Co znamená být buddhistou v každodenním životě?

Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.

Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom pouze nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozpoznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se dělat co nejméně škodlivých činů. Je moudré přijímat každý den útočiště.

V současné době je moderní esoterika, hodně lidí s tím začíná a najednou vyprávějí, že vidí aury a potkávají anděly. Co si o tom myslíš?

My Dánové jsme proslulí tím, že jsme nikdy neměli silnou vládu nebo velké, slavné osobnosti, protože pokaždé, když se někdo stal příliš velkým, začali se mu všichni smát. Tento velký a drsný smích všechno převálcuje a většina nadaných lidí musí někdy zemi opustit. Nemluvím o sobě, já jsem v Dánsku rád…

Kdysi jsem se bez velké slávy rozhodl, že existují dva druhy duchovnosti. Jsou lidé, kteří zvládají svůj život, dělají to, co je třeba, a všechno běží celkem dobře. Potom najednou zjistí, že pracovat 40 let v továrně na margarín a pak být s hezkým proslovem propuštěn do důchodu, aby byli o 10 let později s ještě hezčím proslovem pohřbeni, nemůže být všechno, co lidský život nabízí. A pak začnou na základě praktického života rozvíjet schopnosti a kvality, které s nimi jdou dále. K tomu, co zažijí tito lidé, kteří mají svůj život pevně v rukou, kteří stojí pevně, nemusejí nic dokazovat nebo se za něco omlouvat, můžeme mít důvěru. Tomu, co říkají, můžeme věřit.

Existuje i jiný typ lidí. Vždy, když se mají postavit nějaké výzvě, skloní hlavu a nic do toho nedají. Tohle nezvládnou, tamto neumějí, k tomuhle nemají odvahu nebo se neumí do věcí „zahryznout“.

A pak se stáhnou ze světa a vytvoří si svůj vlastní nasládlý vesmír, který nikdo nemůže pořádně prozkoumat. K tomu, co prožijí, nemám vůbec důvěru. Velmi se dívám na to, co lidé vytvářejí, jak se drží a jestli se na nich dá stavět. Když si myslím, že si sami sebe váží, dělají to samé, co říkají, a jsou mimo dětské hry, pak mám důvěru v to, co říkají. Ale když lidé před nároky, které na ně svět klade, utíkají, držím se dál. Když je něco zduchovnělé a bez sebeironie, nedokáže se to zasmát samo sobě a je to tak trochu nejasné a nasládlé, když věci nejsou zcela pochopitelné, pořádně se neformulují, to se mi ježí chlupy a myslím si: „Pryč odtud.“ Protože to považuji za nezdravé.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co je lepší, mnoho volných vztahů nebo jeden pevný?

Na to existuje mnoho různých pohledů. Například Dánové říkají: „Proč učinit jednu ženu nešťastnou, když můžeme učinit mnoho žen šťastnými.“ To bylo dobré do doby, než se objevil AIDS. To byl konec lehkého, veselého „flirtování“. Od té doby je to riskantní a člověk by měl dávat dobrý pozor a chránit se.

Měli bychom dávat pozor, abychom nelámali příliš mnoho srdcí, to znamená od začátku dávat jasné signály. Pokud to má být jen krátké setkání, měli bychom být čestní a hned si to ujasnit, aby nevznikaly nějaké sliby a podobné nepříjemné věci. Láska by měla přinášet radost, ne potíže.

Co stojí za tím, že lidé mají potřebu mít moc? A co proti tomu můžeme dělat?

Potřeba ovládat druhé vyplývá z vlastní slabosti. S tím máme problém i v buddhismu. Nikdo nechtěl dělat kancelářskou práci a kontrolovat finanční záležitosti. Převzali to potom nově příchozí lidé, kteří se cítili být přitahování speciálně těmito funkcemi. Často to byli lidé, kteří se nedokázali v životě bavit a byli trochu nudní. Ale po nějakém čase se díky své funkci začali považovat za důležité, všechno přeorganizovávat a komandovat ostatní. To samozřejmě nejde. Zjistili jsme tedy, že tuto práci musíme dělat sami!

Musíme o tuto práci poprosit lidi, kteří už mají naplněný život. Nebudou touto prací rozvíjet ego a udělají ji dobře. Pokud ji však předáme notoricky nudným lidem, rozvinou pýchu na svou funkci a stanou se obtížnými. I když je to obtížné, tak nemůžeme tyto úkoly přenechat jiným, protože nad nimi jinak ztratíme kontrolu.

Šťastní lidé nemusí nikoho ovládat! Ten, kdo je sám silný, nemusí sedět na jiných lidech, kdo je sám stabilní, nemusí nikoho ovládat.

Jen ten, kdo je hluboce nejistý a slabý, buduje hierarchie, manipuluje ostatními, štve je proti sobě, staví pyramidy a sám si sedá na vrchol. Jen slabí lidé dělají něco takového, silní to nemají zapotřebí.