Jak můžeme pomoci někomu, kdo je neustále deprimovaný?

Nejdříve mu ukážeme, že jeho úlet není zajímavý. Že ten úlet snášíme, protože jsme přátelé, ale že není vůbec zajímavý. Že tím nic nezíská a také nebude zajímavější. Pak ho možná „polechtáme na mysli“, když ho nemůžeme polechtat někde jinde. Prostě jsme tvrdošíjně laskaví a zabýváme se pouze pozitivními věcmi. Sám to tak dělám. Vím, že vás občas uzemním. Přijdete za mnou a myslíte si, že máte velký problém.

Ale ve skutečnosti jde o to, rozpoznat samotné zrcadlo a ne obrázky, které se v něm objevují. Zatímco vy vidíte jen mnoho obrázků, spoustu černé vody po mytí, která stéká po zrcadle, já vidím, že zrcadlo začíná stále více zářit.
To je to, co mě zajímá. Zatemnění a překážky tak jako tak zmizí a neustále se mění. Kdo to vlastně bere vážně? Není to důležité.

Důležitá je buddhovská podstata za tím. Ta je skutečná a víc a víc září. Tu vidíme a prožíváme. Neberu nikoho do náruče a nejsem povrchní, když říkám: „Vypadáte dobře!“ Skutečně, čím déle jste v dharmě, vypadáte pokaždé lépe, něco jste se naučili, pokročili jste dál.

Jak můžeme neustále prožívat věci na nejvyšší úrovni a zároveň s nimi prakticky pracovat na relativní úrovni?

Je to úplně jednoduché. Pamatuješ jednoduše na to, že jsou všichni buddhové, a zároveň si uvědomuješ, že o tom neví. Proto bychom neměli opilému člověku dát na cestu domů do auta láhev vína a rozhněvanému půjčit svou pistoli.

Kdybychom nevěděli, že jsou buddhové, nemělo by smysl něco dělat. Protože mají buddhovskou podstatu, naše práce se vyplatí.

Rozhodující je pohled. Představ si, že jsi učitel, přijdeš do třídy, díváš se na děti a myslíš si, kdo sem posadil těch třicet rozzuřených goril? Potom můžeš rovnou zase odejít, neboť gorily nedokážeš nic naučit. Co chceš s takovým přístupem dělat? Naproti tomu, když přijdeš a říkáš si, kdo sem posadil těch třicet Einsteinů, pak je najednou všechno možné, začneš a dáš ze sebe to nejlepší. A třeba se přestanou šťourat tužkou v uchu nebo v puse a začnou poslouchat a něco se naučí. Na druhé straně, pokud si pak myslíme, že už všechno vědí, začnou po třídě létat kousky křídy a svačiny.

Jdeme od informace k prožitku. Z úrovně pohledu to sestupuje do srdce a obráceně. Ve skutečnosti je všechno projekcí naší mysli. Takže chyby, které vidíme u ostatních, jsou našimi chybami. Například když se kvůli něčemu rozhněváme, je to proto, že se nás něco dotklo. Když v sobě nemáme žádný hněv a lidé se chovají divně, potom si myslíme: Proč to dělají? Jaký to má smysl? Díváš se na to jako na výkladní skříň, ve které je něco zvláštního. Když se rozhněváš, znamená to, že se cítíš něčím napaden. Nevidíme svět, vidíme vlastní černé nebo růžové brýle. Čím více vidíme lidi jako čisté a krásné, tím blíže se dostáváme k tomu, čím ve skutečnosti jsou.

Nemusíme zemřít, abychom se dostali do čisté země, nemusíme ani nikam chodit, abychom potkali buddhy, musíme si pouze pořádně protřít oči. Když to uděláme, budeme se cítit jako doma, potom uvidíme, že každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou, všechno má smysl pouze proto, že se to objevuje nebo neobjevuje.

Na nejvyšší úrovni jsi jako někdo, kdo sedí na vrcholku hory, má výhled 360 stupňů a vidí všechno jako otevřené, široké a plné možností. Můžeš se ale také podívat dolů na úbočí hory a říct: „Ti byli dříve mými rodiči, to byli moji přátelé, ti všichni chtějí být šťastní a vyhnout se utrpení a přidělávají si u toho občas potíže.“ A bez toho, abys ztrácel čistý pohled, potom pracuješ na podmíněné úrovni a udržuješ cesty vedoucí k tomuto stavu.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Je možné přeci jen dále rozvíjet milostný vztah, který se již dlouho vyznačuje ulpíváním a omezováním?

Ano, pokud je tu dostatek lásky, důvěry a otevřenosti, pak je možné všechno. Pak můžeme říct: „Podívej, když budeme takhle pokračovat, budeme každý den pouze starší, ale ne moudřejší. Pořád padáme do stejných pastí a teď jsme si zase zkazili víkend.“
A pak říkáme: „Miluji tě. Opravdu tě miluji a od teď vezmeme lžíci do druhé ruky,“ jak říkáme my Dánové.

Když jsme opravdu schopní vidět jeden druhého na nejvyšší možné úrovni, pak se může všechno rozvíjet velice dobře. Pro vztah je také dobré, když se partneři společně zasazují o dobrou věc. Sdílí tak hodně dobrých dojmů a oba získávají nadbytek, který mohou vnést do vztahu.

V našich centrech máme několik dvojic, které se už skoro rozešly, ale pak začaly pracovat pro centrum. A najednou už vlastní problémy nebyly tak důležité. Napřed oba získali odstup od svých rušivých pocitů a pak nahromadili tolik dobrých dojmů, že se jednoho dne podívali na svůj problém, mohli se mu zasmát a ten problém zmizel. To, jak vidíme svět, závisí na tom, co máme v mysli. Když hromadíme dobré dojmy, pak prožíváme vše jako zajímavé a nádherné, a když hromadíme hněvivé dojmy, pak vidíme všude pouze těžkosti, omezení a problémy.

Je pravda, že skutečná příčina hněvu je nevědomost?

Ano, veškeré utrpení a obtíže vznikají z nevědomosti. Nevíme, co přinese štěstí a co utrpení, proto stále saháme po trnech namísto po květech, celou dobu děláme chyby. Zdejší náboženství zastává sice názor, že hněv pochází ze zlomyslnosti, ale Buddha říká, že příčinou je nevědomost.

Základní nevědomost je neschopnost mysli rozpoznat, že ten, kdo se dívá, to, co vidí, a vidění samotné – tedy subjekt, objekt a činnost – jsou jedním a jsou vzájemně podmíněny. Neosvícená mysl není schopná rozpoznat tuto jednotu – stejně jako oko, které dokáže vidět jen vně, a ne samo sebe. Když nerozpoznáváme tuto jednotu, pak se vše, co se v prostoru mysli stane, rozpadá na „já“ a „ty“. Mezi „já“ a „ty“ pak vznikají očekávání a averze. Vznikají také komplikovanější pocity jako pýcha, závist, zmatenost atd., které považujeme za skutečné, přestože se stále mění. Děláme, myslíme a říkáme různé věci, které přinášejí následky a vytvářejí návyky. A tyto návyky se pak vracejí. Proto je nevědomost také příčinou hněvu.