Jak se zbavit agresivního člověka, který je prostě neodbytný?

Měl bys to vidět tak, že agresivní lidé jednají v podstatě z pozice slabosti. Ten, komu se vede dobře, nemusí nikoho rušit, protože v sobě má dost síly a sebevědomí. Tenhle chlapík má tedy problém a není to tvůj problém. Možná jsi mu v některém z minulých životů přišlápl kravatu, ale pro tebe to skončilo. Teď stojíš před člověkem, který je skutečně rozrušený.

Jsi potom jako lékař a musíš rozhodnout, jak má vypadat léčba. Přišel za tebou se svým problémem a ty teď musíš rozhodnout, jak mu chceš pomoci.

Existují různé možnosti. Jen jedno se nesmí stát. Nesmíš se rozhněvat. Když se rozhněváš, budeš na stejné úrovni jako on, a pak budeš také slabý a budeš dělat chyby. To nesmíš udělat.

Můžeš s ním přímo promluvit a říct: „Poslyš, máš problém? Můžu ti nějak pomoci?“

Nejlepší možnost, jak se ho zbavit, je pravděpodobně být stále velmi laskavý a ochotný poskytnout psychologickou pomoc: „Máš takový problém, všechno jsem slyšel. Jak ti s tím můžeme pomoci?“

Budeš tak dlouho mluvit o jeho problémech, až tě bude mít plné zuby a najde si někoho jiného, koho bude moci obtěžovat. Když řekneš: „Ano, mluvil jsem o tvých problémech se svým lamou,“ pak se ho rychle zbavíš.

Je pravda, že se člověk stává silnějším, když stále překračuje svoje hranice?

Kulturista by řekl, že zvyklý počet shybů slouží k tomu, aby se udržela dosažená svalová hmota, ale jen ty cviky, které ke konci tréninku bolí a dělají se ztěžka, vedou svaly k růstu.

Tam, kde člověk vykračuje za vlastní hranice, vzniká nový prostor a svoboda. Život se dá přirovnat k popruhu z gumy: Pokud ho nikdy nenatahujeme, tak jednou zpuchří a přetrhne se. Pokud ho ale natahujeme pravidelně jako heligonku, zůstane pružný. Když se tedy vzdáme starých návyků a vždy jdeme o kousek dál a děláme to s důvěrou v prostor a ve vlastní možnosti a ne pod tlakem na útěku, tento gumový popruh se napíná a zůstává svěží, takže se může neustále objevovat něco nového.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?

Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.

Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.

Tady je jeden příběh od Dugpy Künlega:

Jednoho dne šel po cestě v Bhútánu, když jej míjela jedna mladá dáma. Tu řekl: „Musíme se spolu ihned vyspat, pojď se mnou“. Prohlédla si jej, byl neoholený a měl dlouhé vlasy a řekla: „Och.“ Šla k dalšímu domu a řekla: „Poslouchejte, tam dole byl nějaký odporný, vlasatý a vousatý muž, který se mnou chtěl spát.“ Oni jí odpověděli: „Ty jsi ta nejhloupější holka ve městě, to byl ten největší jogín, kterého máme, byl to Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické.“ A ona řekla znovu „och“, šla zpátky za ním a řekla mu: „Ok, já jsem si to rozmyslela.“ Na to on řekl, že je mu to líto, ale teď už nemá čas. „V ten okamžik, v kterém jsem ti to nabídl, bylo v blízkosti jedno realizované vědomí a já ti mohl dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.

Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.

Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Jak vzniká hněv?

Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.

Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.

Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.

Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.

Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.