Nehrozí nebezpečí, že nás ostatní budou přehlížet nebo zneužívat, budeme-li neustále jednat nesobecky?
Někteří lidé mají o „nesobeckosti“ představu, že když se člověk „zmenší“, ostatní pozvedne. Z křesťanského úhlu pohledu jsme zvyklí myslet „buď a nebo“. Jedno zmenšit, druhé zvětšit. Ale to je příliš jednoduché.

Když si myslíme, že v určité situaci dokážeme nejvíc udělat my sami, může se nesobecké jednání projevovat i tak, že se protlačíme dopředu. To znamená, že v každé situaci hledáme to, co představuje nejvyšší úroveň pro dobro všech.

To nejméně sobecké, co můžeme udělat, je nebrat vážně špatné chování ostatních. Nedáváme do toho energii a neúčastníme se té hry. Vidíme takové chování jako zajíce s rohy, jak říkají Tibeťané – jako něco, co neexistuje. Místo toho vyzdvihneme tu nejlepší situaci. Chceme dosáhnout nejvyšší úrovně pravdy a necháváme růst to nejlepší, co se v určité situaci může udát.

Jak můžeme posílit sebedůvěru?

Důležité je vkládat energii do řešení problémů namísto do problémů. To platí i pro nemoci, jen tak neodejdou, když na ně budeme neustále myslet.

V momentě, kdy se objeví obtížná situace nebo nemoc, je dobré nasměrovat veškerou energii k cíli, tedy k vyřešení problému nebo k uzdravení. Tvoje mysl, tvoje myšlenky by se neměly točit kolem problémů. Tak tím nejlépe projdeš a karma se rozpustí. Cokoliv jiného je jenom hloupost – nebojovat proti něčemu, co můžeme zdolat. Pokud se však karma ještě nerozpustila, pak pozoruj, co se děje. V okamžiku, kdy se objeví deprese nebo nemoc nebo jiné problémy, je původní příčina už pryč a potom je jen otázkou času, jak dlouho bude trvat, než zmizí i následek a rozpustí se negativní karma. Měli bychom prostřednictvím těla, řeči a mysli dělat, co můžeme! Nebuddhisté se pokoušejí podle svých schopností problémům vyhýbat a namísto toho pořád prožívat něco pěkného. Díky tomu se v životě objevují mnohé vzlety a pády.

Všechny problémy, které prožíváš, jsou jako obrázky v zrcadle. Za vším, co se objevuje, za každým úšklebkem, za každým ďáblem je jasné zrcadlo a to se nemění a tím jsi ve své buddhovské podstatě! Zkus se tedy, zatímco se vypořádáváš s problémy na cestě, chovat tak normálně, dobře a smysluplně, jak je to možné. Všechno, co uděláš, přinese dlouhodobý užitek a bude to mít velkou sílu. Pracuj s přístupem: „Jsem buddha, který to ještě nerozpoznal.“

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Když vidíme všechny bytosti jako buddhy a nevylučujeme nikoho ze své lásky, pak přece nemůžeme mít vůbec žádný intenzivní milostný vztah k určitému člověku?

I když se v nás objeví velká radost a budeme zářit na ostatní a přát všem lidem všechno nejlepší, tak přeci jen tu budou lidé, s kterými budeme mít užší svazek. Se kterými jsme např. v předchozích životech činili silná přání dělat společně něco dobrého. Takže i když přejeme všem všechno nejlepší a děláme vše, co je v našich silách, a vždy pociťujeme radost a nadbytek pro ostatní, nemůžeme pomoct všem bytostem. Je to jako kroužek a háček, když tu není kroužek, tak se háček nemá kde zachytit.

Potom potkáváme lidi, se kterými máme užší svazek, a pokračujeme v práci, jako já a moje žena Hannah a Caty a hodně mých žáků a přátel. Přestože tedy zažíváme stále více radosti, prožíváme s některými lidmi užší vztah než s jinými.

Jinak řečeno, to, že přeješ všem všechno nejlepší, neznamená, že nepřeješ všechno nejlepší bytosti, která ti je blízká. Tak to prožívám já.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.

Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.