Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.

Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!

Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.

A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Musíme vždycky říkat pravdu nebo můžeme, je-li to třeba, také lhát, abychom někoho chránili?

To záleží na úrovni praxe. Na úrovni théravády, úrovni příčiny a následku, kde myslíš sám na sebe, bys měl vždycky říkat pravdu. Zde je velice důležité vyvarovat se deseti škodlivých činů. Ty se dělí na tři škodlivé činy na úrovni těla: zabití, krádež, ubližování ostatním prostřednictvím sexu; čtyři škodlivé činy na úrovni řeči: lhaní, pomlouvání, hrubá nebo urážlivá řeč a zbytečné tlachání; a tři škodlivé činy na úrovni mysli: lakota, nenávist a nesprávný pohled.

Na úrovni mahájány neboli na úrovni bódhisattvů, jsou někdy situace, kdy můžeme chránit jiné bytosti tím, že neřekneme pravdu. Pokud např. někdo běží dolů ulicí a pronásleduje ho 15 sedláků s vidlemi, kteří se nás zeptají, kam ten dotyčný běžel, pak bychom jim neměli říkat pravdu, protože by to tomu prchajícímu uškodilo. Na úrovni Velké cesty, mahájány, jsou jen tři činy na úrovni mysli, které bychom v žádném případě neměli dělat: nemůžeme nenávidět, závidět a být zmatení. Na úrovni těla a řeči můžeme dělat všechno pro to, abychom bytostem přinášeli co největší užitek.

K tomu se váže pěkný příběh slavného tibetského dosažitele Dugpy Künlega, který je popsán v knize „Svatý blázen“. Matka Dugpy Künlega byla v celé vesnici známá jako drbna. Stále někoho pomlouvala a šířila fámy. Dugpa Künleg věděl, že jeho matka už nebude dlouho žít a že jí její chování nepřinese v budoucích životech příjemné prožitky. Protože svou matku miloval, stále jí radil, aby se učila meditovat, ale to nepomáhalo a ona nadále klevetila a pomlouvala. Jednoho dne přišel Dugpa Künleg do vesnice a začal všude hlasitě oznamovat: „Právě jsem spal se svojí matkou!“, přestože to nebyla pravda. Když se to velice brzy poté doneslo jeho matce, bylo jí tak trapně, že už najednou neměla co říct. Od té doby namísto klevetění využívala čas k meditaci, a když zemřela, mohl Dugpa Künleg přivést její vědomí do stavu vysvobození.

Když máme dobrou motivaci, pak můžeme někdy i zalhat, ale nemělo by se to stát zvykem a nemělo by se to dít ze slabosti, ale pouze s motivací chránit ostatní.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Není to normální, že podmínky, které daly dvojici dohromady, se po nějaké době rozpustí, a proto se vztah také opět rozpadne?

Myslím, že základem pro milostný vztah většinou bývá staré karmické spojení, které sahá několik životů nazpět. Obzvláště když se seznámíme s někým, u koho rychle máme důvěrný pocit a cítíme se být mu velice blízcí, to je pak jistě někdo, s kým jsme již byli někdy dříve. Samozřejmě se tento vztah může časem změnit. Může, ale nemusí.

Co můžeme dělat proti lenosti?

Lenost vzniká z hlouposti. Je velice, velice obtížná. Lenost přehlíží, jaké bohatství a možnosti život nabízí. Vždycky doporučuji pronajmout si byt s výhledem na hřbitov. Potom můžeme znovu a znovu přemýšlet: Mám už zamluvené místo tam naproti a co jsem vlastně tento týden udělal?