Jak můžeme čas, který trávíme prací na počítači, využít pro praxi dharmy?

Práce s počítači je náročná, nemáme při ní volnou hlavu. V takovém případě je dobré vidět práci jako svobodnou hru mysli, prožívat ji jako obrovskou moudrost. Můžeme si představit svého lamu, jak sedí nad naší hlavou, a přitom si myslet: „Teď dělám svou práci opravdu dobře a můj lama je zde!“ Při mentálně namáhavé práci nám mantry berou příliš mnoho koncentrace.

Je pravda, že ten, kdo dosáhne osvícení, se pak stále znovuzrozuje v lidském těle?

Pouze tehdy, když si to přeje. Jako osvícený má svobodu volby. Sám může určit, kým bude. Bódhisattva Milující oči se několikrát zrodil mezi ptáky, protože jsou zřejmě schopni učit se určité věci. Celý prostor je pravdou. Kdekoli se v nás objeví otevřenost, projeví se pravda takovým způsobem, abychom s ní mohli navázat kontakt, něco se naučit a rozvíjet se.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.

Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.

Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.