S jakým přístupem bychom měli dělat intelektuální práci?

Intelektuální práci, která nás zaměstnává na 100%, bychom měli, ještě než začneme pracovat, vnímat jako svůj dar prostoru. Je to osvícení prostoru, které vyjadřuje samo sebe. Vnější a vnitřní pravda, které se setkávají, to je veliký svátek. Tak to dělám já. Vejdu sem dovnitř, abych přednesl přednášku, a říkám si: „Páni! Když tu sedím a na chvilku si vás všechny uvědomím, děje se najednou všechno možné, protože je zde prostor, se kterým se dá pracovat, a přátelství, které je základem pro práci.“

A pak začnu. Po cestě na přednášku ještě nemám žádnou představu o tom, co budu říkat, ale jakmile se posadím, objevují se všechny možné inteligentní věci. Nemyslím „inteligentní“ ve smyslu, že mě toho hodně napadá, ale že se odstraňuje velké množství překážek. Jako když z pokoje odstraníme všechny malé příčky a najednou vznikne velký prostor s nekonečnými možnostmi. Pak se začnou věci rozpínat, rozvíjet se. Může to být i díky lásce Hannah nebo díky dobrému rozhovoru, díky kráse přítelkyně.

Na světě je tolik věcí, které nás dokáží inspirovat – a najednou zjistíme, že jsme celou dobu jen udržovali nějaký koncept. Jsme zvyklí mít pevné představy. Ale jednou zjistíme, že prostor je něco z podstaty dobrého. A začneme si užívat toho, že můžeme věci pouštět, vzdávat se ztuhlých představ, a zjistíme, že kvůli tomu nespadneme do černé díry, ani o nic nepřicházíme. Začneme pracovat tak, že jsme bdělí „teď a tady“, což ale neznamená žádné omezení, jen to že jsme si vědomi prostoru kolem sebe. Dokážeme-li tohle dělat současně, je to nejlepší způsob, jak intelektuálně pracovat.

Lobpön Ccheču rinpočhe to uměl. Dokázal naráz poslouchat šest lidí, kteří mluvili o rozdílných věcech, a postupně jim pak zodpověděl otázky, aniž by tím jeho mysl vybočila z klidu nebo byla omezená. Sami si v mysli budujeme svá vězení. Naše výchova nám říká: „buď, anebo“, a tím, že neustále záležitosti rovnáme do těchto „buď, anebo krabiček“, blokujeme naší celistvost. Jestliže tento zvyk odstraníme, objevíme najednou nekonečný otevřený prostor. S myšlenkami a koncepty nebudeme nikdy šťastní. Protože jsme zvyklí, že pořád o něco jde, připadá nám to těžké. Neustále s sebou taháme obrovskou zátěž.

Okamžik, v němž se uvolní všechny naše koncepty a pevné představy a prožijeme prostor mezi myšlenkami, je jediné vysvobození.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?

Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.

Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.

Tady je jeden příběh od Dugpy Künlega:

Jednoho dne šel po cestě v Bhútánu, když jej míjela jedna mladá dáma. Tu řekl: „Musíme se spolu ihned vyspat, pojď se mnou“. Prohlédla si jej, byl neoholený a měl dlouhé vlasy a řekla: „Och.“ Šla k dalšímu domu a řekla: „Poslouchejte, tam dole byl nějaký odporný, vlasatý a vousatý muž, který se mnou chtěl spát.“ Oni jí odpověděli: „Ty jsi ta nejhloupější holka ve městě, to byl ten největší jogín, kterého máme, byl to Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické.“ A ona řekla znovu „och“, šla zpátky za ním a řekla mu: „Ok, já jsem si to rozmyslela.“ Na to on řekl, že je mu to líto, ale teď už nemá čas. „V ten okamžik, v kterém jsem ti to nabídl, bylo v blízkosti jedno realizované vědomí a já ti mohl dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.

Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.

Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Jak se zbavím žárlivosti?

Žárlivost souvisí vždy s něčím úzkým, malicherným a osobním. Přemýšlíme například nad tím, jestli s ním přítelkyně dělá teď to samé, co vždycky dělala se mnou. Pak nás sžírá žárlivost. V tom případě bychom tomu, na koho žárlíme, měli přát hodně toho, kvůli čemu jsme žárliví. Tolik, až se všechno vznese do božských světů a zcela překročí vše osobní. Budeš jí přát 500 fantastických milenců a jemu 500 překrásných tanečnic. Pak jsi volný. Jde o to dostat se z těchto úzkých osobních pocitů.

Pokud je však bolest z žárlivosti ještě příliš silná, asi se musíme ještě trochu učit. V takovém případě bych začal s mantrami, které působí na mysl jako anti-neurotický ochranný film. Rušivé pocity po něm sklouznou a nemůžou se usadit. Jednoduše vyjmout komponenty neurózy a místo nich vložit komponenty manter. Pro někoho, kdo teprve začíná pracovat s myslí, kdo nemá ještě tolik síly a je ještě hodně zranitelný, jsou mantry prvním opatřením a nejlepší ochranou.

Na nejvyšší úrovni se tak dlouho chováme jako buddha, dokud se jím nestaneme. Znamená to, že zcela setrváváme ve stavu identifikace s osvícením, necháváme věci odcházet, nedržíme se jich. To je nejvyšší úroveň.