Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.

Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…

Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.

Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.

Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.

Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Je člověk ještě schopen dělat praktická rozhodnutí, když se díky meditační praxi dostane na úroveň, kdy už tak silně nehodnotí a neuvažuje v pojmech jako „dobrý“ a „špatný“?

Nemluvím o tom, že bychom měli přestat vidět utrpení a problémy tohoto světa. Jde o to, nenechávat se jimi chytit. Když už v tom nejsme namočení, rušivé pocity už nás nesvazují a vidíme, jaké možnosti bytosti mají, pak můžeme jednat z pozice nadbytku a síly.

Jde o to, sám dosáhnout úrovně, na které nebudeš zranitelný. Budeš tak schopen pracovat pro ostatní. Když už sám nejsi chycený vlastními problémy, můžeš vidět problémy ostatních a dělat to, co jim pomůže dlouhodobě. Ne jako politici, kteří myslí jen dva roky dopředu, do dalších voleb. Jsme spíše jako státník, který se dívá, jak to bude vypadat v Německu, Dánsku nebo Evropě za 100 let. Jsme prozíraví. Staráme se o to, co je opravdu důležité a dlouhodobé. Jestli lidé zrovna teď budou mít na výplatní pásce o pět centů víc, není tak úplně důležité. Důležitá je svoboda, rozvoj, postavení žen a to, aby lidé měli v hlavě jasno.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Jak můžeme pomoci přátelům, kteří začali brát drogy a stali se díky tomu značně pyšnými a izolovanými?

Lidem, kteří berou drogy, bychom jednoduše měli vysvětlit, že subjektivně se sice cítí lépe, ale objektivně fungují hůře. Drogy oslabují jejich schopnost kritického myšlení.

Zatímco objektivně jdou jejich schopnosti stále více dolů a oni toho ve škole, v práci a v životě stíhají stále méně, jejich schopnost kritického myšlení se snižuje tak rychle, že věří tomu, že jsou dobří a že se stále zlepšují.

Ego se vyhýbá situacím, ve kterých by se mohlo rozvíjet. Na tyto skutečnosti můžeme vždy zcela jasně poukázat: neudělal zkoušku, nezvládl práci, nedokázal se vypořádat s osobními záležitostmi.

Člověk se možná cítí dobře, ale uvíznul ve vlastním snu. Podíváme-li se na to objektivně, tak takovému člověku se v životě nevede příliš dobře. Lidem, kteří berou drogy, můžeme vlastně pomoci až tehdy, když už sami zjistí, že klesli na dno. Důvod, proč nebereme do center lidi závislé na alkoholu a drogách, je jednoduchý, je to ztráta času. Nemluvíte totiž s lidmi, mluvíte s drogou.

Pokud přijde někdo, kdo bere heroin, bude sentimentální. Pokud je někdo na kokainu, chová se jako studený čumák, chce všechno kontrolovat. Když přijde někdo na extázi, pak nebude schopen ničemu rozumět. Pokud bere amfetamin, oběhne třikrát stůl a pak zase vyběhne. Když si někdo dal jointa, bude tu sedět a bude mít hodně pocitů – ale příští ráno si stejně nebude nic pamatovat.

Náš život je krátký a času je tak málo, a proto řekneme díky, že jsi přišel a díky, že zase jdeš, přijď zase, až budeš schopný pochopit to, co ti říkáme.