Proč mají buddhisté tak málo dětí?

Je obtížnější praktikovat, pokud máme děti. Je snadné rozvinout trpělivost, ale ve většině jiných věcí jsou děti zátěží. Chápu, že hodně lidí chce mít děti, a mám radost z toho, když vidím, že se Evropanům rodí děti, protože naši kulturu považuji za nejlepší kulturu na světě. Již mnoho let cestuji po světě, a proto můžu říct, že nikde jinde nevzniká více štěstí a více smysluplných věcí pro takové množství lidí jako v Evropě. Chápu ale také, když lidé řeknou, že chtějí raději žít jako dosažitelé a praktikovat.

Jak mám následovat radu: „Dělej to, co máš před nosem“, když je potřeba dělat víc věcí?
Pak dělej, co máš nejblíže před nosem! Pokud píšeš dopis, tak jej dokončíš, a když pak vidíš, že před tebou stojí šálek kávy, vypiješ ho atd. Zaměstnáváš dále své tělo věcmi, které je potřeba udělat, a ostatní udržuješ v mysli. Pak se obtíže srovnají a vše ti bude postupně padat do rukou jako zralé ovoce.
Důležité je, abys zůstal ve svém středu a měl důvěru sám v sebe. Stojíš zde s širokými zády, máš svou vnitřní sílu. A potom z této úrovně síly uvidíš, jak úžasné věci se mohou dít. Pokud zůstáváš ve svém středu, přijde vše ostatní samo od sebe. Pokud ze svého středu utíkáš a hledáš něco jiného, pak získáš pouze zmatek a problémy.
To samé v podstatě znamená mít dobrou karmu: máme tolik dobrých projektů, že spočíváme v tom, co se děje. Nemusíme nic dokazovat, nic omlouvat, s ničím hýbat sem a tam.
Když umožníme takové prožívání, pak také uvidíme, jaké si sami vytváříme problémy. Pokud tomu však brání omezení ega, pak se řídíme radami lamy.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

• vím, že jsi člověk
• nemám tě rád a chci ti uškodit
• dělám to nebo to nechám udělat
• jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.