Buddhismus a společnost

Jak bychom se měli zachovat, když cítíme, že nás něco provokuje?

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.

Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.

Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“

To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.

Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.

Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.

Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.

Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.

Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.

Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Číst dále
Učení a meditace

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!

Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.

Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.

Číst dále
Meditační centra

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Číst dále
Láska a partnerství

V mém životě jsou právě dvě ženy a musím se teď rozhodnout. Existuje metoda jak vytušit, který vztah bude dlouhodobě ten šťastnější?

Pokus se vidět, ze kterého vztahu vznikne něco dobrého. Mají tvoji přátelé radost, když vás vidí spolu? Přicházíte zcela přirozeně na nápady, které jsou nějakým způsobem užitečné pro druhé? Když z toho máš přirozený a uvolněný pocit, tak se pokus jít touto cestou. Když jsou věci příliš složité a když pozorujeme, že okolí reaguje na náš vztah napjatě, pak jsme možná jako někdo, kdo je závislý na droze.

Může to sice být tak, že přitažlivost je větší, když jsme velmi rozdílní. Ale z dlouhodobého pohledu z toho nevzejde nic dobrého. Je určitě lepší, když máme společný základ.

Číst dále
Práce s emocemi

Když následkem užívání drog upadneme do stavů zmatenosti, můžou za to pak pouze drogy nebo k tomu musíme mít i dispozice?

Určitě tu musí být kroužek a háček. Prožil jsem šedesátá léta a mám s drogami mnoho zkušeností. Než jsem se dostal k buddhismu, napsal jsem diplomovou práci na univerzitě v Kodani a velmi jsem se zajímal o všechny možnosti rozvoje mysli.

Takže jasné světlo, které člověk vidí po požití LSD, nebo schopnost opustit tělo a všechny tyhle věci jsou naprosto báječné. Ale pak postupně zjišťujeme, že to nejsou drogy, které nás dělají šťastnými. Během 8 hodin prožijeme radost, kterou bychom za normálních okolností prožili možná během půl roku. Když si tohle několikrát dopřejeme, začnou z banky přicházet červené dopisy s nápisem „Přečerpáno!“ a pak už to není radost a smysl. Potom to může vést ke strachu a zmatku.

Pokud jsme brali drogy, vytvořili jsme plochu, na které můžeme pracovat. Pracujeme s tím a dále se rozvíjíme prostřednictvím meditace, kde vytváříme základ pro všechno další. Ale pokud jsme žádné drogy nebrali, nemusíme to dohánět.

Neříkám, že by se LSD nemělo používat. Mělo by být aplikovatelné psychology v případě extrémního strachu ze smrti. V tomto případě dokáží opravdu minidávky o 25 mikrogramech způsobit, že tento strach zmizí. Myslím si, že dobří psychologové by měli mít možnost používat LSD jako nástroj, možná i lamové, pokud mají čas. Jako lék. Ale nemělo by být volně k dostání, aby si ho mohl každý nacpat do hlavy. To není dobré.

Pokud se dokážeme rozvíjet bez drog, vlastní silou a prostřednictvím meditace, je to daleko účinnější. Vytváříme něco trvalého. Když bereme drogy, létáme nahoru a pak zase přistáváme a máme spoustu prožitků, které připomínají jojo a o kterých později můžeme moudře tlachat. Ale nemáme žádné trvalé zkušenosti. Při meditování klademe jeden kámen na druhý. Tam, kam se dostaneme, pak také doopravdy jsme.

Číst dále

Lama Ole Nydahl je jako jeden z mála Západoevropanů plně kvalifikovaným učitelem a mistrem meditace buddhismu Diamantové cesty linie Karma Kagjü.

Narodil se v roce 1941 v Dánsku a s buddhismem se poprvé setkal v roce 1968 během pobytu v Himálaji. Společně s manželkou Hannah pak několik let studovali buddhistická učení a meditovali pod vedením řady významných mistrů.

Na žádost 16. Karmapy, nejvyššího představitele tibetské buddhistické školy Karma Kagjü, začali přednášet o buddhismu na Západě a postupně založili přes 600 meditačních center buddhismu Diamantové cesty po celém světě.

Lama Ole Nydahl je autorem několika knih, prakticky po celý rok cestuje, přednáší o buddhismu a vede meditační kurzy. Na těchto stránkách najdete odpovědi na otázky, které lidé Lamovi Olemu často kladou.