Pokud někdo dělá svému okolí stále jen problémy a my si myslíme, že bychom měli zasáhnout. Jak to udělat co nejlépe?

Existují dva druhy lidí. Jsou lidé, kteří vědí, že mají problém, a jsou ochotní se změnit a pak jsou ti, které o tom, že mají problém, musíme přesvědčit a dodat jim chuť se změnit. Když už lidé objevili, že mají nepříjemnou povahu a že se jim nevede moc dobře, pak s nimi pracujeme. Pak jsme za ně zodpovědní a pokoušíme se držet je dále od nepříjemných situací.

Pokaždé, když za mnou přijde někdo s problémy ve vztahu a říká: „Já celou dobu dávám a dostávám málo zpátky,“ – většinou jsou to ženy – pak říkám: „Podívej se, je báječné umět dávat, ale ví on o tom, že dostává, a přeje si také něco dávat?“ A pokud je to tak, pak je jedno, jak je ten mladík uzavřený, když dostatečně dlouho dostává něco dobrého, pak bude předávat i něco dál, protože bude jednoduše plný dobrých dojmů. Když tedy pracujeme s lidmi, kteří jsou otevření, pak je to snadné.

Když ale pracujeme s lidmi, kteří vyrušují a nepřiznají to, pak je nejdříve zarazíme, aby viděli, že svět s jejich chováním až tak nesouhlasí. A když to poté uznají a chtějí se něco naučit, tehdy jim můžeme pomoci.
Ale pokud nechtějí ničemu rozumět a jejich ego neustále vyplouvá na povrch a ruší, pak je pošleme za dveře, pracujeme bez nich a chráníme před nimi ostatní, až pak jednou objeví, že to dříve bylo lepší, že se ego možná nevyplácí, a pak jsou ochotni se učit.

Dokud nejsi hněvivý, bude prostředek, který zvolíš, správný. Když je tvoje motivace v pořádku, je to, co se děje, karma ostatních. Měli prostě dobrou karmu, když někoho potkali a on měl dobrý den, a špatnou karmu, když ho potkali, když měl horší den. Kdo dělá celou dobu to nejlepší, co může, nemá žádné problémy.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Existují v buddhismu také výroky o sexualitě?

V této oblasti předal Buddha učení na třech úrovních. Lidem, kteří mají problémy se svým sexuálním životem, kteří jsou například při orgasmu deprimovaní a mají pocit, že něco ztrácí, nebo mají potíže se vztahy, protože v dřívějších životech pravděpodobně nevytvořili nic pozitivního s druhými lidmi, radil, aby se stali mnichy nebo mniškami. Tento problém odložit stranou a jednoduše vytěsnit ze života to, co by nepřineslo žádnou radost a štěstí.

Pak existuje úroveň laiků, kteří vidí tělo jako nástroj pro dávání radosti partnerovi nebo partnerce. Mužské pohlavní orgány vnímáme jako diamant a ženské jako lotosový květ a pak se pokoušíme si vzájemně přinést tolik štěstí, kolik jen můžeme.
A jako třetí je zde úroveň dosažitelů, u nichž je nejdůležitější způsob prožívání. Mniši a mnišky by se měli vyhýbat utrpení, laici by měli využívat všech schopností a měli by aplikovat soucit a moudrost v každodenním životě a jogín by měl udržovat pohled, stále všechno vidět na nejvyšší a nejčistší úrovni a být schopný stále prožívat úroveň nejvyšší radosti. Když jsme pak schopni u každé bytosti vidět něco čistého, můžeme díky pohlavnímu životu přinést opravdu hodně štěstí. Když se to děje na úrovni čistoty, když si sebe vzájemně vážíme, když se vidíme nadosobně, když dáme průchod osvíceným energiím a tím se něco učíme – je to úžasné.

Je ale samozřejmě velký rozdíl, na jaké úrovni člověk pracuje a jakým způsobem. Taková čtvrthodinka zápasu ve volném stylu s jednou lahví vína v žaludku, to bych nedělal, to bych taky nikomu neradil. To přinese jen potíže. Ale být vědomě spolu a přinášet si vědomě radost, to čemu se v tibetštině říká „detong“, tedy „neoddělitelnost prostoru a radosti“. A tento stav si pak udržovat a vyzařovat ho do prostoru jako stálý zdroj radosti, jako nadosobní zdroj radosti, který září ke všem. Když to umíme, můžeme přinést do světa opravdu hodně požehnání a hodně inspirace. Můžeš opravdu mnoha lidem ukázat možnosti a sílu.

Co máme dělat, když někoho nenávidíme tak, že bychom byli schopní ho zabít?

Buddha k tomu řekl: Když chceme někoho zabít, pak bychom se měli zamyslet nad tím, že bychom vlastně zabili jen mrtvolu. Ten dotyčný zanedlouho stejně zemře a možná je už teď těžce nemocný. Takže se to nevyplatí a nemá to smysl.

A co bych k tomu řekl já? Řekl bych, že to nejlepší, co můžeme udělat, je lidem odpustit. Když lidem odpustíme, nemusíme se pak s nimi v příštím životě už setkávat, svazek zmizí. Když budeme lidi nenávidět, budou pak kolem nás tancovat stejně protivně i v příštím životě a opět s nimi budeme muset pracovat.

Vždy přemýšlím tímto způsobem: rychle odpustit, popřát vše nejlepší a být rádi, že můžeme zmizet. To je moje rada. Kromě situace, kdy za námi lidé přijdou. Pak za ně máme zodpovědnost.
Také ve vztazích vždy radím – rozejít se v dobrém. Protože když se rozejdeme jako nepřátelé, pak jako bychom všechny ty zkušenosti, které jsme spolu získali, zmrazili a nebudeme k nim mít přístup. V každém dalším vztahu potom musíme znovu prožívat přesně ta samá dramata a tragédie. Rozejdeme-li se ale jako přátelé a přejeme-li si navzájem všechno dobré, pak máme volné ruce a můžeme dělat, co chceme.