinam. To jsou potom stavy paranoie.
Když zemřeme, tak sice odpadnou problémy a poruchy, které souvisí s tělem, a máme opět nové možnosti. Na druhou stranu se dá říct, že pokud jsme v sobě vybudovali velice silné rušivé energie, pak s námi tyto energie přejdou i do dalšího života.

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.
Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.
Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.