Chceme pracovat pro dobro všech bytostí, ale nejsme osvícení. Jak máme vědět, co je pro bytosti z dlouhodobého hlediska nejlepší?

Zjistit, co přináší štěstí a co vede k problémům, může být trochu obtížné. Použil bych proto jednoduše starou selskou moudrost: Dělejme ostatním to, co si přejeme, aby ostatní dělali nám. Začal bych něčím samozřejmým, tím, co mají lidé rádi. Jsme k nim laskaví a vyhýbáme se tomu, abychom jim škodili.

Jsou tři úrovně, jak přinášet bytostem užitek. Na té první jim dáváme jídlo a vitamíny, ale žádnou kořalku, když ještě musí řídit. Děláme to, co máme před nosem. Uspokojíme materiální potřeby lidí a pomůžeme jim na krátkou dobu. To nejlepší, co můžeš jako dobrý buddhista udělat, je dívat se daleko do budoucnosti a vidět velké problémy, jako např. přelidnění. Můžeš tak hledat příčiny a odstranit je. Například ve Rwandě nebo v Bosně žije rozhodně příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Když s nimi špatně zacházejí, nemají pořádný životní standard, pořádné vzdělání a pořádný život. A díváš se dál a říkáš: „Do Afriky kondomy místo kanónů!“ Pak promluvíš s přáteli, možná znají někoho v parlamentu, kdo by například mohl říct: „Musíme si dát pozor, aby nás teplé země nepřeválcovaly, a abychom potom všichni nezchudli, protože jinak s tím z dlouhodobého hlediska nemůžeme nic jiného udělat. A když budou mít méně dětí, budou moci také lépe žít.“ Uvádíš to tak pozvolna do podvědomí lidí. Nezasahoval bych ale ve věcech, ve kterých nemůžeš bezprostředně něco udělat.

Na druhé úrovni uspokojujeme trvalejší potřeby. Staráme se, aby lidé byli nezávislí, např. prostřednictvím výchovy a vzdělání a učíme je zvládat vlastní život. Ale tak pomůžeme také jenom do okamžiku, než nás uloží do hrobu, ke kterému nás, pokud jsme byli bohatí, nejspíše přivezou v o půl metru delším autě a možná také s více dluhy.

Ale to nejlepší, co můžeme lidem dát, je poskytnout jim kontakt s učením, upozornit je na jejich vlastní buddhovskou podstatu. Všechno, co dělá lidi nezávislými, je dobré. A to, co je omezuje a dělá je slabými a závislými, dobré není. Vždy, když dáš lidem důvěru v sebe samotné a v jejich možnosti, udělal jsi něco velmi dobrého. Buddha to dělá také. Neříká: „Deset procent více pro dělníky.“ Ale přivádí nás na úroveň, kde je méně nenasytnosti, lakoty nebo žárlivosti. Ukazujeme lidem nadčasový jasný prostor jejich vlastní mysli. Ukazujeme jim to, co je mezi myšlenkami, to co ví, co myslí, prožívá a vnímá. Když dáme lidem více prostoru mezi uši, žebra nebo kamkoli, kde předpokládají, že se nachází jejich mysl, pak jsme jim opravdu pomohli. Jednáme tedy zcela prakticky krok za krokem. Učíme se cvičením. Když se znovu a znovu pokoušíme dělat to nejlepší pro jejich dobro, dopustíme se chyb pouze zřídka.

Jak můžeme neustále prožívat věci na nejvyšší úrovni a zároveň s nimi prakticky pracovat na relativní úrovni?

Je to úplně jednoduché. Pamatuješ jednoduše na to, že jsou všichni buddhové, a zároveň si uvědomuješ, že o tom neví. Proto bychom neměli opilému člověku dát na cestu domů do auta láhev vína a rozhněvanému půjčit svou pistoli.

Kdybychom nevěděli, že jsou buddhové, nemělo by smysl něco dělat. Protože mají buddhovskou podstatu, naše práce se vyplatí.

Rozhodující je pohled. Představ si, že jsi učitel, přijdeš do třídy, díváš se na děti a myslíš si, kdo sem posadil těch třicet rozzuřených goril? Potom můžeš rovnou zase odejít, neboť gorily nedokážeš nic naučit. Co chceš s takovým přístupem dělat? Naproti tomu, když přijdeš a říkáš si, kdo sem posadil těch třicet Einsteinů, pak je najednou všechno možné, začneš a dáš ze sebe to nejlepší. A třeba se přestanou šťourat tužkou v uchu nebo v puse a začnou poslouchat a něco se naučí. Na druhé straně, pokud si pak myslíme, že už všechno vědí, začnou po třídě létat kousky křídy a svačiny.

Jdeme od informace k prožitku. Z úrovně pohledu to sestupuje do srdce a obráceně. Ve skutečnosti je všechno projekcí naší mysli. Takže chyby, které vidíme u ostatních, jsou našimi chybami. Například když se kvůli něčemu rozhněváme, je to proto, že se nás něco dotklo. Když v sobě nemáme žádný hněv a lidé se chovají divně, potom si myslíme: Proč to dělají? Jaký to má smysl? Díváš se na to jako na výkladní skříň, ve které je něco zvláštního. Když se rozhněváš, znamená to, že se cítíš něčím napaden. Nevidíme svět, vidíme vlastní černé nebo růžové brýle. Čím více vidíme lidi jako čisté a krásné, tím blíže se dostáváme k tomu, čím ve skutečnosti jsou.

Nemusíme zemřít, abychom se dostali do čisté země, nemusíme ani nikam chodit, abychom potkali buddhy, musíme si pouze pořádně protřít oči. Když to uděláme, budeme se cítit jako doma, potom uvidíme, že každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou, všechno má smysl pouze proto, že se to objevuje nebo neobjevuje.

Na nejvyšší úrovni jsi jako někdo, kdo sedí na vrcholku hory, má výhled 360 stupňů a vidí všechno jako otevřené, široké a plné možností. Můžeš se ale také podívat dolů na úbočí hory a říct: „Ti byli dříve mými rodiči, to byli moji přátelé, ti všichni chtějí být šťastní a vyhnout se utrpení a přidělávají si u toho občas potíže.“ A bez toho, abys ztrácel čistý pohled, potom pracuješ na podmíněné úrovni a udržuješ cesty vedoucí k tomuto stavu.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Říká se, že bychom neměli přinášet žádné sexuální utrpení. Když ale nechceme žít monogamně, tak se to přece stane rychle, nebo ne?

Ano, sexualita znamená také utrpení. Je to velmi silná věc. Touha je u lidí ten nejsilnější pocit, proto jsme se také jako lidé narodili. Lidé berou své pocity vážně a považují věci za důležité, proto bychom měli dávat pozor a jen tak bezdůvodně nelámat srdce. Lámání srdcí není dobrý sport! Na začátku se sice považujeme za někoho výjimečného, ale pak jednou přijde někdo, kdo zlomí srdce nám samotným.

Když jsme ve vztahu, může se také stát, že se zamilujeme do někoho jiného. Musíme se jednoduše pokusit zacházet s tím tak zodpovědně, jak jen můžeme.

Není hloupost podmíněna také geneticky?

Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.

Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.

Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.

Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.

Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.

Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!

To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.