Často se cítím stísněně z těch mnoha očekávání, která má moje rodina. Jak mohu tento stres odbourat bez toho, abych někoho zklamal.

Buď dá člověk lidem rybu, nebo je naučí rybařit. Jako buddhisti bychom měli lidi naučit rybařit, udělat je samostatnými. Hrajeme si s dětmi, dokud se nenaučí hrát si sami. A pak můžeme být občas s nimi a občas také dělat něco jiného. Když neustále a vědomě směřujeme k tomu, aby se lidé stávali nezávislými a samostatnými, rozvíjeli se a naplno ovládali své schopnosti, můžeme toho mnoho dosáhnout.

Vidíme-li to z tohoto úhlu pohledu, tak potom není vůbec těžké, věnovat jim půl hodiny, i když přijdeme domů z práce unavení. A pak řekneme: „Teď budou zprávy, ty chci vidět.“ A poté opět věnujeme rodině trochu pozornosti. To, že se generace právě rozcházejí, skutečně situaci ztěžuje. Ve všech společnostech jsou děti vychovávány prarodiči, zatímco rodiče jsou venku a pracují. To, že staří lidé teď sedí v domovech důchodců, a ti silní, kteří by vlastně měli produkovat a tvrdě pracovat, se musí celý den starat o děti, je nepřirozené.

Jak rozumět tomu, že svět je zrcadlem naší vlastní mysli?

Děje se to díky vnitřnímu a tajnému učiteli. Nejprve tak, že se na každodenní prožitky díváme z pohledu Buddhova učení. Pro všechno, co se děje, máme ihned vysvětlení. Buďto na vnější úrovni: „Děje se to tak, protože se předtím stalo to a to!“ nebo na vnitřní úrovni: „Prožívám to nyní tak, protože mám takovou náladu!“ Neustále s sebou tedy máme moudrost, která pracuje jako zrcadlo, funguje na vnitřní a na vnější úrovni. Moudrost s postupujícím časem narůstá a stává se opravdovější.

Na konci se všechno setkává v jednom bodě, okamžik se stává prožitkem „aha“, kdy říkáme: „Ano, samozřejmě!“ a „Jasně, je to tak!“ Vzniká to, co nazýváme „moudrost, která je naší podstatou“, bezprostřední vhled objevující se na základě zkušenosti. Zde současně s prožitkem ihned víme, co tento prožitek znamená. Když to prožíváme neustále a tento prožitek už nekončí, jsme skutečně tam, kde máme být.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jak bychom se měli zachovat, když se zamilujeme do někoho, kdo už má vztah?

Když ten stávající vztah funguje dobře, když jsou oba partneři spolu jednoduše rádi a daří se jim dobře, pak bych si rozhodně našel jiného pána nebo dámu.

Také pokud z druhé strany přicházejí jednoznačné signály, že to již dobře nefunguje, počkal bych, dokud se tento karmický vztah nerozpustí. Pokud se dáme s tímto partnerem dohromady moc brzy a ten dřívější partner je z rozchodu naprosto nešťastný, získá špatnou karmu i nový pár. Měli bychom tedy počkat, dokud se vztah nerozpustí sám od sebe. Když pak vztah skončí a partneři se rozejdou s dobrými přáními, bude i to nové setkání dobré.

Když jsme najednou někým skutečně silně přitahováni, je to proto, že jsme s tím, kdo jde kolem, měli nějaký svazek. V tomto případě vůbec nemůžeme moralisticky soudit. To bych nikdy neodsuzoval. Ale je dobré nenásledovat okamžitě tento pocit, protože je sice silný, ale rychle zase přejde. Důvod, proč bychom si měli nechat čas, než se vrhneme do nového vztahu, je, že nás dohromady mohly přivést jak špatné, tak i dobré činy z minulosti. V krátké době cítíme, jestli přichází něco dobrého nebo špatného. Když se vše stává stále těžší nebo horší, pak si můžeme být jistí, že nás spojilo dohromady něco špatného a můžeme se rozejít. Takže ne tak rychle zahazovat něco, co už máme, abychom vstoupili do něčeho, kde si nejsme jistí. To je moje rada. Být trochu pozorný, protože jak dobré, tak špatné činy jsou pojidlem, které nás přivádí dohromady…

Občas se stávající vztah stane jen trochu nudným. Pak je možné, že se vztah posílí a obnoví, když se do něj na krátkou dobu připlete někdo cizí. Tyto rady jsou důležité spíše pro laiky. Jde tady spíše o udržení vztahu, zvlášť když v něm jsou děti.

Pro jogíny je důležité něco jiného. Zde jde o to, používat sexualitu tak, aby vznikalo co nejvíce radosti, rozvíjet se tak rychle, jak jen můžeme, a postupovat co nejrychleji kupředu. Pro jogíny je důležité, aby poznávali lidi, s kterými mohou obzvláště dobře praktikovat a prožívat mnoho prostoru a radosti. A to nemusí být jen jedna osoba. Můžeme se zde nechat inspirovat mnohými.

Jak vzniká hněv?

Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.

Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.

Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.

Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.

Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.