Mám okruh přátel, se kterými jsem se vždy cítil být úzce spjatý. Teď ale pozoruji, že se z něho musím dostat. Jak můžu tuto situaci vyřešit v dobrém?

Nejlépe tím, že si pomyslíš, že to tak je nejlepší pro všechny. Pomyslíš si: „Když se v jejich společnosti v mojí mysli objevuje mnoho rušivých pocitů, přináší to špatnou karmu i jim, a teprve když získám odstup, jim budu schopný opravdu pomoci.“ Musíš to ospravedlnit jen sám před sebou. Řekneš jim něco, co podle tebe mohou do jisté míry považovat za zdůvodnění, a pak to s radostí odetneš. A čím nicotnější toto zdůvodnění bude, tím více budou nuceni se blíže podívat na vlastní situaci.

Když přijdeš s velkým a rozsáhlým vysvětlováním, s body a podbody a proč a kvůli čemu, pak tomu budou moci na všeobecné úrovni pojmů čelit.

Nejmoudřejší je, když řekneš něco jako: „Když jsme byli spolu, rozbolela mě často hlava.“ Něco úplně jemného, ženského. Pak se začnou ptát: „Proč?“ Ale ty najednou nebudeš k nalezení.

Pak zůstane něco, co je bude trápit. Budou se sami sebe ptát: „Co to má být? Jaká bolest hlavy? Proč z nás někoho začne bolet hlava?“ Zanechat tak něco, co bude dlouho hryzat a rýt. Pak po tobě zůstal dobrý dárek. Uvedeš v nich něco do pohybu.

Je smysluplné udržovat tělo ve formě, například cvičením v posilovně?

Trocha posilování nemůže škodit. Ale pokud se dostatečně identifikuješ s požadovanou formou, tak ji získáš. Osobně na sport nemám téměř žádný čas. To, co držívám v ruce, je pero, když něco píšu, a občas volant. A přesto jsem pořád ještě docela ve formě. Důvodem je, že vnímám svoje tělo jako nástroj k ochraně ostatních. Když jdu po ulici, prožívám se jako „Y“. A motivace je být schopen chránit ostatní. Věřím, že když to člověk dělá, zmizí přebytečná kila sama. Protože v mé představě o těle pro ně zkrátka není místo. Nejsou součástí projektu.

Posilování hodně funguje přes mysl. Například se soustředíš na to, abys třeba tady vyvinul o centimetr víc svalů než minulý týden. Když se na sebe budeš dívat jako na buddhu Neomezený život, budeš nejen dlouho žít, ale budeš také silný a zdravý.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Můžeš vysvětlit, jak se rušivé emoce mění v buddhovské moudrosti a co znamenají?

Při pozorování rušivých emocí je velice důležitý pohled. Z perspektivy orla jde vždy o moudrost, z pohledu krtka vidíme rušivé emoce. Protože jen málo lidí využívá perspektivy orla, prožívá většina hněv, závist atd. Ale pokud nepřistoupíme na hru těchto rušivých emocí, necháme-li je v mysli vzniknout a zase se do ní vrátit, pak vzniká nová dimenze, získáme novou zkušenost podobnou přeměně uhelného prachu na diamant.

Když se znovu rozpustí hněv, vzniká moudrost podobná zrcadlu. Obdobně jako zrcadlo ukazuje vše, co se děje. Vidíme věci a poznáváme je jako to, čím jsou. Nic jim nepřidáváme, ani neubíráme. Tato schopnost vidět jasně je připodobňována jasnosti diamantu.

U pýchy máme na jedné straně možnost přeměnit pýchu „Já jsem lepší než vy!“ v úžasnou pýchu „My všichni jsme skvělí!“. A na druhé straně, když se v mysli znovu rozpustí pýcha, pak zjistíme, že vše je složené z mnoha podmínek. Nic nevzniká samo od sebe, vše spolu souvisí. Tomu říkáme vyrovnávající moudrost, protože touto moudrostí získává vše stejnou příchuť bohatství jako šperky, které samy od sebe září.

Když se do mysli znovu vrací touha, pak vzniká rozlišující moudrost, tedy schopnost rozlišovat. Díky ní jsme schopní vidět věci jednotlivě i jako součást celku. Je to velice ženská moudrost, moudrost matky, která vždy ví, co mají ti malí za lubem.
Naproti tomu ze závisti vzniká moudrost prožitku, schopnost rozeznat, které příčiny měly jaké následky.

A nakonec můžeme přeměnit v moudrost i samotnou nevědomost, a sice ve „všepronikající moudrost“. Nejprve tu sedíme a nerozumíme vůbec ničemu a pak najednou mizí tyto závoje dírou v zemi nebo jako mraky, které se rozpouští. Dokážeme prožít události nejen očima a ušima, ale plně, plnohodnotně. Víme, kdo volá, když zvoní telefon, myslíme na přítele a v poštovní schránce od něj najdeme dopis.