Když si všimneme, že nějaký přítel žije ve světě fantazie, měli bychom mu jeho iluze rozbít nebo je to nebezpečné?“

Skočil by z okna, kdybys je rozbil? Dobře, pak nemáš přítele, ale pacienta. Musíš to prověřit. Zvládnou lidé, když jim řekneš, co se opravdu děje? Nebo to nezvládnou?

Pokud to zvládnou, pak můžeš jejich iluze rozbít. Potom bys měl zůstat laskavý a udržovat odstup, být tu jako ochránce a dělat dobrá přání.

Když nemůžeš nic říct, potom můžeš pouze dělat dobrá přání. Zkusíš jim jednou, dvakrát pomoci. Když to nejde, jsi jednoduše laskavý a děláš dobrá přání.

Mám o sobě stále poměrně silné pochybnosti, můžeš mi dát nějakou radu?

Příčinou silných pochybnosti o sobě je nesprávný pohled, tedy myšlení, vědomí. Jako když „zapřahujeme vůz před koně“. Měli bychom si udržovat odstup od přístupu „buď, anebo“, kde vyzdvihujeme relativní a podmíněné na absolutní úroveň.

Pochop, že nejvyšší radost je nejvyšší pravdou a že každý má nějaký užitek ze všeho dobrého, co se kde děje. Pokus se necítit oddělenost od celku, ale neustále přej všem bytostem štěstí. Když se ti potom bude dařit lépe, bude se dařit lépe i ostatním, a když na tom budeš lépe, můžeš také udělat více pro ostatní.
Pokud jsou pochybnosti o sobě intelektuálního rázu, pak je nejlepší používat mantry. Mantry jsou jako olejový film, po kterém rušivé pocity sklouzávají sem a tam a potom zmizí. Mantry chrání mysl od jejích neuróz, a tak se mohou objevit hluboké prožitky a radost.

Podívej se na sebe. Máš obličej, dvě ruce, dvě nohy a chtěl bys být šťastný jako každý jiný. Je to naprosto otevřená hra. Pokus se mít takové štěstí, jaké je možné, a co nejde dnes, bude snad možné zítra.
Kdo si myslí, že má problémy, by měl každý den po dobu jednoho týdne číst mezinárodní noviny a zabývat se tím, co se děje ve světě. K čemu například dochází každý den v Africe. Vlastní problémy se potom stanou relativními a ztratí svoji váhu.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Když partner odmítá buddhismus a ve vztahu kvůli tomu dochází ke krizím, měli bychom potom dělat kompromisy a praxi omezit nebo ji dělat tajně?

Ne, protože to bezpochyby nemá smysl. Když partner nebude žárlit na praxi, bude žárlit na dámský večírek nebo na cokoli jiného, co budeme dělat.

Kromě toho nikomu nepomůžeme tím, že zůstaneme slabí a zbrzdíme vlastní vývoj. Je to špatně pochopená solidarita, když zůstáváme sedět ve stejné díře jako ostatní, přestože máme možnost dostat se ven.

Lepší je, když důvěřujeme svým schopnostem a staneme se silnými, pak můžeme později pomoct ven i ostatním, pokud o to stojí.

Můžeš nám říct něco o tvých zkušenostech s drogami?

V mé době měly drogy jinou funkci než dnes. Duchovní horizont byl dva centimetry nad nejvyšší věží v Kodani a ani o centimetr výš. Měli jsme dokonale čtverhranné hlavy. Stali bychom se ještě materialističtější než naši rodiče. Hodně jsme pili a každý týden jsme se zapletli do třech, čtyřech rvaček, tak velký to byl tlak. Neměli jsme žádnou vizi pro náš život. Nebyl tu žádný pohled.

Drogy nás dělali lidštějšími. Ale tak 80 nebo 90% našich přátel z tehdejší doby dnes už nežije. Zaplatili jsme vysokou cenu. Ale tak to je s těmi, kdo jdou v první linii. Ti to schytají. Po nich přijdou jiní lidé a zemi, kterou ti první dobyli, obsadí.
Nepochybuji o tom, že naše duchovní prostředí, naše otevřenost jsou dnes daleko větší, protože odvážní lidé v šedesátých letech prolomili obvyklé koncepty. Protože měli dostatek důvěry v prostor mysli, aby je mohli prolomit. Dnes jsou však drogy jako starý klobouk. Jsou směšné. Když jsme brali drogy, byli jsme avantgarda, ti nejlepší z celé společnosti, kteří je brali, aby mohli objevovat nové světy. Dnes je berou zničené děti, jako pomalou sebevraždu. Drogy jsou dnes „out“.

Zdá se, že každá droga má svoji dobu, ve které spouští hodně karmy. Když například zkoumáme staré prameny z doby, kdy se tabák po dobytí Ameriky dostal na Západ, tak zjistíme, že v té době byl halucinogenem. Lidé, kteří kouřili tabák, byli často zobrazováni, jak zvrací. Nad jejich hlavami jsou vidět malé bubliny s obrázky, na kterých jsou různé komické věci. Ti lidé měli halucinace. A dnes je tabák špatný už jen pro plíce.

A to znamená – pryč s drogami. Už nejsou k ničemu. Zabíjely moji generaci. To je také důvod, proč dnes polovodiče navrhují Japonci a ne my nebo Američané. Celá generace u nás a v Americe, která to měla dělat, je pryč. Proto se východní Asie dostala dopředu. Potlačili braní drog, nedovolili mladým lidem tuto svobodu.