Pokud nás přátelé jako buddhisty požádají, abychom šli jejich dítěti za kmotra při křesťanském křtu, máme to udělat?

Myslím, že bychom měli být upřímní k sobě, ke svým přátelům a k tomu dítěti. Pokud musíme při křtu slíbit, že povedeme to dítě ke křesťanské víře, já bych to osobně nedělal.

Pokud to však můžeme vidět tak, že tento slib znamená chtít pro dítě to nejlepší a podporovat ho v tom, pak to udělat můžeme.
Existují přece různé křesťanské církve s různými rituály při křtu. Musíte se rozhodnout sami, jestli se toho chcete účastnit.

Potřebuje mysl tělo, aby mohla dosáhnout osvícení?

K dosažení osvícení je lepší tělo mít. V čistých zemích, ve kterých existuje již jen představa těla, je sice dosažení osvícení jisté, ale jde to daleko pomaleji. Mít tělo znamená prožívat touhu, připoutanost, pýchu a mnoho dalších stavů. Když mocnou sílu, která vězí v těchto pocitech, přeměníme, přinese zářící osvícení, a to velmi rychle. V tom je tělo výhodné. Když budeme správně používat všechny své současné touhy, očekávání a připoutanost, pak budeme na nejrychlejší cestě směrem k osvícení.

Tělo je užitečné i k tomu, že s jeho pomocí můžeme mysl udržet na jednom místě. Protože mysl je spojená s tělem, můžeme při meditaci například pomocí pozice těla zklidnit mysl a soustředit ji na jeden bod. Můžeme pracovat i se smyslovými dojmy a identifikací s nimi.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

V partnerství a sexualitě existuje mnoho kulturních rozdílů a každá společnost má svoje vlastní normy. Můžeme to úplně pominout nebo hraje kulturní rámec důležitou roli?

Rada, kterou dávám já sám i naši ostatní učitelé, když strávili nějaký čas na Západě a poznali něco jiného než velmi omezující kultury, ze kterých pocházejí, zní: „Žijte tak, abyste příliš nevybočovali z běžného rámce, abyste sobě ani ostatním nezpůsobovali problémy, ale zcela přirozeně přinášeli radost, to je v pořádku. Když ale děláte nějakou praxi, která se obzvláště vymyká a hodně vás odlišuje od ostatních, vznikne z toho utrpení. Důležité je jediné, a sice jestli to dlouhodobě přinese štěstí nebo utrpení. To je jednoduché.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.