Můžeme tedy jednat pro dobro ostatních neustále, nemusíme také někdy myslet sami na sebe?

Když takto přemýšlíme, je naše chápání od základu chybné. Totiž stejně jako my pracujeme pro ostatní, dělají také oni něco pro nás. Samozřejmě musíme jednat inteligentně. Příživníkovi bychom neměli dávat peníze a nepříjemným lidem příležitost být nepříjemní. Když se nás někdo pořád drží za šos, neměli bychom se nechat využívat, protože to nikomu nic nepřinese. To nejlepší je radostná výměna s ostatními, kdy každý dá, co má.

Čím více na lidské úrovni dáváš, tím více dostáváš. Mysl je jako studna. Když si neustále nabíráš vodu, je vždy čerstvá. Když si nic nenabereš, tak tam jednoho dne bude ležet pět mrtvých žab a nebudeš se moci napít.
Nemyslel bych tak moc na sebe. Když myslíme na sebe, máme totiž problémy, a když myslíme na ostatní, máme úkoly! Vůbec bych sem nepletl „já“. Pokusil bych se vidět, co přinese nejvíc užitku. Někdy je možná nejužitečnější udělat něco pro sebe, jindy udělat něco pro ostatní. Někdy je to možná tak, že děláme shyby, abychom byli silnější, a jindy vyneseme někomu klavír do dalšího patra. Jednáme-li tímto způsobem, nemáme tolik konceptů. Když děláme to, co máme před nosem, a je zde vždy pocit „my“, pak to zůstane velké.

Získáváme přitom také zkušenost, že se všichni vzájemně podmiňujeme. Když začneme motivací, že chceme udělat něco sami pro sebe, pak musíme změnit jízdní pruh a dojít ke zkušenosti, že se jedná o „my“. Když neoddělujeme „já“ a „my“, ale děláme to, co máme před nosem, co nás baví a co se v daný okamžik objeví, pak dostáváme všechno jako dárek. Potom vznikají energetická pole a spojení. Možnosti se objevují z prostoru a my se neustále cítíme jako doma. To nejdůležitější je být vždy ve svém středu, spočívat v sobě a důvěřovat si. Z tohoto středu, z pozice nadbytku a síly pak jednáme.

Pokud máme jen málo času, je potom lepší, podílet se na práci v centru, nebo dělat vlastní praxi?

Pokusil bych se dělat obojí. Pomoct, když je v centru hodně práce, a jinak dělat vlastní praxi. Nejlepší by dokonce bylo, dělat vlastní praxi v centru tak často, jak je to jen možné. Tak udržujeme kontakt s přáteli a můžeme se od nich učit. Kromě toho noví lidé se cítí dobře, když je někdo stále v centru, ať už jen sedí v kuchyni, pije kávu a je možné ho oslovit, anebo praktikuje a tím dává dobrý příklad.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

V partnerství a sexualitě existuje mnoho kulturních rozdílů a každá společnost má svoje vlastní normy. Můžeme to úplně pominout nebo hraje kulturní rámec důležitou roli?

Rada, kterou dávám já sám i naši ostatní učitelé, když strávili nějaký čas na Západě a poznali něco jiného než velmi omezující kultury, ze kterých pocházejí, zní: „Žijte tak, abyste příliš nevybočovali z běžného rámce, abyste sobě ani ostatním nezpůsobovali problémy, ale zcela přirozeně přinášeli radost, to je v pořádku. Když ale děláte nějakou praxi, která se obzvláště vymyká a hodně vás odlišuje od ostatních, vznikne z toho utrpení. Důležité je jediné, a sice jestli to dlouhodobě přinese štěstí nebo utrpení. To je jednoduché.

Co se dá dělat s umíněností a sobectvím?

Proti sobectví pomáhá pochopení, že všichni lidé jsou ve stejné situaci jako my. Všichni chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení. Že se chovají mile, když se jim daří dobře, a jsou nepříjemní, když se jim nedaří. Že se tedy od nás až tak neliší.

A proti umíněnosti? Nejlepší je asi říct PEJ. Pokaždé, když se cítíme „zabarikádovaní“ svými ztuhlými představami, si v duchu řekneme PEJ a pak je to, jako když střelí do hejna špačků! Myslím pořádně ostrý zvuk PEJ! Ztuhlým představám pak nutně chvíli trvá, než se zase složí dohromady. Pak zopakujeme PEJ ještě jednou a tentokrát se snad už nevrátí.
Když se lidé berou příliš vážně, můžeme je polechtat. Je však třeba dát si pozor, jak se k nim postavíme. Neboť pokud je naštveme, mohou se nás pokusit trefit zátylkem. Proto stůjte vždy trochu stranou a odtud lechtejte. A pak jim řekněte: „Ty máš ale dneska dobrou náladu, co?“ Berou se šíleně vážně a najednou je někdo polechtá a oni se začnou smát.