Jak se zbavit agresivního člověka, který je prostě neodbytný?

Měl bys to vidět tak, že agresivní lidé jednají v podstatě z pozice slabosti. Ten, komu se vede dobře, nemusí nikoho rušit, protože v sobě má dost síly a sebevědomí. Tenhle chlapík má tedy problém a není to tvůj problém. Možná jsi mu v některém z minulých životů přišlápl kravatu, ale pro tebe to skončilo. Teď stojíš před člověkem, který je skutečně rozrušený.

Jsi potom jako lékař a musíš rozhodnout, jak má vypadat léčba. Přišel za tebou se svým problémem a ty teď musíš rozhodnout, jak mu chceš pomoci.

Existují různé možnosti. Jen jedno se nesmí stát. Nesmíš se rozhněvat. Když se rozhněváš, budeš na stejné úrovni jako on, a pak budeš také slabý a budeš dělat chyby. To nesmíš udělat.

Můžeš s ním přímo promluvit a říct: „Poslyš, máš problém? Můžu ti nějak pomoci?“

Nejlepší možnost, jak se ho zbavit, je pravděpodobně být stále velmi laskavý a ochotný poskytnout psychologickou pomoc: „Máš takový problém, všechno jsem slyšel. Jak ti s tím můžeme pomoci?“

Budeš tak dlouho mluvit o jeho problémech, až tě bude mít plné zuby a najde si někoho jiného, koho bude moci obtěžovat. Když řekneš: „Ano, mluvil jsem o tvých problémech se svým lamou,“ pak se ho rychle zbavíš.

Jak můžeme vnímat pět moudrostí?

Tyto pocity pěti moudrostí vnímáme po prožitku jasného světla během milostného spojení, po prožitku nejvyšší radosti během společně stráveného času, když se z prostoru znovu objevuje okolní svět. Je potom jasný, bohatý nebo vřelý a plný smyslu nebo velmi zřetelný, velmi jasný, velmi protínající či velmi intuitivní.

Tato zkušenost se tedy objevuje z prožitku jasného světla, z radosti, z toho, jak vnímáme svět – má chuť, charakter nebo pocit. Vnášíme ji do svého každodenního života, předáváme ji dál a potom také vnímáme jako zpětnou vazbu. Stejně jako si něco odnáší žena, která opouští paže svého milovaného. Buďto přejímá jeho sílu, radost nebo schopnosti. Dochází k tomu během milostného spojení nebo během společně stráveného času, když společně bydlíme nebo pracujeme. Jsme-li otevření, dochází ke vzájemné výměně. Prožíváme a vidíme svět skrze moudrost a aktivitu, kterou máme a dostáváme. Pokaždé, když má básník novou přítelkyni, píše jinak, protože mu předala něco nového.

Když chceme v centru na něčem společně pracovat, objeví se občas mezi lidmi problémy, které vedou k tomu, že je všechno hodně zmatené a na konci se vůbec o ničem nerozhodne. Co nám můžeš poradit?

Vždy to dělám podle „principu pískoviště“: „Kdo si hraje raději s lopatou, kdo s bagrem atd.“ Rozdělíte tak úkol na mnoho částí, a pak se zeptáte: „Kdo se chce ujmout toho, kdo chce dělat tamto?“ A když se nikdo nepřihlásí, tak se zeptejte: „Je zde nějaký problém, ke kterému se chce někdo vyjádřit?“ Potom se určitě někdo přihlásí. A pak odpovězte: „Dobře, očividně tě to zajímá. Napadá tě, jak by se to dalo vyřešit?“ Zeptejte se: „Kdo se o to ještě zajímá?“ a když se objeví pár lidí, tak řekněte: „Dobře, teď je to vaše věc, sedněte si nad tím a vymyslete to.“

Dlouhé posedávání a tlachání je možná dobré pro kávový průmysl a také lidé, kteří prodávají křesla, musí z něčeho žít, ale pokud chcete něco udělat, tak vždy udržujte věci svěží, protněte problémy a nedovolte si žádné úlety. Všechno dělejte konstruktivně a řekněte: „Ty uděláš to a ty ono. Ty vidíš nedostatky tady, dobře, potom na to budeš odborník.“

Vždycky si myslím, že všichni jsou upřímní lidé, všichni chtějí to nejlepší a každý má zkušenosti, které jsou důležité. Musíme lidem důvěřovat a také jim předat zodpovědnost, nejen pomocnou práci. Pokud výsledek není hned perfektní, tak si o tom promluvte a nechte je to ještě jednou přepracovat. Tímto způsobem si s věcmi hrajte, dokud nebudou všichni spokojeni. Funguje to dobře a šetří to mnoho času.

Co máme dělat, když se ze strachu před zklamáním už nedokážeme otevřít?

To je velice snadné. Myslíme na ostatní, na to, co pro ně můžeme udělat a jak jim můžeme přinášet radost. Ostatní se potom dostaví samo.

Nemyslíme na sebe, ale myslíme si: „Je tady někdo, kdo mě miluje, kdo mě potřebuje.“ A pak se snažíme dávat. Když myslíme na druhé, dostaví se sebepotvrzení a radost formou zpětné vazby. Pokud ale myslíme jen na to, co by se mohlo stát nebo kde jsme zranitelní, pak je to, jako kdybychom jeli autem a měli kufr plný olova. Nedostaneme se daleko a nejede se nám dobře. Ten, kdo se naplno vrhá do úkolů a s důvěrou pracuje s věcmi takovými, jaké jsou, je ve výhodě.

Myslím si, že se lidé příliš málo milují. Chtějí mít příjemný život a nejdou až na své hranice. Měli bychom se do lásky vrhnout a něco prožít – to je cenné pro vlastní rozvoj.

Jako příklad vám řeknu historku o malém medvědím mláděti, které bylo velkým filozofem. Když přišel čas a mělo se naučit chodit, dlouho přemýšlelo, kterou packou má vykročit jako první a kterou jako další. V tom okamžiku šla kolem jeho matka. Zdálo se jí, že medvídě stojí už příliš dlouho na místě. Pořádně do něho tedy strčila, že letělo opravdu daleko a po dopadu najednou umělo skvěle běhat. Medvídě se už nikdy nedozvědělo, kterou nohou vykročilo jako první. A stejně je to také s láskou. Děláme zkrátka to nejlepší a myslíme na to, že chceme druhým dávat štěstí a smysl.

Jak můžeme využít závist?

Závist je velice zajímavý pocit. Je dobré s ní pracovat, protože dokáže velice dlouho zůstat konstantní na téměř stejné úrovni. Ať už závist přikrmujeme, nebo ne, dokáže se přesto osamostatnit. Když jsme závistiví, dokážeme si vzpomenout na hodně věcí z minulosti a představit si hodně z toho, co bude v budoucnosti. Ale pokud budeme tomu, komu závidíme, přát nekonečně mnoho toho, co mu závidíme, pak se tento tísnivý pocit otočí. Tím, že ho otočíme a budeme místo toho přát lidem štěstí, se ze závisti stane moudrost zkušenosti.