Jak můžeme pomoci lidem, kteří jsou obtížnou situací chyceni natolik, že se z ní nemohou sami dostat?

Místo toho, abychom z lidí dělali hříšníky, postavíme nejprve lidský most. Možná jsme jediní, kdo si na dotyčného udělal trochu času.

Když například přijdeš k řezníkovi, jsi nejprve přátelský, nemluvíš moralisticky a nepoukazuješ na to, kolik zvířat muselo zemřít. To by vše pouze pokazilo. Jestliže jsi tak po nějaké době vytvořil dobré spojení, budeš možná jediný, komu se ten řezník může trochu otevřít. Možná řekne: „Vlastně mám mnoho špatných snů a mám často strach.“ Pak můžeme říct: „Možná na tebe dopadá něco ze strachu těch zvířat, která zabíjíš.“ Řekneme to ale jen docela krátce, aby si nemyslel, že ho chceme poučovat. A až to stráví, dáš mu někdy tip: „Zrovna je volné místo na poště. Nechtěl bys třeba raději pracovat tam?“

Pomáhat ostatním však neznamená, že sedíme doma na gauči, máme nohy v teple a popíjíme čaj. Patří k tomu také to, že lidi zastavíme, když dělají chyby. Ale ani s těmi nejnepříjemnějšími lidmi nesmíme zlomit svazek. Možná jsme tu také jejich jediný kontakt. Musíme pak mít opravdu dlouhou výdrž a znovu a znovu s těmito lidmi pracovat.

Řekl jsi, že bychom se měli vědomě vyhýbat představám a myšlenkám, popř. je pokládat pouze za nástroj. Jak si to myslel?

Nevyhýbal bych se jim, neboť je považuji za praktické a užitečné. Na druhé straně bych si ale stále říkal, že ve skutečnosti je to pouze sen. Nebyly tu včera a zítra tu opět nebudou, víme tedy, že se jedná o obrázky v zrcadle, ale ne o zrcadlo samotné. Existuje jedna hluboká a důležitá pravda a moudrost prostoru, ve vibraci každého atomu, skutečnější než všechny naše představy, pojmy a myšlenky a my jsme součástí tohoto prostoru.

Můžeme jednat mnohem lépe, když se neustále neptáme „proč“ a „kvůli čemu“ atd. Ve skutečnosti velmi mnoho našich každodenních prožitků na úrovni mysli připomíná převrat v banánové republice; dvě, tři různé strany se pokoušejí ovládnout celý zářivý klenot naší mysli. Schopnost rozumět matematice, psát poezii, nadání k mnoha jiným věcem je najednou ovládnuta rozumem, pýchou, očekáváními a obavami.

Je velmi užitečné to rozpustit, aby se tyto schopnosti mohly objevit, když je potřebujeme, a nemusíme se jimi zabývat, když už nejsou třeba. Má to hluboký smysl. Tyto nebo jiné vlastnosti jsou pro práci velmi užitečné, a když už nejsou třeba, můžeme dělat něco jiného, zamilovat se, pozorovat přírodu nebo objevovat, jak je všechno tady a teď zajímavé. Když ovšem neustále spočíváme v minulosti nebo budoucnosti a nejsme nikdy v přítomném okamžiku, pak se stáváme neurotickými!

Tento stav „to i to“ bychom se měli snažit dosáhnout. Dělat neustále to, co máme před nosem a nebýt při tom rozptylováni, o to jde. To je skutečná svoboda.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Můžeš nám říct něco o tvých zkušenostech s drogami?

V mé době měly drogy jinou funkci než dnes. Duchovní horizont byl dva centimetry nad nejvyšší věží v Kodani a ani o centimetr výš. Měli jsme dokonale čtverhranné hlavy. Stali bychom se ještě materialističtější než naši rodiče. Hodně jsme pili a každý týden jsme se zapletli do třech, čtyřech rvaček, tak velký to byl tlak. Neměli jsme žádnou vizi pro náš život. Nebyl tu žádný pohled.

Drogy nás dělali lidštějšími. Ale tak 80 nebo 90% našich přátel z tehdejší doby dnes už nežije. Zaplatili jsme vysokou cenu. Ale tak to je s těmi, kdo jdou v první linii. Ti to schytají. Po nich přijdou jiní lidé a zemi, kterou ti první dobyli, obsadí.
Nepochybuji o tom, že naše duchovní prostředí, naše otevřenost jsou dnes daleko větší, protože odvážní lidé v šedesátých letech prolomili obvyklé koncepty. Protože měli dostatek důvěry v prostor mysli, aby je mohli prolomit. Dnes jsou však drogy jako starý klobouk. Jsou směšné. Když jsme brali drogy, byli jsme avantgarda, ti nejlepší z celé společnosti, kteří je brali, aby mohli objevovat nové světy. Dnes je berou zničené děti, jako pomalou sebevraždu. Drogy jsou dnes „out“.

Zdá se, že každá droga má svoji dobu, ve které spouští hodně karmy. Když například zkoumáme staré prameny z doby, kdy se tabák po dobytí Ameriky dostal na Západ, tak zjistíme, že v té době byl halucinogenem. Lidé, kteří kouřili tabák, byli často zobrazováni, jak zvrací. Nad jejich hlavami jsou vidět malé bubliny s obrázky, na kterých jsou různé komické věci. Ti lidé měli halucinace. A dnes je tabák špatný už jen pro plíce.

A to znamená – pryč s drogami. Už nejsou k ničemu. Zabíjely moji generaci. To je také důvod, proč dnes polovodiče navrhují Japonci a ne my nebo Američané. Celá generace u nás a v Americe, která to měla dělat, je pryč. Proto se východní Asie dostala dopředu. Potlačili braní drog, nedovolili mladým lidem tuto svobodu.