Jak můžeme využít čas při monotónní práci pro praxi dharmy?

Při takové práci existují dvě možnosti. Jednak si můžeš představit, že ty sám sedíš několik centimetrů nad svou vlastní hlavou a odtud věci pozoruješ. To vyzdvihuje vše na vyšší úroveň a je to velmi užitečné. Můžeš také po celou dobu říkat mantry. Přitom cítíš energie ve svých vnitřních centrech. Vnitřní prožitek je ve skutečnosti důležitější než to vnější, co právě děláš. Tak bych to dělal já. Nechal bych plynout mantru a jednoduše prožíval. Posadit se trochu výš, pak přidat mantru „Karmapa čeno“, to je v tomto případě velmi užitečné.

Ačkoli jsem si už často myslel, že jsem něco skutečně pochopil, málokdy se mi podaří převést to do praxe. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Když v každé situaci děláš to nejlepší, co dokážeš, nemůžeš udělat nic špatně. Například přijdeš na to, že do schodů vyběhneš lépe, když nebudeš kouřit, a jednoduše si říkáš: „Už nebudu kouřit!“ Příští týden potkáš kamaráda s cigaretou, která tak pěkně voní, a jednou si potáhneš, potom si znovu říkáš: „Vždyť vlastně nekouřím, nedělá mi to dobře!“ a krok za krokem se tak zbavuješ tohoto návyku.

Když tě něco snadno naštve, vzpomeneš si v tom samém okamžiku nebo krátce nato: „Pokaždé, když se naštvu, dostanu se do potíží a to nechci!“ nebo si myslíš: „Naštěstí jsem s ním pouze deset minut, ten ubohý člověk musí vydržet sám se sebou 24 hodin denně!“

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Někdy si musíme ve vztahu přece i něco vymezit, nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Ale musíme se postarat o to, abychom toho druhého milovali za všechno – za jeho inteligenci, schopnosti, sílu, vědomosti atd. Ne jen pro jednu věc. Když svoji roli přijmeme tímto způsobem, pak nemusíme nic vymezovat a dávat tomu druhému např. najevo, že nejsme jeho sluha, jeho matka nebo něco podobného.

Základem každého svazku je stará karma a jak dobré, tak i společné špatné činy vytvářejí silná spojení. V současném svazku společně prožíváme to pozitivní nebo negativní, co jsme spolu dříve udělali, jako příjemné nebo nepříjemné prožitky. Karma je velice silná a částečně způsobuje, že se lidé nedokážou rozejít. Když se jeden z partnerů chová velmi obtížně a není vůbec ochotný se změnit a ten druhý tím trpí, pak se určitě pokusím je přimět k tomu, aby se rozešli.

Je lepší jeden zruinovaný život než dva. Obzvlášť v západním světě, kde žijeme v sociálním státě a nejsme na partnerovi závislí. Jde přece o to, že děláme to nejlepší, co dokážeme. Že přinášíme bytostem a sami sobě takový užitek, jak je to jen možné.

Když následkem užívání drog upadneme do stavů zmatenosti, můžou za to pak pouze drogy nebo k tomu musíme mít i dispozice?

Určitě tu musí být kroužek a háček. Prožil jsem šedesátá léta a mám s drogami mnoho zkušeností. Než jsem se dostal k buddhismu, napsal jsem diplomovou práci na univerzitě v Kodani a velmi jsem se zajímal o všechny možnosti rozvoje mysli.

Takže jasné světlo, které člověk vidí po požití LSD, nebo schopnost opustit tělo a všechny tyhle věci jsou naprosto báječné. Ale pak postupně zjišťujeme, že to nejsou drogy, které nás dělají šťastnými. Během 8 hodin prožijeme radost, kterou bychom za normálních okolností prožili možná během půl roku. Když si tohle několikrát dopřejeme, začnou z banky přicházet červené dopisy s nápisem „Přečerpáno!“ a pak už to není radost a smysl. Potom to může vést ke strachu a zmatku.

Pokud jsme brali drogy, vytvořili jsme plochu, na které můžeme pracovat. Pracujeme s tím a dále se rozvíjíme prostřednictvím meditace, kde vytváříme základ pro všechno další. Ale pokud jsme žádné drogy nebrali, nemusíme to dohánět.

Neříkám, že by se LSD nemělo používat. Mělo by být aplikovatelné psychology v případě extrémního strachu ze smrti. V tomto případě dokáží opravdu minidávky o 25 mikrogramech způsobit, že tento strach zmizí. Myslím si, že dobří psychologové by měli mít možnost používat LSD jako nástroj, možná i lamové, pokud mají čas. Jako lék. Ale nemělo by být volně k dostání, aby si ho mohl každý nacpat do hlavy. To není dobré.

Pokud se dokážeme rozvíjet bez drog, vlastní silou a prostřednictvím meditace, je to daleko účinnější. Vytváříme něco trvalého. Když bereme drogy, létáme nahoru a pak zase přistáváme a máme spoustu prožitků, které připomínají jojo a o kterých později můžeme moudře tlachat. Ale nemáme žádné trvalé zkušenosti. Při meditování klademe jeden kámen na druhý. Tam, kam se dostaneme, pak také doopravdy jsme.