Často si nejsem jistý, jestli mám v určité situaci zasáhnout nebo se raději držet zpátky. Můžeš k tomu dát nějakou radu?

Je to otázka, jaký typ člověka jsme. Já jsem typ, který jedná, do všeho hned skočím. Je pro mě přirozené, že se na všem, co je v mé blízkosti, nějakým způsobem podílím. Když jde o rozvoj nebo o směr linie, tedy o nadosobní věci, potom jednám okamžitě. Je to moje zodpovědnost. Karmapa mě za to učinil zodpovědným a v takovém případě hned zasáhnu. Když se však lidé chtějí za každou cenu hnát hlavou proti zdi a musí teprve sami zjistit, že to nejde, držím se zpátky. Na této osobní úrovni rozvoje do toho vstupuji, jen když si to lidé přejí, když za mnou přijdou a řeknou: „Lamo, mám problém.“ Samozřejmě, že jim vždy něco navrhnu, ale když je to nezajímá a chtějí to jinak, nevnucuji se.

Z toho je vidět, že nejsme sekta. Protože sekty drží lidi zkrátka. Když pár týdnů nepřijdou, dostanou dopis, po dalších dvou týdnech jim někdo zavolá, potom začnou chodit návštěvy. Nic takového neděláme. Lidé mohou přijít a odejít, kdy chtějí, držet se dál, když se u nich něco očišťuje, a vrátit se, když jsou opět otevření. U nás se všechno odehrává na úrovni samostatnosti. Samozřejmě, že jsme přátelé a pomůžeme, když víme, že je někdo nemocný. Ale když někdo potřebuje trochu času bez buddhismu, neběháme za ním.

Musíme získat cit pro to, do jakých situací chceme vcházet. Vycítit, jestli se tu rozehrává komedie nebo tragédie, něco užitečného nebo něco škodlivého. A v komediích potom bereme dvě role a tragédie necháváme být. Podle funkce a vnitřního nastavení také poznáme, jestli bychom měli zasáhnout, abychom bytosti ochránili, nebo ne.
Když se děje něco opravdu rušivého, je dobré zasáhnout. Například, když velký chlap bije starou dámu. Když není pochyb o tom, že se děje něco špatného a přinese to trvalé negativní výsledky, potom zasáhneme. Neměli bychom pokud možno posuzovat, protože ona ho možná nechala v minulém životě vyhladovět nebo mu udělala něco jiného.
Pokud jsou to dlouhodobější záležitosti – šikana na pracovišti nebo problémy mezi lidmi – pokoušíme se vidět, jestli v tom nejsme sami zapletení, jestli nemáme ztuhlé představy o tom, co máme a nemáme rádi. Je-li to tak, udržujeme si trochu odstup, jinak se dopustíme chyb. Pokud tím ale nejsme chycení, uděláme to, z čeho se lidé dlouhodobě nejvíc naučí. Pak lidem nastavuješ zrcadlo a upozorňuješ je na jejich možnosti a kvality. Když se někdo v kanceláři chová nemožně, můžeš za ním někdy přijít a říct: „Takhle se ke mně nechovej!“ Všichni to uvidí, jeho to rozruší a v budoucnu mu budeš moci lépe čelit. Nebo zkusíš pracovat s jeho silou a jeho chování obrátíš v žert.

Všichni přece máme mnoho různých kvalit a schopností. Někteří lidé působí spíše mírněji. Cítí vždy potřebu všechno uklidňovat a vytvářet žoviálnější atmosféru. Jiní si myslí: „Všichni tady jenom posedávají a nic nedělají!“ Vytvářejí tak rozhojňující, obohacující úroveň. U těchto prvních dvou oblastí aktivity se zřídkakdy dopustíme chyb. Když uklidňujeme, musíme se pouze starat o to, aby lidé neusnuli. Ukazujeme-li možnosti, nesmíme jich dát příliš rychle příliš velké množství.

Když už lidé něco vytvořili, sedí tam s nadbytkem a cítí se dobře, přichází třetí – fascinující úroveň. Zamilováváme se, jsme nadšení, prožíváme něco úžasného a opravdu se vzájemně obohacujeme. Pracuje-li učitel s nadšením, musí však dávat pozor, protože je zde nebezpečí, že by se mohl stát pyšným. Čím více pracuje s nadšením a přímou otevřeností, tím více musí prověřovat, že se stále ještě chová stejně jako ostatní, že když se zvedne ze svého trůnu nebo od práce, tak nehraje role a chová se naprosto normálně a že s ním můžeme počítat.

Když dokážeme lidi inspirovat a probudit bez toho, aby vznikalo lpění, můžeme nastavit zrcadlo a říct: „Ve skutečnosti vidíte jen svou vlastní tvář. Když jste v mojí blízkosti, jste schopní vidět něco krásného, protože to už máte v sobě!“ Když jako učitel ustoupíme tímto způsobem stranou a ukazujeme lidem jejich vlastní kvality, můžeme pracovat v této fascinující oblasti.

Čtvrtá aktivita se objevuje, když zakročíme a zachováme se jako ochránci. Kde jednoduše víme, že takhle už to dál nejde. To je nejtěžší, ale často nejdůležitější funkce. Jsme připraveni rozlišovat, zastavit věci, které jdou špatným směrem. Máme-li tento ochranný instinkt, musíme dávat pozor, abychom jednali bez hněvu.

Nechápu čistý pohled. Je to přece tak, že některé věci a někteří lidé jsou krásní, a jiní ne. Nepředstíráme si tu něco?

V tomto případě jde o to být schopný vidět něco fantastického v příjemných i nepříjemných situacích. Je to úroveň mimo běžné prožívání světa, na které je všechno fantastické jenom proto, že se to může objevovat. Na běžné úrovni by každá dáma ráda vypadala tak trochu jako přesýpací hodiny a pánové by rádi měli postavu tvaru písmene Y. Tak je tomu na úrovni připoutanosti. Na absolutní úrovni vidím, že i když někdo vypadá jinak, musely se setkat určité procesy moudrosti a umožnily, aby k tomu došlo. To samé platí pro myšlenky.

Každý chce být moudrý a nikdo nechce být zmatený, ale ve skutečnosti jsou i zmatené myšlenky v podstatě pravdou pouze proto, že se mohou objevovat. Když vystoupíme mimo připoutanost, je všechno fantastické pouze proto, že se to děje, jelikož to ukazuje možnosti prostoru. Je ale samozřejmě obtížné jít mimo tento běžný svět. V buddhismu známe několik lidí, kteří to dokázali. Poblíž Lhasy žila například jedna velmi vysoce realizovaná žena, která pracovala jako řezník. Lidé chodili kolem a říkali: „Pomoc! Taková divoška, rychle pryč.“ Stála tam, divoce koulela očima a všechno, co prošlo kolem ní, bylo o hlavu kratší. Jeden učitel dharmy ale uviděl, že posílá vědomí těchto zvířat do čistých zemí. Přišel k ní a poklonil se. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu a on spontánně rozvinul 21 zvláštních schopností.

Existují případy, které již nezapadají do našich běžných každodenních konceptů. S těmi se dostaneme pouze do určitého bodu a potom přichází úroveň obrovské svobody. Kdo se však na tuto úroveň dostane, musí si za ní stát a má také vlastní odpovědnost. Dokud se brouzdáme v rybníku jako všichni ostatní a chováme se tak, jak se od nás očekává, jsme pod ochranou většiny. Pohybujeme-li se dále směrem ven, musíme mít obrovský soucit, který všichni cítí. Musíme velmi tvrdě pracovat a doopravdy mít rádi lidi. Když přitom budeme myslet jenom na sebe, dostaneme se do problémů.

Potom budeme mít nepřátele. Pouze pokud budeme mimo osobní úroveň, bude to na druhé působit dobrým dojmem a setkáme se s uznáním. Když máme tuto lásku a pracujeme pro dobro všech bytostí, podmíněný svět přestane být lepkavý. Můžeme se pak opravdu svobodně pohybovat. Nejlepší je stát stále více na vlastních nohou. Svobodu, přesahující zkušenosti, nové možnosti rozvíjet na kurzech a cvičit mysl každý den v meditaci a nadbytek objevující se díky tomuto nadosobnímu pohledu potom pro dobro všech bytostí vnášíme do světa.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Je možné řídit sexualitu a používat ji jako prostředek na cestě? Já ji prozívám spíše jako nekontrolovatelnou energii.

To je stará otázka psychologie. Dříve si lidé mysleli, že sexualita jednoduše existuje a člověk ji nemůže kontrolovat. Dnes ji už lidé nevidí jako nějaký nekontrolovatelný kanón, který střílí do všech směrů, nýbrž jako část naší celistvosti. Můžeme ji probudit, zklidnit nebo navést do určitého směru.

Když zpozoruji, že mám rušivé pocity a snažím se je pustit, tak současně cítím, že se tomu vzpírám. Kde se ta tendence bere?

To je právě vliv ega, a proto potřebujeme moudrost. Ego je stejné jako ostatní jedy, omamné a vytváří návyky. Po pár letech meditace je snadné si z ega dělat legraci. Bez meditace to tak lehké není. Rád přirovnávám ego, respektive vlastnosti mysli, které jsou spojené s tak silnými pocity, že chtějí všechno řídit, k převratu v banánové republice. Pár pánů s knírem ve vysokých čepicích vrazí do paláce, zastřelí několik lidí a získají moc v zemi.

Vnímám mysl ve své celistvosti jako zářící klenot s mnoha různými stránkami a vlastnostmi. Některé z těchto plošek (například paměť, pýcha, očekávání, naděje, strach) mají silný emocionální náboj. Ty se pak pokoušejí zbytek mysli (například matematické a politické myšlení, umělecké vyjadřování a další zajímavá nadání) dostat pod kontrolu. A to tak, že se tito tlustí pánové sami potvrzují. Je tedy třeba dostat tyto tlusté pány ze sedla. Řádně a trvale. O to jde.
Když se nám to podaří, jsme spontánní a bez úsilí. Pak onen klenot září všemi ploškami, protože je sám o sobě moudrostí. Bez filtrů a překážek může umělecky vnímat, chápat a rozumět podle toho, která vlastnost je zrovna potřeba.

Ty pány, kteří se pokoušejí systém řídit, odstraňujeme všemi prostředky. Útočíme moudrostí, radostí a všemožnými prostředky tak dlouho, až si mysl začne důvěřovat a spočine bez obav a očekávání ve svém středu v samotném přítomném okamžiku.

Začínáme tím, že se zbavujeme neurotického jednání. To je první úroveň – Malá cesta. Pokud jsme se vysvobodili z neuróz, objevuje se soucit a moudrost, které rozvíjíme na úrovni Velké cesty. Když jsme na ní pokročili a dosáhli nadbytku, dostali jsme se k poslední úrovni – k Diamantové cestě. Nakonec jsme teď a tady, máme všechny anténky vysunuté do všech směrů, neohroženost, radost a láska se objevují samy od sebe a nepotřebují žádnou jinou, vnější příčinu.