Máme zasáhnout, když se staneme svědky rvačky?

To záleží na tom, kolik jich je, jak je to vážné a co sami zmůžeme.

V žádném případě bychom ale při rvačkách neměli hodnotit, kdo jsou ti dobří a kdo ti zlí. Ani v případě, kdy několik hulvátů utíká pryč s taškou staré dámy. V tomto případě bychom se samozřejmě měli pokusit je zastavit a vrátit tašku té dámě. Ale nemůžeme hodnotit, protože ta stará dáma kdysi jistě už s těmi hulváty měla něco společného. Všechno je příčina a následek.

Co můžeme udělat, je pokusit se situaci uklidnit. A vložit se do toho tam, kde to je možné. A v tom případě musíme zvážit: Jedná se o několik opilců, kteří se perou? Přibližně stejně velcí a stejně silní a žádný z nich nemá nůž? Pak není nezbytně nutné se mezi ně vrhat.

Ale pokud je jeden z těch dvou viditelně slabší a ten druhý je surový nebo jsou ve hře zbraně – pak zavolej co nejrychleji policii, protože na to platíš daně, aby pomohli. Kdo je dostatečně silný, může ty lidi od sebe odtrhnout sám a několikrát je strčit proti zdi, dokud se neuklidní. Když to uděláte bez hněvu, pak tito lidé budou ve vašich rukách tvární jako vosk. Budete se divit. Dokonce i ten nejsurovější ustoupí, když budete jednat bez hněvu. Ví, že to je vyšší síla a zmizí.

Tím, že zasáhneme, pomůžeme nejen tomu slabšímu, ale i tomu druhému, protože by nemohl být šťastný, kdyby ublížil.

Mimochodem žena se může vždycky postavit těsně vedle a hlasitě ječet. To pomáhá úžasně dobře.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.

Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.

Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…

Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Jaký je správný přístup k lásce a partnerství, abychom prožívali šťastný vztah a oba partneři se nejlépe rozvíjeli.

Řekl bych, že správný přístup v lásce znamená myslet stále více na dávání, přát si, aby ostatní byli šťastní, a snažit se dávat to, co je prospěšné. Bez přílišné připoutanosti, přátelsky a s lehkostí sdílet a nebýt příliš úzkoprsí. Stále udržujeme partnera v mysli. Věci se tak stanou méně těsnými a objeví se více radosti. Je to dlouhá cesta a nějakou dobu to trvá. Je to období, ve kterém lidé prožívají nejvíce pocitů. Pokud jsme se narodili jako lidé, znamená to, že naším nejsilnějším pocitem byla touha.

Máme-li nad lidmi moc, a jakmile začneme jasněji přemýšlet, právě v takovém případě bychom proto měli dávat pozor, jestli jednáme s motivací přinášet užitek ostatním. Pokud ne, měli bychom se zamyslet, co s nimi můžeme sdílet a co ne. Co je dobré nyní a co bude dobré později. Musíme vzít v úvahu mnoho různých věcí. Někdy musíme také udělat věci, které se mohou zdát trochu divné.

Povím vám příběh ze života Dugpy Künlega, který se odehrál v Bhútánu: Dugpa Künleg šel jednoho dne po ulici a kolem procházela mladá slečna. Vtom řekl: „Musíme se spolu stůj co stůj pomilovat, pojď hned se mnou.“ Podívala se na něj, jak tam stojí neoholený s dlouhými vlasy, vykřikla a utíkala k nejbližšímu domu. „Poslouchejte, tam venku je nějaký strašný chlap, celý zarostlý a vousatý a chce, abych se s ním milovala.“ Tam jí však řekli: „Jsi ta nejhloupější dívka ve městě, to byl nejlepší jogín, jakého máme, Dugpa Künleg. Určitě by to bylo naprosto fantastické!“ Hned se otočila, běžela zpátky a řekla mu: „Dobře, ještě jednou jsem o tom přemýšlela.“ Načež Dugpa Künleg odpověděl, že je mu líto, že teď už nemá čas. „V okamžiku, kdy jsem ti to nabízel, bylo v blízkosti vědomí na vysoké úrovni realizace a mohl jsem ti dát úžasné dítě, ale teď – je mi líto, někdy jindy.“

Díváme-li se mimo osobní úroveň, potom vidíme, že věci zkrátka nejsou dobré nebo špatné, ale v závislosti na okolnostech mohou přinášet štěstí nebo utrpení. V mnoha případech je to sexualita. Pokud lidé mají odpovídající karmu, tak jim přináší radost. V jiných případech přináší lidem jejich sexualita pouze problémy. Problémy v prvním vztahu, ve druhém, ve třetím a tak dále.

Nejlepší, co můžeme udělat, máme-li s někým úzké spojení na úrovni těla, je nechat jí nebo jemu tolik svobody, kolik můžeme. To je skutečný dárek lásky. Ukazovat lidem jejich krásu a jejich možnosti a dávat jim svobodu. Vyzkoušej to, mysli na ostatní, ne na sebe. To je nejdůležitější.

Když se podíváme např. na lásku, tak existují dva druhy: taková, která dává, činí lidi bohatými, roste a je báječná. A potom je tu taková, která omezuje, očekává, zastavuje a neustále ulpívá na minulosti nebo budoucnosti. Ten neužitečný, omezující druh lásky je ten, kde se pokoušíme jeden druhého strkat do přihrádek. Kde říkáme: „Teď sis mě vzala, teď se nemůžeš bavit s tamtím a musíš dělat to a očekávám tohle a nedělej tamto.“

Nebo když si lidé mezi sebou vytvoří tak úzký vztah, že se naprosto uzavřou před komunikací s vnějším světem. To je znamení slabosti, není to dobré, protože se tak každý stává chudým.

S tím druhým typem lásky, která je štědrá a velkorysá, má příchuť svobody a růstu, se setkáváme ve vztazích, ve kterých se chceme společně učit a růst, kde chceme, aby se ten druhý rozvíjel. To je, když se muž podívá na ženu a říká: „Udělám z ní královnu.“ A kde se žena podívá na muže a řekne: „ Udělám z něj prince.“ Kde nechceme toho druhého kontrolovat nebo omezovat, kde tomu druhému chceme ukazovat jeho kvality, jeho sílu, krásu a možnosti. Tento druh je tím pravým druhem lásky.

Jaký je rozdíl mezi trpělivostí a lhostejností?

Opravdu dobrá otázka! Trpělivost není nicnedělání nebo lhostejnost, nýbrž znamená to být v každé situaci vyrovnaný a nepociťovat hněv ve spojení s tím, co děláme. Prosazujeme se, jdeme svou cestou a snažíme se dělat to nejlepší, co umíme, ale nenecháme se přitom vést rušivými pocity.