Považuji za špatné, že v dnešní době jsou pořady pro děti plné násilí. Nemyslíš si, že to dětem škodí?

Nedovolil bych dětem dívat se na vysloveně sadistické věci. Kde například někdo má radost z toho, když ostatní trpí. Ale kde se bojuje, objeví se pár monster a pak zase odejdou, to není asi tak hrozné. Pokud to není perverzní, ale pouze napínavé, tak s tím děti asi nebudou mít problémy. Pokud je to sexuálně perverzní, pak bych to dětem neukazoval.

Postavy, se kterými jsem se jako dítě identifikoval, byly Seveřané, Vikingové, kteří se plavili po světě a všude všechno ničili a dobíjeli. Myslím si, že to nebylo horší než to, co se ukazuje ve filmech dnes. Možná jsou nyní jen trochu barevnější.

Je pravda, že můžeme udělat cokoli, máme-li správnou motivaci?

Na absolutní úrovni to možné je, jak ukazuje jeden příběh z Tibetu. Realizovaný jogín přišel na jatka, kde stála naprosto divoká žena a všechno, co se jí dostalo pod ruku, bylo rázem o hlavu kratší. Lidi to pobuřovalo, ale ten jogín viděl, že je vysoce realizovanou dákyní a poklonil se před ní. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu, a on okamžitě rozvinul 21 zvláštních schopností. Jsme-li skutečně na nejvyšší úrovni realizace a máme-li správnou motivaci, můžeme udělat cokoli. Když například máme schopnost vysvobozovat bytosti, které zabíjíme, můžeme se stát řezníkem nebo vojákem a zaplňovat čisté země.

Ale takové příklady jsou opravdu vzácné. Většinou se lidé stále ještě nachází na úrovni příčiny a následku. A jsou-li mimo příčinu a následek, pak jsou již vysvobození nebo osvícení. Jsou ale potom příkladem pro ostatní a z tohoto důvodu si také musejí dávat pozor.

I když můžeme dělat všechno možné bez toho, aby to nás samotné rušilo – když si pak ostatní budou myslet, že to mohou dělat také, přestože se na takové úrovni nenachází, potom upadnou na nos. Žije-li někdo realizovaný venku v horách, může být divoký, jak chce. Žije-li ale ve společnosti, má zodpovědnost.

V 90 procentech všech případů je nejlepší řídit se vnějšími sliby. K tomu, abychom mohli použít neobvyklé prostředky, zde musí být zcela zvláštní energie a situace.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Co máme dělat v situaci, kdy oba partneři praktikují, jeden z nich z různých důvodů postupuje rychleji a toho druhého to trápí?

Měli bychom se pokusit posílit pocit „my“ a dívat se na sebe jako na jeden celek. Pak může každý získávat ze zkušeností toho druhého. Když je jednou napřed žena, tak s sebou táhne i muže, a když muž najde nějaké vnitřní rezervy, tak táhne dopředu ženu. Pokud přemýšlíme jako „my“ a ne jako „já“, není tu vůbec žádný problém. Oba vědí, co je nejvyšší úroveň a kde leží cíl, kterého chtějí dosáhnout. A oba se s ním identifikují. Když praktikujeme jako pár, můžeme se velice dobře doplňovat.

Co je to duchovní pýcha?

Duchovní pýcha vzniká, když se k věcem nestavíme čelem, a jakmile se jde do hloubky a museli bychom na sobě pracovat, začínáme místo toho vždy něco nového. Tak se nerozvíjíme, ale věříme, že všechno víme lépe, protože jsme už všechno vyzkoušeli.

Uvedu příklad, ke kterému došlo v Kodani během mé jediné návštěvy u tamní teozofické společnosti. Uvnitř, když jsem procházel krásnými místnostmi, nebylo možné spatřit tapety, všechno zakrývaly knihy a téměř všechny byly tajné. Pomyslel jsem si, kdo čte tolik tajných věcí, páté přes deváté, bude určitě zmatený. A kdo to vůbec tiskne, když je to tak tajné?

Vysvětlil jsem, co je buddhismus, že nechceme nikoho utlačovat a vést svaté války, že nemáme žádného trestajícího, soudícího boha stvořitele, ale že existuje karma, zákon příčiny a následku. Že buddhismus není náboženství víry, že nemáme žádné bohy. Po přednášce jedna dáma s radostí a oddaností řekla: „Aha, je to tedy tak, všechno je od boha a všechno je tím samým.“

Později, když zestárli a přiblížil se okamžik jejich smrti, mnoho těchto teozofů přišlo za mnou. Byli úplně zmatení. Postrádali jakoukoli jasnost, všechno měli pomíchané dohromady a posypané trochou „cukru“, aby to lépe chutnalo. Byl jsem velmi rád, že jsem některým z nich mohl pomoct.
Podobné je to u hinduistických skupin, například u Mahárišiho, který sesbíral od každého směru něco. I dnes se lidé v hnutí New Age nechávají fascinovat krystaly a podobnými věcmi. Je to hodně působivé, ale na samotnou mysl to také neukazuje.

Nic z toho všeho neukazuje na vlastní mysl. Různé skutečnosti se smíchají takovým způsobem, že to působí příjemně, ale není v tom žádná jasnost, a na konci života tak člověk nemá nic v rukou. Když lidé onemocní, zestárnou a musí zemřít a hledají trvalé hodnoty, nemají nic.

Existují pouze tři pocity, které jsou skutečné: neohroženost, radost a láska, protože jejich příčina se nemění, totiž že mysl je prostorem. A prostor je zářící, jasný a neomezený. Když zažíváte tyto pocity, když ve vás narůstají, potom se přibližujete zářivé síle své mysli. Všechny ostatní pocity jsou podmíněné, složené a pomíjivé.