Považuji za špatné, že v dnešní době jsou pořady pro děti plné násilí. Nemyslíš si, že to dětem škodí?

Nedovolil bych dětem dívat se na vysloveně sadistické věci. Kde například někdo má radost z toho, když ostatní trpí. Ale kde se bojuje, objeví se pár monster a pak zase odejdou, to není asi tak hrozné. Pokud to není perverzní, ale pouze napínavé, tak s tím děti asi nebudou mít problémy. Pokud je to sexuálně perverzní, pak bych to dětem neukazoval.

Postavy, se kterými jsem se jako dítě identifikoval, byly Seveřané, Vikingové, kteří se plavili po světě a všude všechno ničili a dobíjeli. Myslím si, že to nebylo horší než to, co se ukazuje ve filmech dnes. Možná jsou nyní jen trochu barevnější.

Jak se projevuje moudrost podobná zrcadlu v každodenním životě?

V tom, že zůstaneme uvolnění a nad věcí. Spočíváme ve svém středu a vidíme, jak vznikají a zase zanikají světy. „Fool on the hill“ (pozn. překl.: „Blázen na kopci“), jak zpíval Paul McCartney. Víme, že se nemusíme vměšovat. Věci přichází a odchází, před chvílí tu nebyly a později tu zas nebudou. Současně jsme ale pohotoví a vědomí a víme, co se děje. A jsme přirozeně připraveni podělit se o své zkušenosti s druhými a předat je dál. Pro moudrost podobnou zrcadlu dnes především platí: Být „cool“.(pozn. překl.: Být uvolněný a mít nadhled.)

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Mám problém pustit se do vztahu, protože mám vždy pocit, že se ode mě hodně očekává, a to je mi nepříjemné. Co bys mi radil?

Očekávání se rovná připoutanost. Proto bychom si měli představovat, že chceme toho druhého učinit tak bohatým a krásným, jak je to jen možné. Měli bychom vidět jeden druhého jako svobodného člověka, doplňovat se, dávat si prostor, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší a toto bohatství zase být schopni předávat ostatním. Měli bychom se starat o to, aby se ten druhý mohl rozvíjet, abychom mohli meditovat, abychom se navzájem neomezovali.

Samozřejmě tu jsou ještě hluboké návyky vycházející z tradic a závislostí z dob před vznikem sociálního státu. Žena je doma a stará se o děti a muž venku s oštěpem loví nebo bojuje.
Ženy mají sice větší potíže s připoutaností a muži s hněvem – podle tantrických rodin. Ale dnes v sociálním státě, kde ženy mají stejnou svobodu, mohou být méně připoutané a muži méně hněviví.

Dnes se můžeme setkávat jako svobodní lidé, svobodní jedinci a navzájem se doplňovat, sdílet věci, učit se jeden od druhého a odcházet ze vztahu bohatší. To, co jsme se naučili, co jsme prožili, potom můžeme předávat ostatním. Rozvíjíme v sobě tuto sílu.

Jak se rychle zbavit strachu?

Co se týče strachu, mám vždycky dobrou radu. Podívej se kolem a zeptej se sám sebe: „Kdo by si tak ten strach chtěl koupit?“ Pak si pomysli: „Ona by ho nekoupila, on také ne a ta vedle také ne!“ Zjistíš tedy, že ten strach asi není k ničemu, a tak ho prostě zahodíš! To je jedna možnost.

Strach také často souvisí s dýcháním. V tísnivé situaci člověk dýchá špatně a nepravidelně. Další možnost tedy spočívá v tom, že se přinutíme dýchat pomaleji a zhluboka. Zhluboka se nadechneme až kousek pod pupek, na chvíli zadržíme dech v břiše jako ve váze a pak zase vydechneme. Párkrát zhluboka se takto prodýcháme, dech vždycky na chvíli zadržíme u pupku, ale ne tak dlouho, aby se nám zatočila hlava! Strach pak postupně zmizí.

Nejlepší ale je, když si při všech úzkostech a potížích, do kterých se jen můžeme dostat, pomyslíme: „Všichni jsou moji přátelé a všichni budou mít užitek z toho, když se mi bude dařit dobře, a já teď zkrátka budu dělat to, co mám před nosem.“ A pak to prostě děláme. To rovněž pomáhá při trémě před zkouškou. Pomyslíme si: „To je snad úplné spiknutí. Zkoušející chce, abych uspěl, učitel chce, abych uspěl – mám ty nejlepší karty! Není to fajn?“ A pak se vrhneme rovnou do zkoušky, posadíme se před své přátele a říkáme jim a vysvětlujeme všechno, co chtějí vědět. Vytvoříme si natolik přátelské prostředí, že můžeme jedině vyhrát.