Mám rodinu, děti a práci. Když si večer konečně v klidu sednu, pak jsem příliš unavený na to, abych meditoval. Jak se mohu i přesto rozvíjet?

Jsi v životní situaci podobné situacím tibetských laiků. I oni měli několik dětí a neustále něco na práci. Pokračovali v rozvoji tím, že přes den odříkávali spoustu manter,  např. „KARMAPA ČENO“ nebo „OM MANI PEME HUNG“, aby rušivé emoce neměly žádný základ, na kterém by se mohly zachytit. Čas od času si také poslechli něco, co souviselo s dharmou, a přes den o tom přemýšleli. Tak se rozvíjeli.

To můžeme všichni dělat i dnes. Recitovat mantry pro odstup a ochranu, mít určité vědomosti, s nimiž můžeme pracovat, a když někdy nekřičí žádné dítě nebo od nás nikdo nic nechce, můžeme se uvolnit a jednoduše spočinout v mysli. Čas od času je také velice dobré navštívit na pár dnů nějaký kurz a dostat tak další dávku energie pro vlastní rozvoj. Tak se může každý dobře rozvíjet, aniž by musel příliš meditovat nebo dělat po dlouhou dobu praxe v ústraní.

Abych vyřešil nějaký problém, musím přece tomu problému nejprve rozumět. Proč vždy říkáš, že přístup směřující k řešení problému je lepší než přístup orientovaný na samotný problém?

Když se identifikujeme s tím, co nemůžeme, pak toho také budeme schopní udělat vždy méně, a všechno se tak stane šedým a nudným. Nikam se tak v životě neposuneme.

Když se však identifikujeme s tím, co můžeme, a pouštíme se do úkolů, potom máme vždy co na práci, vytváříme si tak obrovský živý svět.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Přítel bohužel nesdílí můj buddhistický pohled a máme spolu stále více problémů. Myslíš, že tento vztah má ještě budoucnost?

Můžeš to zjistit takto: pokud tě miluje a ty mu řekneš, že buddhismus je pro tebe dobrý, pak k němu i on rozvine pozitivní postoj. Ale když řekneš: „Přináší mi to mnoho dobrého,“ a on přesto bude buddhismus odmítat, pak je to egoista, který se bojí, že se staneš silnou a nezávislou, že už ho nebudeš potřebovat, nebo žárlí na učení. Pokud je to tak, pak ho můžeš klidně vyměnit za novější a lepší model.

Tímto způsobem se dá v životě prověřit hodně věcí. Pokud jsou lidé šťastní, když se ti vede dobře, pak jsou to přátelé. Ale pokud se chtějí pouze ujišťovat ve svých vlastních představách a mají problém s tím, když se změníš, protože se pak možná už nevejdeš do jejich škatulek a schémat, pak jim nemůžeš důvěřovat.

Nemáš už při seskoku s padákem vůbec žádný strach?

Když člověk pochopí prázdnotu mysli, stane se neohroženým. Prázdnota a neohroženost jsou neoddělitelné. Tento prožitek a možnost si ho ověřit mi udělaly opravdovou radost. Potvrzuje, že tu jen něco nevykládám a přitom zůstávám na povrchu. Jednoduše jsem to vyzkoušel a funguje to. Jakmile to jednou prožijete, můžete se zbavit množství nadbytečných věcí, z mnoha představ a konceptů se stane stará veteš, člověk už je nepotřebuje. To je na tom to nejdůležitější.