Musím pracovat, abych se uživil. Co mohu udělat pro to, abych tento čas pokud možno smysluplně využil?

Na tvém místě bych uvažoval dlouhodobě. S přístupem „co si myslím, co říkám a co dělám, dlouhodobě prospívá bytostem“ využíváme čas správně. Především bych se snažil udržet ve všem, co se děje, příchuť vysvobození a osvícení a přál bych si, aby se díky tomu lidé rozvíjeli a postupovali dál. Jestliže si myslíme, že to, co děláme, prospívá bytostem z dlouhodobého hlediska, přináší jim to radost, smysl, nadbytek nebo volný čas pro duševní rozvoj, je to dobré.

V opačném případě zůstaneme jen u obvyklého sem tam a způsobu, jakým můžeme sami přežít. Proto tolik lidí pracuje jako lékaři, rehabilitační pracovníci a maséři. Kdo přímo pracuje s lidmi, ten okamžitě a bezprostředně prožívá, že to lidem prospívá.

Jiní z nás mají práci, kde tento účinek nerozeznáme okamžitě, jako například vydávání knih nebo něco podobného. V takovém případě pomáhá přístup, že to lidem pomůže později. Pokud se věnujeme převážně mechanické činnosti, můžeme během práce jednoduše pozorovat svou mysl.

S přístupem, že děláme svou práci, abychom se později ve svém volném čase duševně rozvíjeli, můžeme dobře postupovat kupředu. Každý okamžik, který využijeme k tomu, abychom pozorovali vlastní mysl, má hluboký význam.
Fyzickou práci můžeme mimochodem využít přinejmenším stejně dobře jako práci u psacího stolu. Protože kdo pracuje se svým tělem, může využít čas k opakování manter, udržování buddhy nad hlavou nebo posílání energie a dobrých přání všem bytostem. Kdo se naopak opravdu soustředí a musí se občas zabývat i věcmi, jež jsou mu nepříjemné, obětovává za tento čas své vědomí a může tak prožívat těžké časy.

Za všech okolností ale můžeme udržovat vědomí a pozorovat, jak mysl reaguje. Jestliže postavíme pozorovatele nade vše, co se děje, snažíme se být si vědomi prožívajícího, který prožívá všechny věci, pak nám to přináší jenom užitek.

Někdy se cítím náhle velmi unavený, i když mě přitom čeká ještě spousta práce. Jak poznám, jestli tělo opravdu potřebuje spát, nebo je to jen můj úlet, očista nebo jednoduše zlozvyk?

To určuješ sám svým přístupem. Pokud bys rád udělal něco smysluplného a vnímáš své tělo jako nástroj, který k tomu použiješ, ale zároveň cítíš silný tlak v hlavě, nebo máš chřipku, anebo jsi třeba pár nocí nespal, tak není žádný úlet na chvíli se natáhnout. Rozhodující je motivace být schopný zase brzo udělat něco pro druhé. Pokud pak bereš spánek jako určitý lék, je to dobré a přirozené.

Pokud ale řešíš něco obtížného nebo máš s někým problém a nechceš s ním mluvit a pak si vezmeš pět prášků na spaní a jsi 24 hodin mimo, tak to není úplně ono.

Myslím, že problémy těla, souvisejí s materiálem, který mysl nemůže strávit. Pokud máme v mysli všemožné problémy, časem se přesunou do těla a tomu se pak přestane dařit. Pokud člověk dělá to, co se mu líbí a co považuje za smysluplné, pak toho tělo unese a zvládne opravdu dost. Schválně se koukněte, kam ukazuje ručička barometru vaší radosti. Je spíš na straně radosti nebo nechuti? Pokud je na straně radosti, pak si řekněte: „Dobrá, tělo je stroj a musí občas odpočívat.“ A pak uděláte, co je nutné. Pokud je ale ručička vychýlená na stranu nechuti, tak raději přidejte do kroku a udělejte něco užitečného.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Co můžeme udělat, pokud ke svému partnerovi stále cítíme jistý odstup?

V dnešní době si můžeme dovolit mít větší odstup než dřív, protože nás nikdo nenutí žít spolu. Také na sobě nejsme tolik závislí jako v době, kdy zde nebyl žádný sociální stát.

Proti odstupu pomáhá, když si představíme, že necháváme zářit tolik světla, jak je to jen možné, z našeho srdce do partnerova srdce nebo do jeho celého těla.

To bychom měli dělat i během milování: Představuješ si nebo to případně skutečně cítíš, že partnera zcela stáhneš do svého srdce a tam ho chováš, jako svoje dítě. Pak si představuješ, že ho porodíš a jste si velmi blízko.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.