Kdy je správné říct někomu, že už mu nechceme pomoci?

Když už si nemyslíme, že se svou situací pracuje a posouvá se dál. Dokud cítíme, že lidé do toho opravdu jdou a dělají, co můžou, je dobré pomáhat. Ale jakmile ze sebe dělají oběť a pouze něco očekávají, necháváme to být, protože tak se nedostanou dál.

Možná to zní tvrdě a není to úplně ve stylu 60. let, kdy se utvářel náš nový humanismus, ale musíme myslet na dobro těch, kterých se to týká. A sociální a psychiatrické ústavy v západní Evropě jsou od té doby na dobré úrovni. Mnoho mých žáků pracuje v takových zařízeních a jsem si naprosto jistý, že dělají dobrou práci a ostatní také. Nemusíte mít špatné svědomí, když někoho přenecháte profesionální pomoci.

Také vůči sebevrahům nesmíme být příliš měkcí. Když se nám nějaký kandidát začne vyhýbat, když už nechce nic dokazovat ani vysvětlovat a vše říká nasládle a s lehkým úsměvem – to je okamžik, od kterého už mu nemůžeme pomoci. Jakmile je do sebevraždy zamilovaný, nemůžeme už nic dělat. Dokud je tam ale ještě trochu odporu, dokud je tam ještě nějaká vnitřní hádka, můžeme ho šokovat a říct: „Určitě se znovu narodíš na nějakém válečném území v Africe!“ Když mají lidé trochu přehled a vědí, co se ve světě děje, řekneme jim: „Vzpomeň si na kmeny Hutuů a Tutsiů, co se tam děje!“ Pokud viděli v televizi, k čemu všemu tam došlo, můžeme ty lidi možná ještě z jejich tripu dostat šokem. Nemůžeme být jenom milí, jinak se do té představy ještě více zamilují, protože je všichni berou vážně. A pak spáchají sebevraždu kvůli ostatním a ne kvůli sobě. Nakonec o tom tak moc mluvili, že to musí udělat.

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.

Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.

Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.

Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.

Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.

Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Říká se, že bychom neměli přinášet žádné sexuální utrpení. Když ale nechceme žít monogamně, tak se to přece stane rychle, nebo ne?

Ano, sexualita znamená také utrpení. Je to velmi silná věc. Touha je u lidí ten nejsilnější pocit, proto jsme se také jako lidé narodili. Lidé berou své pocity vážně a považují věci za důležité, proto bychom měli dávat pozor a jen tak bezdůvodně nelámat srdce. Lámání srdcí není dobrý sport! Na začátku se sice považujeme za někoho výjimečného, ale pak jednou přijde někdo, kdo zlomí srdce nám samotným.

Když jsme ve vztahu, může se také stát, že se zamilujeme do někoho jiného. Musíme se jednoduše pokusit zacházet s tím tak zodpovědně, jak jen můžeme.

Můžeš nám říct něco o tvých zkušenostech s drogami?

V mé době měly drogy jinou funkci než dnes. Duchovní horizont byl dva centimetry nad nejvyšší věží v Kodani a ani o centimetr výš. Měli jsme dokonale čtverhranné hlavy. Stali bychom se ještě materialističtější než naši rodiče. Hodně jsme pili a každý týden jsme se zapletli do třech, čtyřech rvaček, tak velký to byl tlak. Neměli jsme žádnou vizi pro náš život. Nebyl tu žádný pohled.

Drogy nás dělali lidštějšími. Ale tak 80 nebo 90% našich přátel z tehdejší doby dnes už nežije. Zaplatili jsme vysokou cenu. Ale tak to je s těmi, kdo jdou v první linii. Ti to schytají. Po nich přijdou jiní lidé a zemi, kterou ti první dobyli, obsadí.
Nepochybuji o tom, že naše duchovní prostředí, naše otevřenost jsou dnes daleko větší, protože odvážní lidé v šedesátých letech prolomili obvyklé koncepty. Protože měli dostatek důvěry v prostor mysli, aby je mohli prolomit. Dnes jsou však drogy jako starý klobouk. Jsou směšné. Když jsme brali drogy, byli jsme avantgarda, ti nejlepší z celé společnosti, kteří je brali, aby mohli objevovat nové světy. Dnes je berou zničené děti, jako pomalou sebevraždu. Drogy jsou dnes „out“.

Zdá se, že každá droga má svoji dobu, ve které spouští hodně karmy. Když například zkoumáme staré prameny z doby, kdy se tabák po dobytí Ameriky dostal na Západ, tak zjistíme, že v té době byl halucinogenem. Lidé, kteří kouřili tabák, byli často zobrazováni, jak zvrací. Nad jejich hlavami jsou vidět malé bubliny s obrázky, na kterých jsou různé komické věci. Ti lidé měli halucinace. A dnes je tabák špatný už jen pro plíce.

A to znamená – pryč s drogami. Už nejsou k ničemu. Zabíjely moji generaci. To je také důvod, proč dnes polovodiče navrhují Japonci a ne my nebo Američané. Celá generace u nás a v Americe, která to měla dělat, je pryč. Proto se východní Asie dostala dopředu. Potlačili braní drog, nedovolili mladým lidem tuto svobodu.