Jak máme reagovat, když se ostatní lidé chovají nemožně?

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.

Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.

Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.

Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.

Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Na jednu stranu se v učeních mahámudry mluví o tom, že všechno je fantastické jen proto, že se to děje. Na druhou stranu se lidé navzájem zabíjejí, to přece není fantastické?

Jsou dvě úrovně, ze kterých se na to můžeme dívat.

Když vidíme, že se k sobě lidé navzájem chovají špatně, je nám to nepříjemné a myslíme si: „Proč to dělají? V příštím životě to budou dělat znovu, jen si vymění role, proč?“

Ale současně se na věci můžeme dívat i z absolutní úrovně, tzn. že víme, že jak oběť, tak pachatel mají buddhovskou podstatu a že to jednou rozpoznají.

Uvedu příklad: Kdyby teď někdo vstoupil a začal kolem sebe rozhazovat tucty granátů, tak by se nám to určitě nelíbilo. Větší nebo menší kousky našich ctěných těl by náhle lítaly do všech směrů.

Moc by se nám to nelíbilo, ale ve skutečnosti by dráhy letu každého jednotlivého kousku masa, kovu nebo kosti odpovídaly zákonům nejvyšší matematické moudrosti. Nesmíme pouze tolik lpět na svém těle, jinak to nebudeme schopni vnímat.

Buddha se pokouší nám dávat obě úrovně. To je to, o co jde. Možná budeme schopni na konci říct to samé jako římský císař Augustus, když umíral: „Jestli jsem svoji roli hrál dobře, tak mi zatleskejte!“ Děláme to nejlepší, co dokážeme, a na konci víme, že to můžeme nechat odejít, protože to beztak byl jen sen. Musíme hodně meditovat, abychom byli schopni tomu správně porozumět, ale pokud to nejprve pochopíme na úrovni pojmů, je to také dobře.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co je lepší, když do vztahu dáváme úplně všechno nebo když hned od začátku uděláme určitá omezení, abychom si zachovali trochu samostatnosti?

Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.

Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.

Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.

Jak můžeme pomoci příteli, který se právě přivádí do ohromných těžkostí? Není si toho ale vědom a odmítá všechny dobré rady.

Existuje bezprostřední a nepřímý způsob, jak s tím pracovat. Bezprostředně lidem řekneme: „Poslyš, víš, co se sebou děláš?“ Vkládáme do toho co nejvíc úsilí.

Jinak děláme přání k buddhům a říkáme: „Prosím, dejte mu jednu do nosu, rychle a tvrdě, než spotřebuje celý svůj kapitál, aby opět přišel na to, že to nebyl dobrý nápad, a dokázal se odpoutat.“ Máme dobré zkušenosti s Vysvoboditelkou (skt. Tára), ženským buddhovským aspektem. Dokáže pomoci mateřským způsobem.

Mahákála je v tomto případě možná trochu hrubý, ale i jeho můžeme použít. Dělal bych tedy přání, aby se rychle dostali do problémů, aby mohli rychle přestat, místo toho, aby se v tom dlouho trápili. Protože čím déle to dělají, tím více váhy ztrácejí a tím hlouběji se dostávají do potíží. Když chtějí běžet hlavou proti zdi, pak je důležité, aby ti, kteří jim za normálních okolností před tu zeď nastaví polštář, polštář občas vytáhli a řekli: „Olé!“ Když to bude bolet, možná začnou přemýšlet. Měli by určitě být konfrontováni s tím, co dělají.

Můj bratr pracoval s lidmi, kteří se léčili ze závislosti. Šel na ně velice tvrdě a provokoval jejich pýchu. Zacházel s nimi opravdu jako s onucí, stále jim ukazoval jejich situaci: „Podívej se, co teď jsi, podívej se, co jsi ze sebe udělal“. A u mnohých z nich mohl nakonec najít trochu hrdosti a říct: „Pojď, ukaž mi, jak to umíš udělat jinak.“ Tak je z toho zase vytáhl. Ale je to těžké. Špatná společnost je jako med. Špatně ho dostáváš z prstů.