Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.

Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!

Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.

A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Je cesta rozvoje k osvícení u žen a mužů stejná?“

Když se díváme na celou cestu, je to tak, že ženy mají lehčí začátek, protože většina učitelů jsou dnes muži. V budoucnu tomu tak ale už být nemusí. Dnes se můžou ženy do učitele zamilovat a díky tomu, že se pak na něj plně zaměří, velmi mnoho převezmou a rychle se rozvíjí. Kdežto muži musí toho druhého důkladně prověřit. Je u toho vždycky trochu konkurence. Proto je to pro muže na začátku těžší. Kromě toho mají ženy díky své dávající, jemné povaze výhodu, zatímco muži častěji ukazují agresivitu a musí druhé chránit.

Ovšem po nějaké době u ženy zůstane stále ještě nějaké velmi jemné ulpívání – možná na muži, dítěti, rodině atd. Naproti tomu muž vždy zůstává trochu malým klukem, zůstává hravý a na konci prochází snadno, neboť dokáže věci snáze pouštět.

Ženy díky své celistvosti a plnosti přistupují k věcem spíš jako k celku. Muž někde narazí, dosáhne pak nové dimenze a jde tak skrz. Proto se muži a ženy tak dobře doplňují. Pokud mají žena a muž dobrý vztah, může žena díky své obětavosti a otevřenosti udělat muže jemnějším, aby nebyl tak ztuhlý a chtivý konkurence. A muž může naopak ukázat ženě pár věcí: „Podívej se na to! Dá se to dělat tak nebo tak.“ A potom to funguje. Opět to ukazuje, že společně to jde lépe. Muži ani ženy nejsou lepší. Společně je to úplnější, jde to lépe a má to smysl.

Existuje více možností, jak se od sebe můžeme učit a rozvíjet se. Při vzájemném setkání tak žena může být muži milenkou, matkou, která mu ukazuje svět, dcerou, kterou ochraňuje, nebo sestrou, která mu pomáhá jít dál. Je tomu tak i naopak. Muž je ženě buďto milencem, otcem, který na ni dává pozor a ochraňuje ji, bratrem, který jí ukazuje, jak se věci mají, nebo synem, pro kterého může něco udělat a chránit ho.

Celkem je na všech úrovních setkání obrovská možnost doplňovat se, obrovské pole síly a radosti, ve kterém je možné růst. Musíme to pouze najít.

A jsem pyšný na to, že moji ženští a mužští žáci obstojí stejně dobře. Dnes již také máme mezi cestujícími učiteli stejně žen jako mužů. Když dobře vytrvají, pak budeme mít velmi mnoho ženských buddhů.
Skutečně je to tak, že mysl sama o sobě nemá žádné pohlaví. Teprve v okamžiku, kdy se spojí s tělem, dostane určité vlastnosti a určitou úroveň energie. Ale když opustí tělo, je mysl každého JASNÝM SVĚTLEM, tam není vůbec žádný rozdíl.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Někdy si musíme ve vztahu přece i něco vymezit, nebo ne?

Ne, to si nemyslím. Ale musíme se postarat o to, abychom toho druhého milovali za všechno – za jeho inteligenci, schopnosti, sílu, vědomosti atd. Ne jen pro jednu věc. Když svoji roli přijmeme tímto způsobem, pak nemusíme nic vymezovat a dávat tomu druhému např. najevo, že nejsme jeho sluha, jeho matka nebo něco podobného.

Základem každého svazku je stará karma a jak dobré, tak i společné špatné činy vytvářejí silná spojení. V současném svazku společně prožíváme to pozitivní nebo negativní, co jsme spolu dříve udělali, jako příjemné nebo nepříjemné prožitky. Karma je velice silná a částečně způsobuje, že se lidé nedokážou rozejít. Když se jeden z partnerů chová velmi obtížně a není vůbec ochotný se změnit a ten druhý tím trpí, pak se určitě pokusím je přimět k tomu, aby se rozešli.

Je lepší jeden zruinovaný život než dva. Obzvlášť v západním světě, kde žijeme v sociálním státě a nejsme na partnerovi závislí. Jde přece o to, že děláme to nejlepší, co dokážeme. Že přinášíme bytostem a sami sobě takový užitek, jak je to jen možné.

Když zcela odvykneme hněvu, nebudou nás potom často přehlížet a jednoduše nebrat vážně?

Když přestaneme s konfrontací „buď, anebo“ a „já vs. ty“, když přestaneme doufat a obávat se, neznamená to, že se náhle staneme „přátelskou zeleninou“, budeme sedět, pozorovat svůj pupek a každou hodinu říkat „OM“ nebo tak něco.

Když odstraníme rušivé pocity, staneme se opravdu efektivními. Za tím, co si myslíme, co chceme, co si představujeme, za touto úrovní leží veškerá radost, síla, láska a energie naší mysli. Vše je již tady a teprve potom se to může naplno projevit.

Nenecháme si všechno líbit, nestáváme se pasivními nebo jen nesedíme jako asketové, kteří si nechají všechno líbit a nezasáhnou. Když jsou rušivé pocity pryč, zakročíme, jsme jako „divoký slon“, jak říká Milarepa. Děláme přesně to, co je právě potřeba, nemáme žádná očekávání nebo obavy. Reagujeme jako meč, který protíná, co je potřeba protnout.

Když přestoupíš z „buď, anebo“ na obsáhlé „to i to“, můžeš pracovat s energiemi, směřovat je tam, kde je chceš mít. Pak místo toho, abys tygra zastavil, přivážeš mu za ocas pluh, řídíš ho a on zorá kus země, který potřebuješ osadit.
Já sám také říkám, co se mi líbí a co ne. Vidím vše nepříjemné jako očistu a vše příjemné jako požehnání. Vidím, co bytostem škodí, co jim způsobuje problémy. S tímto neosobním nastavením pak zasahuji a nechám věci, aby se odehrály tak, jak chci. To samé pocítí každý, jakmile zmizí očekávání a obavy. Najednou máme více síly než předtím, jsme efektivnější a sebejistější v tom, co děláme. Když si jsi jistý, že děláš to správné, bez ega, jsi daleko silnější a vytrvalejší a daleko snáz tím projdeš. Jen přitom nesmíme podléhat hněvu.

V mnoha bojových uměních se říká, že si musíme dát pozor na hněv trpělivého muže. Protože ten ví, co dělá. Nevystřílel munici během 5 minut dramatu, cíleně pracuje na tom, co chce. Musíme vždy dávat pozor na to, aby vše, co děláme, vyrůstalo z dobrého záměru. Jinak jsi ztratil tvář a sedíš tu s míchanými vajíčky ve vousech a nikdo tě nemůže brát vážně.

Cesta ke změně by mohla být nahlížena následovně: na začátku jdeme např. k volbám a myslíme si: „Kde dostanu nejvíc peněz?“ nebo „Jak se vyhnu více omezením rychlosti?“

Na další úrovni bychom si mysleli „Co pomůže všem, aby měli více svobody? Aby se jim vedlo dobře?“ Na třetí úrovni víme, co děláme, že je to správné, a jednoduše se zabýváme tím, co máme před nosem. Už tu nejsou pochybnosti, je to neosobní, děláme, co prospěje většině.

S buddhistickým pohledem se nikdy nestanete „spáčem“. V minulosti zde však často byla nedorozumění. Buddhistické země jsou většinou snadno dobity a zničeny při útocích, příliš málo se brání. Jsou to země, které byly většinou vedeny mnichy. Tam, kde žijí praktičtější lidé, laici a jogíni, se lidé uměli bránit mnohem lépe.
Když u všech vidíme pouze buddhovskou podstatu, tudíž vidíme všechny jako skvělé a nemusíme se ničeho obávat, pak se soused, který byl třeba jen malým gaunerem, stane velkým gaunerem, protože k tomu dostal příležitost. Protože jsme mu neukázali, kde jsou hranice, aby se mohl chovat slušně. Součástí buddhistického rozvoje je, že máme sílu a dokážeme se bránit!