V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Není egoistické věnovat svůj volný čas jen vlastní praxi? Neměli bychom na Diamantové cestě především pomáhat ostatním?

Snažím se nebýt v tomto ohledu příliš ztuhlý. Když lidé dělají něco sami pro sebe, pak vždy říkám: „Dělej to s motivací, že se později budeš moci dělit s ostatními a být jim užitečný.“

A když lidé dělají něco dobrého pro ostatní, pak říkám: „Raduj se, že máš možnost hromadit dobrou karmu!“ Mnoho lidí má představu, že nejdříve musí být sami silní a teprve potom mohou pomáhat ostatním. Jiní chtějí za každých okolností pomáhat, bez toho, aby se sami stávali silnými, a pak nemohou mnoho pomoci. Tyto dva extrémy jsou velice časté.

Vždy lidem radím vidět celé zorné pole a co nejméně se oddělovat od ostatních. Když si myslíme „Dělám-li něco dobrého pro sebe, tak ať jsou ostatní také šťastní!“ pak to vidíme jako zdroj umožňující nám dělat toho více pro ostatní. A děláme-li něco pro ostatní, radujeme se, že hromadíme dobou karmu a trochu vhledu. Protnout představu „já“ a „vy“ je velice dobrý nápad. Všechno je uměním možného.

V buddhismu jsou tři různé způsoby, jak přinášet užitek ostatním. Můžeš jim být užitečný jako král: Nejdříve se sám staneš silným a pak se o to dělíš s ostatními. Můžeš být lidem užitečný také jako převozník: Všichni teď společně přeplujeme na druhý břeh. A nakonec můžeš lidem pomáhat jako pastýř. Nejprve pomůžeš ostatním a teprve potom sobě.

Křesťanství používá především systém pastýře. Ovšem je u toho vždy také role oběti, postoj, že pomáhání musí být těžké a plné utrpení. To pochází od Ježíše, který to lidem demonstroval svou vlastní obětí a vlastním utrpením. V buddhismu je to úplně jinak. U nás je pomáhání nejvyšší radostí a něčím zcela přirozeným. Mají-li lidé dobrou karmu, přijdou v ten den, kdy je člověk ve formě, a mají-li špatnou karmu, tak přijdou v ten den, kdy člověk dělá chyby. Přitom děláme vždy to nejlepší a vidíme, co funguje. Neexistuje žádné přikázání shora – mysl, která se rozvíjí, možná není vždy stejně nadaná, ale její podstata je jednoduše laskavá. Děláme, co můžeme, a lidé pak podle své karmy dostanou něco užitečného nebo méně užitečného. Čím více se raduješ z toho, že můžeš být druhým užitečný, tím lépe.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Jak nejlépe zacházet se sexualitou?

Vidíme pocity a tělo jako nástroj, díky kterému můžeme být užiteční a pomáhat bytostem. Skrze tělesné radosti se dotýkáme také mysli druhých. To jim dá svobodu a možnost prožít jejich vlastní sílu a schopnosti. Láska je jako iniciace, díky které se vzájemně obohacujeme a děláme se krásnými.

Dříve si lidé mysleli, že je sexualita od mysli oddělená a že patří jen k tělu. Já si myslím pravý opak: sexualita souvisí s naší celistvostí, s naším celkovým chováním a prožíváním.

Jak můžeme využít závist?

Závist je velice zajímavý pocit. Je dobré s ní pracovat, protože dokáže velice dlouho zůstat konstantní na téměř stejné úrovni. Ať už závist přikrmujeme, nebo ne, dokáže se přesto osamostatnit. Když jsme závistiví, dokážeme si vzpomenout na hodně věcí z minulosti a představit si hodně z toho, co bude v budoucnosti. Ale pokud budeme tomu, komu závidíme, přát nekonečně mnoho toho, co mu závidíme, pak se tento tísnivý pocit otočí. Tím, že ho otočíme a budeme místo toho přát lidem štěstí, se ze závisti stane moudrost zkušenosti.