Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Jak důležité je zdravé tělo pro rozvoj mysli?

Záleží na úrovni meditační zkušenosti. Na nejvyšší úrovni můžeš meditovat na všechno, na nemoci, utrpení a obtíže, únavu. Vše se dá transformovat a použít jako surovina pro meditaci. Většina našich rinpočheů má dost chatrné zdraví. Nejedí zdravě a o zdraví se moc nestarají, protože od určité úrovně je vše vnímáno jako příjemné. Nemoc, bolesti, všechno je dobré, neboť člověk jen spočívá v meditaci a prožívá blaženost, ať se děje cokoli.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Co se dá dělat s umíněností a sobectvím?

Proti sobectví pomáhá pochopení, že všichni lidé jsou ve stejné situaci jako my. Všichni chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení. Že se chovají mile, když se jim daří dobře, a jsou nepříjemní, když se jim nedaří. Že se tedy od nás až tak neliší.

A proti umíněnosti? Nejlepší je asi říct PEJ. Pokaždé, když se cítíme „zabarikádovaní“ svými ztuhlými představami, si v duchu řekneme PEJ a pak je to, jako když střelí do hejna špačků! Myslím pořádně ostrý zvuk PEJ! Ztuhlým představám pak nutně chvíli trvá, než se zase složí dohromady. Pak zopakujeme PEJ ještě jednou a tentokrát se snad už nevrátí.
Když se lidé berou příliš vážně, můžeme je polechtat. Je však třeba dát si pozor, jak se k nim postavíme. Neboť pokud je naštveme, mohou se nás pokusit trefit zátylkem. Proto stůjte vždy trochu stranou a odtud lechtejte. A pak jim řekněte: „Ty máš ale dneska dobrou náladu, co?“ Berou se šíleně vážně a najednou je někdo polechtá a oni se začnou smát.