Author Archives: bez korektury

Co znamenají „čtyři závoje“ (zatemnění)?

Existují čtyři závoje, které zastírají naši mysl. Za prvé základní nevědomost, neschopnost vnímat, že subjekt, objekt a jednání se vzájemně doplňují. Za druhé pak rušivé pocity, které z toho pramení, za třetí negativní slova a činy a za čtvrté návyky, které na jejich základě vznikají.
Tyto čtyři závoje nám brání rozpoznat skutečnou podstatu mysli, prožívat skutečnou vnitřní sílu a radost. Tyto čtyři závoje jsou propojeny jako články řetězu. Nezáleží na tom, v kterém místě řetěz praskne – všechny články se rázem stávají nepoužitelnými. Pokud pracujeme s rušivými pocity, budeme zažívat stále méně nepříjemných situací, budeme mít stále menší chuť někomu škodit a poté se pomalu rozpustí i špatné návyky.
Když například odstraníme nevědomost, odpadne hned i zbytek. Kdo chce odstranit závoje návykových tendencí, ten by měl při meditaci spočívat trochu déle v prožitku prostoru jako radosti, prostoru jako svěžesti a možnosti. Přitom by se měl zaměřit zejména na stav nahého vědomí, při kterém si není vědomý ničeho jiného než vědomí samotného. V této fázi se rozpadají návykové tendence vytvářené od času bez počátku.

Někdy mám pocit, že v mém případě je hlavní motivací k praxi strach. Je to také v pořádku?

V tvém případě bych si prostě řekl: „Dobrá, strach je mým koněm.“ Jakmile se dostaví strach, pomyslíš si: „Dnes mám obzvláště velký strach, takže budu obzvláště hodně meditovat!“ Nechal bych strach takto procházet a vždy bych ho využíval jako motivaci k praxi. Jednoho dne se rozhlédneš a zjistíš, že závoje chybného vnímání jsou pryč. Využij toho!
Je možné se naučit využívat energii rušivého pocitu, ať už jde o strach, žárlivost, nebo jinou rušivou emoci. Když se naučíme tuto sílu využívat na cestě, získáme obrovské možnosti.

Může mít silné ego nějaký smysl?

Může, když ho obrátíš. Za normálních okolností jen blokuje komunikaci a je naším úhlavním nepřítelem. Když ho ale obrátíš a místo: „Jak jsem skvělý!“ si začneš říkat: „Jak jsme všichni skvělí!“, vycházíš z pekla rovnou do ráje. Pokud si myslíš, že jsi sám tak báječný a že jsi chytřejší než všichni ostatní, budeš pořád osamělý a ve špatné společnosti.
Když naopak vnímáš, jak jsou všichni ostatní dobří a co všechno dokážou, budeš pořád obklopen dobrými lidmi a od všech se budeš moci něco naučit. Můžeš všem něco dát a svět bude stále krásnější.
Když přijde učitel do třídy, pomyslí si: „Co dělá v mé třídě těch 30 goril?“, tak může rovnou zase odejít, protože těm gorilám nebude moci nic předat. Ale když vstoupí do třídy a pomyslí si: „Kde se vzalo v mé třídě těch 30 Einsteinů?“, začne ho to najednou bavit, protože se žáci budou schopni hodně naučit.
Nebe a peklo se odehrává mezi našima ušima nebo žebry, podle toho, kde si myslíme, že sídlí naše mysl. Pokud kolem sebe vidíme lidi a vše je skvělé – je to nebe. Pokud všude vnímáme nebezpečí, obtíže, bolest apod., jsme v pekle.

Jak praktikovat vyrovnanost v každodenním životě?

Když vidíš, že lidé téměř nemají kontrolu nad tím, co prožívají, a jak věci prožívají, že jsou závislí na podmínkách a svých náladách, že jsou milí, když se jim daří dobře, a chovají se komplikovaně, když se jim daří špatně, můžeš se je pokoušet dostat do co nejlepšího rozpoložení, aby se jim dařilo pokud možno co nejlépe. Tak dostanou příležitost být milí. Tím lidi neustále posouváš správným směrem a nesmírně jim pomáháš. Mohou si vybudovat návyk hrát stále častěji roli kladného hrdiny.
Ty sám by ses neměl nechat komplikovanými lidmi rušit. Prostě si mysli, že se chovají tak, jak to dovedou, a jinak to neumí. Neber věci tak vážně a osobně.
Člověk by ale přitom neměl být příliš netečný. Pokud nás okolí upozorňuje stále na tu samou věc a my jsme pořád přesvědčení, že se všichni ostatní mýlí, měli bychom se spíše zamyslet sami nad sebou.

Dosud jsem si užíval riskantní akce, ale po několika nehodách jsem trochu znejistěl, zda mám pokračovat nebo se mám držet trochu zpátky.

V buddhismu existuje pojem „drahocenné lidské tělo“. Tělo, které nám umožňuje se rozvíjet, učit se a prožívat. Proto vám radím, abyste se zpočátku drželi v mezích, ve kterých se cítíte bezpečně. Později, až bude zcela vymetená a modrá obloha, můžete risknout třeba tandemový seskok. Přitom máte na zádech tandemového pilota, který za vás vytáhne padák, takže se nic nepokazí. Adrenalin, který při tom zažijete, si můžete občas dopřát.
Přesto byste si měli dávat pozor na to, co děláte, protože je určitě lepší radostně poskakovat kolem, než meditovat na invalidním vozíku. Moje doporučení jsou však poněkud konzervativnější než moje jednání, to musím připustit. Každý rok strávím pár dní v sedle silné motorky s přáteli, kteří mají mnohem víc zkušeností, protože jezdí šest měsíců v roce, a ještě k tomu jsou vyspalí a nemají „jet lag“ (potíže po cestování letadlem při změně časového pásma). Nebo skáču s padákem či bungee. I když jsem vždy přesvědčen, že motorku, respektive situaci mám pod kontrolou, jsou okamžiky, které jsou opravdu nebezpečné. Jednou jsem dostal ve vysoké rychlosti smyk s těžkým čtyřválcem BMW a najednou jsem měl pocit, jako by mě drželo tisíc rukou, a zase jsem jel ve stopě. Tehdy motorku řídili spíš buddhové než já. Vždy vím, že to dobře dopadne, a mám důvěru v prostor. Jsem šťastný, když se něco takového přihodí, ale zároveň je to také trapné.

Jednou za čas překročit hranice má jistě smysl, ale jak se vyhnout tomu, aby člověk zašel opravdu příliš daleko?

Doporučuji nechat se vést zdravým rozumem. Je možné se posouvat krok za krokem dál a přitom dělat pořád více pro druhé. Příležitostně je dobré znovu a znovu překračovat vlastní hranice, protože to vytváří víc prostoru a je to velice radostné. Přitom by ale člověk neměl zapomínat na nezbytnou opatrnost.
Pokud se změní motivace tak, že pracujeme především nebo zcela pro druhé, pak na nás buddhové myslí a chrání nás. Děláme všechno pro druhé a druzí dělají všechno pro nás.
Já už nepřemýšlím, jestli je něco nebezpečné či nikoli, neboť když člověk pracuje v otevřeném prostoru a dělá to, co je v dané chvíli potřeba, tak se všechno třpytí, je plné radosti a děje se teď a tady.

Je pravda, že se člověk stává silnějším, když stále překračuje svoje hranice?

Kulturista by řekl, že zvyklý počet shybů slouží k tomu, aby se udržela dosažená svalová hmota, ale jen ty cviky, které ke konci tréninku bolí a dělají se ztěžka, vedou svaly k růstu.
Tam, kde člověk vykračuje za vlastní hranice, vzniká nový prostor a svoboda. Život se dá přirovnat k popruhu z gumy: Pokud ho nikdy nenatahujeme, tak jednou zpuchří a přetrhne se. Pokud ho ale natahujeme pravidelně jako heligonku, zůstane pružný. Když se tedy vzdáme starých návyků a vždy jdeme o kousek dál a děláme to s důvěrou v prostor a ve vlastní možnosti a ne pod tlakem na útěku, tento gumový popruh se napíná a zůstává svěží, takže se může neustále objevovat něco nového.

Když jde člověk při jízdě na motorce až na hranici možností, nedá se to také nazvat lehkomyslností?

Je to přece takhle: pokud jsem vyletěl ze zatáčky, byl jsem moc rychlý, pokud ne, byl jsem příliš pomalý. Mezitím existuje různě ostrá hrana, podle gusta a míry vysvobození. Je to přirozený projev toho, že motorka, silnice a jezdec tvoří jeden celek. Pak všechno běží samo.
Člověk by se do toho ale neměl pouštět, pokud není ve svém středu. Takže se nesnažte něco tvrdohlavě dokazovat, protože to vždy dopadne špatně a je to opravdu lehkomyslné.

Vždycky říkáš: „Prožívající je víc vzrušující než ty nejzajímavější prožitky.“ Jak získat tuto zkušenost sám?

Prožiješ to v okamžicích, při kterých subjekt, objekt a jednání jsou jedním, to znamená, když není žádná oddělenost mezi prožívajícím, tím, co je prožíváno a samotným prožíváním. Příchuť této zkušenosti zažíváš například při orgasmu, kdy zcela splýváš se svým partnerem, nebo během volného pádu při seskoku padákem. Nebo také když sedíš zcela v klidu, sleduješ, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, a přitom vnímáš prostor mezi nimi. Určitě také znáš situace, při kterých na nic nemyslíš, protože se zcela zabýváš tím, co děláš. Zkrátka jsi do toho zcela ponořen.
Tato zkušenost ale zatím není stabilním stavem mysli, je ještě spojená s množstvím zatemnění. I tak je ale možné mít mnoho takových prožitků.
Z absolutní úrovně pohledu je samotný prožívající silnější než jakýkoli prožitek. Sám ještě zdaleka nejsem osvícený, ale přesto je pro mě každý den víc vzrušující než ten předchozí. Kdybyste se všichni mohli vidět tak, jak vás vnímám já, koupili byste si všichni domů obří zrcadlo a posadili se před něj. Všichni jste inteligentní a neskutečně krásní, ale zatím to nevnímáte. Po určité době praktikování se však budete prudce rozvíjet a vaše zkušenosti budou fantastické.
Se mnou je to tak, že starý Ole má ještě někde na zátylku toho šestnáctiletého uličníka, který když vidí před dveřmi hodně bot, okamžitě myslí na to, že by je svázal k sobě tkaničkami. Nicméně teď pracuji pořád pro druhé a většinou není na nic jiného čas. Ale radost, kterou současně prožívám, je obrovská. Radost a prostor neustále rostou. Tuto zkušenost můžete získat všichni. Jediný rozdíl mezi námi a Buddhou je v tom, že on víc meditoval než my. My všichni jsme jasným světlem a máme buddhovskou podstatu a každý je schopen ji rozpoznat.

Jaký má buddhista vztah ke svému tělu?

Buddha dává přímá doporučení, jak nahlížet na tělo, řeč a mysl. Vysvětluje, že tělo je důležitý nástroj k ochraně bytostí. To se dá vysvětlit více méně psychologicky. Tělo je tu od toho, abychom byli štědří a ostatním lidem dávali to, co potřebují. Je také nástrojem k dávání lásky. Vztah k tělu je v buddhismu zcela odlišný od toho, jak jsme zvyklí ho vnímat v křesťanství. Tělo v buddhismu není nečisté nebo hříšné.
Čím vyšší učení, tím čistěji je tělo vnímáno. Na úrovni, kdy praktikujeme, vidíme tělo jako plné energetických kanálků a zcela čisté, jako vzrušující a smysluplné. Vše ženské vnímáme jako vyjádření pěti moudrostí a vše mužské jako výraz čtyř druhů aktivity. Pokud udržujeme tento pohled a nikdy neprožíváme ostatní jako hrubé nebo nehezké, uvolní se v nás množství tvůrčích schopností, lásky, radosti a síly, která pak pracuje pro dobro všech bytostí. Používáme-li tělo k ochraně ostatních bytostí, k dávání materiálních věcí a lásky, potom jsme opravdu dobře pochopili buddhistický pohled na tělo.