Pokud máme jen málo času, je potom lepší, podílet se na práci v centru, nebo dělat vlastní praxi?

Pokusil bych se dělat obojí. Pomoct, když je v centru hodně práce, a jinak dělat vlastní praxi. Nejlepší by dokonce bylo, dělat vlastní praxi v centru tak často, jak je to jen možné. Tak udržujeme kontakt s přáteli a můžeme se od nich učit. Kromě toho noví lidé se cítí dobře, když je někdo stále v centru, ať už jen sedí v kuchyni, pije kávu a je možné ho oslovit, anebo praktikuje a tím dává dobrý příklad.

Není egoistické věnovat svůj volný čas jen vlastní praxi? Neměli bychom na Diamantové cestě především pomáhat ostatním?

Snažím se nebýt v tomto ohledu příliš ztuhlý. Když lidé dělají něco sami pro sebe, pak vždy říkám: „Dělej to s motivací, že se později budeš moci dělit s ostatními a být jim užitečný.“
A když lidé dělají něco dobrého pro ostatní, pak říkám: „Raduj se, že máš možnost hromadit dobrou karmu!“ Mnoho lidí má představu, že nejdříve musí být sami silní a teprve potom mohou pomáhat ostatním. Jiní chtějí za každých okolností pomáhat, bez toho, aby se sami stávali silnými, a pak nemohou mnoho pomoci. Tyto dva extrémy jsou velice časté.
Vždy lidem radím vidět celé zorné pole a co nejméně se oddělovat od ostatních. Když si myslíme „Dělám-li něco dobrého pro sebe, tak ať jsou ostatní také šťastní!“ pak to vidíme jako zdroj umožňující nám dělat toho více pro ostatní. A děláme-li něco pro ostatní, radujeme se, že hromadíme dobou karmu a trochu vhledu. Protnout představu „já“ a „vy“ je velice dobrý nápad. Všechno je uměním možného.
V buddhismu jsou tři různé způsoby, jak přinášet užitek ostatním. Můžeš jim být užitečný jako král: Nejdříve se sám staneš silným a pak se o to dělíš s ostatními. Můžeš být lidem užitečný také jako převozník: Všichni teď společně přeplujeme na druhý břeh. A nakonec můžeš lidem pomáhat jako pastýř. Nejprve pomůžeš ostatním a teprve potom sobě.
Křesťanství používá především systém pastýře. Ovšem je u toho vždy také role oběti, postoj, že pomáhání musí být těžké a plné utrpení. To pochází od Ježíše, který to lidem demonstroval svou vlastní obětí a vlastním utrpením. V buddhismu je to úplně jinak. U nás je pomáhání nejvyšší radostí a něčím zcela přirozeným. Mají-li lidé dobrou karmu, přijdou v ten den, kdy je člověk ve formě, a mají-li špatnou karmu, tak přijdou v ten den, kdy člověk dělá chyby. Přitom děláme vždy to nejlepší a vidíme, co funguje. Neexistuje žádné přikázání shora – mysl, která se rozvíjí, možná není vždy stejně nadaná, ale její podstata je jednoduše laskavá. Děláme, co můžeme, a lidé pak podle své karmy dostanou něco užitečného nebo méně užitečného. Čím více se raduješ z toho, že můžeš být druhým užitečný, tím lépe.

Od té doby, co jsem začal se čtyřmi Přípravnými cvičeními, trpí tím mé jiné povinnosti. Dělám něco špatně?

Pak jsi asi meditoval moc a příliš tvrdě. Je důležité, abychom se nepřestali věnovat svému životu nebo rodině jen proto, že jsme se stali buddhisty a meditujeme. Mělo by to být „to i to“, a ne „buď, anebo“! Měli bychom svůj život žít dále co nejlépe a meditaci do něj podle možností integrovat. Přípravná cvičení jsou prostředkem, jak žít lépe.
Měl bys zpomalit a užívat si to! Např. dělat ráno poklony a večer praxi Diamantové mysli je velmi dobré, ale nedělej víc, než kolik ve svém životě dobře zvládáš.
Jestliže máme hodně práce, může být hlavní praxí i pozorování mysli ve všech situacích. Na dovolené pak můžeme dělat praxi v ústraní.

Dříve jsem byl vlastně klidný typ, ale od té doby, kdy jsem začal meditovat, prožívám mnoho zvláštních pocitů. Co to znamená?

Vždy si mysli, že vše, co prožíváš, je pro dobro všech bytostí. Pak je to v každém případě užitečné. Jsou lidé, kteří mají třikrát více myšlenek než ty. Tím, že se ale učíš, jak funguje provoz v mysli, jim můžeš pomoct. Jako můj žák si můžeš vždycky říct: „Všechno příjemné je požehnání! Všechno obtížné je očista a osvobození a pomáhá mi pomáhat druhým!“ S takovým postojem jsi na tom dobře. Ujasni si, že problém tu před chvílí nebyl, neustále se mění a později se rozpustí. Pak jej můžeš pozorovat s odstupem a rozvinout soucit pro ty, kteří takové situace berou vážně.

Je člověk ještě schopen dělat praktická rozhodnutí, když se díky meditační praxi dostane na úroveň, kdy už tak silně nehodnotí a neuvažuje v pojmech jako „dobrý“ a „špatný“?

Nemluvím o tom, že bychom měli přestat vidět utrpení a problémy tohoto světa. Jde o to, nenechávat se jimi chytit. Když už v tom nejsme namočení, rušivé pocity už nás nesvazují a vidíme, jaké možnosti bytosti mají, pak můžeme jednat z pozice nadbytku a síly.
Jde o to, sám dosáhnout úrovně, na které nebudeš zranitelný. Budeš tak schopen pracovat pro ostatní. Když už sám nejsi chycený vlastními problémy, můžeš vidět problémy ostatních a dělat to, co jim pomůže dlouhodobě. Ne jako politici, kteří myslí jen dva roky dopředu, do dalších voleb. Jsme spíše jako státník, který se dívá, jak to bude vypadat v Německu, Dánsku nebo Evropě za 100 let. Jsme prozíraví. Staráme se o to, co je opravdu důležité a dlouhodobé. Jestli lidé zrovna teď budou mít na výplatní pásce o pět centů víc, není tak úplně důležité. Důležitá je svoboda, rozvoj, postavení žen a to, aby lidé měli v hlavě jasno.

Když při meditaci spočívám v otevřeném prostoru, vloží se do toho po krátké době moje ego a tento prožitek ruší. Dá se s tím něco dělat?

Já bych ego neustále chválil, až nebude ani vědět, kde je nahoře a kde dole. „Fantastické, jak moudré! Už víš, že ztrácíš kontrolu, když spolupracuješ a dáváš prostoru šanci. Je velmi chytré, jak to děláš!” Nebo: „Aha, to je ego. Je zcela normální, že se sem tlačí. Dej si zatím šálek čaje, teď zrovna medituji!” A pak prostě pokračovat nevzrušeně dál. Jednoho dne se to podaří. Nakonec se ego rozpustí.
Není však dobré dělat z domácího zvířátka šelmu. Mohou existovat dobré důvody pro to, že se ego brání. Je možné, že ze začátku by mohl být plný prožitek prázdnoty natolik silný, že by nás vyvedl z rovnováhy. Možná je potřeba nejprve nasbírat více dobrých dojmů do našeho shromažďovacího vědomí. Je také možné, že jsme v jedné oblasti, například v intelektuálním pochopení, velmi daleko, ale v oblasti pocitů ještě nemáme dostatečnou zralost. To je také jedna možnost. Pak musíme dát rozvoji čas. Nebuďte tedy na svoje ego naštvaní. Myslete si: „Aha, má to určitě svůj význam nebo smysl!“ nebo „Určitě mě to před něčím chrání!“ a pokračujte dál. Nikdy bych s egem bezhlavě nebojoval, v takovém případě člověk pouze vkládá energii do všelijakých her ega, které pak nabírají na intenzitě. Prostě pokračuj, dokud se ego nevysílí a samo nerozpadne.