Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Je cesta rozvoje k osvícení u žen a mužů stejná?“

Když se díváme na celou cestu, je to tak, že ženy mají lehčí začátek, protože většina učitelů jsou dnes muži. V budoucnu tomu tak ale už být nemusí. Dnes se můžou ženy do učitele zamilovat a díky tomu, že se pak na něj plně zaměří, velmi mnoho převezmou a rychle se rozvíjí. Kdežto muži musí toho druhého důkladně prověřit. Je u toho vždycky trochu konkurence. Proto je to pro muže na začátku těžší. Kromě toho mají ženy díky své dávající, jemné povaze výhodu, zatímco muži častěji ukazují agresivitu a musí druhé chránit.

Ovšem po nějaké době u ženy zůstane stále ještě nějaké velmi jemné ulpívání – možná na muži, dítěti, rodině atd. Naproti tomu muž vždy zůstává trochu malým klukem, zůstává hravý a na konci prochází snadno, neboť dokáže věci snáze pouštět.

Ženy díky své celistvosti a plnosti přistupují k věcem spíš jako k celku. Muž někde narazí, dosáhne pak nové dimenze a jde tak skrz. Proto se muži a ženy tak dobře doplňují. Pokud mají žena a muž dobrý vztah, může žena díky své obětavosti a otevřenosti udělat muže jemnějším, aby nebyl tak ztuhlý a chtivý konkurence. A muž může naopak ukázat ženě pár věcí: „Podívej se na to! Dá se to dělat tak nebo tak.“ A potom to funguje. Opět to ukazuje, že společně to jde lépe. Muži ani ženy nejsou lepší. Společně je to úplnější, jde to lépe a má to smysl.

Existuje více možností, jak se od sebe můžeme učit a rozvíjet se. Při vzájemném setkání tak žena může být muži milenkou, matkou, která mu ukazuje svět, dcerou, kterou ochraňuje, nebo sestrou, která mu pomáhá jít dál. Je tomu tak i naopak. Muž je ženě buďto milencem, otcem, který na ni dává pozor a ochraňuje ji, bratrem, který jí ukazuje, jak se věci mají, nebo synem, pro kterého může něco udělat a chránit ho.

Celkem je na všech úrovních setkání obrovská možnost doplňovat se, obrovské pole síly a radosti, ve kterém je možné růst. Musíme to pouze najít.

A jsem pyšný na to, že moji ženští a mužští žáci obstojí stejně dobře. Dnes již také máme mezi cestujícími učiteli stejně žen jako mužů. Když dobře vytrvají, pak budeme mít velmi mnoho ženských buddhů.
Skutečně je to tak, že mysl sama o sobě nemá žádné pohlaví. Teprve v okamžiku, kdy se spojí s tělem, dostane určité vlastnosti a určitou úroveň energie. Ale když opustí tělo, je mysl každého JASNÝM SVĚTLEM, tam není vůbec žádný rozdíl.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co je lepší, když do vztahu dáváme úplně všechno nebo když hned od začátku uděláme určitá omezení, abychom si zachovali trochu samostatnosti?

Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.

Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.

Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.

Jak poznáme, s jakým typem máme co do činění?

Zaprvé si všímejte řeči těla. Pokud sedí opření dozadu a dělají dojem, že už raději nechtějí nic poslouchat, potom se jedná o hněvivé typy a je lepší držet se trochu zpátky.

Pokud jdou dopředu a nemají nikdy dost, potom jsou to typy touhy a zde můžeme jít přímo k věci.

A když se dívají sem a tam a nevědí, co se děje, pak se jedná o typy zmatku.

Můžeme to vidět i na ulici. Někteří téměř spadnou do výlohy, protože by chtěli všechno mít. Jiné skoro přejede auto, protože chtějí mít od všeho odstup. A někteří kličkují sem a tam, protože nevědí, kam chtějí jít. Mnohé můžeme také vyčíst z oblečení. Jestli je tu hodně nezakrytých partií a tělesného kontaktu nebo spíše trochu ztuhlosti a neohrabanosti.
Sám jsem tím nejlepším příkladem typu touhy. Je skoro nemožné, abych si vzpomněl na věci, které nemám rád. A všechno, co vidím, se mi neustále líbí. Hněvivé typy jsou oproti tomu ti, kteří na všem najdou něco, co se jim nelíbí. Je tu více odstupu, každý má svou škatulku, svou vážnost, a ví kdy a koho pozdravit!

A pak jsou filozofující typy, kteří mají velmi mnoho představ a nevědí úplně přesně, co chtějí.
Snažíme se k lidem chovat odpovídajícím způsobem. Dharma je dobrá pro všechny. Cesty jsou různé, ale jakmile dosáhneme cíle, všechny rozdíly mizí. S tímto dobrým pocitem přehlížíme rozdíly a pokoušíme se potom využívat to, co je nejlepší.