Jak máme reagovat, když se ostatní lidé chovají nemožně?

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.

Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.

Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.

Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.

Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Jak udělat z úsilí radostné úsilí?

Na začátku pracujeme ve velké míře s rozhodnutím prožívat úsilí radostně!

Já sám jsem se takto nemusel nikdy přesvědčovat. Vždy jsem si říkal: čím úžasnější, čím rychlejší, čím zábavnější, tím lepší! Ale u někoho jiného, kdo to tak neprožívá, si dokážu představit, že pomáhá, když si člověk například řekne: „Páni! To je báječné! Ta slečna prožila spoustu radosti! Páni! Leží tu, podívej, jak celá září, jak je šťastná!“. Nebo: „Skvělé! Projel jsem tou zatáčkou rychleji!“. Nebo: „Pracoval jsem čtrnáct hodin a stále jsem dost svěží, abych si dal jedno pivo!“. Děláme vždy „to i to“ a rozvíjíme při tom pohled, že všechno, co se děje, je naprosto úžasné a vzrušující. A stejně jako baron Prášil vytahujeme sami sebe za vlasy z močálu a díky vlastní vůli a vlastní síle se stáváme bohatými.

Měníte také svůj pohled. Když se díváte skrz černé brýle, je to peklo, a když se díváte růžovými brýlemi, je to nebe. A když se díváte bez brýlí, vidíte, co tu skutečně je. A to je mnohem krásnější a mnohem více vzrušující než jakékoli nebe. Ale do tohoto stavu se dostanete pouze z nebe, ne z pekla! Proto musíme nejdříve začít s dobrými obrázky a prožitky a odtud pak pokračovat dále.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Mám problémy se svojí ženskostí. Nějak se mi jí nedostává a mám v tomto směru blokády. Můžeš mi poradit?

Může se stát, že ztratíme přístup ke své ženskosti, protože nám někdo namluví, že je špatná. To je rozhodující chyba. U nás v Dánsku se říká, že nejsou žádné frigidní ženy, ale jen nešikovní muži. Znehodnocení ženskosti se mohou dopustit muži i ženy. Někdy se jedná o negativní zážitek z dětství.

Potom musíme svoji ženskost znovu najít. To je možné pomocí meditace. Protože meditace přináší hodně: mysl je jako zářivý klenot, a když ho prostřednictvím meditace očišťujeme, dostáváme něco dobrého. Můžeme se identifikovat s Vysvoboditelkou (skt. Tára), nebo pokud jsme ráznější povahy, s rudou ženskou formou z energie a světla. Když se s nimi skutečně zcela identifikujeme, pak se všechny chyby rozpustí a narušená ženskost se opět napraví. Tak jako meditace na ochránce dává mužům sílu, kterou dříve neměli. U mnichů a mnišek je to naopak, muži meditují na ženské aspekty, protože ty jim schází, a ženy z opačného důvodu na mužské aspekty. Tímto způsobem dosahují rovnováhy.

Podstatné je, abychom opravdu chápali, že naše mysl je myslí buddhy a všechny závoje a rušivé pocity jsou vedlejší, že jsou jen prachem pokrývajícím drahokam. Samotný drahokam je absolutní.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“

Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.

Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.

Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.