Často se dostávám do konfliktu: mohl bych pro svou rodinu získat výhodu, což by ale současně někoho dalšího znevýhodnilo. Jak se mám v takové situaci zachovat?

Předvídavost, to je to, co především ve světě chybí, ať už se týká velkých, nebo malých problémů. Jsme jako politik, který musí za dva roky vyhrát volby, a ne jako státník, který myslí i na příští generaci.

Je pravda, že žijeme teď a tady, a ne zítra a někde jinde, ale co se týče jednání, měli bychom se dívat nejméně padesát let dopředu. Můžeme sice možná krátkodobě získat výhodu na úkor druhých, ale to pak znamená, že v budoucnu budeme mít nepřítele, který nás nějak zablokuje.

Jako buddhista bych se opravdu snažil vidět svět jako bohatý. Každý by měl v tomto světě mít své příjmy. Můžeme se zamyslet nad tím, jaký výkon podáme i jakou má v našem oboru hodnotu. Tento „průměr“ očekáváme, a jestliže dostaneme něco navíc, pak to vnímáme jako požehnání a můžeme dát něco z toho i na centrum, aby dobro plynulo dál. Jestliže máme zaměstnání, v němž není tak vysoký příjem, musíme se rozhodnout, zda v něm budeme pokračovat. Dělal bych jednoduše to, co je vhodné, a nebral bych to vůbec osobně. Je dobré jednat vždy v souladu s tím, co si myslíme a co říkáme, tedy transparentně a upřímně.

Proto je dobré otevřeně říct, že za určitou činnost potřebujeme takový nebo takový plat. Než abychom zničili nějaký osobní svazek, uděláme lépe, když řekneme: „Ty, myslím, že se na tuto věc díváme každý jinak, udělej ten obchod s někým jiným!“ Pokud jednáme vždy upřímně, aby nevznikala žádná závist a věci se přirozeně odvíjely, pak je vše zcela správně a v pořádku.

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!

Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.

Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Často je to tak, že milostný život po několika letech čím dál víc ochabuje. Proč tomu tak je a dá se tomu zabránit?

Jednou jsem četl v novinách, že pokud spolu do tří let nemáme děti, změní se něco v hormonech, a že nám pak láska už nepřináší takovou radost. Moje zkušenost ale taková není. Možná je to tak, když se jedná hlavně o fyzickou přitažlivost.

Ale pokud se cítíme přitahováni nejen na vnější úrovni, ale i na vnitřní a na tajné, pak je to jiné. Je velice důležité, abychom se navzájem viděli na vysoké úrovni. Pokud to neděláme, pak velice snadno dojde k tomu, že přestaneme růst, že se navzájem staneme svým špatným svědomím a už spolu nepodnikáme nic, co nás baví. Pak se vše stane návykem a sexualita zakrní. To u lidí vídám často. Moje rada v takových případech je vždy: Dělejte spolu něco, co vás baví. Jeďte na dovolenou bez dětí, vytvořte situaci, ve které se na sebe můžete plně soustředit jako dřív, když jste byli čerstvě zamilovaní.

A snažte se vidět se navzájem na nejvyšší úrovni, jako mandalu, jako energetické pole lásky.

Když se pokusíme vidět intimní partie ženy jako lotosový květ a mužské jako diamant, pak se při spojení setkává ženský a mužský princip jako prostor a radost, jako inspirace a energie, jako moudrost a soucit. Když se tomu otevřeme, může se objevit velká radost. Měli bychom tělo vnímat jako něco čistého a vidět ho jako nástroj, kterým můžeme přinášet štěstí a radost. Láska je víc než jen čtvrthodinka po televizi!

A pokud jsme se ráno milovali a pak odcházíme z domu, neměli bychom se snažit vypadat pokud možno neutrálně, aby nikdo neviděl, co jsme prožili. Ale měli bychom dobré vibrace lásky vyzařovat do světa. Je důležité, abychom všechno dobré, co prožijeme, předali dál ostatním.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.