Co znamená být buddhistou v každodenním životě?

Buddhismus v každodenním životě znamená dělat to, co máme před nosem. Děláme to nejlepší, co můžeme, a uvědomujeme si: „Mám útočiště, mám něco, na čem mohu stavět.“ Díky tomu máme trochu víc odvahy a nadbytku – a pak se snažíme podle svých schopností chovat se jako buddha.

Můžeme dělat vše, co dělají ostatní. Nevybočujeme, nechováme se exoticky nebo podivně. Zvládáme svůj život a současně meditujeme, abychom pouze nezestárli, ale i zmoudřeli. Zároveň se snažíme dělat pro druhé tolik, kolik můžeme. Udržujeme pohled, že všichni jsou buddhové, kteří to jen nerozpoznali. Udržujeme prožitek soucitu a moudrosti v takové rovnováze, jak je to možné. A udržujeme úroveň jednání a snažíme se dělat co nejméně škodlivých činů. Je moudré přijímat každý den útočiště.

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.

Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.

Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.

Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.

Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.

Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Můžeš říct něco o manželství a rodičovství v moderním světě?

V manželství je to stejné jako v ostatních oblastech života. Partneři chtějí v manželství dosáhnout štěstí a zabránit utrpení. V tom se manželství neliší od jakéhokoli jiného vztahu mezi mužem a ženou – ať už s oddacím listem, nebo bez něj.

V podstatě jsou tedy stále svobodní. To se ale změní, jakmile se narodí děti. Protože děti jsou na svých rodičích závislé. Proto bychom se za těchto okolností měli pokusit zůstat spolu, i když je někdy těžké najít společnou řeč. V tom případě by bylo pro děti lepší, kdyby někdy strávily více času s matkou a někdy více s otcem, podle toho jak samy chtějí. Důležitý je při tom náš postoj. Měli bychom druhého podporovat v jeho růstu a rozvoji, tedy dávat, ne brát, nevyužívat ho. Proto musíme partnera vidět zásadně jako něco velice drahocenného, jako někoho, kdo je schopný se rozvíjet.

Co se dá dělat proti stále se vracející úzkosti?

S úzkostí a strachem se nejlépe pracuje dlouhodobě. Práce s myslí je jako trénink těla. Když dnes uděláme hodně shybů, nebudeme hned silnější – to budeme až zítra. Dnes nás budou bolet ruce. A stejné je to s meditací. Pokud dnes máme problém, nemůžeme ho dnes meditací vyřešit. Pokud jsme ale meditovali včera, pak se dnes problém neobjeví. A pokud přece, můžeme ho snadno smést ze stolu. Nesklízíme týž den, co zasejeme.

Existují však metody, pomocí nichž se na něčem takovém dá zapracovat opravdu rychle. Můžeme si to představit takto: Tady je svobodné pole mysli a my se ho chystáme ovládnout. A najednou se vynoří problém – strach, hněv, nešikovnost nebo něco takového. Nyní máme dvě možnosti. Můžeme na něj přímo zaútočit, poslat na něj dvě divize a zvolat: „Přestaň, takhle to nejde!“ a pokud máme dostatek kapitálu ve formě dobrých dojmů v mysli, pak se to podaří. Jestliže ale zjistíme, že nemáme dost jezdců (například dostatek motivace, síly nebo důvěry), pokračujeme v získávání okolního území. Jdeme dále a s problémem se neidentifikujeme, neživíme ho. A když jej někdy později hledáme, zjistíme, že už tam žádný problém není.

Další možností je se svému strachu přímo postavit a to tak, že se s ním utkáme tváří v tvář – ať už se zpočátku cítíme jakkoli špatně. Díky tomu strach nakonec přestane. Zlomili jsme mu vaz a už se nikdy nevrátí. Vzpomínám si na příklad z vlastního dětství. Tehdy jsem byl na návštěvě u svého strýce v Jutsku a on měl ve sklepě takový tlustý kabel. Říkali mi, že se v noci proměňuje v hada. Jednoho rána mě pak rodiče našli ve sklepě – v jedné ruce kabel a v druhé palici. Byly mi tři nebo čtyři roky. Celou noc jsem tam stál a čekal, až se ten drát promění v hada, kterého jsem chtěl rozmáčknout. To je jedna možnost, jak naložit se strachem. Nicméně lze jít i cestou moudrosti a objevit, že to žádný had není. To je samozřejmě snazší.