Je normální, že poté, co jsme nějakou dobu meditovali a začneme se pozitivně měnit, narážíme u přátel a kolegů na nepochopení a odpor? A jak s tím pracovat?

To je úplně normální, protože většina lidí – především v rodinách a jiných úzkých vztazích – si nás zaškatulkovala podle určitého vzoru osobnosti.

Proto nejsou tříleté meditační retreaty tak účinné, protože sedíme a meditujeme sami, rozpustíme trochu svoje úlety, ale pak se zase vrátíme k ostatním ve skupině. Ti pořád ještě mají uchovanou naši šablonu a my do ní zase skočíme zpátky. Pak to opět rozpustíme a potom „hop!“ zase zpátky do šablony. Proto jsou lepší kratší meditace v ústraní, protože při nich se můžeme zcela otevřít, aniž bychom byli pořád znovu strkáni do stejné škatulky.

Když se opravdu měníme a vypadáváme z navyklého schématu, potom mnoho lidí znejistíme. Především ti málo sebejistí jsou většinou velmi konzervativní. Všechno má mít svůj pořádek, svoje místo, a když je to náhle jinak, jsou tito lidé mrzutí a říkají: „Věřte jí teď, že je chytřejší než my, a co to je vůbec za sektu, kam chodí?“

Ale jednou toho také nechají. Většina lidí jednoduše chce být šťastná a vyhnout se utrpení a ty jsi celou dobu přátelská a nehraješ s nimi žádné komické hry. Jednou za tebou pak přijdou a řeknou: „Ehm, mám takový problém, nevíš, co s tím?“

A potom tě uznají a stejně tak i tvůj nový vhled a rozvoj, ale musíš mít velmi, velmi mnoho soucitu a musíš zacházet velmi, velmi daleko, musíš být připravená opakovat věci sto tisíckrát a především musíš být naprosto neochvějná. Jednoduše musíš přátelsky říct: „Víte, je mi líto, mám vás ráda stejně jako před tím, ale získala jsem nové zkušenosti a nechci už chodit na ryby a nechci už poslouchat ty a ty historky o těch a těch lidech, proč je tedy nenecháme na pokoji.“

Musíme být přátelští, ale zůstat neústupní. Potom se z toho jednou dostaneš a získáš tak novou pozici.

Jak dovést vlastní tělo k větší disciplíně a výkonnosti?

Nejlepším prostředkem na Diamantové cestě je 111 111 poklon. Kdo se jimi probojoval, pro toho je všechno v životě snadné. Když má člověk za sebou tuto „drezuru koní“, tělo už není špatným pánem, nýbrž dobrým sluhou. Pak ho můžeš používat k tomu, co chceš dělat, a už se nevzpírá a nesnaží se vše brzdit. Po poklonách je tělo zcela jiné než před nimi. Řekl bych, jdi do toho. To bych radil každému: dostat ze sebe všechny drogy, kompromisy, lenost, všechny ty věci, kterými člověk omezoval svoje možnosti, to všechno pomocí poklon vypotit a jít dál, to je moje doporučení.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Jestliže je mysl od času bez počátku jasným světlem, jak je možné, že se vůbec objevují všechny rušivé pocity?

Všechny rušivé pocity vycházejí z nevědomosti. Nevědomost je základní neschopnost mysli vnímat, že se prožívající, prožívané a prožitek vzájemně doplňují. Prostor a jeho jasnost jsou všude stejné. Bohužel zaměňujeme prostor za „já“ a jasnost – jevy, které se v prostoru objevují, za „ty“. Z takového rozdělování vznikají rušivé pocity.

Vzniká připoutanost k tomu, co bychom chtěli, a nechuť k tomu, co se nám nelíbí. Z připoutanosti vzniká touha a také chamtivost, neboť to, co máme, nechceme pustit. Z averze vzniká hněv a závist. Z nevědomosti – hlouposti vzniká ještě pýcha. Člověk se považuje za něco opravdového, významného, i když může kdykoli zemřít.

Buddha učí, že existuje 84 000 různých kombinací těchto šesti rušivých pocitů. Všechny vedou k neobratným činům a slovům a ty zase ke špatným následkům. Následné utrpení nás vede k přesvědčení, že se svět proti nám spiknul. To vede opět ke špatným činům a tak stále dokola.

Zde na Západě máme kvůli křesťanství představu, že jasné věci nemohou být svaté. Zázraky se mohou stát jen tehdy, pokud jsou věci ponechány poněkud neobjasněné, když jsou tak trochu mystické. V buddhismu naopak musejí být věci co nejjasnější! Čím lépe je zkoumáme, čím více pochybujeme, čím lépe rozlišujeme, čím jsme kritičtější, tím lépe. Tak se stáváme správnými buddhisty. Buddha vysvětluje, jak se věci mají, ale zkušenost získává člověk sám. Jenom není chytré pochybovat stále o tom samém. Pokud odpadne jedna pochybnost, a my se díky tomu něco naučíme, tak jednoduše pokračujeme v cestě. Je dobře, když člověk všechno kriticky zkoumá.

Když je někdo na začátku kritický, je na konci jako diamant: nezničitelný, tvrdý a jasný. Všechno chybné odfiltroval, takže zbývá jenom esence. Kdo je na začátku plný lásky a touhy, je na konci jako lotosový květ, je všemu otevřený. Tito lidé patří k různým buddhovským rodinám.

Přeměna hněvu je spojena s rodinou diamantu.

Přeměna pýchy je spojena s rodinou drahokamu.

Přeměna připoutanosti je spojena s rodinou lotosu.

Přeměna žárlivosti je spojena s rodinou meče.

Přeměna nevědomosti je spojena s rodinou Buddhy.

Nejsilnější rušivá emoce (ta, která člověku hází nejvíce klacků pod nohy) je zároveň nejlepší surovinou pro osvícení.