Co můžeme poradit přátelům nebuddhistům, když si všimneme, že jsou příliš zapleteni do rušivých emocí?

Existuje jedno arabské rčení, které můžeme použít za těžších okolností: Stál tam jeden a naříkal, že nemá boty, a pak jsem uviděl dalšího, který neměl nohy…

Můžeme ukázat, kolika lidem se daří mnohem hůře než nám samotným. Možná tě pak nebudou mít rádi a možná se tak zbavíš problematických lidí, ale až se jim bude dařit lépe, přijdou a opět tě budou mít rádi. Možná právě kvůli tvé upřímnosti.

Na jednu stranu bychom měli převzít zodpovědnost, na druhou stranu bychom neměli věci brát tak vážně. Jak to jde dohromady?

Jistě, že můžeme převzít zodpovědnost. Jenom nesmíme rozvíjet zvířecí vážnost, ale s trochou humoru a prozíravosti se podívat na to, co chceme udělat a co je smysluplné. Dokážeme-li věci vidět z obecné úrovně a s humorem, nikdy nevznikne problém. Pouze nesmíme běžet jako stroj bez oleje. Po celém světě mám asi sto tisíc žáků a lidí, s kterými mám spojení. Beru to vážně.

Pracuji proto 24 hodin denně, ale s dobrou náladou, ne se špatnou. Děláme, co je potřeba, ale neděláme z toho žádný velký problém.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.

Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.

Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.

Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.

V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.

Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“

Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.

S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!