Jak můžeme žít v okamžiku, tedy spočívat v tom, co se právě děje, a zároveň následovat cíle a činit plány do budoucna?

To se v žádném případě nevylučuje. Základem tvého přístupu je vždy prostor. Z tohoto uvolněného bezpečného základu pak dokážeš rozeznat, co přinese všem nejvíce užitku, a svobodně se rozhodnout, co chceš dělat.

Dávat svobodu, optimálně využívat možnosti, abychom dosáhli absolutních cílů, jako je vysvobození a osvícení, co nejrychleji. Pro vlastní rozvoj je tedy také důležité myslet na budoucnost.

Je pravda, že se člověk stává silnějším, když stále překračuje svoje hranice?

Kulturista by řekl, že zvyklý počet shybů slouží k tomu, aby se udržela dosažená svalová hmota, ale jen ty cviky, které ke konci tréninku bolí a dělají se ztěžka, vedou svaly k růstu.

Tam, kde člověk vykračuje za vlastní hranice, vzniká nový prostor a svoboda. Život se dá přirovnat k popruhu z gumy: Pokud ho nikdy nenatahujeme, tak jednou zpuchří a přetrhne se. Pokud ho ale natahujeme pravidelně jako heligonku, zůstane pružný. Když se tedy vzdáme starých návyků a vždy jdeme o kousek dál a děláme to s důvěrou v prostor a ve vlastní možnosti a ne pod tlakem na útěku, tento gumový popruh se napíná a zůstává svěží, takže se může neustále objevovat něco nového.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Často se na dlouhou dobu zasním. Když to zpozoruji, pokouším se zcela soustředit na práci, ale činí mi problémy mít v hlavě opravdu jasno. Co to znamená?

Určitě pro tebe bude dobré dělat hodně praktických činností, abys zůstávala při zemi a tvá mysl neodbíhala. Díky své intuitivní moudrosti jsi našla správný prostředek: když se totiž přinutíme dělat něco zcela soustředěně „tady a teď“, je to ten nejlepší prostředek proti rozptylování. Především když jsme hodně zasnění. Samozřejmě, že když jsme čerstvě zamilovaní, je snění v pořádku, ale pro každodenní život příliš smysluplné není, je lepší se místo toho dát trochu dohromady a dělat, co máme před nosem. Jednoho dne tento starý návyk zlomíš a pak přijde inspirace, nadšení a vše je zajímavé.

To je také případ, kdy bychom neměli používat mantry. S mantrami totiž také získáváme odstup, proto jsou mantry dobré proti rušivým pocitům.