Vystudoval jsem ekonomiku a v tomto oboru nyní pracuji. Je to „dobrá práce“, tzn., dají se díky ní vydělat slušné peníze a člověk si může i rozšířit své „know-how“. Možná to je to, co si mnozí přejí a o co možná i mnozí lidé usilují. Bohužel mám ale pocit, jako bych v práci z lidského úhlu pohledu zakrněl. Problém spočívá v tom, že jsem se nesžil se svou úlohou, nemohu se s ní identifikovat. Je to prostě nějaký úkol, ke kterému je potřeba určité vzdělání, ale mohl bych stejně tak dobře stříhat ovce, jen příjem by byl samozřejmě nižší. Ať se sebevíc snažím ujasnit si, že chci podat dobrý výkon, nedaří se mi přitom najít smysl mé úlohy: sestavovat a spravovat jiným podnikům, např. bankám, výrobním závodům nebo pojišťovnám, jejich IT infrastrukturu. Kdybych pracoval v jiném oboru, objevil by se u mě neodvratně ten samý problém. Je mi prostě líto mého času. Je to pýcha nebo jsem asociální?

Jestliže nechceš být lékařem, učitelem nebo umělcem, pak od své práce očekáváš naplnění, které ti nikdy nemůže přinést. Buď proto rád, že peníze plynou, podporuj, kde můžeš, a medituj každý den. Jen tvá mysl se dokáže radovat a ona zbarvuje tvé vidění světa. Těším se na naše další shledání, jdi na jistotu.

Jak praktikovat vyrovnanost v každodenním životě?

Když vidíš, že lidé téměř nemají kontrolu nad tím, co prožívají, a jak věci prožívají, že jsou závislí na podmínkách a svých náladách, že jsou milí, když se jim daří dobře, a chovají se komplikovaně, když se jim daří špatně, můžeš se je pokoušet dostat do co nejlepšího rozpoložení, aby se jim dařilo pokud možno co nejlépe. Tak dostanou příležitost být milí. Tím lidi neustále posouváš správným směrem a nesmírně jim pomáháš. Mohou si vybudovat návyk hrát stále častěji roli kladného hrdiny.

Ty sám by ses neměl nechat komplikovanými lidmi rušit. Prostě si mysli, že se chovají tak, jak to dovedou, a jinak to neumí. Neber věci tak vážně a osobně.

Člověk by ale přitom neměl být příliš netečný. Pokud nás okolí upozorňuje stále na tu samou věc a my jsme pořád přesvědčení, že se všichni ostatní mýlí, měli bychom se spíše zamyslet sami nad sebou.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Už velice dlouho toužím po vztahu, ale nějak se mi nedaří najít partnera. Můžeš mi dát radu?

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.

Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“

Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.

Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.

Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.