Co to je „čistý pohled“ a jak ho dosáhnout?

Čistý pohled je vlastně velmi jednoduchý. Čistý pohled je pochopení, že fantastická je samotná skutečnost, že se věci vůbec mohou objevovat. Naše vědomí většinou rozlišuje. Myslíme „moudrý“ nebo „hloupý“, „mám rád“ nebo „nemám rád“ atd. Čistý pohled znamená, že nezapomínáme na samotné zrcadlo, nezapomínáme, že to, co vidí skrze naše oči, slyší skrze naše uši, vnímá věci a všechno prožívá, že to, co si je vědomé, je samo o sobě neohroženost, radost a láska. Tedy že samotný prožívající je zde neustále, při všem, co prožíváme.
Pozorujeme tedy více to, co je mezi myšlenkami, za myšlenkami, co vnímá myšlenky a pocity, neohraničený jasný prostor, který vším prostupuje. Vnímáme něco nepříjemného jako například bolest, ale vlastně je zajímavé, že je tu někdo, kdo to může prožívat. Bolest je v podstatě velmi zajímavý pocit, stejně jako naše prožívání bolesti a způsob, jakým bolest prožívají druzí. Důležité je, že se nechytáme obrázků v zrcadle, ale neustále si uvědomujeme samotné zrcadlo. Že je zde vždy ten, kdo prožívá všechny vzlety a pády naší mysli. Když budeš udržovat tento pohled, všechno, co se stane, bude svobodnou hrou mysli, nadbytkem mysli, energií mysli, schopností mysli, světlem mysli, jak chceme.
Na úrovni čistého pohledu jsou myšlenky odrazem stavu pravdy mysli. Mohou se objevit proto, že je tu něco, co je prožívá. Prožíváme-li myšlenky takto, není zde žádné lpění na dobrých prožitcích a odstrkování špatných prožitků. Všechno, co se děje, vidíme jako vzrušující, zajímavé, jako možnost se něco naučit, aniž bychom se toho chytali. Všechno, co se objevuje, ukazuje, co je možné. Mohu ti říct: kdyby sem vběhl nějaký mafián a začal rozhazovat hrsti ručních granátů, i kdyby krev a části našich těl byly všude po stěnách, i to by bylo vyjádřením podstaty stavu pravdy. Přesně to by bylo za těchto okolností pravým vyjádřením trhaviny ve spojení s tělem. Pravda prostupuje vším! Dobře – jsme-li s tou věcí spojeni a myslíme: jsem tělem a chci dlouho žít – je jasné, že potom je to bolestné. Tuto úroveň každý zná. Mluvím o tom, nebrat to osobně a nemyslet si, že jsme tělem. Jsme jasným světlem, které vnímá věci. Mluvím tedy o vysoké úrovni. Z této úrovně je všechno fantastické pouze proto, že se to může objevovat, ať se jedná o smrt, nebo narození, a není zde žádné moralizování toho či onoho. Na této úrovni ne! Kdyby se dva gauneři pokusili vzít nějaké staré dámě kabelku, jistě bych je zastavil.
Ovšemže bych to udělal. Ale nepouštěl bych se při tom do žádného moralizování, neboť to mohlo být tak, že ona jim v minulém životě také něco ukradla, a tím vzniklo toto spojení. Určitě bychom měli pomoci, ale bez celého toho morálního tlaku, bez posuzování, bez toho, abychom byli moralističtí. Lidé jsou spíše hloupí než zlí. Hledají štěstí a snaží se vyhnout utrpení. Strkají však neustále ruce pouze do kopřiv místo do květin.
Čistý pohled také znamená vědět, že nejvyšší pravda je nejvyšší radostí. Víš, že toto je čistá země, všichni jsou buddhové, kteří to pouze ještě nevědí, a na čím vyšší a čistší úrovni jsi schopen věci vidět, tím blíže jsi pravdě. Dobře, tvé běžné prožívání možná vypadá následovně: přijde nějaký člověk a jeho tvář vypadá, jako kdyby se po ní projel nákladní vlak. Ale jeho ruce jsou krásné a díváš se na ruce. Nebo ruce a tvář nevypadají dobře, ale má dobré boty nebo značku auta. Snažíš se vidět všechny bytosti a všechno, co se děje, jako nové, svěží a zajímavé, snažíš se to prožívat jako co nejkrásnější a nejčistší. Dokážeš-li v každé bytosti, v každém obličeji, ať je jakýkoliv, ve všem, co se děje, vidět něco nového a krásného, dostaneš se postupně k neustálému prožitku „aha!“ A to znamená, že uvidíš zrcadlo za dobrými obrázky, uvidíš prožívajícího za krásnými prožitky.
Máš-li oproti tomu mnoho nepěkných prožitků, potom zůstaneš vždy na povrchu a budeš se pokoušet ukrývat a bránit a prožitek ti bude unikat. Ze špatného snu se nedostaneš k tomu, abys rozpoznal prožívajícího, ale když se rozhodneš, že na lidech neustále uvidíš to nejkrásnější, nejlepší, nejsmysluplnější, rozpoznáš úroveň samotného prožívajícího. Jde tedy o to, probudit se z dobrého snu. Je to mnohem snazší než se probudit ze špatného snu. Proto pracujeme s tím, abychom vybudovali co nejkrásnější sen, neustále viděli bytosti i věci na nejvyšší možné úrovni, protože z této úrovně se můžeme podle zkušenosti snadno otevřít a jít dále do skutečné čistoty, skutečného smyslu, skutečného významu. Ale když jsme chycení v nějakém špatném snu, není tu žádná vzpruha, není tu nic. Všechno je lepivé, napůl vlhké, napůl chladné – je v tom málo zábavy. Prožíváme-li sebe a všechny bytosti jako potencionální buddhy, celý prostor jako čistou zemi, všechno jako samo o sobě třpytivé, zářivé a plné smyslu, pak je vše ostatní dárkem.
Naše mysl je zvíře návyků. Vytváří návyky a neustále je posiluje. Proto dávej pozor na situace, kdy víš, že se v nich vždy začneš topit, vždy se dostáváš do problémů a vidíš věci nesprávně. Snažíš se dělat to, co snadno a přirozeně vytváří dobré myšlenky, řeč a jednání, a držíš se dál od špatné společnosti, od toho, co by v tobě vyvolávalo špatné dojmy. A pracuješ tak dále zároveň s pohledem a praxí, až tu jednoho dne budeš sedět a všechno bude krásné a zajímavé. Trochu pohledu a hodně práce.
Na této cestě je důležité, abychom pochopili, že není žádná obecná úroveň pravdy s černo-šedými depresemi dole a růžovými sny nahoře – tato představa skutečnosti není správná. Když hledáme něco, co je pravdivé a skutečné, je zde pouze jeden bod, kde se všechno setkává: nejvyšší radost, láska, síla, odvaha, smysl, důvěra, nadbytek, moudrost, soucit atd. Kde se toto všechno setkává, tam je nejvyšší úroveň fungování, nejvyšší pravda. Je důležité vědět, že tam, kde je nejvyšší stupeň rozvoje a aktivity, je zároveň nejvyšší radost a nejvyšší pravda.

Jak máme udržovat čistý pohled?

Představ si, že tvoje mysl je továrna na doutníky. Vyrábíš doutníky pro milionáře, kus za 20 dolarů. Ověřuješ, jakou mají barvu a jaké aroma, a zkoušíš, jaký zvuk se ozve, když je zmáčkneš. Když jsou dost dobré, tak je přijmeš, když ne, odmítneš je a vyrobí se z nich tabák a cigarety. Přesně o to jde, že přijmeš pouze ty nejlepší myšlenky a pocity, rozumíš tomu?
Mohli bychom také říct, že ve všem, co se tě týká, musí být něco čistého. Na nejvyšší úrovni jsou samsára a nirvána jedním. Každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou. Každá myšlenka a každý pocit, dokonce i ten nejhloupější, jsou na absolutní úrovni fantastické, pouze proto, že se mohou objevovat.
Když se postaráš o to, aby ses cítil dobře, budeš svět prožívat jako krásný, věci budou báječné a všechno bude mít smysl. Pamatuj na to, že všichni mají buddhovskou podstatu, a rozhoduj se prožívat všechno jako svěží a nové, ve všem vidět něco krásného. Je důležité pochopit, že nejvyšší pravda znamená nejvyšší radost. Můžu ti říct, že moje mysl funguje velmi jednoduše. Mám jednu automatickou funkci – vyřazovací funkci.
Objeví-li se nějaký špatný nebo divný pocit, potom moje mysl říká: „O to se nemusíš starat, na tom není nic skutečného. Zdá se, že se jedná spíše o chybu v dnešní výrobě nebo o znečištění.“ A proč bych se měl starat o něco, co stejně není skutečné. Když se naopak objeví něco pěkného, dobrého a příjemného, moje mysl říká: „Á, zdá se, že se blížíš něčemu, co je skutečné.“ A moje mysl nabírá tento směr. Funguje automaticky. A díky tomu se cítím příjemně. Jednoduše spojuji pravdu s radostí a to, co není skutečné, s nižší úrovní fungování. Nejvyšší radost je nejvyšší pravdou. Mezi tím není žádná oddělenost.
Důležitý je určitý pocit nadbytku. Když ho máš, budeš obecně jednat správně. Pokud máš správnou motivaci, nemusíš ověřovat každé slovo. Každé jednání bude ucelené a bude ostatním přinášet užitek. Budeš-li ale mít například spoustu obtížných pocitů, pak budeš pořád dělat chyby a lidem to nebude příjemné, i kdybys dával neustále pozor na každé slovo, protože druzí vycítí tu vibraci a budou ji také odrážet. Proto bych nejdříve rozvíjel schopnost vidět vše na nejvyšší možné úrovni. Když to dokážeš, objeví se přirozeně soucit, láska a budeš jednat neosobně a neuděláš nic špatně.
Takže čím výš chytíš hada u hlavy, tím méně tě může rušit. Snaž se jednoduše cítit dobře, postarej se o to, aby se ti dobře dařilo, a přej ostatním štěstí. Když uděláš, pomyslíš nebo řekneš něco špatného, rozsvítí se pak najednou pět červených kontrolek.
Nejvyšší pohled samozřejmě nemůžeme udržet! Je to podobné jako s meditací. Můžeme být pozorní na vnější úrovni, nedělat věci, které by nás stahovaly dolů. I na vnitřní úrovni můžeme dávat pozor, aby zde byl soucit a moudrost a na nejvyšší úrovni udržujeme pohled. Ale nemůžeme uchopit zkušenost, která se objevuje spontánně, bez úsilí a sama od sebe. Můžeš pouze dbát na to, abys čím dál více rozpoznával pravdu jako radost, a můžeš tak rozvíjet velice jemný cit pro to, abys poznal, jestli se blížíš vnitřnímu světlu nebo se vzdaluješ, jestli děláš něco upřímného a celistvého nebo se tvá mysl spíše stává tak trochu abstraktní, vzdálenou a nejasnou. Mysl rozvíjí velmi jemné zvonky a červené kontrolky, které nám pomáhají vědomě spočívat ve všem, co se děje.

Nepotlačujeme rušivé pocity, když se snažíme stále udržovat čistý pohled?

Jde o to nedávat rušivým pocitům „potravu“! Zcela vědomě nebereme rušivé pocity vážně a nepovažujeme je za skutečné, protože víme, že zrcadlo za obrázky je krásnější než jakýkoli obrázek, že prožívající je zajímavější než všechno, co můžeme prožít. Tím prožívání nijak nezkreslujeme, naopak vidíme stále více, jaké jevy skutečně jsou. Vybíráme si vidět jen to, co je skutečné, a nevkládat energii do věcí, které skutečné nejsou.
Pokud tedy rušivý pocit znamená nižší úroveň pravdy než pocit štěstí, jednáš zkrátka moudře a směřuješ své vědomí, svou energii k radosti a pravdě a nevěnuješ pozornost záležitostem, od nichž stejně nemůžeš očekávat nic dobrého. Takže bych neřekl, že je to vyhýbání se, jde zkrátka o to být moudrý!

Když se usilovně snažíme vidět všechno jako čisté, nemůže se stát, že se ztratíme v přikrášlování a iluzích?

Ano, to se může stát. V Káthmándú byli jednu dobu lidé, kteří brali moc LSD. Říkali, že je všechno čisté, a potom jedli věci, které jim nedělaly dobře.
Jedná se o to, že pokud na něco příliš tlačíme, jsme mimo svůj střed a můžeme se dopustit chyb. Musíme si uvědomovat, že na absolutní úrovni jsou všechny bytosti buddhové a zároveň že si to většina z nich neuvědomuje, a proto dělají mnoho chyb. Jsou samozřejmě věci, kvůli kterým může mé podmíněné tělo onemocnět. Jde o to, být si současně vědom absolutní i relativní pravdy.
Lidé dělají tu chybu, že zaměňují cestu za cíl, tedy absolutní a podmíněnou pravdu. Stává se to zpravidla tehdy, když lidé pod vlivem svých pocitů začnou vyvíjet tlak na věci, když jednoduše chtějí něco vidět nebo se musí chránit, protože by jejich prožívání jinak bylo příliš bolestivé.
Proto také říkám, že čistý pohled by se měl rozvíjet díky pochopení, a ne kvůli tomu, že nemůžeme vydržet, když není všechno v pořádku.
Říkáme si, že všichni jsou buddhové, a díváme se, kdo to již objevil a kdo ještě ne. Takže to bereme s klidem, na nic netlačíme. Nejjednodušší cestou je zde podívat se do zrcadla a ověřit si, jak důležité pro mě je, aby se věci odehrávaly tím nebo oním způsobem. Myslím, že to hraje roli především v lásce. Možná se dokážeme zamilovat jen proto, že na něho nebo na ni projektujeme pěkný obrázek. Zpočátku jsou to asi hormony, které způsobí, že určitou osobu vidíme jako velice přitažlivou, a teprve později vidíme, jestli za tím opravdu něco je, jestli je to skutečný svazek nebo pouze krátkodobá přitažlivost.
Pak je důležité svůj pohled důkladně prověřit. Zeptat se sám sebe, zda určité věci chci vidět nebo je skutečně vidím. Když něco nechceme vidět a přesto se na to díváme, potom si myslím, že tyto chyby neděláme.
Měli bychom tedy vždy jednat ze svého středu. Ve svém středu jsme, když pevně stojíme a nemusíme nic dokazovat nebo se za něco omlouvat.

Na jednu stranu se v učeních mahámudry mluví o tom, že všechno je fantastické jen proto, že se to děje. Na druhou stranu se lidé navzájem zabíjejí, to přece není fantastické?

Jsou dvě úrovně, ze kterých se na to můžeme dívat.
Když vidíme, že se k sobě lidé navzájem chovají špatně, je nám to nepříjemné a myslíme si: „Proč to dělají? V příštím životě to budou dělat znovu, jen si vymění role, proč?“
Ale současně se na věci můžeme dívat i z absolutní úrovně, tzn. že víme, že jak oběť, tak pachatel mají buddhovskou podstatu a že to jednou rozpoznají.
Uvedu příklad: Kdyby teď někdo vstoupil a začal kolem sebe rozhazovat tucty granátů, tak by se nám to určitě nelíbilo. Větší nebo menší kousky našich ctěných těl by náhle lítaly do všech směrů.
Moc by se nám to nelíbilo, ale ve skutečnosti by dráhy letu každého jednotlivého kousku masa, kovu nebo kosti odpovídaly zákonům nejvyšší matematické moudrosti. Nesmíme pouze tolik lpět na svém těle, jinak to nebudeme schopni vnímat.
Buddha se pokouší nám dávat obě úrovně. To je to, o co jde. Možná budeme schopni na konci říct to samé jako římský císař Augustus, když umíral: „Jestli jsem svoji roli hrál dobře, tak mi zatleskejte!“ Děláme to nejlepší, co dokážeme, a na konci víme, že to můžeme nechat odejít, protože to beztak byl jen sen. Musíme hodně meditovat, abychom byli schopni tomu správně porozumět, ale pokud to nejprve pochopíme na úrovni pojmů, je to také dobře.

Jak můžeme neustále prožívat věci na nejvyšší úrovni a zároveň s nimi prakticky pracovat na relativní úrovni?

Je to úplně jednoduché. Pamatuješ jednoduše na to, že jsou všichni buddhové, a zároveň si uvědomuješ, že o tom neví. Proto bychom neměli opilému člověku dát na cestu domů do auta láhev vína a rozhněvanému půjčit svou pistoli.
Kdybychom nevěděli, že jsou buddhové, nemělo by smysl něco dělat. Protože mají buddhovskou podstatu, naše práce se vyplatí.
Rozhodující je pohled. Představ si, že jsi učitel, přijdeš do třídy, díváš se na děti a myslíš si, kdo sem posadil těch třicet rozzuřených goril? Potom můžeš rovnou zase odejít, neboť gorily nedokážeš nic naučit. Co chceš s takovým přístupem dělat? Naproti tomu, když přijdeš a říkáš si, kdo sem posadil těch třicet Einsteinů, pak je najednou všechno možné, začneš a dáš ze sebe to nejlepší. A třeba se přestanou šťourat tužkou v uchu nebo v puse a začnou poslouchat a něco se naučí. Na druhé straně, pokud si pak myslíme, že už všechno vědí, začnou po třídě létat kousky křídy a svačiny.
Jdeme od informace k prožitku. Z úrovně pohledu to sestupuje do srdce a obráceně. Ve skutečnosti je všechno projekcí naší mysli. Takže chyby, které vidíme u ostatních, jsou našimi chybami. Například když se kvůli něčemu rozhněváme, je to proto, že se nás něco dotklo. Když v sobě nemáme žádný hněv a lidé se chovají divně, potom si myslíme: Proč to dělají? Jaký to má smysl? Díváš se na to jako na výkladní skříň, ve které je něco zvláštního. Když se rozhněváš, znamená to, že se cítíš něčím napaden. Nevidíme svět, vidíme vlastní černé nebo růžové brýle. Čím více vidíme lidi jako čisté a krásné, tím blíže se dostáváme k tomu, čím ve skutečnosti jsou.
Nemusíme zemřít, abychom se dostali do čisté země, nemusíme ani nikam chodit, abychom potkali buddhy, musíme si pouze pořádně protřít oči. Když to uděláme, budeme se cítit jako doma, potom uvidíme, že každý atom vibruje radostí a drží pohromadě láskou, všechno má smysl pouze proto, že se to objevuje nebo neobjevuje.
Na nejvyšší úrovni jsi jako někdo, kdo sedí na vrcholku hory, má výhled 360 stupňů a vidí všechno jako otevřené, široké a plné možností. Můžeš se ale také podívat dolů na úbočí hory a říct: „Ti byli dříve mými rodiči, to byli moji přátelé, ti všichni chtějí být šťastní a vyhnout se utrpení a přidělávají si u toho občas potíže.“ A bez toho, abys ztrácel čistý pohled, potom pracuješ na podmíněné úrovni a udržuješ cesty vedoucí k tomuto stavu.

Nechápu čistý pohled. Je to přece tak, že některé věci a někteří lidé jsou krásní, a jiní ne. Nepředstíráme si tu něco?

V tomto případě jde o to být schopný vidět něco fantastického v příjemných i nepříjemných situacích. Je to úroveň mimo běžné prožívání světa, na které je všechno fantastické jenom proto, že se to může objevovat. Na běžné úrovni by každá dáma ráda vypadala tak trochu jako přesýpací hodiny a pánové by rádi měli postavu tvaru písmene Y. Tak je tomu na úrovni připoutanosti. Na absolutní úrovni vidím, že i když někdo vypadá jinak, musely se setkat určité procesy moudrosti a umožnily, aby k tomu došlo. To samé platí pro myšlenky.
Každý chce být moudrý a nikdo nechce být zmatený, ale ve skutečnosti jsou i zmatené myšlenky v podstatě pravdou pouze proto, že se mohou objevovat. Když vystoupíme mimo připoutanost, je všechno fantastické pouze proto, že se to děje, jelikož to ukazuje možnosti prostoru. Je ale samozřejmě obtížné jít mimo tento běžný svět. V buddhismu známe několik lidí, kteří to dokázali. Poblíž Lhasy žila například jedna velmi vysoce realizovaná žena, která pracovala jako řezník. Lidé chodili kolem a říkali: „Pomoc! Taková divoška, rychle pryč.“ Stála tam, divoce koulela očima a všechno, co prošlo kolem ní, bylo o hlavu kratší. Jeden učitel dharmy ale uviděl, že posílá vědomí těchto zvířat do čistých zemí. Přišel k ní a poklonil se. Položila svůj krvavý nůž na jeho hlavu a on spontánně rozvinul 21 zvláštních schopností.
Existují případy, které již nezapadají do našich běžných každodenních konceptů. S těmi se dostaneme pouze do určitého bodu a potom přichází úroveň obrovské svobody. Kdo se však na tuto úroveň dostane, musí si za ní stát a má také vlastní odpovědnost. Dokud se brouzdáme v rybníku jako všichni ostatní a chováme se tak, jak se od nás očekává, jsme pod ochranou většiny. Pohybujeme-li se dále směrem ven, musíme mít obrovský soucit, který všichni cítí. Musíme velmi tvrdě pracovat a doopravdy mít rádi lidi. Když přitom budeme myslet jenom na sebe, dostaneme se do problémů.
Potom budeme mít nepřátele. Pouze pokud budeme mimo osobní úroveň, bude to na druhé působit dobrým dojmem a setkáme se s uznáním. Když máme tuto lásku a pracujeme pro dobro všech bytostí, podmíněný svět přestane být lepkavý. Můžeme se pak opravdu svobodně pohybovat. Nejlepší je stát stále více na vlastních nohou. Svobodu, transcendentní zkušenosti, nové možnosti rozvíjet na kurzech a cvičit mysl každý den v meditaci a nadbytek objevující se díky tomuto nadosobnímu pohledu potom pro dobro všech bytostí vnášíme do světa.

Když se jedná o lidi v mém okolí, neustále ztrácím čistý pohled. Objevují se hned myšlenky jako: příliš tlustý zadek, příliš dlouhý nos, atd. Co s tím?

Myslím, že nejvíce pomůže soucit. Musíš lidem přát všechno dobré. To je ten nejlepší způsob pro většinu z nás. Přej jim všechno dobré a všechno ostatní se stane druhořadým, ať už mají divnou barvu vlasů, jsou příliš tlustí, hubení, nebo cokoli jiného. Svůj dobrý postoj přenášíš na nejbližší, vědomě jim přeješ všechno dobré, aby se to na nich odráželo, a všechno ostatní je tak jako tak v pořádku.
Je to jejich druh moudrosti, jejich výjimečnost. Můžeme použít také moudrost tím, že si například představíme, jaké karmické příčiny vedly k jejich chování nebo k tomu, jak vypadají. Ale myslím, že nejlepší je soucit.

Když vidím všechno na čisté úrovni, pak přece neprožívám ani utrpení někoho jiného jako utrpení. Jak s ním potom můžu mít soucit?

Povím ti jeden zážitek a možná to bude i odpověď. Bylo to v roce 1976 u Araratu v Turecku, přímo na hranici s Persií. Cestovali jsme s více než padesáti přáteli naším autobusem přes celý Střední východ, Afghánistán a Pákistán do Indie, když jsme náhle museli zastavit, protože na silnici ležel mrtvý muž. Okamžitě jsem vyběhl, abych mu pomohl. A byl to naprosto čistý prožitek, čistý a zářící!
Odehrávalo se to na více úrovních vědomí. Jednak to bylo křiklavě modré nebe, s majestátní horou na pozadí, jejíž vrcholek byl po celý rok pokrytý sněhem, a potom tam ležel ten mrtvý muž. Lidé, kteří kolem něho stáli, byli všichni podvyživení, měli neoholené tváře a všichni byli naprosto šokovaní. Ten muž tam ležel s otevřenýma očima, ústa měl plná krve a vedle něho ležel kousek odštípnuté kyčelní kosti.
Všechno to tu bylo ve stejný okamžik: soucit s tím mužem, jenž měl jistě patnáct dětí, které teď musely jít do solných dolů, soucit s jeho ženou, šok a ti lidé, kteří tu stáli, vůbec ničemu nerozuměli a ani nemohli nic udělat, fantastická hora, zářivě rudá krev na jeho kostech a v jeho ústech a to všechno – bylo něčím čistým. Bylo to čisté proto, že se to dělo. Zcela mimo pocit mít rád a nemít rád, byl to zcela nahý, přímý prožitek toho, co bylo.
Tyto prožitky se objevují ihned a my se podivujeme a říkáme si: „Kam se poděl tvůj soucit, měl bys něco udělat, musíš něco udělat.“ Ale bez těchto myšlenek bychom ve skutečnosti reagovali pětkrát lépe, přirozeněji a příměji, než kdybychom byli pod vlivem pocitů, plní sentimentu a všech možných ztuhlých představ o soucitu. Protože jsem v tom okamžiku byl schopný vidět tu situaci na čisté úrovni, mohl jsem jednat tak, jak to vyžadovala situace. Můžeme pak udělat to nejlepší, dokonce mnohem lépe než se ztuhlými představami.

Jak udržovat dosaženou úroveň?

Na úrovni příčiny a následku se rozhodujeme, že už nebudeme zabíjet, ubližovat prostřednictvím sexu, krást, lhát, brát drogy a tak dále. Zjišťujeme tak, kde jsme dříve dělali chyby, a říkáme si: „Už to nebudu dělat“.
Na druhé úrovni, která je spíše psychologická, jde o rušivé pocity. Zde se pokoušíme rozpouštět hněv, připoutanost, žárlivost, pýchu a zmatek a uvědomujeme si, že tyto pocity nepřinášejí nikomu užitek, ale dokážou mnoho zničit.
Na třetí úrovni jde o vhled. Víme, že vyšší úroveň radosti znamená vyšší úroveň pravdy a že osvícení je plným rozvojem mysli. Je to celistvý stav, kdy spočíváme sami v sobě bez očekávání a strachu. Tento stav ovšem nemůžeme uchopit nebo vytvořit, vytváříme pouze prostor k tomu, aby se mohl objevit.
Existuje k tomu dobrý vtip: osvícení je jako seznamování se s krásnou ženou. Budeme-li ji uhánět, zavolá na nás policii. Zaparkujeme tedy naše Porsche před její dům, položíme na něj svou šekovou knížku a čekáme, dokud nepřijde sama…
Můžeme tedy pro osvícení vytvořit vnější podmínky, ale nemůžeme je „chytit“.