Považuji za špatné, že v dnešní době jsou pořady pro děti plné násilí. Nemyslíš si, že to dětem škodí?

Nedovolil bych dětem dívat se na vysloveně sadistické věci. Kde například někdo má radost z toho, když ostatní trpí. Ale kde se bojuje, objeví se pár monster a pak zase odejdou, to není asi tak hrozné. Pokud to není perverzní, ale pouze napínavé, tak s tím děti asi nebudou mít problémy. Pokud je to sexuálně perverzní, pak bych to dětem neukazoval.

Postavy, se kterými jsem se jako dítě identifikoval, byly Seveřané, Vikingové, kteří se plavili po světě a všude všechno ničili a dobíjeli. Myslím si, že to nebylo horší než to, co se ukazuje ve filmech dnes. Možná jsou nyní jen trochu barevnější.

Od té doby, co jsem začal se čtyřmi Přípravnými cvičeními, trpí tím mé jiné povinnosti. Dělám něco špatně?

Pak jsi asi meditoval moc a příliš tvrdě. Je důležité, abychom se nepřestali věnovat svému životu nebo rodině jen proto, že jsme se stali buddhisty a meditujeme. Mělo by to být „to i to“, a ne „buď, anebo“! Měli bychom svůj život žít dále co nejlépe a meditaci do něj podle možností integrovat. Přípravná cvičení jsou prostředkem, jak žít lépe.

Měl bys zpomalit a užívat si to! Např. dělat ráno poklony a večer praxi Diamantové mysli je velmi dobré, ale nedělej víc, než kolik ve svém životě dobře zvládáš.

Jestliže máme hodně práce, může být hlavní praxí i pozorování mysli ve všech situacích. Na dovolené pak můžeme dělat praxi v ústraní.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Jak je možné, že někdo, kdo dosáhl vysoké úrovně realizace, může být přesto tělem omezován, třeba v případě alkoholismu?

K tomu může dojít snadno. Tibeťané přirovnávají tělo ke čtyřem hadům v potrubí. Hadi musejí mít svoje hlavy vždy ve stejné úrovni, jinak se vzájemně pokoušou a onemocní. Krev, lymfa a černá a žlutá žluč musejí být vždy v rovnováze. Když se tělo dostane z rovnováhy, může být na obtíž. Měli jsme učitele, jako byl Trungpa tulku, který na alkoholismus zemřel. Lamu, který byl hlavou školy Ňingma, Číňané bili natolik, že napůl zešílel.

Pokud jsme v těle, máme problémy, které s tím souvisejí. Na druhou stranu, když tělo nemáme, nemůžeme mluvit s lidmi. Je to prostě obtíž, kterou musíme podstoupit. Měli bychom pochopit pojem tulku. Znamená „iluzorní tělo“, tulku vnímá, že má tělo, a ne že je tělem.