Je to rušivá emoce, když se rozhněvám, že někdo například týrá svého psa?

Oprávněný hněv, který přichází, když vidíme, že někdo s někým špatně zachází, je naprosto v pořádku, pokud víš, že ten dotyčný to dělá více z hlouposti než ze zlomyslnosti a že s to tebou samotným nemá nic společného.

Buddha neřekl, že máme chodit po světě jako v polospánku. Můžeme něco říct. Nebo toho dotyčného kopnout do holeně a povědět: „Stejně to cítí tvůj pes.“ A pak rychle pryč, když je hodně veliký…

Pokud to nebereš osobně, pak tam můžeš jít a říct: „Víš, pes také cítí bolest, nech toho.“ Když to řekneš, ale bez hněvu vůči němu, pak to vycítí a něco se změní. Já s lidmi věci také řeším přímo a hned, když se něco děje. Když někdo potřebuje ochránit, tak tam jsem.

Potom jsou také případy, kde je karma tak silná, že nemůžeme nic změnit. Měl jsem přítelkyni v Řecku. Její přítel s ní zacházel velice špatně, opravdu ji mlátil. Přišla za mnou a já jsem řekl: „Ok, jdu teď za tím chlapem a vysvětlím mu to, ale musíš mi slíbit, že se k němu už nevrátíš.“ A ona odpověděla: „To nemůžu.“ Řekl jsem: „Pak nemůžu nic udělat, protože potom by byl ještě zuřivější a zmlátil by tě ještě víc.“ Musíme mít možnost něco změnit. Když není co měnit, co bychom pak chtěli udělat.

Musíme chápat, že všechno je příčina a následek. Kdo dnes někomu něco udělá, tomu dříve zcela určitě někdo jiný způsobil něco podobného. Nezačalo to tímto životem. Když dokážeme, bez posuzování, nechat míče ležet, uvolníme se, vneseme do té situace moudrost a dobré pocity, pak jsme to nejlepší už udělali. V momentě, kdy se rozhněváme, jsme se již zablokovali, postavili kolem sebe zeď a situaci už nevidíme správně.

Proto je třeba dávat pozor, příliš nemoralizovat a spíše myslet prakticky. Jak můžeme situaci uklidnit, co můžeme toho druhého naučit. Většinou je velice dobré fouknout na ně pár manter.

Když jsou v pokoji, ve kterém chceme meditovat, rušivé energie, jak se jich můžeme zbavit?

Když k tobě přichází podivné energie, pak jsou dvě možnosti. Buď s nimi máš z dřívějška špatné spojení a chtějí ti škodit. Nebo jim něco dlužíš a přichází, abys jim pomohl. V obou případech je nejlepším řešením soucit. Vždy je nejlepší být soucitný. Před meditací přeješ všem bytostem to nejlepší, ze svého srdce necháváš do všech směrů zářit duhové světlo a přitom si přeješ, aby rozpustilo veškeré utrpení bytostí. Pak začneš s vlastní meditací. A potom tu žádné problémy nebudou.

Nebo si vezmete na pomoc ochránce. U ochránců je důležité nepoužívat jejich mantru v okamžiku, když se objeví hněv.
Místo toho každý den používáme praxi přivolání ochránce, a tím sílíme. Když přichází rušivá energie, můžeš být shovívavý. Je to jako se psy. Pouze malý pes musí štěkat. Když nemáme žádnou ochranu ani sílu, pak musíme agresivně vyrazit. Na druhé straně, když máš sílu, jsi klidný. Podíváš se, co se děje, ale ty rušivé vlivy se k tobě nedostanou, nenaruší tvé energetické pole.
Jsou ovšem také nepříjemná místa, kde se každý cítí nepříjemně. Nejhorší místa jsou jatka, kde zemřelo mnoho zvířat.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Přítel bohužel nesdílí můj buddhistický pohled a máme spolu stále více problémů. Myslíš, že tento vztah má ještě budoucnost?

Můžeš to zjistit takto: pokud tě miluje a ty mu řekneš, že buddhismus je pro tebe dobrý, pak k němu i on rozvine pozitivní postoj. Ale když řekneš: „Přináší mi to mnoho dobrého,“ a on přesto bude buddhismus odmítat, pak je to egoista, který se bojí, že se staneš silnou a nezávislou, že už ho nebudeš potřebovat, nebo žárlí na učení. Pokud je to tak, pak ho můžeš klidně vyměnit za novější a lepší model.

Tímto způsobem se dá v životě prověřit hodně věcí. Pokud jsou lidé šťastní, když se ti vede dobře, pak jsou to přátelé. Ale pokud se chtějí pouze ujišťovat ve svých vlastních představách a mají problém s tím, když se změníš, protože se pak možná už nevejdeš do jejich škatulek a schémat, pak jim nemůžeš důvěřovat.

Proč je hloupost rušivý pocit?

Na takové rozdělení nejsme na Západě zvyklí. Jsme toho názoru, že nevědomost souvisí s mozkem, ale v buddhismu se nevědomost vztahuje k vědomí. I když někdo nedokáže citovat Shakespeara nebo pochopit kvantovou mechaniku, má možná jiné schopnosti jako intuici, otevřenost a oddanost, které ho mohou dovést daleko.

Nevědomost v buddhismu znamená, že nechceme vědět. Není něčím, je to něco, co nechceme vidět! Nazýváme to rušivým pocitem z toho důvodu, že mysl je zastřena závoji, které brání jejímu plnému rozvoji. Je to něco nadosobního, co způsobuje, že jasné světlo mysli nemůže naplno zářit. Všechny rušivé pocity – hněv, žárlivost, touha, pýcha a nevědomost – jsou, i kromě osobního a morálního hlediska, považovány za překážku.