Jak bychom se měli zachovat, když cítíme, že nás něco provokuje?

Dokážeme-li být dobromyslní, je to vždy znamení síly. Malí psi musí štěkat, velcí to nepotřebují. Víme, že jsou silní, viděli jsme jejich zuby. A chováme se dobře.

Stejné je to s námi. K tomu, abychom se stali silnými, je dobrá praxe ochránců. A v kritických situacích pak dokážeme být dobromyslní a klidní. O to jde.

Podle toho poznáte úroveň svého rozvoje. Kolik máte prostoru. Jak jste schopni vidět, co lidé dělají. Místo toho, abyste se cítili napadeni, si jednoduše pomyslíte: „Proč to dělají? Poskakují nahoru a dolů, koulí očima, vydávají podivné zvuky. Proč to asi dělají?“

To, co vám tady říkám, je velmi zavazující. Patří to také ke slibu bódhisattvy. Nejrychlejší cesta, jak se dostat k tomuto bodu, je chovat se vždy co nejušlechtileji. I když nemůžeme zastavit to, jak jsme zvyklí mluvit. Slyšíme sami sebe říkat to, o čem víme, že to říkat nemáme. Nedokážeme ovládat svou mysl a dostáváme se přesně tam, kam jsme nechtěli. Nebo nedokážeme ovládat své tělo. A děláme věci, o kterých víme, že toho druhého vytočí. A nemůžeme to zastavit. Ale i když to nemůžeme zastavit, měli bychom se přinejmenším pokusit vidět, že se to odehrává mezi buddhy.

Můžeme se pousmát, zavtipkovat o tom, co je to tu za divadlo, aby to nebylo příliš vážné a nepříjemné. Aby tu byl široký a otevřený prostor. Pokoušíme se vidět tu situaci z nejvyšší možné úrovně.

Opravdu se tedy rozhodujeme vidět celou situaci způsobem – odehrává se to mezi buddhy. Má to smysl. Je to dobré tak, jak se to děje. To je základ všeho, o čem mluvím. Můžeme to udělat.

Mysl na to nejspíš není připravena. Rušivé emoce, hloupé návyky jsou silné. Ale také velice nemotorné. A okolo je více a více prostoru, kde se dá něco udělat. Tím se vyhýbáme útoku emocí nebo je necháváme procházet bez povšimnutí. Je tolik možností. Opakovat mantru, takže rušivá emoce sklouzne jako po olejovém filmu a nemůže se usadit. Nebo znenadání potichu říct: „Pej!“ A pak se soustředit na něco jiného. Je tolik způsobů, jak můžeme tyto balíky emocí odblokovat a roztrhnout.

Dělat to také patří k Diamantové cestě. Víme, že se jedná o sen, staré stopy, úlety. A že je nesmíme brát příliš vážně. Nikdy si nemysleme, když s námi lidé, kteří nás chtějí vyprovokovat, mají problém, že se jedná o něco hloupého. 90% všech problémů je opravdu hloupých. Ale jsou součástí lidského rozvoje. A když tam v té chvíli nejsme a nedáme lidem to, co jim chybí, pak se nedostanou dál.

Těm, kdo meditují o pár let déle nebo těm, kdo v minulém životě více pracovali, to možná přijde hloupé. Lidé však problémy považují za skutečné. Musíme se jimi zabývat a opravdu dělat to nejlepší. Někdy je to obtížné. Hodně spěcháme. V zaměstnání to dělat nemusíme, ale v buddhismu ano. Platí to pro vás všechny v centrech, pro ty, kteří se mnou cestují atd.

Dobře, když lidé chtějí jenom rýpat, můžeme je poslat pryč. Ale když naléhají, musíme jít na věc, a ne si myslet, že jsme někdo lepší. Jednoduše se vžíváme do role porodní asistentky a myslíme si: Ach, jak krásné dítě přichází na svět!

Vždycky říkáš: „Prožívající je víc vzrušující než ty nejzajímavější prožitky.“ Jak získat tuto zkušenost sám?

Prožiješ to v okamžicích, při kterých subjekt, objekt a jednání jsou jedním, to znamená, když není žádná oddělenost mezi prožívajícím, tím, co je prožíváno a samotným prožíváním. Příchuť této zkušenosti zažíváš například při orgasmu, kdy zcela splýváš se svým partnerem, nebo během volného pádu při seskoku padákem. Nebo také když sedíš zcela v klidu, sleduješ, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, a přitom vnímáš prostor mezi nimi. Určitě také znáš situace, při kterých na nic nemyslíš, protože se zcela zabýváš tím, co děláš. Zkrátka jsi do toho zcela ponořen.
Tato zkušenost ale zatím není stabilním stavem mysli, je ještě spojená s množstvím zatemnění. I tak je ale možné mít mnoho takových prožitků.

Z absolutní úrovně pohledu je samotný prožívající silnější než jakýkoli prožitek. Sám ještě zdaleka nejsem osvícený, ale přesto je pro mě každý den víc vzrušující než ten předchozí. Kdybyste se všichni mohli vidět tak, jak vás vnímám já, koupili byste si všichni domů obří zrcadlo a posadili se před něj. Všichni jste inteligentní a neskutečně krásní, ale zatím to nevnímáte. Po určité době praktikování se však budete prudce rozvíjet a vaše zkušenosti budou fantastické.
Se mnou je to tak, že starý Ole má ještě někde na zátylku toho šestnáctiletého uličníka, který když vidí před dveřmi hodně bot, okamžitě myslí na to, že by je svázal k sobě tkaničkami. Nicméně teď pracuji pořád pro druhé a většinou není na nic jiného čas. Ale radost, kterou současně prožívám, je obrovská. Radost a prostor neustále rostou. Tuto zkušenost můžete získat všichni. Jediný rozdíl mezi námi a Buddhou je v tom, že on víc meditoval než my. My všichni jsme jasným světlem a máme buddhovskou podstatu a každý je schopen ji rozpoznat.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Jaký je rozdíl mezi nenávistí a hněvem?

Hněv je nová produkce. Nenávist je, když už něco delší dobu leží ve skladu.

Hněv je, když na něco reaguješ. U nenávisti je to už vzpomínka na nepříjemný zážitek a negativní pocity jsou aktivovány. Nenávist má hluboké kořeny a může se rozšířit dál. Hněv je spíše krátkodobou reakcí a člověk na takovou situaci zase zapomene.

Zajímavé jsou také sklony v Evropě. Čím dál jdeš na jih, tím rychleji vyvstane hněv, ale jižní země ho také rychle opouštějí. V severní Evropě přichází hněv pomaleji, ale zůstává déle. Pocitové reakce jsou tedy v rámci Evropy trochu rozdílné.