Považuji za špatné, že v dnešní době jsou pořady pro děti plné násilí. Nemyslíš si, že to dětem škodí?

Nedovolil bych dětem dívat se na vysloveně sadistické věci. Kde například někdo má radost z toho, když ostatní trpí. Ale kde se bojuje, objeví se pár monster a pak zase odejdou, to není asi tak hrozné. Pokud to není perverzní, ale pouze napínavé, tak s tím děti asi nebudou mít problémy. Pokud je to sexuálně perverzní, pak bych to dětem neukazoval.

Postavy, se kterými jsem se jako dítě identifikoval, byly Seveřané, Vikingové, kteří se plavili po světě a všude všechno ničili a dobíjeli. Myslím si, že to nebylo horší než to, co se ukazuje ve filmech dnes. Možná jsou nyní jen trochu barevnější.

Musíme vždycky říkat pravdu nebo můžeme, je-li to třeba, také lhát, abychom někoho chránili?

To záleží na úrovni praxe. Na úrovni théravády, úrovni příčiny a následku, kde myslíš sám na sebe, bys měl vždycky říkat pravdu. Zde je velice důležité vyvarovat se deseti škodlivých činů. Ty se dělí na tři škodlivé činy na úrovni těla: zabití, krádež, ubližování ostatním prostřednictvím sexu; čtyři škodlivé činy na úrovni řeči: lhaní, pomlouvání, hrubá nebo urážlivá řeč a zbytečné tlachání; a tři škodlivé činy na úrovni mysli: lakota, nenávist a nesprávný pohled.

Na úrovni mahájány neboli na úrovni bódhisattvů, jsou někdy situace, kdy můžeme chránit jiné bytosti tím, že neřekneme pravdu. Pokud např. někdo běží dolů ulicí a pronásleduje ho 15 sedláků s vidlemi, kteří se nás zeptají, kam ten dotyčný běžel, pak bychom jim neměli říkat pravdu, protože by to tomu prchajícímu uškodilo. Na úrovni Velké cesty, mahájány, jsou jen tři činy na úrovni mysli, které bychom v žádném případě neměli dělat: nemůžeme nenávidět, závidět a být zmatení. Na úrovni těla a řeči můžeme dělat všechno pro to, abychom bytostem přinášeli co největší užitek.

K tomu se váže pěkný příběh slavného tibetského dosažitele Dugpy Künlega, který je popsán v knize „Svatý blázen“. Matka Dugpy Künlega byla v celé vesnici známá jako drbna. Stále někoho pomlouvala a šířila fámy. Dugpa Künleg věděl, že jeho matka už nebude dlouho žít a že jí její chování nepřinese v budoucích životech příjemné prožitky. Protože svou matku miloval, stále jí radil, aby se učila meditovat, ale to nepomáhalo a ona nadále klevetila a pomlouvala. Jednoho dne přišel Dugpa Künleg do vesnice a začal všude hlasitě oznamovat: „Právě jsem spal se svojí matkou!“, přestože to nebyla pravda. Když se to velice brzy poté doneslo jeho matce, bylo jí tak trapně, že už najednou neměla co říct. Od té doby namísto klevetění využívala čas k meditaci, a když zemřela, mohl Dugpa Künleg přivést její vědomí do stavu vysvobození.

Když máme dobrou motivaci, pak můžeme někdy i zalhat, ale nemělo by se to stát zvykem a nemělo by se to dít ze slabosti, ale pouze s motivací chránit ostatní.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Někdy si musíme ve vztahu přece i něco vymezit, nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Ale musíme se postarat o to, abychom toho druhého milovali za všechno – za jeho inteligenci, schopnosti, sílu, vědomosti atd. Ne jen pro jednu věc. Když svoji roli přijmeme tímto způsobem, pak nemusíme nic vymezovat a dávat tomu druhému např. najevo, že nejsme jeho sluha, jeho matka nebo něco podobného.

Základem každého svazku je stará karma a jak dobré, tak i společné špatné činy vytvářejí silná spojení. V současném svazku společně prožíváme to pozitivní nebo negativní, co jsme spolu dříve udělali, jako příjemné nebo nepříjemné prožitky. Karma je velice silná a částečně způsobuje, že se lidé nedokážou rozejít. Když se jeden z partnerů chová velmi obtížně a není vůbec ochotný se změnit a ten druhý tím trpí, pak se určitě pokusím je přimět k tomu, aby se rozešli.

Je lepší jeden zruinovaný život než dva. Obzvlášť v západním světě, kde žijeme v sociálním státě a nejsme na partnerovi závislí. Jde přece o to, že děláme to nejlepší, co dokážeme. Že přinášíme bytostem a sami sobě takový užitek, jak je to jen možné.

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.

Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.

Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.