Mám rodinu, děti a práci. Když si večer konečně v klidu sednu, pak jsem příliš unavený na to, abych meditoval. Jak se mohu i přesto rozvíjet?

Jsi v životní situaci podobné situacím tibetských laiků. I oni měli několik dětí a neustále něco na práci. Pokračovali v rozvoji tím, že přes den odříkávali spoustu manter,  např. „KARMAPA ČENO“ nebo „OM MANI PEME HUNG“, aby rušivé emoce neměly žádný základ, na kterém by se mohly zachytit. Čas od času si také poslechli něco, co souviselo s dharmou, a přes den o tom přemýšleli. Tak se rozvíjeli.

To můžeme všichni dělat i dnes. Recitovat mantry pro odstup a ochranu, mít určité vědomosti, s nimiž můžeme pracovat, a když někdy nekřičí žádné dítě nebo od nás nikdo nic nechce, můžeme se uvolnit a jednoduše spočinout v mysli. Čas od času je také velice dobré navštívit na pár dnů nějaký kurz a dostat tak další dávku energie pro vlastní rozvoj. Tak se může každý dobře rozvíjet, aniž by musel příliš meditovat nebo dělat po dlouhou dobu praxe v ústraní.

Jak poznáme, jestli jsme my sami, ostatní nebo všichni dohromady „neulítli“?

Když se jedná o páry nebo úplně malé skupinky, ve kterých k sobě všichni mají velmi blízký vztah, a vyskytne se problém, je to jistě vina všech zúčastněných.

Když však 90% lidí, kteří za námi s něčím přijdou, s námi mají ten samý problém, nesmíme se vykrucovat jak úhoř a myslet si: „Aha, to je zvláštní, oni si všichni vytvořili stejnou iluzi!“ V takovém případě se musíme pořádně podívat sami na sebe.

Jefferson v Americe kdysi řekl: „Občas můžeme podvést všechny lidi, některé můžeme podvádět celou dobu, ale podvádět všechny lidi po celou dobu není možné.“ Použijeme-li tuto metodu, abychom prověřili, jak nás ostatní berou, pak je to jistě moudré.

Když se s lidmi přeme stále o to samé, pak možná máme starý zatuhlý hněv nebo něco podprahového, co nás ruší. Já osobně beru vážně, když mi lidé něco řeknou.

Inteligence je popisována jako schopnost přijímat nové situace. Že se občas trochu změníme a odetneme několik kil zbytečných vzorců chování, je tedy znakem nadání.

Když si stojíme za hloupými zvyky, nejsme věrni zásadám. Když u lidí stále narážíme, nemůžeme říct: „To je zkrátka moje osobnost!“
A měli bychom být opravdu rádi, když nás lidé upozorní na naše obtížné stránky, protože pak se můžeme něco naučit. Je to v podstatě to, na čem ztroskotá každá diktatura. Lidé objeví, že šéf o sobě nechce slyšet nic špatného.

Tak před ním začnou zakrývat všechno, co se děje, a on najednou zjistí, že celý národ přeběhl na druhou stranu a zůstala jen malá pyramida skládající se ze šéfa a patnácti pobočníků, kteří všechno odsouhlasí, a nakonec se to celé zhroutí.

Musíme být vděční za kritiku, protože dokud nás lidé kritizují, můžeme se učit. Když nás nechají a už nám nic neříkají nebo nás pomlouvají za zády, pak máme problémy.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Jak bychom se měli zachovat, když se zamilujeme do někoho, kdo už má vztah?

Když ten stávající vztah funguje dobře, když jsou oba partneři spolu jednoduše rádi a daří se jim dobře, pak bych si rozhodně našel jiného pána nebo dámu.

Také pokud z druhé strany přicházejí jednoznačné signály, že to již dobře nefunguje, počkal bych, dokud se tento karmický vztah nerozpustí. Pokud se dáme s tímto partnerem dohromady moc brzy a ten dřívější partner je z rozchodu naprosto nešťastný, získá špatnou karmu i nový pár. Měli bychom tedy počkat, dokud se vztah nerozpustí sám od sebe. Když pak vztah skončí a partneři se rozejdou s dobrými přáními, bude i to nové setkání dobré.

Když jsme najednou někým skutečně silně přitahováni, je to proto, že jsme s tím, kdo jde kolem, měli nějaký svazek. V tomto případě vůbec nemůžeme moralisticky soudit. To bych nikdy neodsuzoval. Ale je dobré nenásledovat okamžitě tento pocit, protože je sice silný, ale rychle zase přejde. Důvod, proč bychom si měli nechat čas, než se vrhneme do nového vztahu, je, že nás dohromady mohly přivést jak špatné, tak i dobré činy z minulosti. V krátké době cítíme, jestli přichází něco dobrého nebo špatného. Když se vše stává stále těžší nebo horší, pak si můžeme být jistí, že nás spojilo dohromady něco špatného a můžeme se rozejít. Takže ne tak rychle zahazovat něco, co už máme, abychom vstoupili do něčeho, kde si nejsme jistí. To je moje rada. Být trochu pozorný, protože jak dobré, tak špatné činy jsou pojidlem, které nás přivádí dohromady…

Občas se stávající vztah stane jen trochu nudným. Pak je možné, že se vztah posílí a obnoví, když se do něj na krátkou dobu připlete někdo cizí. Tyto rady jsou důležité spíše pro laiky. Jde tady spíše o udržení vztahu, zvlášť když v něm jsou děti.

Pro jogíny je důležité něco jiného. Zde jde o to, používat sexualitu tak, aby vznikalo co nejvíce radosti, rozvíjet se tak rychle, jak jen můžeme, a postupovat co nejrychleji kupředu. Pro jogíny je důležité, aby poznávali lidi, s kterými mohou obzvláště dobře praktikovat a prožívat mnoho prostoru a radosti. A to nemusí být jen jedna osoba. Můžeme se zde nechat inspirovat mnohými.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.

Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.