Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Můžeš prosím vysvětlit, co znamená rovnost (4. nezměrnost)?

Rovnost je vědomí toho, že už jsme všichni buddhové, ať už to víme, nebo ne. Znamená to být prostý připoutanosti a odmítání, nic netřídit na dobré či špatné a neustále přát každému štěstí. Samozřejmě člověk musí nadále jednat a přitom vědět, co je pro něj správné a chybné, co chce a co ne, ale mělo by se to dít bez hněvu nebo špatných pocitů vůči druhým.

Nejúčinnější prostředek proti žárlivosti a všem druhům očekávání, který znám, je velmi jednoduchý. Učiníš se nekonečně bohatým a můžeš tak dát ostatním všechno štěstí světa. Pokaždé, když myslíš na někoho, od koho něco chceš, třeba aby tě miloval, pomysli si: „Ať má všechno štěstí, na které jen lze pomyslet.“ Neboť když se sám cítíš být bohatý a jsi v pozici toho, kdo dává a přeje druhému štěstí, tak se nikdy nedostaneš do nepříjemné situace.
Situace je obtížná, když se v ní člověk cítí malý a omezený. Když například tvůj předchozí partner je teď s jinou a ty si říkáš: „A teď s ní dělá právě to, co vždycky tak skvěle dělával se mnou.“ Pak se z toho stává myšlenka, která se tě chytne, a nemůžeš se jí zbavit. To je taková omezená situace. Ale pokud mu budeš přát padesát tanečnic nebo předchozí partnerce tolik rytířů na koních, kolik jen bude chtít, když tedy budeš druhému přát všechno v takovém nadbytku, pak už to nebude tak osobní, ale spíš jako by ses díval na film od Walta Disneye, a je po problému. Malá osobní věc se promění v něco hlubokého a tímto způsobem může člověk rychle růst, neboť pracuje s „turbo efektem“.
Najednou vyjdeš ze tmy a začneš opravdu zářit. Dokážeš si dělat legraci z věcí, které pro tebe dříve byly tak nesmírně vážné, a můžeš s nimi bez omezení pracovat. Dá ti to hodně síly a budeš svobodnější. Možná budeš mít ještě to štěstí, že dostaneš extra dávku energie od učitele, která tě postrčí správným směrem, čímž najdeš cestu k vlastní síle a budeš dělat další pokroky. Přát všem štěstí je opravdu dobré.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Existují ještě jiné funkční formy partnerství, než je vztah dvou lidí?

Řekl bych, že pokud není ve vztahu žárlivost, funguje to velmi dobře s více partnery. Například v Tibetu byly spíše ženy s více muži než muži s více ženami. Myslím si, že ve většině případů je partnerství ve dvou jako základní rodina s trochou otevřenosti to nejlepší řešení. Jsou však také případy, kde se k sobě více partnerů dobře hodí.

Musíme jen vždycky dávat pozor, aby nikdo netrpěl a nebyl využíván. Každé setkání musí vždycky probíhat s motivací přivádět druhé k růstu a rozvoji. To k tomu patří.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.