Můžeme tedy jednat pro dobro ostatních neustále, nemusíme také někdy myslet sami na sebe?

Když takto přemýšlíme, je naše chápání od základu chybné. Totiž stejně jako my pracujeme pro ostatní, dělají také oni něco pro nás. Samozřejmě musíme jednat inteligentně. Příživníkovi bychom neměli dávat peníze a nepříjemným lidem příležitost být nepříjemní. Když se nás někdo pořád drží za šos, neměli bychom se nechat využívat, protože to nikomu nic nepřinese. To nejlepší je radostná výměna s ostatními, kdy každý dá, co má.

Čím více na lidské úrovni dáváš, tím více dostáváš. Mysl je jako studna. Když si neustále nabíráš vodu, je vždy čerstvá. Když si nic nenabereš, tak tam jednoho dne bude ležet pět mrtvých žab a nebudeš se moci napít.
Nemyslel bych tak moc na sebe. Když myslíme na sebe, máme totiž problémy, a když myslíme na ostatní, máme úkoly! Vůbec bych sem nepletl „já“. Pokusil bych se vidět, co přinese nejvíc užitku. Někdy je možná nejužitečnější udělat něco pro sebe, jindy udělat něco pro ostatní. Někdy je to možná tak, že děláme shyby, abychom byli silnější, a jindy vyneseme někomu klavír do dalšího patra. Jednáme-li tímto způsobem, nemáme tolik konceptů. Když děláme to, co máme před nosem, a je zde vždy pocit „my“, pak to zůstane velké.

Získáváme přitom také zkušenost, že se všichni vzájemně podmiňujeme. Když začneme motivací, že chceme udělat něco sami pro sebe, pak musíme změnit jízdní pruh a dojít ke zkušenosti, že se jedná o „my“. Když neoddělujeme „já“ a „my“, ale děláme to, co máme před nosem, co nás baví a co se v daný okamžik objeví, pak dostáváme všechno jako dárek. Potom vznikají energetická pole a spojení. Možnosti se objevují z prostoru a my se neustále cítíme jako doma. To nejdůležitější je být vždy ve svém středu, spočívat v sobě a důvěřovat si. Z tohoto středu, z pozice nadbytku a síly pak jednáme.

Je pravda, že můžeme udělat cokoli, máme-li správnou motivaci?

Na absolutní úrovni to možné je, jak ukazuje jeden příběh z Tibetu. Realizovaný jogín přišel na jatka, kde stála naprosto divoká žena a všechno, co se jí dostalo pod ruku, bylo rázem o hlavu kratší. Lidi to pobuřovalo, ale ten jogín viděl, že je vysoce realizovanou dákyní a poklonil se před ní. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu, a on okamžitě rozvinul 21 zvláštních schopností. Jsme-li skutečně na nejvyšší úrovni realizace a máme-li správnou motivaci, můžeme udělat cokoli. Když například máme schopnost vysvobozovat bytosti, které zabíjíme, můžeme se stát řezníkem nebo vojákem a zaplňovat čisté země.

Ale takové příklady jsou opravdu vzácné. Většinou se lidé stále ještě nachází na úrovni příčiny a následku. A jsou-li mimo příčinu a následek, pak jsou již vysvobození nebo osvícení. Jsou ale potom příkladem pro ostatní a z tohoto důvodu si také musejí dávat pozor.

I když můžeme dělat všechno možné bez toho, aby to nás samotné rušilo – když si pak ostatní budou myslet, že to mohou dělat také, přestože se na takové úrovni nenachází, potom upadnou na nos. Žije-li někdo realizovaný venku v horách, může být divoký, jak chce. Žije-li ale ve společnosti, má zodpovědnost.

V 90 procentech všech případů je nejlepší řídit se vnějšími sliby. K tomu, abychom mohli použít neobvyklé prostředky, zde musí být zcela zvláštní energie a situace.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Už velice dlouho toužím po vztahu, ale nějak se mi nedaří najít partnera. Můžeš mi dát radu?

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.

Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Jak se člověk zbaví ega?

Zvítězíš nad ním jeho vlastními triky. Buddhismus je dlouhá cesta obehrávání ega. Musíš využít síly svého já (toho iluzorního, neexistujícího „já“), aby ses dostal tam, kde žádné „já“ neexistuje. Používáš tedy koncept „já“, abys odstranil závoje chybného vnímání, dokud se nedostaneš do stavu, kdy už žádná představa „já“ neexistuje.
Ego je silné, ale také hloupé. V historii buddhismu linie Karma Kagjü existovalo několik velkých učitelů, kteří pracovali přímo proti egu. Dobře známý je příběh o Marpovi a Milarepovi – to byla ještě opravdu tvrdá škola. Obvykle však lidé musí dostat nejdříve něco sladkého. Ego si pak myslí: „Nejsem jenom správný chlapík, teď budu dokonce duchovní!“ Tento dobrý pocit pak člověk udržuje tak dlouho, jak je to možné.

Pak ego pomalu zjišťuje, že dostává hodně chleba a brambor, ale málo masa a zeleniny. Především v tom případě, když máte za učitele mě, je zjevné, že mám rád, když člověk dokáže zatnout zuby a udržuje dobrý styl a už méně pak dramatické vystupování nebo slabost. Člověk teď patří do dobré rodiny a ego zjišťuje, že už nemůže hrát všechny ty hry, co hrálo dřív. Nemůže se už potvrzovat mocnými pocity jako: „Nenávidím ho!“, „Jsem nejlepší“ nebo „Jsem nejhorší!“ Pak se egu nedaří dobře a to se mu nelíbí. Snaží se chránit všemi prostředky. Třeba tím, že vytváří bolestné pocity nebo alespoň bolavá záda nebo myšlenky typu: „Jde to se mnou z kopce!“ – což vůbec není pravda. Člověk jenom náhle vidí, jaký vždy byl. V této obtížné situaci je vhodné hodit egu ještě jeden kus žvance jako návnadu, například osvícený přístup. Říct mu: „Teď ses stal tím, kdo pomůže všem bytostem!“ Nejdřív si ego myslí, že se přišlo na to, jak je dobré a co všechno dovede, ale ve skutečnosti je osvícený přístup pro ego smrtelně jedovatý. Za prvé musí člověk stále myslet na druhé a nemá čas přemýšlet o sobě a za druhé stále dostává učení o prázdnotě, která naznačují, že ego neexistuje.

To je pro ego opravdu špatné. Tou dobou už je natolik oslabené, že mu zbývá jen jediné místo, kde se může opevnit. Začne se zabývat tím, co ostatní dělají špatně. Už přestalo bránit samo sebe, protože ví, že vše je vlastně iluzí. Teď se snaží hledat chyby na ostatních: „On dělá to a ona říká tohle“ atd.

A jak dobýt tuto poslední baštu? Co ego dorazí, až zčerná a začne se z něj kouřit? Čistý pohled! Nakonec si člověk říká: „I tvoje pochybnost je tvojí buddhovskou podstatou! I tvoje nejhorší nápady jsou spontánní moudrostí. Tvůj největší problém je tvojí nejlepší cestou!“ A pak je vyhráno.