Jak se máme v profesním životě chovat k nadřízeným, kteří nám nejsou příliš sympatičtí?

Jednou možností je představit si nadřízeného ve spodním prádle! V duchu mu svlečeme všechno drahé oblečení, nenecháme se ovlivňovat jeho uniformou, zapomeneme na všechny zažehlené puky a cenu drahého obleku. Pak si všimneme, že je přeci jen trochu obézní a málo se dostane na sluníčko, a už se stává lidštějším.

Řekl jsi, že bychom se měli vědomě vyhýbat představám a myšlenkám, popř. je pokládat pouze za nástroj. Jak si to myslel?

Nevyhýbal bych se jim, neboť je považuji za praktické a užitečné. Na druhé straně bych si ale stále říkal, že ve skutečnosti je to pouze sen. Nebyly tu včera a zítra tu opět nebudou, víme tedy, že se jedná o obrázky v zrcadle, ale ne o zrcadlo samotné. Existuje jedna hluboká a důležitá pravda a moudrost prostoru, ve vibraci každého atomu, skutečnější než všechny naše představy, pojmy a myšlenky a my jsme součástí tohoto prostoru.

Můžeme jednat mnohem lépe, když se neustále neptáme „proč“ a „kvůli čemu“ atd. Ve skutečnosti velmi mnoho našich každodenních prožitků na úrovni mysli připomíná převrat v banánové republice; dvě, tři různé strany se pokoušejí ovládnout celý zářivý klenot naší mysli. Schopnost rozumět matematice, psát poezii, nadání k mnoha jiným věcem je najednou ovládnuta rozumem, pýchou, očekáváními a obavami.

Je velmi užitečné to rozpustit, aby se tyto schopnosti mohly objevit, když je potřebujeme, a nemusíme se jimi zabývat, když už nejsou třeba. Má to hluboký smysl. Tyto nebo jiné vlastnosti jsou pro práci velmi užitečné, a když už nejsou třeba, můžeme dělat něco jiného, zamilovat se, pozorovat přírodu nebo objevovat, jak je všechno tady a teď zajímavé. Když ovšem neustále spočíváme v minulosti nebo budoucnosti a nejsme nikdy v přítomném okamžiku, pak se stáváme neurotickými!

Tento stav „to i to“ bychom se měli snažit dosáhnout. Dělat neustále to, co máme před nosem a nebýt při tom rozptylováni, o to jde. To je skutečná svoboda.

Máš poměrně velké množství žáků. Jak s nimi dokážeš zůstat v kontaktu a jakou roli přitom hrají centra?

Nejde o nic osobního, jen o to, aby se lidé stali samostatnými a dospělými. Jde o to, aby pochopili, že jejich mysl je jasným světlem. Potom se stanou neohroženými, radostnými a laskavými.

V posledních několika letech jsme značně povyrostli a je to především díky tomu, že mí žáci jsou nyní tak dobří, že jim můžu plně důvěřovat a vysílat je do světa, aby sami učili.

Založil jsem okolo 600 center po celém světě a to znamená, že už nemůžu navštívit jednou za rok každé centrum. Proto je velmi důležité, že přátelé všude dokáží přiložit ruce k dílu. Myslím si, že je skvělé, co všechno moji žáci a přátelé pro centra dělají. Jsou to skuteční idealisté. Pracujeme s minimálním rozpočtem a nemáme žádné velké sponzory v pozadí. Mnoho z toho, co sem přijde, jde okamžitě do Ruska nebo do východních zemí, aby se tam něco postavilo. Nikdo si za svou práci nic nebere. Opravdu, nic není placené a všichni odvádějí velmi, velmi dobrou práci. Je to opravdu skvělé.

A důvodem, proč všichni můžeme udržovat tento svazek a zůstávat přáteli, je za prvé to, že jde o lidský rozvoj, kde každý něco získá a něco během toho prožije, a za druhé, že jde o zdravý rozum. Jde přece o to rozvinout trochu humoru a radosti, důvěry, nadbytku a síly a získat prostředky, které to umožňují.

Je skutečně dojemné, že se to může dít dnes v našem materialistickém světě. Že lidé pracují celou noc, aniž by za to něco dostali, zkorigují můj rukopis nebo pošlou dopisy 500 lidem, ze kterých odpoví jen 50. A já jsem skutečně šťastný a opravdu hrdý, že jsem tuto „partu“ uvedl do pohybu. To musím říct. Cítím se při tom skutečně dobře.

Jak bychom se měli zachovat, když se zamilujeme do někoho, kdo už má vztah?

Když ten stávající vztah funguje dobře, když jsou oba partneři spolu jednoduše rádi a daří se jim dobře, pak bych si rozhodně našel jiného pána nebo dámu.

Také pokud z druhé strany přicházejí jednoznačné signály, že to již dobře nefunguje, počkal bych, dokud se tento karmický vztah nerozpustí. Pokud se dáme s tímto partnerem dohromady moc brzy a ten dřívější partner je z rozchodu naprosto nešťastný, získá špatnou karmu i nový pár. Měli bychom tedy počkat, dokud se vztah nerozpustí sám od sebe. Když pak vztah skončí a partneři se rozejdou s dobrými přáními, bude i to nové setkání dobré.

Když jsme najednou někým skutečně silně přitahováni, je to proto, že jsme s tím, kdo jde kolem, měli nějaký svazek. V tomto případě vůbec nemůžeme moralisticky soudit. To bych nikdy neodsuzoval. Ale je dobré nenásledovat okamžitě tento pocit, protože je sice silný, ale rychle zase přejde. Důvod, proč bychom si měli nechat čas, než se vrhneme do nového vztahu, je, že nás dohromady mohly přivést jak špatné, tak i dobré činy z minulosti. V krátké době cítíme, jestli přichází něco dobrého nebo špatného. Když se vše stává stále těžší nebo horší, pak si můžeme být jistí, že nás spojilo dohromady něco špatného a můžeme se rozejít. Takže ne tak rychle zahazovat něco, co už máme, abychom vstoupili do něčeho, kde si nejsme jistí. To je moje rada. Být trochu pozorný, protože jak dobré, tak špatné činy jsou pojidlem, které nás přivádí dohromady…

Občas se stávající vztah stane jen trochu nudným. Pak je možné, že se vztah posílí a obnoví, když se do něj na krátkou dobu připlete někdo cizí. Tyto rady jsou důležité spíše pro laiky. Jde tady spíše o udržení vztahu, zvlášť když v něm jsou děti.

Pro jogíny je důležité něco jiného. Zde jde o to, používat sexualitu tak, aby vznikalo co nejvíce radosti, rozvíjet se tak rychle, jak jen můžeme, a postupovat co nejrychleji kupředu. Pro jogíny je důležité, aby poznávali lidi, s kterými mohou obzvláště dobře praktikovat a prožívat mnoho prostoru a radosti. A to nemusí být jen jedna osoba. Můžeme se zde nechat inspirovat mnohými.

Jak se můžeme zbavit nerozhodnosti?

Mysli na to, že je všechno vzájemně propojené, že ve skutečnosti nejsi od ostatních oddělený.
Když chceš být pro ostatní užitečný, dělej silná přání být opravdu schopen dát ostatním to, co potřebují. Potom budeš spontánně a bez úsilí jednat správně, aniž bys myslel na to, že teď děláš něco pro někoho. To je cíl.