Chceme pracovat pro dobro všech bytostí, ale nejsme osvícení. Jak máme vědět, co je pro bytosti z dlouhodobého hlediska nejlepší?

Zjistit, co přináší štěstí a co vede k problémům, může být trochu obtížné. Použil bych proto jednoduše starou selskou moudrost: Dělejme ostatním to, co si přejeme, aby ostatní dělali nám. Začal bych něčím samozřejmým, tím, co mají lidé rádi. Jsme k nim laskaví a vyhýbáme se tomu, abychom jim škodili.

Jsou tři úrovně, jak přinášet bytostem užitek. Na té první jim dáváme jídlo a vitamíny, ale žádnou kořalku, když ještě musí řídit. Děláme to, co máme před nosem. Uspokojíme materiální potřeby lidí a pomůžeme jim na krátkou dobu. To nejlepší, co můžeš jako dobrý buddhista udělat, je dívat se daleko do budoucnosti a vidět velké problémy, jako např. přelidnění. Můžeš tak hledat příčiny a odstranit je. Například ve Rwandě nebo v Bosně žije rozhodně příliš mnoho lidí na příliš malém prostoru. Když s nimi špatně zacházejí, nemají pořádný životní standard, pořádné vzdělání a pořádný život. A díváš se dál a říkáš: „Do Afriky kondomy místo kanónů!“ Pak promluvíš s přáteli, možná znají někoho v parlamentu, kdo by například mohl říct: „Musíme si dát pozor, aby nás teplé země nepřeválcovaly, a abychom potom všichni nezchudli, protože jinak s tím z dlouhodobého hlediska nemůžeme nic jiného udělat. A když budou mít méně dětí, budou moci také lépe žít.“ Uvádíš to tak pozvolna do podvědomí lidí. Nezasahoval bych ale ve věcech, ve kterých nemůžeš bezprostředně něco udělat.

Na druhé úrovni uspokojujeme trvalejší potřeby. Staráme se, aby lidé byli nezávislí, např. prostřednictvím výchovy a vzdělání a učíme je zvládat vlastní život. Ale tak pomůžeme také jenom do okamžiku, než nás uloží do hrobu, ke kterému nás, pokud jsme byli bohatí, nejspíše přivezou v o půl metru delším autě a možná také s více dluhy.

Ale to nejlepší, co můžeme lidem dát, je poskytnout jim kontakt s učením, upozornit je na jejich vlastní buddhovskou podstatu. Všechno, co dělá lidi nezávislými, je dobré. A to, co je omezuje a dělá je slabými a závislými, dobré není. Vždy, když dáš lidem důvěru v sebe samotné a v jejich možnosti, udělal jsi něco velmi dobrého. Buddha to dělá také. Neříká: „Deset procent více pro dělníky.“ Ale přivádí nás na úroveň, kde je méně nenasytnosti, lakoty nebo žárlivosti. Ukazujeme lidem nadčasový jasný prostor jejich vlastní mysli. Ukazujeme jim to, co je mezi myšlenkami, to co ví, co myslí, prožívá a vnímá. Když dáme lidem více prostoru mezi uši, žebra nebo kamkoli, kde předpokládají, že se nachází jejich mysl, pak jsme jim opravdu pomohli. Jednáme tedy zcela prakticky krok za krokem. Učíme se cvičením. Když se znovu a znovu pokoušíme dělat to nejlepší pro jejich dobro, dopustíme se chyb pouze zřídka.

Jsou mezi 1000 Buddhy, kteří se podle předpovědí mají objevit v naší době, také ženští buddhové?

Ne. Aby bylo možné začít novou periodu dharmy a uvést do pohybu něco nového, je zapotřebí širokých ramen. Když je nová perioda dharmy rozběhnutá, potom přicházejí dámy. Avšak do prvních fází, kdy dochází k širokým posunům, tam se žádné dámy neposílají. To přece nejde. Byla by také škoda je učit tak dobře bojovat, aby poté přestaly být dámami, nebo ne?

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Když následkem užívání drog upadneme do stavů zmatenosti, můžou za to pak pouze drogy nebo k tomu musíme mít i dispozice?

Určitě tu musí být kroužek a háček. Prožil jsem šedesátá léta a mám s drogami mnoho zkušeností. Než jsem se dostal k buddhismu, napsal jsem diplomovou práci na univerzitě v Kodani a velmi jsem se zajímal o všechny možnosti rozvoje mysli.

Takže jasné světlo, které člověk vidí po požití LSD, nebo schopnost opustit tělo a všechny tyhle věci jsou naprosto báječné. Ale pak postupně zjišťujeme, že to nejsou drogy, které nás dělají šťastnými. Během 8 hodin prožijeme radost, kterou bychom za normálních okolností prožili možná během půl roku. Když si tohle několikrát dopřejeme, začnou z banky přicházet červené dopisy s nápisem „Přečerpáno!“ a pak už to není radost a smysl. Potom to může vést ke strachu a zmatku.

Pokud jsme brali drogy, vytvořili jsme plochu, na které můžeme pracovat. Pracujeme s tím a dále se rozvíjíme prostřednictvím meditace, kde vytváříme základ pro všechno další. Ale pokud jsme žádné drogy nebrali, nemusíme to dohánět.

Neříkám, že by se LSD nemělo používat. Mělo by být aplikovatelné psychology v případě extrémního strachu ze smrti. V tomto případě dokáží opravdu minidávky o 25 mikrogramech způsobit, že tento strach zmizí. Myslím si, že dobří psychologové by měli mít možnost používat LSD jako nástroj, možná i lamové, pokud mají čas. Jako lék. Ale nemělo by být volně k dostání, aby si ho mohl každý nacpat do hlavy. To není dobré.

Pokud se dokážeme rozvíjet bez drog, vlastní silou a prostřednictvím meditace, je to daleko účinnější. Vytváříme něco trvalého. Když bereme drogy, létáme nahoru a pak zase přistáváme a máme spoustu prožitků, které připomínají jojo a o kterých později můžeme moudře tlachat. Ale nemáme žádné trvalé zkušenosti. Při meditování klademe jeden kámen na druhý. Tam, kam se dostaneme, pak také doopravdy jsme.