Co je příčinou toho, že u lidí někdy nepochodíme, i když chceme udělat něco dobrého?

Vždycky si pomyslím, že karma těch lidí nebyla dost dobrá. A pak jdu s radostí na další úkol. Když vždy podle schopností uděláš to nejlepší, pak je zbytek karma druhých.

Každý má svou vlastní karmu. Lidem můžeme pomoci jen do té míry, do jaké se propojí kroužek a háček, a jsou-li otevření. Pokud to není možné, musíme jim dát pasivně do energetického pole trochu dobré energie a jednou, až zapomenou myslet sami na sebe, to prosákne.

Je to samozřejmě také otázka toho, jak šikovně to provedeš. Jsou lidé, kteří dokáží prodat teplé spodky na Sahaře, a jiní je neprodají ani v Grónsku. Můžeš to potom přidat ke zkušenostem a učíš se tím. Možná přijde později situace, kdy budeš schopný jednat lépe. Ale ten pocit je pouze obal, důležitý je čin! Pod vlivem pocitů splácá člověk dohromady všechno možné. Dříve tady ale nebyly a později tu také nebudou – důležitý je čin. Potom můžeme vidět, jestli to bytostem přináší užitek a radovat se, že máme dobrou motivaci.

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!

Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.

Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Někdy se vytvoří vztah jen proto, že jeden druhému zapadá do jeho schématu, např. představuje postavu otce nebo matky. Jak s něčím takovým zacházet, máme to pojmenovat a analyzovat nebo si toho nemáme všímat?

Jakmile něco pojmenujeme, zároveň to zmenšíme. Když řekneme je to nějak, specifikujeme to a tím výrokem vyloučíme, že by to mohlo být i jinak. Vezmeme tím situaci prostor a připravíme ji o všechny další možnosti. Nejlepší je zůstat v proudu dění. Radil bych, aby se každý sám za sebe podíval, jak se můžeme navzájem co nejlépe doplňovat, jak se můžeme shodnout. Analýza je dobrá u mrtvých záležitostí. Když začneme něco krájet na kolečka, abychom to mohli přesně prozkoumat, po prozkoumání to zůstane samozřejmě rozkrájené, a tím pádem mrtvé.

Vztah se však neustále vyvíjí a neměli bychom ho pevně vymezovat. Jednoduše směřujeme za tím, čeho chceme dosáhnout. To neznamená být neupřímný nebo nechtít vidět věci takové, jaké jsou. V každé situaci ale dáváme prostor, aby se mohlo rozvinout to nejlepší. Říkám tomu „dynamická pravda“. Každý se tedy více dívá na to, co je možné, než na to, čeho již bylo dosaženo. Je to jako voda, která teče. Je to živé!

Co to znamená, jestliže řekneme, že rušivé emoce jsou surovina pro osvícení?

V křesťanství jsou rušivé emoce považovány za hříchy a stejně tak jsou i v jiných náboženstvích hodnoceny negativně. V buddhismu Diamantové cesty ale vycházíme z toho, že rušivé emoce jsou surovina, s níž pracujeme na cestě k osvobození a osvícení.

Vytahuješ z rušivých emocí energii a sílu a děláš je tak užitečné. Symbolem toho je páv: Tibeťané říkají, že páv žere jed, aby získal všechny krásné barvy na svých perech. Obdobně pracujeme se všemi rušivými vlivy, veškerým utrpením a všemi obtížemi, které jsou nám vlastní, měníme je a získáváme z nich energii a sílu. Rušivé emoce vnímáme jako biologický odpad. Když to děláme správně, získáme kompost a semena nám vzklíčí.

Ale je důležité, abys měl nejdřív dostatek odstupu a udržel kontrolu. Pak jsi schopen vidět, že rušivé emoce nejsou vůbec tak skutečné, že vznikají, mění se a zase se rozpouští.

Pak jdeš o krůček dál a pozoruješ, jak přichází a odchází. Jsi jako prázdný dům, v němž se prochází, aniž by mohly cokoli způsobit.

Poslední stupeň je pro lidi ze Západu velice užitečný – v tibetské představě ale neexistuje. Tady chytáš energii rušivé emoce a využíváš ji k mytí nádobí nebo k něčemu dalšímu. Jakmile jsi za kopcem, nemůže tě rušivá emoce chytit, nechováš se jako dříve. V tu chvíli dokážeš využít její sílu, abys zryl celou zahradu. Tato kanalizace – rozdělení proudů – energií je zcela praktická rada ode mě, to nemám od svých učitelů. Ale je velice užitečné nasadit rušivé energie jako sílu, abychom něčeho dosáhli.