Z finančního hlediska se mi nikdy nedaří narazit na zlatou žílu bez ohledu na to, co dělám. Jak se z toho dostanu?

Nejprve se musíme podívat na vnější situaci. Zeptáme se: „Mám vůbec zaměstnání, v němž mohu vydělat peníze? Jaký je trend? Do čeho se investují peníze?“ To zaprvé. Jestliže jsme zjistili, že pracujeme v oblasti, která je v úpadku, měli bychom se rozhlédnout a snažit se jít novou cestou. Důležitá je ale i vnitřní úroveň – rozeznat, do jaké míry opravdu chceme něco jiného, zda máme dostatek zájmu o něco nového.

Pokud se opravdu zajímáme, pak jsme i připraveni tvrdě pracovat a něčeho dosáhnout. Je to, jako když děláme shyby: jenom ty, které jsou za hranicí bolesti, mají účinek a vytvářejí další svaly. Takovým způsobem se Německo opět dostalo kupředu po 2. světové válce. Ať už šlo o ženy, které odklízely trosky, nebo nové podnikatele, lidé byli jednoduše připraveni vynaložit více úsilí, pracovat za hranicí bolesti. Dělali víc než průměr, a tím znovu vybudovali Německo.

Jestliže jsme pečlivě prozkoumali vnější situaci a máme i správný vnitřní přístup, může se někdy přesto stát, že prožijeme delší období žízně a údolí je hlubší a dál, než jsme si mysleli. To může být třeba tím, že jsme v minulých životech ukradli několik koní nebo udělali něco podobně závažného. Pak jednoduše děláme v naší situaci to nejlepší. Jinak řečeno: „Když nemůžeme mít tu, kterou milujeme, pak bychom měli milovat tu, kterou můžeme mít!“ To znamená nic si nevynucovat, ale přechodně se materiálně omezit. Najít si menší byt, jezdit v levném starším autě a třeba chodit do práce na poloviční úvazek.

V takovém období pak můžeme začít s vnitřním rozvojem, místo abychom se rozvíjeli na vnější materiální úrovni, a radost, kterou jiní hledají ve „vnějším světě“, nacházet uvnitř. Tak se můžeme dále rozvíjet. Když pak po několika letech meditace a dávání je i poslední ukradená herka zaplacená a podmínky očištěné, dostane se na povrch dojmů uložených v podvědomí naše štědrost vůči žebrákovi u chrámových dveří a znovu prožijeme bohatou fázi.

Jak můžu rozvíjet a udržovat svou vlastní pozitivní energii?

Někdy to není úplně jednoduché, když se celou dobu dostáváme do situací, které nás strhávají. Radil bych číst knížky jako „Jak se věci mají“ nebo knihy o „Velké pečeti“, abys byl neustále v kontaktu s osvíceným pohledem. Stále měj na paměti, že tohle zde je skutečně čistá země a každý je buddha, ať už to ví, nebo ne.

Začni s informací, že nejvyšší pravda je zároveň nejvyšší radostí a na praktické úrovni následuješ meditaci, ve které necháváš objevit buddhy, mísíš se s nimi a stáváš se od nich neoddělitelný. Budeš-li to provádět jen pár minut denně, třeba během pěti minut, kdy čekáš na autobus nebo na metro, bude to mít opravdu velký užitek. Využij všechny možnosti, které máš.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Myslíš si, že multikulturní milostné vztahy mohou dopadnout dobře?

Neznám skoro žádné takové vztahy, které by dopadly dobře. Je lepší, když si jsme trochu podobní. Moderní psychologie nám přece říká, že jen 20% z toho, co si myslíme, že vnímáme, také skutečně vnímáme. A zbývajících 80% doplňujeme na základě vlastních zkušeností, ale velice silně také na základě kulturního prostředí. Jak se zdá, platí to spíše pro lidi, kteří nemeditují, ale přesto žijeme všichni tak trochu ve filmu.

Pokud máme společný základ, co se týká kultury, dějin, náboženství, genů atd., pak ve vysoké míře prožíváme stejný film. Prožíváme věci stejně, ať už je to správné, nebo špatné. A to dělá vztah o mnoho jednodušším. Když jsme ale hodně rozdílní, pak zažíváme stejné věci naprosto rozdílně a nezáleží, jak velká je naše láska, je jasné, že to z dlouhodobého pohledu nemůže vydržet.
A to vidíme i v Americe, že společnost složená z různých kultur nemůže opravdu fungovat. Protože každý chce být u své skupiny. V Nepálu žije vedle sebe 13 kmenů již několik století, možná i několik tisíciletí, a ani oni se nemísí. Není to kvůli respektu, ale když zažíváme přibližně to samé, pak máme i něco, co nás spojuje.

Ale pozoruj především to, jak reaguje tvoje okolí, když přijdete spolu. Jestli se spontánně radují nebo jestli se nejprve kriticky podívají a pak se zdvořile usmívají.

Není hloupost podmíněna také geneticky?

Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.

Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.

Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.

Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.

Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.

Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!

To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.