Vystudoval jsem ekonomiku a v tomto oboru nyní pracuji. Je to „dobrá práce“, tzn., dají se díky ní vydělat slušné peníze a člověk si může i rozšířit své „know-how“. Možná to je to, co si mnozí přejí a o co možná i mnozí lidé usilují. Bohužel mám ale pocit, jako bych v práci z lidského úhlu pohledu zakrněl. Problém spočívá v tom, že jsem se nesžil se svou úlohou, nemohu se s ní identifikovat. Je to prostě nějaký úkol, ke kterému je potřeba určité vzdělání, ale mohl bych stejně tak dobře stříhat ovce, jen příjem by byl samozřejmě nižší. Ať se sebevíc snažím ujasnit si, že chci podat dobrý výkon, nedaří se mi přitom najít smysl mé úlohy: sestavovat a spravovat jiným podnikům, např. bankám, výrobním závodům nebo pojišťovnám, jejich IT infrastrukturu. Kdybych pracoval v jiném oboru, objevil by se u mě neodvratně ten samý problém. Je mi prostě líto mého času. Je to pýcha nebo jsem asociální?

Jestliže nechceš být lékařem, učitelem nebo umělcem, pak od své práce očekáváš naplnění, které ti nikdy nemůže přinést. Buď proto rád, že peníze plynou, podporuj, kde můžeš, a medituj každý den. Jen tvá mysl se dokáže radovat a ona zbarvuje tvé vidění světa. Těším se na naše další shledání, jdi na jistotu.

Dříve jsem byl vlastně klidný typ, ale od té doby, kdy jsem začal meditovat, prožívám mnoho zvláštních pocitů. Co to znamená?

Vždy si mysli, že vše, co prožíváš, je pro dobro všech bytostí. Pak je to v každém případě užitečné. Jsou lidé, kteří mají třikrát více myšlenek než ty. Tím, že se ale učíš, jak funguje provoz v mysli, jim můžeš pomoct. Jako můj žák si můžeš vždycky říct: „Všechno příjemné je požehnání! Všechno obtížné je očista a osvobození a pomáhá mi pomáhat druhým!“ S takovým postojem jsi na tom dobře. Ujasni si, že problém tu před chvílí nebyl, neustále se mění a později se rozpustí. Pak jej můžeš pozorovat s odstupem a rozvinout soucit pro ty, kteří takové situace berou vážně.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Jak zacházet s žárlivostí ostatních?

Žárlivost je trip, na který bychom neměli přistupovat. Ponecháváme si svoji dobrou náladu, jsme přátelští a vůbec se tomu tripu nevěnujeme. Chováme se jako Buddha v následujícím příběhu. Jednou přišel za Buddhou muž a stěžoval si na spoustu věcí, které se mu nelíbily. Buddha ho poslouchal a ten muž si stěžoval na stále více věcí. V tom se ho Buddha zeptal: „Když má jeden člověk dárek a jiný člověk ho nechce přijmout, komu ten dárek potom patří?“ „Patří dárci,“ odpověděl muž. A Buddha řekl: „Nechci žádný z tvých problémů, patří tobě.“

Většinou je to tak, že tyto velice dramatické role hrají lidé před malým, ne příliš nadšeným obecenstvem.

Pokusil bych se dodat tomu, kdo žárlí, co nejvíce sebevědomí. Mohli bychom například říct: „Jsi skvělá, zvládneš to, jsi naprosto fajn. To, že teď mám jinou přítelkyni, není proto, že tobě něco chybí, ale proto, že i v tomto vztahu existuje dobré spojení. Nic tím neztrácíš. Podívej se, jak jsi krásná. Objev své bohatství, nejsi na ničem závislá. Podívej se, co všechno umíš, nemusíš hrát žádné malé role. Tvůj život je přece plný bohatství. Podívej se, co už spolu sdílíme a co máme.“ Tak bych se zachoval já. Udělat toho druhého velkým, ukázat mu, jak je krásný. To je nejlepší způsob.