Funguje to, když se ve vztahu jeden partner zajímá o duševní rozvoj a ten druhý ne?

Řekl bych, že záleží na situaci. Když se opravdu milujeme a když si opravdu přejeme, aby se tomu druhému dařilo dobře, pak je dost dobře možné, aby ona meditovala a on ji podporoval a oba z toho měli užitek. Dokud se neobjevuje žárlivost, protože muž si najednou začíná myslet: „Rozvíjí se rychleji než já,“ nebo „Myslí více na lamu než na mě,“ nebo si žena začíná myslet: „Já tady sedím doma s dětmi a on má někde jinde skvělé duchovní prožitky.“ Tady musíme být opravdovými přáteli a stát při sobě.
A konec konců jakmile si poprvé přičichneme k lidskému rozvoji, strneme se na něm závislými. Začínáme cítit, jaké tu jsou vnitřní možnosti a jak jsme všichni bohatí. Stáváme se závislými – závislými na osvícení. Řekl bych, že z dlouhodobého pohledu je nejlepší, když to můžeme sdílet. Pokud to neděláme, přemýšlíme každý jinak. Ale když se budeme radovat z toho, že se jí nebo jemu vede dobře, přinese to dobré dojmy i nám. A jednou pak také budeme schopní se sami vydat na cestu.
U nás je to většinou tak, že pokud začne praktikovat buddhismus jako první muž, tak žena téměř pokaždé začne okamžitě také. Ale když udělá první krok žena, pak to často trvá dlouho, než začne také muž. V jednom případě i 15 let.
To znamená, že ten, který praktikuje dharmu, to musí sdílet a říkat: „Dělám to pro nás.“ Můžeme si partnera představovat v meditaci vedle sebe a nechat ho dělat praxe s námi. Ten, který medituje, nesmí toho druhého vyloučit, ale musí naopak partnera do rozvoje také zahrnout. Ale nejlepší je, když máme podobný pohled.