Jak můžu vidět něco hezkého na tom, že jsem matkou? Mám malé dítě a už osm měsíců jsem se pořádně nevyspala. Jsem úplně vyčerpaná a dítě je často nemocné. Ráda bych mu dala lásku, ale jsem tak vyčerpaná, že mám strach, že omdlím.

Také celou dobu pracuji až ke svým hranicím. Často přijedu na místo, vidím všechny své přátele a velice rád bych si s nimi popovídal, ale vím, že když si nejdřív na hodinu nelehnu, pak budu nudný, protože budu z únavy vyprávět pořád to samé dokola.
Ale je tu i možnost využít bolest jako energetický pramen. Již několikrát jsem zvládl přednášku nebo něco jiného, protože jsem svou bolest vnímal jako hnací sílu. Vzpomínám si, že jsem jednou dlouho prodlužoval přednášku, protože venku stála policie a chtěla se mnou mluvit o autu, kterým jsem přijel.

A protože nechtěla přerušit přednášku, neustále jsem ji prodlužoval, dokud neodešli. Byl jsem tak unavený, že se mi klížily oči. Ale měl jsem malé boty, a díky bolesti jsem to celé vydržel. Myslím, že to byl herec Laurence Olivier, kdo doporučoval, abychom vždy, když se máme něco naučit, nosili kamínek v botě. Pro něj byl tento bolestivý tlak červeným praporem, úrovní, z které čerpal sílu.

Jestliže tě bolí oči, pak si buď svých očí vědoma a vytáhni z nich sílu bolesti. Jestliže bolí záda, pak si buď vědomá svých zad a použij je jako energetický pramen. Nejlepší bude, když použiješ jako pramen síly svou mateřskou lásku. Stejně tak to dělají 2 miliardy matek na celém světě právě v tuto chvíli. Zkus vytáhnout sílu ze své mateřské lásky, ze zkušenosti a z prožitku být matkou.

Vezmi vždy to, co je nejsilnější a vezmi si z toho svou energii. Bez ohledu na to, jaké myšlenky přijdou, použij a využij je. Obohať se svými zkušenostmi, vyjdi z perspektivy boháče, nikoli chudáka. Sami utváříme svůj život, sami určujeme, co se stane. Jdi cestou identifikace, je to nejrychlejší a nejkratší cesta. Na vnější úrovni se vyhněte všemu, co vede k těžkým snům a prožitkům, vyvarujte se opravdového nepřátelství a velkých problémů tak, že si např. nikdy nepůjčíte velký finanční obnos.

Na vnitřní úrovni to znamená rozvíjet soucit a moudrost. Soucit znamená myslet na druhé natolik, že už nemáme čas sami pro sebe a opravdu rozeznáme a prožijeme touhu všech bytostí po štěstí. Moudrost znamená, že už věci nebereme osobně. Je nám jasné, že něco podobného prožívají všichni a všichni někdy získají i tuto zkušenost.

A na nejvyšší úrovni se identifikujeme s buddhy. Přesně tak fungují naše meditace. Po dvacetiminutové meditaci už není všechno takové, jaké to bylo před ní. Z meditace jdeme do čistého světa, kde jsou všichni buddhy, ať už to vědí, nebo ne. Všechno má čistou podstatu, všechny schopnosti a možnosti.

Je důležité prožívat jevy z úrovně nadbytku. A to znamená, že se chováme jako buddha, jak nejlépe to dokážeme, že nejen meditujeme a tím to skončilo. I po meditaci je náš partner ještě moc tlustý, pes pořád štěká, děti se chovají nemožně, s šéfem není k vydržení. Ale prožíváme svět jinak. Je důležité, abychom prožili čistou úroveň, i když vstáváme z meditace.

Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.

Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.

V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.