Pochopil jsem to správně, že je nejlepší, pokud chodíme do práce jen na částečný úvazek a jinak všechen čas věnujeme praxi?

Tak je tomu jen ve velmi výjimečných případech. Jestliže je naším jediným cílem v životě dosáhnout úplného osvícení pro dobro všech bytostí, pak je toto nejvyšší cesta. Ze zkušenosti ale vyplývá, že je v takové situaci trvale spokojeno jen velmi málo lidí. Tohle možná dokážeme v době idealistického mládí, ale jakmile zestárneme a zjistíme, že nedostaneme žádný důchod nebo nemůžeme cestovat, protože nemáme peníze, začne se situace obracet.

Dříve než se vydáme touto cestou dosažitele, musíme sami sebe velmi dobře prověřit. Musíme si být zcela jisti, že už nás nesvazují žádné vnější záležitosti a opravdu se můžeme všeho zříct. Pak se můžeme posadit někam do jeskyně a meditovat tak dlouho, až dosáhneme takové úrovně, že se od nás budou druzí chtít učit a budeme schopní bytostem tímto způsobem pomáhat. Ještě bych na tomto místě radil, abychom sami sebe důkladně prověřili a zeptali se i učitele s životními zkušenostmi, který stojí oběma nohama na zemi a je schopen vidět, jakým směrem se budeme rozvíjet.
Většinou nás od takového záměru bude odrazovat a klást nám na srdce, abychom se zařadili do společnosti, protože často jde jen o útěk před životem.

Lidé mají problémy se svými partnery a pak se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Nebo se bojí, že neudělají zkoušku, a raději prchnou do jiného světa. To bychom ale neměli připustit, protože se tak nestanou šťastnými, ale rozvinou pýchu a dostanou se do potíží.

Samozřejmě jsou i lidé, kteří v minulém životě pouze meditovali a ani v tomto životě nechtějí dělat nic jiného. V tomto případě je úkolem učitele tuto skutečnost rozpoznat a takové žáky dlouho a velmi podrobně prověřovat. A pokud je to pro ně správná cesta, pak je na ní podpoří.

Když se jedná o lidi v mém okolí, neustále ztrácím čistý pohled. Objevují se hned myšlenky jako: příliš tlustý zadek, příliš dlouhý nos, atd. Co s tím?

Myslím, že nejvíce pomůže soucit. Musíš lidem přát všechno dobré. To je ten nejlepší způsob pro většinu z nás. Přej jim všechno dobré a všechno ostatní se stane druhořadým, ať už mají divnou barvu vlasů, jsou příliš tlustí, hubení, nebo cokoli jiného. Svůj dobrý postoj přenášíš na nejbližší, vědomě jim přeješ všechno dobré, aby se to na nich odráželo, a všechno ostatní je tak jako tak v pořádku.

Je to jejich druh moudrosti, jejich výjimečnost. Můžeme použít také moudrost tím, že si například představíme, jaké karmické příčiny vedly k jejich chování nebo k tomu, jak vypadají. Ale myslím, že nejlepší je soucit.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Jak bychom se měli zachovat, když se zamilujeme do někoho, kdo už má vztah?

Když ten stávající vztah funguje dobře, když jsou oba partneři spolu jednoduše rádi a daří se jim dobře, pak bych si rozhodně našel jiného pána nebo dámu.

Také pokud z druhé strany přicházejí jednoznačné signály, že to již dobře nefunguje, počkal bych, dokud se tento karmický vztah nerozpustí. Pokud se dáme s tímto partnerem dohromady moc brzy a ten dřívější partner je z rozchodu naprosto nešťastný, získá špatnou karmu i nový pár. Měli bychom tedy počkat, dokud se vztah nerozpustí sám od sebe. Když pak vztah skončí a partneři se rozejdou s dobrými přáními, bude i to nové setkání dobré.

Když jsme najednou někým skutečně silně přitahováni, je to proto, že jsme s tím, kdo jde kolem, měli nějaký svazek. V tomto případě vůbec nemůžeme moralisticky soudit. To bych nikdy neodsuzoval. Ale je dobré nenásledovat okamžitě tento pocit, protože je sice silný, ale rychle zase přejde. Důvod, proč bychom si měli nechat čas, než se vrhneme do nového vztahu, je, že nás dohromady mohly přivést jak špatné, tak i dobré činy z minulosti. V krátké době cítíme, jestli přichází něco dobrého nebo špatného. Když se vše stává stále těžší nebo horší, pak si můžeme být jistí, že nás spojilo dohromady něco špatného a můžeme se rozejít. Takže ne tak rychle zahazovat něco, co už máme, abychom vstoupili do něčeho, kde si nejsme jistí. To je moje rada. Být trochu pozorný, protože jak dobré, tak špatné činy jsou pojidlem, které nás přivádí dohromady…

Občas se stávající vztah stane jen trochu nudným. Pak je možné, že se vztah posílí a obnoví, když se do něj na krátkou dobu připlete někdo cizí. Tyto rady jsou důležité spíše pro laiky. Jde tady spíše o udržení vztahu, zvlášť když v něm jsou děti.

Pro jogíny je důležité něco jiného. Zde jde o to, používat sexualitu tak, aby vznikalo co nejvíce radosti, rozvíjet se tak rychle, jak jen můžeme, a postupovat co nejrychleji kupředu. Pro jogíny je důležité, aby poznávali lidi, s kterými mohou obzvláště dobře praktikovat a prožívat mnoho prostoru a radosti. A to nemusí být jen jedna osoba. Můžeme se zde nechat inspirovat mnohými.

Můžeš říct něco o typech touhy, hněvu a zmatku?

Většina lidí má od každého něco. Každý má pýchu, žárlivost, touhu, zmatek a hněv. Jedni se na něco podívají a všimnou si mnoha věcí, které se jim líbí, a možná jedné věci, která se jim nelíbí. To jsou spíše typy touhy. Jiní okamžitě vidí mnoho věcí, které se jim nelíbí, a pak jednu věc, která se jim líbí, to jsou tedy spíše hněvivé typy. A jiní si zase nejsou jistí, co se jim líbí a co ne, to jsou typy zmatku.

Mnozí jsou například nejprve typy touhy, protože mají tělesnou potřebu lásky. Když je tělo spokojené, objeví se možná starý hněv a pak na partnerovi vidíme samé chyby. To je často vidět. Hezké líbánky a později potom na sebe lidé křičí. Já sám jsem čistě typ touhy. Moje mysl funguje tak, že vnímám nedostatky ostatních jako chybné programy, které odhazuji. Téměř na všechny chyby zapomínám. A když se příště setkáváme, s radostí zdravím, protože jsem na chyby zapomněl. Pokud však někdo udělal něco dobrého, potom si to velmi dobře pamatuji a rád se ptám na zkušenosti.

Existují hněvivé typy, které všechno kritizují, ale protože přesně vědí, co nemají rádi, drží se pevně toho bodu, vůči kterému mají co nejmenší averzi a postupují tak rychle kupředu. Znám jednu ženu, která dělala úžasné pokroky v meditaci. Hněvivé typy se musí dostat ze situací, kde podléhají hněvu nebo si myslí, že se musí chránit. Potřebují chráněné území, ve kterém nebudou napadeni a budou se tak moct vzdát ochraňujícího postoje. Potřebují okolo sebe prostor, aby mohli vidět, jaké věci opravdu jsou a jak krásný svět ve skutečnosti je. Potom objeví své bohatství a mohou nechat celou svou sílu, lásku a nadbytek si svobodně hrát. Mnoho hněvivých typů skončí u Ňingmapů, jejichž učení se na to zaměřují.

Typy touhy mají rádi všechno a místo toho, aby šli koncentrovaně a přímočaře vpřed, vrhají se do všeho po hlavě, a proto se také dostanou dál. Typy touhy se musí naučit rozlišovat mezi tím, co je pomíjivé a co je trvalé. Většinou skončí v linii Kagjü.

Typ zmatku musí jít často cestou přemýšlení. Postupuje dál, úroveň po úrovni, díky stále lepšímu pochopení a jasnějšímu vhledu. Typy zmatku většinou skončí u Gelugpů.

Tyto školy fungují přibližně takto:

U Ňingmapů je nejdůležitější především pohled. Jsme jako někdo, kdo letí přes oceán, máme přehled a pochopení oceánu.

U Kagjüpů je nejdůležitější zkušenost. Jsme jako někdo, kdo v oceánu plave a cítí vodu na těle. U Kagjüpů je všechno velmi blízké, jako v rodině.

A u Gelugpů je důležitá analýza a pochopení. Jsme jako někdo, kdo přináší vzorek vody z oceánu do laboratoře a dívá se, co je v ní. Dívá se, jaká ta voda je.

Nemůžeme říct, že jedna je dobrá a druhá je špatná. Pro někoho je dobrá jedna škola a pro někoho jiného je dobrá jiná škola. Když jdeme správnou cestou, pak se také dostaneme do cíle. A když se staneme buddhou, potom se rozpustí veškeré rozdíly, bez ohledu na to, kterou cestou jsme přišli. Je jen otázka, jak se dostaneme nahoru, ale když tam jsme, není zde už žádný rozdíl.