Má smysl diskutovat o buddhismu s lidmi, kteří mají úplně jiný pohled?

Všechno, co jsem vám řekl o buddhismu, jsem řekl proto, abych posílil vaši mysl. Není to zbraň nebo nástroj, kterého byste se měli zmocnit, abyste se stali mistry diskuse nebo vyhráli nějaký spor. Když dojde k nějaké diskusi, stačí ostatním přát všechno nejlepší, zatímco se snažíme být šťastní svým vlastním způsobem s vlastní svobodou.

Dokud na nás lidé nevyvíjejí nátlak nebo se nepokoušejí vzít nám svobodu, měli bychom jim přát všechno nejlepší a zabývat se tím, co nás zajímá. Když se ale pokoušejí mluvit s námi jako misionáři, pak bychom si měli být vědomí toho, kde stojíme, a přátelským způsobem jim to sdělit. Mělo by to proběhnout v klidu, aniž bychom chtěli něco dokazovat, nejde o to diskusi „vyhrát“.

Když dosáhneme osvícení, zůstaneme v tom stavu, nebo jej musíme dosahovat stále znovu?

Jakmile jsme jednou dosáhli osvícení nebo vysvobození, nemůžeme odtud už spadnout zpět. Vysvobození je prvním krokem. Je to stav, ve kterém prožíváme, že nejsme ani tělem, které zestárne, onemocní a jednou zemře, ani myšlenkami a pocity, které neustále přicházejí a odcházejí. Na této úrovni víme, že nejsme tím nebo oním, a proto už také neprožíváme sami sebe jako terč. Nemůžeme znovu spadnout, protože zde už není žádná představa já. Oddělenost mezi subjektem, objektem a jednáním se rozpouští a stávají se jedním a prožívající, prožívané a prožitek se dokonale doplňují. Z této úrovně již nemůžeme klesnout.

Z této zajištěné úrovně jdeme dále k plnému osvícení. Zatímco na úrovni vysvobození jsme zcela očistili všechny rušivé pocity, v okamžiku dosažení osvícení se rozpouštějí i ty nejjemnější závoje ztuhlých představ, koncepty a představy a prožijeme to, co je skutečné: podstatu mysli, nadčasovou a všudypřítomnou. Jsme oceánem a vlny, které se objevují a mizí, vidíme jako svobodnou hru oceánu, jako jeho součást. V tomto stavu mimo extrémy a pojmy jako materialismus, nihilismus, existencialismus atd., kde nás již nic nemůže rozrušit a kde není žádné utrpení, jsme jako šálek kávy, který si již netřese, jeho hladina se zklidnila a všechno zrcadlí. Spontánně se zde najednou projevují všechny schopnosti, vlastnosti a síla.

Svou mysl zde prožíváme jako jasné světlo, jsme jako člověk, který stojí na vrcholku hory a má rozhled 360 stupňů kolem sebe. Zároveň si uvědomujeme, jakou cestou jsme se dostali nahoru, a můžeme pomáhat těm, se kterými máme spojení.

Stav vysvobození a osvícení nemůžeme srovnávat s ostatními úrovněmi, jako jsou oblasti bohů a polobohů, kde po nepředstavitelně dlouhou dobu prožíváme příjemné stavy, avšak znovu odtud spadneme, když se spotřebují dobré dojmy, které k tomuto zrození vedly.

Na těchto úrovních ještě máme představu sebe sama, nějaké osoby, duše nebo átmanu (hinduistický termín označující nejvnitřnější já, pozn. překl.). Osvícení je skutečně velká věc, je to trvalý stav, který nikdy nepomíjí.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?

Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.

Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.

Tady je jeden příběh od Dugpy Künlega:

Jednoho dne šel po cestě v Bhútánu, když jej míjela jedna mladá dáma. Tu řekl: „Musíme se spolu ihned vyspat, pojď se mnou“. Prohlédla si jej, byl neoholený a měl dlouhé vlasy a řekla: „Och.“ Šla k dalšímu domu a řekla: „Poslouchejte, tam dole byl nějaký odporný, vlasatý a vousatý muž, který se mnou chtěl spát.“ Oni jí odpověděli: „Ty jsi ta nejhloupější holka ve městě, to byl ten největší jogín, kterého máme, byl to Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické.“ A ona řekla znovu „och“, šla zpátky za ním a řekla mu: „Ok, já jsem si to rozmyslela.“ Na to on řekl, že je mu to líto, ale teď už nemá čas. „V ten okamžik, v kterém jsem ti to nabídl, bylo v blízkosti jedno realizované vědomí a já ti mohl dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.

Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.

Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.

Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.

Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.