Mám okruh přátel, se kterými jsem se vždy cítil být úzce spjatý. Teď ale pozoruji, že se z něho musím dostat. Jak můžu tuto situaci vyřešit v dobrém?

Nejlépe tím, že si pomyslíš, že to tak je nejlepší pro všechny. Pomyslíš si: „Když se v jejich společnosti v mojí mysli objevuje mnoho rušivých pocitů, přináší to špatnou karmu i jim, a teprve když získám odstup, jim budu schopný opravdu pomoci.“ Musíš to ospravedlnit jen sám před sebou. Řekneš jim něco, co podle tebe mohou do jisté míry považovat za zdůvodnění, a pak to s radostí odetneš. A čím nicotnější toto zdůvodnění bude, tím více budou nuceni se blíže podívat na vlastní situaci.

Když přijdeš s velkým a rozsáhlým vysvětlováním, s body a podbody a proč a kvůli čemu, pak tomu budou moci na všeobecné úrovni pojmů čelit.

Nejmoudřejší je, když řekneš něco jako: „Když jsme byli spolu, rozbolela mě často hlava.“ Něco úplně jemného, ženského. Pak se začnou ptát: „Proč?“ Ale ty najednou nebudeš k nalezení.

Pak zůstane něco, co je bude trápit. Budou se sami sebe ptát: „Co to má být? Jaká bolest hlavy? Proč z nás někoho začne bolet hlava?“ Zanechat tak něco, co bude dlouho hryzat a rýt. Pak po tobě zůstal dobrý dárek. Uvedeš v nich něco do pohybu.

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!

Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.

Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co můžeme udělat, pokud ke svému partnerovi stále cítíme jistý odstup?

V dnešní době si můžeme dovolit mít větší odstup než dřív, protože nás nikdo nenutí žít spolu. Také na sobě nejsme tolik závislí jako v době, kdy zde nebyl žádný sociální stát.

Proti odstupu pomáhá, když si představíme, že necháváme zářit tolik světla, jak je to jen možné, z našeho srdce do partnerova srdce nebo do jeho celého těla.

To bychom měli dělat i během milování: Představuješ si nebo to případně skutečně cítíš, že partnera zcela stáhneš do svého srdce a tam ho chováš, jako svoje dítě. Pak si představuješ, že ho porodíš a jste si velmi blízko.

Jsou pro různé typy speciální metody?

Máme metody na obecné úrovni a na nejvyšší úrovni. Na nejvyšší úrovni existují metody identifikace prostřednictvím tří druhů tanter.

Typ touhy medituje na mateřskou tantru. Je v ní krátká fáze budování a dlouhá fáze dovršení. Takový člověk se příliš nestará o to, zda jsou tu všechny detaily, ale spíše sedí a cítí se úžasně. Hněviví lidé setrvávají v rozpouštěcí fázi krátce, protože ji vnímají příliš osobně. Tento typ lidí klade velký důraz na to, aby do sebe všechny věci zapadaly, a drží si raději trochu odstup. A u zmatených lidí jsou obě fáze přibližně stejně dlouhé. Mimo to je mnoho detailů, na které musí člověk pamatovat, které mu potom také pomáhají, aby se neztratil.

Karmapa je aktivitou všech buddhů, proto budete během meditace sami cítit, v jaké situaci jste. Pokud jste typy touhy, potom není tak důležité, co znamená koruna a co Karmapa vlastně ví a dokáže. Hlavní je dobrý pocit během rozpouštěcí fáze. Jste-li hněvivý typ, pak chcete přesně vědět, co každý detail znamená. Rozpouštěcí fáze potom už nemusí být tak bezprostřední. Pokud jste typem zmatku, potom to jde jednou tak a podruhé jinak. To jsou tři způsoby, jak s tím pracovat.