Když chceme pomoci lidem, kteří mají problémy, ale nevidíme žádný pokrok, jak dlouho bychom měli být trpěliví a kdy bychom se měli raději stáhnout?

Když jsou lidé připraveni se učit, můžeme je podržet. Pokud pouze hledají místo, kde by se vyžívali ve svých špatných návycích, pak je musíme zastavit. Jednoduše prověříme, jestli se chtějí rozvíjet a jít dál prostorem, který jim vytvoříme, nebo jestli toho využívají jen k tomu, aby utužili své špatné návyky. Když lidem dovolíme, aby posilovali negativní nebo hloupé struktury, jedná se potom o „hloupý soucit“. To pro ně vůbec není dobré.

Nejlepším je skutečně starý německý výrok: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Nejtvrdší škola je ta nejlepší a nevzdávat se, je tou nejlepší a nejrychlejší cestou.

Podle čeho zjistíme, že jsme připraveni jednat svobodně a podle momentální situace a nedbat přitom na běžné představy o hodnotách a morálce?

Vidíme-li, že u toho už nejsou žádné rušivé pocity a že se chováme jednoduše jako doktor, který říká: „Když tu nohu neamputujeme, tak ten člověk zemře.“ Když s naprostou jasností a nadosobním pohledem zjistíme, jaká je situace, a jednáme potom bez rušivých pocitů pro dobro ostatních, pak děláme určitě všechno správně. Zbytek je potom karma lidí.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Můžeš říct něco o manželství a rodičovství v moderním světě?

V manželství je to stejné jako v ostatních oblastech života. Partneři chtějí v manželství dosáhnout štěstí a zabránit utrpení. V tom se manželství neliší od jakéhokoli jiného vztahu mezi mužem a ženou – ať už s oddacím listem, nebo bez něj.

V podstatě jsou tedy stále svobodní. To se ale změní, jakmile se narodí děti. Protože děti jsou na svých rodičích závislé. Proto bychom se za těchto okolností měli pokusit zůstat spolu, i když je někdy těžké najít společnou řeč. V tom případě by bylo pro děti lepší, kdyby někdy strávily více času s matkou a někdy více s otcem, podle toho jak samy chtějí. Důležitý je při tom náš postoj. Měli bychom druhého podporovat v jeho růstu a rozvoji, tedy dávat, ne brát, nevyužívat ho. Proto musíme partnera vidět zásadně jako něco velice drahocenného, jako někoho, kdo je schopný se rozvíjet.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.

Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.

Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.

Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.

V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.

Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“

Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.

S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!