Pochopil jsem to správně, že je nejlepší, pokud chodíme do práce jen na částečný úvazek a jinak všechen čas věnujeme praxi?

Tak je tomu jen ve velmi výjimečných případech. Jestliže je naším jediným cílem v životě dosáhnout úplného osvícení pro dobro všech bytostí, pak je toto nejvyšší cesta. Ze zkušenosti ale vyplývá, že je v takové situaci trvale spokojeno jen velmi málo lidí. Tohle možná dokážeme v době idealistického mládí, ale jakmile zestárneme a zjistíme, že nedostaneme žádný důchod nebo nemůžeme cestovat, protože nemáme peníze, začne se situace obracet.

Dříve než se vydáme touto cestou dosažitele, musíme sami sebe velmi dobře prověřit. Musíme si být zcela jisti, že už nás nesvazují žádné vnější záležitosti a opravdu se můžeme všeho zříct. Pak se můžeme posadit někam do jeskyně a meditovat tak dlouho, až dosáhneme takové úrovně, že se od nás budou druzí chtít učit a budeme schopní bytostem tímto způsobem pomáhat. Ještě bych na tomto místě radil, abychom sami sebe důkladně prověřili a zeptali se i učitele s životními zkušenostmi, který stojí oběma nohama na zemi a je schopen vidět, jakým směrem se budeme rozvíjet.
Většinou nás od takového záměru bude odrazovat a klást nám na srdce, abychom se zařadili do společnosti, protože často jde jen o útěk před životem.

Lidé mají problémy se svými partnery a pak se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Nebo se bojí, že neudělají zkoušku, a raději prchnou do jiného světa. To bychom ale neměli připustit, protože se tak nestanou šťastnými, ale rozvinou pýchu a dostanou se do potíží.

Samozřejmě jsou i lidé, kteří v minulém životě pouze meditovali a ani v tomto životě nechtějí dělat nic jiného. V tomto případě je úkolem učitele tuto skutečnost rozpoznat a takové žáky dlouho a velmi podrobně prověřovat. A pokud je to pro ně správná cesta, pak je na ní podpoří.

Jak se můžeme zbavit špatných návyků?

Za prvé musí být na všech úrovních k dispozici tři pilíře. První pilíř tvoří „informace“. Musíme vědět, jaká je situace a kam se chceme dostat. Druhý pilíř je „meditace“. Vytváříme prostor, aby mysl mohla projevit svou zářivou sílu a nechávala plynout to, co není třeba. Třetí pilíř je „udržování dosažené úrovně“. Rozhodujeme se, že za žádných okolností již nebudeme opakovat chyby.
Můžeme svou mysl také prověřovat, a to stejným způsobem, jakým poznáme vodu podle toho, že na ní plavou kachny, i když samotnou vodu nevidíme. Na základě určitých pocitů a tendencí můžeme pozorovat svou mysl a zjišťovat tak, jak daleko již jsme, jak moc mysl ještě ulpívá na různých představách nebo kolik prostoru tu už je.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Jaký je rozdíl mezi trpělivostí a lhostejností?

Opravdu dobrá otázka! Trpělivost není nicnedělání nebo lhostejnost, nýbrž znamená to být v každé situaci vyrovnaný a nepociťovat hněv ve spojení s tím, co děláme. Prosazujeme se, jdeme svou cestou a snažíme se dělat to nejlepší, co umíme, ale nenecháme se přitom vést rušivými pocity.