Často se cítím stísněně z těch mnoha očekávání, která má moje rodina. Jak mohu tento stres odbourat bez toho, abych někoho zklamal.

Buď dá člověk lidem rybu, nebo je naučí rybařit. Jako buddhisti bychom měli lidi naučit rybařit, udělat je samostatnými. Hrajeme si s dětmi, dokud se nenaučí hrát si sami. A pak můžeme být občas s nimi a občas také dělat něco jiného. Když neustále a vědomě směřujeme k tomu, aby se lidé stávali nezávislými a samostatnými, rozvíjeli se a naplno ovládali své schopnosti, můžeme toho mnoho dosáhnout.

Vidíme-li to z tohoto úhlu pohledu, tak potom není vůbec těžké, věnovat jim půl hodiny, i když přijdeme domů z práce unavení. A pak řekneme: „Teď budou zprávy, ty chci vidět.“ A poté opět věnujeme rodině trochu pozornosti. To, že se generace právě rozcházejí, skutečně situaci ztěžuje. Ve všech společnostech jsou děti vychovávány prarodiči, zatímco rodiče jsou venku a pracují. To, že staří lidé teď sedí v domovech důchodců, a ti silní, kteří by vlastně měli produkovat a tvrdě pracovat, se musí celý den starat o děti, je nepřirozené.

Často se mi stává, že do něčeho dlouho vkládám úsilí, a když jsem kousek od cíle, přeruším to, protože zjistím, že to pro mě není to pravé. Ale postupně mě také frustruje, že nikdy nedotáhnu nic konce.

Nikdo nebude mít užitek z toho, když se budeš cítit špatně. Proto by sis měl připomínat, že svá rozhodnutí nakonec děláš pro dobro všech bytostí. Ale musíš si také být jistý, že před něčím neutíkáš.

Jediné chyby, které si člověk neodpustí, jsou ty, kterých se nedopustil. Chlapec, kterého nepozvala domů, nebo jablko, které jsme neukradli. Musíme si neustále dávat pozor, abychom nic neopomíjeli ze strachu a tendence utíkat před životem. Musíme na sobě pořád pracovat a neměli bychom jednat z pozice slabosti. Když rodina například po léta pobírala sociální podporu a potom dostaneme šanci situaci zlepšit tím, že složíme nějakou zkoušku. A najednou si pomyslíme, že to nedokážeme. To je zbabělé. Je to špatné a ničí to charakter. Musíme tím prostě projít, i kdybychom si měli natlouct nos. Je to jako při bungee jumpingu. Když už jsme vyšli nahoru, musíme také skočit, protože bychom se pak na sebe nemohli podívat do zrcadla. Jsou situace, kde zkrátka musíme udělat, co máme před nosem.

Ale jsou i jiné situace. Tady neměníme názor ze strachu nebo proto, že bychom byli slabí, ale jednoduše si všímáme, že jsme byli „mimo“. A pak děláme něco jiného. To je potom úplně v pořádku.

Ale nejlepší je, když člověk dokončí jednu věc a potom další. To je šikovné! A času budeme také mít vždy dost. Tak to opravdu je. Dřívější zkušenost si vždy můžeme vzít do další situace a mít z toho užitek.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Může se stát, že si myslíme, že jsme z určitého důvodu na někoho naštvaní, ale ve skutečnosti je to záležitost z předchozího života?

Ano, může se stát, že ti v minulém životě např. někdo přebral partnera nebo tě zabil. To může být tvoje karma.

To je také jeden z důvodů, proč je tak těžké zastavit války. Mnoho bytostí se vzájemně zabíjí a pak se znovu potkají v dalším životě v různých zemích a zabíjejí se znovu a znovu. Jediný prostředek proti tomu je, že se lidé stanou natolik pozitivní, že se ti se špatnou karmou v těchto zemích už nebudou rodit.