Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“

Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.

15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.

Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Jednou jsem pomohl někomu, kdo byl zraněný, a všiml jsem si, že jsem přitom byl zcela soustředěný a bez přemýšlení jsem udělal přesně to správné. Je to něco jako vyšší vědomí?

Řekl bych, že nejvyšší stav vědomí je ten, kdy si uvědomujeme více úrovní vědomí současně. Když v nějaké situaci děláš přesně to, co je potřeba, nadosobně a bez přemýšlení o tom, co bys přitom měl cítit, nebo jestli nemusíš mít strach, pak uvidíš, že se veškerá tvá síla a schopnosti dostávají do popředí.

Pak umíš věci, o kterých jsi nevěděl, že je umíš. Kdo nepracuje se svou myslí, bude se chtít vždy něčeho držet nebo něčemu vyhnout. Ale v okamžiku opravdového bytí děláme to, co máme před nosem. A teprve když potom zkontrolujeme, co jsme prožili, byla tam také radost a síla. V daném okamžiku byl ale důležitý samotný čin. Jediné, na co bychom si měli dát při spontánním jednání pozor, je, aby nebyly přítomné žádné rušivé pocity, žádný hněv nebo averze. Když tu opravdu není žádný rušivý pocit, pak děláme, co bytostem pomáhá a co je správné. O tom není pochyb.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Existuji buddhistická učení proti připoutanosti, ve kterých je tělo popisováno jako nečisté. Neodporuje to učením Diamantové cesty?

Buddha předal učení pro různé lidi. Mnichy a mnišky učil vidět vše tělesné jako nepěkné, protože je to nebezpečné pro klid jejich mysli. Laikům řekl, že tělem mohou přinášet radost a pracovat díky němu s myslí. Na nejvyšší úrovni vysvětlil, že v těle je 72 000 energetických kanálů, všechny jsou zářící a smysluplné. Tady se díváme na ženské pohlavní orgány jako na lotosový květ a na mužské jako na diamant. Tělo vidíme jako mandalu, energetické pole tvořené ze světla a energie.

Když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty a vidíme tělo jako nečisté, zlomíme tím své svazky. Když prožíváme tělo někoho jiného jako nepěkné, odpuzující, nečisté, beze smyslu nebo tak podobně, pak vystupujeme z energetického pole buddhů.

Nevím, jak to mniši zvládají, možná to v mysli drží odděleně, ale když se nacházíme na úrovni Diamantové cesty, když jsme dostali učení mahámudry a vidíme pak tělo jako nečisté, tak vlastně všechno zase zahazujeme. Já vždycky říkám svým žákům, nejvyšší pravda je nejvyšší radostí a člověk by tuto úroveň měl udržovat, jak nejlépe dokáže.

Co je vlastně hněv?

Hněv je přání uškodit jiné bytosti. Podmínky pro skutečný hněv jsou:

• vím, že jsi člověk
• nemám tě rád a chci ti uškodit
• dělám to nebo to nechám udělat
• jsem s tím poté spokojený

To je skutečný hněv. Že někdy vybouchneme a uděláme chybu, je zcela běžná reakce, ale přitom chybí jasný úmysl chtít někomu způsobit utrpení. Většina lidí se nechá vydráždit a jedná pak nerozvážně, ale ne vědomě se záměrem způsobit někomu újmu.