Musím pracovat, abych se uživil. Co mohu udělat pro to, abych tento čas pokud možno smysluplně využil?

Na tvém místě bych uvažoval dlouhodobě. S přístupem „co si myslím, co říkám a co dělám, dlouhodobě prospívá bytostem“ využíváme čas správně. Především bych se snažil udržet ve všem, co se děje, příchuť vysvobození a osvícení a přál bych si, aby se díky tomu lidé rozvíjeli a postupovali dál. Jestliže si myslíme, že to, co děláme, prospívá bytostem z dlouhodobého hlediska, přináší jim to radost, smysl, nadbytek nebo volný čas pro duševní rozvoj, je to dobré.

V opačném případě zůstaneme jen u obvyklého sem tam a způsobu, jakým můžeme sami přežít. Proto tolik lidí pracuje jako lékaři, rehabilitační pracovníci a maséři. Kdo přímo pracuje s lidmi, ten okamžitě a bezprostředně prožívá, že to lidem prospívá.

Jiní z nás mají práci, kde tento účinek nerozeznáme okamžitě, jako například vydávání knih nebo něco podobného. V takovém případě pomáhá přístup, že to lidem pomůže později. Pokud se věnujeme převážně mechanické činnosti, můžeme během práce jednoduše pozorovat svou mysl.

S přístupem, že děláme svou práci, abychom se později ve svém volném čase duševně rozvíjeli, můžeme dobře postupovat kupředu. Každý okamžik, který využijeme k tomu, abychom pozorovali vlastní mysl, má hluboký význam.
Fyzickou práci můžeme mimochodem využít přinejmenším stejně dobře jako práci u psacího stolu. Protože kdo pracuje se svým tělem, může využít čas k opakování manter, udržování buddhy nad hlavou nebo posílání energie a dobrých přání všem bytostem. Kdo se naopak opravdu soustředí a musí se občas zabývat i věcmi, jež jsou mu nepříjemné, obětovává za tento čas své vědomí a může tak prožívat těžké časy.

Za všech okolností ale můžeme udržovat vědomí a pozorovat, jak mysl reaguje. Jestliže postavíme pozorovatele nade vše, co se děje, snažíme se být si vědomi prožívajícího, který prožívá všechny věci, pak nám to přináší jenom užitek.

Často se mi stává, že do něčeho dlouho vkládám úsilí, a když jsem kousek od cíle, přeruším to, protože zjistím, že to pro mě není to pravé. Ale postupně mě také frustruje, že nikdy nedotáhnu nic konce.

Nikdo nebude mít užitek z toho, když se budeš cítit špatně. Proto by sis měl připomínat, že svá rozhodnutí nakonec děláš pro dobro všech bytostí. Ale musíš si také být jistý, že před něčím neutíkáš.

Jediné chyby, které si člověk neodpustí, jsou ty, kterých se nedopustil. Chlapec, kterého nepozvala domů, nebo jablko, které jsme neukradli. Musíme si neustále dávat pozor, abychom nic neopomíjeli ze strachu a tendence utíkat před životem. Musíme na sobě pořád pracovat a neměli bychom jednat z pozice slabosti. Když rodina například po léta pobírala sociální podporu a potom dostaneme šanci situaci zlepšit tím, že složíme nějakou zkoušku. A najednou si pomyslíme, že to nedokážeme. To je zbabělé. Je to špatné a ničí to charakter. Musíme tím prostě projít, i kdybychom si měli natlouct nos. Je to jako při bungee jumpingu. Když už jsme vyšli nahoru, musíme také skočit, protože bychom se pak na sebe nemohli podívat do zrcadla. Jsou situace, kde zkrátka musíme udělat, co máme před nosem.

Ale jsou i jiné situace. Tady neměníme názor ze strachu nebo proto, že bychom byli slabí, ale jednoduše si všímáme, že jsme byli „mimo“. A pak děláme něco jiného. To je potom úplně v pořádku.

Ale nejlepší je, když člověk dokončí jednu věc a potom další. To je šikovné! A času budeme také mít vždy dost. Tak to opravdu je. Dřívější zkušenost si vždy můžeme vzít do další situace a mít z toho užitek.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co říká buddhismus o homosexualitě?

Nepovažujeme to za příliš důležité. Buddha byl dostatečně moudrý na to, aby se držel daleko od našich ložnic. Na otázky ohledně homosexuality většinou odpovídal, že vzniká ze silné averze vůči opačnému pohlaví v předchozích životech. Kdybych např. v předchozím životě nacházel na dívkách stále něco, co by se mi nelíbilo, tak bych tu dnes seděl a držel za ruku Petra, a ne Petru. Závisí to tedy na vnitřním postoji vůči ostatním. To, čeho si právě teď vážíme a co považujeme za pěkné a podstatné, je také to, po čem budeme toužit příště.

Je to také otázka karmických spojení. Možná jsme byli v minulém životě heterosexuální pár, ale v tomto životě se oba narodíme jako muž nebo žena. Jelikož se na základě staré karmy cítíme opět silně přitahováni, setkáváme se jako pár stejného pohlaví.

Myslím, že v homosexuálních svazcích se děje to samé jako v heterosexuálních. Dobře, musím přiznat, že mě překvapí, když se políbí dva muži nebo se drží za ruce atd. Tady jsem prostě trochu staromódní.

Ale můžeme plně provádět všechny úrovně praxe. Úroveň théravády – neubližování, úroveň mahájány – soucit a moudrost a stejně tak úroveň mahámudry, kde se subjekt, objekt a čin stávají neoddělitelnými a můžeme v mysli uvolnit a nechat objevit všechny vlastnosti. Jen při některých praxích párového spojení na úrovni Diamantové cesty, při kterých jde o splynutí energií v těle muže a ženy, zřejmě neexistuje homosexuální praxe.

Když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že sexuální orientace je ten rozhodující bod, který zabarvuje vše ostatní v životě. Teď opravdu přemýšlím jinak. Myslím si, že sexuální orientace je jen jedna z velice mnoha vlastností, které tvoří člověka, a není, co se týká celku, tak důležitá.

Mám několik desítek žáků, kteří mají homosexuální orientaci, a několik bisexuálních. Já sám jsem nikdy homosexuální vztah neměl. Ale v průběhu let jsem vypozoroval, že homosexuálové mají často více rušivých pocitů. Jelikož představují menšinu, znamená to často silnější konkurenční boje, očekávání a obavy. Homosexuálové mívají také větší potíže při výběru partnerů a opravdu těžké spory. A to jim samozřejmě nepřeji.

Na druhou stranu si myslím, že také přijímají mužské a ženské role. Takže je možné, že se mužské a ženské doplňuje i v homosexuálních vztazích.

Nemyslím si ale, že by toto téma bylo důležité. Dokud se k sobě chovají dobře a nerozšiřují žádné nemoci, tak mě ani moc nezajímá, co dělají moji žáci v noci. Jsem jen rád, když po ránu vstávají z postele plní radosti.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.

Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.

Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.