Pokud se v centru objeví nějaký nepříjemný člověk, který vnáší rušivé pocity, co s tím máme dělat?

Pokud někdo opravdu jen ruší a nechce se nic naučit, pak se musíme pokusit se ho zbavit. Můžeme zvážit, jestli existuje jiná skupina, do které by se hodil lépe, a poslat ho tam. Když to nejde, tak mu musíme vysvětlit, že už nemá chodit.

Když se lidé v centru chovají agresivně a ruší, hromadí v mysli obrovské množství špatných dojmů. To, co děláme v centru, působí na vnitřní i vnější úrovni mnohem silněji. Máme velké možnosti vybudovat hodně dobrého, ale pokud se stále stavíme do opozice a jdeme jen proti, pak můžeme vytvořit také hodně negativního, což povede k dalšímu utrpení. V takovém případě se tedy raději držíme mimo.

Ale když se chceme něco naučit, přijdeme, otevřeme se a Buddha nás zbaví problémů. Ale musí tady být přání, chtít se změnit, jinak to nepůjde.

Je spousta schopných lidí, kteří mají vzdělání a jsou placeni za to, aby se ujímali těžkých případů.

Dosud jsem si užíval riskantní akce, ale po několika nehodách jsem trochu znejistěl, zda mám pokračovat nebo se mám držet trochu zpátky.

V buddhismu existuje pojem „drahocenné lidské tělo“. Tělo, které nám umožňuje se rozvíjet, učit se a prožívat. Proto vám radím, abyste se zpočátku drželi v mezích, ve kterých se cítíte bezpečně. Později, až bude zcela vymetená a modrá obloha, můžete risknout třeba tandemový seskok. Přitom máte na zádech tandemového pilota, který za vás vytáhne padák, takže se nic nepokazí. Adrenalin, který při tom zažijete, si můžete občas dopřát.

Přesto byste si měli dávat pozor na to, co děláte, protože je určitě lepší radostně poskakovat kolem, než meditovat na invalidním vozíku. Moje doporučení jsou však poněkud konzervativnější než moje jednání, to musím připustit. Každý rok strávím pár dní v sedle silné motorky s přáteli, kteří mají mnohem víc zkušeností, protože jezdí šest měsíců v roce, a ještě k tomu jsou vyspalí a nemají „jet lag“ (potíže po cestování letadlem při změně časového pásma). Nebo skáču s padákem či bungee. I když jsem vždy přesvědčen, že motorku, respektive situaci mám pod kontrolou, jsou okamžiky, které jsou opravdu nebezpečné. Jednou jsem dostal ve vysoké rychlosti smyk s těžkým čtyřválcem BMW a najednou jsem měl pocit, jako by mě drželo tisíc rukou, a zase jsem jel ve stopě. Tehdy motorku řídili spíš buddhové než já. Vždy vím, že to dobře dopadne, a mám důvěru v prostor. Jsem šťastný, když se něco takového přihodí, ale zároveň je to také trapné.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Je možné řídit sexualitu a používat ji jako prostředek na cestě? Já ji prozívám spíše jako nekontrolovatelnou energii.

To je stará otázka psychologie. Dříve si lidé mysleli, že sexualita jednoduše existuje a člověk ji nemůže kontrolovat. Dnes ji už lidé nevidí jako nějaký nekontrolovatelný kanón, který střílí do všech směrů, nýbrž jako část naší celistvosti. Můžeme ji probudit, zklidnit nebo navést do určitého směru.

Je smutek také rušivý pocit?

Tři základní rušivé pocity jsou nevědomost, připoutanost a averze, z nich pak vznikají ostatní pocity.
Smutek pochází z nevědomosti, tedy neschopnosti prožívat přítomnost v její svěžesti. Smutek je projevem uvěznění ve starých obrázcích, od nichž se nemůžeme oprostit.