Jak máme reagovat, když se ostatní lidé chovají nemožně?

Nejprve musíme prověřit, jestli je to naše věc nebo ne. U nás se velký soudce jmenuje příčina a následek. Jako buddhisté se tedy nemusíme do něčeho vměšovat kvůli morálce nebo spravedlnosti. Lidé dělají negativní věci, když jsou hloupí. A díky tomu, co dělají, budou také sami trpět.

Pokud však máme s tím, kdo dělá potíže, spojení a cítíme se za situaci zodpovědní, určitě můžeme něco udělat. Můžeme říct: „Poslyš ty hlupáku, vidíš, co tady děláš?“ Nesmí v tom být ale hněv. Pokud něco takového říkáme pod vlivem hněvu, pak to vždycky vypadá hloupě. Lidé to vezmou osobně a rozbijeme dobré svazky.
Pokud zastavíš někoho, kdo se zrovna chystá udělat něco negativního, je to v pořádku, ale když se do toho připletou rušivé pocity, je lepší dávat pozor a držet se zpátky.

Obecně je lepší dávat dobré rady, než lidem natvrdo říkat, že tohle nebo tamto nesmí dělat. Protože když v tom budou pokračovat, naruší to náš svazek a už jim nebudeme schopni pomoci.

Časem se také naučíme, jak s takovými situacemi zacházet. Přestaneme moralizovat a pochopíme, že jediné, o co jde, je co nejvíce lidského štěstí. Jde o to přinášet bytostem co nejvíce užitku a vidět, že každý je tak dobrý, jak dokáže.
Neodsuzujeme, ale snažíme se pouze vidět, jestli se dané chování hodí do stávající struktury. Občas musíme zatlouct i pár ohnutých hřebíků a použít kus dřeva, který se tak úplně nehodí. Takový je život. Musíme se snažit zacházet s věcmi tak, aby to, co se stalo, nepřineslo žádné utrpení, a aby to, co přijde v budoucnu, přineslo pokud možno co nejméně utrpení, a aby se – pokud je to možné – všichni z toho, co se děje, učili. Všechno je umění možného, je to plynulý proud, otevřenost vůči všem možnostem.

Je to jako obrovská karetní hra, jako super bridž, polovinu karet máme celou dobu v rukávu, vidíme, co hrají ostatní, prověřujeme to, reagujeme na to, avšak smyslem je, aby vyhráli ostatní. To je způsob, jakým hraje lama, vyhrát mají ti druzí. A ideálně by měli mít i pocit, že na to přišli sami, protože jinak se snadno stanou pyšnými nebo se naštvou.

Když při meditaci spočívám v otevřeném prostoru, vloží se do toho po krátké době moje ego a tento prožitek ruší. Dá se s tím něco dělat?

Já bych ego neustále chválil, až nebude ani vědět, kde je nahoře a kde dole. „Fantastické, jak moudré! Už víš, že ztrácíš kontrolu, když spolupracuješ a dáváš prostoru šanci. Je velmi chytré, jak to děláš!” Nebo: „Aha, to je ego. Je zcela normální, že se sem tlačí. Dej si zatím šálek čaje, teď zrovna medituji!” A pak prostě pokračovat nevzrušeně dál. Jednoho dne se to podaří. Nakonec se ego rozpustí.

Není však dobré dělat z domácího zvířátka šelmu. Mohou existovat dobré důvody pro to, že se ego brání. Je možné, že ze začátku by mohl být plný prožitek prázdnoty natolik silný, že by nás vyvedl z rovnováhy. Možná je potřeba nejprve nasbírat více dobrých dojmů do našeho shromažďovacího vědomí. Je také možné, že jsme v jedné oblasti, například v intelektuálním pochopení, velmi daleko, ale v oblasti pocitů ještě nemáme dostatečnou zralost. To je také jedna možnost. Pak musíme dát rozvoji čas. Nebuďte tedy na svoje ego naštvaní. Myslete si: „Aha, má to určitě svůj význam nebo smysl!“ nebo „Určitě mě to před něčím chrání!“ a pokračujte dál. Nikdy bych s egem bezhlavě nebojoval, v takovém případě člověk pouze vkládá energii do všelijakých her ega, které pak nabírají na intenzitě. Prostě pokračuj, dokud se ego nevysílí a samo nerozpadne.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Své tělesné potřeby prožívám silně jako připoutanost a jako opravdu nepříjemné. Jak s tím mohu pracovat?

Všichni jsme se stali laiky a jogíny, protože víme, že rušivé emoce jsou vlastně surovina pro dosažení osvícení. Tím se lišíme od úrovně hínajány nebo théravády mnichů a jeptišek.

To dobré je, že se buddhovi můžeme ve všem otevřít, např. i se svou sexualitou. Buddha říká, tělo je chrám se 72,000 světelnými kanály, ženské části jsou lotosový květ, mužské části jsou diamant. Všechno, co prožíváme, vnímáme jako čisté, smysluplné a plné moudrosti i významu.

A pokud sebe vnímáme jako čisté, můžeme se otevřít buddhovi a učit se od něj, můžeme pracovat s energiemi. Ve všem, co se děje, v každém okamžiku je ryzost, napětí a svěžest.

Opravdová překážka je, pokud jsme byli vychováváni s nepřátelstvím ke svému tělu a vše pod úrovní pasu bylo považováno za špatné. Často je to katolickou výchovou. Podle mého názoru je mnoho katolíků zralých na terapii, aby znovu získali do určité míry zdravý vztah ke svému tělu.

Je důležité, abychom se buddhovi zcela a plně otevřeli i se svými touhami a pocity. Jen tak jej můžeme požádat, aby nám podal ruku. Především v otázce lásky. Ženy jsou v tomto směru bdělejší než muži, ví také mnohem lépe, jak důležitá je láska.

Když jde muž k ženě, má se otevřít, aby prožil její moudrost a pochopil, jak důležitá je láska a jaký význam má otevřenost.

Jak je možné, že někoho můžeme milovat a zároveň nenávidět?

Pokud se lidé milují a nenávidí zároveň, připadá mi to jako frustrovaná láska. Nejdřív něco milujeme a pak to nenávidíme, protože to nedostaneme. Když něco milujeme a dostaneme to, a přesto to nenávidíme, pak to bylo na začátku pravděpodobně příliš zmatené a měli jsme až příliš očekávání.