Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Jednou jsem pomohl někomu, kdo byl zraněný, a všiml jsem si, že jsem přitom byl zcela soustředěný a bez přemýšlení jsem udělal přesně to správné. Je to něco jako vyšší vědomí?

Řekl bych, že nejvyšší stav vědomí je ten, kdy si uvědomujeme více úrovní vědomí současně. Když v nějaké situaci děláš přesně to, co je potřeba, nadosobně a bez přemýšlení o tom, co bys přitom měl cítit, nebo jestli nemusíš mít strach, pak uvidíš, že se veškerá tvá síla a schopnosti dostávají do popředí.

Pak umíš věci, o kterých jsi nevěděl, že je umíš. Kdo nepracuje se svou myslí, bude se chtít vždy něčeho držet nebo něčemu vyhnout. Ale v okamžiku opravdového bytí děláme to, co máme před nosem. A teprve když potom zkontrolujeme, co jsme prožili, byla tam také radost a síla. V daném okamžiku byl ale důležitý samotný čin. Jediné, na co bychom si měli dát při spontánním jednání pozor, je, aby nebyly přítomné žádné rušivé pocity, žádný hněv nebo averze. Když tu opravdu není žádný rušivý pocit, pak děláme, co bytostem pomáhá a co je správné. O tom není pochyb.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Co říká buddhismus o homosexualitě?

Nepovažujeme to za příliš důležité. Buddha byl dostatečně moudrý na to, aby se držel daleko od našich ložnic. Na otázky ohledně homosexuality většinou odpovídal, že vzniká ze silné averze vůči opačnému pohlaví v předchozích životech. Kdybych např. v předchozím životě nacházel na dívkách stále něco, co by se mi nelíbilo, tak bych tu dnes seděl a držel za ruku Petra, a ne Petru. Závisí to tedy na vnitřním postoji vůči ostatním. To, čeho si právě teď vážíme a co považujeme za pěkné a podstatné, je také to, po čem budeme toužit příště.

Je to také otázka karmických spojení. Možná jsme byli v minulém životě heterosexuální pár, ale v tomto životě se oba narodíme jako muž nebo žena. Jelikož se na základě staré karmy cítíme opět silně přitahováni, setkáváme se jako pár stejného pohlaví.

Myslím, že v homosexuálních svazcích se děje to samé jako v heterosexuálních. Dobře, musím přiznat, že mě překvapí, když se políbí dva muži nebo se drží za ruce atd. Tady jsem prostě trochu staromódní.

Ale můžeme plně provádět všechny úrovně praxe. Úroveň théravády – neubližování, úroveň mahájány – soucit a moudrost a stejně tak úroveň mahámudry, kde se subjekt, objekt a čin stávají neoddělitelnými a můžeme v mysli uvolnit a nechat objevit všechny vlastnosti. Jen při některých praxích párového spojení na úrovni Diamantové cesty, při kterých jde o splynutí energií v těle muže a ženy, zřejmě neexistuje homosexuální praxe.

Když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že sexuální orientace je ten rozhodující bod, který zabarvuje vše ostatní v životě. Teď opravdu přemýšlím jinak. Myslím si, že sexuální orientace je jen jedna z velice mnoha vlastností, které tvoří člověka, a není, co se týká celku, tak důležitá.

Mám několik desítek žáků, kteří mají homosexuální orientaci, a několik bisexuálních. Já sám jsem nikdy homosexuální vztah neměl. Ale v průběhu let jsem vypozoroval, že homosexuálové mají často více rušivých pocitů. Jelikož představují menšinu, znamená to často silnější konkurenční boje, očekávání a obavy. Homosexuálové mívají také větší potíže při výběru partnerů a opravdu těžké spory. A to jim samozřejmě nepřeji.

Na druhou stranu si myslím, že také přijímají mužské a ženské role. Takže je možné, že se mužské a ženské doplňuje i v homosexuálních vztazích.

Nemyslím si ale, že by toto téma bylo důležité. Dokud se k sobě chovají dobře a nerozšiřují žádné nemoci, tak mě ani moc nezajímá, co dělají moji žáci v noci. Jsem jen rád, když po ránu vstávají z postele plní radosti.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.