Co můžeme udělat pro lidi, kteří jsou velice zmatení nebo dokonce trpí psychózami?

V takovém případě bych pracoval s mantrami. Poslal bych jim pořádnou OM MANI PEME HUNG a vštípil jim návyk ji používat.

Mantra působí jako ochranný olejový film. Když ji používáme, pak rušivé pocity, které obvykle způsobují návyky, šrámy a různé problémy, kloužou sem a tam a potom odpadnou, aniž by zanechaly stopy a vytvořil se návyk.

Mantra OM MANI PEME HUNG by byla dobrá pro všechny. Musíš jen dávat pozor, aby si nemysleli, že je k tomu chceš nutit.

Jaký má buddhista vztah ke svému tělu?

Buddha dává přímá doporučení, jak nahlížet na tělo, řeč a mysl. Vysvětluje, že tělo je důležitý nástroj k ochraně bytostí. To se dá vysvětlit více méně psychologicky. Tělo je tu od toho, abychom byli štědří a ostatním lidem dávali to, co potřebují. Je také nástrojem k dávání lásky. Vztah k tělu je v buddhismu zcela odlišný od toho, jak jsme zvyklí ho vnímat v křesťanství. Tělo v buddhismu není nečisté nebo hříšné.

Čím vyšší učení, tím čistěji je tělo vnímáno. Na úrovni, kdy praktikujeme, vidíme tělo jako plné energetických kanálků a zcela čisté, jako vzrušující a smysluplné. Vše ženské vnímáme jako vyjádření pěti moudrostí a vše mužské jako výraz čtyř druhů aktivity. Pokud udržujeme tento pohled a nikdy neprožíváme ostatní jako hrubé nebo nehezké, uvolní se v nás množství tvůrčích schopností, lásky, radosti a síly, která pak pracuje pro dobro všech bytostí. Používáme-li tělo k ochraně ostatních bytostí, k dávání materiálních věcí a lásky, potom jsme opravdu dobře pochopili buddhistický pohled na tělo.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.

Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.

Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.