Musím pracovat, abych se uživil. Co mohu udělat pro to, abych tento čas pokud možno smysluplně využil?

Na tvém místě bych uvažoval dlouhodobě. S přístupem „co si myslím, co říkám a co dělám, dlouhodobě prospívá bytostem“ využíváme čas správně. Především bych se snažil udržet ve všem, co se děje, příchuť vysvobození a osvícení a přál bych si, aby se díky tomu lidé rozvíjeli a postupovali dál. Jestliže si myslíme, že to, co děláme, prospívá bytostem z dlouhodobého hlediska, přináší jim to radost, smysl, nadbytek nebo volný čas pro duševní rozvoj, je to dobré.

V opačném případě zůstaneme jen u obvyklého sem tam a způsobu, jakým můžeme sami přežít. Proto tolik lidí pracuje jako lékaři, rehabilitační pracovníci a maséři. Kdo přímo pracuje s lidmi, ten okamžitě a bezprostředně prožívá, že to lidem prospívá.

Jiní z nás mají práci, kde tento účinek nerozeznáme okamžitě, jako například vydávání knih nebo něco podobného. V takovém případě pomáhá přístup, že to lidem pomůže později. Pokud se věnujeme převážně mechanické činnosti, můžeme během práce jednoduše pozorovat svou mysl.

S přístupem, že děláme svou práci, abychom se později ve svém volném čase duševně rozvíjeli, můžeme dobře postupovat kupředu. Každý okamžik, který využijeme k tomu, abychom pozorovali vlastní mysl, má hluboký význam.
Fyzickou práci můžeme mimochodem využít přinejmenším stejně dobře jako práci u psacího stolu. Protože kdo pracuje se svým tělem, může využít čas k opakování manter, udržování buddhy nad hlavou nebo posílání energie a dobrých přání všem bytostem. Kdo se naopak opravdu soustředí a musí se občas zabývat i věcmi, jež jsou mu nepříjemné, obětovává za tento čas své vědomí a může tak prožívat těžké časy.

Za všech okolností ale můžeme udržovat vědomí a pozorovat, jak mysl reaguje. Jestliže postavíme pozorovatele nade vše, co se děje, snažíme se být si vědomi prožívajícího, který prožívá všechny věci, pak nám to přináší jenom užitek.

Podle čeho zjistíme, že jsme připraveni jednat svobodně a podle momentální situace a nedbat přitom na běžné představy o hodnotách a morálce?

Vidíme-li, že u toho už nejsou žádné rušivé pocity a že se chováme jednoduše jako doktor, který říká: „Když tu nohu neamputujeme, tak ten člověk zemře.“ Když s naprostou jasností a nadosobním pohledem zjistíme, jaká je situace, a jednáme potom bez rušivých pocitů pro dobro ostatních, pak děláme určitě všechno správně. Zbytek je potom karma lidí.

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Je smutek také rušivý pocit?

Tři základní rušivé pocity jsou nevědomost, připoutanost a averze, z nich pak vznikají ostatní pocity.
Smutek pochází z nevědomosti, tedy neschopnosti prožívat přítomnost v její svěžesti. Smutek je projevem uvěznění ve starých obrázcích, od nichž se nemůžeme oprostit.