Můžeš říct něco o významu peněz?

Peníze jsou forma energie, něco, s čím můžeme pracovat. Sám jsem ročník 1941, tedy válečná generace a ještě dnes si pamatuji na svůj první krajíček bílého chleba. Můj přístup k penězům je samozřejmě ovlivněn dětstvím a poválečnou dobou. V záležitostech týkajících se peněz jsem spíše konzervativní. Proto radím všem svým žákům, aby se nikdy nezadlužovali. Tibeťané říkají, že kdo zemře zadlužený, narodí se znovu jako kůň. A všichni předchozí věřitelé na něm pak jezdí a nechovají se k němu dobře…

Jestliže jsme důkladně prozkoumali situaci, můžeme se odvážit a přistoupit na nějaké riziko. Důležité je, abychom nikdy nebyli tak slabí, že se nedokážeme sami uživit a staneme se závislými na druhých. Svoboda spočívá v udržení každodenních potřeb na nízké úrovni, protože čím méně potřebujeme, tím více nadbytku máme pro druhé. Jestliže potřebujeme drahý dům, drahý Mercedes a drahé oblečení, pak musíme opravdu hodně investovat, abychom našli ještě něco, co nás nadchne. Pokud naproti tomu rádi jezdíme také ojetým autem, kupujeme si oblečení v „second-handu“, dokážeme se najíst i ze supermarketu nebo občas přespíme v autě místo v hotelu, pak nám zbývá i něco pro ostatní.

Každý má samozřejmě věci, které jsou pro něj velmi důležité. Já osobně rád jezdím rychle autem a na motorce. Když si splníme pár přání, která jsou pro nás velice důležitá, dostaneme se snadno do stavu nadbytku a můžeme dělat všechno možné. To je moje rada. Mohu vám říct, že stát se tlustým konzumentem skutečně není dobrý cíl. Tak se jenom dostaneme mezi snoby, komplikované lidi a celou dobu se budeme nudit.

Mám o sobě stále poměrně silné pochybnosti, můžeš mi dát nějakou radu?

Příčinou silných pochybnosti o sobě je nesprávný pohled, tedy myšlení, vědomí. Jako když „zapřahujeme vůz před koně“. Měli bychom si udržovat odstup od přístupu „buď, anebo“, kde vyzdvihujeme relativní a podmíněné na absolutní úroveň.

Pochop, že nejvyšší radost je nejvyšší pravdou a že každý má nějaký užitek ze všeho dobrého, co se kde děje. Pokus se necítit oddělenost od celku, ale neustále přej všem bytostem štěstí. Když se ti potom bude dařit lépe, bude se dařit lépe i ostatním, a když na tom budeš lépe, můžeš také udělat více pro ostatní.
Pokud jsou pochybnosti o sobě intelektuálního rázu, pak je nejlepší používat mantry. Mantry jsou jako olejový film, po kterém rušivé pocity sklouzávají sem a tam a potom zmizí. Mantry chrání mysl od jejích neuróz, a tak se mohou objevit hluboké prožitky a radost.

Podívej se na sebe. Máš obličej, dvě ruce, dvě nohy a chtěl bys být šťastný jako každý jiný. Je to naprosto otevřená hra. Pokus se mít takové štěstí, jaké je možné, a co nejde dnes, bude snad možné zítra.
Kdo si myslí, že má problémy, by měl každý den po dobu jednoho týdne číst mezinárodní noviny a zabývat se tím, co se děje ve světě. K čemu například dochází každý den v Africe. Vlastní problémy se potom stanou relativními a ztratí svoji váhu.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Když mě někdo slovně napadne, vždy se mě zmocní nekontrolovatelný vztek. Jak se můžu bránit bez toho, abych se naštval?“

Dostal bych ty lidi co nejrychleji na tenký led. Tak jako u aikida. Jednoduše otočíš sílu útočníkova úderu proti němu a tím ho skolíš. Řekneš: „Jak to bylo? Tomu jsem nerozuměl, řekni to ještě jednou.“ Potom to musí zopakovat a ty řekneš: „To přece nemůžeš myslet vážně, jak jsi to teď myslel?“ A dodáš: „Přizveme toho a toho.“ „Poslyš, ona říká to a to, co si o tom myslíš?“ „A tam jde šéf, ten to musí opravdu vědět. Poslyš, ona řekla tohle a já si myslím to a to a kdo má tedy pravdu?“

Nafoukneš to a sám pak odejdeš na toaletu, zakouříš si cigaretu a všichni zatím diskutují o tom, co teď řekla a proč. Pak se zase vrátíš a řekneš: „Děkuji pěkně, já si to také myslím.“ A pak odcházíš a opět děláš, co chceš.
Když jsou lidé nepříjemní, dostaň je na tenký led a udělej celou záležitost tak velkou a trapnou, až ti budou říkat už jen příjemné věci nebo vůbec nic.

Ale bez hněvu. Po porážce od někoho, kdo bere věci vážně a rozčiluje se přitom, můžeme brát jako poctu to, že nás brali vážně. Ale někdo, kdo se na tebe usmívá, pak tě dostane na tenký led a přitom ještě komentuje, co se právě teď díky té situaci učíš a chápeš – řeknu ti, že u někoho takového to zkusíš jen jednou a potom už ne.

Existují samozřejmě i případy, kdy víme, že jsme se sami zachovali hloupě. Když si pak někdo stěžuje, řekneme: „Omlouvám se.“ To je něco jiného. Nejde o to být kluzký a vyhýbat se všem výčitkám. Tak se nic nenaučíme. Jestliže jsme udělali chybu, měli bychom se okamžitě omluvit. Ale pokud někdo jen zkouší dělat nepříjemnosti ze zlomyslnosti, tak ho zesměšni tak, že už to znovu neudělá. To by byla moje rada. Život je krátký a nemáme čas na hry z mateřské školky. Jednoduše ne.