Často se dostávám do konfliktu: mohl bych pro svou rodinu získat výhodu, což by ale současně někoho dalšího znevýhodnilo. Jak se mám v takové situaci zachovat?

Předvídavost, to je to, co především ve světě chybí, ať už se týká velkých, nebo malých problémů. Jsme jako politik, který musí za dva roky vyhrát volby, a ne jako státník, který myslí i na příští generaci.

Je pravda, že žijeme teď a tady, a ne zítra a někde jinde, ale co se týče jednání, měli bychom se dívat nejméně padesát let dopředu. Můžeme sice možná krátkodobě získat výhodu na úkor druhých, ale to pak znamená, že v budoucnu budeme mít nepřítele, který nás nějak zablokuje.

Jako buddhista bych se opravdu snažil vidět svět jako bohatý. Každý by měl v tomto světě mít své příjmy. Můžeme se zamyslet nad tím, jaký výkon podáme i jakou má v našem oboru hodnotu. Tento „průměr“ očekáváme, a jestliže dostaneme něco navíc, pak to vnímáme jako požehnání a můžeme dát něco z toho i na centrum, aby dobro plynulo dál. Jestliže máme zaměstnání, v němž není tak vysoký příjem, musíme se rozhodnout, zda v něm budeme pokračovat. Dělal bych jednoduše to, co je vhodné, a nebral bych to vůbec osobně. Je dobré jednat vždy v souladu s tím, co si myslíme a co říkáme, tedy transparentně a upřímně.

Proto je dobré otevřeně říct, že za určitou činnost potřebujeme takový nebo takový plat. Než abychom zničili nějaký osobní svazek, uděláme lépe, když řekneme: „Ty, myslím, že se na tuto věc díváme každý jinak, udělej ten obchod s někým jiným!“ Pokud jednáme vždy upřímně, aby nevznikala žádná závist a věci se přirozeně odvíjely, pak je vše zcela správně a v pořádku.

Když jde člověk při jízdě na motorce až na hranici možností, nedá se to také nazvat lehkomyslností?

Je to přece takhle: pokud jsem vyletěl ze zatáčky, byl jsem moc rychlý, pokud ne, byl jsem příliš pomalý. Mezitím existuje různě ostrá hrana, podle gusta a míry vysvobození. Je to přirozený projev toho, že motorka, silnice a jezdec tvoří jeden celek. Pak všechno běží samo.

Člověk by se do toho ale neměl pouštět, pokud není ve svém středu. Takže se nesnažte něco tvrdohlavě dokazovat, protože to vždy dopadne špatně a je to opravdu lehkomyslné.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Říká se, že bychom neměli přinášet žádné sexuální utrpení. Když ale nechceme žít monogamně, tak se to přece stane rychle, nebo ne?

Ano, sexualita znamená také utrpení. Je to velmi silná věc. Touha je u lidí ten nejsilnější pocit, proto jsme se také jako lidé narodili. Lidé berou své pocity vážně a považují věci za důležité, proto bychom měli dávat pozor a jen tak bezdůvodně nelámat srdce. Lámání srdcí není dobrý sport! Na začátku se sice považujeme za někoho výjimečného, ale pak jednou přijde někdo, kdo zlomí srdce nám samotným.

Když jsme ve vztahu, může se také stát, že se zamilujeme do někoho jiného. Musíme se jednoduše pokusit zacházet s tím tak zodpovědně, jak jen můžeme.

Nemáš už při seskoku s padákem vůbec žádný strach?

Když člověk pochopí prázdnotu mysli, stane se neohroženým. Prázdnota a neohroženost jsou neoddělitelné. Tento prožitek a možnost si ho ověřit mi udělaly opravdovou radost. Potvrzuje, že tu jen něco nevykládám a přitom zůstávám na povrchu. Jednoduše jsem to vyzkoušel a funguje to. Jakmile to jednou prožijete, můžete se zbavit množství nadbytečných věcí, z mnoha představ a konceptů se stane stará veteš, člověk už je nepotřebuje. To je na tom to nejdůležitější.