Jsou lidé, kteří chtějí neustále pomáhat, ale vykonají jen málo dobrého. Můžeš říct něco k tzv. „syndromu pomoci“?

Když chtějí lidé pomáhat bez toho, aby byli schopní pomoci sami sobě, začnou se jim většinou ostatní vyhýbat. Nikdo nemá rád pokusy o pomoc, které jsou lepkavé, příliš osobní a divné. Mnozí mají velice dobrý cit, když se děje se něco nezdravého, když ti, kteří chtějí pomáhat, utíkají před svými vlastními problémy a raději se vrhají na ostatní. Jiní lidé toho možná tolik nedělají, ale stojí tam zeširoka a každý rád cítí jejich vibraci. Tito lidé jsou užitečnější, než si myslíme.

To je také jeden z důvodů, proč se lidé s úsměvem dívají na tolik dobročinných podniků a vlastně dobrých náboženských zařízení. Opilci tam přijdou, když mají hlad a vezmou si talíř polévky s kázáním. A jakmile se jim daří trochu lépe, odběhnout o kus dál, aby dostali talíř polévky bez kázání. Je z toho cítit, co je zdravé a co ne. Dokonce i psi cítí, proč je poplácáváme – jestli je máme opravdu rádi nebo jenom doufáme, že nás nekousnou.

Je člověk ještě schopen dělat praktická rozhodnutí, když se díky meditační praxi dostane na úroveň, kdy už tak silně nehodnotí a neuvažuje v pojmech jako „dobrý“ a „špatný“?

Nemluvím o tom, že bychom měli přestat vidět utrpení a problémy tohoto světa. Jde o to, nenechávat se jimi chytit. Když už v tom nejsme namočení, rušivé pocity už nás nesvazují a vidíme, jaké možnosti bytosti mají, pak můžeme jednat z pozice nadbytku a síly.

Jde o to, sám dosáhnout úrovně, na které nebudeš zranitelný. Budeš tak schopen pracovat pro ostatní. Když už sám nejsi chycený vlastními problémy, můžeš vidět problémy ostatních a dělat to, co jim pomůže dlouhodobě. Ne jako politici, kteří myslí jen dva roky dopředu, do dalších voleb. Jsme spíše jako státník, který se dívá, jak to bude vypadat v Německu, Dánsku nebo Evropě za 100 let. Jsme prozíraví. Staráme se o to, co je opravdu důležité a dlouhodobé. Jestli lidé zrovna teď budou mít na výplatní pásce o pět centů víc, není tak úplně důležité. Důležitá je svoboda, rozvoj, postavení žen a to, aby lidé měli v hlavě jasno.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Jak nejlépe zacházet se sexualitou?

Vidíme pocity a tělo jako nástroj, díky kterému můžeme být užiteční a pomáhat bytostem. Skrze tělesné radosti se dotýkáme také mysli druhých. To jim dá svobodu a možnost prožít jejich vlastní sílu a schopnosti. Láska je jako iniciace, díky které se vzájemně obohacujeme a děláme se krásnými.

Dříve si lidé mysleli, že je sexualita od mysli oddělená a že patří jen k tělu. Já si myslím pravý opak: sexualita souvisí s naší celistvostí, s naším celkovým chováním a prožíváním.

Co to znamená, jestliže řekneme, že rušivé emoce jsou surovina pro osvícení?

V křesťanství jsou rušivé emoce považovány za hříchy a stejně tak jsou i v jiných náboženstvích hodnoceny negativně. V buddhismu Diamantové cesty ale vycházíme z toho, že rušivé emoce jsou surovina, s níž pracujeme na cestě k osvobození a osvícení.

Vytahuješ z rušivých emocí energii a sílu a děláš je tak užitečné. Symbolem toho je páv: Tibeťané říkají, že páv žere jed, aby získal všechny krásné barvy na svých perech. Obdobně pracujeme se všemi rušivými vlivy, veškerým utrpením a všemi obtížemi, které jsou nám vlastní, měníme je a získáváme z nich energii a sílu. Rušivé emoce vnímáme jako biologický odpad. Když to děláme správně, získáme kompost a semena nám vzklíčí.

Ale je důležité, abys měl nejdřív dostatek odstupu a udržel kontrolu. Pak jsi schopen vidět, že rušivé emoce nejsou vůbec tak skutečné, že vznikají, mění se a zase se rozpouští.

Pak jdeš o krůček dál a pozoruješ, jak přichází a odchází. Jsi jako prázdný dům, v němž se prochází, aniž by mohly cokoli způsobit.

Poslední stupeň je pro lidi ze Západu velice užitečný – v tibetské představě ale neexistuje. Tady chytáš energii rušivé emoce a využíváš ji k mytí nádobí nebo k něčemu dalšímu. Jakmile jsi za kopcem, nemůže tě rušivá emoce chytit, nechováš se jako dříve. V tu chvíli dokážeš využít její sílu, abys zryl celou zahradu. Tato kanalizace – rozdělení proudů – energií je zcela praktická rada ode mě, to nemám od svých učitelů. Ale je velice užitečné nasadit rušivé energie jako sílu, abychom něčeho dosáhli.