Jakmile jsme jednou dosáhli osvícení nebo vysvobození, nemůžeme odtud už spadnout zpět. Vysvobození je prvním krokem. Je to stav, ve kterém prožíváme, že nejsme ani tělem, které zestárne, onemocní a jednou zemře, ani myšlenkami a pocity, které neustále přicházejí a odcházejí. Na této úrovni víme, že nejsme tím nebo oním, a proto už také neprožíváme sami sebe jako terč. Nemůžeme znovu spadnout, protože zde už není žádná představa já. Oddělenost mezi subjektem, objektem a jednáním se rozpouští a stávají se jedním a prožívající, prožívané a prožitek se dokonale doplňují. Z této úrovně již nemůžeme klesnout.
Z této zajištěné úrovně jdeme dále k plnému osvícení. Zatímco na úrovni vysvobození jsme zcela očistili všechny rušivé pocity, v okamžiku dosažení osvícení se rozpouštějí i ty nejjemnější závoje ztuhlých představ, koncepty a představy a prožijeme to, co je skutečné: podstatu mysli, nadčasovou a všudypřítomnou. Jsme oceánem a vlny, které se objevují a mizí, vidíme jako svobodnou hru oceánu, jako jeho součást. V tomto stavu mimo extrémy a pojmy jako materialismus, nihilismus, existencialismus atd., kde nás již nic nemůže rozrušit a kde není žádné utrpení, jsme jako šálek kávy, který si již netřese, jeho hladina se zklidnila a všechno zrcadlí. Spontánně se zde najednou projevují všechny schopnosti, vlastnosti a síla.
Svou mysl zde prožíváme jako jasné světlo, jsme jako člověk, který stojí na vrcholku hory a má rozhled 360 stupňů kolem sebe. Zároveň si uvědomujeme, jakou cestou jsme se dostali nahoru, a můžeme pomáhat těm, se kterými máme spojení.
Stav vysvobození a osvícení nemůžeme srovnávat s ostatními úrovněmi, jako jsou oblasti bohů a polobohů, kde po nepředstavitelně dlouhou dobu prožíváme příjemné stavy, avšak znovu odtud spadneme, když se spotřebují dobré dojmy, které k tomuto zrození vedly.
Na těchto úrovních ještě máme představu sebe sama, nějaké osoby, duše nebo átmanu (hinduistický termín označující nejvnitřnější já, pozn. překl.). Osvícení je skutečně velká věc, je to trvalý stav, který nikdy nepomíjí.