Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.

Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…

Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.

Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.

Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.

Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Jsou si ženy a muži v buddhismu rovní?

V tibetském buddhismu ano. V buddhismu však existují tři různé úrovně:

1) V théravádovém buddhismu (Malá cesta) je mužský princip považován za vyšší než ženský. Znamená to, že před posledním krokem k osvícení je nutné narodit se jako muž. Ženy jsou spíše považovány za nebezpečné rozptýlení mnichů.

2) V mahájánovém buddhismu (Velká cesta) se obecně říká, že mysl muže je silnější. Ale tam jsou již spíše na stejné úrovni.

3) A v Diamantové cestě je mužský a ženský princip stejně důležitý. Je to dokonce tak, že mužské a ženské je samo o sobě příliš málo. Jde o to, abychom se od sebe učili. A abychom se doplňovali.

Tady je na vnitřní úrovni to, co je ženské, moudrostí a mužské aktivitou. Na tajné úrovni je to, co je ženské, prostorem a mužské radostí. A v Diamantové cestě se nedá říct: lepší nebo horší. Tady jde o to, zrealizovat a sjednotit obojí.
Proto také na nejvyšších úrovních osvícení, v takzvané maháanuttarajógatantře, jsou pouze ženští a mužští buddhové v párovém spojení.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Jak může člověk rozpustit sexuální bloky?

Radím vidět tělo jako nástroj k přinášení radosti druhým a tuto radost plně sdílet. Vyplatí se zcela se zaměřit na partnera a přitom nemyslet na sebe. To mohou dělat oba partneři.

Muži se mohou jednoduše těšit z radosti, kterou přinášejí ženám. A žena se těší ze síly, kterou vyvolává u mužů. Já bych při milování následoval vždy toho, kdo má právě větší prožitek a více pocitů. Prožívá-li muž víc, splyne žena v tomto pocitu s ním. A prožívá-li žena více, pak se do ní muž ponoří a těší se, že jí to všechno mohl dát. Je to podobné jako při dobrém setkání přátel – nechají vyprávět toho, kdo má nejlepší příběh. Prostě si vezmeme ten nejlepší zážitek.

Jak můžeme pomoci přátelům, kteří začali brát drogy a stali se díky tomu značně pyšnými a izolovanými?

Lidem, kteří berou drogy, bychom jednoduše měli vysvětlit, že subjektivně se sice cítí lépe, ale objektivně fungují hůře. Drogy oslabují jejich schopnost kritického myšlení.

Zatímco objektivně jdou jejich schopnosti stále více dolů a oni toho ve škole, v práci a v životě stíhají stále méně, jejich schopnost kritického myšlení se snižuje tak rychle, že věří tomu, že jsou dobří a že se stále zlepšují.

Ego se vyhýbá situacím, ve kterých by se mohlo rozvíjet. Na tyto skutečnosti můžeme vždy zcela jasně poukázat: neudělal zkoušku, nezvládl práci, nedokázal se vypořádat s osobními záležitostmi.

Člověk se možná cítí dobře, ale uvíznul ve vlastním snu. Podíváme-li se na to objektivně, tak takovému člověku se v životě nevede příliš dobře. Lidem, kteří berou drogy, můžeme vlastně pomoci až tehdy, když už sami zjistí, že klesli na dno. Důvod, proč nebereme do center lidi závislé na alkoholu a drogách, je jednoduchý, je to ztráta času. Nemluvíte totiž s lidmi, mluvíte s drogou.

Pokud přijde někdo, kdo bere heroin, bude sentimentální. Pokud je někdo na kokainu, chová se jako studený čumák, chce všechno kontrolovat. Když přijde někdo na extázi, pak nebude schopen ničemu rozumět. Pokud bere amfetamin, oběhne třikrát stůl a pak zase vyběhne. Když si někdo dal jointa, bude tu sedět a bude mít hodně pocitů – ale příští ráno si stejně nebude nic pamatovat.

Náš život je krátký a času je tak málo, a proto řekneme díky, že jsi přišel a díky, že zase jdeš, přijď zase, až budeš schopný pochopit to, co ti říkáme.