Jsou lidé, kteří chtějí neustále pomáhat, ale vykonají jen málo dobrého. Můžeš říct něco k tzv. „syndromu pomoci“?

Když chtějí lidé pomáhat bez toho, aby byli schopní pomoci sami sobě, začnou se jim většinou ostatní vyhýbat. Nikdo nemá rád pokusy o pomoc, které jsou lepkavé, příliš osobní a divné. Mnozí mají velice dobrý cit, když se děje se něco nezdravého, když ti, kteří chtějí pomáhat, utíkají před svými vlastními problémy a raději se vrhají na ostatní. Jiní lidé toho možná tolik nedělají, ale stojí tam zeširoka a každý rád cítí jejich vibraci. Tito lidé jsou užitečnější, než si myslíme.

To je také jeden z důvodů, proč se lidé s úsměvem dívají na tolik dobročinných podniků a vlastně dobrých náboženských zařízení. Opilci tam přijdou, když mají hlad a vezmou si talíř polévky s kázáním. A jakmile se jim daří trochu lépe, odběhnout o kus dál, aby dostali talíř polévky bez kázání. Je z toho cítit, co je zdravé a co ne. Dokonce i psi cítí, proč je poplácáváme – jestli je máme opravdu rádi nebo jenom doufáme, že nás nekousnou.

Jak se v každodenním životě manifestuje moudrost podobná zrcadlu?

Necháme-li hněv jednoduše procházet a nevěnujeme mu pozornost, objeví se naprosto zářivá jasnost. Nazýváme ji „moudrost podobná zrcadlu“, protože ukazuje všechno bez toho, abychom něco přidávali nebo ubírali. Řekl bych, že dnes to nejlépe popisuje výraz „zůstat v pohodě“.

Vidíme, jak věci přicházejí a odcházejí, a víme, že dříve to neexistovalo a později to zde také nebude. Proč bychom se do toho tedy právě teď měli zaplétat? Zůstáváme „cool“, zůstáváme v pohodě, spočíváme v sobě, ve svém středu. Jsme zkrátka „Fool on the hill“ (blázen na kopci pozn. překl.) a díváme se, jak světy vznikají a zanikají, tak jak to zpíval Paul McCartney.

Ale zároveň máme naprosto jasnou mysl a uvědomujeme si, co se děje, a jsme samozřejmě ochotni sdílet své zkušenosti s ostatními.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Jak může člověk rozpustit sexuální bloky?

Radím vidět tělo jako nástroj k přinášení radosti druhým a tuto radost plně sdílet. Vyplatí se zcela se zaměřit na partnera a přitom nemyslet na sebe. To mohou dělat oba partneři.

Muži se mohou jednoduše těšit z radosti, kterou přinášejí ženám. A žena se těší ze síly, kterou vyvolává u mužů. Já bych při milování následoval vždy toho, kdo má právě větší prožitek a více pocitů. Prožívá-li muž víc, splyne žena v tomto pocitu s ním. A prožívá-li žena více, pak se do ní muž ponoří a těší se, že jí to všechno mohl dát. Je to podobné jako při dobrém setkání přátel – nechají vyprávět toho, kdo má nejlepší příběh. Prostě si vezmeme ten nejlepší zážitek.

Co můžeme dělat proti lenosti?

Lenost vzniká z hlouposti. Je velice, velice obtížná. Lenost přehlíží, jaké bohatství a možnosti život nabízí. Vždycky doporučuji pronajmout si byt s výhledem na hřbitov. Potom můžeme znovu a znovu přemýšlet: Mám už zamluvené místo tam naproti a co jsem vlastně tento týden udělal?