Mám okruh přátel, se kterými jsem se vždy cítil být úzce spjatý. Teď ale pozoruji, že se z něho musím dostat. Jak můžu tuto situaci vyřešit v dobrém?

Nejlépe tím, že si pomyslíš, že to tak je nejlepší pro všechny. Pomyslíš si: „Když se v jejich společnosti v mojí mysli objevuje mnoho rušivých pocitů, přináší to špatnou karmu i jim, a teprve když získám odstup, jim budu schopný opravdu pomoci.“ Musíš to ospravedlnit jen sám před sebou. Řekneš jim něco, co podle tebe mohou do jisté míry považovat za zdůvodnění, a pak to s radostí odetneš. A čím nicotnější toto zdůvodnění bude, tím více budou nuceni se blíže podívat na vlastní situaci.

Když přijdeš s velkým a rozsáhlým vysvětlováním, s body a podbody a proč a kvůli čemu, pak tomu budou moci na všeobecné úrovni pojmů čelit.

Nejmoudřejší je, když řekneš něco jako: „Když jsme byli spolu, rozbolela mě často hlava.“ Něco úplně jemného, ženského. Pak se začnou ptát: „Proč?“ Ale ty najednou nebudeš k nalezení.

Pak zůstane něco, co je bude trápit. Budou se sami sebe ptát: „Co to má být? Jaká bolest hlavy? Proč z nás někoho začne bolet hlava?“ Zanechat tak něco, co bude dlouho hryzat a rýt. Pak po tobě zůstal dobrý dárek. Uvedeš v nich něco do pohybu.

Jak udělat z úsilí radostné úsilí?

Na začátku pracujeme ve velké míře s rozhodnutím prožívat úsilí radostně!

Já sám jsem se takto nemusel nikdy přesvědčovat. Vždy jsem si říkal: čím úžasnější, čím rychlejší, čím zábavnější, tím lepší! Ale u někoho jiného, kdo to tak neprožívá, si dokážu představit, že pomáhá, když si člověk například řekne: „Páni! To je báječné! Ta slečna prožila spoustu radosti! Páni! Leží tu, podívej, jak celá září, jak je šťastná!“. Nebo: „Skvělé! Projel jsem tou zatáčkou rychleji!“. Nebo: „Pracoval jsem čtrnáct hodin a stále jsem dost svěží, abych si dal jedno pivo!“. Děláme vždy „to i to“ a rozvíjíme při tom pohled, že všechno, co se děje, je naprosto úžasné a vzrušující. A stejně jako baron Prášil vytahujeme sami sebe za vlasy z močálu a díky vlastní vůli a vlastní síle se stáváme bohatými.

Měníte také svůj pohled. Když se díváte skrz černé brýle, je to peklo, a když se díváte růžovými brýlemi, je to nebe. A když se díváte bez brýlí, vidíte, co tu skutečně je. A to je mnohem krásnější a mnohem více vzrušující než jakékoli nebe. Ale do tohoto stavu se dostanete pouze z nebe, ne z pekla! Proto musíme nejdříve začít s dobrými obrázky a prožitky a odtud pak pokračovat dále.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jak se vyhnout tomu, abychom nerozvinuli pýchu?

Pýcha je pro rozvoj v Diamantové cestě velmi důležitá. Nesmí se však jednat o vylučující pýchu, kdy se na ostatní díváme svrchu, ale musí to být zahrnující pýcha. Schopnost prožívat ve všem a v každém to krásné, vzrušující a fantastické, to je pozitivní, užitečná pýcha, které se říká vadžra pýcha nebo diamantová pýcha.

Vylučující negativní pýcha, kdy ostatní posuzujeme a myslíme si: „Já jsem dobrý a ostatní nejsou dobří,“ situaci zužuje a vede k problémům. Většinou jsou to naše vlastní problémy, které se stále znovu objevují, protože jsou projekcemi vlastní mysli.

Svět je zrcadlem vlastní tváře. Pokud jsi schopný vidět u ostatních mnoho dobrého, je to znak toho, že jsi rozpustil hodně negativní pýchy. Pokud oproti tomu vidíš spíše chyby, potom víš, že tě ještě čeká nějaká práce. Pokus se vidět všechny jako buddhy, zkus jednoduše objevit něco dobrého, potom se v mysli díky zpětné vazbě objeví také dobré prožitky. Rozvoj začíná, když se setkáváme s lidmi a můžeme jim něco předat – nadbytek dobrých vibrací v tom smyslu, že dáváme do setkání štěstí, krásu a smysl. Dostáváme se tak na novou úroveň, kde se od sebe začínáme navzájem učit. Lidé tak rostou, objevují se nové možnosti, problémy mizí a nakonec je tu čistá mandala, i na podmíněné úrovni.
Je to jednoduché. Kdo dává, je vždy bohatý a prožívá svět jako příjemné místo, kdo na všem lpí a nikdy nemá dost, prožívá svět jako peklo.