Pokud nás přátelé jako buddhisty požádají, abychom šli jejich dítěti za kmotra při křesťanském křtu, máme to udělat?

Myslím, že bychom měli být upřímní k sobě, ke svým přátelům a k tomu dítěti. Pokud musíme při křtu slíbit, že povedeme to dítě ke křesťanské víře, já bych to osobně nedělal.

Pokud to však můžeme vidět tak, že tento slib znamená chtít pro dítě to nejlepší a podporovat ho v tom, pak to udělat můžeme.
Existují přece různé křesťanské církve s různými rituály při křtu. Musíte se rozhodnout sami, jestli se toho chcete účastnit.

Jak dovést vlastní tělo k větší disciplíně a výkonnosti?

Nejlepším prostředkem na Diamantové cestě je 111 111 poklon. Kdo se jimi probojoval, pro toho je všechno v životě snadné. Když má člověk za sebou tuto „drezuru koní“, tělo už není špatným pánem, nýbrž dobrým sluhou. Pak ho můžeš používat k tomu, co chceš dělat, a už se nevzpírá a nesnaží se vše brzdit. Po poklonách je tělo zcela jiné než před nimi. Řekl bych, jdi do toho. To bych radil každému: dostat ze sebe všechny drogy, kompromisy, lenost, všechny ty věci, kterými člověk omezoval svoje možnosti, to všechno pomocí poklon vypotit a jít dál, to je moje doporučení.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Jak nejlépe zacházet se sexualitou?

Vidíme pocity a tělo jako nástroj, díky kterému můžeme být užiteční a pomáhat bytostem. Skrze tělesné radosti se dotýkáme také mysli druhých. To jim dá svobodu a možnost prožít jejich vlastní sílu a schopnosti. Láska je jako iniciace, díky které se vzájemně obohacujeme a děláme se krásnými.

Dříve si lidé mysleli, že je sexualita od mysli oddělená a že patří jen k tělu. Já si myslím pravý opak: sexualita souvisí s naší celistvostí, s naším celkovým chováním a prožíváním.

Jak zacházet s žárlivostí ostatních?

Žárlivost je trip, na který bychom neměli přistupovat. Ponecháváme si svoji dobrou náladu, jsme přátelští a vůbec se tomu tripu nevěnujeme. Chováme se jako Buddha v následujícím příběhu. Jednou přišel za Buddhou muž a stěžoval si na spoustu věcí, které se mu nelíbily. Buddha ho poslouchal a ten muž si stěžoval na stále více věcí. V tom se ho Buddha zeptal: „Když má jeden člověk dárek a jiný člověk ho nechce přijmout, komu ten dárek potom patří?“ „Patří dárci,“ odpověděl muž. A Buddha řekl: „Nechci žádný z tvých problémů, patří tobě.“

Většinou je to tak, že tyto velice dramatické role hrají lidé před malým, ne příliš nadšeným obecenstvem.

Pokusil bych se dodat tomu, kdo žárlí, co nejvíce sebevědomí. Mohli bychom například říct: „Jsi skvělá, zvládneš to, jsi naprosto fajn. To, že teď mám jinou přítelkyni, není proto, že tobě něco chybí, ale proto, že i v tomto vztahu existuje dobré spojení. Nic tím neztrácíš. Podívej se, jak jsi krásná. Objev své bohatství, nejsi na ničem závislá. Podívej se, co všechno umíš, nemusíš hrát žádné malé role. Tvůj život je přece plný bohatství. Podívej se, co už spolu sdílíme a co máme.“ Tak bych se zachoval já. Udělat toho druhého velkým, ukázat mu, jak je krásný. To je nejlepší způsob.