Co znamená být buddhistou v každodenním životě?

Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.

Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom pouze nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozpoznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se dělat co nejméně škodlivých činů. Je moudré přijímat každý den útočiště.

Je pravda, že ten, kdo dosáhne osvícení, se pak stále znovuzrozuje v lidském těle?

Pouze tehdy, když si to přeje. Jako osvícený má svobodu volby. Sám může určit, kým bude. Bódhisattva Milující oči se několikrát zrodil mezi ptáky, protože jsou zřejmě schopni učit se určité věci. Celý prostor je pravdou. Kdekoli se v nás objeví otevřenost, projeví se pravda takovým způsobem, abychom s ní mohli navázat kontakt, něco se naučit a rozvíjet se.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co říká buddhismus o homosexualitě?

Nepovažujeme to za příliš důležité. Buddha byl dostatečně moudrý na to, aby se držel daleko od našich ložnic. Na otázky ohledně homosexuality většinou odpovídal, že vzniká ze silné averze vůči opačnému pohlaví v předchozích životech. Kdybych např. v předchozím životě nacházel na dívkách stále něco, co by se mi nelíbilo, tak bych tu dnes seděl a držel za ruku Petra, a ne Petru. Závisí to tedy na vnitřním postoji vůči ostatním. To, čeho si právě teď vážíme a co považujeme za pěkné a podstatné, je také to, po čem budeme toužit příště.

Je to také otázka karmických spojení. Možná jsme byli v minulém životě heterosexuální pár, ale v tomto životě se oba narodíme jako muž nebo žena. Jelikož se na základě staré karmy cítíme opět silně přitahováni, setkáváme se jako pár stejného pohlaví.

Myslím, že v homosexuálních svazcích se děje to samé jako v heterosexuálních. Dobře, musím přiznat, že mě překvapí, když se políbí dva muži nebo se drží za ruce atd. Tady jsem prostě trochu staromódní.

Ale můžeme plně provádět všechny úrovně praxe. Úroveň théravády – neubližování, úroveň mahájány – soucit a moudrost a stejně tak úroveň mahámudry, kde se subjekt, objekt a čin stávají neoddělitelnými a můžeme v mysli uvolnit a nechat objevit všechny vlastnosti. Jen při některých praxích párového spojení na úrovni Diamantové cesty, při kterých jde o splynutí energií v těle muže a ženy, zřejmě neexistuje homosexuální praxe.

Když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že sexuální orientace je ten rozhodující bod, který zabarvuje vše ostatní v životě. Teď opravdu přemýšlím jinak. Myslím si, že sexuální orientace je jen jedna z velice mnoha vlastností, které tvoří člověka, a není, co se týká celku, tak důležitá.

Mám několik desítek žáků, kteří mají homosexuální orientaci, a několik bisexuálních. Já sám jsem nikdy homosexuální vztah neměl. Ale v průběhu let jsem vypozoroval, že homosexuálové mají často více rušivých pocitů. Jelikož představují menšinu, znamená to často silnější konkurenční boje, očekávání a obavy. Homosexuálové mívají také větší potíže při výběru partnerů a opravdu těžké spory. A to jim samozřejmě nepřeji.

Na druhou stranu si myslím, že také přijímají mužské a ženské role. Takže je možné, že se mužské a ženské doplňuje i v homosexuálních vztazích.

Nemyslím si ale, že by toto téma bylo důležité. Dokud se k sobě chovají dobře a nerozšiřují žádné nemoci, tak mě ani moc nezajímá, co dělají moji žáci v noci. Jsem jen rád, když po ránu vstávají z postele plní radosti.

Můžeš nám říct něco o tvých zkušenostech s drogami?

V mé době měly drogy jinou funkci než dnes. Duchovní horizont byl dva centimetry nad nejvyšší věží v Kodani a ani o centimetr výš. Měli jsme dokonale čtverhranné hlavy. Stali bychom se ještě materialističtější než naši rodiče. Hodně jsme pili a každý týden jsme se zapletli do třech, čtyřech rvaček, tak velký to byl tlak. Neměli jsme žádnou vizi pro náš život. Nebyl tu žádný pohled.

Drogy nás dělali lidštějšími. Ale tak 80 nebo 90% našich přátel z tehdejší doby dnes už nežije. Zaplatili jsme vysokou cenu. Ale tak to je s těmi, kdo jdou v první linii. Ti to schytají. Po nich přijdou jiní lidé a zemi, kterou ti první dobyli, obsadí.
Nepochybuji o tom, že naše duchovní prostředí, naše otevřenost jsou dnes daleko větší, protože odvážní lidé v šedesátých letech prolomili obvyklé koncepty. Protože měli dostatek důvěry v prostor mysli, aby je mohli prolomit. Dnes jsou však drogy jako starý klobouk. Jsou směšné. Když jsme brali drogy, byli jsme avantgarda, ti nejlepší z celé společnosti, kteří je brali, aby mohli objevovat nové světy. Dnes je berou zničené děti, jako pomalou sebevraždu. Drogy jsou dnes „out“.

Zdá se, že každá droga má svoji dobu, ve které spouští hodně karmy. Když například zkoumáme staré prameny z doby, kdy se tabák po dobytí Ameriky dostal na Západ, tak zjistíme, že v té době byl halucinogenem. Lidé, kteří kouřili tabák, byli často zobrazováni, jak zvrací. Nad jejich hlavami jsou vidět malé bubliny s obrázky, na kterých jsou různé komické věci. Ti lidé měli halucinace. A dnes je tabák špatný už jen pro plíce.

A to znamená – pryč s drogami. Už nejsou k ničemu. Zabíjely moji generaci. To je také důvod, proč dnes polovodiče navrhují Japonci a ne my nebo Američané. Celá generace u nás a v Americe, která to měla dělat, je pryč. Proto se východní Asie dostala dopředu. Potlačili braní drog, nedovolili mladým lidem tuto svobodu.