Chtěl bych svůj každodenní život dále zvládat s plným nasazením a koncentrací, ale pokud možno bych současně rád praktikoval dharmu. Je to možné?

Je velmi dobré dělat všechny aktivity, co nejlépe můžeme a zároveň na základě dharmy pro dobro všech bytostí. Nejlepší přitom je neustále pozorovat vlastní mysl a během různých činností si uvědomovat prožívajícího, který vše vnímá. Absolutním cílem je neprožívat žádnou oddělenost mezi tím, kdo něco dělá, předmětem této činnosti a činností samotnou. Kdo dokáže tento pohled neustále držet, je osvícený!

Existuje dobrý způsob, jak to můžeme cvičit. Představujeme si, že sedíme nad svou vlastní hlavou, a pozorujeme se při všech činnostech. To pomáhá trénovat bdělost ve všech situacích. Dharma znamená být za všech okolností bdělý! Je tolik okamžiků, které můžeme využít. Každou krátkou přestávku můžeme využít k tomu, abychom nechali Karmapu klesnout do svého srdce, poslali světlo bytostem a z celého srdce jim přáli vše nejlepší. Na záchodě si můžeme krátce představit, že se právě pročišťuje vše negativní. U jídla můžeme myslet na všechny další bytosti a posílat jim světlo jako potravu – vše se může stát dharmou.

Když jde člověk při jízdě na motorce až na hranici možností, nedá se to také nazvat lehkomyslností?

Je to přece takhle: pokud jsem vyletěl ze zatáčky, byl jsem moc rychlý, pokud ne, byl jsem příliš pomalý. Mezitím existuje různě ostrá hrana, podle gusta a míry vysvobození. Je to přirozený projev toho, že motorka, silnice a jezdec tvoří jeden celek. Pak všechno běží samo.

Člověk by se do toho ale neměl pouštět, pokud není ve svém středu. Takže se nesnažte něco tvrdohlavě dokazovat, protože to vždy dopadne špatně a je to opravdu lehkomyslné.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Existuje výrok, že se máme chovat jako buddha tak dlouho, dokud se jím nestaneme. Dá se to přenést i do partnerství? To znamená, když u opačného pohlaví příliš nepochodíme, máme se chovat jako ten, kým bychom rádi byli, a jednou se jím staneme?

Ano, když budeš dostatečně dlouho učit zajíce řvát, tak jednou půjde kolem a bude z něho lev. Nemusíme si kolem sebe budovat hranice. Kdo neustále říká: „Umím jen to a tamto neumím. Tady je moje hranice!“ ten se sám blokuje. I když něco neumíme udělat na sto procent, tak si zachováme odvážnou mysl a řekneme si: „Čeho se neodvážím dnes, toho se prostě odvážím zítra.“ Funguje to na podvědomé úrovni a jednoho dne, když ta věc dozraje, to prostě dokážeme!

V dnešní době má hodně lidí na partnery veliké nároky. Ženy například chtějí muže s určitým stylem, a těch není tolik.
Když to vzdáme a řekneme si, nikdy to nedokážu a teď se přestanu holit nebo si kupovat nové oblečení, nenajdeme ho nikdy. Ale když budeme dělat to nejlepší, a i když se to nepodaří hned, tak někdy později se objeví karmická spojení a všechno do sebe zapadne. Jde o to, aby mysl zůstala svěží!

Když si lidé vytvářejí omezení a dělají se malými, odtínají se od své buddhovské podstaty a od velkého množství možností a síly. To znamená, že vždy vkládáme 80% své energie do problémů a pak nám zbývá nejvýše 20% pro jejich řešení. Když ale myslíme: „Jasně, je tady pár těžkostí, ale mám cíl a jdu za ním,“ tak vkládáme 80% do toho, čeho chceme dosáhnout, a jen 20% do problémů a pak cíle opravdu dosáhneme.

Jsou žárlivost a závist to samé?

Žárlivost a závist spolu často těsně souvisí, ale musíme tyto rušivé pocity od sebe odlišit a hledat jejich příčinu. Žárlivost pochází z touhy a nedostatku. Máme pocit, že nemáme dost. Myslíme si, že toho druhého potřebujeme. Musíme se něčeho držet a jistit se, proto nejsme rádi, když o něco přijdeme. Když máme někoho rádi a ona odejde a najednou už ji nemáme, tehdy vzniká žárlivost.

Závist oproti tomu nevzniká z připoutanosti nebo chudoby, ale z hněvu a averze. Někoho nemáme rádi, a proto nechceme, aby se mu vedlo dobře. Nemáme s ním co do činění, ale jsme totálně naštvaní, když se mu daří dobře. To je závist.

Nejdůležitější při práci se žárlivostí je dát tomu, kdo žárlí, pocit, že jsme s ním, i když s ním nejsme fyzicky. Je velice důležité ukázat, že si velice vážíme spojení, které s ním máme. Možná opravdu došlo k situaci, ve které nesdílíme příliš mnoho fyzické blízkosti. Ale když je jasné, že to, co jsme spolu sdíleli, nezahodíme a nepošlapeme, ale že si toho vážíme a radujeme se z toho, pak můžeme tento nadbytek vyzařovat do světa. Když budeme takto zacházet se žárlivostí, rozpustí se. Potom jsme sdíleli bohatství a jeden ho předá dál tam a druhý zase jinde. Takže se vždy vracíme k bohatství, k pohledu: „Teď sdílíme něco bohatého, předáváme to všem bytostem všude. Prostor nás spojuje, drží nás pohromadě a tím tvoříme celek.“ Když budeme takto přemýšlet, všechno malicherné odpadne.

Protože prostor neznamená oddělenost. Prostor nás neodděluje, prostor nás spojuje. Prostor není odstup, prostor je nádoba. Teď jsou mezi námi možná dva metry, cítíme to jako oddělenost, jako něco, co se nám nelíbí, ale ve skutečnosti, když se podíváme důkladněji, za námi leží nesčetné množství kilometrů.

Měli bychom změnit celý způsob vnímání prostoru. Jsme zvyklí nechávat vědomí procházet stále jen očima a prožívat svět pouze tímto způsobem. Ale dokud budeme prožívat pouze očima a fixovat se na to, co vidíme, budeme prožívat oddělenost. Tento pocit oddělenosti „já tady“ a „ty tam“ se dá velice pozitivním způsobem změnit tím, že se otevíráme prostoru do všech směrů. Můžeme cvičit to, abychom si byli vědomí také srdcem nebo všemi pěti energetickými centry současně do všech směrů a takto vnímali svět.

Například když se pokoušíme vnímat zády: cítíme polštář, stěnu pokoje, domovní zeď, ulici, auta, která na ní stojí, čtvrť, město, zemi, svět. Měli bychom se tímto způsobem pokusit vnímat všemi energetickými centry v těle, tím získávat stále větší pocit prostoru a nechávat stále více rozpouštět pocit středu a hranic, až tu bude pouze stav spočinutí, který je naprosto otevřený a podobný prostoru. To odstraňuje žárlivost!

To je nakonec součástí celé meditace, ale můžeme to cvičit i tímto způsobem. Tak jako tak to meditace umožní. Meditace odstraňuje oddělenost mezi „já“ a „ty“, mezi tady a tam. A pak jsme tak jako tak spolu ve sladkém stavu splynutí, ve skvělém stavu spočinutí. V samotné mysli máme lepší a bohatší stav než s dvěma milenci najednou. Je to stav, který je obsáhlejší než všechno ostatní. Meditace je král!

Takže pokud má někdo problémy se žárlivostí, pak opravdu můžeme říct: „Nemáš tušení, jak jsi bohatý. Můžeš ve mně vidět něco krásného pouze proto, že máš něco krásného sám v sobě. Jsem pro tebe pouze zrcadlem, ukazuji ti jen tvoji vlastní krásu, tvoji vlastní buddhovskou podstatu, tvoje vlastní schopnosti. Kdybys to všechno neměl v sobě, nebyl bys schopný to vidět ani ve mně!“ Ale je to samozřejmě těžké, zvlášť tehdy, když se ten druhý nechce rozvíjet, ale přeje si těsný, exkluzivní vztah a očekává od svého partnera, že ho učiní šťastným. Někomu takovému je těžké pomoct a nemůžeme ho ušetřit jakéhokoliv trápení.

Součástí rozvoje je ovšem velice často bolest. Teprve když už nefungují obvyklé hry a návyky a prožíváme, že něco bolí, stále znovu a znovu, pak nás napadne, že se možná musíme trochu změnit. Jinak by mysl byla jako tlustý, líný kůň, který raději leží nebo postává a je k ničemu. Obecně se dá říct, že pokud nám něco může způsobovat bolest, tak se ještě učíme. Protože všechno, co prožíváme, je jen odrazem nás samotných. Když už nic nebolí, tak jsme to zvládli. Je to tak jednoduché. Můžete si to sami ověřit ve svém životě. Ať už ve vztazích nebo v jiných životních situacích; do té míry, v jaké nacházíte dostatek síly sami v sobě a nic nepotřebujete, jak jste v klidu a radostní, kolik máte nadbytku pro druhé bez ohledu na to, co se právě děje, do té míry, jste to zvládli. Do jaké míry stále znovu něco potřebujete, něčeho se držíte nebo chcete něco odsouvat, musíte se v něčem utvrzovat, něco vysvětlovat nebo se za něco omlouvat, do té míry jste zranitelní.