Při slibech bódhisattvy jde o to chtít pomoci všem bytostem. Jak to provádět v praxi?

Když jsme s Hannah v roce 1972 prakticky jako první začínali, také jsem si myslel, že teď musím dělat všechno pro všechny lidi. Zkusil jsem to a padl jsem přímo na nos. Protože když klobouk nesedí, tak prostě nesedí. Mezitím jsem sesedl z toho vysokého koně, kdy jsem chtěl pomáhat a přinášet užitek všem bytostem. Místo toho se držím těch, kteří rozumí tomu, co říkám.

Naštěstí nejsme jediní, kteří dělají něco pro ostatní. U socialistů, křesťanů, hinduistů a u jiných buddhistických škol jsou lidé, kteří tu jsou také pro ty, kterým nesedí můj způsob práce a naše skupiny. Nemusíme se ale starat o psychicky nemocné a sociální případy, protože existují lidé, kteří jsou za to placeni a mají odpovídající vzdělání. A radujeme se z dobré práce, kterou odvádějí.

Přispíváme také svým dílem prostřednictvím našich daní – z každého litru benzínu, daní z přidané hodnoty. Proto nemusíme dělat nic jiného, než zůstat věrní své věci. Děláme to, co je správné a co jsme sami pochopili. Protože na jiné hlavy padnou jiné klobouky, nemusíme naše učení ani ředit, ani zjednodušovat. Není naší povinností přinášet něco, co sedne každému. Chceme ale to, co máme, zprostředkovat jasně a smysluplně. Každý, kdo na to má hlavu nebo srdce, tak může obdržet čistý odkaz a jasná učení.

Staráme se o takové lidi, kteří by jinak nikde jinde nic nenašli. O lidi, kteří jsou příliš kritičtí a nezávislí a přemýšlí příliš jasně, než aby se mohli cítit dobře pod bohem nebo nějakým hierarchickým systémem. Těmto lidem nabízíme prostor, kde mohou růst a učit se.

Jak můžeme posílit sebedůvěru?

Důležité je vkládat energii do řešení problémů namísto do problémů. To platí i pro nemoci, jen tak neodejdou, když na ně budeme neustále myslet.

V momentě, kdy se objeví obtížná situace nebo nemoc, je dobré nasměrovat veškerou energii k cíli, tedy k vyřešení problému nebo k uzdravení. Tvoje mysl, tvoje myšlenky by se neměly točit kolem problémů. Tak tím nejlépe projdeš a karma se rozpustí. Cokoliv jiného je jenom hloupost – nebojovat proti něčemu, co můžeme zdolat. Pokud se však karma ještě nerozpustila, pak pozoruj, co se děje. V okamžiku, kdy se objeví deprese nebo nemoc nebo jiné problémy, je původní příčina už pryč a potom je jen otázkou času, jak dlouho bude trvat, než zmizí i následek a rozpustí se negativní karma. Měli bychom prostřednictvím těla, řeči a mysli dělat, co můžeme! Nebuddhisté se pokoušejí podle svých schopností problémům vyhýbat a namísto toho pořád prožívat něco pěkného. Díky tomu se v životě objevují mnohé vzlety a pády.

Všechny problémy, které prožíváš, jsou jako obrázky v zrcadle. Za vším, co se objevuje, za každým úšklebkem, za každým ďáblem je jasné zrcadlo a to se nemění a tím jsi ve své buddhovské podstatě! Zkus se tedy, zatímco se vypořádáváš s problémy na cestě, chovat tak normálně, dobře a smysluplně, jak je to možné. Všechno, co uděláš, přinese dlouhodobý užitek a bude to mít velkou sílu. Pracuj s přístupem: „Jsem buddha, který to ještě nerozpoznal.“

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Jednou jsi říkal, že ti přijde trapné ukazovat slabost. Jak jsi to myslel?

To záleží na tom, v jaké roli právě jsme. Teď a tady v mojí roli by bylo velice trapné ukazovat slabost. Ale jsou role, ve kterých to můžeme udělat. Jsou čtyři úrovně aktivity: Existuje mírná, uklidňující aktivita, ve které můžeme ze soucitu ukázat slabost. Pak je rozhojňující aktivita, ,ve které si hrajeme s možnostmi, které máme k dispozici. Zde bychom měli být aktivní spíše ve vnějším světě a příliš se nezabývat slabostmi.

Pak je úroveň, na které ostatní fascinujeme, na které možná můžeme udělat slabosti zajímavými, abychom s nimi pak mohli pracovat a využít je jako surovinu pro více otevřenosti a síly. A nakonec je tady ochranná aktivita, to je moje oblast, a zde bychom neměli ukázat vůbec žádnou slabost. Otázka je, co máme na práci. V tomto životě mám prostě roli ochránce, proto bych neměl mít žádné slabosti a nedělat chyby. Nemusím být oblíbený, pouze musím mít pravdu.