Jak můžu vidět něco hezkého na tom, že jsem matkou? Mám malé dítě a už osm měsíců jsem se pořádně nevyspala. Jsem úplně vyčerpaná a dítě je často nemocné. Ráda bych mu dala lásku, ale jsem tak vyčerpaná, že mám strach, že omdlím.

Také celou dobu pracuji až ke svým hranicím. Často přijedu na místo, vidím všechny své přátele a velice rád bych si s nimi popovídal, ale vím, že když si nejdřív na hodinu nelehnu, pak budu nudný, protože budu z únavy vyprávět pořád to samé dokola.
Ale je tu i možnost využít bolest jako energetický pramen. Již několikrát jsem zvládl přednášku nebo něco jiného, protože jsem svou bolest vnímal jako hnací sílu. Vzpomínám si, že jsem jednou dlouho prodlužoval přednášku, protože venku stála policie a chtěla se mnou mluvit o autu, kterým jsem přijel.

A protože nechtěla přerušit přednášku, neustále jsem ji prodlužoval, dokud neodešli. Byl jsem tak unavený, že se mi klížily oči. Ale měl jsem malé boty, a díky bolesti jsem to celé vydržel. Myslím, že to byl herec Laurence Olivier, kdo doporučoval, abychom vždy, když se máme něco naučit, nosili kamínek v botě. Pro něj byl tento bolestivý tlak červeným praporem, úrovní, z které čerpal sílu.

Jestliže tě bolí oči, pak si buď svých očí vědoma a vytáhni z nich sílu bolesti. Jestliže bolí záda, pak si buď vědomá svých zad a použij je jako energetický pramen. Nejlepší bude, když použiješ jako pramen síly svou mateřskou lásku. Stejně tak to dělají 2 miliardy matek na celém světě právě v tuto chvíli. Zkus vytáhnout sílu ze své mateřské lásky, ze zkušenosti a z prožitku být matkou.

Vezmi vždy to, co je nejsilnější a vezmi si z toho svou energii. Bez ohledu na to, jaké myšlenky přijdou, použij a využij je. Obohať se svými zkušenostmi, vyjdi z perspektivy boháče, nikoli chudáka. Sami utváříme svůj život, sami určujeme, co se stane. Jdi cestou identifikace, je to nejrychlejší a nejkratší cesta. Na vnější úrovni se vyhněte všemu, co vede k těžkým snům a prožitkům, vyvarujte se opravdového nepřátelství a velkých problémů tak, že si např. nikdy nepůjčíte velký finanční obnos.

Na vnitřní úrovni to znamená rozvíjet soucit a moudrost. Soucit znamená myslet na druhé natolik, že už nemáme čas sami pro sebe a opravdu rozeznáme a prožijeme touhu všech bytostí po štěstí. Moudrost znamená, že už věci nebereme osobně. Je nám jasné, že něco podobného prožívají všichni a všichni někdy získají i tuto zkušenost.

A na nejvyšší úrovni se identifikujeme s buddhy. Přesně tak fungují naše meditace. Po dvacetiminutové meditaci už není všechno takové, jaké to bylo před ní. Z meditace jdeme do čistého světa, kde jsou všichni buddhy, ať už to vědí, nebo ne. Všechno má čistou podstatu, všechny schopnosti a možnosti.

Je důležité prožívat jevy z úrovně nadbytku. A to znamená, že se chováme jako buddha, jak nejlépe to dokážeme, že nejen meditujeme a tím to skončilo. I po meditaci je náš partner ještě moc tlustý, pes pořád štěká, děti se chovají nemožně, s šéfem není k vydržení. Ale prožíváme svět jinak. Je důležité, abychom prožili čistou úroveň, i když vstáváme z meditace.

Na jednu stranu se v učeních mahámudry mluví o tom, že všechno je fantastické jen proto, že se to děje. Na druhou stranu se lidé navzájem zabíjejí, to přece není fantastické?

Jsou dvě úrovně, ze kterých se na to můžeme dívat.

Když vidíme, že se k sobě lidé navzájem chovají špatně, je nám to nepříjemné a myslíme si: „Proč to dělají? V příštím životě to budou dělat znovu, jen si vymění role, proč?“

Ale současně se na věci můžeme dívat i z absolutní úrovně, tzn. že víme, že jak oběť, tak pachatel mají buddhovskou podstatu a že to jednou rozpoznají.

Uvedu příklad: Kdyby teď někdo vstoupil a začal kolem sebe rozhazovat tucty granátů, tak by se nám to určitě nelíbilo. Větší nebo menší kousky našich ctěných těl by náhle lítaly do všech směrů.

Moc by se nám to nelíbilo, ale ve skutečnosti by dráhy letu každého jednotlivého kousku masa, kovu nebo kosti odpovídaly zákonům nejvyšší matematické moudrosti. Nesmíme pouze tolik lpět na svém těle, jinak to nebudeme schopni vnímat.

Buddha se pokouší nám dávat obě úrovně. To je to, o co jde. Možná budeme schopni na konci říct to samé jako římský císař Augustus, když umíral: „Jestli jsem svoji roli hrál dobře, tak mi zatleskejte!“ Děláme to nejlepší, co dokážeme, a na konci víme, že to můžeme nechat odejít, protože to beztak byl jen sen. Musíme hodně meditovat, abychom byli schopni tomu správně porozumět, ale pokud to nejprve pochopíme na úrovni pojmů, je to také dobře.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Občas ke mně muži moc přilnou a jsou připoutaní, přitom já jsem chtěla být jen milá a přátelská. Jak s tím mám zacházet?

Nejlepší by bylo jim vysvětlit, že je naprosto skvělé sdílet věci na mnoha úrovních jako sourozenci nebo přátelé, čímž člověk zabrání sexuálním touhám. A především by jim člověk měl říct: „To, co u mě hledáš, máš sám v sobě. Proč nezkusíš trochu meditovat?“

Jednoduše neustále meditovat na úrovni nejvyšší moudrosti a ukazovat lidem jejich sílu a možnosti. Když lidé nevhodným způsobem požadují něco, co nemohou získat, pošli je raději někam jinam.

Nejlepší je využít tuto energii a lidi učinit samostatnými, aby se mohli stát partnery. Tak můžeme později spolupracovat. To má ale smysl pouze tehdy, když lze očekávat nějaký rozvoj. Člověk nemůže všem lidem dělat matku. Pocity viny a závazky bychom měli odetnout. Pokud se vytratí respekt, znamená to konec.

Můžeš nám říct něco o tvých zkušenostech s drogami?

V mé době měly drogy jinou funkci než dnes. Duchovní horizont byl dva centimetry nad nejvyšší věží v Kodani a ani o centimetr výš. Měli jsme dokonale čtverhranné hlavy. Stali bychom se ještě materialističtější než naši rodiče. Hodně jsme pili a každý týden jsme se zapletli do třech, čtyřech rvaček, tak velký to byl tlak. Neměli jsme žádnou vizi pro náš život. Nebyl tu žádný pohled.

Drogy nás dělali lidštějšími. Ale tak 80 nebo 90% našich přátel z tehdejší doby dnes už nežije. Zaplatili jsme vysokou cenu. Ale tak to je s těmi, kdo jdou v první linii. Ti to schytají. Po nich přijdou jiní lidé a zemi, kterou ti první dobyli, obsadí.
Nepochybuji o tom, že naše duchovní prostředí, naše otevřenost jsou dnes daleko větší, protože odvážní lidé v šedesátých letech prolomili obvyklé koncepty. Protože měli dostatek důvěry v prostor mysli, aby je mohli prolomit. Dnes jsou však drogy jako starý klobouk. Jsou směšné. Když jsme brali drogy, byli jsme avantgarda, ti nejlepší z celé společnosti, kteří je brali, aby mohli objevovat nové světy. Dnes je berou zničené děti, jako pomalou sebevraždu. Drogy jsou dnes „out“.

Zdá se, že každá droga má svoji dobu, ve které spouští hodně karmy. Když například zkoumáme staré prameny z doby, kdy se tabák po dobytí Ameriky dostal na Západ, tak zjistíme, že v té době byl halucinogenem. Lidé, kteří kouřili tabák, byli často zobrazováni, jak zvrací. Nad jejich hlavami jsou vidět malé bubliny s obrázky, na kterých jsou různé komické věci. Ti lidé měli halucinace. A dnes je tabák špatný už jen pro plíce.

A to znamená – pryč s drogami. Už nejsou k ničemu. Zabíjely moji generaci. To je také důvod, proč dnes polovodiče navrhují Japonci a ne my nebo Američané. Celá generace u nás a v Americe, která to měla dělat, je pryč. Proto se východní Asie dostala dopředu. Potlačili braní drog, nedovolili mladým lidem tuto svobodu.