Často se cítím stísněně z těch mnoha očekávání, která má moje rodina. Jak mohu tento stres odbourat bez toho, abych někoho zklamal.

Buď dá člověk lidem rybu, nebo je naučí rybařit. Jako buddhisti bychom měli lidi naučit rybařit, udělat je samostatnými. Hrajeme si s dětmi, dokud se nenaučí hrát si sami. A pak můžeme být občas s nimi a občas také dělat něco jiného. Když neustále a vědomě směřujeme k tomu, aby se lidé stávali nezávislými a samostatnými, rozvíjeli se a naplno ovládali své schopnosti, můžeme toho mnoho dosáhnout.

Vidíme-li to z tohoto úhlu pohledu, tak potom není vůbec těžké, věnovat jim půl hodiny, i když přijdeme domů z práce unavení. A pak řekneme: „Teď budou zprávy, ty chci vidět.“ A poté opět věnujeme rodině trochu pozornosti. To, že se generace právě rozcházejí, skutečně situaci ztěžuje. Ve všech společnostech jsou děti vychovávány prarodiči, zatímco rodiče jsou venku a pracují. To, že staří lidé teď sedí v domovech důchodců, a ti silní, kteří by vlastně měli produkovat a tvrdě pracovat, se musí celý den starat o děti, je nepřirozené.

Jak můžeme vnímat pět moudrostí?

Tyto pocity pěti moudrostí vnímáme po prožitku jasného světla během milostného spojení, po prožitku nejvyšší radosti během společně stráveného času, když se z prostoru znovu objevuje okolní svět. Je potom jasný, bohatý nebo vřelý a plný smyslu nebo velmi zřetelný, velmi jasný, velmi protínající či velmi intuitivní.

Tato zkušenost se tedy objevuje z prožitku jasného světla, z radosti, z toho, jak vnímáme svět – má chuť, charakter nebo pocit. Vnášíme ji do svého každodenního života, předáváme ji dál a potom také vnímáme jako zpětnou vazbu. Stejně jako si něco odnáší žena, která opouští paže svého milovaného. Buďto přejímá jeho sílu, radost nebo schopnosti. Dochází k tomu během milostného spojení nebo během společně stráveného času, když společně bydlíme nebo pracujeme. Jsme-li otevření, dochází ke vzájemné výměně. Prožíváme a vidíme svět skrze moudrost a aktivitu, kterou máme a dostáváme. Pokaždé, když má básník novou přítelkyni, píše jinak, protože mu předala něco nového.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.

Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.

Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.