Jak bychom se měli zachovat, když cítíme, že nás něco provokuje?

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.

Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.

Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“

To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.

Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.

Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.

Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.

Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.

Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.

Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Podle čeho zjistíme, že jsme připraveni jednat svobodně a podle momentální situace a nedbat přitom na běžné představy o hodnotách a morálce?

Vidíme-li, že u toho už nejsou žádné rušivé pocity a že se chováme jednoduše jako doktor, který říká: „Když tu nohu neamputujeme, tak ten člověk zemře.“ Když s naprostou jasností a nadosobním pohledem zjistíme, jaká je situace, a jednáme potom bez rušivých pocitů pro dobro ostatních, pak děláme určitě všechno správně. Zbytek je potom karma lidí.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Proč mají jak ženy, tak i muži často pocit, že jim to druhé pohlaví nerozumí?

Protože mnohé věci prožívají jinak. Muži například často nechápou, že žena má 24 hodinový rytmus. Jestliže se jí během dne nedostane porozumění, tak se toho večer ani v noci „příliš neděje“ – není tam moc náklonnosti. U muže je tomu jinak. Umí den velmi dobře rozdělit: ve dne dokáže být rázný, starat se o přežití, ale večer je milý, chtěl by radost a lásku. Je důležité, aby muž věděl, že žena prožívá ve 24 hodinovém cyklu, a aby žena věděla, že muž není žádný pokrytec, i když během dne střízlivě organizuje a v noci je zamilovaným princem.

Jak rozdílně věci prožíváme, ukazuje například následující scéna. Pár si večer vyjde. Jídlo bylo dobré, film špatný, ale sex byl dobrý. Když se muž den na to ženy zeptá, jak se jí ten film líbil, řekne: „Byl dobrý“, protože ho vidí jako část celku. Muž si potom myslí: „Copak nemá žádný vkus?“ Pokud by se někdo zeptal jeho, řekl by: „Film byl špatný“ a ona si potom myslí, že tím měl na mysli i jídlo i sex. Je tedy dobré vědět, že věci prožíváme rozdílně. Být k sobě navzájem milí a radovat se jeden z druhého je jistě ta nejlepší rada. Život je příliš krátký na boje s druhým pohlavím.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.