Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.

Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Podle čeho zjistíme, že jsme připraveni jednat svobodně a podle momentální situace a nedbat přitom na běžné představy o hodnotách a morálce?

Vidíme-li, že u toho už nejsou žádné rušivé pocity a že se chováme jednoduše jako doktor, který říká: „Když tu nohu neamputujeme, tak ten člověk zemře.“ Když s naprostou jasností a nadosobním pohledem zjistíme, jaká je situace, a jednáme potom bez rušivých pocitů pro dobro ostatních, pak děláme určitě všechno správně. Zbytek je potom karma lidí.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Proč mají jak ženy, tak i muži často pocit, že jim to druhé pohlaví nerozumí?

Protože mnohé věci prožívají jinak. Muži například často nechápou, že žena má 24 hodinový rytmus. Jestliže se jí během dne nedostane porozumění, tak se toho večer ani v noci „příliš neděje“ – není tam moc náklonnosti. U muže je tomu jinak. Umí den velmi dobře rozdělit: ve dne dokáže být rázný, starat se o přežití, ale večer je milý, chtěl by radost a lásku. Je důležité, aby muž věděl, že žena prožívá ve 24 hodinovém cyklu, a aby žena věděla, že muž není žádný pokrytec, i když během dne střízlivě organizuje a v noci je zamilovaným princem.

Jak rozdílně věci prožíváme, ukazuje například následující scéna. Pár si večer vyjde. Jídlo bylo dobré, film špatný, ale sex byl dobrý. Když se muž den na to ženy zeptá, jak se jí ten film líbil, řekne: „Byl dobrý“, protože ho vidí jako část celku. Muž si potom myslí: „Copak nemá žádný vkus?“ Pokud by se někdo zeptal jeho, řekl by: „Film byl špatný“ a ona si potom myslí, že tím měl na mysli i jídlo i sex. Je tedy dobré vědět, že věci prožíváme rozdílně. Být k sobě navzájem milí a radovat se jeden z druhého je jistě ta nejlepší rada. Život je příliš krátký na boje s druhým pohlavím.

Existují v buddhismu vysvětlení, jak vznikají psychózy?

V buddhismu hovoříme o čtyřech různých typech duševních problémů:

První typ vznikne, když jsme v předchozích životech brali velké množství drog nebo pili hodně alkoholu. Pak se v tomto životě narodíme se špatným propojením mozku, „stroj“ tedy pracuje chybně.

Pak jsou chyby, které mohou vzniknout v tomto životě, také kvůli velkému množství drog nebo alkoholu.

Pak je tu možnost, že jsme žili bez radosti, přivedli jsme si do svého života velice málo přátel a neměli jsme chuť do života, takže nejsme chráněni. Pak do nás mohou vstoupit různé divné energie a působit v nás. To se nazývá schizofrenie.

A čtvrtá možnost je, že jsme připustili, aby se v našem shromažďovacím vědomí nahromadilo tolik špatných a rušivých dojmů, že vždy, když se s nimi naše mysl setká, už to nemůže vydržet a pokouší se utéct někam jinam. To jsou potom stavy paranoie.

Když zemřeme, tak sice odpadnou problémy a poruchy, které souvisí s tělem, a máme opět nové možnosti. Na druhou stranu se dá říct, že pokud jsme v sobě vybudovali velice silné rušivé energie, pak s námi tyto energie přejdou i do dalšího života.