Často se dostávám do konfliktu: mohl bych pro svou rodinu získat výhodu, což by ale současně někoho dalšího znevýhodnilo. Jak se mám v takové situaci zachovat?

Předvídavost, to je to, co především ve světě chybí, ať už se týká velkých, nebo malých problémů. Jsme jako politik, který musí za dva roky vyhrát volby, a ne jako státník, který myslí i na příští generaci.

Je pravda, že žijeme teď a tady, a ne zítra a někde jinde, ale co se týče jednání, měli bychom se dívat nejméně padesát let dopředu. Můžeme sice možná krátkodobě získat výhodu na úkor druhých, ale to pak znamená, že v budoucnu budeme mít nepřítele, který nás nějak zablokuje.

Jako buddhista bych se opravdu snažil vidět svět jako bohatý. Každý by měl v tomto světě mít své příjmy. Můžeme se zamyslet nad tím, jaký výkon podáme i jakou má v našem oboru hodnotu. Tento „průměr“ očekáváme, a jestliže dostaneme něco navíc, pak to vnímáme jako požehnání a můžeme dát něco z toho i na centrum, aby dobro plynulo dál. Jestliže máme zaměstnání, v němž není tak vysoký příjem, musíme se rozhodnout, zda v něm budeme pokračovat. Dělal bych jednoduše to, co je vhodné, a nebral bych to vůbec osobně. Je dobré jednat vždy v souladu s tím, co si myslíme a co říkáme, tedy transparentně a upřímně.

Proto je dobré otevřeně říct, že za určitou činnost potřebujeme takový nebo takový plat. Než abychom zničili nějaký osobní svazek, uděláme lépe, když řekneme: „Ty, myslím, že se na tuto věc díváme každý jinak, udělej ten obchod s někým jiným!“ Pokud jednáme vždy upřímně, aby nevznikala žádná závist a věci se přirozeně odvíjely, pak je vše zcela správně a v pořádku.

Jsou mezi 1000 Buddhy, kteří se podle předpovědí mají objevit v naší době, také ženští buddhové?

Ne. Aby bylo možné začít novou periodu dharmy a uvést do pohybu něco nového, je zapotřebí širokých ramen. Když je nová perioda dharmy rozběhnutá, potom přicházejí dámy. Avšak do prvních fází, kdy dochází k širokým posunům, tam se žádné dámy neposílají. To přece nejde. Byla by také škoda je učit tak dobře bojovat, aby poté přestaly být dámami, nebo ne?

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Proč mají jak ženy, tak i muži často pocit, že jim to druhé pohlaví nerozumí?

Protože mnohé věci prožívají jinak. Muži například často nechápou, že žena má 24 hodinový rytmus. Jestliže se jí během dne nedostane porozumění, tak se toho večer ani v noci „příliš neděje“ – není tam moc náklonnosti. U muže je tomu jinak. Umí den velmi dobře rozdělit: ve dne dokáže být rázný, starat se o přežití, ale večer je milý, chtěl by radost a lásku. Je důležité, aby muž věděl, že žena prožívá ve 24 hodinovém cyklu, a aby žena věděla, že muž není žádný pokrytec, i když během dne střízlivě organizuje a v noci je zamilovaným princem.

Jak rozdílně věci prožíváme, ukazuje například následující scéna. Pár si večer vyjde. Jídlo bylo dobré, film špatný, ale sex byl dobrý. Když se muž den na to ženy zeptá, jak se jí ten film líbil, řekne: „Byl dobrý“, protože ho vidí jako část celku. Muž si potom myslí: „Copak nemá žádný vkus?“ Pokud by se někdo zeptal jeho, řekl by: „Film byl špatný“ a ona si potom myslí, že tím měl na mysli i jídlo i sex. Je tedy dobré vědět, že věci prožíváme rozdílně. Být k sobě navzájem milí a radovat se jeden z druhého je jistě ta nejlepší rada. Život je příliš krátký na boje s druhým pohlavím.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.

Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.

Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.

Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.

A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.

Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.