Můžeme tedy jednat pro dobro ostatních neustále, nemusíme také někdy myslet sami na sebe?

Když takto přemýšlíme, je naše chápání od základu chybné. Totiž stejně jako my pracujeme pro ostatní, dělají také oni něco pro nás. Samozřejmě musíme jednat inteligentně. Příživníkovi bychom neměli dávat peníze a nepříjemným lidem příležitost být nepříjemní. Když se nás někdo pořád drží za šos, neměli bychom se nechat využívat, protože to nikomu nic nepřinese. To nejlepší je radostná výměna s ostatními, kdy každý dá, co má.

Čím více na lidské úrovni dáváš, tím více dostáváš. Mysl je jako studna. Když si neustále nabíráš vodu, je vždy čerstvá. Když si nic nenabereš, tak tam jednoho dne bude ležet pět mrtvých žab a nebudeš se moci napít.
Nemyslel bych tak moc na sebe. Když myslíme na sebe, máme totiž problémy, a když myslíme na ostatní, máme úkoly! Vůbec bych sem nepletl „já“. Pokusil bych se vidět, co přinese nejvíc užitku. Někdy je možná nejužitečnější udělat něco pro sebe, jindy udělat něco pro ostatní. Někdy je to možná tak, že děláme shyby, abychom byli silnější, a jindy vyneseme někomu klavír do dalšího patra. Jednáme-li tímto způsobem, nemáme tolik konceptů. Když děláme to, co máme před nosem, a je zde vždy pocit „my“, pak to zůstane velké.

Získáváme přitom také zkušenost, že se všichni vzájemně podmiňujeme. Když začneme motivací, že chceme udělat něco sami pro sebe, pak musíme změnit jízdní pruh a dojít ke zkušenosti, že se jedná o „my“. Když neoddělujeme „já“ a „my“, ale děláme to, co máme před nosem, co nás baví a co se v daný okamžik objeví, pak dostáváme všechno jako dárek. Potom vznikají energetická pole a spojení. Možnosti se objevují z prostoru a my se neustále cítíme jako doma. To nejdůležitější je být vždy ve svém středu, spočívat v sobě a důvěřovat si. Z tohoto středu, z pozice nadbytku a síly pak jednáme.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co je lepší, když do vztahu dáváme úplně všechno nebo když hned od začátku uděláme určitá omezení, abychom si zachovali trochu samostatnosti?

Myslím, že bychom do toho měli dát úplně všechno. Pokud ovšem chceme raději žít vedle sebe s jasnými hranicemi, více jako ve vztahu k otci nebo matce nebo jako bratr a sestra, je to také možné, ale nebude tu dokonalá blízkost, jako je tomu v romantickém vztahu. Proto si myslím, že je mnohem více vzrušující, když do vztahu dáme všechno, když do něj takříkajíc skočíme rovnýma nohama.

Protože v lásce vyhrává ten, který dává všechno. S láskou je to jako se studnou. Čím více z ní čerpáme, tím více dostáváme. Rosteme tím, že dáváme. Také zde samozřejmě musíme mít správnou motivaci, měli bychom si přát, aby ten druhý rostl a posouval se dál. Měli bychom při tom však být samostatní a zachovat si svůj střed, abychom stále mohli i dávat.

Možná si myslíme, že vyhrává ten, který do vztahu nic nevkládá, a že ten, který dává vše, všechno ztratí. Není to pravda. Ten, který do vztahu nic nevkládá, se nic nenaučí, ten, který dává, získává a roste. Můžeme samozřejmě být i tak vlažní, že si před tím, než zemřeme, ani nevšimneme toho, že jsme žili – to však nikomu neradím.

Jak můžeme pomoci příteli, který se právě přivádí do ohromných těžkostí? Není si toho ale vědom a odmítá všechny dobré rady.

Existuje bezprostřední a nepřímý způsob, jak s tím pracovat. Bezprostředně lidem řekneme: „Poslyš, víš, co se sebou děláš?“ Vkládáme do toho co nejvíc úsilí.

Jinak děláme přání k buddhům a říkáme: „Prosím, dejte mu jednu do nosu, rychle a tvrdě, než spotřebuje celý svůj kapitál, aby opět přišel na to, že to nebyl dobrý nápad, a dokázal se odpoutat.“ Máme dobré zkušenosti s Vysvoboditelkou (skt. Tára), ženským buddhovským aspektem. Dokáže pomoci mateřským způsobem.

Mahákála je v tomto případě možná trochu hrubý, ale i jeho můžeme použít. Dělal bych tedy přání, aby se rychle dostali do problémů, aby mohli rychle přestat, místo toho, aby se v tom dlouho trápili. Protože čím déle to dělají, tím více váhy ztrácejí a tím hlouběji se dostávají do potíží. Když chtějí běžet hlavou proti zdi, pak je důležité, aby ti, kteří jim za normálních okolností před tu zeď nastaví polštář, polštář občas vytáhli a řekli: „Olé!“ Když to bude bolet, možná začnou přemýšlet. Měli by určitě být konfrontováni s tím, co dělají.

Můj bratr pracoval s lidmi, kteří se léčili ze závislosti. Šel na ně velice tvrdě a provokoval jejich pýchu. Zacházel s nimi opravdu jako s onucí, stále jim ukazoval jejich situaci: „Podívej se, co teď jsi, podívej se, co jsi ze sebe udělal“. A u mnohých z nich mohl nakonec najít trochu hrdosti a říct: „Pojď, ukaž mi, jak to umíš udělat jinak.“ Tak je z toho zase vytáhl. Ale je to těžké. Špatná společnost je jako med. Špatně ho dostáváš z prstů.