Jak můžeme pomoci někomu, kdo je neustále deprimovaný?

Nejdříve mu ukážeme, že jeho úlet není zajímavý. Že ten úlet snášíme, protože jsme přátelé, ale že není vůbec zajímavý. Že tím nic nezíská a také nebude zajímavější. Pak ho možná „polechtáme na mysli“, když ho nemůžeme polechtat někde jinde. Prostě jsme tvrdošíjně laskaví a zabýváme se pouze pozitivními věcmi. Sám to tak dělám. Vím, že vás občas uzemním. Přijdete za mnou a myslíte si, že máte velký problém.

Ale ve skutečnosti jde o to, rozpoznat samotné zrcadlo a ne obrázky, které se v něm objevují. Zatímco vy vidíte jen mnoho obrázků, spoustu černé vody po mytí, která stéká po zrcadle, já vidím, že zrcadlo začíná stále více zářit.
To je to, co mě zajímá. Zatemnění a překážky tak jako tak zmizí a neustále se mění. Kdo to vlastně bere vážně? Není to důležité.

Důležitá je buddhovská podstata za tím. Ta je skutečná a víc a víc září. Tu vidíme a prožíváme. Neberu nikoho do náruče a nejsem povrchní, když říkám: „Vypadáte dobře!“ Skutečně, čím déle jste v dharmě, vypadáte pokaždé lépe, něco jste se naučili, pokročili jste dál.

Vždycky říkáš: „Prožívající je víc vzrušující než ty nejzajímavější prožitky.“ Jak získat tuto zkušenost sám?

Prožiješ to v okamžicích, při kterých subjekt, objekt a jednání jsou jedním, to znamená, když není žádná oddělenost mezi prožívajícím, tím, co je prožíváno a samotným prožíváním. Příchuť této zkušenosti zažíváš například při orgasmu, kdy zcela splýváš se svým partnerem, nebo během volného pádu při seskoku padákem. Nebo také když sedíš zcela v klidu, sleduješ, jak myšlenky přicházejí a odcházejí, a přitom vnímáš prostor mezi nimi. Určitě také znáš situace, při kterých na nic nemyslíš, protože se zcela zabýváš tím, co děláš. Zkrátka jsi do toho zcela ponořen.
Tato zkušenost ale zatím není stabilním stavem mysli, je ještě spojená s množstvím zatemnění. I tak je ale možné mít mnoho takových prožitků.

Z absolutní úrovně pohledu je samotný prožívající silnější než jakýkoli prožitek. Sám ještě zdaleka nejsem osvícený, ale přesto je pro mě každý den víc vzrušující než ten předchozí. Kdybyste se všichni mohli vidět tak, jak vás vnímám já, koupili byste si všichni domů obří zrcadlo a posadili se před něj. Všichni jste inteligentní a neskutečně krásní, ale zatím to nevnímáte. Po určité době praktikování se však budete prudce rozvíjet a vaše zkušenosti budou fantastické.
Se mnou je to tak, že starý Ole má ještě někde na zátylku toho šestnáctiletého uličníka, který když vidí před dveřmi hodně bot, okamžitě myslí na to, že by je svázal k sobě tkaničkami. Nicméně teď pracuji pořád pro druhé a většinou není na nic jiného čas. Ale radost, kterou současně prožívám, je obrovská. Radost a prostor neustále rostou. Tuto zkušenost můžete získat všichni. Jediný rozdíl mezi námi a Buddhou je v tom, že on víc meditoval než my. My všichni jsme jasným světlem a máme buddhovskou podstatu a každý je schopen ji rozpoznat.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Nevzniká tím špatná karma, pokud vím, že můj partner trpí, když jsem s někým jiným?

Přijde na to. Když si opravdu myslíš, že je to tvůj partner, pak máš jistou zodpovědnost za to, abys mu přinášel co nejvíce štěstí. Na druhou stranu máš ale také zodpovědnost, aby se učil, rostl a jako člověk se dále rozvíjel. V takové situaci to musíš zhodnotit sám.

Závisí to také na tom, jak pohlížíme na svět, jak myslíme a prožíváme. Jestli se lidé potkávají na úrovni „až do hrobu jen s tebou“, nebo jestli si spíše řekneme: „Teď budeme spolu růst a postupovat kupředu, budeme se rozvíjet a ujdeme spolu pokud možno co nejdelší kus cesty.“ To je všechno individuální a rozdílné. Nelze zde stanovovat žádná pevná pravidla.

Když máme například partnera, který je žárlivý, měli bychom se zamyslet, jestli je nevěra dobrý nápad. Jsme-li ale s někým, kdo si skutečně myslí: „Můj partner ví, co dělá“, „Pokud se mu daří dobře, daří se mi také dobře, a když se zamiluje někde jinde, přinese také více domů, protože je všechno zase nové a svěží“, v tomto případě by to bylo celé v pořádku. Pokud jsou partneři zdraví, to je vždy předpokladem. Přitom už ale ve vztahu musí být velká důvěra. Když jdeme s někým do postele, jdeme do postele i se všemi jeho partnery, něco z nich s ním totiž zůstává. To je už velká věc.

Měli bychom si vždy hledat dospělé partnery, a ne malé, závislé, kteří mají málo nadbytku. Není to nic moralistického, nejde o „špatné“ a „zakázané“. Vůbec ne. Z buddhistického pohledu není tělo něco z podstaty špatného, jako je tomu v některých jiných náboženstvích. Je nástrojem k pomáhání a přinášení užitku ostatním, k dávání lásky a štěstí. Díváme se na tělo jako na palác ze světla se 72 000 energetickými kanály, které mají podstatu moudrosti.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.