Mám rodinu, děti a práci. Když si večer konečně v klidu sednu, pak jsem příliš unavený na to, abych meditoval. Jak se mohu i přesto rozvíjet?

Jsi v životní situaci podobné situacím tibetských laiků. I oni měli několik dětí a neustále něco na práci. Pokračovali v rozvoji tím, že přes den odříkávali spoustu manter,  např. „KARMAPA ČENO“ nebo „OM MANI PEME HUNG“, aby rušivé emoce neměly žádný základ, na kterém by se mohly zachytit. Čas od času si také poslechli něco, co souviselo s dharmou, a přes den o tom přemýšleli. Tak se rozvíjeli.

To můžeme všichni dělat i dnes. Recitovat mantry pro odstup a ochranu, mít určité vědomosti, s nimiž můžeme pracovat, a když někdy nekřičí žádné dítě nebo od nás nikdo nic nechce, můžeme se uvolnit a jednoduše spočinout v mysli. Čas od času je také velice dobré navštívit na pár dnů nějaký kurz a dostat tak další dávku energie pro vlastní rozvoj. Tak se může každý dobře rozvíjet, aniž by musel příliš meditovat nebo dělat po dlouhou dobu praxe v ústraní.

V současné době je moderní esoterika, hodně lidí s tím začíná a najednou vyprávějí, že vidí aury a potkávají anděly. Co si o tom myslíš?

My Dánové jsme proslulí tím, že jsme nikdy neměli silnou vládu nebo velké, slavné osobnosti, protože pokaždé, když se někdo stal příliš velkým, začali se mu všichni smát. Tento velký a drsný smích všechno převálcuje a většina nadaných lidí musí někdy zemi opustit. Nemluvím o sobě, já jsem v Dánsku rád…

Kdysi jsem se bez velké slávy rozhodl, že existují dva druhy duchovnosti. Jsou lidé, kteří zvládají svůj život, dělají to, co je třeba, a všechno běží celkem dobře. Potom najednou zjistí, že pracovat 40 let v továrně na margarín a pak být s hezkým proslovem propuštěn do důchodu, aby byli o 10 let později s ještě hezčím proslovem pohřbeni, nemůže být všechno, co lidský život nabízí. A pak začnou na základě praktického života rozvíjet schopnosti a kvality, které s nimi jdou dále. K tomu, co zažijí tito lidé, kteří mají svůj život pevně v rukou, kteří stojí pevně, nemusejí nic dokazovat nebo se za něco omlouvat, můžeme mít důvěru. Tomu, co říkají, můžeme věřit.

Existuje i jiný typ lidí. Vždy, když se mají postavit nějaké výzvě, skloní hlavu a nic do toho nedají. Tohle nezvládnou, tamto neumějí, k tomuhle nemají odvahu nebo se neumí do věcí „zahryznout“.

A pak se stáhnou ze světa a vytvoří si svůj vlastní nasládlý vesmír, který nikdo nemůže pořádně prozkoumat. K tomu, co prožijí, nemám vůbec důvěru. Velmi se dívám na to, co lidé vytvářejí, jak se drží a jestli se na nich dá stavět. Když si myslím, že si sami sebe váží, dělají to samé, co říkají, a jsou mimo dětské hry, pak mám důvěru v to, co říkají. Ale když lidé před nároky, které na ně svět klade, utíkají, držím se dál. Když je něco zduchovnělé a bez sebeironie, nedokáže se to zasmát samo sobě a je to tak trochu nejasné a nasládlé, když věci nejsou zcela pochopitelné, pořádně se neformulují, to se mi ježí chlupy a myslím si: „Pryč odtud.“ Protože to považuji za nezdravé.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Je chtění předpokladem pro to, abychom se narodili jako lidé? A když člověk chtění netransformuje, bude se stále rodit jako člověk?

V podstatě ano, pokud neděláme nic špatného. Když děláme hodně negativních činů, jsme velmi lakomí, pak se pravděpodobně narodíme v Africe, Jižní Americe nebo tak nějak. Když jsme byli hodně žádostiví, ale zároveň také velkorysí, můžeme se narodit v Americe nebo Evropě. Ale těch dobrých míst je stále méně a špatných stále více. Je chytré se naučit, jak se dostaneme dále. To pěkné na čistých zemích je, že nemusíme svoje touhy měnit nebo je ničit, musíme je jen transformovat.

Musíme se jen naučit všechnu energii touhy, která je teď směřovaná na atletické partnery, peníze nebo dovolenou, otočit a nasměrovat ji na vysvobození a osvícení. Touha je velmi dobrou silou, když nás neomezuje a nesvazuje, nýbrž vede k vysvobození a osvícení. Tygra nemusíme uspávat, můžeme na něm jezdit. Můžeme ho zapřáhnout do pluhu a nasměrovat ho tam, kam chceme. Využíváme sílu pocitů, i když to možná není tak lehké. V některých případech se vyplatí uvolnit se a vyhnout se tak nejtěžším situacím, v kterých bychom jinak vybouchli. Vyplatí se prožívat všechny věci jako podobné snu, vědět, že tu dříve nebyly, později tu nebudou, a když se teď jimi teď budu zabývat, budu mít jen potíže. To nejdůležitější ale je využít tuto sílu a transformovat ji. Jako bojovník, který si vezme energii protivníka a využije ji proti němu.