Když máme pocit, že k nám přicházejí rušivé energie nebo duchové, do jaké míry můžeme tomuto pocitu důvěřovat? Proč přicházejí a co se proti tomu dá dělat?

Když někam přijdeš a máš divný pocit, pak musíš nejprve prověřit sám sebe. Vstal jsi dnes špatnou nohou? Je to jen tvůj špatný dojem? Pouze když zjistíš, že se sám cítíš zcela dobře, ale že vždycky na určitém místě míváš stejný divný pocit, pak je možné, že zde jsou nějaké rušivé energie, vůči kterým jsi otevřený nebo se kterými máš spojení.

Nejlepší prostředek proti tomu je soucit, protože pokud přijdou, aby tě rušily, a ty máš soucit, budou to vnímat jako zápach. Nevydrží to a zase odejdou. Pokud ale přijdou, protože potřebují pomoc, pak jim tímto způsobem pomůžeme.

Velmi dobré je činit dobrá přání. „Ať jste co nejšťastnější a ať vás opustí všechno utrpení.“ Nebo něco takového. Pokud to uděláš, můžeš tím přinést hodně dobrého. Jsou schopné vnímat, co děláš a myslíš, takže pro ně můžeš opravdu něco udělat, když jsi vůči nim takto otevřený. Ale musíš také vědět, že jim nemůžeš důvěřovat. Bytosti se po smrti nestávají moudřejšími. Nemůžeš se na ně spolehnout. Můžeš důvěřovat jen těm bytostem, které překonaly představu „já“ a myslí víc na druhé než samy na sebe. S těmi ostatními si můžeš jen nadrobit skutečné problémy, jako Faust s Mefistofelem. Tady se člověk může dostat do opravdových potíží.

Proto také v buddhismu používáme jen ty, kteří mají třetí oko moudrosti na čele. To je znamení toho, že se jedná o bódhisattvy, kteří pracují pouze pro dobro ostatních. Přej jim proto všechno dobré, ale nic si s nimi dále nezačínej a nedávej také žádné sliby.

Můžeme se pokaždé řídit tím, že radostnější cesta je ta správná?

Vyšší úroveň fungování, vyšší úroveň radosti a vyšší úroveň pravdy jsou v podstatě tím samým. Prožívání větší radosti, rozvinutí vyšší moudrosti a lepší fungování na úrovni těla a mysli jsou tím samým.

Například když pracuješ s pořádnými nástroji v zajímavém prostředí, jsi blíže rozpoznání své podstaty, než když děláš něco, co nefunguje s nářadím, které je k ničemu.

Hlavní je dávat pozor na to, abychom neulpívali na radosti a abychom dobré pocity předávali dále. Musíme chápat, že podmíněné radosti jsou pomíjivé.

Měli bychom se vždy snažit prožívat radost bez vnější příčiny. Nechat ji, aby se co nejrychleji objevovala sama od sebe, uvědomit si, že se jedná o aspekt vlastní mysli, který se zde uvolňuje. Je to okamžik bez jakýchkoli představ, bez myšlenek, bez pojmů, bez čehokoli, co by nás blokovalo. V momentě, kdy jsme byli otevření, se projevila radost naší mysli. Potom se pokoušíme dosáhnout tohoto stavu i bez vnějších vlivů. To znamená meditovat. Učíme se, že mysl na absolutní úrovni dokáže sama v sobě a bez jakékoliv vnější příčiny nalézt cokoliv.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!

V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!

Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Jak působí drogy z buddhistického pohledu? Jsou stavy, které pod jejich vlivem prožijeme, skutečné?

Celkově nelze drogy doporučit. Důvod pro to, že nabízejí silné prožitky, nepochází z drog. Tím důvodem je mysl. Prožitky vycházejí z naší mysli. Neexistuje žádná droga, která by přinášela štěstí. Jediné, co drogy dokážou, je to, že prožijeme štěstí, které bychom za normálních okolností prožívali po dlouhou dobu, za velmi krátký čas. Jednoho dne už nic nemáme a přijdou špatné prožitky.

Odrazuji od toho. Nevzal bych si ani hašiš, nejmírnější drogu ze všech. Příliš mnoho alkoholu také ne. Nejlepší, co máme, je jasný rozum a vnitřní kvality mysli. Od toho bych začal. To je nejlepší droga. Nejlepší droga je krásná žena! Nebo silní muži. Nejlepší droga je láska.

V roce 1963 nás bylo v Kodani tak 20, 30 přátel. Dnes jich je na živu pět a z toho dva nebo tři si nosí hlavu pod paží. Z těch, kteří skutečně vyvázli, fungují dnes dva nebo tři normálně. Je to příliš velká ztráta.

Opravdu od toho odrazuji.