Jak můžeme v každodenním životě ověřit, že prožíváme věci na správné úrovni?

Neustále bych ověřoval, jestli jednáme na základě dávání. Když neustále jako radarové vlny vyzařujeme lásku, soucit a vysíláme dobrá přání k bytostem, jsme k sobě upřímní a myslíme: „Ať se všem bytostem daří dobře!“ nemůžeme jednat špatně. Pokud však přece jen někdy prožíváme jinak a někdo se chová obtížně nebo je k někomu nepříjemný, můžeme tyto ojedinělé případy vzít a položit si otázku: „Co se z toho můžu naučit?“

Je velmi důležité na jedné straně umět prožívat krásu věcí, jejich svěžest a možnosti, ale měli bychom být také schopní posuzovat věci správně na podmíněné úrovni.

15. Karmapa dokonce říkal, že nezůstal mnichem a měl více partnerek proto, že už téměř splýval s prostorem a potřeboval se trochu „uzemnit“. Aby se ještě naplno naučil pracovat v podmíněném světě, potřeboval pár zkušeností na úrovni těla.

Dokud máme fyzické tělo a pracujeme skrze něj, musíme dávat pozor, abychom příliš „neulétli“. Na jedné straně je důležité znát absolutní pravdu: „Všechno je sen, všechno je čisté.“ Na druhé straně musíme znát i podmíněnou pravdu: „Když sníš tohle, bude tě bolet břicho…“

Potřebuje mysl tělo, aby mohla dosáhnout osvícení?

K dosažení osvícení je lepší tělo mít. V čistých zemích, ve kterých existuje již jen představa těla, je sice dosažení osvícení jisté, ale jde to daleko pomaleji. Mít tělo znamená prožívat touhu, připoutanost, pýchu a mnoho dalších stavů. Když mocnou sílu, která vězí v těchto pocitech, přeměníme, přinese zářící osvícení, a to velmi rychle. V tom je tělo výhodné. Když budeme správně používat všechny své současné touhy, očekávání a připoutanost, pak budeme na nejrychlejší cestě směrem k osvícení.

Tělo je užitečné i k tomu, že s jeho pomocí můžeme mysl udržet na jednom místě. Protože mysl je spojená s tělem, můžeme při meditaci například pomocí pozice těla zklidnit mysl a soustředit ji na jeden bod. Můžeme pracovat i se smyslovými dojmy a identifikací s nimi.

Co je úlohou center a lidí, kteří tam spolupracují?

Smyslem centra je nabídnout místo, kde se lidé můžou rozvíjet. Buddhismus má jen jediný produkt a tím jsou dospělí, samostatní lidé. Jiná náboženství staví chrámy pro své bohy, my ale neděláme centra pro Buddhu, ale pro nás samotné, aby existovala místa, kde můžeme růst a učit se. Proto je tak důležitá svoboda, otevřenost a co největší důvěra mezi lidmi. Jen tímto způsobem může všechno růst. Je velmi důležité, abychom lidem důvěřovali. Když s nimi jednáme jako s dětmi, zůstanou dětmi navěky. Když jim ale důvěřujeme a předáme zodpovědnost, tak se stanou dospělými.

Naše zkušenost ukázala, že je důležité, abychom v centru společně meditovali několikrát týdně půl hodiny až hodinu. V prostoru a nadbytku, který tím vznikne, společně rosteme, doplňujeme se a věci se stávají celistvými. Všechno ostatní se rozvine samo. Měli bychom dělat to, co děláme s ostatními rádi, ale musí tu být také místo, aby si každý mohl najít svůj vlastní životní rytmus.

Ale ten, kdo v centru bydlí, by měl mít zájem se podílet na práci. Když přijdou do centra noví lidé, měli bychom se starat o to, aby se cítili dobře. V Dánsku byla před 10 lety doba, ve které byli lidé v centrech tak zaměstnaní stavěním a prací, že nově příchozí viděli jen „široká záda“. Znamená to, že tam nebyl žádný nadbytek a čas. Tak by to být nemělo.

Měli bychom dát nováčkům pocit, že je rádi vidíme, že dostanou odpovědi na své otázky a že můžou nezávazně přijít, kdykoli budou chtít. Nabídneme jim literaturu, ale nemluvíme příliš mnoho a nesnažíme se je horlivě během prvního dne o všem přesvědčit. Dáme jim upřímnou a přátelskou nabídku a oni se pak můžou sami rozhodnout.

Zásadně bychom měli lidem nechat jejich svobodu a dát jim důvěru a prostor. To je velmi důležité. Často je tím nejtěžším krokem, který člověk kdy udělá, ten přes úzký práh buddhistického centra. Tím se otevře úplně novým vlivům a možnostem. Není chráněný a musí se úplně spolehnout na lidi, které sotva zná, neboť on není expertem na to, co všechno se dá s myslí udělat. Proto máme vůči lidem velkou zodpovědnost.

Co říká buddhismus o homosexualitě?

Nepovažujeme to za příliš důležité. Buddha byl dostatečně moudrý na to, aby se držel daleko od našich ložnic. Na otázky ohledně homosexuality většinou odpovídal, že vzniká ze silné averze vůči opačnému pohlaví v předchozích životech. Kdybych např. v předchozím životě nacházel na dívkách stále něco, co by se mi nelíbilo, tak bych tu dnes seděl a držel za ruku Petra, a ne Petru. Závisí to tedy na vnitřním postoji vůči ostatním. To, čeho si právě teď vážíme a co považujeme za pěkné a podstatné, je také to, po čem budeme toužit příště.

Je to také otázka karmických spojení. Možná jsme byli v minulém životě heterosexuální pár, ale v tomto životě se oba narodíme jako muž nebo žena. Jelikož se na základě staré karmy cítíme opět silně přitahováni, setkáváme se jako pár stejného pohlaví.

Myslím, že v homosexuálních svazcích se děje to samé jako v heterosexuálních. Dobře, musím přiznat, že mě překvapí, když se políbí dva muži nebo se drží za ruce atd. Tady jsem prostě trochu staromódní.

Ale můžeme plně provádět všechny úrovně praxe. Úroveň théravády – neubližování, úroveň mahájány – soucit a moudrost a stejně tak úroveň mahámudry, kde se subjekt, objekt a čin stávají neoddělitelnými a můžeme v mysli uvolnit a nechat objevit všechny vlastnosti. Jen při některých praxích párového spojení na úrovni Diamantové cesty, při kterých jde o splynutí energií v těle muže a ženy, zřejmě neexistuje homosexuální praxe.

Když jsem byl mladší, tak jsem si myslel, že sexuální orientace je ten rozhodující bod, který zabarvuje vše ostatní v životě. Teď opravdu přemýšlím jinak. Myslím si, že sexuální orientace je jen jedna z velice mnoha vlastností, které tvoří člověka, a není, co se týká celku, tak důležitá.

Mám několik desítek žáků, kteří mají homosexuální orientaci, a několik bisexuálních. Já sám jsem nikdy homosexuální vztah neměl. Ale v průběhu let jsem vypozoroval, že homosexuálové mají často více rušivých pocitů. Jelikož představují menšinu, znamená to často silnější konkurenční boje, očekávání a obavy. Homosexuálové mívají také větší potíže při výběru partnerů a opravdu těžké spory. A to jim samozřejmě nepřeji.

Na druhou stranu si myslím, že také přijímají mužské a ženské role. Takže je možné, že se mužské a ženské doplňuje i v homosexuálních vztazích.

Nemyslím si ale, že by toto téma bylo důležité. Dokud se k sobě chovají dobře a nerozšiřují žádné nemoci, tak mě ani moc nezajímá, co dělají moji žáci v noci. Jsem jen rád, když po ránu vstávají z postele plní radosti.

Co mám dělat se svým hněvem, když už se objevil?

Když je to hněv, který narůstá postupně a je cítit tělesně, překopej zahradu. Když je to spíše náhlý hněv, pak si pomysli: „Teď budu jako kmen stromu“ nebo „Karmapa sedí nad mou hlavou, klesá do mého srdce a září.“

Když získáš v mysli tolik odstupu, že tyto věci rozpoznáš předtím, než přijdou, můžeš s tím pracovat. Pak nejsi terč, můžeš to vidět neosobně.

Pak taky víš, že bytosti chtějí prožívat štěstí a vyhnout se utrpení, ale nevědí, co se opravdu děje. Lidé za to nemohou. Neexistuje nikdo, kdo by nechtěl štěstí a nechtěl se vyhnout utrpení. Lidé jsou ale tak zmatení, že téměř stále sahají po kopřivách místo po květinách. Věří, že mohou získat, když někomu uškodí. Ale to není možné. Dříve nebo později tyto problémy dostaneme zpět.

Vše je příčina a následek. A když je tu zjevně nějaké spojení, ve kterém se lidé chovají problematicky, pak si pomysli: „Musel jsem jim v minulosti něco udělat.“ „Teď ten míč nechám spadnout, protože kdybych ho hodil zpátky, v příštím životě se ke mně zřejmě zase vrátí. Odkopnu ho pryč a nezvednu ho. Tak těm lidem nebudu nic dlužit. Bye, bye. Hodně štěstí.“ Takhle přemýšlet by bylo chytré.

Nejhloupější, co můžeš udělat, je brát jejich úlety vážně, věřit, že jsou skutečné, a držet se jich.