Jak můžeme pomoci, aniž bychom působili povýšeně?

Nedělejte ze svého soucitu nějakou věc! Nechoďte a neříkejte: „Tady je můj soucit!“ nebo „Jsem pokornější než ty!“ jak to dělají někteří buddhisté z jiných škol. Dělejte s klidem to, co máte před nosem. Jednejte v okamžiku, kdy máte soucit. V okamžiku, kdy je úkol dokončen, vše pouštíme a máme vždy čisté ruce. Jsme jako vítr, který jednoduše rozvíří prach z okna. A když je okno opět zavřené, bude v pokoji znovu teplo.

Když děláme ze soucitu nějakou věc, bude to lepkavé. Jednáme a děláme, co můžeme, protože člověk je ze své podstaty laskavý. Poté na to zapomeneme a jdeme s radostí dál.

Existuje k tomu pěkný příběh. Dva mniši z jedné divoké sekty, kteří nesměli mít nic se ženami, přišli k řece, kterou chtěla přejít také jedna žena. Jeden z těch dvou mnichů ji přenesl na druhý břeh, tam ji postavil a šel dál. Ten druhý pětkrát naprázdno polknul a byl z toho velice zmatený. Až za tři dny se dokázal zeptat: „Jak ses jí jen mohl dotknout?“ A ten první odpověděl: „Já jsem ji tam nechal stát, ale ty ji pořád ještě neseš!“

V daném okamžiku jednáme především na základě zdravého rozumu. Říká se, že skutečně správný čin je jako malování obrazu na vodní hladinu. Předtím nic nebylo, potom také nic nebude, v jediném okamžiku do sebe všechno zapadá! Není v tom nic lepkavého, žádná očekávání, žádné obavy, žádné zítra nebo včera. To je úroveň Diamantové cesty, úroveň mahámudry.

Jak praktikovat vyrovnanost v každodenním životě?

Když vidíš, že lidé téměř nemají kontrolu nad tím, co prožívají, a jak věci prožívají, že jsou závislí na podmínkách a svých náladách, že jsou milí, když se jim daří dobře, a chovají se komplikovaně, když se jim daří špatně, můžeš se je pokoušet dostat do co nejlepšího rozpoložení, aby se jim dařilo pokud možno co nejlépe. Tak dostanou příležitost být milí. Tím lidi neustále posouváš správným směrem a nesmírně jim pomáháš. Mohou si vybudovat návyk hrát stále častěji roli kladného hrdiny.

Ty sám by ses neměl nechat komplikovanými lidmi rušit. Prostě si mysli, že se chovají tak, jak to dovedou, a jinak to neumí. Neber věci tak vážně a osobně.

Člověk by ale přitom neměl být příliš netečný. Pokud nás okolí upozorňuje stále na tu samou věc a my jsme pořád přesvědčení, že se všichni ostatní mýlí, měli bychom se spíše zamyslet sami nad sebou.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?

Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.

Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.