Od té doby, co moje dcery chodí ven samy, si často dělám starosti, že by se jim mohlo něco stát. Co bys radil, měl bych jim to zakazovat nebo se mám spolehnout na to, že děti, jejichž rodiče praktikují, mají mimořádnou ochranu?

Těžko říct. Útočiště sice znamená účinnou ochranu, ale máme i stará spojení z mnoha životů. Pokud je nějaké místo opravdu nebezpečné, potom musíš říct: „Nechoď tam.“ Tvoje dítě musí vědět, že existují divní lidé, kteří mají rádi mladá děvčata a dělají s nimi všechno možné. Na ně si musí určitě dávat pozor. Tvoje možnosti něco pro ni udělat jsou pouze omezené. Musí sama spolupracovat, přemýšlet a dávat pozor. Má také zodpovědnost sama za sebe.

Pokud jí řekneš: „Poslyš, dávej pozor a nedělej to,“ a ona řekne: „Nebojím se, udělám to i tak,“ pak nemůžeš už nic víc udělat. Nemůžeš jí nasadit pouta nebo jí dát na krk videokameru.

Musíme vždycky říkat pravdu nebo můžeme, je-li to třeba, také lhát, abychom někoho chránili?

To záleží na úrovni praxe. Na úrovni théravády, úrovni příčiny a následku, kde myslíš sám na sebe, bys měl vždycky říkat pravdu. Zde je velice důležité vyvarovat se deseti škodlivých činů. Ty se dělí na tři škodlivé činy na úrovni těla: zabití, krádež, ubližování ostatním prostřednictvím sexu; čtyři škodlivé činy na úrovni řeči: lhaní, pomlouvání, hrubá nebo urážlivá řeč a zbytečné tlachání; a tři škodlivé činy na úrovni mysli: lakota, nenávist a nesprávný pohled.

Na úrovni mahájány neboli na úrovni bódhisattvů, jsou někdy situace, kdy můžeme chránit jiné bytosti tím, že neřekneme pravdu. Pokud např. někdo běží dolů ulicí a pronásleduje ho 15 sedláků s vidlemi, kteří se nás zeptají, kam ten dotyčný běžel, pak bychom jim neměli říkat pravdu, protože by to tomu prchajícímu uškodilo. Na úrovni Velké cesty, mahájány, jsou jen tři činy na úrovni mysli, které bychom v žádném případě neměli dělat: nemůžeme nenávidět, závidět a být zmatení. Na úrovni těla a řeči můžeme dělat všechno pro to, abychom bytostem přinášeli co největší užitek.

K tomu se váže pěkný příběh slavného tibetského dosažitele Dugpy Künlega, který je popsán v knize „Svatý blázen“. Matka Dugpy Künlega byla v celé vesnici známá jako drbna. Stále někoho pomlouvala a šířila fámy. Dugpa Künleg věděl, že jeho matka už nebude dlouho žít a že jí její chování nepřinese v budoucích životech příjemné prožitky. Protože svou matku miloval, stále jí radil, aby se učila meditovat, ale to nepomáhalo a ona nadále klevetila a pomlouvala. Jednoho dne přišel Dugpa Künleg do vesnice a začal všude hlasitě oznamovat: „Právě jsem spal se svojí matkou!“, přestože to nebyla pravda. Když se to velice brzy poté doneslo jeho matce, bylo jí tak trapně, že už najednou neměla co říct. Od té doby namísto klevetění využívala čas k meditaci, a když zemřela, mohl Dugpa Künleg přivést její vědomí do stavu vysvobození.

Když máme dobrou motivaci, pak můžeme někdy i zalhat, ale nemělo by se to stát zvykem a nemělo by se to dít ze slabosti, ale pouze s motivací chránit ostatní.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Co se stane, když se rozhodneme skoncovat s tím, že žijeme sami, a začneme urychleně hledat partnera?

Pak jdeme do hospody a potkáváme tam možná dobrého, možná pochybného přítele. Záleží na tom, jestli je vhodná karma pro to najít něco stabilního a trvalého. Pokud tomu tak není, způsobíme si hledáním vztahu jen těžkosti. Opravdu je to karma. Existují ženy, které možná nejsou zrovna nejhezčí, ale mají kolem sebe celou dobu spoustu mužů. A jsou jiné, které jsou šíleně krásné, ale přesto si jich nikdo nevšímá. To velice silně určuje karma.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.

Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.

Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.

Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.

A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.

Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.