Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Jak můžeme nejlépe začlenit buddhistickou praxi do každodenního života?

Tady je důležité provádět s radostným úsilím jak formální, tak neformální praxi vždy, kdy je to možné. Pokusil bych se proložit den několika krátkými meditacemi, zcela spontánně, když se naskytne příležitost. Je také dobré, mít pevně dané časy k meditaci během dne, na které se můžeme spolehnout. Například ráno po posledním objetí bych se s partnerkou na pět minut posadil a spolu s ní bych přijal útočiště nebo se soustředil na tři světla.

Během dne můžeme také využít každou přestávku, abychom v prostoru nechali objevit Karmapu a koncentrovali se na jednotlivá světla. Můžeme se pokusit vidět všechno jako čisté a krásné. Cestou do práce v autobuse nebo ve vlaku si můžeme představit buddhu nebo Karmapu, jak sedí na prkénku nad hlavami lidí. V jediném okamžiku vytahujeme všechna prkénka a buddha, popř. Karmapa, padá do jejich srdcí a začíná zářit. Po celou dobu bych se soustředil na to, že prostor a radost jsou tím samým a že prostor je nádobou, ne něčím oddělujícím. Znamená to nesměrovat vědomí pouze dopředu, tedy následovat nos a oči, jak je naším zvykem, ale být si vědomý rovněž prostoru za námi a vedle nás.

Jde o to vnímat vědomí jako něco podobného prostoru, jako něco, co se rozprostírá všude. To je skutečně velmi důležité, proto to často zdůrazňuji. Prožíváme-li metrovou vzdálenost mezi námi a ostatními ne jako oddělenost, ale jako prostor, jako nádobu, která nás všechny obsahuje, budeme prožívat víc a víc radosti. Zatímco rozvíjíme tento pohled a prožíváme neustále to, co nás pojí dohromady a sbližuje, zcela přirozeně se také objeví mimosmyslové prožitky a schopnosti. Najednou budeme vědět, kdo volá, před tím, než zazvoní telefon, nebo pomyslíme na přítele a o chvíli později od něho dostaneme dopis. Tohle se děje, protože mysl ve svém radostném, uvolněném jednání projevuje všechny svoje dokonalé vlastnosti.

Když přijdeme do práce, můžeme ve všech situacích a lidech vidět něco zajímavého a smysluplného. Dámy bych upozorňoval na jejich krásu a pány na jejich sílu nebo radost. Když takto zmíníme jejich silné stránky, budou více v kontaktu se svým potenciálem. Na pracovišti potom myslíme: „Nemám zde pouze povinnosti – mám úkoly. Tím, co dnes udělám, se mohu dotknout mnoha bytostí a předat jim něco, co jim bude užitečné, co jim pomůže a přinese radost.“ Když někdy není co dělat a nikdo od nás nic nechce, můžeme se krátce zcela uvolnit, nechat do sebe zářit tři světla a dobré dojmy následně darovat všem bytostem. Vykonáváme-li spíše fyzickou činnost a nepotřebujeme přitom tolik přemýšlet, můžeme celou dobu udržovat vibraci mantry.
Můžeme se dívat opravdu na všechno, i na stroje, nejen navyklým způsobem, ale na nejvyšší možné úrovni jako na výraz inteligence jejich tvůrců, kteří vytvořili něco, co tak fantasticky funguje. Během přestávky na svačinu nebo na oběd můžeme potom opět jednat s lidmi tak obratně a smysluplně, jak je to možné, ve všem, co se děje, vidět to nejkrásnější a nejsvěžejší. Během jídla si můžeme myslet, že všechno darujeme Karmapovi. Vrátíme-li se pak opět k práci a máme nemožného šéfa, myslíme si jednoduše: „Jak skvělé, bez komplikovaných lidí není trpělivost, bez trpělivosti není osvícení – mockrát děkuji.“ Využíváme co nejlépe veškerý čas bez ohledu na to, co se děje, a snažíme se ze všeho něco naučit a udělat to nejlepší. Cestou domů necháme potom opět Karmapu sestoupit do srdcí lidí.

Kdo nemohl dělat poklony ráno, měl by je určitě udělat nyní. Důvodem je, že dlouhé opakované „vrhání“ vlastního těla na zem vyrovnává energetické dráhy. Úroveň energie se díky nim zvýší natolik, že každou hodinu, kterou využijeme k poklonám, můžeme rovnou odečíst z doby spánku. Rovněž nám dodají obrovskou sílu a získáme díky nim větší schopnost dělat něco pro druhé. Když zrovna neběží nic zajímavého v televizi, můžeme také meditovat na Diamantovou mysl a očišťovat tak všechny škodlivé dojmy, které jsme nashromáždili během nespočetných životů. Nebo děláme svou osobní praxi, u které právě jsme. Nakonec vezmeme svého milovaného/svoji milovanou do postele a praktikujeme sjednocení prázdnoty a radosti, setkání moudrosti a soucitu. Když přijde čas spánku, můžeme vsedě v posteli ještě udělat poslední meditaci na jasnost a prázdnotu mysli, meditaci Jasné světlo.

Potom si lehneme a celou noc spočíváme ve stavu neomezeného světla. Příští ráno do nás opět září světlo zpět, objevujeme se z prostoru jako jidam, přijmeme útočiště a jdeme dále za každodenními povinnostmi. Tímto způsobem využíváme všech 24 hodin.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Proč je hloupost rušivý pocit?

Na takové rozdělení nejsme na Západě zvyklí. Jsme toho názoru, že nevědomost souvisí s mozkem, ale v buddhismu se nevědomost vztahuje k vědomí. I když někdo nedokáže citovat Shakespeara nebo pochopit kvantovou mechaniku, má možná jiné schopnosti jako intuici, otevřenost a oddanost, které ho mohou dovést daleko.

Nevědomost v buddhismu znamená, že nechceme vědět. Není něčím, je to něco, co nechceme vidět! Nazýváme to rušivým pocitem z toho důvodu, že mysl je zastřena závoji, které brání jejímu plnému rozvoji. Je to něco nadosobního, co způsobuje, že jasné světlo mysli nemůže naplno zářit. Všechny rušivé pocity – hněv, žárlivost, touha, pýcha a nevědomost – jsou, i kromě osobního a morálního hlediska, považovány za překážku.