Při slibech bódhisattvy jde o to chtít pomoci všem bytostem. Jak to provádět v praxi?

Když jsme s Hannah v roce 1972 prakticky jako první začínali, také jsem si myslel, že teď musím dělat všechno pro všechny lidi. Zkusil jsem to a padl jsem přímo na nos. Protože když klobouk nesedí, tak prostě nesedí. Mezitím jsem sesedl z toho vysokého koně, kdy jsem chtěl pomáhat a přinášet užitek všem bytostem. Místo toho se držím těch, kteří rozumí tomu, co říkám.

Naštěstí nejsme jediní, kteří dělají něco pro ostatní. U socialistů, křesťanů, hinduistů a u jiných buddhistických škol jsou lidé, kteří tu jsou také pro ty, kterým nesedí můj způsob práce a naše skupiny. Nemusíme se ale starat o psychicky nemocné a sociální případy, protože existují lidé, kteří jsou za to placeni a mají odpovídající vzdělání. A radujeme se z dobré práce, kterou odvádějí.

Přispíváme také svým dílem prostřednictvím našich daní – z každého litru benzínu, daní z přidané hodnoty. Proto nemusíme dělat nic jiného, než zůstat věrní své věci. Děláme to, co je správné a co jsme sami pochopili. Protože na jiné hlavy padnou jiné klobouky, nemusíme naše učení ani ředit, ani zjednodušovat. Není naší povinností přinášet něco, co sedne každému. Chceme ale to, co máme, zprostředkovat jasně a smysluplně. Každý, kdo na to má hlavu nebo srdce, tak může obdržet čistý odkaz a jasná učení.

Staráme se o takové lidi, kteří by jinak nikde jinde nic nenašli. O lidi, kteří jsou příliš kritičtí a nezávislí a přemýšlí příliš jasně, než aby se mohli cítit dobře pod bohem nebo nějakým hierarchickým systémem. Těmto lidem nabízíme prostor, kde mohou růst a učit se.

Je cesta rozvoje k osvícení u žen a mužů stejná?“

Když se díváme na celou cestu, je to tak, že ženy mají lehčí začátek, protože většina učitelů jsou dnes muži. V budoucnu tomu tak ale už být nemusí. Dnes se můžou ženy do učitele zamilovat a díky tomu, že se pak na něj plně zaměří, velmi mnoho převezmou a rychle se rozvíjí. Kdežto muži musí toho druhého důkladně prověřit. Je u toho vždycky trochu konkurence. Proto je to pro muže na začátku těžší. Kromě toho mají ženy díky své dávající, jemné povaze výhodu, zatímco muži častěji ukazují agresivitu a musí druhé chránit.

Ovšem po nějaké době u ženy zůstane stále ještě nějaké velmi jemné ulpívání – možná na muži, dítěti, rodině atd. Naproti tomu muž vždy zůstává trochu malým klukem, zůstává hravý a na konci prochází snadno, neboť dokáže věci snáze pouštět.

Ženy díky své celistvosti a plnosti přistupují k věcem spíš jako k celku. Muž někde narazí, dosáhne pak nové dimenze a jde tak skrz. Proto se muži a ženy tak dobře doplňují. Pokud mají žena a muž dobrý vztah, může žena díky své obětavosti a otevřenosti udělat muže jemnějším, aby nebyl tak ztuhlý a chtivý konkurence. A muž může naopak ukázat ženě pár věcí: „Podívej se na to! Dá se to dělat tak nebo tak.“ A potom to funguje. Opět to ukazuje, že společně to jde lépe. Muži ani ženy nejsou lepší. Společně je to úplnější, jde to lépe a má to smysl.

Existuje více možností, jak se od sebe můžeme učit a rozvíjet se. Při vzájemném setkání tak žena může být muži milenkou, matkou, která mu ukazuje svět, dcerou, kterou ochraňuje, nebo sestrou, která mu pomáhá jít dál. Je tomu tak i naopak. Muž je ženě buďto milencem, otcem, který na ni dává pozor a ochraňuje ji, bratrem, který jí ukazuje, jak se věci mají, nebo synem, pro kterého může něco udělat a chránit ho.

Celkem je na všech úrovních setkání obrovská možnost doplňovat se, obrovské pole síly a radosti, ve kterém je možné růst. Musíme to pouze najít.

A jsem pyšný na to, že moji ženští a mužští žáci obstojí stejně dobře. Dnes již také máme mezi cestujícími učiteli stejně žen jako mužů. Když dobře vytrvají, pak budeme mít velmi mnoho ženských buddhů.
Skutečně je to tak, že mysl sama o sobě nemá žádné pohlaví. Teprve v okamžiku, kdy se spojí s tělem, dostane určité vlastnosti a určitou úroveň energie. Ale když opustí tělo, je mysl každého JASNÝM SVĚTLEM, tam není vůbec žádný rozdíl.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Jaký vliv mají drogy na mysl?

Drogy, kromě LSD, psilocybinu, meskalinu a několika podobných drog z Amazonie, působí opačně než meditace.

Drogy ukazují prožitky, které se v mysli objevují – meditace ukazuje samotnou mysl. Drogy mysl rozptylují – meditace ji koncentruje. Brát drogy a meditovat, to nejde dohromady.

Ve skutečnosti je alkohol, přestože se po něm hloupne, člověk nemá moc styl a je bez fantazie, lepší, protože se po něm nestáváme kluzkými. Chováme se sice hloupě, potom si to ale uvědomíme a omluvíme se, lidé to pochopí a tím to končí.

Ale s hašišem je to jiné. Dělá lidi kluzkými jako úhoř, obracíme věci tak, jak se nám to hodí. Stárneme, ale nemoudříme. Sám jsem hodně kouřil, přibližně devět let snad téměř každý den. V šedesátých letech jsme věřili, že to může být prospěšné. Opravdu jsme si to mysleli. Měli jsme přece Learyho a Aldouse Huxleyho a všechny ty opravdu nejlepší mozky, kteří nám to říkali.

Ale moje zkušenost s lidmi, kteří jsou na drogách, je taková, že když s nimi jsem, začínám být neklidný. Necítím, že by chápali to, co dělám. Když jsem s lidmi, kteří pijí, pokouším se jim něco říct. Ale když jsem s lidmi, kteří kouří hašiš, pak si raději listuji v novinách, protože mám pocit, že to, co říkám, pořádně nechápou. Radil bych tedy těm, kteří chtějí opravdu meditovat, aby přestali kouřit hašiš. Učit se meditovat je také levnější! A po určité době je to minimálně stejně příjemné. Ale je to zkrátka těžší. Musíš to vybudovat vlastními silami. Na druhou stranu na tom, co jsi sám vybudoval, můžeš i stát!