Když si všimneme, že nějaký přítel žije ve světě fantazie, měli bychom mu jeho iluze rozbít nebo je to nebezpečné?“

Skočil by z okna, kdybys je rozbil? Dobře, pak nemáš přítele, ale pacienta. Musíš to prověřit. Zvládnou lidé, když jim řekneš, co se opravdu děje? Nebo to nezvládnou?

Pokud to zvládnou, pak můžeš jejich iluze rozbít. Potom bys měl zůstat laskavý a udržovat odstup, být tu jako ochránce a dělat dobrá přání.

Když nemůžeš nic říct, potom můžeš pouze dělat dobrá přání. Zkusíš jim jednou, dvakrát pomoci. Když to nejde, jsi jednoduše laskavý a děláš dobrá přání.

Vždycky říkáš: „Prožívající je víc vzrušující než ty nejzajímavější prožitky.“ Jak získat tuto zkušenost sám?

Prožiješ to v okamžicích, při kterých subjekt, objekt a jednání jsou jedním, to znamená, když není žádná oddělenost mezi prožívajícím, tím, co je prožíváno a samotným prožíváním. Příchuť této zkušenosti zažíváš například při orgasmu, kdy zcela splýváš se svým partnerem, nebo během volného pádu při seskoku padákem. Nebo také když sedíš zcela v klidu, sleduješ, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, a přitom vnímáš prostor mezi nimi. Určitě také znáš situace, při kterých na nic nemyslíš, protože se zcela zabýváš tím, co děláš. Zkrátka jsi do toho zcela ponořen.
Tato zkušenost ale zatím není stabilním stavem mysli, je ještě spojená s množstvím zatemnění. I tak je ale možné mít mnoho takových prožitků.

Z absolutní úrovně pohledu je samotný prožívající silnější než jakýkoli prožitek. Sám ještě zdaleka nejsem osvícený, ale přesto je pro mě každý den víc vzrušující než ten předchozí. Kdybyste se všichni mohli vidět tak, jak vás vnímám já, koupili byste si všichni domů obří zrcadlo a posadili se před něj. Všichni jste inteligentní a neskutečně krásní, ale zatím to nevnímáte. Po určité době praktikování se však budete prudce rozvíjet a vaše zkušenosti budou fantastické.
Se mnou je to tak, že starý Ole má ještě někde na zátylku toho šestnáctiletého uličníka, který když vidí před dveřmi hodně bot, okamžitě myslí na to, že by je svázal k sobě tkaničkami. Nicméně teď pracuji pořád pro druhé a většinou není na nic jiného čas. Ale radost, kterou současně prožívám, je obrovská. Radost a prostor neustále rostou. Tuto zkušenost můžete získat všichni. Jediný rozdíl mezi námi a Buddhou je v tom, že on víc meditoval než my. My všichni jsme jasným světlem a máme buddhovskou podstatu a každý je schopen ji rozpoznat.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.