Jak můžu vidět něco hezkého na tom, že jsem matkou? Mám malé dítě a už osm měsíců jsem se pořádně nevyspala. Jsem úplně vyčerpaná a dítě je často nemocné. Ráda bych mu dala lásku, ale jsem tak vyčerpaná, že mám strach, že omdlím.

Také celou dobu pracuji až ke svým hranicím. Často přijedu na místo, vidím všechny své přátele a velice rád bych si s nimi popovídal, ale vím, že když si nejdřív na hodinu nelehnu, pak budu nudný, protože budu z únavy vyprávět pořád to samé dokola.
Ale je tu i možnost využít bolest jako energetický pramen. Již několikrát jsem zvládl přednášku nebo něco jiného, protože jsem svou bolest vnímal jako hnací sílu. Vzpomínám si, že jsem jednou dlouho prodlužoval přednášku, protože venku stála policie a chtěla se mnou mluvit o autu, kterým jsem přijel.

A protože nechtěla přerušit přednášku, neustále jsem ji prodlužoval, dokud neodešli. Byl jsem tak unavený, že se mi klížily oči. Ale měl jsem malé boty, a díky bolesti jsem to celé vydržel. Myslím, že to byl herec Laurence Olivier, kdo doporučoval, abychom vždy, když se máme něco naučit, nosili kamínek v botě. Pro něj byl tento bolestivý tlak červeným praporem, úrovní, z které čerpal sílu.

Jestliže tě bolí oči, pak si buď svých očí vědoma a vytáhni z nich sílu bolesti. Jestliže bolí záda, pak si buď vědomá svých zad a použij je jako energetický pramen. Nejlepší bude, když použiješ jako pramen síly svou mateřskou lásku. Stejně tak to dělají 2 miliardy matek na celém světě právě v tuto chvíli. Zkus vytáhnout sílu ze své mateřské lásky, ze zkušenosti a z prožitku být matkou.

Vezmi vždy to, co je nejsilnější a vezmi si z toho svou energii. Bez ohledu na to, jaké myšlenky přijdou, použij a využij je. Obohať se svými zkušenostmi, vyjdi z perspektivy boháče, nikoli chudáka. Sami utváříme svůj život, sami určujeme, co se stane. Jdi cestou identifikace, je to nejrychlejší a nejkratší cesta. Na vnější úrovni se vyhněte všemu, co vede k těžkým snům a prožitkům, vyvarujte se opravdového nepřátelství a velkých problémů tak, že si např. nikdy nepůjčíte velký finanční obnos.

Na vnitřní úrovni to znamená rozvíjet soucit a moudrost. Soucit znamená myslet na druhé natolik, že už nemáme čas sami pro sebe a opravdu rozeznáme a prožijeme touhu všech bytostí po štěstí. Moudrost znamená, že už věci nebereme osobně. Je nám jasné, že něco podobného prožívají všichni a všichni někdy získají i tuto zkušenost.

A na nejvyšší úrovni se identifikujeme s buddhy. Přesně tak fungují naše meditace. Po dvacetiminutové meditaci už není všechno takové, jaké to bylo před ní. Z meditace jdeme do čistého světa, kde jsou všichni buddhy, ať už to vědí, nebo ne. Všechno má čistou podstatu, všechny schopnosti a možnosti.

Je důležité prožívat jevy z úrovně nadbytku. A to znamená, že se chováme jako buddha, jak nejlépe to dokážeme, že nejen meditujeme a tím to skončilo. I po meditaci je náš partner ještě moc tlustý, pes pořád štěká, děti se chovají nemožně, s šéfem není k vydržení. Ale prožíváme svět jinak. Je důležité, abychom prožili čistou úroveň, i když vstáváme z meditace.

Řekl jsi, že bychom se měli vědomě vyhýbat představám a myšlenkám, popř. je pokládat pouze za nástroj. Jak si to myslel?

Nevyhýbal bych se jim, neboť je považuji za praktické a užitečné. Na druhé straně bych si ale stále říkal, že ve skutečnosti je to pouze sen. Nebyly tu včera a zítra tu opět nebudou, víme tedy, že se jedná o obrázky v zrcadle, ale ne o zrcadlo samotné. Existuje jedna hluboká a důležitá pravda a moudrost prostoru, ve vibraci každého atomu, skutečnější než všechny naše představy, pojmy a myšlenky a my jsme součástí tohoto prostoru.

Můžeme jednat mnohem lépe, když se neustále neptáme „proč“ a „kvůli čemu“ atd. Ve skutečnosti velmi mnoho našich každodenních prožitků na úrovni mysli připomíná převrat v banánové republice; dvě, tři různé strany se pokoušejí ovládnout celý zářivý klenot naší mysli. Schopnost rozumět matematice, psát poezii, nadání k mnoha jiným věcem je najednou ovládnuta rozumem, pýchou, očekáváními a obavami.

Je velmi užitečné to rozpustit, aby se tyto schopnosti mohly objevit, když je potřebujeme, a nemusíme se jimi zabývat, když už nejsou třeba. Má to hluboký smysl. Tyto nebo jiné vlastnosti jsou pro práci velmi užitečné, a když už nejsou třeba, můžeme dělat něco jiného, zamilovat se, pozorovat přírodu nebo objevovat, jak je všechno tady a teď zajímavé. Když ovšem neustále spočíváme v minulosti nebo budoucnosti a nejsme nikdy v přítomném okamžiku, pak se stáváme neurotickými!

Tento stav „to i to“ bychom se měli snažit dosáhnout. Dělat neustále to, co máme před nosem a nebýt při tom rozptylováni, o to jde. To je skutečná svoboda.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Co dělat proti připoutanosti?

K připoutanosti má Buddha dvě rady a Karmapa ještě jeden speciální prostředek. Na nejvyšší, absolutní úrovni Buddha radí provádět fázi dovršení v rámci linie mateřské tantry. To znamená kratší fázi budování meditace a dlouhé spočívání ve fázi dovršení. V meditaci na 8. Karmapu jsou proti ulpívání ještě zvláštní prostředky.

Na každodenní, praktické úrovni Buddha radí, abychom, především když jsme motivováni touhou a přáními, hodně přemýšleli o pomíjivosti, abychom se tolik nevázali na věci. Za druhé bychom měli všechno dobré, co prožíváme – neboť typy touhy prožívají mnoho pěkného a obohacujícího – darovat bytostem. Měli bychom mít vždycky pocit „Toto chci ukázat ostatním.“

Když takovým způsobem používáme všechny tyto různé úrovně, dosáhneme dobrých výsledků. To nejdůležitější je pochopit, že zde tato myšlenka dříve nebyla, zítra tu také nebude a dneska se jí nenechám vyrušovat. Stejně jako přicházejí a odcházejí vlny na moři.