Někdy se stává, že lidem pomůžeme, a když potom sami potřebujeme pomoc, neoplatí nám to. Co si o tom máme myslet?

Je to otázka stylu. Musíš se prostě rozhodnout, zda jsi ve školce nebo mezi dospělými. Když se lidé chovají jako malé děti, obyčejně nejsou citově vyzrálí a nejde je jako lidi brát vážně. Ale možná si jen myslíš, že jsi pomohl. Tak jako ti, kteří si myslí, že pomohou lamovi tím, že udělají opak toho, co jim říká, protože se považují za chytřejší. Možná ti lidé nejsou vděční proto, že jsi jednal podle svých představ, a ne podle jejich situace. Často je při pomáhání příliš mnoho ega. Přicházíme s bednou plnou představ a to všechno pořádně komplikuje.

Podle mé zkušenosti jsou lidé, kterým pomůžeme bez jakéhokoli očekávání, vděční, a rozvíjejí dobré kvality. Na začátku chtějí vidět, jestli je nechceš dostat do nějaké závislosti. Když na ně ale neustále záříš jako slunce a jsi laskavý, ať udělají cokoli, pak ti lidé nakonec také něco vrátí. Pomáhat prostřednictvím peněz je také složité. Já osobně peníze nepůjčuji, ale dávám, když lidé potřebují. Nikdy bych je však nepřivedl do situace, že by na mně měli být závislí.

Jak udělat z úsilí radostné úsilí?

Na začátku pracujeme ve velké míře s rozhodnutím prožívat úsilí radostně!

Já sám jsem se takto nemusel nikdy přesvědčovat. Vždy jsem si říkal: čím úžasnější, čím rychlejší, čím zábavnější, tím lepší! Ale u někoho jiného, kdo to tak neprožívá, si dokážu představit, že pomáhá, když si člověk například řekne: „Páni! To je báječné! Ta slečna prožila spoustu radosti! Páni! Leží tu, podívej, jak celá září, jak je šťastná!“. Nebo: „Skvělé! Projel jsem tou zatáčkou rychleji!“. Nebo: „Pracoval jsem čtrnáct hodin a stále jsem dost svěží, abych si dal jedno pivo!“. Děláme vždy „to i to“ a rozvíjíme při tom pohled, že všechno, co se děje, je naprosto úžasné a vzrušující. A stejně jako baron Prášil vytahujeme sami sebe za vlasy z močálu a díky vlastní vůli a vlastní síle se stáváme bohatými.

Měníte také svůj pohled. Když se díváte skrz černé brýle, je to peklo, a když se díváte růžovými brýlemi, je to nebe. A když se díváte bez brýlí, vidíte, co tu skutečně je. A to je mnohem krásnější a mnohem více vzrušující než jakékoli nebe. Ale do tohoto stavu se dostanete pouze z nebe, ne z pekla! Proto musíme nejdříve začít s dobrými obrázky a prožitky a odtud pak pokračovat dále.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Své tělesné potřeby prožívám silně jako připoutanost a jako opravdu nepříjemné. Jak s tím mohu pracovat?

Všichni jsme se stali laiky a jogíny, protože víme, že rušivé emoce jsou vlastně surovina pro dosažení osvícení. Tím se lišíme od úrovně hínajány nebo théravády mnichů a jeptišek.

To dobré je, že se buddhovi můžeme ve všem otevřít, např. i se svou sexualitou. Buddha říká, tělo je chrám se 72,000 světelnými kanály, ženské části jsou lotosový květ, mužské části jsou diamant. Všechno, co prožíváme, vnímáme jako čisté, smysluplné a plné moudrosti i významu.

A pokud sebe vnímáme jako čisté, můžeme se otevřít buddhovi a učit se od něj, můžeme pracovat s energiemi. Ve všem, co se děje, v každém okamžiku je ryzost, napětí a svěžest.

Opravdová překážka je, pokud jsme byli vychováváni s nepřátelstvím ke svému tělu a vše pod úrovní pasu bylo považováno za špatné. Často je to katolickou výchovou. Podle mého názoru je mnoho katolíků zralých na terapii, aby znovu získali do určité míry zdravý vztah ke svému tělu.

Je důležité, abychom se buddhovi zcela a plně otevřeli i se svými touhami a pocity. Jen tak jej můžeme požádat, aby nám podal ruku. Především v otázce lásky. Ženy jsou v tomto směru bdělejší než muži, ví také mnohem lépe, jak důležitá je láska.

Když jde muž k ženě, má se otevřít, aby prožil její moudrost a pochopil, jak důležitá je láska a jaký význam má otevřenost.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.