Nehrozí nebezpečí, že nás ostatní budou přehlížet nebo zneužívat, budeme-li neustále jednat nesobecky?
Někteří lidé mají o „nesobeckosti“ představu, že když se člověk „zmenší“, ostatní pozvedne. Z křesťanského úhlu pohledu jsme zvyklí myslet „buď a nebo“. Jedno zmenšit, druhé zvětšit. Ale to je příliš jednoduché.

Když si myslíme, že v určité situaci dokážeme nejvíc udělat my sami, může se nesobecké jednání projevovat i tak, že se protlačíme dopředu. To znamená, že v každé situaci hledáme to, co představuje nejvyšší úroveň pro dobro všech.

To nejméně sobecké, co můžeme udělat, je nebrat vážně špatné chování ostatních. Nedáváme do toho energii a neúčastníme se té hry. Vidíme takové chování jako zajíce s rohy, jak říkají Tibeťané – jako něco, co neexistuje. Místo toho vyzdvihneme tu nejlepší situaci. Chceme dosáhnout nejvyšší úrovně pravdy a necháváme růst to nejlepší, co se v určité situaci může udát.

Doposud jsem měl pocit, že do značné míry máme určenou roli, kterou v životě hrajeme, a způsob, jakým věci vidíme. Jak se z toho můžu vymanit?

Součástí každé meditace, kterou děláme, a především v Diamantové cestě, je fáze prázdnoty. To znamená, že jsi v prostoru, ten prostor je naprosto vědomý a všechno do sebe zapadá. Z tohoto prostoru si vytvoříš svou skutečnost, vstupuješ tak do světa a jsi svobodný. Můžeš si vybudovat takový pohled a takový svět, jaký chceš mít. Musíš pouze vědět, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí!

Musíš si věřit, opravdu mít odvahu dělat to nejlepší a nenechávat se brzdit omezeními kultury, rodiny a podobně. Musíš se opravdu rozhodnout pro pohled, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí, a snažit se potom tento pohled udržovat v každodenním životě!

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Jaký je rozdíl mezi láskou a připoutaností ve vztazích?

Rušivé pocity jako připoutanost vznikají původně ze zmatku. Jen tři pocity nevznikají ze zmatku a jsou absolutní: neohroženost, radost a láska. Neohroženost se objevuje, když mysl rozpoznává svoji podstatu podobnou prostoru. Když rozpozná, že není věcí, ale že je nezničitelná jako prostor. Radost se objeví, když mysl rozpozná svoji jasnost. Když na úrovni neohroženosti rozpozná svoji svobodnou hru, svoje možnosti a svoje bohatství, pak se člověk stane radostným a šťastným. Láska se projeví, když mysl rozpozná, že je bez hranic.

Když vidíme, že podstatou mysli je prostor, jasnost a neomezenost a že všechny bytosti jsou jako my, že chtějí být šťastné a chtějí se vyhnout utrpení, zjistíme, že své vlastní pocity nemůže oddělit od ostatních. Pak člověk ani nemá jinou možnost, než se stát laskavým. Tyto pocity pramení pouze ze skutečné pravé podstaty mysli, proto jsou opravdu trvalé.

U normálních lidí je mysl jako oko, dívá se ven, ale samu sebe nevidí. Můžeme změřit a popsat všechny jevy v prostoru, ale na otázku, jakou má naše mysl velikost, délku, šířku, barvu, formu nebo chuť, neumí nikdo odpovědět. Víme všechno o vnějším světě, ale nic o samotném prožívajícím. To je špatné, neboť vnější obrázky se stále mění, ale mysl zůstává stále stejná.
Z této neschopnosti mysli vidět sebe samu vznikají dva základní pocity. Ten první je připoutanost nebo chtění. Myslíme si, že jsme něčím míň než celistvostí všech jevů, a přejeme si něco, o čem si myslíme, že to nemáme. Ten druhý je nechuť, myslíme si, že ty ostatní tam vně nemáme rádi, že jsou nebezpeční.

Mnoho lidí zaměňuje touhu s potencí a myslí si, že nemít žádnou touhu znamená být impotentní. Zde dochází k jazykovému nedorozumění a kvůli tomu nechce spousta lidí meditovat. Proto používáme pojem připoutanost nebo chtění.

Když se podíváme na principy lásky a připoutanosti, můžeme od sebe jednoznačně odlišit dvě oblasti. Jedna má jenom pozitivní stránky, to je dávající láska. Vyznačuje se tím, že dochází k vzájemné bezprostřední výměně, nebo že jsme soucitní, že sdílíme, co máme. Nebo máme sdílenou radost, těšíme se z věcí, které s námi osobně nesouvisejí, jenom proto, že to považujeme za dobré. Dále prožíváme vyrovnanost, protože víme, že všichni lidé mají buddhovskou podstatu nezávisle na tom, jak moc je toto jasné světlo schované.

Máme čtyři úrovně, dobrou lásku, dávající lásku, bohatou lásku, kdy dáváme a jsme soucitní, a špatnou lásku, která není „teď a tady“, ale zítra nebo včera, která nechce dávat svobodu, ale ohraničovat a omezovat. Taková láska se netěší z toho, když se partner něco učí a rozvíjí se, jen si myslí, teď bude on nebo ona chytřejší než já a uteče mi. Tuto žárlivou, omezující, závistivou a očekávající lásku bychom měli opravdu zahodit, jakmile prožijeme její první náznaky. Omezující kontrola není pro nikoho dobrá. Lidem bychom měli dávat svobodu a nechat je jít. Když se vrátí zpátky, tak patří k nám, když jdou pryč, pak budou někde jinde šťastnější. Všechno, co připoutává, očekává a je těsné, není dobré, všechno, co je svobodné, je dobré.

Existují v buddhismu vysvětlení, jak vznikají psychózy?

V buddhismu hovoříme o čtyřech různých typech duševních problémů:

První typ vznikne, když jsme v předchozích životech brali velké množství drog nebo pili hodně alkoholu. Pak se v tomto životě narodíme se špatným propojením mozku, „stroj“ tedy pracuje chybně.

Pak jsou chyby, které mohou vzniknout v tomto životě, také kvůli velkému množství drog nebo alkoholu.

Pak je tu možnost, že jsme žili bez radosti, přivedli jsme si do svého života velice málo přátel a neměli jsme chuť do života, takže nejsme chráněni. Pak do nás mohou vstoupit různé divné energie a působit v nás. To se nazývá schizofrenie.

A čtvrtá možnost je, že jsme připustili, aby se v našem shromažďovacím vědomí nahromadilo tolik špatných a rušivých dojmů, že vždy, když se s nimi naše mysl setká, už to nemůže vydržet a pokouší se utéct někam jinam. To jsou potom stavy paranoie.

Když zemřeme, tak sice odpadnou problémy a poruchy, které souvisí s tělem, a máme opět nové možnosti. Na druhou stranu se dá říct, že pokud jsme v sobě vybudovali velice silné rušivé energie, pak s námi tyto energie přejdou i do dalšího života.