Když za námi někdo přijde a chce vyprávět o svých problémech, jak se můžeme vyhnout tomu, abychom do toho nebyli vtaženi a ten špatný problém na nás nezůstal viset?

Nic nebrat. Čím vyšší úroveň pravdy, tím vyšší úroveň radosti! Rušivá emoce je sama o sobě něčím špatným, něčím, co přináší utrpení, chybou v programu. Problém pokládáš za chybný program.

To se nazývá realismus. Děláš dobré věci. Když si opravdu myslíš, že ten problém je skutečný a přeješ si na to přistoupit, tak ho alespoň nenos sebou! Pak seď, měj v srdci lamu, který se směje a vyzařuje na lidi světlo. Potom mohou vyprávět své příběhy, dokud toho nebude příliš a zase neodejdou!

Když lidi utvrzujeme v jejich úletech, děláme chybu! To by bylo nepochopení toho, jak jedná bódhisattva. Správný přístup bódhisattvy je říct lidem: „Všechno je sen!“ „Není to důležité!“ „Nebylo to tu před tím, později to tu také nebude!“

Co vlastně drží mysl v těle?

Návyk! Už teď jsi spojený se všemi energiemi a místy všude. To, co tě drží v těle, je iluze „já“, právě teď. Ve skutečnosti není rozdíl ve vibraci tvojí kůže a čehokoli jiného. Tělo vůbec nemusíš opustit, abys mohl dosáhnout osvícení. Co tě nyní drží v těle, je tvůj návyk. A to, co tě bude držet, až zemřeš, bude zase tvůj návyk. Tak to bude pokračovat, dokud tento návyk neodpadne.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

• vím, že jsi člověk
• nemám tě rád a chci ti uškodit
• dělám to nebo to nechám udělat
• jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.