Jak se chovat k lidem, kteří nikdy na nikom nevidí nic dobrého a stále jen kritizují?

Možná bychom je měli poslat pryč a seznámit se s jinými, pokud máme tu možnost. Neměli bychom ale být domýšliví a myslet si, že je to vina ostatních, když s námi mají problém. Určitě bychom měli naslouchat. Ale pokud mají lidé ve zvyku stále jen vytýkat, tak potom můžeme jít jinam.

Život je příliš krátký na takové úlety. Když chtějí lidé pořád jen dělat problémy a mít špatnou náladu, tak ať to dělají sami, nemusíme u toho být.

Můžeme se na život dívat jako na divadelní hru. Veseloher se zúčastníme a bereme hned několik rolí. Od tragédií se držíme raději dál.

Je legrační, jaká dramata lidé vytvářejí například v rodinách. Velice málo diváků, nikomu se ta hra nelíbí, ale hrají ji každý den. To se člověk opravdu chytá za hlavu…

Musíme trvat na tom, aby to bylo zajímavé, aby to přinášelo rozvoj a aby nás to bavilo.

Když to probíhá hloupě, tak nenápadně odejdeme. Můžeme jít meditovat, číst si, navštívit přátele, máme velmi mnoho možností.

Když to začne vypadat opět rozumněji, tak se vrátíme.

Když se jedná o lidi v mém okolí, neustále ztrácím čistý pohled. Objevují se hned myšlenky jako: příliš tlustý zadek, příliš dlouhý nos, atd. Co s tím?

Myslím, že nejvíce pomůže soucit. Musíš lidem přát všechno dobré. To je ten nejlepší způsob pro většinu z nás. Přej jim všechno dobré a všechno ostatní se stane druhořadým, ať už mají divnou barvu vlasů, jsou příliš tlustí, hubení, nebo cokoli jiného. Svůj dobrý postoj přenášíš na nejbližší, vědomě jim přeješ všechno dobré, aby se to na nich odráželo, a všechno ostatní je tak jako tak v pořádku.

Je to jejich druh moudrosti, jejich výjimečnost. Můžeme použít také moudrost tím, že si například představíme, jaké karmické příčiny vedly k jejich chování nebo k tomu, jak vypadají. Ale myslím, že nejlepší je soucit.

Jednou jsi řekl, že moderní Velká pečeť (skt. mahámudra) pracuje skrze centra. Jak to myslíš?

Jsme přece všichni Kagjüpové, tzn., že  mezi sebou máme blízké svazky. Nevyznačuje se to tím, že bychom se viděli každý den, ale tím, že jednotlivé skupiny mají energetická pole, která jsou skrze mě propojena s energetickým polem Karmapy. Když pak jdeme do takové skupiny, učíme se něco o sobě samotných. Hlavním pohledem je Velká pečeť (skt. mahámudra). Víme, že všichni jsme části celku a že subjekt, objekt a jednání jsou základním vyjádřením stejné pravdy.

Proto, ať už je návštěva centra očistou, nebo požehnáním, je vždy zrcadlem, které nám ukazuje naši vlastní tvář. A proto je lepší dobře meditovat v centru, než sedět učiteli na klíně a dívat se někam jinam. Když děláme to nejlepší, co můžeme, udržujeme svazky a máme silnou důvěru, pak je učitel tady. Učitel je prostorem.

Samozřejmě musíme také čas od času vidět fyzického učitele. To proto, abychom se nestali povýšenými nebo pyšnými, abychom si mohli ověřit, že jdeme správně, a abychom uslyšeli něco nového. Ale skupiny učitele zastupují. Obdržíš tam učení, meditaci, metody a potkáš lidi, kteří mají transmisi a požehnání. A tímto způsobem všechno roste.

Jednou jsi řekl, že když je žena nevěrná, je to znamení, že je vztah v nebezpečí, na rozdíl od toho, když to udělá muž. Jak jsi to myslel?

Jsem hodně v kontaktu s lidmi, kteří ke mně přicházejí a píšou mi dopisy. Lidé mě žádají o radu. Z toho můžu odvodit určité stěžejní body. Neříkám, že platí pro všechny, ale že platí většinou. A tady tvrdím – a je to tak, jak jsem to slyšel a viděl – že pro ženu je důležitější psychická a pro muže tělesná stránka vztahu. Ženě zas až tolik nevadí, když se muž pobaví někde jinde, dokud si k jiné ženě nevytvoří důvěrný vztah.

To nemá ráda. Na druhou stranu může mít žena pověšených pět filmových hvězd na stěně, ale dokud je uvařené jídlo, když muž přijde domů, je to v pořádku. Muž ale nechce, aby jeho partnerka šla do postele s jinými muži. Muž je více zaměřený fyzicky, žena více duševně.

Nevěra má pro obě pohlaví většinou rozdílný význam. Existuje jeden rozdíl. Když je nevěrný muž, je to pravděpodobně proto, že má jednoduše dobrou náladu. Jde ven, užije si trochu zábavy, probudí se někde jinde, podívá se, jestli to je blondýnka nebo zrzka, jde zase domů a všechno zapomene. Když to ale dělá žena, je to většinou proto, že její vztah je nějak narušen nebo nevypadá dobře, vypovídá to více o vztahu, než když je nevěrný muž. Proto se také říká, že to, co dělá César, není tak důležité, ale podívej se, co dělá Césarova žena, protože to ukazuje skutečnou situaci národa.

Jak se můžeme přimět neskočit do každé rušivé emoce a naplno ji neprožít, ale smysluplně využít?

K tomu mám mnoho nových nápadů. Momentálně mi připadá jako nejvíce smysluplné pozorovat rušivé emoce jako polotovary. Co ještě hoří nebo je špinavé nebo se minulo účinkem, to nevytahujeme z trouby, ale čekáme na hotový broušený a pochromovaný produkt.

Stejně tak to děláme s rušivými emocemi: Jsme si vědomi toho, že hněv je předstupeň prožitku moudrosti podobné zrcadlu. Proč bychom se měli vzdát takového zářivého prožitku a prožívat hněv? To by bylo hloupé. Raději počkáme, až dozrají bobule, jinak by nás z nich bolelo břicho. Jestliže opravdu víme, že každá rušivá emoce je předstupeň osvíceného stavu, pak jednoduše počkáme, až ovoce dozraje a netrháme je zelené.

Takže pokud jsme hněviví, pak víme, že jakmile to přejde, budu pěkně chytrý a nato teď čekám. A jsme-li pyšní, pak víme, že velmi brzy uvidíme svět jako velmi bohatý. A už se nechováme ani hněvivě ani pyšně.

Je-li připoutanost příliš silná, víme, že velice brzy budeme schopni všechno zcela jasně rozlišovat, a proto to nezkazíme tím, že bychom ukvapeně jednali. Nebo když jsme žárliví, víme, že velice brzy rozeznáme spoustu spojení v minulosti i do budoucna, a tak se teď nevzdáme svému pocitu a neuděláme scénu.

A když si připadáme hloupí, pak bychom to neměli brát příliš vážně a myslet si „Nikdy se nic nenaučím!“, ale počkáme, až se mraky zmatku zase rozpustí, sedíme tu a záříme silněji než kdykoli předtím.

Tímto způsobem se vše vymezuje a prožijeme hodně rozvoje. Musíme si udělat jasno v tom, že každá rušivá emoce je ve své pravé podstatě moudrost, a počkáme, až se ukáže.