Když za námi někdo přijde a chce vyprávět o svých problémech, jak se můžeme vyhnout tomu, abychom do toho nebyli vtaženi a ten špatný problém na nás nezůstal viset?

Nic nebrat. Čím vyšší úroveň pravdy, tím vyšší úroveň radosti! Rušivá emoce je sama o sobě něčím špatným, něčím, co přináší utrpení, chybou v programu. Problém pokládáš za chybný program.

To se nazývá realismus. Děláš dobré věci. Když si opravdu myslíš, že ten problém je skutečný a přeješ si na to přistoupit, tak ho alespoň nenos sebou! Pak seď, měj v srdci lamu, který se směje a vyzařuje na lidi světlo. Potom mohou vyprávět své příběhy, dokud toho nebude příliš a zase neodejdou!

Když lidi utvrzujeme v jejich úletech, děláme chybu! To by bylo nepochopení toho, jak jedná bódhisattva. Správný přístup bódhisattvy je říct lidem: „Všechno je sen!“ „Není to důležité!“ „Nebylo to tu před tím, později to tu také nebude!“

Co znamená, když se člověk náhle vidí shora?

To je dobrý stav mysli. Je dobře, když člověk může opustit tělo, je to známka dobré karmy a dřívější meditace. Znamená to, že nemáš velkou připoutanost ke svému tělu. Bude pro tebe snadné něco udělat pro druhé a také umírání nebude těžké. Měl bys tuto svojí moudrost doplnit o soucit, abys vědomě dělal to, co bude bytostem k užitku.

Moje žena Hannah měla schopnost vidět se shora velmi rozvinutou. Když byla malá, často viděla sama sebe z rohu místnosti. Já jsem tyto stavy míval většinou na LSD a také při nehodách. Jednou jsem spadl z deseti metrů, když jsem při lezení po skále vsadil všechno na jeden kámen, který se vydrolil. To jsem byl mimo tělo. Viděl jsem, jak se řítí dolů, a věděl jsem, že když to dobře dopadne, budu žít dál, jinak půjdu někam jinam.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Jaké je správné nastavení v lásce a partnerství, aby byl vztah šťastný a oba partneři se mohli optimálně rozvíjet?

Řekl bych, že správné nastavení v lásce je vždy myslet víc na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní a pokusit se dávat to, co je užitečné. Nemít tolik připoutanosti, sdílet přátelským, lehkým způsobem a nebýt k sobě moc přilepení. Partnera si stále držíme v mysli. Díky tomu bude vztah méně omezený a více radostný. Je to dlouhá cesta a potřebuje nějaký čas. To je fáze, ve které mají lidé nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že chtění bylo tím nejsilnějším pocitem.

Z toho důvodu, zvláště pokud máme moc nad lidmi, tak od okamžiku, kdy se nám v hlavě trochu rozjasní, musíme dávat pozor na to, jestli jsou naše činy pro druhé užitečné. Pokud tomu tak není, měli bychom přemýšlet, co s ostatními můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme zohlednit spoustu různých věcí. Občas musíme dělat věci, které se zdají být podivnými.

Tady je jeden příběh od Dugpy Künlega:

Jednoho dne šel po cestě v Bhútánu, když jej míjela jedna mladá dáma. Tu řekl: „Musíme se spolu ihned vyspat, pojď se mnou“. Prohlédla si jej, byl neoholený a měl dlouhé vlasy a řekla: „Och.“ Šla k dalšímu domu a řekla: „Poslouchejte, tam dole byl nějaký odporný, vlasatý a vousatý muž, který se mnou chtěl spát.“ Oni jí odpověděli: „Ty jsi ta nejhloupější holka ve městě, to byl ten největší jogín, kterého máme, byl to Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické.“ A ona řekla znovu „och“, šla zpátky za ním a řekla mu: „Ok, já jsem si to rozmyslela.“ Na to on řekl, že je mu to líto, ale teď už nemá čas. „V ten okamžik, v kterém jsem ti to nabídl, bylo v blízkosti jedno realizované vědomí a já ti mohl dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Když se na věci díváme z nadosobní úrovně, tak vidíme, že nejsou jen dobré nebo špatné, nýbrž podle okolnosti mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnohých případech je to sexualita. Když mají lidé odpovídající karmu, bude to pro ně plné radosti. V jiných případech přináší lidem sexualita jen problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

To nejlepší, co můžeme udělat, když máme s někým silný svazek, tělesně blízký vztah, je nechat mu nebo jí co nejvíce svobody. To je ten pravý dárek lásky – ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a pak jim nechat svobodu. Ověř si to, mysli na druhé, ne na sebe. To je důležité.

Když se například podíváme na lásku, vidíme, že existují dva typy. Ta první dává, obohacuje, roste a je nádherná. A pak je tu druhá, která omezuje, očekává, brzdí a je stále připoutaná k minulosti nebo budoucnosti. Ten špatný druh lásky je ten, kde se pokoušíme vzájemně se strkat do šuplíků. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, takže nesmíš mluvit s tím a musíš dělat to a já očekávám toto a nedělej tamto.“ Nebo když se lidé na sebe tak upnou, že se zcela odříznou od vnějšího světa. To je známka slabosti a není to dobré, protože se tím všichni ochuzují.

Jiný druh lásky, který je štědrý a velkorysý, který má příchuť svobody a růstu, najdeme ve vztazích, kde se lidé chtějí společně učit a růst a chtějí, aby se ten druhý rozvíjel. To se děje, když se muž podívá na ženu, a řekne: „Já z ní udělám královnu“. A když se žena podívá na muže a řekne: „Udělám z něho prince.“ Kde toho druhého nechceme kontrolovat a omezovat, kde chceme tomu druhému ukázat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti, to je pravá láska.

Je možné pomocí meditace pracovat i se starým nepřátelstvím?

Ano, například v meditaci Přijímání útočiště a rozvíjení osvíceného přístupu jsou s námi i naši nepřátelé, kteří se jí účastní a také dostávají požehnání. A působí to zcela spolehlivě. Vzpomínám si, že když jsme s Hannah v letech 1969/70 jeli do Nepálu, měl jsem za sebou spoustu rvaček. Nikomu jsem sice doopravdy neublížil, ale bylo tu pár lidí, kteří si to se mnou chtěli opravdu vyřídit a chtěli se kvůli tomu spojit.

Byli jsme pak několik let pryč, učili jsme se meditovat a dokončili jsme Přípravná cvičení. A během meditace jsem si je jednoduše vždy postavil vedle sebe.

A když jsme se s Hannah vrátili, tak na nás všichni čekali na letišti a vítali nás jako největší přátele. V nějakém okamžiku se celé to energetické pole změnilo. Buddhové jsou velice silní.

Háček sice nemůže chytit míč – pokud tu není vůbec žádná otevřenost, k ničemu nedojde. Ale když je tu kroužek, když je u člověka, se kterým máme problémy, určitá otevřenost, pak se už může někde zaháknout a něčeho dotknout.