Jak máme reagovat, když se ostatní lidé chovají nemožně?

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.

Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.

Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.

Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.

Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Abych vyřešil nějaký problém, musím přece tomu problému nejprve rozumět. Proč vždy říkáš, že přístup směřující k řešení problému je lepší než přístup orientovaný na samotný problém?

Když se identifikujeme s tím, co nemůžeme, pak toho také budeme schopní udělat vždy méně, a všechno se tak stane šedým a nudným. Nikam se tak v životě neposuneme.

Když se však identifikujeme s tím, co můžeme, a pouštíme se do úkolů, potom máme vždy co na práci, vytváříme si tak obrovský živý svět.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Je chtění předpokladem pro to, abychom se narodili jako lidé? A když člověk chtění netransformuje, bude se stále rodit jako člověk?

V podstatě ano, pokud neděláme nic špatného. Když děláme hodně negativních činů, jsme velmi lakomí, pak se pravděpodobně narodíme v Africe, Jižní Americe nebo tak nějak. Když jsme byli hodně žádostiví, ale zároveň také velkorysí, můžeme se narodit v Americe nebo Evropě. Ale těch dobrých míst je stále méně a špatných stále více. Je chytré se naučit, jak se dostaneme dále. To pěkné na čistých zemích je, že nemusíme svoje touhy měnit nebo je ničit, musíme je jen transformovat.

Musíme se jen naučit všechnu energii touhy, která je teď směřovaná na atletické partnery, peníze nebo dovolenou, otočit a nasměrovat ji na vysvobození a osvícení. Touha je velmi dobrou silou, když nás neomezuje a nesvazuje, nýbrž vede k vysvobození a osvícení. Tygra nemusíme uspávat, můžeme na něm jezdit. Můžeme ho zapřáhnout do pluhu a nasměrovat ho tam, kam chceme. Využíváme sílu pocitů, i když to možná není tak lehké. V některých případech se vyplatí uvolnit se a vyhnout se tak nejtěžším situacím, v kterých bychom jinak vybouchli. Vyplatí se prožívat všechny věci jako podobné snu, vědět, že tu dříve nebyly, později tu nebudou, a když se teď jimi teď budu zabývat, budu mít jen potíže. To nejdůležitější ale je využít tuto sílu a transformovat ji. Jako bojovník, který si vezme energii protivníka a využije ji proti němu.