Jak můžeme čas, který trávíme prací na počítači, využít pro praxi dharmy?

Práce s počítači je náročná, nemáme při ní volnou hlavu. V takovém případě je dobré vidět práci jako svobodnou hru mysli, prožívat ji jako obrovskou moudrost. Můžeme si představit svého lamu, jak sedí nad naší hlavou, a přitom si myslet: „Teď dělám svou práci opravdu dobře a můj lama je zde!“ Při mentálně namáhavé práci nám mantry berou příliš mnoho koncentrace.

Když jde člověk při jízdě na motorce až na hranici možností, nedá se to také nazvat lehkomyslností?

Je to přece takhle: pokud jsem vyletěl ze zatáčky, byl jsem moc rychlý, pokud ne, byl jsem příliš pomalý. Mezitím existuje různě ostrá hrana, podle gusta a míry vysvobození. Je to přirozený projev toho, že motorka, silnice a jezdec tvoří jeden celek. Pak všechno běží samo.

Člověk by se do toho ale neměl pouštět, pokud není ve svém středu. Takže se nesnažte něco tvrdohlavě dokazovat, protože to vždy dopadne špatně a je to opravdu lehkomyslné.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?

Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.

Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.

Tady je jeden příběh od Dugpy Künlega:

Jednoho dne šel po cestě v Bhútánu, když jej míjela jedna mladá dáma. Tu řekl: „Musíme se spolu ihned vyspat, pojď se mnou“. Prohlédla si jej, byl neoholený a měl dlouhé vlasy a řekla: „Och.“ Šla k dalšímu domu a řekla: „Poslouchejte, tam dole byl nějaký odporný, vlasatý a vousatý muž, který se mnou chtěl spát.“ Oni jí odpověděli: „Ty jsi ta nejhloupější holka ve městě, to byl ten největší jogín, kterého máme, byl to Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické.“ A ona řekla znovu „och“, šla zpátky za ním a řekla mu: „Ok, já jsem si to rozmyslela.“ Na to on řekl, že je mu to líto, ale teď už nemá čas. „V ten okamžik, v kterém jsem ti to nabídl, bylo v blízkosti jedno realizované vědomí a já ti mohl dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.

Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.

Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Jak pracujeme s hněvem na Diamantové cestě?

Hodně lidí má problémy s hněvem a také s dalšími rušivými pocity. Existují tři základní typy lidí. Jedni jsou převážně zmatení, druzí převážně hněviví a třetí převážně žádostiví. Každý z těchto tří typů může pracovat na třech úrovních.
Hněv můžeme na vnější úrovni zkusit přeměnit v soucit. Můžeme lidem přát vše dobré, především když zjistíme, že bytosti prožívají hodně věcí, které se jim nelíbí a dostávají je do potíží. Na vnitřní úrovni pracujeme s meditací. Vkládáme hodně času do budovací – první – fáze meditace, zatímco fáze splynutí, ve které se buddha rozpouští ve světlo a splývá s námi, je krátká. Na třetí úrovni, úrovni Diamantové cesty (mahámudra u nás nebo maháati u Ňingmapů), už do tohoto pocitu nevkládáme žádnou sílu. Hněv necháme vejít jako zloděje do prázdného domu. Může ho celý projít, prohledat šuplíky, podívat se pod koberec, vše je prázdné. Nedostane žádnou energii. A když pak zmizí, už se jen tak snadno nevrátí. Můžeme také pomyslet na písničku Lili Marlen: Všechno jednou zmizí, všechno jednou uplyne.

Když se podíváme na příčinu a následek hněvu, můžeme zjistit, že nám k tomu, abychom se s ním naučili zacházet, nepomůže ani vydržet a mlčet, ani projevovat agresi. Jednat bychom měli, až už jsme, nebo nejsme hněviví. Hněv je zmatený. Když jsme hněviví, děláme spoustu chyb. Jednáme potom jako pod vlivem alkoholu, máme rudé oči, divně mluvíme, na co sáhneme, to zničíme, nejsme schopni dobře řídit auto a můžeme se zranit. Je to stejné jako příliš mnoho adrenalinu. Bez hněvu můžeme v dané situaci jednat mnohem lépe a také lépe vystihnout podstatu věci.
Musíme vědět, že hněv není náš přítel. Hněv sice dává teplo, ale je to, jako kdybychom si zatopili penězi místo uhlím nebo olejem. Během krátké doby spálí hněv velmi mnoho dobrých dojmů, které jsou nahromaděné v mysli. Spálí radost, která by mohla vést k našemu rozvoji. Když jasně odhalíme hněv jako nepřítele, musíme ho chytit a přemoct.
Hněv je opravdová slabost. Dává zdánlivý pocit síly, ale ve skutečnosti škodí. Když jsme si tím jisti, tedy opravdu jsme shledali: „Hněv není můj přítel, nepomáhá mi, jen mi škodí“, pak tento pocit můžeme odstranit.

Pro tuto práci existuje cesta na třech úrovních:

1. Dej tygrovi méně jídla, ať se uklidní. Žije jen z energie, kterou mu dáš. Dávej pozor na situace, ve kterých mu vždy podlehneš.

2. Přesně zkoumej, jak tygr funguje, jak běhá sem a tam, cení zuby a koulí očima. Podrobně sleduj, jak pracuje – tedy zkoumej ten pocit.

3. Jezdi na tygrovi. Když ho znáš, využij jeho energii jako surovinu pro energii, kterou využiješ na práci, kterou máš před nosem.

1. Úroveň: vyhýbání se!

Dokud se necítíme dost silní, když je situace příliš napjatá a nemáme nad ní kontrolu, radím dotyčným situacím se vyhnout. Je to lepší než se zesměšnit před přáteli nebo přátelství zničit. Není zbabělé jít z cesty obtížím a hněvu, když víme, že se tu obvykle stáváme hněvivými. Lepší je pak projít se na čerstvém vzduchu, to je mnohem zdravější.
Běžně se ale hodně situacím vyhnout nemůžeme, protože důvodem pro náš hněv je, že sami máme problémy. Když sami žádný hněv necítíme, nelze jej vyvolat, ale když máme vibraci tohoto pocitu v sobě, může se aktivovat.

Abychom se problémům nemuseli stále vyhýbat, můžeme se naučit mít od nich odstup. Tak získáme sílu, budeme se cítit lépe a silněji a můžeme dále pracovat na druhé úrovni.

2. Úroveň: rozvíjení soucitu!

Stále se dostáváme do situací, kdy se objevuje hněv. Tady můžeme obrátit negativní náboj a přeměnit hněv v soucit.
Abychom získali vnitřní odstup, můžeme si ujasnit: „Předtím tu hněv nebyl, později tu také nebude, a když podle něj budu teď jednat, přinese to jen utrpení.“ Nebo si vybudujeme ochrannou zeď tím, že prožíváme danou situaci jako sen. Tzn., vše jen jednoduše pozorujeme jako film. Pozorujeme jednotlivé scény, rozkrájíme je jako salám na jednotlivé sekvence. S touto technikou budeme schopni jednat tam, kde bychom se možná jinak stali ztuhlými a jednali nelogicky. Např. v situaci, kdy na nás jde někdo s nožem. Nebo když o nás někdo stále mluví špatně, můžeme svoji reakci přeměnit v soucit a pomyslet si: „Ti lidé mají tolik potíží, potřebují mě jako obětního beránka, protože sami mají opravdový problém. Sami se sebou musí vydržet 24 hodin denně, zatímco já s nimi musím být jen 10 minut.“

3. Úroveň: přeměna hněvu v moudrost podobnou zrcadlu!

Hněváme se, ale nic neděláme. Pozorujeme, jak se hněv objevuje v prostoru mysli a jak se znovu rozpouští. Jak myslíme na to jednat. Jak bychom druhým nejradši vychrstli šálek kávy do obličeje nebo bouchli dveřmi. Ale nic neděláme.

Jen sedíme – jako kmen stromu (tak to říkají Tibeťané) – a vidíme, jak se ten pocit opět rozpouští. Pozorujeme, jak pocity přicházejí, mění se a opět odcházejí. Uvědomujeme si, co tu je, ale nikoho nepraštíme, nekřičíme a nesaháme po pistoli, ale jen sedíme a pozorujeme, jak to prochází. Rušivé pocity poutají náš zájem stále méně a jednoho dne budou zcela pryč.

Prožíváme hněv jako špatný program v televizi, na který se nemusíme dívat, nemusíme ho brát vážně. Pak hněv odejde, stejně jako přicházejí a odcházejí vlny na moři, a když se pak tento pocit znovu vrací do mysli, něco se změní. Najednou máme zkušenost absolutní jasnosti, skutečného vnitřního vhledu a plného porozumění. Takové zkušenosti nadosobního, zcela jasného stavu podobného zrcadlu budou přicházet stále silněji, až budeme schopni tento stav moudrosti udržet. To je transformace hněvu. Nazývá se „moudrost podobná zrcadlu“ a objeví se u každého, kdo dokáže nechat své pocity opět rozpustit v prostoru.

A pak je to jako s kostkami domina. Převrhnou jedna druhou, stejně jako hněv převrhne pýchu, posune připoutanost, odstraní žárlivost a nakonec rozpustí nevědomost a pak je vše moudrostí.

4. Další možnost: naučit se využít energii!

Když jsme zklidnili rušivý pocit stoslabičnou očistnou mantrou nebo soucitem, máme zase kontrolu. Už nemůžeme vybuchnout. Když pocit doznívá, to je ten okamžik, kdy už pominula největší vlna, samotná energie tu ještě je, ale nemůže nás už svést k tomu, abychom udělali něco negativního. Můžeme ji pak využít pro práci, kterou je tak jako tak potřeba udělat. Když rozpoznáme svůj hněv, pýchu, žárlivost atd., umyjeme auto, záchod, okopeme zahrádku, vyřídíme svých 30 telefonátů a 50 dopisů…

Nemá také smysl rozvinout pocit v drama, např. mlátit do polštáře nebo si představovat, jak někoho bijeme a podobné věci. Nedělal bych to, protože mysl je tlusté zvíře návyku. Je tím, co do ní člověk vloží. Když ukážeme svůj pocit a svůj hněv, zjistíme, že se při další příležitosti vrací ještě silnější. A po určité době jsou najednou všichni přátelé pryč, protože nikdo nemá rád hněvivé lidi. Hněv vytváří špatné vibrace. Nedáváme hněvu žádnou sílu, nemyslíme na něj, radši ho trapně odstrčíme do kouta, kde sám od sebe odumře. A místo toho děláme něco užitečného!

Rušivé pocity jsou jako mraky, které zastiňují slunce, jako vlny na moři, které přicházejí a odcházejí, nemusíme je brát vážně, ale voda v nich může být velmi užitečná.

Ve skutečnosti se náš pohled na rušivé pocity v buddhismu velmi liší od ostatních náboženství. Na Diamantové cestě vidíme všechny rušivé pocity jako surovinu k osvícení.