Nehrozí nebezpečí, že nás ostatní budou přehlížet nebo zneužívat, budeme-li neustále jednat nesobecky?
Někteří lidé mají o „nesobeckosti“ představu, že když se člověk „zmenší“, ostatní pozvedne. Z křesťanského úhlu pohledu jsme zvyklí myslet „buď a nebo“. Jedno zmenšit, druhé zvětšit. Ale to je příliš jednoduché.

Když si myslíme, že v určité situaci dokážeme nejvíc udělat my sami, může se nesobecké jednání projevovat i tak, že se protlačíme dopředu. To znamená, že v každé situaci hledáme to, co představuje nejvyšší úroveň pro dobro všech.

To nejméně sobecké, co můžeme udělat, je nebrat vážně špatné chování ostatních. Nedáváme do toho energii a neúčastníme se té hry. Vidíme takové chování jako zajíce s rohy, jak říkají Tibeťané – jako něco, co neexistuje. Místo toho vyzdvihneme tu nejlepší situaci. Chceme dosáhnout nejvyšší úrovně pravdy a necháváme růst to nejlepší, co se v určité situaci může udát.

Jak můžeme nejlépe začlenit buddhistickou praxi do každodenního života?

Tady je důležité provádět s radostným úsilím jak formální, tak neformální praxi vždy, kdy je to možné. Pokusil bych se proložit den několika krátkými meditacemi, zcela spontánně, když se naskytne příležitost. Je také dobré, mít pevně dané časy k meditaci během dne, na které se můžeme spolehnout. Například ráno po posledním objetí bych se s partnerkou na pět minut posadil a spolu s ní bych přijal útočiště nebo se soustředil na tři světla.

Během dne můžeme také využít každou přestávku, abychom v prostoru nechali objevit Karmapu a koncentrovali se na jednotlivá světla. Můžeme se pokusit vidět všechno jako čisté a krásné. Cestou do práce v autobuse nebo ve vlaku si můžeme představit buddhu nebo Karmapu, jak sedí na prkénku nad hlavami lidí. V jediném okamžiku vytahujeme všechna prkénka a buddha, popř. Karmapa, padá do jejich srdcí a začíná zářit. Po celou dobu bych se soustředil na to, že prostor a radost jsou tím samým a že prostor je nádobou, ne něčím oddělujícím. Znamená to nesměrovat vědomí pouze dopředu, tedy následovat nos a oči, jak je naším zvykem, ale být si vědomý rovněž prostoru za námi a vedle nás.

Jde o to vnímat vědomí jako něco podobného prostoru, jako něco, co se rozprostírá všude. To je skutečně velmi důležité, proto to často zdůrazňuji. Prožíváme-li metrovou vzdálenost mezi námi a ostatními ne jako oddělenost, ale jako prostor, jako nádobu, která nás všechny obsahuje, budeme prožívat víc a víc radosti. Zatímco rozvíjíme tento pohled a prožíváme neustále to, co nás pojí dohromady a sbližuje, zcela přirozeně se také objeví mimosmyslové prožitky a schopnosti. Najednou budeme vědět, kdo volá, před tím, než zazvoní telefon, nebo pomyslíme na přítele a o chvíli později od něho dostaneme dopis. Tohle se děje, protože mysl ve svém radostném, uvolněném jednání projevuje všechny svoje dokonalé vlastnosti.

Když přijdeme do práce, můžeme ve všech situacích a lidech vidět něco zajímavého a smysluplného. Dámy bych upozorňoval na jejich krásu a pány na jejich sílu nebo radost. Když takto zmíníme jejich silné stránky, budou více v kontaktu se svým potenciálem. Na pracovišti potom myslíme: „Nemám zde pouze povinnosti – mám úkoly. Tím, co dnes udělám, se mohu dotknout mnoha bytostí a předat jim něco, co jim bude užitečné, co jim pomůže a přinese radost.“ Když někdy není co dělat a nikdo od nás nic nechce, můžeme se krátce zcela uvolnit, nechat do sebe zářit tři světla a dobré dojmy následně darovat všem bytostem. Vykonáváme-li spíše fyzickou činnost a nepotřebujeme přitom tolik přemýšlet, můžeme celou dobu udržovat vibraci mantry.
Můžeme se dívat opravdu na všechno, i na stroje, nejen navyklým způsobem, ale na nejvyšší možné úrovni jako na výraz inteligence jejich tvůrců, kteří vytvořili něco, co tak fantasticky funguje. Během přestávky na svačinu nebo na oběd můžeme potom opět jednat s lidmi tak obratně a smysluplně, jak je to možné, ve všem, co se děje, vidět to nejkrásnější a nejsvěžejší. Během jídla si můžeme myslet, že všechno darujeme Karmapovi. Vrátíme-li se pak opět k práci a máme nemožného šéfa, myslíme si jednoduše: „Jak skvělé, bez komplikovaných lidí není trpělivost, bez trpělivosti není osvícení – mockrát děkuji.“ Využíváme co nejlépe veškerý čas bez ohledu na to, co se děje, a snažíme se ze všeho něco naučit a udělat to nejlepší. Cestou domů necháme potom opět Karmapu sestoupit do srdcí lidí.

Kdo nemohl dělat poklony ráno, měl by je určitě udělat nyní. Důvodem je, že dlouhé opakované „vrhání“ vlastního těla na zem vyrovnává energetické dráhy. Úroveň energie se díky nim zvýší natolik, že každou hodinu, kterou využijeme k poklonám, můžeme rovnou odečíst z doby spánku. Rovněž nám dodají obrovskou sílu a získáme díky nim větší schopnost dělat něco pro druhé. Když zrovna neběží nic zajímavého v televizi, můžeme také meditovat na Diamantovou mysl a očišťovat tak všechny škodlivé dojmy, které jsme nashromáždili během nespočetných životů. Nebo děláme svou osobní praxi, u které právě jsme. Nakonec vezmeme svého milovaného/svoji milovanou do postele a praktikujeme sjednocení prázdnoty a radosti, setkání moudrosti a soucitu. Když přijde čas spánku, můžeme vsedě v posteli ještě udělat poslední meditaci na jasnost a prázdnotu mysli, meditaci Jasné světlo.

Potom si lehneme a celou noc spočíváme ve stavu neomezeného světla. Příští ráno do nás opět září světlo zpět, objevujeme se z prostoru jako jidam, přijmeme útočiště a jdeme dále za každodenními povinnostmi. Tímto způsobem využíváme všech 24 hodin.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Už velice dlouho toužím po vztahu, ale nějak se mi nedaří najít partnera. Můžeš mi dát radu?

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.

Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.