Pochopil jsem to správně, že je nejlepší, pokud chodíme do práce jen na částečný úvazek a jinak všechen čas věnujeme praxi?

Tak je tomu jen ve velmi výjimečných případech. Jestliže je naším jediným cílem v životě dosáhnout úplného osvícení pro dobro všech bytostí, pak je toto nejvyšší cesta. Ze zkušenosti ale vyplývá, že je v takové situaci trvale spokojeno jen velmi málo lidí. Tohle možná dokážeme v době idealistického mládí, ale jakmile zestárneme a zjistíme, že nedostaneme žádný důchod nebo nemůžeme cestovat, protože nemáme peníze, začne se situace obracet.

Dříve než se vydáme touto cestou dosažitele, musíme sami sebe velmi dobře prověřit. Musíme si být zcela jisti, že už nás nesvazují žádné vnější záležitosti a opravdu se můžeme všeho zříct. Pak se můžeme posadit někam do jeskyně a meditovat tak dlouho, až dosáhneme takové úrovně, že se od nás budou druzí chtít učit a budeme schopní bytostem tímto způsobem pomáhat. Ještě bych na tomto místě radil, abychom sami sebe důkladně prověřili a zeptali se i učitele s životními zkušenostmi, který stojí oběma nohama na zemi a je schopen vidět, jakým směrem se budeme rozvíjet.
Většinou nás od takového záměru bude odrazovat a klást nám na srdce, abychom se zařadili do společnosti, protože často jde jen o útěk před životem.

Lidé mají problémy se svými partnery a pak se chtějí stát mnichy nebo mniškami. Nebo se bojí, že neudělají zkoušku, a raději prchnou do jiného světa. To bychom ale neměli připustit, protože se tak nestanou šťastnými, ale rozvinou pýchu a dostanou se do potíží.

Samozřejmě jsou i lidé, kteří v minulém životě pouze meditovali a ani v tomto životě nechtějí dělat nic jiného. V tomto případě je úkolem učitele tuto skutečnost rozpoznat a takové žáky dlouho a velmi podrobně prověřovat. A pokud je to pro ně správná cesta, pak je na ní podpoří.

Co znamenají „čtyři závoje“ (zatemnění)?

Existují čtyři závoje, které zastírají naši mysl. Za prvé základní nevědomost, neschopnost vnímat, že subjekt, objekt a jednání se vzájemně doplňují. Za druhé pak rušivé pocity, které z toho pramení, za třetí negativní slova a činy a za čtvrté návyky, které na jejich základě vznikají.

Tyto čtyři závoje nám brání rozpoznat skutečnou podstatu mysli, prožívat skutečnou vnitřní sílu a radost. Tyto čtyři závoje jsou propojeny jako články řetězu. Nezáleží na tom, v kterém místě řetěz praskne – všechny články se rázem stávají nepoužitelnými. Pokud pracujeme s rušivými pocity, budeme zažívat stále méně nepříjemných situací, budeme mít stále menší chuť někomu škodit a poté se pomalu rozpustí i špatné návyky.

Když například odstraníme nevědomost, odpadne hned i zbytek. Kdo chce odstranit závoje návykových tendencí, ten by měl při meditaci spočívat trochu déle v prožitku prostoru jako radosti, prostoru jako svěžesti a možnosti. Přitom by se měl zaměřit zejména na stav nahého vědomí, při kterém si není vědomý ničeho jiného než vědomí samotného. V této fázi se rozpadají návykové tendence vytvářené od času bez počátku.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Jaký je správný přístup k lásce a partnerství, abychom prožívali šťastný vztah a oba partneři se nejlépe rozvíjeli.

Řekl bych, že správný přístup v lásce znamená myslet stále více na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní, a snažit se dávat to, co je prospěšné. Bez přílišné připoutanosti, přátelsky a s lehkostí sdílet a nebýt příliš úzkoprsí. Stále udržujeme partnera v mysli. Věci se tak stanou méně těsnými a objeví se více radosti. Je to dlouhá cesta a nějakou dobu to trvá. Je to období, ve kterém lidé prožívají nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že naším nejsilnějším pocitem byla touha.

Máme-li nad lidmi moc, a jakmile začneme jasněji přemýšlet, právě v takovém případě bychom proto měli dávat pozor, jestli jednáme s motivací přinášet užitek ostatním. Pokud ne, měli bychom se zamyslet, co s nimi můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme vzít v úvahu mnoho různých věcí. Někdy musíme také udělat věci, které se mohou zdát trochu divné.

Povím vám příběh ze života Dugpy Künlega, který se odehrál v Bhútánu: Dugpa Künleg šel jednoho dne po ulici a kolem procházela mladá slečna. Vtom řekl: „Musíme se spolu stůj co stůj pomilovat, pojď hned se mnou.“ Podívala se na něj, jak tam stojí neoholený s dlouhými vlasy, vykřikla a utíkala k nejbližšímu domu. „Poslouchejte, tam venku je nějaký strašný chlap, celý zarostlý a vousatý a chce, abych se s ním milovala.“ Tam jí však řekli: „Jsi ta nejhloupější dívka ve městě, to byl nejlepší jogín, jakého máme, Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické!“ Hned se otočila, běžela zpátky a řekla mu: „Dobře, ještě jednou jsem o tom přemýšlela.“ Načež Dugpa Künleg odpověděl, že je mu líto, že teď už nemá čas. „V okamžiku, kdy jsem ti to nabízel, bylo v blízkosti vědomí na vysoké úrovni realizace a mohl jsem ti dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Díváme-li se mimo osobní úroveň, potom vidíme, že věci zkrátka nejsou dobré nebo špatné, ale v závislosti na okolnostech mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnoha případech je to sexualita. Pokud lidé mají odpovídající karmu, tak jim přináší radost. V jiných případech přináší lidem jejich sexualita pouze problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

Nejlepší, co můžeme udělat, máme-li s někým úzké spojení na úrovni těla, je nechat jí nebo jemu tolik svobody, kolik můžeme. To je skutečný dárek lásky. Ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a dávat jim svobodu. Vyzkoušej to, mysli na ostatní, ne na sebe. To je nejdůležitější.

Když se podíváme např. na lásku, tak existují dva druhy: taková, která dává, činí lidi bohatými, roste a je báječná. A potom je tu taková, která omezuje, očekává, zastavuje a neustále ulpívá na minulosti nebo budoucnosti. Ten neužitečný, omezující druh lásky je ten, kde se pokoušíme jeden druhého strkat do přihrádek. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, teď se nemůžeš bavit s tamtím a musíš dělat to a očekávám tohle a nedělej tamto.“

Nebo když si lidé mezi sebou vytvoří tak úzký vztah, že se naprosto uzavřou před komunikací s vnějším světem. To je znamení slabosti, není to dobré, protože se tak každý stává chudým.

S tím druhým typem lásky, která je štědrá a velkorysá, má příchuť svobody a růstu, se setkáváme ve vztazích, ve kterých se chceme společně učit a růst, kde chceme, aby se ten druhý rozvíjel. To je, když se muž podívá na ženu a říká: „Udělám z ní královnu.“ A kde se žena podívá na muže a řekne: „ Udělám z něj prince.“ Kde nechceme toho druhého kontrolovat nebo omezovat, kde tomu druhému chceme ukazovat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti. Tento druh je tím pravým druhem lásky.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

• vím, že jsi člověk
• nemám tě rád a chci ti uškodit
• dělám to nebo to nechám udělat
• jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.