Nemyslíš, že právě buddhisté v západních zemích by měli mít hodně dětí? Vždyť je to přece něco velice dobrého, když určitému vědomí umožníme tak slibné znovuzrození?

Kromě mnichů a mnišek můžeme žít radostný sexuální život dvěma způsoby. Jako jogíni s větším soustředěním na rozvoj a práci nebo jako laici s dětmi. V případě obou cest je možné dosáhnout osvícení.

U laiků jde trochu víc o to, že dobře fungujeme, a jsme tak dobrým příkladem. Jako jogíni máme spíše funkci rozpouštět u lidí ztuhlé představy a koncepty, aby získávali svobodný pohled na svět. Která cesta je ta správná, závisí mimo jiné na tom, kolik máme karmických dluhů.

Některé dámy přijdou do jiného stavu i tím, že projdou kolem pánského záchodu. To jsou ty, které mají mnoho karmických dluhů, dali hodně slibů a dluží mnoha bytostem život.

S metodami, které máme, můžeme praktikovat obě cesty. Mám radost z buddhistických rodin, je skvělé, že je máme. Ale mám radost i z buddhistických jogínů, kteří mají více energie pro svoji praxi.

V tibetském buddhismu hraje matka důležitou roli i při rozvíjení soucitu. Začínáme myslet na to, co pro nás naše matka udělala, když jsme byli malí. Pak myslíme na to, že nebyla matkou jen v jednom životě, a pak jdeme dál a zjišťujeme, že každý jednou byl naší „matkou“. Z této lásky a vděčnosti k matce se pak rozvine celá mandala soucitu, celý palác soucitu.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Co bys poradil někomu, kdo si opravdu přeje vztah, ale zároveň se bojí přílišné blízkosti?

Měli bychom zjistit, o jaký strach se jedná. Jestli je to fyzický strach, jestli se neradi dotýkáme cizího těla, nebo jestli je to duševní strach, jestli se neradi otevíráme.

Dobrý způsob jak zjistit, jestli máme základní fyzickou otevřenost, je, když si položíme otázku, jestli bychom použili zubní kartáček toho druhého. Pokud toho druhého považujeme za přitažlivého, rádi se ho dotýkáme, rádi se za ním díváme, když odchází, pak bychom se měli pokusit zjistit, jak můžeme tyto překážky odstranit.

Měli bychom začít tam, kde je síla – pokud máme partnera rádi hlavně pro jeho tělo, tak bychom měli začít tady a podívat se, jestli to můžeme rozšířit i na jeho mysl. Pokud ho máme rádi pro jeho mysl, pak bychom měli zjistit, jestli to můžeme rozšířit i na tělo. Vždy je to „umění možného“, tzn. začít vždy od toho, co je nejblíže, a z tohoto bodu se podívat, co je možné. Je také důležité, podívat se na svůj přístup. Když k tomu přistupujeme s motivací „co můžu dát“, pak bude vztah jistě dobrý.

Pokud přistupujeme s očekáváním „co můžu dostat“, pak vztah jistě dobrý nebude. Proto musíme posílit sami sebe a uvědomit si, že umíme dávat. Měli bychom vidět sami sebe jako mocné a schopné a myslet si, že partnerovi dáváme něco dobrého. Pak bychom měli být otevření tomu dobrému, co dostaneme. Neměli bychom se podceňovat, myslet si „kdo si chce mě, malé já, vzít k sobě domů“, ale sebevědomě vyrazit do světa.

Jak vzniká hněv?

Když jsme plně v proudu věcí, žádný hněv nevzniká. Předpoklad pro vznik hněvu je oddělenost v mysli: „Tady jsem já a tam se něco děje“.

Když tento rozdíl neděláme, můžeme si všeho užívat, sdílíme jednotu, vše plyne. Ale když si začneme myslet: „Já tady a oni tam“ atd., pak nastává podivná situace. To je začátek, ze kterého může vyrůst hněv.

Pak existuje také idealistický hněv. Ten vzniká, když si myslíme, že by věci vlastně měly být jinak, než jsou. Zde mi také pár věcí vadí. Například co si vzájemně způsobují lidé v Africe nebo v islámských zemích.

Zde je moudré mít spíše soucit a doufat, že tito lidé snad v dohledné době svoje těžkosti překonají. Můžeme hněv přeměnit v soucit, což je dobré a nic to nestojí. Hněv stojí hodně.

Až do puberty prožíváme pokračování minulého života. Od puberty, kdy se spustí velký motor sexuality a představy „já“ a návyky zesílí, vytváříme nový život. Ve stáří, asi od 60 let, můžeme vyčíst z obličeje lidí, co ze svého života udělali. Pak vidíme, jestli převažovalo to, co přinášelo štěstí nebo utrpení. Když pak někdo vypadá jako po třech dnech deštivého počasí, je to škoda. Opravdu je vidět, jak hněv a špatné pocity stále sílí. Ale někdo, kdo má hodně dobrých pocitů a ostatním přeje dobro, vypadá také na konci svého života skvěle. Je důležité, abychom tady byli pozorní.