Mám okruh přátel, se kterými jsem se vždy cítil být úzce spjatý. Teď ale pozoruji, že se z něho musím dostat. Jak můžu tuto situaci vyřešit v dobrém?

Nejlépe tím, že si pomyslíš, že to tak je nejlepší pro všechny. Pomyslíš si: „Když se v jejich společnosti v mojí mysli objevuje mnoho rušivých pocitů, přináší to špatnou karmu i jim, a teprve když získám odstup, jim budu schopný opravdu pomoci.“ Musíš to ospravedlnit jen sám před sebou. Řekneš jim něco, co podle tebe mohou do jisté míry považovat za zdůvodnění, a pak to s radostí odetneš. A čím nicotnější toto zdůvodnění bude, tím více budou nuceni se blíže podívat na vlastní situaci.

Když přijdeš s velkým a rozsáhlým vysvětlováním, s body a podbody a proč a kvůli čemu, pak tomu budou moci na všeobecné úrovni pojmů čelit.

Nejmoudřejší je, když řekneš něco jako: „Když jsme byli spolu, rozbolela mě často hlava.“ Něco úplně jemného, ženského. Pak se začnou ptát: „Proč?“ Ale ty najednou nebudeš k nalezení.

Pak zůstane něco, co je bude trápit. Budou se sami sebe ptát: „Co to má být? Jaká bolest hlavy? Proč z nás někoho začne bolet hlava?“ Zanechat tak něco, co bude dlouho hryzat a rýt. Pak po tobě zůstal dobrý dárek. Uvedeš v nich něco do pohybu.

Proč si neosvícená mysl stále dokola hledá tělo?

Karma, tedy určité činy, slova a myšlenky z minulého života působí jako nějaké lepidlo, jako něco, co ze všech možností prostoru jednu vytáhne a nechá vykrystalizovat. Pak najdeme rodiče, spojíme se s oplodněným vajíčkem a přijdeme na svět. Co nás tady drží, je příčina a následek a nevědomost, která s tím souvisí. To, že si myslíme, že jsme omezení. Jsme tu vázáni, protože tu jsou podmínky, protože se háček zahákl za kroužek, protože nejsme schopní prožívat mysl jako jasné světlo a namísto toho se identifikujeme s tělem.

Myslet si, že „jsme“ tělem, je omyl. Tělo „máme“. Skrze tělo můžeme pracovat, ale naší skutečnou podstatou je jasné světlo. Dokud to nerozpoznáme, věříme, že jsme tělem a prožíváme stáří, nemoc a smrt a obtíže, které jsou s tím spojené. Buddha nám zprostředkovává zkušenost, že opravdu jsme jasným světlem. To je cíl. Tělo je náš nástroj, který používáme pro dobro ostatních bez toho, abychom prožívali vzlety a pády, bez obav a očekávání, prostě jen proto, že to přirozeně vnímáme jako správné.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co říká buddhismus o věrnosti v partnerství?

Nejprve je důležité pochopit, že Buddha není stvořitel ani trestající Bůh, který by na nás ukazoval moralistickým ukazováčkem. Buddha si jen přeje, aby se nám vedlo dobře, abychom lépe žili, lépe umírali a lépe se znovu rodili a abychom se rozvíjeli. Buddha se držel daleko od našich ložnic. To bylo to nejchytřejší, co mohl udělat.

Lidé jsou prostě rozdílní. V různých kulturách existují různé modely. Na Západě převládající model je jeden plus jedna: jeden muž má jednu ženu a jedna žena má jednoho muže. Ti mají pár dětí. To vytvořilo v západním světě tu nejstabilnější společnost. A skutečně to vypadá tak, že je to pro většinu lidí to nejlepší. Často se ale vztah stane trochu omezeným, je v něm příliš mnoho tlaku a očekávání jako v tlakovém hrnci.

V jiných zemích existuje polygamie, jeden muž má více žen. Pak existují země jako Tibet, kde je polyandrie, kde má jedna žena více mužů.

V Grónsku patří k pohostinství, že host může strávit noc s ženou hostitele, když přijde na návštěvu. Cestoval totiž pravděpodobně pár týdnů v mrazivém prostředí, zatímco hostitel je s ženou stále. Přirozeně záleží na ženině souhlasu.

Naproti tomu ženy v arabských státech musí své tělo zahalovat, protože muži nechtějí, aby někdo viděl, jak pěkné nebo ošklivé jsou. To však velmi omezuje jejich svobodu pohybu a často se stávají oběťmi dopravních nehod, protože pořádně nevidí.
Mezi těmito modely svobody a omezení nacházejí různí lidé svoji cestu. Ve velké míře je to závislé na karmě. Ve většině případů máme nejsilnější karmu s jedním nebo dvěma partnery, s kterými jsme byli v předchozím životě.

To jediné, proti čemu se Buddha vyjadřoval negativně, je incest. V tom byl zcela jednoznačný. Jinak ale jako buddhista nebo buddhistka můžeme žít dobře téměř v jakékoli společnosti bez toho, abychom se dostali do potíží. Sexuální vztah, který nezpůsobuje bolest, je dobrý sexuální vztah.

Teprve, když přijdou děti, vzniká opravdový závazek. Přivedli jsme tak na svět bytosti, které jsou na nás závislé. Pak bychom se měli pokusit být dobrá rodina nebo k sobě mít minimálně dobrý vztah.

Jak se zbavím žárlivosti?

Žárlivost souvisí vždy s něčím úzkým, malicherným a osobním. Přemýšlíme například nad tím, jestli s ním přítelkyně dělá teď to samé, co vždycky dělala se mnou. Pak nás sžírá žárlivost. V tom případě bychom tomu, na koho žárlíme, měli přát hodně toho, kvůli čemu jsme žárliví. Tolik, až se všechno vznese do božských světů a zcela překročí vše osobní. Budeš jí přát 500 fantastických milenců a jemu 500 překrásných tanečnic. Pak jsi volný. Jde o to dostat se z těchto úzkých osobních pocitů.

Pokud je však bolest z žárlivosti ještě příliš silná, asi se musíme ještě trochu učit. V takovém případě bych začal s mantrami, které působí na mysl jako anti-neurotický ochranný film. Rušivé pocity po něm sklouznou a nemůžou se usadit. Jednoduše vyjmout komponenty neurózy a místo nich vložit komponenty manter. Pro někoho, kdo teprve začíná pracovat s myslí, kdo nemá ještě tolik síly a je ještě hodně zranitelný, jsou mantry prvním opatřením a nejlepší ochranou.

Na nejvyšší úrovni se tak dlouho chováme jako buddha, dokud se jím nestaneme. Znamená to, že zcela setrváváme ve stavu identifikace s osvícením, necháváme věci odcházet, nedržíme se jich. To je nejvyšší úroveň.