Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.

Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!

Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.

A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Proč je v buddhistických institucích zastoupeno tak málo žen?

Ženy to tolik nechtějí. Nezáleží jim tolik na nějaké vysoké pozici v hierarchickém systému. Ženy pracují spíš v kruzích než v pyramidách. Kromě toho je jednoduše tolik nebaví boje o postavení jako muže. Když ženu a její rodinu nerušíme, je mírná. Na druhou stranu, pokud nějaký muž zaslechne, že ve vedlejším údolí je někdo, kdo je silnější než on, přejde i velmi vysokou horu, aby si ho prověřil.

Když tedy jde o založení rodiny, ženy většinou tráví více času s dětmi, protože je to pro ně důležitější než postup v rámci nějakých institucí.

Ale když pak mají opět více času a znovu začnou vycházet směrem ven, mají neotřesitelnou novou zkušenost, obrovskou zralost a stávají se dobrými učitelkami.

V naší linii mají ženy stejně tolik co říct jako muži. Pracujeme na úrovni radosti a přátelství. Mezi mými vlastními žáky, i mezi těmi, které posílám, aby učili a vedli centra, je stejně tolik žen jako mužů.

Ostatně zdá se, že méně žen než mužů plně vystupuje ze života a chce se na 100% věnovat něčemu nadosobnímu. Většinou chtějí něco pro sebe, rodinu nebo muže. Ale máme chytré a velmi schopné ženy, které dokáží propojit učení s osobním životem a rodinou.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Už velice dlouho toužím po vztahu, ale nějak se mi nedaří najít partnera. Můžeš mi dát radu?

Je to opravdu jako ve filmu, který jsme viděli předevčírem. Nic nedělá člověka víc sexy než úspěch. Pokud jsme naopak příliš zjevně pod tlakem úspěchu, lidé to cítí. Pak si pomyslí, strávím s ním jednu noc a příštích pět týdnů mi bude možná neustále telefonovat a už se ho nezbavím. Je lepší, když působíme nekomplikovaně a vypadáme, jako bychom měli dostatek dobrých nabídek.

Napřed se musíme dokázat radovat sami a potom to sdílíme. Nemůžeme k někomu přijít se všemi svými nesplacenými pohledávkami a sdělit: „Teď konečně potřebuji to a to.“ Musíme ukázat, že jsme na tom dobře a dokážeme přinášet radost i druhým. Moje rada je: Uvolni se, dělej to, co máš před nosem. Zajdi občas na diskotéku, porozhlédni se tam, prohlédni si lidi, ale zůstaň uvolněný. To je důležité.

Když následkem užívání drog upadneme do stavů zmatenosti, můžou za to pak pouze drogy nebo k tomu musíme mít i dispozice?

Určitě tu musí být kroužek a háček. Prožil jsem šedesátá léta a mám s drogami mnoho zkušeností. Než jsem se dostal k buddhismu, napsal jsem diplomovou práci na univerzitě v Kodani a velmi jsem se zajímal o všechny možnosti rozvoje mysli.

Takže jasné světlo, které člověk vidí po požití LSD, nebo schopnost opustit tělo a všechny tyhle věci jsou naprosto báječné. Ale pak postupně zjišťujeme, že to nejsou drogy, které nás dělají šťastnými. Během 8 hodin prožijeme radost, kterou bychom za normálních okolností prožili možná během půl roku. Když si tohle několikrát dopřejeme, začnou z banky přicházet červené dopisy s nápisem „Přečerpáno!“ a pak už to není radost a smysl. Potom to může vést ke strachu a zmatku.

Pokud jsme brali drogy, vytvořili jsme plochu, na které můžeme pracovat. Pracujeme s tím a dále se rozvíjíme prostřednictvím meditace, kde vytváříme základ pro všechno další. Ale pokud jsme žádné drogy nebrali, nemusíme to dohánět.

Neříkám, že by se LSD nemělo používat. Mělo by být aplikovatelné psychology v případě extrémního strachu ze smrti. V tomto případě dokáží opravdu minidávky o 25 mikrogramech způsobit, že tento strach zmizí. Myslím si, že dobří psychologové by měli mít možnost používat LSD jako nástroj, možná i lamové, pokud mají čas. Jako lék. Ale nemělo by být volně k dostání, aby si ho mohl každý nacpat do hlavy. To není dobré.

Pokud se dokážeme rozvíjet bez drog, vlastní silou a prostřednictvím meditace, je to daleko účinnější. Vytváříme něco trvalého. Když bereme drogy, létáme nahoru a pak zase přistáváme a máme spoustu prožitků, které připomínají jojo a o kterých později můžeme moudře tlachat. Ale nemáme žádné trvalé zkušenosti. Při meditování klademe jeden kámen na druhý. Tam, kam se dostaneme, pak také doopravdy jsme.