V každodenním životě zařizujeme mnoho záležitostí, které nesouvisí s vysvobozením a osvícením. Má vůbec smysl se takovými věcmi zabývat?

Ano, pokud to děláme bez připoutanosti a odporu a pro dobro všech bytostí. Pokud přitom pozorujeme svou mysl, vydáváme ze sebe to nejlepší a udržujeme pohled, že tak přinášíme užitek druhým. Pak je smysluplnou činností dokonce i okopávání zahrady nebo jízda z jednoho bodu do druhého, protože jsou přítomné všechny úrovně rozvoje a vědomí.

Doposud jsem měl pocit, že do značné míry máme určenou roli, kterou v životě hrajeme, a způsob, jakým věci vidíme. Jak se z toho můžu vymanit?

Součástí každé meditace, kterou děláme, a především v Diamantové cestě, je fáze prázdnoty. To znamená, že jsi v prostoru, ten prostor je naprosto vědomý a všechno do sebe zapadá. Z tohoto prostoru si vytvoříš svou skutečnost, vstupuješ tak do světa a jsi svobodný. Můžeš si vybudovat takový pohled a takový svět, jaký chceš mít. Musíš pouze vědět, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí!

Musíš si věřit, opravdu mít odvahu dělat to nejlepší a nenechávat se brzdit omezeními kultury, rodiny a podobně. Musíš se opravdu rozhodnout pro pohled, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí, a snažit se potom tento pohled udržovat v každodenním životě!

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Není to normální, že podmínky, které daly dvojici dohromady, se po nějaké době rozpustí, a proto se vztah také opět rozpadne?

Myslím, že základem pro milostný vztah většinou bývá staré karmické spojení, které sahá několik životů nazpět. Obzvláště když se seznámíme s někým, u koho rychle máme důvěrný pocit a cítíme se být mu velice blízcí, to je pak jistě někdo, s kým jsme již byli někdy dříve. Samozřejmě se tento vztah může časem změnit. Může, ale nemusí.

Proč je hloupost rušivý pocit?

Na takové rozdělení nejsme na Západě zvyklí. Jsme toho názoru, že nevědomost souvisí s mozkem, ale v buddhismu se nevědomost vztahuje k vědomí. I když někdo nedokáže citovat Shakespeara nebo pochopit kvantovou mechaniku, má možná jiné schopnosti jako intuici, otevřenost a oddanost, které ho mohou dovést daleko.

Nevědomost v buddhismu znamená, že nechceme vědět. Není něčím, je to něco, co nechceme vidět! Nazýváme to rušivým pocitem z toho důvodu, že mysl je zastřena závoji, které brání jejímu plnému rozvoji. Je to něco nadosobního, co způsobuje, že jasné světlo mysli nemůže naplno zářit. Všechny rušivé pocity – hněv, žárlivost, touha, pýcha a nevědomost – jsou, i kromě osobního a morálního hlediska, považovány za překážku.