Jak zacházet s nepříjemnými lidmi?

Když jsou lidé nepříjemní, pak je ve většině případů nejlepší nechat je, ať si vaří svoji vlastní polívčičku. Jednoduše udržovat odstup! Nejsi placený za to, abys lidi vychovával.

Když se jim ale nemůžeš vyhnout, pak si musíš říct: „Teď se můžu učit trpělivosti! Bez trpělivosti není osvícení, bez nepříjemných lidí není trpělivost, velice vám děkuji!“ Ale nejlepší ze všeho je dělat jednoduše to, co máš před nosem, a o hněv se vůbec nestarat.

Existuje příběh od samotného Buddhy. Jednou přišel za Buddhou nějaký člověk a chtěl si na něco sáhodlouze stěžovat. Buddha chvíli poslouchal a pak se ho zeptal: „Když někdo chce dát někomu dárek a ten druhý ho nechce, komu ten dárek potom patří?“ Ten člověk odpověděl: „Patří tomu dárci!“ A Buddha řekl: „Tak si svůj problém vezmi zase zpátky, já ho nechci! Je mi líto, ale nepotřebuji ho.“

Můžeme tu situaci v klidu prověřit a podívat se, jestli ji chceme nebo ne.

Něco jiného je, když někteří jedinci skutečně ruší velké množství lidí. Když tobě samotnému nijak zvlášť nevadí – díváš se na ně jako na exotické bytosti ze zoo – když ale škodí jiným, pak jsi za ně určitým způsobem zodpovědný.

Pak musíš prověřit, jestli jsou nepříjemní proto, že to jinak neumí, nebo proto, že takoví být chtějí.

To nejlepší, co můžeme udělat, je pravděpodobně hodně je chválit a pak poslat někam jinam.
Pokud to nejde, protože pevně zatnou drápy a stále vyhledávají tvoji pozornost, pak se musíš občas pokusit jim vysvětlit, že nemáš moc času a že se musíš podívat, co bude možné.

Ale vždy bychom měli být trpěliví a takové lidi vidět také jako zrcadlo vlastní mysli. Záleží i na našem pohledu, jestli neustále potkáváme nepříjemné lidi nebo ne. Když přijde učitel do třídy a pomyslí si: „Ale ne, co tady dělá těch třicet goril,“ pak nebude schopen toho ty děti mnoho naučit, protože gorily není možné nic moc naučit.

Když ale vstoupí a pomyslí si: „Páni, co tady dělá těch třicet Einsteinů!“ pak bude všechno možné.

Když budeme nepříjemné lidi provokovat, stále je blokovat, a tím je rozzuříme, pak sami vytváříme špatnou karmu. Když ale budeme jednat s dobrou motivací, když budeme chtít lidem pomáhat, pak se to také zlepší. Opravdu záleží na motivaci.

Jak můžeme ověřit, jestli právě máme jasnou mysl nebo prožíváme nějaký úlet?

Můžeš říct nahlas slabiku PEJ a potom pozorovat, jak se tvá mysl zachová. Jestli se pak všechno, co jsi měl v mysli, rozeběhne do mnoha směrů, tak se jednalo spíše o úlet. Jestliže se naopak objeví ještě větší jasnost, uvidíš ještě přesněji, co se děje, a budeš ještě více ve svém středu, tak je to správně. Toto je nejvyšší úroveň, jak něco ověřit.

Co také můžeš udělat, je ověřit, jak by ses cítil, kdyby bylo najednou všechno vzhůru nohama. Kdyby tě ty krásné dámy, na které myslíš, najednou už neměly rády. Co by při tom prožívala tvoje mysl, jak by reagovala? Můžeš tak ověřit, kolik vlastních projekcí do věcí vkládáš, jestli skutečně myslíš na ostatní a na jejich štěstí, nebo jestli se honíš za svými vysněnými přáními.

Ve skutečnosti je ale nejlepší nenechávat se zaplétat do mnoha myšlenek a představ. Dávat pozor, abychom myšlenkové procesy prožívali jako svobodnou hru mysli, jako její bohatství a její energii a nenasazovali si okovy, které nám svazují ruce a nohy. Myšlenky jsou dobrými sluhy, ale obtížnými pány. Všechny jsou vlnami v oceánu. A pouze oceán je důležitý.

Občas si můžeme na chvíli dovolit snění ve dne, abychom odbourali trochu stresu, dokud si uvědomujeme, o co se jedná. Pokud si to ale začneme skutečně přát, přidají se k tomu očekávání a obavy a to už není příjemné.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Jednou jsi řekl, že když je žena nevěrná, je to znamení, že je vztah v nebezpečí, na rozdíl od toho, když to udělá muž. Jak jsi to myslel?

Jsem hodně v kontaktu s lidmi, kteří ke mně přicházejí a píšou mi dopisy. Lidé mě žádají o radu. Z toho můžu odvodit určité stěžejní body. Neříkám, že platí pro všechny, ale že platí většinou. A tady tvrdím – a je to tak, jak jsem to slyšel a viděl – že pro ženu je důležitější psychická a pro muže tělesná stránka vztahu. Ženě zas až tolik nevadí, když se muž pobaví někde jinde, dokud si k jiné ženě nevytvoří důvěrný vztah.

To nemá ráda. Na druhou stranu může mít žena pověšených pět filmových hvězd na stěně, ale dokud je uvařené jídlo, když muž přijde domů, je to v pořádku. Muž ale nechce, aby jeho partnerka šla do postele s jinými muži. Muž je více zaměřený fyzicky, žena více duševně.

Nevěra má pro obě pohlaví většinou rozdílný význam. Existuje jeden rozdíl. Když je nevěrný muž, je to pravděpodobně proto, že má jednoduše dobrou náladu. Jde ven, užije si trochu zábavy, probudí se někde jinde, podívá se, jestli to je blondýnka nebo zrzka, jde zase domů a všechno zapomene. Když to ale dělá žena, je to většinou proto, že její vztah je nějak narušen nebo nevypadá dobře, vypovídá to více o vztahu, než když je nevěrný muž. Proto se také říká, že to, co dělá César, není tak důležité, ale podívej se, co dělá Césarova žena, protože to ukazuje skutečnou situaci národa.

Není hloupost podmíněna také geneticky?

Ano, ale můžeme toho hodně napravit. Existuje několik příkladů toho, že silná důvěra vyrovnala nízké intelektuální nadání.

Existuje příběh o muži, který byl velmi hloupý. Ale měl plnou důvěru ve svou ženu, která byla velice moudrá. Řekla mu: „Sedni si do chrámu a dělej hodně silných přání. Pak natáhni ruku. V okamžiku, kdy do té ruky něco dostaneš, něco pochopíš.“ On to tedy udělal. Natáhl ruku a žena mu do ní dala jablko. Ten šok u něho náhle otevřel spoustu intuitivního pochopení.

Jiný příběh z dob Buddhy pojednává o Šáriputrově bratrovi, který byl velice hloupý. Proto, aby byl přijat do kláštera, se musel naučit nazpaměť pouze čtyři řádky, ale nedokázal si je zapamatovat. Buddha chtěl, aby šel do kláštera. Několikrát to ztroskotalo na tom, že se tyto čtyři řádky nedokázal naučit nazpaměť. Nakonec mu Buddha předal velice jednoduché učení: měl pouze zametat dvůr a neustále při tom myslet na to, že ze své mysli vymetá veškerou nevědomost. A později se z něho stal arhat. V tomto případě důvěra, rychlá intuitivní cesta, způsobila, že intelektuální cesta nebyla nutná.

Existuje ještě jeden příklad, je to krátký tibetský příběh. V jižní Indii žil starý muž. Tento muž byl již opravdu hodně starý. Jeho nejhlubším přáním bylo poznat učitele Nágárdžunu.

Protože prostor je informací, jednoho dne se u něho Nágárdžuna objevil. Stařík se ho zeptal: „Přicestoval jsi z takové dálky, neslyšel jsi o Nágárdžunovi, kde je? Rád bych ho viděl!“ A filozof mu odpověděl: „Máš štěstí. Já jsem Nágárdžuna.“ Stařík byl celý šťastný a řekl: „Neumím číst a psát a ničemu příliš nerozumím. Nemůžeš mi prosím říct něco, co bych dokázal pochopit?“ Nágárdžuna se velice snažil, ale ten muž se jen díval a nerozuměl žádnému z jeho učení.

Pak Nágárdžuna řekl: „Dobře, teď udělej tohle. Sedni si sem a roztloukej hroudy hlíny. A dávej si při tom následující otázky. Kdo je ten, kdo tluče kladivem? Kdo ho zvedá? Je to ta samá osoba? To je všechno, co bys měl udělat.“ A po nějakém čase ten starý muž zpozoroval, že vůbec nikdo takový neexistuje! Tohle je ruka, to jsou záda, to jsou oči, potom vznikne představa – ale není tu nikdo, kdo něco dělá. Když uviděl, že vše je podmíněné a složené, uvědomil si, že tu pak také není nikdo, kdo by mohl trpět. Problémy tedy neexistovaly!

To je příběh, který nám ukazuje různé metody, prostřednictvím kterých se můžeme dostat k cíli. Na konci je mysl jasným světlem a všechno září. Když tohle pochopíme, dosáhli jsme cíle. Potom rozpoznáme, že mysl se nenarodila a nemůže ani zemřít. Potom je všechno ostatní tak jako tak dárkem. Jednáme spontánně a bez úsilí a děláme to, co máme před nosem – potom do sebe prostě všechno zapadá.