Máme v lidech vidět vždy to nejlepší. Ale když dělají opravdu problémy, co pak?

Pak mysli na to, že jsou to buddhové, kteří to o sobě nevědí, a pak je popadneš a pořádně s nimi zatřeseš, aby se lépe dostali tam, kde budou moci rozpoznat svoji buddhovskou podstatu. Kdyby lidé neměli buddhovskou podstatu, nebyl by žádný důvod s nimi pracovat. Ale i když má učitel ve třídě 30 malých géniů, musí přesto občas vyvinout určitý tlak a říct: „Zůstaň sedět na židli, neokusuj tu tužku, netahej ji za vlasy!“ nebo něco podobného. Ale má to smysl, protože vidíš, že z toho může něco vzejít…

Na jednu stranu tedy musíme udržovat relativní úroveň pohledu, jinak nebudeme vědět, co je třeba udělat. Ale pokud zároveň neuvidíme absolutní úroveň, která je nad ní, pak budeme dělat chyby.

Není egoistické věnovat svůj volný čas jen vlastní praxi? Neměli bychom na Diamantové cestě především pomáhat ostatním?

Snažím se nebýt v tomto ohledu příliš ztuhlý. Když lidé dělají něco sami pro sebe, pak vždy říkám: „Dělej to s motivací, že se později budeš moci dělit s ostatními a být jim užitečný.“

A když lidé dělají něco dobrého pro ostatní, pak říkám: „Raduj se, že máš možnost hromadit dobrou karmu!“ Mnoho lidí má představu, že nejdříve musí být sami silní a teprve potom mohou pomáhat ostatním. Jiní chtějí za každých okolností pomáhat, bez toho, aby se sami stávali silnými, a pak nemohou mnoho pomoci. Tyto dva extrémy jsou velice časté.

Vždy lidem radím vidět celé zorné pole a co nejméně se oddělovat od ostatních. Když si myslíme „Dělám-li něco dobrého pro sebe, tak ať jsou ostatní také šťastní!“ pak to vidíme jako zdroj umožňující nám dělat toho více pro ostatní. A děláme-li něco pro ostatní, radujeme se, že hromadíme dobou karmu a trochu vhledu. Protnout představu „já“ a „vy“ je velice dobrý nápad. Všechno je uměním možného.

V buddhismu jsou tři různé způsoby, jak přinášet užitek ostatním. Můžeš jim být užitečný jako král: Nejdříve se sám staneš silným a pak se o to dělíš s ostatními. Můžeš být lidem užitečný také jako převozník: Všichni teď společně přeplujeme na druhý břeh. A nakonec můžeš lidem pomáhat jako pastýř. Nejprve pomůžeš ostatním a teprve potom sobě.

Křesťanství používá především systém pastýře. Ovšem je u toho vždy také role oběti, postoj, že pomáhání musí být těžké a plné utrpení. To pochází od Ježíše, který to lidem demonstroval svou vlastní obětí a vlastním utrpením. V buddhismu je to úplně jinak. U nás je pomáhání nejvyšší radostí a něčím zcela přirozeným. Mají-li lidé dobrou karmu, přijdou v ten den, kdy je člověk ve formě, a mají-li špatnou karmu, tak přijdou v ten den, kdy člověk dělá chyby. Přitom děláme vždy to nejlepší a vidíme, co funguje. Neexistuje žádné přikázání shora – mysl, která se rozvíjí, možná není vždy stejně nadaná, ale její podstata je jednoduše laskavá. Děláme, co můžeme, a lidé pak podle své karmy dostanou něco užitečného nebo méně užitečného. Čím více se raduješ z toho, že můžeš být druhým užitečný, tím lépe.

Někdy je skupina lidí, kteří v centru aktivně pracují, označována jako „mandala“. Co to znamená?

Mandaly jsou sama od sebe vzniklá osvícená energetická pole. Toto označení se používá také pro lidi, kteří náleží do energetického pole tím, že jednají s motivací dosáhnout osvícení. Mluvíme-li o skupinách, se kterými mám spojení, je to takto: Dokud jsme přátelé, jsme k sobě čestní a navzájem si důvěřujeme, do té doby bude všechno, co se v centrech bude dít, vyjádřením energetického pole Karmapy.

Důležité je, aby tyto mandaly byly nadosobní. Jedno dánské přísloví říká: hřbitovy jsou plné nenahraditelných lidí. Jak často si myslíme: „Všechno závisí na mně, beze mě by vůbec nic nefungovalo“. Jakmile někdo odpadne, v energetickém poli se něco posune a tu práci převezmou jiní lidé. Objeví se nové aspekty a možná se dokonce povede něco lepšího než předtím.

Mnozí si myslí, že ti aktivní lidé v centru pracují úplně nezištně a obětavě pro ostatní, a proto se drží raději zpátky ze strachu, že by měli málo času na vlastní praxi. Ve skutečnosti ale děláme práci v centru také sami pro sebe: ten, kdo dokáže být vždy dobrým příkladem a neběží pryč, když přijdou lidé a chtějí od něj něco slyšet, prožívá skutečný rozvoj mysli. Když si pak chce po dlouhé, tvrdé práci sám poklepat na rameno, pak tam opět stojí někdo se svým strýcem, který vůbec nic nepochopil a o kterého se někdo musí postarat. Když to tak jde pořád, tak jednou na klepání na rameno zapomeneme a ego postupně vyhladoví. Potom je všechno zábava, všechno má smysl, všechno dostáváme jako dárek. A k tomu směřujeme. Je to malé tajemství. Děláme práci pro druhé, ale ten, kdo ji dělá, z toho sám má největší užitek.

Co je lepší, mnoho volných vztahů nebo jeden pevný?

Na to existuje mnoho různých pohledů. Například Dánové říkají: „Proč učinit jednu ženu nešťastnou, když můžeme učinit mnoho žen šťastnými.“ To bylo dobré do doby, než se objevil AIDS. To byl konec lehkého, veselého „flirtování“. Od té doby je to riskantní a člověk by měl dávat dobrý pozor a chránit se.

Měli bychom dávat pozor, abychom nelámali příliš mnoho srdcí, to znamená od začátku dávat jasné signály. Pokud to má být jen krátké setkání, měli bychom být čestní a hned si to ujasnit, aby nevznikaly nějaké sliby a podobné nepříjemné věci. Láska by měla přinášet radost, ne potíže.

Co máme dělat, když se myšlenky jen hrnou?

Obecně jsou myšlenky přítomné stále. Nejdříve vznikne myšlenka, a když ji pozorujeme, zjistíme, že ubíhá dál jako proud, jako vlny, které přicházejí a odcházejí. Je zajímavé, když tu jsou, a je také dobré, když tu nejsou.
Neměli bychom brát myšlenky tak vážně. Myšlenky, představy a nápady jsou užitečné, když se něco učíme a musíme používat inteligenci. Když zrovna neděláme nějakou práci, která vyžaduje plnou koncentraci, měli bychom ale oddělit proud myšlenek od samotné činnosti.

Když např. jedeme na kole, nepřemýšlíme o tom, že teď musíme nejdříve pohnout jednou nohou sem a pak tou druhou tam a současně držet řídítka, zařadit správný převod atd., ale jednoduše si sedneme na kolo, důvěřujeme moudrosti těla a jedeme. Když tímto způsobem děláme, co máme před nosem, a myšlenky ubíhají mimochodem dál, je naše jednání spontánnější, správnější a vyžaduje méně úsilí.

Tělo, řeč a mysl obsahují obrovskou spontánní intuitivní moudrost a energii, jsme buddhou, vše máme v sobě, jsme se vším propojeni.

Myšlenky jsou velmi dobré, pokud je můžeme zapnout a vypnout, kdy chceme. Pak přemýšlíme o tom, co se nám líbí, a vypneme, když jsme už přemýšleli dost – jsme spontánní a bez úsilí.

Nejlepší učitelé jsou v tomto směru surfaři na plážích v Kalifornii, Havaji, Austrálii a Novém Zélandu. Leží ve vodě na svých prknech a dlouho nepřichází žádná vlna, pak přijde jedna, která by je přinesla jen na půl cesty k pobřeží, potom přijde další, která by možná zlomila prkno, a pak přijde ta pravá a šťastný surfař vstane a jede na ní. Neznamená to, že by nenáviděl jednu a byl připoutaný k jiné. Dělá, co je možné. Když žijeme tímto způsobem, přijdou nám schopnosti a síla naproti. Můžeme se hodně naučit také o trpělivosti.

Bohužel je velmi těžké myšlenky vypnout, když jich je příliš mnoho, ale existuje dobrý prostředek, zvuk, který může použít každý, používal jej už i Milarepa. Říkal slabiku PEJ. V momentě, kdy řekneme nahlas nebo potichu PEJ, se myšlenky rozptýlí a jsou pryč.

Jiná možnost, jak se osvobodit od myšlenek, je představit si nad hlavou lamu. Můžeme si představit, že je „jakoby“ z vody a tuto vodu do sebe necháme vtéct, tím se sami stáváme lamou, kterým je u nás vždy Karmapa – představíme si, že jsme Karmapou. Tuto představu se pokoušíme co nejlépe udržovat.

Když se objeví důležité myšlenky, které nás odvádějí od práce, na kterou se soustředíme, můžeme si je napsat. Protože my, lidé na Západě, reagujeme velmi silně na to, co je napsané, je velmi užitečné dělat si poznámky a nenechat se tak rozptýlit od toho, co je podstatné.