Jak můžeme pomoci lidem, kteří jsou obtížnou situací chyceni natolik, že se z ní nemohou sami dostat?

Místo toho, abychom z lidí dělali hříšníky, postavíme nejprve lidský most. Možná jsme jediní, kdo si na dotyčného udělal trochu času.

Když například přijdeš k řezníkovi, jsi nejprve přátelský, nemluvíš moralisticky a nepoukazuješ na to, kolik zvířat muselo zemřít. To by vše pouze pokazilo. Jestliže jsi tak po nějaké době vytvořil dobré spojení, budeš možná jediný, komu se ten řezník může trochu otevřít. Možná řekne: „Vlastně mám mnoho špatných snů a mám často strach.“ Pak můžeme říct: „Možná na tebe dopadá něco ze strachu těch zvířat, která zabíjíš.“ Řekneme to ale jen docela krátce, aby si nemyslel, že ho chceme poučovat. A až to stráví, dáš mu někdy tip: „Zrovna je volné místo na poště. Nechtěl bys třeba raději pracovat tam?“

Pomáhat ostatním však neznamená, že sedíme doma na gauči, máme nohy v teple a popíjíme čaj. Patří k tomu také to, že lidi zastavíme, když dělají chyby. Ale ani s těmi nejnepříjemnějšími lidmi nesmíme zlomit svazek. Možná jsme tu také jejich jediný kontakt. Musíme pak mít opravdu dlouhou výdrž a znovu a znovu s těmito lidmi pracovat.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.

Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Proč zakládáš tolik center?

Protože u nás je podstatná praxe. Na přednáškách dávám lidem důvěru v něco v nich samotných. Když potom přijdou do centra, tak můžou tuto důvěru podepřít, pracovat s místními učiteli a praktikovat společně s přáteli.

Jediným smyslem celé práce, kterou děláme, je, aby lidé získávali více nadbytku a díky tomu mohli lépe žít, umírat a znovu se rodit. Metody, které máme, jsou staré 2500 let a velmi, velmi efektivní. Proto považuji to, co děláme, za důležité.

Co je lepší, mnoho volných vztahů nebo jeden pevný?

Na to existuje mnoho různých pohledů. Například Dánové říkají: „Proč učinit jednu ženu nešťastnou, když můžeme učinit mnoho žen šťastnými.“ To bylo dobré do doby, než se objevil AIDS. To byl konec lehkého, veselého „flirtování“. Od té doby je to riskantní a člověk by měl dávat dobrý pozor a chránit se.

Měli bychom dávat pozor, abychom nelámali příliš mnoho srdcí, to znamená od začátku dávat jasné signály. Pokud to má být jen krátké setkání, měli bychom být čestní a hned si to ujasnit, aby nevznikaly nějaké sliby a podobné nepříjemné věci. Láska by měla přinášet radost, ne potíže.

Je to rušivá emoce, když se zlobíme na lidi, kteří dělají chyby?

Záleží na přístupu. Hněv může vzniknout i z idealismu, například když si myslíme: „Jsou přece tak skvělí a teď dělají zase takovou hloupost!“ Tento druh hněvu, kdy nemáme v úmyslu ublížit bytostem, je spíše zklamáním.

Když lidi vidíš na vysoké úrovni, jsi jimi sice někdy zklamaný, ale neupíráš jim vysokou úroveň, když od nich stále ještě očekáváš něco zajímavého. Pak je to něco dobrého.

Ale když si myslíš, že jsou nemožní, pak je to spíše hněv a něco negativního. Je v pořádku s lidmi občas zatřást, když je máme rádi. Ale když jim chceme ublížit, potom to vypadá jinak. Pak to není dobré.