Když chceme pomoci lidem, kteří mají problémy, ale nevidíme žádný pokrok, jak dlouho bychom měli být trpěliví a kdy bychom se měli raději stáhnout?

Když jsou lidé připraveni se učit, můžeme je podržet. Pokud pouze hledají místo, kde by se vyžívali ve svých špatných návycích, pak je musíme zastavit. Jednoduše prověříme, jestli se chtějí rozvíjet a jít dál prostorem, který jim vytvoříme, nebo jestli toho využívají jen k tomu, aby utužili své špatné návyky. Když lidem dovolíme, aby posilovali negativní nebo hloupé struktury, jedná se potom o „hloupý soucit“. To pro ně vůbec není dobré.

Nejlepším je skutečně starý německý výrok: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Nejtvrdší škola je ta nejlepší a nevzdávat se, je tou nejlepší a nejrychlejší cestou.

Někdy se cítím náhle velmi unavený, i když mě přitom čeká ještě spousta práce. Jak poznám, jestli tělo opravdu potřebuje spát, nebo je to jen můj úlet, očista nebo jednoduše zlozvyk?

To určuješ sám svým přístupem. Pokud bys rád udělal něco smysluplného a vnímáš své tělo jako nástroj, který k tomu použiješ, ale zároveň cítíš silný tlak v hlavě, nebo máš chřipku, anebo jsi třeba pár nocí nespal, tak není žádný úlet na chvíli se natáhnout. Rozhodující je motivace být schopný zase brzo udělat něco pro druhé. Pokud pak bereš spánek jako určitý lék, je to dobré a přirozené.

Pokud ale řešíš něco obtížného nebo máš s někým problém a nechceš s ním mluvit a pak si vezmeš pět prášků na spaní a jsi 24 hodin mimo, tak to není úplně ono.

Myslím, že problémy těla, souvisejí s materiálem, který mysl nemůže strávit. Pokud máme v mysli všemožné problémy, časem se přesunou do těla a tomu se pak přestane dařit. Pokud člověk dělá to, co se mu líbí a co považuje za smysluplné, pak toho tělo unese a zvládne opravdu dost. Schválně se koukněte, kam ukazuje ručička barometru vaší radosti. Je spíš na straně radosti nebo nechuti? Pokud je na straně radosti, pak si řekněte: „Dobrá, tělo je stroj a musí občas odpočívat.“ A pak uděláte, co je nutné. Pokud je ale ručička vychýlená na stranu nechuti, tak raději přidejte do kroku a udělejte něco užitečného.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.

Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.

Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.