Co můžeme poradit přátelům nebuddhistům, když si všimneme, že jsou příliš zapleteni do rušivých emocí?

Existuje jedno arabské rčení, které můžeme použít za těžších okolností: Stál tam jeden a naříkal, že nemá boty, a pak jsem uviděl dalšího, který neměl nohy…

Můžeme ukázat, kolika lidem se daří mnohem hůře než nám samotným. Možná tě pak nebudou mít rádi a možná se tak zbavíš problematických lidí, ale až se jim bude dařit lépe, přijdou a opět tě budou mít rádi. Možná právě kvůli tvé upřímnosti.

Jednou za čas překročit hranice má jistě smysl, ale jak se vyhnout tomu, aby člověk zašel opravdu příliš daleko?

Doporučuji nechat se vést zdravým rozumem. Je možné se posouvat krok za krokem dál a přitom dělat pořád více pro druhé. Příležitostně je dobré znovu a znovu překračovat vlastní hranice, protože to vytváří víc prostoru a je to velice radostné. Přitom by ale člověk neměl zapomínat na nezbytnou opatrnost.

Pokud se změní motivace tak, že pracujeme především nebo zcela pro druhé, pak na nás buddhové myslí a chrání nás. Děláme všechno pro druhé a druzí dělají všechno pro nás.

Já už nepřemýšlím, jestli je něco nebezpečné či nikoli, neboť když člověk pracuje v otevřeném prostoru a dělá to, co je v dané chvíli potřeba, tak se všechno třpytí, je plné radosti a děje se teď a tady.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Co to znamená, jestliže řekneme, že rušivé emoce jsou surovina pro osvícení?

V křesťanství jsou rušivé emoce považovány za hříchy a stejně tak jsou i v jiných náboženstvích hodnoceny negativně. V buddhismu Diamantové cesty ale vycházíme z toho, že rušivé emoce jsou surovina, s níž pracujeme na cestě k osvobození a osvícení.

Vytahuješ z rušivých emocí energii a sílu a děláš je tak užitečné. Symbolem toho je páv: Tibeťané říkají, že páv žere jed, aby získal všechny krásné barvy na svých perech. Obdobně pracujeme se všemi rušivými vlivy, veškerým utrpením a všemi obtížemi, které jsou nám vlastní, měníme je a získáváme z nich energii a sílu. Rušivé emoce vnímáme jako biologický odpad. Když to děláme správně, získáme kompost a semena nám vzklíčí.

Ale je důležité, abys měl nejdřív dostatek odstupu a udržel kontrolu. Pak jsi schopen vidět, že rušivé emoce nejsou vůbec tak skutečné, že vznikají, mění se a zase se rozpouští.

Pak jdeš o krůček dál a pozoruješ, jak přichází a odchází. Jsi jako prázdný dům, v němž se prochází, aniž by mohly cokoli způsobit.

Poslední stupeň je pro lidi ze Západu velice užitečný – v tibetské představě ale neexistuje. Tady chytáš energii rušivé emoce a využíváš ji k mytí nádobí nebo k něčemu dalšímu. Jakmile jsi za kopcem, nemůže tě rušivá emoce chytit, nechováš se jako dříve. V tu chvíli dokážeš využít její sílu, abys zryl celou zahradu. Tato kanalizace – rozdělení proudů – energií je zcela praktická rada ode mě, to nemám od svých učitelů. Ale je velice užitečné nasadit rušivé energie jako sílu, abychom něčeho dosáhli.