Proč mají buddhisté tak málo dětí?

Je obtížnější praktikovat, pokud máme děti. Je snadné rozvinout trpělivost, ale ve většině jiných věcí jsou děti zátěží. Chápu, že hodně lidí chce mít děti, a mám radost z toho, když vidím, že se Evropanům rodí děti, protože naši kulturu považuji za nejlepší kulturu na světě. Již mnoho let cestuji po světě, a proto můžu říct, že nikde jinde nevzniká více štěstí a více smysluplných věcí pro takové množství lidí jako v Evropě. Chápu ale také, když lidé řeknou, že chtějí raději žít jako dosažitelé a praktikovat.

Jak se projevuje moudrost podobná zrcadlu v každodenním životě?

V tom, že zůstaneme uvolnění a nad věcí. Spočíváme ve svém středu a vidíme, jak vznikají a zase zanikají světy. „Fool on the hill“ (pozn. překl.: „Blázen na kopci“), jak zpíval Paul McCartney. Víme, že se nemusíme vměšovat. Věci přichází a odchází, před chvílí tu nebyly a později tu zas nebudou. Současně jsme ale pohotoví a vědomí a víme, co se děje. A jsme přirozeně připraveni podělit se o své zkušenosti s druhými a předat je dál. Pro moudrost podobnou zrcadlu dnes především platí: Být „cool“.(pozn. překl.: Být uvolněný a mít nadhled.)

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Je chtění předpokladem pro to, abychom se narodili jako lidé? A když člověk chtění netransformuje, bude se stále rodit jako člověk?

V podstatě ano, pokud neděláme nic špatného. Když děláme hodně negativních činů, jsme velmi lakomí, pak se pravděpodobně narodíme v Africe, Jižní Americe nebo tak nějak. Když jsme byli hodně žádostiví, ale zároveň také velkorysí, můžeme se narodit v Americe nebo Evropě. Ale těch dobrých míst je stále méně a špatných stále více. Je chytré se naučit, jak se dostaneme dále. To pěkné na čistých zemích je, že nemusíme svoje touhy měnit nebo je ničit, musíme je jen transformovat.

Musíme se jen naučit všechnu energii touhy, která je teď směřovaná na atletické partnery, peníze nebo dovolenou, otočit a nasměrovat ji na vysvobození a osvícení. Touha je velmi dobrou silou, když nás neomezuje a nesvazuje, nýbrž vede k vysvobození a osvícení. Tygra nemusíme uspávat, můžeme na něm jezdit. Můžeme ho zapřáhnout do pluhu a nasměrovat ho tam, kam chceme. Využíváme sílu pocitů, i když to možná není tak lehké. V některých případech se vyplatí uvolnit se a vyhnout se tak nejtěžším situacím, v kterých bychom jinak vybouchli. Vyplatí se prožívat všechny věci jako podobné snu, vědět, že tu dříve nebyly, později tu nebudou, a když se teď jimi teď budu zabývat, budu mít jen potíže. To nejdůležitější ale je využít tuto sílu a transformovat ji. Jako bojovník, který si vezme energii protivníka a využije ji proti němu.