Když si všimneme, že nějaký přítel žije ve světě fantazie, měli bychom mu jeho iluze rozbít nebo je to nebezpečné?“

Skočil by z okna, kdybys je rozbil? Dobře, pak nemáš přítele, ale pacienta. Musíš to prověřit. Zvládnou lidé, když jim řekneš, co se opravdu děje? Nebo to nezvládnou?

Pokud to zvládnou, pak můžeš jejich iluze rozbít. Potom bys měl zůstat laskavý a udržovat odstup, být tu jako ochránce a dělat dobrá přání.

Když nemůžeš nic říct, potom můžeš pouze dělat dobrá přání. Zkusíš jim jednou, dvakrát pomoci. Když to nejde, jsi jednoduše laskavý a děláš dobrá přání.

Když dosáhneme osvícení, zůstaneme v tom stavu, nebo jej musíme dosahovat stále znovu?

Jakmile jsme jednou dosáhli osvícení nebo vysvobození, nemůžeme odtud už spadnout zpět. Vysvobození je prvním krokem. Je to stav, ve kterém prožíváme, že nejsme ani tělem, které zestárne, onemocní a jednou zemře, ani myšlenkami a pocity, které neustále přicházejí a odcházejí. Na této úrovni víme, že nejsme tím nebo oním, a proto už také neprožíváme sami sebe jako terč. Nemůžeme znovu spadnout, protože zde už není žádná představa já. Oddělenost mezi subjektem, objektem a jednáním se rozpouští a stávají se jedním a prožívající, prožívané a prožitek se dokonale doplňují. Z této úrovně již nemůžeme klesnout.

Z této zajištěné úrovně jdeme dále k plnému osvícení. Zatímco na úrovni vysvobození jsme zcela očistili všechny rušivé pocity, v okamžiku dosažení osvícení se rozpouštějí i ty nejjemnější závoje ztuhlých představ, koncepty a představy a prožijeme to, co je skutečné: podstatu mysli, nadčasovou a všudypřítomnou. Jsme oceánem a vlny, které se objevují a mizí, vidíme jako svobodnou hru oceánu, jako jeho součást. V tomto stavu mimo extrémy a pojmy jako materialismus, nihilismus, existencialismus atd., kde nás již nic nemůže rozrušit a kde není žádné utrpení, jsme jako šálek kávy, který si již netřese, jeho hladina se zklidnila a všechno zrcadlí. Spontánně se zde najednou projevují všechny schopnosti, vlastnosti a síla.

Svou mysl zde prožíváme jako jasné světlo, jsme jako člověk, který stojí na vrcholku hory a má rozhled 360 stupňů kolem sebe. Zároveň si uvědomujeme, jakou cestou jsme se dostali nahoru, a můžeme pomáhat těm, se kterými máme spojení.

Stav vysvobození a osvícení nemůžeme srovnávat s ostatními úrovněmi, jako jsou oblasti bohů a polobohů, kde po nepředstavitelně dlouhou dobu prožíváme příjemné stavy, avšak znovu odtud spadneme, když se spotřebují dobré dojmy, které k tomuto zrození vedly.

Na těchto úrovních ještě máme představu sebe sama, nějaké osoby, duše nebo átmanu (hinduistický termín označující nejvnitřnější já, pozn. překl.). Osvícení je skutečně velká věc, je to trvalý stav, který nikdy nepomíjí.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?

Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.

Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!

Ačkoli se snažím se svými rušivými pocity pracovat, reaguji na některé lidi stále ještě agresivně. Co mám dělat?

Snaž se dál, až na ty lidi nebudeš agresivní. Když myslíš na to, že všichni lidé, také ti, na které reaguješ agresivně, čeká nemoc, stáří a smrt, pak se tvůj hněv stane soucitem.

Podívej se na protivníka následujícím způsobem: narodil se, to bolelo, plakal, byl tak malý, bez ochrany. Během svého života měl spoustu přání, některá se splnila, jiná ne. Právě teď chce mnoho věcí, které nedostane, chce se hodně věcem vyhnout, což se mu nepodaří – možná i tobě, což se mu nepovede, protože tam přeci jsi. A na vše, co má, musí dávat pozor. Když to dobře pozoruješ, uvědomíš si, že je na tom zle, že má problémy. Můžeš rozvinout soucit a pak uvidíš, že ten hlupáček spíš potřebuje tvoji pomoc než se s tebou hádat. Pak můžeš ustoupit stranou a nechat ho narazit do zdi. Nebo ho zastavíš tak, že mu to bude nepříjemné. Ale když tak reaguješ, nesmí to být nikdy z hněvu! Musíš si uvědomit, že si ze svého chování může udělat návyk a pak by pro něj mohlo být velmi těžké zase se změnit. Proto ho teď zastav.

Pokud nepodléháš hněvu, můžeš tvrdě pracovat, dělat co chceš. Pozoruj sám sebe! Můžeš s lidmi zacházet, jak chceš, imponovat jim, být šarmantní atd., pokud si přeješ je vysvobodit. Se soucitem a přáním pomáhat ostatním a být pro ně užitečný můžeš použít svůj šarm. A když necítíš hněv, můžeš být k druhým tvrdý, abys jim pomohl.

Nejdříve máš lepší pohled v hlavě a pak – když stále zřetelněji vidíš, jak lidé žijí, co si přejí a kolik problémů skutečně mají – bude averze stále méně. A budou narůstat přání, aby se jim dobře dařilo.