Někdy se stává, že lidem pomůžeme, a když potom sami potřebujeme pomoc, neoplatí nám to. Co si o tom máme myslet?

Je to otázka stylu. Musíš se prostě rozhodnout, zda jsi ve školce nebo mezi dospělými. Když se lidé chovají jako malé děti, obyčejně nejsou citově vyzrálí a nejde je jako lidi brát vážně. Ale možná si jen myslíš, že jsi pomohl. Tak jako ti, kteří si myslí, že pomohou lamovi tím, že udělají opak toho, co jim říká, protože se považují za chytřejší. Možná ti lidé nejsou vděční proto, že jsi jednal podle svých představ, a ne podle jejich situace. Často je při pomáhání příliš mnoho ega. Přicházíme s bednou plnou představ a to všechno pořádně komplikuje.

Podle mé zkušenosti jsou lidé, kterým pomůžeme bez jakéhokoli očekávání, vděční, a rozvíjejí dobré kvality. Na začátku chtějí vidět, jestli je nechceš dostat do nějaké závislosti. Když na ně ale neustále záříš jako slunce a jsi laskavý, ať udělají cokoli, pak ti lidé nakonec také něco vrátí. Pomáhat prostřednictvím peněz je také složité. Já osobně peníze nepůjčuji, ale dávám, když lidé potřebují. Nikdy bych je však nepřivedl do situace, že by na mně měli být závislí.

Proč si neosvícená mysl stále dokola hledá tělo?

Karma, tedy určité činy, slova a myšlenky z minulého života působí jako nějaké lepidlo, jako něco, co ze všech možností prostoru jednu vytáhne a nechá vykrystalizovat. Pak najdeme rodiče, spojíme se s oplodněným vajíčkem a přijdeme na svět. Co nás tady drží, je příčina a následek a nevědomost, která s tím souvisí. To, že si myslíme, že jsme omezení. Jsme tu vázáni, protože tu jsou podmínky, protože se háček zahákl za kroužek, protože nejsme schopní prožívat mysl jako jasné světlo a namísto toho se identifikujeme s tělem.

Myslet si, že „jsme“ tělem, je omyl. Tělo „máme“. Skrze tělo můžeme pracovat, ale naší skutečnou podstatou je jasné světlo. Dokud to nerozpoznáme, věříme, že jsme tělem a prožíváme stáří, nemoc a smrt a obtíže, které jsou s tím spojené. Buddha nám zprostředkovává zkušenost, že opravdu jsme jasným světlem. To je cíl. Tělo je náš nástroj, který používáme pro dobro ostatních bez toho, abychom prožívali vzlety a pády, bez obav a očekávání, prostě jen proto, že to přirozeně vnímáme jako správné.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.

Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.

V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Jak nejlépe skončit s kouřením hašiše?

Co nejspíš zjistíme, když přestaneme s hašišem, je, že jsme byli závislí především na tabáku. Nejsnazší způsob je, když budeme dál vesele kouřit tabák, a přiznáme si tak, že primární závislost byl tabák a ne hašiš.