Kdy je správné říct někomu, že už mu nechceme pomoci?

Když už si nemyslíme, že se svou situací pracuje a posouvá se dál. Dokud cítíme, že lidé do toho opravdu jdou a dělají, co můžou, je dobré pomáhat. Ale jakmile ze sebe dělají oběť a pouze něco očekávají, necháváme to být, protože tak se nedostanou dál.

Možná to zní tvrdě a není to úplně ve stylu 60. let, kdy se utvářel náš nový humanismus, ale musíme myslet na dobro těch, kterých se to týká. A sociální a psychiatrické ústavy v západní Evropě jsou od té doby na dobré úrovni. Mnoho mých žáků pracuje v takových zařízeních a jsem si naprosto jistý, že dělají dobrou práci a ostatní také. Nemusíte mít špatné svědomí, když někoho přenecháte profesionální pomoci.

Také vůči sebevrahům nesmíme být příliš měkcí. Když se nám nějaký kandidát začne vyhýbat, když už nechce nic dokazovat ani vysvětlovat a vše říká nasládle a s lehkým úsměvem – to je okamžik, od kterého už mu nemůžeme pomoci. Jakmile je do sebevraždy zamilovaný, nemůžeme už nic dělat. Dokud je tam ale ještě trochu odporu, dokud je tam ještě nějaká vnitřní hádka, můžeme ho šokovat a říct: „Určitě se znovu narodíš na nějakém válečném území v Africe!“ Když mají lidé trochu přehled a vědí, co se ve světě děje, řekneme jim: „Vzpomeň si na kmeny Hutuů a Tutsiů, co se tam děje!“ Pokud viděli v televizi, k čemu všemu tam došlo, můžeme ty lidi možná ještě z jejich tripu dostat šokem. Nemůžeme být jenom milí, jinak se do té představy ještě více zamilují, protože je všichni berou vážně. A pak spáchají sebevraždu kvůli ostatním a ne kvůli sobě. Nakonec o tom tak moc mluvili, že to musí udělat.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Proč jsou rozchody vlastně tak bolestivé?

Většinou si myslíme, že prostor je něco, co nás odděluje, odstup, obrovské nic, které je mezi námi. Potom je rozchod přirozeně něco nepříjemného, neboť mezi námi je toto nic.

Moje rada je, abyste změnili své vnímání prostoru. Buddhisté vidí prostor jako nádobu. K tomu existuje jednoduchý experiment. Představte si, že byste neměli oči vpředu, ale vzadu. Pak byste viděli, že je vždycky více prostoru za vámi než mezi vámi. Kolem vás se rozšiřuje prostor na světelné roky daleko, do nekonečna a všemi směry, a když nevidíš jen prostor mezi vámi, ale vnímáš také prostor okolo, neexistuje mezi vámi žádné oddělení. Prostor je nádoba, ve které se oba nacházíte.

Stejným způsobem pracuji se svými žáky, centry a vším, s čím mám spojení. Občas, když mám čas, vidím před sebou krajiny a města jako na mapě. Cítím ta místa kolem sebe. Nevidím přesně, co tam jednotliví lidé dělají, ale cítím vibrace a vím, co prožívají. Tak používám prostor.

Prostor spojuje. Prostor je informace.

Je pravda, že hněv je nejhorší ze všech rušivých pocitů?

V první řadě je hněv největším nepřítelem našeho rozvoje. Když jsme hněviví, všechno zničíme. Radost, dobré pocity, které máme, všechno zničíme.

Hněv je v podstatě přiznáním slabosti. Tak to chápeme přinejmenším v Dánsku, mojí rodné zemi. Když se rozčílíme, už jsme selhali. Už jsme tu situaci nezvládli.

Ale to neznamená, že bychom neměli jednat energicky! Energické jednání je důležité, ale nesmíme přitom být hněviví. Můžeme dělat všechno možné do té doby, dokud děláme to nejlepší a přinášíme světu co nejméně utrpení. S tímto nastavením se můžeme také jako buddhista stát vojákem. Já osobně bych také zakročil, kdyby někdo stál v cestě dobré věci, ale bez hněvu. Jde o pocit, se kterým vykonáváme věci. Lékař, který pacienta neoperuje, protože to bolí, není dobrý lékař.