Nejsem si stále jistý, jestli mám svým dětem zprostředkovat jen svůj buddhistický pohled na svět nebo i ten křesťanský a jestli jim přinese více problémů, když budou chodit na výuku náboženství a budou z toho možná zmatené, nebo když tam chodit nebudou, a stanou se tak outsidery. Co si o tom myslíš?

Těžko říct. Ale když děláme to, co sami považujeme za správné, pak je zbytek problém ostatních. Toho se vždy držím. Je to mnohem jednodušší.

Ve střední Evropě má církev velkou moc, ale nenechal bych se tím moc ovlivnit. Je lepší, když se děti několikrát poperou před školou, než aby měly stejný „sestřih“ jako všichni ostatní a možná tím trpěly. Možná je také rozumné nechat to na samotných dětech, jakou cestu si zvolí.

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.

Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.

Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.

Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.

Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.

Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Je sexualita jediný způsob, jak spojit dohromady ženský a mužský princip?

To nejlepší je, když tě inspiruje všechno z podstaty ženské popř. mužské. Pohybuješ se prostorem a vnímáš jej, samotnou jeho otevřenost jako ženský princip. Radost samu o sobě pak vnímáš jako mužský princip. Otevíráš se všem vlastnostem a schopnostem všech, kteří přijdou do tvé blízkosti.

Na osobni úrovni rozlišujeme čtyři různé druhy vztahů, které vznikají, když se lidé setkávají. Žena může být matka, dcera, sestra nebo milenka. Ne všechny jsou všechno. Stejně tak je to u mužů. Existuji typy otců, synů, bratrů a pak jsou muži, které by si člověk chtěl hned vzít s sebou domů. Muži a ženy se zde mohou různými způsoby doplňovat a potkávat.

Obecně bychom se měli pokusit nechat se inspirovat celou šíří zkušenosti. Nejdříve myslíme pravděpodobně na sexuální vztah a na blízkost, ale pak zjistíme, že vztah, v němž je méně touhy, může být mnohem silnější a z dlouhodobého hlediska přináší více výhod.

Způsob setkání závisí také na tom, jak silně je rozvinutá mužská nebo ženská energie. Jsou lidé, kteří jsou velmi mužští nebo velmi ženští, proto pro vyrovnání potřebují partnera. Když například nejsem delší dobu se ženami, pak pobíhám kolem jako tank, zapomenu se holit a stávám se hrubým.

To samé platí pro některé dámy, které mají příliš mnoho ženské energie. Pokud nemají muže, baví se po celé hodiny a dny jen o kloboucích a dětech a nic jiného se neděje. V těchto případech se muži a ženy vzájemně velmi potřebují. Existují ale také typy, které jsou více ve středu. Mají některé ženské a některé mužské vlastnosti, trochu od každého a ti můžou pak docela dobře žít i bez partnera.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.