Vystudoval jsem ekonomiku a v tomto oboru nyní pracuji. Je to „dobrá práce“, tzn., dají se díky ní vydělat slušné peníze a člověk si může i rozšířit své „know-how“. Možná to je to, co si mnozí přejí a o co možná i mnozí lidé usilují. Bohužel mám ale pocit, jako bych v práci z lidského úhlu pohledu zakrněl. Problém spočívá v tom, že jsem se nesžil se svou úlohou, nemohu se s ní identifikovat. Je to prostě nějaký úkol, ke kterému je potřeba určité vzdělání, ale mohl bych stejně tak dobře stříhat ovce, jen příjem by byl samozřejmě nižší. Ať se sebevíc snažím ujasnit si, že chci podat dobrý výkon, nedaří se mi přitom najít smysl mé úlohy: sestavovat a spravovat jiným podnikům, např. bankám, výrobním závodům nebo pojišťovnám, jejich IT infrastrukturu. Kdybych pracoval v jiném oboru, objevil by se u mě neodvratně ten samý problém. Je mi prostě líto mého času. Je to pýcha nebo jsem asociální?

Jestliže nechceš být lékařem, učitelem nebo umělcem, pak od své práce očekáváš naplnění, které ti nikdy nemůže přinést. Buď proto rád, že peníze plynou, podporuj, kde můžeš, a medituj každý den. Jen tvá mysl se dokáže radovat a ona zbarvuje tvé vidění světa. Těším se na naše další shledání, jdi na jistotu.

Jak můžeme ověřit, jestli právě máme jasnou mysl nebo prožíváme nějaký úlet?

Můžeš říct nahlas slabiku PEJ a potom pozorovat, jak se tvá mysl zachová. Jestli se pak všechno, co jsi měl v mysli, rozeběhne do mnoha směrů, tak se jednalo spíše o úlet. Jestliže se naopak objeví ještě větší jasnost, uvidíš ještě přesněji, co se děje, a budeš ještě více ve svém středu, tak je to správně. Toto je nejvyšší úroveň, jak něco ověřit.

Co také můžeš udělat, je ověřit, jak by ses cítil, kdyby bylo najednou všechno vzhůru nohama. Kdyby tě ty krásné dámy, na které myslíš, najednou už neměly rády. Co by při tom prožívala tvoje mysl, jak by reagovala? Můžeš tak ověřit, kolik vlastních projekcí do věcí vkládáš, jestli skutečně myslíš na ostatní a na jejich štěstí, nebo jestli se honíš za svými vysněnými přáními.

Ve skutečnosti je ale nejlepší nenechávat se zaplétat do mnoha myšlenek a představ. Dávat pozor, abychom myšlenkové procesy prožívali jako svobodnou hru mysli, jako její bohatství a její energii a nenasazovali si okovy, které nám svazují ruce a nohy. Myšlenky jsou dobrými sluhy, ale obtížnými pány. Všechny jsou vlnami v oceánu. A pouze oceán je důležitý.

Občas si můžeme na chvíli dovolit snění ve dne, abychom odbourali trochu stresu, dokud si uvědomujeme, o co se jedná. Pokud si to ale začneme skutečně přát, přidají se k tomu očekávání a obavy a to už není příjemné.

Když se jedná o otázky centra nebo skupiny, máme jednat samostatně, nebo se zásadně ptát lamy?

Pokud jde o meditační praxi, tak bychom neměli nic svévolně pozměňovat, protože ji předal Karmapa. Způsob, jak ji ale lidem zprostředkujeme, se může měnit případ od případu. To může dělat každý podle svého pocitu a svých schopností.

Pokud jde o větší rozhodnutí na každodenní úrovni, např. koho přijmout  jako spolubydlícího do centra, tak se můžeme zeptat, pokud si nejsme jistí. Když však mají lidé, kteří centrum vedou, dobrý cit, můžou se také rozhodnout sami. A i v případě, že to dlouhodobě nefunguje a ten nový se po několika letech zase odstěhuje, mohl přesto v době, kdy tam žil, být pro centrum užitečný a vnést dobrý vliv.

Mým cílem je, aby se každý stal samostatným tak rychle, jak je to jen možné. Vždy, když se v nějaké oblasti můžete naučit něco, co vás zpevní, díky čemu se váš pohled stane uceleným, tak vám radím to udělat. Samostatnost je cílem. Ale tu a tam má lama speciální vědomosti, a pak se ptáme. Jen v případě, když už stejně víme, co chceme udělat, tak se neptáme.

Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.

A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.

U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.

To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.

Když následkem užívání drog upadneme do stavů zmatenosti, můžou za to pak pouze drogy nebo k tomu musíme mít i dispozice?

Určitě tu musí být kroužek a háček. Prožil jsem šedesátá léta a mám s drogami mnoho zkušeností. Než jsem se dostal k buddhismu, napsal jsem diplomovou práci na univerzitě v Kodani a velmi jsem se zajímal o všechny možnosti rozvoje mysli.

Takže jasné světlo, které člověk vidí po požití LSD, nebo schopnost opustit tělo a všechny tyhle věci jsou naprosto báječné. Ale pak postupně zjišťujeme, že to nejsou drogy, které nás dělají šťastnými. Během 8 hodin prožijeme radost, kterou bychom za normálních okolností prožili možná během půl roku. Když si tohle několikrát dopřejeme, začnou z banky přicházet červené dopisy s nápisem „Přečerpáno!“ a pak už to není radost a smysl. Potom to může vést ke strachu a zmatku.

Pokud jsme brali drogy, vytvořili jsme plochu, na které můžeme pracovat. Pracujeme s tím a dále se rozvíjíme prostřednictvím meditace, kde vytváříme základ pro všechno další. Ale pokud jsme žádné drogy nebrali, nemusíme to dohánět.

Neříkám, že by se LSD nemělo používat. Mělo by být aplikovatelné psychology v případě extrémního strachu ze smrti. V tomto případě dokáží opravdu minidávky o 25 mikrogramech způsobit, že tento strach zmizí. Myslím si, že dobří psychologové by měli mít možnost používat LSD jako nástroj, možná i lamové, pokud mají čas. Jako lék. Ale nemělo by být volně k dostání, aby si ho mohl každý nacpat do hlavy. To není dobré.

Pokud se dokážeme rozvíjet bez drog, vlastní silou a prostřednictvím meditace, je to daleko účinnější. Vytváříme něco trvalého. Když bereme drogy, létáme nahoru a pak zase přistáváme a máme spoustu prožitků, které připomínají jojo a o kterých později můžeme moudře tlachat. Ale nemáme žádné trvalé zkušenosti. Při meditování klademe jeden kámen na druhý. Tam, kam se dostaneme, pak také doopravdy jsme.