Profesní kariéra a buddhismus, jde to dohromady?

Je velmi důležité, abychom se nestali neproduktivními. Mnozí se domnívají, že pokud se vydají na duchovní cestu, budou jednou v zimě postávat v sandálech a držet ceduli s nápisem: „Konec se blíží.“ To nikdo nepotřebuje. Proto vždy říkám, že můžeme zvládat všechny úkoly, které zde máme, a ještě něco navíc.

Práce s myslí proto neznamená usnout v kanceláři a už neusilovat o povýšení!

Na jedné straně víme, že pokud zvládneme všechny zkoušky, vyděláme v budoucnu více peněz v kratší době, a tak získáme více volného času. Budujeme svou profesní kariéru. Na druhé straně využíváme takto získanou svobodu k tomu, abychom se duchovně rozvíjeli a pracovali pro druhé.

A od chvíle, kdy si přejeme pracovat pro dobro všech a co nejrychleji se dostat na takovou úroveň, abychom mohli pomoci všem bytostem, už nemáme žádné osobní plány ani dovolenou pro vlastní dobro. Toto vědí moji přátelé z center z vlastní zkušenosti. Pak máme spoustu přátel, hodně práce a jednoduše děláme, co je potřeba.

Může příliš mnoho radosti učinit člověka egoistickým?

Záleží na tom, jestli dokážeme radost sdílet. Na začátku jsme pravděpodobně trochu egoističtí, ale postupně se začínáme dělit. Když jsme naprosto plní radosti, nemůžeme si ji nechávat pro sebe. Já sám doslova exploduji radostí. Tak tomu zkrátka je po 35 letech meditování. A nemyslím, že si to nechávám pro sebe. Při mém prvním prožitku jasného světla všechno explodovalo a v očích jsem měl slzy radosti. Druhý den přišla Hannah, a když jsem jí o tom prožitku vyprávěl, myslela, že se stanu ještě egoističtějším. Je možné, že první prožitek radosti nebudeme moci zcela dobře předat, ale když ji máme až v morku kostí, nemůžeme si to nechat pro sebe, není to zkrátka možné. Osvícení, při kterém by někdo vypadal nešťastně, pro mě není osvícením.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Když máme žárlivou partnerku, je rozumnější nevěru tajit, nebo bychom měli být upřímní?

Řekl bych, že na to ženy nakonec vždy přijdou. Muži to tak často nezjistí, ale ženy ano. Muži umí velmi dobře obelhávat sami sebe, ale ne ostatní. Ženy dokážou velmi dobře klamat ostatní, ale špatně samy sebe. Proto jsou muži většinou šťastnější.

Nikdy bychom druhému neměli přímo do očí říct: „On je lepší milenec než ty, a proto jsem s ním.“ Když se lidé sobě navzájem otevřou, musí být velmi obezřetní. Vždy jsou tu témata, která vynecháváme, vůbec o nich nemluvíme. To, k čemu došlo v posteli, nikdy nebereme jako motivaci. Říkáme například, že jsme v minulém životě určitě něco společně dělali, že to asi byl silný svazek. Ale nikdy nemluvíme o oblastech, kterými bychom mohli druhého zranit.

Co můžeme dělat s tím, že se stále vracíme ke starým návykům?

Mysl je jako obrovský pudink. Když šťouchneme do pudinku na jedné straně, chvíli trvá, než se začne hýbat i na druhé straně. Dojmy, které do mysli ukládáme, potřebují čas, aby se mohly objevit. Ale od začátku můžeme tyto pochody pozorovat a přitom cvičit svůj přístup chtít prospívat a pomáhat druhým bytostem vlastní moudrostí. A můžeme druhým pomáhat, zatímco pomáháme i sobě samým.

Při všem, co se děje, si můžeme ujasnit, že se to děje všem bytostem, ale my se chceme dostat k podstatě věcí a nasadit svůj vhled pro dobro druhých. Tak se z největšího vlastního problému může stát naše vlastní největší síla.

Kdo myslí sám na sebe, má problémy, kdo myslí na druhé, má úkoly. Tak jednoduché to je! Kdo neustále jedná pro dobro všech bytostí, může stále dělat víc a víc.