Když máme pocit, že k nám přicházejí rušivé energie nebo duchové, do jaké míry můžeme tomuto pocitu důvěřovat? Proč přicházejí a co se proti tomu dá dělat?

Když někam přijdeš a máš divný pocit, pak musíš nejprve prověřit sám sebe. Vstal jsi dnes špatnou nohou? Je to jen tvůj špatný dojem? Pouze když zjistíš, že se sám cítíš zcela dobře, ale že vždycky na určitém místě míváš stejný divný pocit, pak je možné, že zde jsou nějaké rušivé energie, vůči kterým jsi otevřený nebo se kterými máš spojení.

Nejlepší prostředek proti tomu je soucit, protože pokud přijdou, aby tě rušily, a ty máš soucit, budou to vnímat jako zápach. Nevydrží to a zase odejdou. Pokud ale přijdou, protože potřebují pomoc, pak jim tímto způsobem pomůžeme.

Velmi dobré je činit dobrá přání. „Ať jste co nejšťastnější a ať vás opustí všechno utrpení.“ Nebo něco takového. Pokud to uděláš, můžeš tím přinést hodně dobrého. Jsou schopné vnímat, co děláš a myslíš, takže pro ně můžeš opravdu něco udělat, když jsi vůči nim takto otevřený. Ale musíš také vědět, že jim nemůžeš důvěřovat. Bytosti se po smrti nestávají moudřejšími. Nemůžeš se na ně spolehnout. Můžeš důvěřovat jen těm bytostem, které překonaly představu „já“ a myslí víc na druhé než samy na sebe. S těmi ostatními si můžeš jen nadrobit skutečné problémy, jako Faust s Mefistofelem. Tady se člověk může dostat do opravdových potíží.

Proto také v buddhismu používáme jen ty, kteří mají třetí oko moudrosti na čele. To je znamení toho, že se jedná o bódhisattvy, kteří pracují pouze pro dobro ostatních. Přej jim proto všechno dobré, ale nic si s nimi dále nezačínej a nedávej také žádné sliby.

Jak můžeme ověřit, jestli právě máme jasnou mysl nebo prožíváme nějaký úlet?

Můžeš říct nahlas slabiku PEJ a potom pozorovat, jak se tvá mysl zachová. Jestli se pak všechno, co jsi měl v mysli, rozeběhne do mnoha směrů, tak se jednalo spíše o úlet. Jestliže se naopak objeví ještě větší jasnost, uvidíš ještě přesněji, co se děje, a budeš ještě více ve svém středu, tak je to správně. Toto je nejvyšší úroveň, jak něco ověřit.

Co také můžeš udělat, je ověřit, jak by ses cítil, kdyby bylo najednou všechno vzhůru nohama. Kdyby tě ty krásné dámy, na které myslíš, najednou už neměly rády. Co by při tom prožívala tvoje mysl, jak by reagovala? Můžeš tak ověřit, kolik vlastních projekcí do věcí vkládáš, jestli skutečně myslíš na ostatní a na jejich štěstí, nebo jestli se honíš za svými vysněnými přáními.

Ve skutečnosti je ale nejlepší nenechávat se zaplétat do mnoha myšlenek a představ. Dávat pozor, abychom myšlenkové procesy prožívali jako svobodnou hru mysli, jako její bohatství a její energii a nenasazovali si okovy, které nám svazují ruce a nohy. Myšlenky jsou dobrými sluhy, ale obtížnými pány. Všechny jsou vlnami v oceánu. A pouze oceán je důležitý.

Občas si můžeme na chvíli dovolit snění ve dne, abychom odbourali trochu stresu, dokud si uvědomujeme, o co se jedná. Pokud si to ale začneme skutečně přát, přidají se k tomu očekávání a obavy a to už není příjemné.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Jaký je rozdíl mezi nenávistí a hněvem?

Hněv je nová produkce. Nenávist je, když už něco delší dobu leží ve skladu.

Hněv je, když na něco reaguješ. U nenávisti je to už vzpomínka na nepříjemný zážitek a negativní pocity jsou aktivovány. Nenávist má hluboké kořeny a může se rozšířit dál. Hněv je spíše krátkodobou reakcí a člověk na takovou situaci zase zapomene.

Zajímavé jsou také sklony v Evropě. Čím dál jdeš na jih, tím rychleji vyvstane hněv, ale jižní země ho také rychle opouštějí. V severní Evropě přichází hněv pomaleji, ale zůstává déle. Pocitové reakce jsou tedy v rámci Evropy trochu rozdílné.