Často si nejsem jistý, jestli mám v určité situaci zasáhnout nebo se raději držet zpátky. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Je to otázka, jaký typ člověka jsme. Já jsem typ, který jedná, do všeho hned skočím. Je pro mě přirozené, že se na všem, co je v mé blízkosti, nějakým způsobem podílím. Když jde o rozvoj nebo o směr linie, tedy o nadosobní věci, potom jednám okamžitě. Je to moje zodpovědnost. Karmapa mě za to učinil zodpovědným a v takovém případě hned zasáhnu. Když se však lidé chtějí za každou cenu hnát hlavou proti zdi a musí teprve sami zjistit, že to nejde, držím se zpátky. Na této osobní úrovni rozvoje do toho vstupuji, jen když si to lidé přejí, když za mnou přijdou a řeknou: „Lamo, mám problém.“ Samozřejmě, že jim vždy něco navrhnu, ale když je to nezajímá a chtějí to jinak, nevnucuji se.

Z toho je vidět, že nejsme sekta. Protože sekty drží lidi zkrátka. Když pár týdnů nepřijdou, dostanou dopis, po dalších dvou týdnech jim někdo zavolá, potom začnou chodit návštěvy. Nic takového neděláme. Lidé mohou přijít a odejít, kdy chtějí, držet se dál, když se u nich něco očišťuje, a vrátit se, když jsou opět otevření. U nás se všechno odehrává na úrovni samostatnosti. Samozřejmě, že jsme přátelé a pomůžeme, když víme, že je někdo nemocný. Ale když někdo potřebuje trochu času bez buddhismu, neběháme za ním.

Musíme získat cit pro to, do jakých situací chceme vcházet. Vycítit, jestli se tu rozehrává komedie nebo tragédie, něco užitečného nebo něco škodlivého. A v komediích potom bereme dvě role a tragédie necháváme být. Podle funkce a vnitřního nastavení také poznáme, jestli bychom měli zasáhnout, abychom bytosti ochránili, nebo ne.
Když se děje něco opravdu rušivého, je dobré zasáhnout. Například, když velký chlap bije starou dámu. Když není pochyb o tom, že se děje něco špatného a přinese to trvalé negativní výsledky, potom zasáhneme. Neměli bychom pokud možno posuzovat, protože ona ho možná nechala v minulém životě vyhladovět nebo mu udělala něco jiného.
Pokud jsou to dlouhodobější záležitosti – šikana na pracovišti nebo problémy mezi lidmi – pokoušíme se vidět, jestli v tom nejsme sami zapletení, jestli nemáme ztuhlé představy o tom, co máme a nemáme rádi. Je-li to tak, udržujeme si trochu odstup, jinak se dopustíme chyb. Pokud tím ale nejsme chycení, uděláme to, z čeho se lidé dlouhodobě nejvíc naučí. Pak lidem nastavuješ zrcadlo a upozorňuješ je na jejich možnosti a kvality. Když se někdo v kanceláři chová nemožně, můžeš za ním někdy přijít a říct: „Takhle se ke mně nechovej!“ Všichni to uvidí, jeho to rozruší a v budoucnu mu budeš moci lépe čelit. Nebo zkusíš pracovat s jeho silou a jeho chování obrátíš v žert.

Všichni přece máme mnoho různých kvalit a schopností. Někteří lidé působí spíše mírněji. Cítí vždy potřebu všechno uklidňovat a vytvářet žoviálnější atmosféru. Jiní si myslí: „Všichni tady jenom posedávají a nic nedělají!“ Vytvářejí tak rozhojňující, obohacující úroveň. U těchto prvních dvou oblastí aktivity se zřídkakdy dopustíme chyb. Když uklidňujeme, musíme se pouze starat o to, aby lidé neusnuli. Ukazujeme-li možnosti, nesmíme jich dát příliš rychle příliš velké množství.

Když už lidé něco vytvořili, sedí tam s nadbytkem a cítí se dobře, přichází třetí – fascinující úroveň. Zamilováváme se, jsme nadšení, prožíváme něco úžasného a opravdu se vzájemně obohacujeme. Pracuje-li učitel s nadšením, musí však dávat pozor, protože je zde nebezpečí, že by se mohl stát pyšným. Čím více pracuje s nadšením a přímou otevřeností, tím více musí prověřovat, že se stále ještě chová stejně jako ostatní, že když se zvedne ze svého trůnu nebo od práce, tak nehraje role a chová se naprosto normálně a že s ním můžeme počítat.

Když dokážeme lidi inspirovat a probudit bez toho, aby vznikalo lpění, můžeme nastavit zrcadlo a říct: „Ve skutečnosti vidíte jen svou vlastní tvář. Když jste v mojí blízkosti, jste schopní vidět něco krásného, protože to už máte v sobě!“ Když jako učitel ustoupíme tímto způsobem stranou a ukazujeme lidem jejich vlastní kvality, můžeme pracovat v této fascinující oblasti.

Čtvrtá aktivita se objevuje, když zakročíme a zachováme se jako ochránci. Kde jednoduše víme, že takhle už to dál nejde. To je nejtěžší, ale často nejdůležitější funkce. Jsme připraveni rozlišovat, zastavit věci, které jdou špatným směrem. Máme-li tento ochranný instinkt, musíme dávat pozor, abychom jednali bez hněvu.

Jednou jsem pomohl někomu, kdo byl zraněný, a všiml jsem si, že jsem přitom byl zcela soustředěný a bez přemýšlení jsem udělal přesně to správné. Je to něco jako vyšší vědomí?

Řekl bych, že nejvyšší stav vědomí je ten, kdy si uvědomujeme více úrovní vědomí současně. Když v nějaké situaci děláš přesně to, co je potřeba, nadosobně a bez přemýšlení o tom, co bys přitom měl cítit, nebo jestli nemusíš mít strach, pak uvidíš, že se veškerá tvá síla a schopnosti dostávají do popředí.

Pak umíš věci, o kterých jsi nevěděl, že je umíš. Kdo nepracuje se svou myslí, bude se chtít vždy něčeho držet nebo něčemu vyhnout. Ale v okamžiku opravdového bytí děláme to, co máme před nosem. A teprve když potom zkontrolujeme, co jsme prožili, byla tam také radost a síla. V daném okamžiku byl ale důležitý samotný čin. Jediné, na co bychom si měli dát při spontánním jednání pozor, je, aby nebyly přítomné žádné rušivé pocity, žádný hněv nebo averze. Když tu opravdu není žádný rušivý pocit, pak děláme, co bytostem pomáhá a co je správné. O tom není pochyb.

Jak máme zacházet s novými lidmi, kteří přijdou do centra a mají problémy s alkoholem nebo drogami?

Nevedl bych o tom v centru žádnou velkou diskusi. Lidé můžou přijít jen tehdy, když jsou čistí, a pak dostanou to, co chtějí.

Můžeš celý večer mluvit s někým, kdo má velký problém s alkoholem nebo drogami, bude všemu velice hluboce rozumět a příští ráno, až droga přestane účinkovat, si nebude nic pamatovat.

Z našich daní platíme instituce, které byly zřízeny speciálně pro lidi s problémy. Kdo přijde k nám, měl by být schopný meditovat a měl by si to přát.

Nejsme sociální zařízení. Kdybychom byli, vyčerpávali bychom se a nemohli bychom nic nabídnout lidem s nadbytkem.

Pokud je někdo jednou opilý, tak to strpíme, je to přítel, pokud kouřil konopí, také v pořádku, dokud jsme přátelé. Ale lidé s trvalými problémy do centra nepatří.

Co se stane, když se rozhodneme skoncovat s tím, že žijeme sami, a začneme urychleně hledat partnera?

Pak jdeme do hospody a potkáváme tam možná dobrého, možná pochybného přítele. Záleží na tom, jestli je vhodná karma pro to najít něco stabilního a trvalého. Pokud tomu tak není, způsobíme si hledáním vztahu jen těžkosti. Opravdu je to karma. Existují ženy, které možná nejsou zrovna nejhezčí, ale mají kolem sebe celou dobu spoustu mužů. A jsou jiné, které jsou šíleně krásné, ale přesto si jich nikdo nevšímá. To velice silně určuje karma.

Jaký je rozdíl mezi hněvem a zklamáním?

Hněv je přání, někomu uškodit. Zklamání je lítost, že nemohou být využity skvělé příležitosti. Když je pryč skvělá šance nebo když se jiným vede špatně atd., pak se objeví hluboký pocit lítosti. Když se propásnuté šance týkají jiných, nemá to na nás příliš velký vliv, když jde o nás samotné, musíme dát pozor, aby se to nezvrhlo v hněv.