Často si nejsem jistý, jestli mám v určité situaci zasáhnout nebo se raději držet zpátky. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Je to otázka, jaký typ člověka jsme. Já jsem typ, který jedná, do všeho hned skočím. Je pro mě přirozené, že se na všem, co je v mé blízkosti, nějakým způsobem podílím. Když jde o rozvoj nebo o směr linie, tedy o nadosobní věci, potom jednám okamžitě. Je to moje zodpovědnost. Karmapa mě za to učinil zodpovědným a v takovém případě hned zasáhnu. Když se však lidé chtějí za každou cenu hnát hlavou proti zdi a musí teprve sami zjistit, že to nejde, držím se zpátky. Na této osobní úrovni rozvoje do toho vstupuji, jen když si to lidé přejí, když za mnou přijdou a řeknou: „Lamo, mám problém.“ Samozřejmě, že jim vždy něco navrhnu, ale když je to nezajímá a chtějí to jinak, nevnucuji se.

Z toho je vidět, že nejsme sekta. Protože sekty drží lidi zkrátka. Když pár týdnů nepřijdou, dostanou dopis, po dalších dvou týdnech jim někdo zavolá, potom začnou chodit návštěvy. Nic takového neděláme. Lidé mohou přijít a odejít, kdy chtějí, držet se dál, když se u nich něco očišťuje, a vrátit se, když jsou opět otevření. U nás se všechno odehrává na úrovni samostatnosti. Samozřejmě, že jsme přátelé a pomůžeme, když víme, že je někdo nemocný. Ale když někdo potřebuje trochu času bez buddhismu, neběháme za ním.

Musíme získat cit pro to, do jakých situací chceme vcházet. Vycítit, jestli se tu rozehrává komedie nebo tragédie, něco užitečného nebo něco škodlivého. A v komediích potom bereme dvě role a tragédie necháváme být. Podle funkce a vnitřního nastavení také poznáme, jestli bychom měli zasáhnout, abychom bytosti ochránili, nebo ne.
Když se děje něco opravdu rušivého, je dobré zasáhnout. Například, když velký chlap bije starou dámu. Když není pochyb o tom, že se děje něco špatného a přinese to trvalé negativní výsledky, potom zasáhneme. Neměli bychom pokud možno posuzovat, protože ona ho možná nechala v minulém životě vyhladovět nebo mu udělala něco jiného.
Pokud jsou to dlouhodobější záležitosti – šikana na pracovišti nebo problémy mezi lidmi – pokoušíme se vidět, jestli v tom nejsme sami zapletení, jestli nemáme ztuhlé představy o tom, co máme a nemáme rádi. Je-li to tak, udržujeme si trochu odstup, jinak se dopustíme chyb. Pokud tím ale nejsme chycení, uděláme to, z čeho se lidé dlouhodobě nejvíc naučí. Pak lidem nastavuješ zrcadlo a upozorňuješ je na jejich možnosti a kvality. Když se někdo v kanceláři chová nemožně, můžeš za ním někdy přijít a říct: „Takhle se ke mně nechovej!“ Všichni to uvidí, jeho to rozruší a v budoucnu mu budeš moci lépe čelit. Nebo zkusíš pracovat s jeho silou a jeho chování obrátíš v žert.

Všichni přece máme mnoho různých kvalit a schopností. Někteří lidé působí spíše mírněji. Cítí vždy potřebu všechno uklidňovat a vytvářet žoviálnější atmosféru. Jiní si myslí: „Všichni tady jenom posedávají a nic nedělají!“ Vytvářejí tak rozhojňující, obohacující úroveň. U těchto prvních dvou oblastí aktivity se zřídkakdy dopustíme chyb. Když uklidňujeme, musíme se pouze starat o to, aby lidé neusnuli. Ukazujeme-li možnosti, nesmíme jich dát příliš rychle příliš velké množství.

Když už lidé něco vytvořili, sedí tam s nadbytkem a cítí se dobře, přichází třetí – fascinující úroveň. Zamilováváme se, jsme nadšení, prožíváme něco úžasného a opravdu se vzájemně obohacujeme. Pracuje-li učitel s nadšením, musí však dávat pozor, protože je zde nebezpečí, že by se mohl stát pyšným. Čím více pracuje s nadšením a přímou otevřeností, tím více musí prověřovat, že se stále ještě chová stejně jako ostatní, že když se zvedne ze svého trůnu nebo od práce, tak nehraje role a chová se naprosto normálně a že s ním můžeme počítat.

Když dokážeme lidi inspirovat a probudit bez toho, aby vznikalo lpění, můžeme nastavit zrcadlo a říct: „Ve skutečnosti vidíte jen svou vlastní tvář. Když jste v mojí blízkosti, jste schopní vidět něco krásného, protože to už máte v sobě!“ Když jako učitel ustoupíme tímto způsobem stranou a ukazujeme lidem jejich vlastní kvality, můžeme pracovat v této fascinující oblasti.

Čtvrtá aktivita se objevuje, když zakročíme a zachováme se jako ochránci. Kde jednoduše víme, že takhle už to dál nejde. To je nejtěžší, ale často nejdůležitější funkce. Jsme připraveni rozlišovat, zastavit věci, které jdou špatným směrem. Máme-li tento ochranný instinkt, musíme dávat pozor, abychom jednali bez hněvu.

Co znamená používat tělo jako nástroj?

Používat tělo jako nástroj znamená ostatní chránit, když to potřebují, dávat jim materiální věci, když je potřebují, a lásku, když ji potřebují. Znamená to přinášet ostatním štěstí, pomáhat jim, aby pocítili vlastní sílu a svoje kvality.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jak můžeme využít sexualitu pro praxi?

Cílem dosažitele je umět zacházet s tělem tak dobře jako jezdec formule 1 se svým vozem. To znamená, že můžeme řídit energii, jak chceme a kam chceme. Tuto praxi však můžeme dělat jen tehdy, když už jsme došli opravdu daleko. Vyžaduje to cvik, nadosobní úroveň a meditační sílu. Praxe párového spojení přichází v pořadí až po praxi „vnitřního tepla“, to znamená, že už dokážeme sedět ve sněhu a přitom ho rozpouštět. Abychom to mohli dělat správně, musíme umět stáhnout energie dolů, udržet je a obrátit. Existuje jeden vtip jogínů, kde se říká, že muž, který to umí správně, dokáže svým pohlavním údem vtáhnout vodu smíchanou s mlékem a vypustit je pak odděleně. Nevím, kolik je na tom pravdy, každopádně je to opravdu těžké.

Není to žádná pruderie, že o tom málo mluvíme. Pro nás tělo není špinavé a hříšné. Z buddhistického pohledu je tělo nástroj, chrám z energie, ve kterém se může probudit osvícení. Dalším důvodem, proč praxe párového spojení nezmiňujeme, jsou problémy, které mají lidé se sexualitou. Když jim člověk začne vyprávět o tělesných energiích, sexuálních energiích a práci s nimi, začnou často myslet ve svých starých křesťanských nebo islámských šablonách a vidět to všechno jako špinavé nebo zvrácené. Používají duální pohled. Důvodem pro udržování těchto učení v tajnosti je prospěch lidí, protože jednoduše ještě nemůžou chápat, jaký klenot zde mají.

Dokud ještě doufáme a obáváme se, snažíme se věci udržet nebo se jich zbavit, chceme se kontrolovat a rozvíjíme rušivé pocity, je lepší držet tuto úroveň pod pokličkou. Praxe párového sjednocení přinesou užitek jen tehdy, pokud se potkáváme na úrovni mimo dávání a braní a máme za cíl rozvoj obou partnerů. Teprve když prožíváme všechno jako sen a oba praktikující se vidí jako formy ze světla a energie, má vizualizace energetických polí a výměna energií vůbec smysl.

Všeobecně můžeme říct: používej teď svoje tělo jako nástroj pro dávání radosti ostatním a vyhýbej se způsobování utrpení. Také byste neměli radost z lásky zničit díky názorům, jak by to mělo vypadat. Měli byste si užívat radosti, být k sobě laskaví a všechno ostatní přijde časem.

Nejvyšší úroveň pohledu v buddhismu je „detong“, což je neoddělitelnost prázdnoty a radosti. To znamená, že zůstáváš ve stavu plném radosti a extáze. Bez přerušování ho udržuješ a máš ho plně pod kontrolou. Není to ale žádný osobní stav. Vyzařuješ plný radosti do prostoru. Stačí jen, když se něčeho dotkneš, začne to zářit. Zde neexistuje nikdo, kdo dělá něco pro někoho. Něco se děje v otevřeném prostoru. Pokus se tuto úroveň udržet i při milování. Prožívej to jako nejvyšší zmocnění, ne jako nějakou malou věc, kterou si chceš udržet jenom pro sebe. Pak je to jako setkání největších pravd, nejkrásnějších klenotů. Vyzařuj to do celého okolí.

Co se dá dělat s umíněností a sobectvím?

Proti sobectví pomáhá pochopení, že všichni lidé jsou ve stejné situaci jako my. Všichni chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení. Že se chovají mile, když se jim daří dobře, a jsou nepříjemní, když se jim nedaří. Že se tedy od nás až tak neliší.

A proti umíněnosti? Nejlepší je asi říct PEJ. Pokaždé, když se cítíme „zabarikádovaní“ svými ztuhlými představami, si v duchu řekneme PEJ a pak je to, jako když střelí do hejna špačků! Myslím pořádně ostrý zvuk PEJ! Ztuhlým představám pak nutně chvíli trvá, než se zase složí dohromady. Pak zopakujeme PEJ ještě jednou a tentokrát se snad už nevrátí.
Když se lidé berou příliš vážně, můžeme je polechtat. Je však třeba dát si pozor, jak se k nim postavíme. Neboť pokud je naštveme, mohou se nás pokusit trefit zátylkem. Proto stůjte vždy trochu stranou a odtud lechtejte. A pak jim řekněte: „Ty máš ale dneska dobrou náladu, co?“ Berou se šíleně vážně a najednou je někdo polechtá a oni se začnou smát.