Jak můžeme pomoci, aniž bychom působili povýšeně?

Nedělejte ze svého soucitu nějakou věc! Nechoďte a neříkejte: „Tady je můj soucit!“ nebo „Jsem pokornější než ty!“ jak to dělají někteří buddhisté z jiných škol. Dělejte s klidem to, co máte před nosem. Jednejte v okamžiku, kdy máte soucit. V okamžiku, kdy je úkol dokončen, vše pouštíme a máme vždy čisté ruce. Jsme jako vítr, který jednoduše rozvíří prach z okna. A když je okno opět zavřené, bude v pokoji znovu teplo.

Když děláme ze soucitu nějakou věc, bude to lepkavé. Jednáme a děláme, co můžeme, protože člověk je ze své podstaty laskavý. Poté na to zapomeneme a jdeme s radostí dál.

Existuje k tomu pěkný příběh. Dva mniši z jedné divoké sekty, kteří nesměli mít nic se ženami, přišli k řece, kterou chtěla přejít také jedna žena. Jeden z těch dvou mnichů ji přenesl na druhý břeh, tam ji postavil a šel dál. Ten druhý pětkrát naprázdno polknul a byl z toho velice zmatený. Až za tři dny se dokázal zeptat: „Jak ses jí jen mohl dotknout?“ A ten první odpověděl: „Já jsem ji tam nechal stát, ale ty ji pořád ještě neseš!“

V daném okamžiku jednáme především na základě zdravého rozumu. Říká se, že skutečně správný čin je jako malování obrazu na vodní hladinu. Předtím nic nebylo, potom také nic nebude, v jediném okamžiku do sebe všechno zapadá! Není v tom nic lepkavého, žádná očekávání, žádné obavy, žádné zítra nebo včera. To je úroveň Diamantové cesty, úroveň mahámudry.

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.

Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.

Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.

Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.

Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.

Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Často je to tak, že milostný život po několika letech čím dál víc ochabuje. Proč tomu tak je a dá se tomu zabránit?

Jednou jsem četl v novinách, že pokud spolu do tří let nemáme děti, změní se něco v hormonech, a že nám pak láska už nepřináší takovou radost. Moje zkušenost ale taková není. Možná je to tak, když se jedná hlavně o fyzickou přitažlivost.

Ale pokud se cítíme přitahováni nejen na vnější úrovni, ale i na vnitřní a na tajné, pak je to jiné. Je velice důležité, abychom se navzájem viděli na vysoké úrovni. Pokud to neděláme, pak velice snadno dojde k tomu, že přestaneme růst, že se navzájem staneme svým špatným svědomím a už spolu nepodnikáme nic, co nás baví. Pak se vše stane návykem a sexualita zakrní. To u lidí vídám často. Moje rada v takových případech je vždy: Dělejte spolu něco, co vás baví. Jeďte na dovolenou bez dětí, vytvořte situaci, ve které se na sebe můžete plně soustředit jako dřív, když jste byli čerstvě zamilovaní.

A snažte se vidět se navzájem na nejvyšší úrovni, jako mandalu, jako energetické pole lásky.

Když se pokusíme vidět intimní partie ženy jako lotosový květ a mužské jako diamant, pak se při spojení setkává ženský a mužský princip jako prostor a radost, jako inspirace a energie, jako moudrost a soucit. Když se tomu otevřeme, může se objevit velká radost. Měli bychom tělo vnímat jako něco čistého a vidět ho jako nástroj, kterým můžeme přinášet štěstí a radost. Láska je víc než jen čtvrthodinka po televizi!

A pokud jsme se ráno milovali a pak odcházíme z domu, neměli bychom se snažit vypadat pokud možno neutrálně, aby nikdo neviděl, co jsme prožili. Ale měli bychom dobré vibrace lásky vyzařovat do světa. Je důležité, abychom všechno dobré, co prožijeme, předali dál ostatním.

Jaký je rozdíl mezi nenávistí a hněvem?

Hněv je nová produkce. Nenávist je, když už něco delší dobu leží ve skladu.

Hněv je, když na něco reaguješ. U nenávisti je to už vzpomínka na nepříjemný zážitek a negativní pocity jsou aktivovány. Nenávist má hluboké kořeny a může se rozšířit dál. Hněv je spíše krátkodobou reakcí a člověk na takovou situaci zase zapomene.

Zajímavé jsou také sklony v Evropě. Čím dál jdeš na jih, tím rychleji vyvstane hněv, ale jižní země ho také rychle opouštějí. V severní Evropě přichází hněv pomaleji, ale zůstává déle. Pocitové reakce jsou tedy v rámci Evropy trochu rozdílné.