Když chceme pomoci lidem, kteří mají problémy, ale nevidíme žádný pokrok, jak dlouho bychom měli být trpěliví a kdy bychom se měli raději stáhnout?

Když jsou lidé připraveni se učit, můžeme je podržet. Pokud pouze hledají místo, kde by se vyžívali ve svých špatných návycích, pak je musíme zastavit. Jednoduše prověříme, jestli se chtějí rozvíjet a jít dál prostorem, který jim vytvoříme, nebo jestli toho využívají jen k tomu, aby utužili své špatné návyky. Když lidem dovolíme, aby posilovali negativní nebo hloupé struktury, jedná se potom o „hloupý soucit“. To pro ně vůbec není dobré.

Nejlepším je skutečně starý německý výrok: „Co mě nezabije, to mě posílí.“

Nejtvrdší škola je ta nejlepší a nevzdávat se, je tou nejlepší a nejrychlejší cestou.

Proč si neosvícená mysl stále dokola hledá tělo?

Karma, tedy určité činy, slova a myšlenky z minulého života působí jako nějaké lepidlo, jako něco, co ze všech možností prostoru jednu vytáhne a nechá vykrystalizovat. Pak najdeme rodiče, spojíme se s oplodněným vajíčkem a přijdeme na svět. Co nás tady drží, je příčina a následek a nevědomost, která s tím souvisí. To, že si myslíme, že jsme omezení. Jsme tu vázáni, protože tu jsou podmínky, protože se háček zahákl za kroužek, protože nejsme schopní prožívat mysl jako jasné světlo a namísto toho se identifikujeme s tělem.

Myslet si, že „jsme“ tělem, je omyl. Tělo „máme“. Skrze tělo můžeme pracovat, ale naší skutečnou podstatou je jasné světlo. Dokud to nerozpoznáme, věříme, že jsme tělem a prožíváme stáří, nemoc a smrt a obtíže, které jsou s tím spojené. Buddha nám zprostředkovává zkušenost, že opravdu jsme jasným světlem. To je cíl. Tělo je náš nástroj, který používáme pro dobro ostatních bez toho, abychom prožívali vzlety a pády, bez obav a očekávání, prostě jen proto, že to přirozeně vnímáme jako správné.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Co se stane, když se rozhodneme skoncovat s tím, že žijeme sami, a začneme urychleně hledat partnera?

Pak jdeme do hospody a potkáváme tam možná dobrého, možná pochybného přítele. Záleží na tom, jestli je vhodná karma pro to najít něco stabilního a trvalého. Pokud tomu tak není, způsobíme si hledáním vztahu jen těžkosti. Opravdu je to karma. Existují ženy, které možná nejsou zrovna nejhezčí, ale mají kolem sebe celou dobu spoustu mužů. A jsou jiné, které jsou šíleně krásné, ale přesto si jich nikdo nevšímá. To velice silně určuje karma.

Nemáš už při seskoku s padákem vůbec žádný strach?

Když člověk pochopí prázdnotu mysli, stane se neohroženým. Prázdnota a neohroženost jsou neoddělitelné. Tento prožitek a možnost si ho ověřit mi udělaly opravdovou radost. Potvrzuje, že tu jen něco nevykládám a přitom zůstávám na povrchu. Jednoduše jsem to vyzkoušel a funguje to. Jakmile to jednou prožijete, můžete se zbavit množství nadbytečných věcí, z mnoha představ a konceptů se stane stará veteš, člověk už je nepotřebuje. To je na tom to nejdůležitější.