Jak můžeme pomoci lidem, kteří jsou obtížnou situací chyceni natolik, že se z ní nemohou sami dostat?

Místo toho, abychom z lidí dělali hříšníky, postavíme nejprve lidský most. Možná jsme jediní, kdo si na dotyčného udělal trochu času.

Když například přijdeš k řezníkovi, jsi nejprve přátelský, nemluvíš moralisticky a nepoukazuješ na to, kolik zvířat muselo zemřít. To by vše pouze pokazilo. Jestliže jsi tak po nějaké době vytvořil dobré spojení, budeš možná jediný, komu se ten řezník může trochu otevřít. Možná řekne: „Vlastně mám mnoho špatných snů a mám často strach.“ Pak můžeme říct: „Možná na tebe dopadá něco ze strachu těch zvířat, která zabíjíš.“ Řekneme to ale jen docela krátce, aby si nemyslel, že ho chceme poučovat. A až to stráví, dáš mu někdy tip: „Zrovna je volné místo na poště. Nechtěl bys třeba raději pracovat tam?“

Pomáhat ostatním však neznamená, že sedíme doma na gauči, máme nohy v teple a popíjíme čaj. Patří k tomu také to, že lidi zastavíme, když dělají chyby. Ale ani s těmi nejnepříjemnějšími lidmi nesmíme zlomit svazek. Možná jsme tu také jejich jediný kontakt. Musíme pak mít opravdu dlouhou výdrž a znovu a znovu s těmito lidmi pracovat.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Občas ke mně muži moc přilnou a jsou připoutaní, přitom já jsem chtěla být jen milá a přátelská. Jak s tím mám zacházet?

Nejlepší by bylo jim vysvětlit, že je naprosto skvělé sdílet věci na mnoha úrovních jako sourozenci nebo přátelé, čímž člověk zabrání sexuálním touhám. A především by jim člověk měl říct: „To, co u mě hledáš, máš sám v sobě. Proč nezkusíš trochu meditovat?“

Jednoduše neustále meditovat na úrovni nejvyšší moudrosti a ukazovat lidem jejich sílu a možnosti. Když lidé nevhodným způsobem požadují něco, co nemohou získat, pošli je raději někam jinam.

Nejlepší je využít tuto energii a lidi učinit samostatnými, aby se mohli stát partnery. Tak můžeme později spolupracovat. To má ale smysl pouze tehdy, když lze očekávat nějaký rozvoj. Člověk nemůže všem lidem dělat matku. Pocity viny a závazky bychom měli odetnout. Pokud se vytratí respekt, znamená to konec.

Jednou jsi říkal, že ti přijde trapné ukazovat slabost. Jak jsi to myslel?

To záleží na tom, v jaké roli právě jsme. Teď a tady v mojí roli by bylo velice trapné ukazovat slabost. Ale jsou role, ve kterých to můžeme udělat. Jsou čtyři úrovně aktivity: Existuje mírná, uklidňující aktivita, ve které můžeme ze soucitu ukázat slabost. Pak je rozhojňující aktivita, ,ve které si hrajeme s možnostmi, které máme k dispozici. Zde bychom měli být aktivní spíše ve vnějším světě a příliš se nezabývat slabostmi.

Pak je úroveň, na které ostatní fascinujeme, na které možná můžeme udělat slabosti zajímavými, abychom s nimi pak mohli pracovat a využít je jako surovinu pro více otevřenosti a síly. A nakonec je tady ochranná aktivita, to je moje oblast, a zde bychom neměli ukázat vůbec žádnou slabost. Otázka je, co máme na práci. V tomto životě mám prostě roli ochránce, proto bych neměl mít žádné slabosti a nedělat chyby. Nemusím být oblíbený, pouze musím mít pravdu.