Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Jaký má buddhista vztah ke svému tělu?

Buddha dává přímá doporučení, jak nahlížet na tělo, řeč a mysl. Vysvětluje, že tělo je důležitý nástroj k ochraně bytostí. To se dá vysvětlit více méně psychologicky. Tělo je tu od toho, abychom byli štědří a ostatním lidem dávali to, co potřebují. Je také nástrojem k dávání lásky. Vztah k tělu je v buddhismu zcela odlišný od toho, jak jsme zvyklí ho vnímat v křesťanství. Tělo v buddhismu není nečisté nebo hříšné.

Čím vyšší učení, tím čistěji je tělo vnímáno. Na úrovni, kdy praktikujeme, vidíme tělo jako plné energetických kanálků a zcela čisté, jako vzrušující a smysluplné. Vše ženské vnímáme jako vyjádření pěti moudrostí a vše mužské jako výraz čtyř druhů aktivity. Pokud udržujeme tento pohled a nikdy neprožíváme ostatní jako hrubé nebo nehezké, uvolní se v nás množství tvůrčích schopností, lásky, radosti a síly, která pak pracuje pro dobro všech bytostí. Používáme-li tělo k ochraně ostatních bytostí, k dávání materiálních věcí a lásky, potom jsme opravdu dobře pochopili buddhistický pohled na tělo.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Jak můžeme využít sexualitu pro praxi?

Cílem dosažitele je umět zacházet s tělem tak dobře jako jezdec formule 1 se svým vozem. To znamená, že můžeme řídit energii, jak chceme a kam chceme. Tuto praxi však můžeme dělat jen tehdy, když už jsme došli opravdu daleko. Vyžaduje to cvik, nadosobní úroveň a meditační sílu. Praxe párového spojení přichází v pořadí až po praxi „vnitřního tepla“, to znamená, že už dokážeme sedět ve sněhu a přitom ho rozpouštět. Abychom to mohli dělat správně, musíme umět stáhnout energie dolů, udržet je a obrátit. Existuje jeden vtip jogínů, kde se říká, že muž, který to umí správně, dokáže svým pohlavním údem vtáhnout vodu smíchanou s mlékem a vypustit je pak odděleně. Nevím, kolik je na tom pravdy, každopádně je to opravdu těžké.

Není to žádná pruderie, že o tom málo mluvíme. Pro nás tělo není špinavé a hříšné. Z buddhistického pohledu je tělo nástroj, chrám z energie, ve kterém se může probudit osvícení. Dalším důvodem, proč praxe párového spojení nezmiňujeme, jsou problémy, které mají lidé se sexualitou. Když jim člověk začne vyprávět o tělesných energiích, sexuálních energiích a práci s nimi, začnou často myslet ve svých starých křesťanských nebo islámských šablonách a vidět to všechno jako špinavé nebo zvrácené. Používají duální pohled. Důvodem pro udržování těchto učení v tajnosti je prospěch lidí, protože jednoduše ještě nemůžou chápat, jaký klenot zde mají.

Dokud ještě doufáme a obáváme se, snažíme se věci udržet nebo se jich zbavit, chceme se kontrolovat a rozvíjíme rušivé pocity, je lepší držet tuto úroveň pod pokličkou. Praxe párového sjednocení přinesou užitek jen tehdy, pokud se potkáváme na úrovni mimo dávání a braní a máme za cíl rozvoj obou partnerů. Teprve když prožíváme všechno jako sen a oba praktikující se vidí jako formy ze světla a energie, má vizualizace energetických polí a výměna energií vůbec smysl.

Všeobecně můžeme říct: používej teď svoje tělo jako nástroj pro dávání radosti ostatním a vyhýbej se způsobování utrpení. Také byste neměli radost z lásky zničit díky názorům, jak by to mělo vypadat. Měli byste si užívat radosti, být k sobě laskaví a všechno ostatní přijde časem.

Nejvyšší úroveň pohledu v buddhismu je „detong“, což je neoddělitelnost prázdnoty a radosti. To znamená, že zůstáváš ve stavu plném radosti a extáze. Bez přerušování ho udržuješ a máš ho plně pod kontrolou. Není to ale žádný osobní stav. Vyzařuješ plný radosti do prostoru. Stačí jen, když se něčeho dotkneš, začne to zářit. Zde neexistuje nikdo, kdo dělá něco pro někoho. Něco se děje v otevřeném prostoru. Pokus se tuto úroveň udržet i při milování. Prožívej to jako nejvyšší zmocnění, ne jako nějakou malou věc, kterou si chceš udržet jenom pro sebe. Pak je to jako setkání největších pravd, nejkrásnějších klenotů. Vyzařuj to do celého okolí.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.