Když mluvím s lidmi, kteří mají špatné názory, velice rychle se u mě projeví určitá arogance. Když si toho všimnou, potom ode mne samozřejmě tím spíš nic nepřijmou. Je lepší, abych raději už nic neříkal?

Jednou to prostě skončí. Zkus nejprve pochopit, že všichni jsou buddhové a že je to vlastně fantastické, že vůbec můžou přemýšlet a že se s nimi můžeš o něco dělit. Potom se pokoušej věci budovat z této úrovně.

Měli bychom usilovat o to, abychom se u svého protějšku neustále zaměřovali na něco pěkného. Je-li jeho tvář trochu divná, pak jsou možná krásné jeho ruce, nebo má dobrou kravatu, auto, přítelkyni, cokoli! Něco tě zajímá a úroveň, ze které cítíš, že to s ním je snadné, pojmeš jako úroveň setkání. Od tohoto bodu bohatství pak stále více rozšiřuješ vaše spojení, až se stane opravdovým sdílením.

Je třeba také chápat, že důvodem, proč nám na ostatních něco vadí, je to, že sami máme problém, že sami můžeme být pyšní a arogantní. Často na to zapomínáme. Vždyť svět je pro nás jen zrcadlem. Problémy s okolím máme jenom proto, že v sobě máme ještě sami pár ostnů.

Ale to neznamená, že bychom do okamžiku, než dosáhneme osvícení, neměli s nikým mluvit. Člověk se učí jenom činy!
Když si například s někým potřebujete vyjasnit nějaký problém, začnete z úrovně, kde si s dotyčným dobře rozumíte. Řeknete zcela věcně: „Poslouchej, včera jsem slyšel, jak říkáš to a to. Opravdu jsi to tak myslel? Myslím si o tom tohle a tohle…“

Začínáme-li z úrovně nadbytku, setkáme se s úspěchem! Pokud máte lidi opravdu rádi, přijmou všechno! Oni to cítí.
Jste bódhisattvové, takže je vlastně jen otázkou času, kdy zmizí ztuhlá forma a pak budete moci jít naplno za svým srdcem. A neztratíte přitom moudrost, nebudete otupělí nebo nejistí. Udržíte si zároveň jasnost.
Jste svobodní a můžete si vybrat, zacílit na to, co chcete, a různými způsoby přinášet užitek bytostem.

Často se mi stává, že do něčeho dlouho vkládám úsilí, a když jsem kousek od cíle, přeruším to, protože zjistím, že to pro mě není to pravé. Ale postupně mě také frustruje, že nikdy nedotáhnu nic konce.

Nikdo nebude mít užitek z toho, když se budeš cítit špatně. Proto by sis měl připomínat, že svá rozhodnutí nakonec děláš pro dobro všech bytostí. Ale musíš si také být jistý, že před něčím neutíkáš.

Jediné chyby, které si člověk neodpustí, jsou ty, kterých se nedopustil. Chlapec, kterého nepozvala domů, nebo jablko, které jsme neukradli. Musíme si neustále dávat pozor, abychom nic neopomíjeli ze strachu a tendence utíkat před životem. Musíme na sobě pořád pracovat a neměli bychom jednat z pozice slabosti. Když rodina například po léta pobírala sociální podporu a potom dostaneme šanci situaci zlepšit tím, že složíme nějakou zkoušku. A najednou si pomyslíme, že to nedokážeme. To je zbabělé. Je to špatné a ničí to charakter. Musíme tím prostě projít, i kdybychom si měli natlouct nos. Je to jako při bungee jumpingu. Když už jsme vyšli nahoru, musíme také skočit, protože bychom se pak na sebe nemohli podívat do zrcadla. Jsou situace, kde zkrátka musíme udělat, co máme před nosem.

Ale jsou i jiné situace. Tady neměníme názor ze strachu nebo proto, že bychom byli slabí, ale jednoduše si všímáme, že jsme byli „mimo“. A pak děláme něco jiného. To je potom úplně v pořádku.

Ale nejlepší je, když člověk dokončí jednu věc a potom další. To je šikovné! A času budeme také mít vždy dost. Tak to opravdu je. Dřívější zkušenost si vždy můžeme vzít do další situace a mít z toho užitek.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co se stane, když se rozhodneme skoncovat s tím, že žijeme sami, a začneme urychleně hledat partnera?

Pak jdeme do hospody a potkáváme tam možná dobrého, možná pochybného přítele. Záleží na tom, jestli je vhodná karma pro to najít něco stabilního a trvalého. Pokud tomu tak není, způsobíme si hledáním vztahu jen těžkosti. Opravdu je to karma. Existují ženy, které možná nejsou zrovna nejhezčí, ale mají kolem sebe celou dobu spoustu mužů. A jsou jiné, které jsou šíleně krásné, ale přesto si jich nikdo nevšímá. To velice silně určuje karma.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.

Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.

Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.

Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.

V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.

Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“

Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.

S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!